NĚKOLIK POZNÁMEK O JIŘÍM ČUNKOVI, MICHAELE FREIOVÉ A DAŇOVÉ KÁZNI

 

 

 

 

Když na přelomu měsíců října a listopadu roku 2007 vrcholila aféra Jiřího Čunka, jež posléze skončila jeho odchodem z vlády, české noviny se přímo předháněly v tom, které z nich uveřejní více útoků na nešťastníka, na kterého byl vyhlášen hon. Kupodivu si tehdy své polínko přihodila i Michaela Freiová, s jejímž jménem se jinak v obdobných situacích v denním tisku nesetkáváme. Dne 2. listopadu uveřejnila v Lidových novinách článek, který kromě obligátních protičunkovských pasáží obsahoval i místa, která stojí za to, abychom si jej blíže povšimli.1)

Michaela Freiová bere ovšem vše, co je žurnalisty Jiřímu Čunkovi vyčítáno, jako prokázanou skutečnost, a jeho počínání proto jednoznačně odsuzuje; při té příležitosti pak formuluje tento obecný závěr: „Ale zůstává faktem, že křesťan musí poctivě platit daně, a proto poctivě přiznávat své příjmy: to má samozřejmě dělat každý občan, ale pro křesťana je tato věc součástí křesťanské morálky: zatajování příjmů a daňová nekázeň je hříchem proti přikázání »nepokradeš«: proto katoličtí politikové, k nimž se Jiří Čunek počítá, musejí poctivost ve věci financí a majetku zahrnout do své katolické morálky.“

U této autorčiny věty se zastavme déle; dotýkáme se tu totiž problému obecnějšího rázu: jak je to s tou „daňovou kázní“, která by podle paní Freiové měla, a to i v dnešní době, ve svědomí zavazovat křesťany? Světská vrchnost ovšem požadovala od svých poddaných daně již od pradávných dob, není tedy nijak divné, že tak činí i vrchnost dnešní. Morální teologie se proto otázkou placení daní zabývala již od starověku, i když se zdá, že to pro ni vždy bylo jen zcela okrajové téma, o němž se pojednávalo obecně v rámci povinností vůči vrchnosti a poslušnosti zákonům. I na placení daní se proto vztahovala obecná pravidla o rozlišování zákonů spravedlivých a zákonů nespravedlivých, jež ve svědomí nezavazují.

Sv. Tomáš rozlišuje zákony nespravedlivé pro neshodu s lidským dobrem a zákony nespravedlivé pro neshodu s božským dobrem; pokud jde o první z nich, rozeznává zákony nespravedlivé co do cíle („když nějaký vládce ukládá poddaným tíživé zákony, jež nesměřují k společnému prospěchu, nýbrž spíše k jeho vlastní chtivosti nebo slávě“), co do původce („když někdo stanoví zákony přesahující moc jemu svěřenou“) a co do formy („když jsou na množství vkládána nepoměrná břemena, třebas zaměřená k společnému dobru“) a prohlašuje: „Takového něco je spíše násilnictví než zákon, neboť, jak praví Augustin, »co není spravedlivé, není ani zákon.« Proto takové zákony nezavazují ve svědomí, leč snad aby se zabránilo pohoršení nebo nepokojům.“2) Z těchto rozvážných vět sv. Tomáše na nás dýchá onen duch katolické svobody, jenž je tak charakteristický pro celý křesťanský středověk, duch doby, kdy v Evropě ještě nevládl moloch demokratického či totalitního státu 20. a 21. století a kdy se úslužní teologové necítili povinni horlivě vybízet věřící, aby co nejlépe plnili údajné povinnosti vůči tomuto nenasytnému modernímu Otesánkovi.

Od počátků novověku, kdy daňová zátěž začala neúměrně stoupat, katoličtí teologové, opírající se nadále o morální teologii, jak ji zdědili od svých středověkých předchůdců, pokročili ještě dále než sv. Tomáš a jeho současníci a začali se přiklánět k názoru, že placení daní není vůbec věcí svědomí, nýbrž pouze záležitostí podřízenou trestnímu právu jednotlivých států. Takovýto postoj lze ostatně zdůvodnit i poukazem na samotné drakonické, naprosto neúměrné tresty (ten, kdo se někdy dopustil drobné numerické chyby při vyplňování daňového přiznání a byl poté sankcionován ve formě penále, mnohonásobně překračujícího původní částku, dobře ví, o čem mluvím), jež jsou státem uvalovány především na drobné daňové plátce jako na nejsnáze dostupnou  bezbrannou oběť.

