Katolická církev – Slovensko

 

ANDREJ HLINKA, OTEC NÁRODA

 

Pavel Zahradník

 

Msgre. Andrej Hlinka slouží mši sv. (převzato ze Sidor-Vnuk, s. 584).

Slovenská známka z roku 1939 s portrétem Andreje Hlinky.

 

 

Andrej Hlinka se narodil 27. září 1864 v Černové, osadě („ulici“, jak se tyto ružomberské předměstské osady nazývaly), která odedávna tvořila jakési předměstí města Ružomberku, jehož je dnes součástí. Andrejův otec, Andrej Hlinka starší, byl nezámožným rolníkem a také vorařem; mezi obyvateli Černové se těšil jisté přirozené autoritě, která se mimo jiné projevila tím, že se stal faktorem čili jakýmsi představeným vorařů, kteří sváželi dřevo po Váhu.  Po smrti první manželky, po které mu zůstaly čtyři malé děti, se znovu oženil s Máriou, rozenou Šulíkovou, která mu porodila dalších pět dětí, z nichž třetím byl Andrej.

Do obecné školy Andrej Hlinka chodil v rodné Černové, načež po čtyři roky navštěvoval piaristické gymnázium v Ružomberku. Na rozdíl od obecné školy, v níž se vyučovalo slovensky, na gymnáziu již byla vyučovací řečí maďarština; před přijetím na gymnázium se tedy Andrej po jeden rok soukromě doučoval maďarštině, jejíž základy však znal již od matky, která před sňatkem po nějakou dobu sloužila v Ostřihomi. Protože ružomberské gymnázium bylo tehdy pouze čtyřletým, pátou a šestou třídu gymnázia absolvoval Andrej  v Levoči. Ke konci levočských studií,  29. března 1883, mu zemřel otec.

Po složení maturity se Andrej přihlásil na bohoslovecká studia, a to do semináře spišské diecéze ve Spišské Kapitule, kam byl přijat 1. července 1883.  Všechny přednášky v semináři se tehdy konaly v latině, jazyce, který si Hlinka obzvlášť oblíbil; jen ve styku s představenými semináře bylo nutno používat maďarštinu. Po šestiletých studiích byl 19. června 1889 vysvěcen na kněze, a to jako první kněz, kterého Černová dala Církvi. Stejně jako závěr středoškolských studií byl zkalen otcovou smrtí, i konec bohosloveckého studia byl poznamenán smrtí matčinou, která zemřela týden před Hlinkovým vysvěcením. Protože tehdy právě konal duchovní cvičení, nebylo mu umožněno ani přijet na její pohřeb.

První tři léta po vysvěcení působil Hlinka jako kaplan na různých místech spišské diecéze. Nejprve byl jmenován kaplanem v Zákamenném (tehdy zvaném Zákamenský Klin či Zákamenno-Klin), goralské obci na Horní Oravě, dnes známé jako rodiště biskupa a služebníka Božího Jána Vojtaššáka, jehož otec zde byl kostelníkem. Ján Vojtaššák, tehdy dvanáctiletý, jemuž byl Hlinka od této doby otcovským ochráncem, se měl později, po první světové válce, stát hlavní Hlinkovou oporou mezi slovenským episkopátem. Již v roce 1890 byl Hlinka ze Zákamenného přeložen zpět na Liptov, kde byl jmenován kaplanem ve Sväté Alžbetě. Po půl roce se však musel opět stěhovat, tentokrát do oravského Tvrdošína, kde zůstal dva roky.

V roce 1892 byl osmadvacetiletý Hlinka jmenován farářem, a to v obci Tri Sliače (dnešní Liptovské Sliače), kde setrval až do roku 1905. Zde byl konečně svým pánem a zde také rozvinul rozsáhlé aktivity jak v rámci své farnosti, tak po celém Slovensku. Hned v počátcích své působnosti ve Sliačích uspořádal lidové misie, na které pozval redemptoristy z moravské Litovle.  Horlivě vystupoval proti alkoholismu, který tenkrát byl skutečnou tragédií pro široké vrstvy slovenského lidu. Založil abstinenční spolek, pro své farníky organizoval přednášky a divadelní představení, založil potravní a úvěrový spolek, jenž měl zabránit tomu, aby se chudí rolníci museli obracet o pomoc k lichvářům, a hned také sám napsal knížku „Ako založíme gazdovsko-potravný a úverný spolok“, ve kterém čtenářům prostými, snadno pochopitelnými slovy dával rady, jak si při zakládání obdobných spolků počínat. Ve svých kázáních, ale i v článcích publikovaných ve slovenskojazyčném tisku velmi ostrými slovy, jako skutečný lidový kněz, vystupoval na obranu nejen vesnického obyvatelstva, ale i řemeslníků a dělníků, jež vybízel k organizovanému postupu, a to i s využitím práva na stávku. Snahy vládnoucích liberálů zabránit s použitím tzv. kazatelnicového paragrafu tomu, aby si kněžstvo všímalo společenských či politických problémů, odmítal slovy: „My poznáme svoje povinnosti a tie sa od liberálov učiť nebudeme.“

