Svatý Albert Chmielowski



Adam Chmielowski, jak se pozdější bratr Albert původně jmenoval, se narodil 20. srpna 1845 ve vsi Igołomia, ležící sice nedaleko Krakova, ale již v té části polského území, které tehdy náleželo Rusku. Jeho otec, pocházející ze zchudlé šlechtické rodiny, byl přednostou zdejšího celního úřadu, v souvislosti se svým zaměstnáním však často měnil bydliště, takže během Adamova dětství se rodina musela několikrát stěhovat. Od roku 1853, kdy otec zemřel, bydlela ovdovělá matka s dětmi ve Varšavě, kde Adam až do roku 1862 navštěvoval reálné gymnázium.

Doba jeho středoškolských studií byla dobou vzrůstajícího politického neklidu v celém ruském Polsku, zvláště pak v hlavním městě Varšavě. Počínaje rokem 1859 probíhaly ve městě četné vlastenecké manifestace, proti nimž zasahovalo vojsko, mnohdy s mimořádnou brutalitou; přesto se však počet těchto manifestací každým rokem zvětšoval. V ilegalitě se utvářely tajné revoluční kroužky a posléze i Národní ústřední výbor, jenž připravoval protiruské povstání. Adam byl tehdy již úplným sirotkem, neboť v roce 1859 mu zemřela i matka. Na školní rok 1862-1863 byl přijat do Polytechnického a rolnicko-lesního institutu v blízkých Puławách, tehdy jediné polské odborné školy v ruském Polsku, jež měla charakter vysoké školy, a to na takzvanou fakultu mechaniky.

V noci z 22. na 23. ledna 1863 konečně vypuklo povstání. Jelikož povstalci nedisponovali žádným pravidelným vojskem, vojenské akce po celou dobu tohoto tzv. lednového povstání sestávaly z velkého počtu větších či menších bitev a potyček, jež sváděly jednotlivé partyzánské oddíly. K povstání se přidala i naprostá většina studentů pulawského institutu, kteří utvořili zvláštní partyzánský oddíl, jemuž velel devatenáctiletý Leon Frankowski. Příslušníkem tohoto oddílu se stal i Adam Chmielowski, kterému tehdy ještě nebylo ani osmnáct let. V řadách tohoto oddílu a později v oddíle jízdy, jemuž velel francouzský dobrovolník François de Rochebrun, se Adam zúčastnil několika bitev, z nichž poslední byla neobvykle krvavá bitva u Grochowisk, k níž došlo 18. března. Po ní povstalci, tísnění ruským vojskem, překročili řeku Vislu a přešli na rakouské území, kde byli internováni.

Po krátkém pobytu v Krakově byli zajatci převáženi dál, do Olomouce, Jihlavy, Telče nebo Tišnova. Adam Chmielowski byl zařazen do jedenáctého transportu, který byl 23. dubna převezen do Olomouce, kde byli zajatci uvězněni ve staré cihelně na Tabulovém vrchu. Velké části vězňů se však odtud postupně podařilo utéci, a to za přispění rakouských vojáků i místních obyvatel, kteří vesměs s polskými povstalci sympatizovali. Také Adamovi a jeho příteli Franciszkovi Piotrowskému se podařil útěk za pomoci jednoho rakouského důstojníka, který jim obstaral pláště a čepice rakouských vojáků. Uprchlíci hned nasedli do kočáru, odkud se dali dovézt na faru v jakési sousední vsi, kde požádali o pomoc místního faráře, jenž jim poskytl útočiště před četníky, kteří je pronásledovali.

Oba přátelé se vrátili mezi povstalce, a to do oddílu Zygmunta Chmieleńského, jenž ostatně rovněž uprchl z Olomouce. Adam zde opět bojoval v jízdním oddíle, tentokrát déle než v první části své povstalecké kariéry. Jeho účast v povstání však definitivně ukončila bitva u Mełchowa, k níž došlo 30. října 1863. Adam byl v této bitvě zraněn do nohy, ale spolubojovníkům se jej podařilo odnést z bojiště a zanést do blízké chalupy v lese, v níž žila jen osamělá stařena. Jeho zdravotní stav se však z hodiny na hodinu zhoršoval. Bratr Albert na tuto epizodu ze svého života později vzpomínal takto:

"Malá, nízká chalupa, babka byla vyděšená vpádem nebezpečných hostů, ale nebránila tomu, aby byl raněný položen na jediné lůžko. Všechno to bylo velmi stylové. Kolegové se o mne starali, všechno bylo pěkné, jenom noha místo aby se hojila, bolela pořád víc a přišla silná horečka. [...]