V posledním století však, kdy daňové zatížení roste stále více a více, se teologové z velké části kupodivu vracejí ke starému pojetí daňové kázně jako součásti křesťanské morálky – snad je to aspoň zčásti způsobeno i zohledněním vzrůstající úlohy státu, který vskutku přebírá mnohé funkce, jež dříve plnily obce či Církev, a potřebuje pro ně zdokonalit výběr peněz od obyvatelstva, lze však chovat důvodné podezření, že vliv tu má i tlak, který je na teology více či méně zjevně vykonáván ze strany státu, a ovšem i celá myšlenková atmosféra doby, ideology moderního státu vytvářená, jíž teologové, ať už vědomě, či nevědomky, podléhají.

Novodobé státy se vskutku již od doby osvícenství pokoušejí zneužít duchovních k tomu, aby se přede všemi jinými povinnostmi věnovali hájení zájmů státu vůči věřícím. Z našich dějin jsou v tomto směru známy církevní reformy císaře Josefa II. Příznačným se stal typ josefínského kněze, který měl působit jako věrný služebník státu a své ovečky nabádat k dodržování všech, i těch nejpodivnějších císařových příkazů, přičemž ovšem, jak praví císařovo nařízení pro kazatele ze 4. února 1783, mu bylo přikázáno „nedovolovati si nějaké, třebas skryté [rozumí se kritické] narážky na zákonodárství a státní zřízení, za což jinak hrozí těžký trest.“3) Císařovy snahy vychovat si takovéto státu oddané kněžstvo však i v té době vzbuzovaly pobouření a odpůrci josefínských reforem vytýkali novým kněžím, že svým počínáním porušují kněžskou důstojnost. Přesto se podobné snahy objevují i v dnešní době. Právě na počátku srpna roku 2007, tedy krátce před článkem Michaely Freiové, vzbudilo značný ohlas vystoupení italského premiéra, komunizujícího „katolíka“ Romana Prodiho, jenž si jednak v rozhovoru pro časopis „Famiglia Cristiana“, jednak v otevřeném dopise, adresovaném deníku „Corriere della Sera“, postěžoval na to, že v katolických kostelích málokdy při kázání slýchá pobídky k řádnému placení daní, načež vyzval kněžstvo, aby tento nedostatek napravilo.4)

Pěknou ilustrací srážky staré tradiční společnosti se vznikajícím moderním státem a jeho vzrůstajícími daňovými požadavky je ona pasáž z páté kapitoly „Geparda“, v níž Giuseppe Tomasi di Lampedusa líčí návštěvu moudrého jezuity otce Pirroneho ve své sicilské rodné vesnici, která před rokem, v roce 1860, přešla spolu s celým ostrovem  pod vládu sjednocené Itálie. Chudí vesničané právě ucítili zuby státní pokladny liberálního státu, jenž na ně okamžitě uvalil různé mimořádné daně a dodatečné dávky. Stařičký kořenář don Pietrino, který se právě na obecním úřadě dozvěděl, že nezaplatí-li každý rok dvacet lir, nedostane povolení prodávat bylinky, si otci Pirronemu rozhorleně stěžuje: „Ale tahle sena, tenhle durman, tyhle svaté bylinky stvořil Pán a já si je chodím sbírat vlastníma rukama po horách, ať prší nebo je jasno, v předepsané dny i noci; suším je na slunci, které patří všem, a roztloukám je vlastnoručně na prášek v hmoždíři, který patřil ještě mému dědečkovi! Co se do toho mícháte, vy na obci? Zač vám mám platit dvacet lir? Tak, pro vaše krásné oči?“ Kdyby si býval don Pietrino takto postěžoval paní Freiové, se zlou by se potázal a jistě by se dočkal obdobného výkladu o údajných povinnostech státotvorného křesťana, jakým byl obšťastněn Jiří Čunek; otec Pirrone však mnohem realističtěji vysvětlil starému kořenáři skutečné důvody toho, proč bude muset platit pořád víc a víc: „Máte pravdu, done Pietrino, stokrát pravdu. A jak by ne? Ale když neseberou peníze vám a jiným takovým chudákům, kde je seženou, aby vedli válku s papežem a kradli, co mu patří?“5)