Rovněž ve Sliačích se Hlinka začal věnovat i striktně politické činnosti. V Uhrách již od šedesátých let byli u moci liberálové, mezi nimiž však čelné postavení nezaujímalo měšťanstvo, které v Uhrách nebylo příliš početné, ale příslušníci aristokracie či nižší šlechty (džentry) spolu s vlivnými židovskými finančníky a obchodníky. Právě devadesátá léta byla obdobím, kdy uherští liberálové, jejichž nikoli nevýznamná část se hlásila ke kalvínskému vyznání, usilovali prosadit některé zákony, jimiž se (přes odpor papeže Lva XIII., vyjádřený v encyklice „Constanti Hungarorum“ z roku 1893) chtěli pokusit omezit vliv Církve na společnost. Příslušné zákony (o povinném občanském sňatku a o státním vedení matrik) byly nakonec přijaty v roce 1894 a v reakci na ně byla ještě téhož roku založena celouherská  Katolická lidová strana (Katolikus Néppárt), do jejíhož čela se postavil hrabě Nándor (Ferdinand) Zichy. Vznik strany, do jejíž činnosti se zapojil větší počet slovenských kněží, mezi nimi i Andrej Hlinka, přivítal sám papež, který zaslal hraběti Zichymu pozdravný list. Nová strana nadto zaujímala k příslušníkům nemaďarských národů podstatně vstřícnější postoj než vládnoucí liberálové, i když přirozeně i její tvůrci byli – stejně jako všichni maďarští politici té doby – zachváceni obavami z toho, že maďarský národ zahyne ve slovanském moři, kterým byl obklopen, čemuž se zvláště liberálové pokoušeli čelit stále intenzívnější maďarizací. Hlinka podporoval Katolickou lidovou stranu častými příspěvky v tisku (roku 1897 se sám stal spoluzakladatelem a odpovědným redaktorem „Ľudových novín“) a dokonce za ni v roce 1898 neúspěšně kandidoval v doplňovacích volbách do parlamentu, na počátku 20. století se s ní však rozešel a vstoupil do Slovenské národné strany s dominancí luteránů, neboť stejně jako jiné slovenské členy Néppártu jej neuspokojoval stále menší důraz, který strana postupem doby kladla na národnostní požadavky menšin.

Důležitým předělem v Hlinkově životě se stal rok 1905. Tehdy se uprázdnila fara v Ružomberku, nad kterou vykonávalo patronátní právo samotné město Ružomberok. Obecní zastupitelstvo si ze všech zájemců o uvolněnou faru přes odpor spišského biskupa Sándora (Alexandra) Párvyho, který měl na toto místo svého kandidáta, zvolilo Hlinku, a to zvláště hlasy zástupců ružomberských „ulic“. Biskupovi poté nezbývalo než Hlinku potvrdit, je však zřejmé, že od první chvíle nebyl jeho vztah k novému ružomberskému faráři příliš dobrý. Ružomberským farářem poté Hlinka zůstal až do své smrti a díky němu byl Ružomberok po celou dobu Hlinkova života důležitým centrem slovenského národního a politického života. Ve stejném roce, kdy se Hlinka stal ružomberským farářem, se někteří slovenští politici, nespokojení s dosavadním vývojem jak celouherské Katolické lidové strany, tak Slovenské národné strany, rozhodli stvořit novou Slovenskou ľudovou stranu, jejímiž zakladateli a členy nebyli pouze katolíci, nýbrž i luteráni a „hlasisté“, tedy nepočetná skupina slovenských stoupenců T. G. Masaryka. Jedním ze spoluzakladatelů nové strany byl Hlinka.

V dubnu 1906 se Slovenská ľudová strana zúčastnila voleb do uherského parlamentu. V ružomberském volebním okrese však nakonec nekandidovala Hlinku, jenž nabízenou kandidaturu odmítl, nýbrž kupodivu Vavra Šrobára, ružomberského lékaře a masarykovského „hlasistu“, ale tehdy ještě Hlinkova přítele, kterého kdysi Hlinka podporoval v Praze na studiích. Hlinka Šrobárovi ve volební kampani, v níž byl jeho protivníkem zvolenský rodák Ödön (Edmund) Beniczky, kandidát Néppártu, velmi intenzívně pomáhal, a to i poté, co mu biskup Párvy, jenž byl přirozeně stoupencem Beniczkého, tuto účast v kampani zakázal. Šrobár nakonec ve volbách neuspěl, ale Hlinka musel za jeho nerozvážnou podporu těžce zaplatit. Byl obžalován za pobuřování slovenské národnosti proti maďarské, v červnu 1906 zatčen a v prosinci téhož roku odsouzen na dva roky vězení. Ve svém posledním slově před soudem pronesl svá známá slova: „Mňa vy nezmeníte, mňa vy nepotrestáte, mňa vy nezlomíte. Slovákom som sa narodil, Slovák som a Slovák budem!“ Zároveň se proti Hlinkovi obrátil i biskup, který na něj 18. června 1906 uvalil suspenzi.