Jakou má Bůh trpělivost s lidskou hloupostí! Domníval jsem se, že umřu, ale pořád se mi v hlavě rojily jenom krásné obrazy a vůbec jsem nemyslel ani na věčnost, ani na duši, jenom na poetickou a hrdinskou stránku věci.

Moji kolegové si počínali podobně - starali se o mne, pomáhali, jak mohli, ale kromě nešikovného léčení na nic jiného nepřišli. Jedině ta prostá, vystrašená babka uměla ocenit věci podle jejich skutečné hodnoty; ona jediná mezi námi pomyslela na záchranu duše.

»Možná by se měl přivést kněz?«, zeptala se, když viděla, že pořád slábnu.

Velice se mi ta myšlenka zalíbila. Hned jsem si představil, jaké to bude hezké - umírající povstalec uprostřed lesů na chudém selském lůžku a stařičký kapucín s dlouhým šedým plnovousem se k němu tajně prodírá, aby ho zaopatřil. Na ohništi uhasíná oheň, okénko zazáří světlem, zapálí se hromniční svíčka, zazvoní zvonek, kolegové ve zbroji poklekají, bodáky se zatřpytí a v nízkých dveřích se zjeví starý mnich.

Tak jsem si to skvěle vymyslel! S radostí jsem souhlasil, aby přivedli kněze.

Příštího dne vešel tlustý člověk: krk měl omotaný vlněnou červenou šálou, zkříženou ještě přes prsa, zdálo se, že se v té šále dusí, tvář měl oteklou a rudou. To byl kněz z nejbližší farnosti.

Ta křiklavá šála, ta těžkopádná a neoduševnělá postava se tak nehodila do mého obrazu, že jsem se vůbec nechtěl zpovídat, dokonce ani mluvit s knězem."

Chalupu, v níž se Adam skrýval, však zanedlouho po bitvě nalezla ruská armáda, a to oddíl finských střelců, ve kterém se nacházel lékař; ten vzal Adama do polní nemocnice. Jeho stav byl tak špatný, že bylo rozhodnuto o okamžité amputaci levé nohy. Ta se konala v noci, za světla svíček, přičemž jediným prostředkem na utišení bolesti byla cigareta, kterou operovaný během zákroku samou bolestí spolkl. Po provedení amputace byl mladý zajatec převezen do malé nemocnice v Koniecpolu nad řekou Pilicou, vzdálené jen několik kilometrů. Tam pobýval po několik měsíců; pečoval tu o něj polský lékař Władysław Florkiewicz a také sluha Tychon či Tyfon, Bělorus, na něhož pak Chmielowski častokrát vděčně vzpomínal.

V dubnu či počátkem května roku 1864 Adam opustil nemocnici. Jeho rozvětvené rodině a četným přátelům se zřejmě podařilo buď uprosit, anebo podplatit generála Csengeryho, Maďara v ruské službě, jenž stále ještě nezletilého Adama propustil ze zajetí. Pravděpodobně rovněž díky přímluvám známých mu bylo dokonce dovoleno vyjet do Paříže, kde se měl léčit a hlavně získat kvalitní protézu.

V Paříži Adam pobýval jeden rok a navštěvoval tu knihovny a galerie; zde zřejmě uzrál jeho úmysl stát se malířem. Poznal tu také polského lékaře Seweryna Gałęzowského, chirurga, který mu pomohl při získání drahé, na tu dobu dokonalé gutaperčové protézy.

V roce 1865 Adam využil amnestie pro bývalé povstalce a vrátil se do Varšavy, kde začal navštěvovat třídu kreslení, která vznikla místo zavřené školy krásných umění; kromě toho soukromě docházel za malířem Wojciechem Gersonem. Spřátelil se tu také s mladým malířem Maksymilianem Gierymským. Ve Varšavě Adam přebýval do podzimu roku 1866, pak odjel do Belgie, kde začal (zřejmě na naléhání příbuzných) studovat na univerzitě v Gentu, a to na inženýrské fakultě; po roce však těchto studií zanechal.