Při četbě tohoto příběhu ještě více bije do očí absurdnost argumentace Michaely Freiové, která, jak jsme viděli, v souvislosti s daňovými úniky překvapivě mluví o přikázání „nepokradeš“, nikoli tedy o poslušnosti vůči zákonné vrchnosti, kam (tedy pod čtvrté přikázání) staří teologové tuto otázku obvykle zařazovali. Vždyť koho by okrádal nešťastný don Pietrino, kdyby i nadále trhal své bylinky bez povolení? Pravda, neposlouchal by svoji vrchnost, která od něj požaduje výpalné, ale že by kradl? Komu a co?

Dnes jsme nadto ve zcela jiné situaci, než byla ta, v jaké se nacházeli naši předkové nejen ve starověku či středověku, ale dokonce i v dobách nepříliš vzdálených. Je třeba si uvědomit, že takřka všichni Učitelé Církve a stejně tak naprostá většina církevních Otců, u nichž dodnes hledáme poučení i v morálně teologických otázkách, žila v  křesťanských státech, v nichž vládli křesťanští panovníci a jež se řídily křesťanským zákonodárstvím, a z této své životní zkušenosti také ve svých spisech vycházela. Panovníci v oněch dobách byli ovšem rozliční – někteří žili zbožně, jiní nepříliš zbožně, někteří pak byli vyloženými lotry. I u těch nejhorších však jejich neřesti zůstávaly v jistém smyslu jejich soukromými neřestmi, jejich zločiny zůstávaly soukromými zločiny a ani tito nehodní panovníci nijak nenutili své poddané, aby se na jejich zločinech podíleli; státy, jimž vládli, pak uznávaly základní principy přirozeného práva.

Proto připomínka sv. Maxima Turínského, kterou najdeme v článku paní Freiové, nám v řešení problému, o který jde, těžko může pomoci. Při četbě kázání tohoto církevního Otce, jenž žil na přelomu 4. a 5. století za časů zbožného císaře Theodosia Velikého a jeho nástupce Honoria, snad můžeme občas nostalgicky zatoužit po životě v křesťanské obci, křesťanském státě, v němž bylo sv. Maximovi dáno žít (vědomi si samozřejmě všech obtíží této doby zániku římského impéria), ale není mi jasné, jak bychom mohli jeho rady aplikovat na život nás, poddaných Evropské unie; snad leda tak, že si znovu uvědomíme, že se při vytváření svého postoje vůči státu či superstátu, v němž žijeme, musíme řídit právě opačnými zásadami, než byly ty, jež svým turínským diecézánům doporučoval sv. Maxim.

My, Evropané počátku 21. století, totiž žijeme ve státech, jež nejen nejsou státy křesťanskými, ba nejsou ani státy k náboženství lhostejnými, ale (to je novum naší doby) nejsou dokonce ani státy, jež by dodržovaly přirozený mravní řád (což lze vyžadovat i od nekřesťanských států) či jež by k němu byly přinejmenším lhostejné. Státy dnešního Západu můžeme bez nadsázky označit za státy misionářské, za státy, které za své poslání pokládají šíření per fas et nefas své zvrácené víry, za státy, které realizují skutečný apoštolát Zla. Snad nejmarkantněji je to vidět na dnešním Zapaterově Španělsku, ale i ostatní státy, jež kdysi tvořívaly celek zvaný „Christianitas“, se od tohoto prototypu (s pominutím některých extrémů) nijak podstatně neliší. Nejde v první řadě o to, že tyto státy například legalizovaly umělé potraty či sodomii (i když – kdo by si ještě před několika málo generacemi  dovedl vůbec jen představit uzákonění umělých potratů, kdo by si pouze o jednu generaci zpátky dovedl třeba jen ve snu představit uzákonění „manželství“ sodomitů?), ale jde o to, že zmíněné státy tyto i další zločinné praktiky s nesmírným nadšením, s obrovským nasazením sil a s neuvěřitelným finančním nákladem (ano, i s využitím těch peněz, jež dostávají formou daní od Jiřího Čunka, Michaely Freiové a nás všech), za pomoci uplácení, vydírání a vyhrožování šíří po celém světě a stále brutálněji perzekvují ty, kdo se odváží toto počínání byť jen nesměle kritizovat. Šroub se přitom stále více utahuje, prostor pro vyslovení svobodného názoru se stále zmenšuje, takže lze říci, že každý rok je vždy opět o něco horší než rok předcházející.