Hlinka se proti rozsudku ružomberského soudu odvolal a stejně tak podal přímo do Říma i odvolání proti své suspenzi. V prosinci 1906 byl propuštěn z vyšetřovací vazby, dokud nebude vyřízeno jeho odvolání, a celý rok 1907 pak strávil jako suspendovaný kněz jednak akcemi směřujícími k odvolání církevních i světských trestů, během nichž navštívil nejen nuncia ve Vídni, ale i Řím, jednak návštěvami přátel na Slovensku, na Moravě a v Rakousích. V jeho snahách o odvolání suspenze mu pomáhali jeho moravští přátelé, olomoucký kanovník hrabě Zikmund Ledóchowski a zvláště hodonínský katecheta Alois Kolísek. Na podzim 1907 Kolísek Hlinkovi uspořádal přednáškové turné po Moravě a Čechách, ve kterém měl posluchače informovat o poměrech na Slovensku. Turné, jehož vrcholem byl projev na pražském Žofíně 1. listopadu 1907, přineslo Hlinkovi neslýchanou popularitu nejen mezi moravskými katolíky, ke kterým měl vždy blízko, ale i mezi českými pokrokáři, kteří v něm viděli odbojného kněze, pronásledovaného církevní vrchností, a doufali v jeho rozchod s Církví. Úspěšné turné však Hlinka musel nakonec ukončit, protože po zamítnutí svých odvolání byl nucen 30. listopadu 1907 nastoupit výkon trestu, a to ve věznici v Segedíně.

 

Kostel Panny Marie Růžencové,  postavený v letech 1906-07 v Černové (Ružomberok).    Zdroj: wikipedia

Pohřeb obětí tzv. černovského masakru            27. října 1907.                                                          Zdroj: cernova.sk

 

 

Během Hlinkova turné po Moravě došlo 27. října 1907 v jeho rodné Černové k události, která nejen otřásla celým okolím, ale vzbudila velký ohlas dokonce i v zahraničí. Obyvatelé Černové, kteří dosud navštěvovali farní kostel v Ružomberku, po obrovském úsilí nasbírali s Hlinkovou pomocí dostatek příspěvků, aby si za ně mohli postavit vlastní kostel. Ten byl dostavěn právě v roce 1907 a nezbývalo než jej vysvětit. Černované si přáli, aby svěcení vykonal Hlinka coby ružomberský farář a černovský rodák, který si nadto o vybudování kostela získal značné zásluhy; ten tak ovšem jako suspendovaný kněz nemohl učinit. Obyvatelé Černové tedy požádali biskupa Párvyho, aby svěcení kostela mohlo být odloženo do doby, než bude z Hlinky suspenze sňata. Biskup tak však odmítl učinit a trval na tom, aby vysvěcení kostela bylo provedeno. Nakonec se této povinnosti ujal (s Hlinkovým souhlasem) Hlinkův přítel, děkan Martin Pazúrik z nedaleké Liskové. Když však děkan ve stanovený den přibyl do Černové, místní obyvatelé se mu postavili na odpor a pokusili se vysvěcení kostela násilím zabránit; četníci, jimž velel okresní strážmistr Ján Ladický, nato ve vzniklém zmatku zahájili palbu do davu, jejímž důsledkem bylo patnáct mrtvých vesničanů. Nepřiměřeně tvrdý zásah četníků dovršila ještě skutečnost, že čtyřicet Černovanů, účastníků protestu proti vysvěcení kostela (mezi nimi i Hlinkova starší sestra Anna Fullová), bylo poté za pobuřování odsouzeno uherským soudem celkem ke 37 letům vězení. Ačkoliv příčinou střelby v Černové rozhodně nebyly národnostní konflikty v Uhrách a ačkoliv sám Hlinka neměl s černovskými událostmi přímo nic společného, bylo s nimi od první chvíle spojováno právě jeho jméno, jež se nyní stalo známým i mimo Uhry a české země.

Hlinkovo věznění trvalo déle, než Hlinka původně předpokládal, neboť proti němu byla vznesena další obžaloba, jež se tentokrát týkala buřičských článků a projevů, jež napsal a pronesl během roku 1907. I tento proces skončil Hlinkovým odsouzením, takže Hlinka nakonec pobýval v segedínském vězení až do února 1910. Zato Hlinkův církevní proces skončil k plné Hlinkově spokojenosti. Kongregace koncilu nepotvrdila jeho suspenzi a naopak nařídila biskupu Párvymu, aby ji z Hlinky sňal. Rozhodnutí kongregace schválil 14. března 1908 i papež sv. Pius X., takže biskupu Párvymu nezbylo nic jiného než suspenzi z Hlinky 8. dubna 1908 sejmout. Kongregace měla sice, jak je vidět z jejích spisů, kritické připomínky jak k biskupovi, tak k Hlinkovi, ale přísný trest, který byl biskupem zdůvodňován i za pomoci mnohých nepravdivých nařčení, pokládala jednoznačně za nespravedlivý. Hlinka se tedy mohl vrátit zpět na ružomberskou faru a dokonce on sám 29. června 1910 vysvětil i kostel v Černové, zasvěcený Panně Marii Růžencové.

Slovenská ľudová strana mezitím po počátečním vzestupu v letech 1905-1906 de facto přestala existovat, a slovenští katoličtí politici se proto rozhodli její činnost obnovit. Dne 20. července 1913 tak vznikla nová Slovenská ľudová strana, jejímž předsedou se stal Hlinka; tentokrát již byli ve vedení strany jen samí katolíci. Nově vzniklá strana se měla v následujících třech desetiletích, až do svého zákazu Benešovým režimem v roce 1945, stát hlavním či spíše jediným politickým zástupcem slovenského katolického obyvatelstva a zároveň, jak dnes zdůrazňuje historik Róbert Letz, autentickým projevem slovenského konzervatismu; Hlinka zůstal jejím předsedou až do své smrti. Jinak se Hlinka, jenž už nyní odvrhl přílišný sociální radikalismus, který mu byl dříve vlastní, věnoval v předválečných a válečných letech hlavně správě své ružomberské farnosti; přes jeho smíření s biskupem Párvym však vztahy mezi nimi zůstaly i nadále napjaté, přestože Hlinkův přítel Ján Černoch, rodák ze západoslovenské Skalice, jenž byl tehdy nejprve biskupem v Csanádu a poté arcibiskupem v Kalocsi, se pokoušel mezi nimi prostředkovat.