Od roku 1867 žil půl druhého roku znovu v Paříži, kde se již intenzívně věnoval pouze malování, hlavně malbě portrétů. Závažnou epizodou jeho života byl krátký pobyt v Krakově v roce 1869, kde si získal příznivce v osobě Lucjana Siemieńského, básníka a profesora Jagellonské univerzity, spřízněného s nejvyšší polskou aristokracií, který jej podporoval na dalších malířských studiích. Adam se zamiloval do jeho dcery Lucyny a zdá se, že šlo o náklonnost oboustrannou, ale Lucynin otec tomuto vztahu nepřál; celkem pochopitelně nechtěl provdat dceru, po matce patřící do aristokratického rodu hrabat Potockých, za jednonohého malíře bez jakéhokoliv majetku.

Po získání stipendia hraběte Dzieduszyckého Adam odjel do Mnichova studovat malířství na tamější Akademii krásných umění. V Mnichově, kde se přátelsky stýkal s dalšími malíři z tamější početné polské kolonie, strávil celkem čtyři roky. Bylo to období velkého rozmachu jeho malířské tvorby, ve které projevoval mimořádný koloristický talent. Obrazy, jež tehdy maloval, námětově čerpaly jednak z antiky či italské renesance, jednak z polského lednového povstání; mnoho z nich však zůstávalo nedokončených, protože autor sám s nimi nebyl spokojen. Chmielowski měl tehdy značný vliv na ostatní polské malíře v Mnichově, mezi nimiž si získal značnou autoritu. Malíř Leon Wyczółkowski na to později vzpomínal: "Měl na nás ohromný vliv. Byl prvním mezi námi kulturou, věděním, charakterem, a kdo ví, jestli ne i talentem. Jeho mínění, jeho úsudek ve věcech umění byly pro nás možná směrodatnější než názory profesorů."

Kromě umělecké tvorby se mladí malíři v Mnichově věnovali i zábavám, jichž se Adam přes svou invaliditu nijak nestranil. Na protézu si zvykl natolik, že mu nijak nepřekážela nejen při tanci, ale ani při bruslení v mnichovské Anglické zahradě; jeho bruslařské kousky tam přicházel obdivovat sám bavorský král. Od jiných malířů žijících tehdy v Mnichově se však již tehdy Adam v něčem lišil - zatímco z většiny jeho přátel se v této době převládajícího pozitivismu stali nevěrci či agnostici, Adam byl už tehdy věřícím křesťanem, jenž často přemýšlel o tom, jak skloubit službu umění se službou Bohu. Jak vyplývá z jeho korespondence, nejvíce by se mu tenkrát zamlouval život na způsob Fra Angelica, malujícího ve svém klášteře obrazy s náboženskou tématikou.

V Mnichově v září roku 1874 zemřel v Chmielowského přítomnosti jeho nejlepší přítel, malíř Maksymilian Gierymski; Adam pak Mnichov opustil a v lednu 1875 se vrátil do Varšavy. Zde vystavil svůj asi nejznámější obraz, Zahradu lásky, a také ponurý Sebevrahův pohřeb, který později sám zničil, neboť obraz prý vyvolával mezi tehdejšími návštěvníky výstav smutek a zděšení.

Počínaje rokem 1877 po celé tři roky Adam Chmielowski putoval z místa na místo většinou po polském a ukrajinském venkově, nejvíce po Podolí, kraji na západní Ukrajině, tehdy rozděleném mezi Rakousko a Rusko. Častokrát také pobýval ve Lvově a všude maloval hlavně náboženské nebo alegorické obrazy, z nichž nejznámější jsou Hřbitov, Vidění sv. Markéty a zvláště Ecce homo, obraz, jenž se dnes nachází v Krakově v generálním domě albertinek u hrobu sv. Alberta.