Problém, jak je to s povinnostmi občana vůči takovémuto státu, který svým občanům (a dnes můžeme dodat: i občanům jiných států) jednoznačně škodí, řešil u nás již před více než půlstoletím redemptorista Konstantin Miklík. Ve svém morálně teologickém traktátu, jejž roku 1947 vydali olomoučtí dominikáni, psal:

 „Obecně by se tudíž mělo promluviti o tom, jak se hojiti na státu, který působí svým občanům – místo, aby jim prospíval – škodu. Německý národněsocialistický stát byl nepochybně státem tohoto typu a otázka, co mají činiti občané v takovém případě, který není jenom možný, nýbrž bývá i skutečný, není tudíž nikterak zbytečná. Každý pochopí, jaký jest rozdíl mezi prospěchem a škodou, mezi škodou a pouhou neužitečností a mezi pouhou neškodností a povinnou účinnou pomocí. Není snadné vymáhati soukromé právo na dobře vybavené veřejné moci a není lehko dobrému svědomí vydobývati si náhradu na celku, když vinen není celek, nýbrž jeho dočasní ředitelé a jejich nesčetní přisluhovatelé.

Jedno však jest jisto v této spletité otázce a přispívá neobyčejně k jejímu správnému řešení. Proti nespravedlnosti veřejných vykořisťovatelů, obrněných prostředky násilí, lze s úspěchem postupovati tajnými prostředky sebeobrany, o nichž nikdo neví, leč jediné postižený činitel svépomoci. Mimoto: I když pachatelé nespravedlnosti na spoluobčanech nejsou obyčejní soukromí zločinci, nýbrž držitelé moci veřejné, a i když nikoli celek, který jim bezbranně podléhá, nýbrž oni, kteří celek terorisují, jsou ti, proti nimž čelí sebeobrana, přece není činem bezpráví proti celku a není na škodu celku, nýbrž naopak, když někdo vymáhá a přivlastňuje si věci, jež mu náležejí přísným právem, i proti podstatě vlastnictví společného, spravovaného lidmi nepoctivými.

Tento způsob sebeobrany prospívá všem, jak přímo, tak také nepřímo; kdežto ústupky majitelů, činěné veřejnému násilí, zhoršují postavení občanstva, a toto jako celek, který nebrání částí, jest pak spoluvinno na jednotlivcích a může býti donucováno k náhradě i k žádoucímu probuzení těmi, kteří dobývajíce svého práva konají spolu s tím povinnost spravedlivé akce pro nastolení řádu.“6)

Konstantin Miklík sice opatrně psal jen o německém národněsocialistickém státě, ale každému čtenáři bylo jasné, že autor má stejně tak na mysli i jiné, neméně ohavné státní zřízení, totiž komunismus, jenž v době vydání knihy u nás vládl prozatím jen v jakési „soft“ podobě, ale již v následujícím roce se chopil neomezené moci a tu pak po čtyři desetiletí prosazoval s mimořádnou brutalitou. Stejně tak ovšem můžeme bez potíží jeho učení aplikovat i na současné státy, o jejichž zvrhlostech se učenému redemptoristovi jistě ani nesnilo, a přirozeně můžeme poučení z jeho traktátu (jenž se v dané pasáži zabýval v první řadě vztahem zaměstnance ke státu jakožto zaměstnavateli) vztáhnout i na daňovou problematiku.