Během první světové války přirozeně veškeré politické aktivity do velké míry utichly, ožily však v roce 1918, který s sebou přinesl zánik rakousko-uherské monarchie. Hlinka byl v klíčových událostech tohoto roku jedním z hlavních protagonistů, kteří se zasadili o odtržení Slovenska od Uher a jeho spojení s českými zeměmi v jednu Československou republiku. Hlinka se k tomuto revolučnímu kroku rozhodl bez ohledu na obavy, které měl z českých nevěrců a jejich možného vlivu na slovenské obyvatelstvo. V lednu 1910 psal o tomto problému svému moravskému příteli Kolískovi: „Keby si len vedel, ako mi ťažko padne hľadieť na nezbedné počínanie Masaryka, Drtinu, Loskota, Horkého, Roučka, Svozila a Machara! Ako milujem každého Čecha ako vlastného brata, tak sa ma bolestne dotýka tá rozkladná práca kudrnáčov a iných nevercov. Tu sa český národ musí spamätať a vyrezať ich z tela.“ Hlinkův nejmilejší žák Karol Sidor pak vzpomíná, že když v roce 1916 spolu s dalšími přáteli, ružomberskými gymnazisty, uvažovali o odchodu na vysokoškolská studia do Prahy, Hlinka je od toho odradil slovy: „Nie. V Prahe prišli by ste o svoje náboženské presvedčenie. Vy ste Slováci, viete milovať svoj slovenský národ; nuž v Pešti, v maďarskom mori, sa nezatopíte. Ostanete ďalej Slovákmi a katolíkmi.“

Přes tyto oprávněné obavy však Hlinka 24. května 1918 na shromáždění v Turčianském Svätém Martině (zřejmě pod rozhodujícím vlivem Aloise Kolíska, ale i v jisté euforii, do níž se při své impulzivnosti dostal vlivem martinského prostředí) pronesl památná slova: „Tisícročné manželstvo s Maďarmi sa nevydarilo. Musíme sa rozísť“ a 30. října téhož roku byl ve stejném městě jedním z čelných signatářů Martinské deklarace, která požadovala sebeurčovací právo pro slovenský národ jakožto součást jednotného česko-slovenského národa. V následujících týdnech bylo slovenské území postupně obsazováno českým vojskem; z Prahy byla dopravena i prozatímní slovenská vláda v čele s Vavrem Šrobárem, jenž se v těchto počátcích republiky stal na Slovensku skutečným diktátorem a jenž měl být v následujících desetiletích, za Masaryka, Beneše i Gottwalda, jako přední čechoslovakista jedním z hlavních exponentů české politiky na Slovensku a zároveň úhlavním nepřítelem ľudové strany i Hlinky osobně.

Připojení Slovenska k českým zemím, schválené na Slovensku jen nepatrnou hrstkou slovenských politiků, převážnou většinou luteránského vyznání, nebylo přirozeně přijato s všeobecným nadšením; hned na samém počátku od něj ostatně v listě zaslaném všem duchovním správcům na Slovensku odrazovala uherská církevní hierarchie. Tehdy se Hlinka rozešel i se svým dlouholetým přítelem Jánem Černochem, jenž se mezitím stal kardinálem a ostřihomským arcibiskupem, tedy hlavou Církve v celých Uhrách (v roce 1916 proto korunoval posledního uherského krále), a jenž naléhavě Hlinku žádal, aby se vrátil z nastoupené cesty. Postupně však Hlinkovi začaly docházet i rozhořčené dopisy jeho spolubratří, kteří si stěžovali na protináboženské počínání českého vojska a českých úředníků v zemi. Vpád českých vojáků, zvláště pak sokolských a legionářských bojůvek, opravdu v příliš mnoha případech připomínal spíše řádění Tatarů než příchod civilizovaného vojska. Anglický chargé d’affaires v Praze Cecil Gosling si už koncem léta 1919 uvědomoval, že „nepřátelství mezi Čechy a Slováky nepochybně roste“ a po uplynutí jednoho roku od příchodu českých vojáků a úředníků na Slovensko, v prosinci 1919, charakterizoval tento vpád primitivního pokrokářského barbarství těmito slovy: „1. Otevřené nepřátelství ke katolické Církvi ze strany českých úředníků a vojáků. Projevuje se to znesvěcováním a ničením křížů, soch a svatých obrazů, útoky na nerozlučitelnost manželství a podobnými přestupky proti obecným zásadám kultury a slušnosti. 2. Slovensko zaplavili čeští úředníci a Slováci byli ze zaměstnání propuštěni, nebo i když zůstali v zaměstnání, jsou jejich platy o polovinu nebo i o dvě třetiny nižší než platy Čechů. 3. Ve veřejné správě zavládla korupce. 4. Činí se pokusy nahradit slovenštinu češtinou.“ Československý ministr zahraničí Beneš sice Angličany ujišťoval, že toto počínání bude zastaveno, ale příslušný pracovník britského ministerstva zahraničních věcí k tomu oprávněně poznamenal: „Čechům není možno důvěřovat, že budou vůči Slovákům postupovat spravedlivě, ať si dr. Beneš říká, co chce.“ Leckteří Slováci žijící v pohraničních částech Hlinkovy spišské diecéze, vyděšeni počínáním nových pánů, se raději přičinili o připojení svých oravských či spišských vesnic k Polsku, jak učinil například „apoštol Oravy“, známý oravský gazda svatého života Peter Borový, který se nakonec – už jako Piotr Borowy – raději z rodných Rabčic přestěhoval do té části Oravy, která se i díky němu stala součástí Rzeczypospolité.