V září roku 1880, ve věku 36 let, se Adam Chmielowski po třítýdenních duchovních cvičeních rozhodl vstoupit do jezuitského řádu. Byl přijat do noviciátu, ale již po dvou měsících se duševně zhroutil a v dubnu 1881 musel být přijat do Zemského ústavu pro duševně nemocné ve Lvově, kde setrval až do ledna 1882. V chorobopise o projevech jeho choroby čteme: "Nemoc se objevila spolu s četnými výčitkami svědomí, odsuzováním sama sebe, strachem z jisté smrti a věčného zatracení a nehodností patřit k jezuitům."

Bratr Stanisław ho v lednu 1882 vzal ze lvovského ústavu k sobě, do dvora v Kudryńcích (ukrajinsky Kudrynci) u Kamence Podolského, který měl pronajat. Adamův duševní stav se však aspoň zpočátku nelepšil. Małgorzata Siemieńská, Lucynina sestra, pozdější bosá karmelitánka, která ho tam navštívila, o tom píše: "Byl ponořen ve smutku, po celé dny seděl ve svém pokojíku, zdeptaně mlčel, nepřijímal potravu ani nápoje, byl pohroužen ve strašném vnitřním utrpení."

To trvalo tak dlouho, dokud do Kudryńců nepřišel Leopold Pogorzelski, farář z blízkého Szarogrodu (ukrajinsky Šarhorod), kterého pozval bratr Stanisław. Farář se Stanisławem spolu ve vedlejším pokoji mluvili o Milosrdenství Božím, úmyslně tak hlasitě, aby to bylo slyšet i v sousedním pokoji. Po farářově odjezdu Adam požádal o koně, a přestože byla noc, jel na szarogrodskou faru. Zde se vyzpovídal a vrátil se do Kudryńců jako zcela jiný člověk. Zpověď v Szarogrodě se stala bodem obratu v jeho životě.

V následujících týdnech začal Adam postupně chodit mezi lidi, fyzicky pracoval, žil asketickým životem. Častokrát navštěvoval v Szarogrodu faráře Pogorzelského. V tamní farní knihovně jednou nalezl řeholi třetího řádu sv. Františka, která na něj silně zapůsobila. Světce znal sice již dříve, například z knihy svého příznivce Lucjana Siemieńského "Sv. František z Assisi", ale nyní jej objevil znovu. Dospěl k závěru, že Bůh si přeje, aby se stal františkánským terciářem.

Chmielowski tak učinil a stal se jakýmsi potulným apoštolem. Jeho základnou byly Kudryńce. Jezdil na koni nebo dvoukolkou, kterou si sám vyrobil, po okolních ukrajinských městečkách a vesnicích, zajížděl i do Kamence Podolského a navštěvoval známé poutní místo Latyczów (ukrajinsky Letyčiv). Už nebylo ani stopy po bývalé apatii. Chmielowski horlivě propagoval františkánské myšlenky, zakládal terciářství, restauroval sochy a kapličky i obrazy v zanedbaných kostelích, navštěvoval chudé, léčil nemocné. Nezapomněl však ani na vlastní malířskou tvorbu - za léta 1882-1884 namaloval asi dvacet obrazů a akvarelů, znázorňujících většinou podolskou krajinu, ale pro faráře v Murafě a v Szarogrodu namaloval také obrazy Srdce Ježíšova.

Jeho horlivá činnost však neušla pozornosti ruských úřadů. Na podzim roku 1884 bylo vydáno nařízení, podle něhož byl Adam Vojcechovič Chmielowski, "tajný organizátor zakázaných spolků v ruských guberniích", vypovězen z celé ruské říše s tím, že neuposlechne-li během tří dní, bude deportován na Sibiř. Adam Chmielowski poté opustil Ukrajinu a vyjel do Krakova, jenž se stal základnou jeho činnosti pro celý zbývající život.

V Krakově se nejprve seznámil s tamními malíři a žil zpočátku zdánlivě stejně jako dříve. Navštěvoval Jagellonskou universitu a Akademii krásných umění, ale také salóny krakovské aristokracie, kde se často debatovalo o otázkách malířství. Hlavně jej však již pohlcovalo nikoli umění, ale intenzívní charitativní činnost.

Zpočátku bydlel u kapucínů, později se přestěhoval do pokoje v Basztové ulici číslo 4. Svůj pokoj rozdělil závěsem na dvě části. V jedné z nich maloval a spal, druhá část sloužila jako útulek bezdomovců. Maloval hlavně proto, aby získal peníze na vydržování tuláků z ulice. Od roku 1888 byl také členem Společnosti sv. Vincence, ale spolupracoval i s další krakovskou charitativní institucí - s ústavem pro mladé tuláky, který zřídil lazarista Siemaszko.