Michaela Freiová by zjevně se závěry, ke kterým došel P. Miklík, nesouhlasila, ale nejen to –  ona chce od daňového poplatníka ještě více než výše zmíněný rakouský císař či italský premiér. Jí nestačí, když vystrašený křesťan bez odmlouvání platí všechno, na co si stát vzpomene. Ač se to zdá neuvěřitelné, ona chce, aby zcela dobrovolně, ze své svobodné vůle platil ještě více, než kolik je od něj vyžadováno! Autorka totiž píše: „Kromě toho tradiční (křesťanský) přirozenoprávní pohled na zákony neumožňuje obezličku, kdy člověk sice dodrží literu zákona, ale tak, že jedná proti jeho duchu. To platí pro křesťany víc než pro ostatní.“ Tedy i když nenasytný stát sám „literou zákona“ dovolí svému poddanému, aby si část svého výdělku ponechal, anebo když mu v rámci přerozdělování sám nabídne jakousi  podporu, podle paní Freiové se křesťan svého práva sám zřekne a peníze, na které má nárok, pošle formou daní dobrovolně Václavu Klausovi, Jiřímu Paroubkovi nebo přímo Viktorovi Koženému. Ano, to je on, křesťan-idiot, ideál, po kterém tak toužili a touží císař Josef II., Romano Prodi a Michaela Freiová.

Naštěstí takovýchto hlupáků je, doufejme, pořád ještě pomálu. Vystoupení Romana Prodiho vzbudilo v Itálii nesmírné pobouření (i když se pochopitelně našli i takoví církevní hodnostáři, kteří s jeho výzvou úslužně vyslovili souhlas) a jeho snaha přeměnit katolické kostely na jakási detašovaná pracoviště finančních úřadů a  kněze vyškolit na daňové komisaře se mezi italskými katolíky setkala s velkou negativní odezvou. Don Gianni Baget Bozzo, svérázný bouřlivák, ale zároveň učený kněz, vážený teolog a obhájce katolické tradice, pokračující ve stopách svého světitele kardinála Siriho, přitom vystoupil s nekompromisní obhajobou daňových úniků jakožto zákonného aktu sebeobrany, přičemž jednoznačně konstatoval,  že „neplacení daní není hříchem“ a že „daně se nemohou stát předmětem kázání“, dodávaje k tomu, že „Církev se nemůže přeměnit v berní úřad“, a vytýkaje Prodimu, že se snaží duchovní život stíhat finančním dohledem.7) Jeho vystoupení nijak nevybočuje z linie, jež vede od sv. Tomáše přes renesanční a barokní pozdní scholastiky až ke Konstantinu Miklíkovi. Ostatně i bývalý premiér Silvio Berlusconi (jehož je don Baget Bozzo duchovním poradcem) řešil nutnost zabezpečit příjem do státní pokladny nikoli zvýšenou represí či poněkud odpudivou mobilizací katolického duchovenstva, jež by na pokyn světské moci zneužívalo svého duchovního úřadu, nýbrž jednoduše několikerým vyhlášením velkorysých daňových amnestií.

Paní Freiová ve svém článku hovoří o „čestném občanovi“ a „obecném dobru.“ Shodou okolností týden před otištěním jejího článku, dne 26. října 2007, byl v rakouském Linci beatifikován jeden „nečestný občan“, který se vzepřel plnění povinností, jež od něj stát vyžadoval. Rakouský sedlák Franz Jägerstätter odmítl vykonat svoji občanskou povinnost a nastoupit vojenskou službu (mimochodem, o povinné vojenské službě se v morálně teologických traktátech hovořívá v těsném sousedství pojednání o daních), za což byl roku 1943 nacionálně socialistickým režimem popraven. Můžeme předpokládat, že i jej navštívila nějaká rakouská Michaela Freiová, varovala ho před „obezličkami“, s jejichž pomocí by se chtěl vyhnout své vlastenecké povinnosti, a vysvětlovala mu, že „obecné dobro“ si žádá, aby mašíroval ke Stalingradu.