Hlinka, jenž po skončení války, již v prosinci 1918, opět obnovil činnost Slovenské ľudové strany a jenž také zorganizoval slovenské kněžstvo a získal si tak nesmírné zásluhy o to, že se mezi ním nerozšířily, jako se tomu stalo v českých zemích, odpadlické tendence, se po těchto trpkých zkušenostech zpočátku snažil zabezpečit alespoň autonomní postavení Slovenska v nové republice. Nedosáhl však toho ani u ministerského předsedy Tusara, ani u francouzského generála Hennocqua, sídlícího v Košicích; 28. srpna 1919 se proto s několika svými spolupracovníky vypravil do Paříže na mírovou konferenci, jíž chtěli předložit memorandum se svými stížnostmi, požádat o provedení plebiscitu na Slovensku a zvrátit tak dosavadní vývoj. Důvod k této cestě poté Hlinka ve svých „Zápiscích z Mírova“ stručně popsal takto: „Uráža sa nám náboženstvo, odoberá sa nám viera, a preto a pre nič iné vydal som sa na cestu!“ První etapou na této dobrodružné okružní cestě do Paříže bylo Polsko, kde se Hlinka a jeho druhové setkali jak s maršálem Piłsudským, tak s nunciem Achillem Rattim, pozdějším papežem Piem XI., který jim vyjádřil svou lítost nad tím, že se slovenský národ dostal pod tyranskou vládu nepřátel pravé Církve. Delegáti, užívající falešných pasů (Hlinka cestoval na jméno Berger), pak putovali dále přes Rumunsko, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, Itálii a Švýcarsko, kde se Hlinka (jak ve svých vzpomínkách uvádí kníže Lajos Windisch-Graetz) poprvé a naposledy setkal se svým panovníkem, žijícím tehdy ve švýcarském exilu; když se císař a král Karel o dva roky později marně pokoušel o návrat na uherský trůn, byl jedním z jeho hlavních pomocníků shodou okolností týž Ödön Beniczky, proti němuž Hlinka kdysi ve volbách neúspěšně podporoval Vavra Šrobára.

Slovenským delegátům se nakonec – hlavně s pomocí polských přátel – podařilo dospět do Paříže, kde však po zásahu československých zástupců nebyli před konferenci (na rozdíl od rychlejší oravsko-spišské delegace Piotra Borowého, která také prosila o vysvobození „z českého jařma“) vůbec vpuštěni. Podle vzpomínek Stephena Bonsala, osobního překladatele prezidenta Wilsona, obsažených v jeho knize „Suitors and Suppliants“, tehdy Hlinka hořce litoval chyby, kterou v roce 1918 udělal („Ať nám Bůh odpustí!“), a o slovensko-maďarských vztazích mu řekl: „Naše vztahy s nimi nebyly takové, jaké by měly být, ale během všech těch let jsme nevytrpěli ani desetinu toho zla, které jsme v posledních několika měsících museli snášet z rukou českých vojáků a pražských politiků.“ Hlinka Bonsalovi důrazně připomínal: „Teď už víme, že extra Hungariam non est vita (mimo Uhry není pro nás života). Zapamatujte si tato slova, čas dokáže jejich pravdu“ a na další Bonsalův dotaz vysvětloval: „Nemůžeme se smísit s Maďary a nechceme to učinit, ale hospodářsky a především nábožensky s nimi můžeme vycházet lépe, mnohem lépe, než s těmi bezbožnými volnomyšlenkářskými Čechy, kteří – jak to nyní víme – nemají žádnou úctu ani k Bohu, ani k člověku.“ Když Bonsalovi objasnil přírodopisnou jednotu Uher a odlišnost Slovenska od českých zemí, dodal ještě: „Ale přírodní překážky nejsou tak nepřekročitelné jako náboženské bariéry, které – jak věřím – budou vždy nás, katolíky, oddělovat od těch, kteří dříve byli husity a nyní jsou nevěřícími.“