Jednou, zřejmě na počátku roku 1887, navštívil se skupinou svých přátel mužskou ohřívárnu (tak se tehdy v Krakově nazývaly útulky pro chudé), kterou krakovský magistrát vydržoval ve čtvrti Kazimierz. Poměry, které tu vládly, na něj zapůsobily natolik, že pojal okamžité rozhodnutí: "Musím s nimi žít. Nemohu je tak nechat." Chodil tam nyní stále častěji, dokonce nějaký čas bydlel v pavlínském klášteře na Skalce, aby měl do ohřívárny na Kazimierzi blíže, ale bylo mu jasné, že sám by nemohl stačit na všechny potřeby, a že je tedy nezbytné, aby okolo sebe soustředil další pomocníky.

Dne 25. srpna 1887 oblékl šedý hábit řeholního terciáře. Liturgii obláčky pravděpodobně provedl jiný bývalý povstalec z roku 1863, kapucín Wacław Nowakowski. Po uplynutí jednoho roku, 25. srpna 1888, složil Adam Chmielowski před krakovským biskupem Dunajewským řeholní sliby. Od té chvíle začal užívat řeholního jména Albert. Tento den je zároveň počátkem Kongregace bratří sloužících chudým III. řádu sv. Františka, dnes běžně zvané albertini. Dne 15. ledna 1891 pak vznikla obdobná ženská kongregace, jež se měla věnovat chudým ženského pohlaví; pro ni se později ujal název albertinky. Důvod založení nových řeholních kongregací sám bratr Albert vysvětlil v dopise biskupovi Dunajewskému: "Pouze katolický řád, jehož členové by měli odpovídající schopnosti a z čistě nadpřirozených pohnutek by se prostřednictvím řeholních slibů zřekli všeho pozemského, pouze takoví by představovali dostačující sílu pro tak obtížný společenský úkol."

Hned po vzniku své kongregace, dne 1. listopadu 1888, uzavřel bratr Albert s krakovským magistrátem smlouvu, podle níž převzal ohřívárnu pro bezdomovce v Piekarské ulici 21. Ve smlouvě se především praví: "Bratr Albert se zavazuje, že ve dne i v noci bude v místnosti ohřívárny stále pobývat on sám nebo jeden z jeho druhů." Dále smlouva stanovuje, že bratr Albert bude nejen živit a oblékat chudé, ale bude se jim také starat o práci, bude pro ohřívárnu obstarávat světlo i topivo, opravy místnosti a jejího inventáře, zařídí kuchyň, zakoupí koně a vozík, s jejichž pomocí bude pro chudé sbírat almužny, a navíc se ujme také ženské ohřívárny. Město mu všeho všudy dalo povolení sbírat peníze, přičemž si vyhradilo právo kontrolovat jeho činnost. Bratr Albert se výslovně zřekl jakékoliv finanční odměny. Sami albertini si v pavlínském klášteře pronajali tři místnosti, ve kterých bydleli, a také kůlnu na nářadí a stáj pro svého koně.

Od samého začátku si však bratr Albert uvědomoval, že pomoc poskytovaná v ohřívárně nepostačuje a že chudí v první řadě potřebují získat práci, aby se mohli dále již starat sami o sebe. Pracovních příležitostí byl ovšem nedostatek, a tak bratr Albert práci pro své chráněnce sám organizoval. Při ohřívárně vznikla výrobna nábytku, ševcovská dílna, krejčovství i pekárna. Městská rada, jež byla s prací albertinů spokojena, se poté rozhodla vyplácet jim od 1. ledna 1891 příspěvek ve výši 1000 rakouských zlatých.

V roce 1892 bratr Albert založil útulek ve Lvově, první mimo Krakov. Lvovští radní se ukázali štědřejšími než radní krakovští a smlouvu s albertiny uzavřeli za podmínek pro ně výhodnějších. Po lvovském útulku postupně vznikaly další ve všech větších městech tehdy rakouské Haliče. Postupně přitom zanikal dosavadní název ohřívárna, jenž byl nahrazován novým pojmenováním útulek. Kromě útulků pro bezdomovce bratr Albert zakládal i jiné charitativní instituce - domy pro bezprizorné děti a mládež a ústavy pro invalidy, starce a nevyléčitelně nemocné.