Aby bylo jasno, nehodlám přirovnávat heroismus nového blahoslavence, jenž za svůj veřejně vyhlášený nesouhlas se zločinným režimem zaplatil svým životem, k počínání prostého křesťana, takového dona Pietrina, který se pouze více či méně obratně pokouší zmírnit daňové břemeno, které na něj nemilosrdný stát uvalil. Stejně tak nechci tvrdit, že plnění vojenské či daňové povinnosti vůči zločinnému státu by snad mělo být hříchem. Víme, že již svědomí starozákonních židů znepokojovala otázka, zda vůbec mohou odvádět daň pohanskému státu, a ptali se: „Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“8) (Paní Freiová by se ptala: „Dáváme toho císaři dost? Nemáme mu raději ještě něco přidat?“) Z Kristovy odpovědi víme, že i takovémuto státu platit daně bez obav můžeme (a ovšem můžeme i sloužit v jeho vojsku), a Církev totéž připouští i v dnešní době; vskutku milióny katolíků tak činily v době Franze Jägerstättera a činíme tak i my v době dnešní, nikoli ovšem z důvodů svědomí, ale prostě přinuceni světskou mocí. Vždyť jestliže na mne lupič namíří pistoli a vyzve mne, abych mu předal obsah své peněženky, také mu samozřejmě poslušně (paní Freiová by řekla „poctivě“) vyhovím. Klást účty z toho, kam bylo posláno vojsko zločinného státu nebo k čemu byl použit získaný daňový výnos, budou pak ovšem muset jiní.

Vraťme se na závěr k podnětu, jenž autorku přiměl k tomu, že na stránkách denního tisku otiskla čtvrt roku po Romanovi Prodim svoji výzvu občanům k řádnému plnění daňových povinností. Jiří Čunek, proti kterému je vedena dlouhodobá kampaň, k níž uznala za vhodné se připojit, nepochybně není a nikdy nebude politikem, ve kterého by konzervativní katolíci mohli vkládat nějaké naděje. Dobrý základ Moravana, vybaveného zdravým selským rozumem, jenž mu byl nápomocen ve zvládání místních vsetínských problémů  a jenž mu posléze přinesl vskutku celonárodní popularitu (ta ostatně byla zjevně příčinou zmíněné masívní kampaně), je přece jen důkladně překryt (snad pod vlivem jeho bratrů?) druhovatikánsko-fokolarínským nátěrem a už jen pouhý pokus dosadit na mimořádně důležité místo ministra kultury liberální propagátorku ohavných sexuálních perverzit svědčí o směru, kterým hodlá bývalou křesťanskou stranu vést. Není to tedy rozhodně způsobeno obdivem k Jiřímu Čunkovi, když konstatujeme, že úlohou katolíka není naslouchat mocným tohoto světa a ochotně se přidávat na jejich stranu, když čas od času rozpoutají štvanici proti nějaké pečlivě vybrané nešťastné oběti. Víme, že bohužel jsou katoličtí duchovní i laici, kteří se těchto hanebných akcí účastní s ochotou, ba snad i s rozkoší, ale což paní Freiovou vskutku těší, že se volky nevolky ocitá ve společnosti takovýchto lidí? Věci tohoto druhu se prostě nedělají. Nedělá je křesťan, nedělá je ani žádný slušný člověk. Nezbývá proto než uzavřít slovy samotné paní Freiové (pouze jméno Jiřího Čunka nahradíme v citátu z jejího článku jménem jejím): „Není málo lidí, kteří nad touto (další) kauzou Michaely Freiové jeví pochybnost, jestli je její chování křesťanské. Odpověď je i zde jednoduchá: není.“

 

Pavel Zahradník 14. 3. 2008.

 

Poznámky:

1) Michaela Freiová, Dobrý křesťan = čestný občan, Lidové noviny, 2. 11. 2007, s. 1, 10.

2) S. Th. I II 96 4.

3) Eduard Winter, Josefinismus a jeho dějiny, Praha 1945, s. 127.

4) „Io non me ne vado.“ Intervista a Romano Prodi, Famiglia Cristiana n. 31, 5. 8. 2007; F. Alb., Prodi: nelle omelie mai una parola sulle tasse, Corriere della Sera 1. 8. 2007.

5) Giuseppe Tomasi di Lampedusa, Gepard, Praha 1983 (přeložil Jaroslav Pokorný), s. 125.

6) Konstantin Miklík CSSR, Pracovní smlouva, Olomouc 1947, s. 109-110.

7) Cristina ArgentoLuca Gelmini, Chiesa e fisco, cresce la polemica, Corriere della Sera 2. 8. 2007.

8) Mt 22, 17.



Zpět na hlavní stránku