Cesta nezkušených slovenských politiků tedy skončila neúspěšně a většina jejích účastníků se poté raději rozhodla zůstat v zahraničí; Hlinkův přední spolupracovník a hlavní autor memoranda František Jehlička, profesor teologie na budapešťské univerzitě, poté celý zbytek svého života věnoval snahám o návrat Slovenska pod Korunu sv. Štěpána. Na Slovensko se vrátil jediný Hlinka, byl však ihned po návratu zatčen, obžalován z velezrady a od října 1919 do dubna 1920 vězněn postupně na Mírově, v Brodku a v Praze-Podolí; propuštěn byl úmyslně až po slovenských parlamentních volbách. Dezorientovaná a pronásledovaná Slovenská ľudová strana s uvězněným předsedou (ten byl ovšem přesto ve volbách znovu zvolen poslancem, jímž zůstal až do své smrti) v nich příliš neuspěla a vítězem voleb na Slovensku se stala sociální demokracie. Hlinka na volební neúspěch reagoval památnými slovy, která 28. dubna 1920 napsal ve „Slováku“, nově vzniklém orgánu Slovenské ľudové strany: „Budeme pracovať vo dne i v noci do tých čias, kým z červeného Slovenska nebude Slovensko biele, Slovensko slovenské a kresťanské.“

Osudový omyl z října 1918 však již nebylo možno napravit – dne 4. června 1920 byla podepsána Trianonská smlouva, která zničila tisícileté Regnum Marianum; chyby, kterých se uherské liberální vlády v uplynulém půlstoletí dopouštěly, byly nyní potrestány s tak nepřiměřenou krutostí, že oprávněně můžeme hovořit o zločinu Trianonu, porovnatelném snad jen s trojím dělením Polska, ke kterému došlo o půl druhého století dříve. Po definitivním stanovení hranic Hlinka už mohl jen občas (jako v adventní úvaze „Rorate coeli!“ ve „Slováku“ z 2. prosince 1920) nostalgicky zavzpomínat na život Slováka v klidných předpřevratových Uhrách: „Žiadalo sa síce od neho niekoľko tých napapúškovaných výrazov v samospasiteľnej maďarčine, ale dali mu zato chleba, úrad a postavenie. Žil v pokoji, do jeho domácnosti sa nikto nestaral, jeho rodinný krb bol svätý, náboženský cit netknutý.“ Nyní mu však nezbývalo než bojovat za potlačovaná práva Církve i slovenského národa v Československé republice. Jeho další činnost se soustředila zvláště na boj proti fikci jednotného československého národa a na prosazování autonomie pro Slovensko, ve které viděl přece jen jistou ochranu před zhoubnými vlivy ze západní poloviny státu; opíral se přitom o Pittsburskou dohodu, uzavřenou zástupci české a slovenské emigrace v USA 31. května 1918 a podepsanou i Masarykem, kterou však česká strana po celou dobu trvání první republiky důsledně odmítala splnit. Politická činnost, kterou jako předseda strany vyvíjel, mu byla usnadněna i tím, že se nakonec nestal jedním z nově jmenovaných slovenských biskupů, i když ještě v květnu 1919 vídeňský nuncius jeho jmenování vřele doporučoval – ve své zprávě do Říma sděloval, že Hlinka „statečně hájil práva Církve zvláště proti radikálním požadavkům Čechů, kteří v posledních měsících obsadili Slovensko“, že se „okamžitě postavil proti novinkám, které nová vláda chtěla zavést proti Církvi“, a že vůbec „jeho chování je vzorné, je aktivní a podnikavý.“ Případný úmysl jmenovat Hlinku biskupem ovšem nakonec zmařila jeho velká politická angažovanost, zvláště pak jeho cesta do Paříže; Hlinka byl nakonec pouze v roce 1924 jmenován papežským komořím a v roce 1927 apoštolským protonotářem.

Díky nesmírnému nasazení samotného Hlinky i jeho spolupracovníků se Slovenská ľudová strana již ve volbách do obecních a župních zastupitelstev v září 1923 stala nejsilnější politickou stranou na Slovensku; v dalších, parlamentních volbách v listopadu 1925 pak již získala dokonce nadpoloviční většinu slovenských hlasů. Do těchto voleb už poprvé šla s novým názvem, totiž Hlinkova slovenská ľudová strana; hlavním důvodem zavedení nového názvu byla snaha odlišit se zřetelně od Československé strany lidové, strany českých a moravských katolíků, která právě v tomto roce začala samostatně působit i na Slovensku. Dobu od května do října roku 1926 strávil Hlinka v USA, kde navštívil mnohá centra amerických Slováků a také Eucharistický kongres v Chicagu. Po svém návratu s jistými rozpaky a váháním, po naléhání některých svých amerických přátel i slovenských spolupracovníků (z nich je třeba uvést poslance Jozefa Tisa), souhlasil se vstupem luďáků do vlády, k čemuž nakonec došlo v lednu 1927. Přechod z opozice do vlády, aniž by strana přitom dosáhla splnění svých požadavků, však přirozeně vzbudil roztrpčení značné části členů a voličů. Když k tomu ještě režim v roce 1929 zinscenoval politický soudní proces proti  Vojtechu Tukovi, jednomu z čelných luďáků, i když ve straně nepříliš oblíbenému, podnětem k němuž byl nevinný článek „V desiatom roku Martinskej deklarácie“, publikovaný již v novoročním čísle „Slováka“ v roce 1928 a cenzurou tehdy schválený, odpor proti účasti ve vládě ještě zesílil. Proces s Tukou, obviněným z největšího možného zločinu, který první republika znala, totiž ze špionáže ve prospěch nenáviděného Maďarska, se stal největším politickým procesem, skutečným monstrprocesem první republiky; skončil 5. října 1929 absurdním odsouzením obžalovaného na 15 let vězení. Luďáci nato vystoupili z vlády i koalice, takže bylo nutno uspořádat předčasné parlamentní volby. Ty se konaly v listopadu 1929 a ľudová strana, oslabená masivní tiskovou kampaní, jež proti ní byla během procesu vedena, v nich utrpěla velké ztráty.