K chudým se bratr Albert choval s velkou dobrotou, trpělivostí a úctou. Do albertinských útulků byl přijímán každý, kdo o přijetí požádal, a to v každé hodině včetně hodin nočních. V udělování pomoci se však bratr Albert řídil rozvahou - například pijákům, kteří v útulku dostali práci, nedával peníze na ruku, ale sám jim kupoval to, co nejvíce potřebovali. Pomoc však neodmítal nikomu; říkával, že není-li mnoho, je třeba dát málo, ale vždycky je třeba dát.

Bratři albertini spolu se svým starším bratrem (takový byl titul bratra Alberta jako představeného) bydleli se svými chráněnci pod jednou střechou. Těžká práce bez jediné chvíle oddechu nepřispívala jejich zdraví a samozřejmě v podmínkách, v jakých žili, nebylo možno ani pomyslet na duchovní formaci zvláště mladých kandidátů. Na radu svého přítele sv. Rafaela Kalinowského, bosého karmelitána a rovněž bývalého povstalce z lednového povstání, se proto bratr Albert rozhodl vybudovat pro albertiny i albertinky malé poustevny, ve kterých by mohli nabrat nových sil. Již od roku 1891 pronajímal k tomu účelu vhodné domky, v letech 1898 a 1901 pak byly pro bratry i sestry postaveny dvě poustevny v Zakopaném na Kalatówkách. Hrabě Zamoyski, majitel rozsáhlých pozemků v Tatrách, tehdy bratra Alberta s velkorysým gestem vyzval: "Ber, kolik chceš a kde chceš." Bratr Albert však nechtěl, aby jeho kongregace vlastnila nějaký majetek, takže se nakonec dohodli na pouhém pronájmu malé části lesa. Velkou radost bratru Albertovi způsobilo, když v roce 1908 dostal povolení k uchovávání Nejsvětější svátosti v poustevně na Kalatówkách; toto povolení mu vlastnoručně napsal papež sv. Pius X.

Všechnu zmíněnou usilovnou práci ve prospěch chudých a potřebných vykonával člověk, jehož zdravotní stav již nebyl dlouho nejlepší. Především protéza působila stále nové a nové potíže. Starou pařížskou protézu mu totiž již dříve zničil zloděj, bývalý povstalec z roku 1863, kterému poskytl přístřeší a který jej poté okradl; Chmielowski však zatajil jeho jméno a nedal jej trestně stíhat. Nová protéza, kterou zhotovili bratři albertini, se pařížské protéze ovšem nevyrovnala; tvořily ji dva železné pruty, zakončené něčím na způsob dřevěného chodidla.

Malířskou tvorbou se již nyní bratr Albert nezabýval, i když ještě v počátcích svého nového života dokončil několik starších obrazů. Shodou okolností právě v době, kdy se již umělecké tvorby zcela zřekl, začaly být jeho obrazy díky vývoji výtvarného umění na přelomu 19. a 20. století zase více ceněny. Bratr Albert však na dotaz, proč malování úplně zanechal, odpověděl: "Kdybych měl dvě duše, jednou z nich bych maloval, ale protože mám jednu jedinou, musel jsem si vybrat to, co je nejdůležitější."

Své staré, většinou nedokončené obrazy, které mu zůstaly, dal uložit na půdu. Po nějaké době si je chtěl znovu prohlédnout a poprosil bratry, aby mu je z půdy přinesli. Adolf Nowaczyński o tom píše: "Bratři začali hledat, ale někam se ztratily, nemohli je nalézt. Konečně jeden z bratří, který právě přišel z města, překvapený hledáním, přiznal pravdu: nevěděl, že to má nějakou cenu, protože to bylo špinavé, staré, rozstříhal to tedy na kousky a na podpal do kamen na zimu. Bratři oněměli zármutkem a zděšením a on jen zbledl, lehce se nadechl, na chvíli zavřel oči, načež se vzpamatoval a viníka přitiskl k sobě - a řekl jen jedno: »Ach ty prosťáčku, tys asi nevěděl, co jsi udělal.« A nic víc." Tak definitivně skončila malířská činnost Adama Chmielowského.