V obtížné situaci, ve které se nyní luďáci ocitli, se opět vyskytla myšlenka o možném spojení katolických stran republiky, zvláště ovšem slovenské ľudové a české lidové strany, jež ostatně v samých počátcích republiky vskutku vystupovaly v parlamentu jako jedna strana. Přívržencem tohoto spojení byl hlavně velký Hlinkův příznivec a podporovatel, pražský arcibiskup František Kordač, bezpochyby největší postava na stolci sv. Vojtěcha v celém 20. století. Ten ve svém článku „Katoličtí lidovci a luďáci“, uveřejněném na konci roku 1929, ve vánočním čísle „Čecha“, nejprve opět ostrými slovy odsoudil „osudnou činnost“ českých pokrokářských učitelů, úředníků a vojáků na Slovensku, která zvláště v prvních letech po převratu „v hloubi duše urážela katolický slovácký lid“ a která způsobila ztrátu důvěry slovenského lidu k republice. Arcibiskup doporučoval „odstraniti tuto nedůvěru lidu odstraněním nezpůsobilých učitelů a úředníků a nahraditi je, kde je možno, slovenskými schopnými lidmi; neboť odpírati chleba domorodcům a rozdávati ho cizím roztrpčuje.“ O sjednocení českých a slovenských katolíků pak psal: „Proto se mají křesťanští poslanci všech směrů a národností, jmenovitě velké strany katolických Čechů a Slováků, spojit v jeden spolupůsobící blok k záchraně víry a státu před materialistickým socialismem a jeho nezdárným synem – bolševismem. Komu platí v první řadě příkaz Páně: »Hledejte nejprve království Boží a spravedlnost jeho…«, než katolickým křesťanům? A to tím více, jelikož vůdcové obou katolicko-politických stran jsou kněží a církevní preláti.“

Ľudová strana s vytvořením jednotného katolického bloku souhlasila, ale Janu Šrámkovi, opatrnickému, váhavému vůdci lidové strany, jenž se zato snažil zalíbit Hradu horlivým vyznáváním „demokratických principů“ a servilním nesnášenlivým čechoslovakismem, nebylo nic vzdálenějšího než takovýto postoj, byť doporučovaný samotným českým primasem; jako vždy, i tentokrát dal Šrámek před zájmy katolictví přednost zájmům masarykovského režimu. Šrámkova strana ostatně, jak víme, již od roku 1925 působila ve službách vlády na slovenské politické scéně, kde sice nezískala mnoho úspěchů, ale přece jen se díky ní masarykovsko-benešovské skupině podařilo připravit ľudovou stranu o jakési nevelké procento hlasů; je přirozené, že od té doby panovalo mezi lidovci a luďáky nepřátelství. Jelikož čeští a moravští katoličtí voliči (přes stálé protesty menší části lidové strany, jež žádala odklon od Šrámkova zhoubného kursu) šli ve své mase nikoli za pražským arcibiskupem, nýbrž za Šrámkem, k žádnému zlepšení vztahů mezi lidovci a luďáky, neřku-li k jejich spojení, nemohlo dojít; Šrámek spolu se svým učitelem Benešem nakonec své věrné dovedl až k únoru 1948…

Hlinka zato uzavřel spojenectví s novým, neočekávaným spojencem – s luteránskou Slovenskou národnou stranou, vedenou pastorem a básníkem Martinem Rázusem. Slovenskou luteránskou menšinu Hlinka po celý svůj život ostře kritizoval, pro luterány měl označení jako „vred na tele“ nebo „kliatba slovenského národa“ a ti vůči němu chovali obdobné pocity; jejich nenávist, jdoucí až za hrob, jsme mohli pozorovat ještě v roce 2007, když slovenský parlament projednával zákon o Hlinkových zásluhách. Bez ohledu na to však Hlinka již před první světovou válkou dokázal s luterány v celonárodním zájmu občas spolupracovat. Situace se změnila po válce, když v novém Československu se slovenští luteráni stali na Slovensku privilegovanou vrstvou, pomáhající, většinou za velmi lukrativní odměny, pražským nevěrcům ovládat zemi; stačí připomenout, že například když 14. listopadu 1918 Praha jmenovala 40 slovenských poslanců Revolučního národního shromáždění, bylo mezi nimi 30 luteránů, představujících jinak jen pětinu slovenského obyvatelstva. Přesto však i mezi slovenskými luterány se našla alespoň menšina, která si po nějakém čase uvědomila, že slouží těm, kteří jsou nejen rozhodnými protivníky slovenského národa, ale zároveň i nepřáteli každého náboženství; tato menšina, organizovaná ve Slovenské národné straně a opírající se o tradičně konzervativní středisko v Turčianském Svätém Martině, uzavřela s luďáky spojenectví, jež bylo vyhlášeno na společné manifestaci obou stran ve Zvolenu 16. října 1932. Spojenectví obou stran trvalo až do voleb v květnu 1935, jichž se obě strany (spolu se stranami Poláků a Rusínů) zúčastnily společně v rámci takzvaného Autonomistického bloku.