Bratr Albert představoval ve 20. století zřejmě nejdokonalejší vtělení ducha sv. Františka z Assisi. Jestliže František býval současníky nazýván "druhým Kristem", "alter Christus", můžeme bratra Alberta směle nazvat "alter Franciscus." Absolutní chudoba, která hrála tak stěžejní roli v životě Františkově, byla neméně důležitá i pro bratra Alberta. Svědkové potvrzují, že nic nedovedlo vyvést bratra Alberta tolik z rovnováhy jako sebenepatrnější porušení slibu chudoby. On sám říkával: "Kdybych věděl, že naše kongregace mají vlastnit nějaký majetek, chtěl bych, aby se rozpadly a aby vůbec nebyly." S duchem chudoby byla - rovněž zcela ve františkánském duchu - úzce spojena bezmezná důvěra bratra Alberta v Prozřetelnost Boží. S touto důvěrou říkal: "Zažijeme zázraky Boží Prozřetelnosti, která je bude činit pro naše chudé prostřednictvím našich rukou."

Ještě jeden světec kromě sv. Františka z Assisi však byl zvláštním vzorem a učitelem bratra Alberta. Byl to sv. Jan od Kříže, jehož knihy byly jeho stálým průvodcem a jehož učení často na duchovních konferencích vykládal svým bratřím a sestrám; v roce 1912 dokonce přeložil a vydal jeho Duchovní výstrahy. Františkánská spiritualita byla tedy v životě a díle bratra Alberta obohacena o spiritualitu karmelitánskou; vliv tu jistě mělo i dlouholeté přátelství bratra Alberta s bosým karmelitánem sv. Rafaelem Kalinowským.

Velmi pěkně bratra Alberta popsal ve svých vzpomínkách pozdější lvovský řeckokatolický metropolita Andrej Šeptyckyj, jenž bratra Alberta dobře znal. Povšiml si i přirozené stránky jeho osoby, o níž psal: "Překvapil mě v jeho osobě charakter umělce, jaký si mimovolně a bez svého vědomí uchovával pod již hrubým, šedým suknem terciářského hábitu. Byl vždycky umělcem a měl vlastnost, která je i u umělců vzácná; měl velmi výrazný a velmi charakteristický vlastní styl. Styl v řeči, ve vysvětlování věcí, v kritice toho, co se mu nelíbilo, ve chválení toho, co měl rád. Každý jeho pohyb, jeho smích, měly pokaždé tolik výrazu, byly pokaždé něčím tak odlišným, neobvyklým, že přímo bily do očí."

Duchovnost bratra Alberta pak metropolita Šeptyckyj výstižně charakterizuje takto: "Jeho chudoba byla něčím tak fenomenálním, že nemyslím, že by se mohl najít druhý takový příklad; a přitom to bylo tak prosté a přirozené, že se nikdo například nedivil, že bratr Albert neměl svůj pokoj, svůj koutek a nikde a nikdy se nemohl ani na chvilku zbavit společnosti chudých a svých bratří. S tou evangelní chudobou se pojily všechny ctnosti, které se obvykle nazývají evangelními - především evangelní prostota. Zdá se, že vždycky svou přirozeností měl rád to, co je jasné, prosté a upřímné. [...] Jak jeho řeč, tak i jeho duchovní učení byly podle tak charakteristického výrazu Písma svatého »ano - ano, ne - ne.« Učení sv. Evangelií přijímal takové, jaké je, s tou - možno říci - bezohledností, s jakou by je přijímaly děti. Žádné předsudky, žádné dvojsmysly, žádná teorie odlišná od praxe a žádná praxe neodpovídající teorii. Jeho život musel být velmi čistým, když jeho duše, jeho duch byly tak věrným odrazem Kristova učení."

Bratr Albert zemřel 25. prosince 1916 v Krakově, v útulku v Krakovské ulici 43. Roku 1983 byl spolu se svým přítelem Rafaelem Kalinowským beatifikován a 12. listopadu 1989, tedy společně s naší sv. Anežkou Českou, byl v Římě prohlášen za svatého.

Pavel Zahradník

Zpět na hlavní stránku