Velký triumf Hlinkovy strany, i když jen na poli propagandistickém, přinesl rok 1933. Slovenští katolíci se již po několik let chystali na oslavy 1100. výročí vysvěcení kostela knížete Pribiny v Nitře, jež mělo podle tehdejšího bádání připadnout právě na tento rok. Po nějakém čase přípravu srpnových oslav vzala do svých rukou pražská vláda, která je hodlala změnit ve velkou manifestaci loajality Slováků pražské vládě. K tomu účelu dohlédla na to, aby řečníky na slavnostním shromáždění byli jen ministři a další prověření politici (Hlinka samozřejmě nikoli) a do Nitry pozvala také celý diplomatický sbor, přičemž přirozeně opomněla pozvat papežského nuncia. Ľudová strana však do Nitry svolala desítky tisíc svých stoupenců, ti v průvodu přinesli ještě na začátku oslav před tribunu s řečníky Hlinku, kterého museli vyděšení ministři pozvat k sobě, načež Hlinka sám zahájil oslavy svou řečí, začínající slovy: „Toto je náš deň, toto sú naše dejiny.“ Celé oslavy se nato odehrály v režii luďáků a samotného Hlinky, který na tribuně předával slovo jednotlivým řečníkům podle vlastního uvážení. Obrovské fiasko režimu, a to před očima diplomatického sboru, mělo ovšem za následek mnohaměsíční perzekuci všech účastníků, která připomínala nejhorší popřevratové doby. Jistou dohrou těchto událostí se pak stala aféra nuncia Ciriaciho, který po obvyklých urážkách, jež mu byly v souvislosti s nitranskými událostmi z české strany adresovány, na Hlinkův dopis s vyjádřením podpory reagoval 13. září 1933 listem, obsahujícím slova:  „Zatímco v Praze urážejí Svatého Otce – ať už přímo, anebo v osobě jeho reprezentanta – takovým způsobem, že se přitom nezachovávají ani pravidla mezinárodní zdvořilosti, která platí u všech civilizovaných národů, vy, Slováci, jste této autoritě prokázali svoji úctu“; nuncius byl poté popuzeným režimem přinucen opustit republiku.

Ľudová strana ve třicátých letech procházela i vnitřním přerodem; stále více se ke slovu dostávali mladší radikálnější politici, kteří se ve svých sporech se staršími a opatrnějšími kolegy vždy mohli spolehnout na Hlinkovu podporu. Těmito spory uvnitř strany byly poznamenány i prezidentské volby 18. prosince 1935. Ty následovaly jen několik dní po rezignaci T. G. Masaryka, prezidenta, který podle výstižného Hlinkova výroku „Slovákom nič nedal a všetko im vzal“ (tu je třeba zdůraznit, že luďáci od rozchodu s lidovci Masaryka prezidentem nikdy nevolili). Poté nastala krátká, ale horečná jednání o volbě jeho nástupce, kterým podle Masarykova přání měl parlament zvolit jeho žáka a spolupracovníka Edvarda Beneše, svobodného zednáře, neuznávajícího nadto ani existenci slovenského národa, který k dovršení všeho zlého krátce předtím uzavřel spojeneckou smlouvu s komunistickým Ruskem. Je jenom přirozené, že luďáci pro něj nehodlali ve volbách hlasovat a přikláněli se spíše k jeho protikandidátovi (také ovšem svobodnému zednáři) Bohumilu Němcovi. Teprve velice intenzívní nátlak ze strany papežské diplomacie přinutil Hlinku k tomu, že po dlouhém váhání a kolísání souhlasil s tím, aby luďáčtí poslanci a senátoři odevzdali své hlasy Benešovi. Postoj papežské diplomacie v této záležitosti je nutno pokládat za jednu z dalších závažných chyb, které prostupují celou praktickou politikou Pia XI., jenž v tomto případě nerozvážně uvěřil Benešovým slibům; je však třeba si uvědomit, že odpudivé zločiny, jež jsou dnes s Benešovým jménem nerozlučně spjaty, byly tehdy ještě zakryty závojem budoucnosti. K tomu, že i Hlinka posléze na svůj protibenešovský odpor rezignoval, přispěli (ovšem kromě dalších slibů, jimiž Beneš nešetřil) i někteří příslušníci umírněného křídla v ľudové straně, mezi nimiž čelné místo opět zaujímal pozdější Hlinkův nástupce ve vedení strany Jozef Tiso, muž ve straně respektovaný, nepochybně vzdělanější než Hlinka, ale na rozdíl od vzpurného samorosta Hlinky, jenž náležel ještě ke starší generaci katolických politiků, přece jen už typ spíše křesťanskodemokratického politika, vždy připraveného ke kompromisu, ne-li rovnou ústupu; Tiso přitom zřejmě nebral dostatečně zřetel na to, že má za soupeře tak mocné a lstivé nepřátele katolické politiky, jakými byli Masaryk, Beneš nebo později Adolf Hitler.

 

 

Mauzoleum Msgre. Andreje Hlinky v Ružomberoku dnes.

(převzato ze http://www.ruzomberok.sk/sk/mesto)

 

Pamětní stříbrná medaile Slovenska.

 

Sliby, které učinil luďákům ohledně udělení Slovensku autonomie, Beneš přirozeně nehodlal splnit; nezbývalo tedy než pokračovat v boji, ve kterém se stále hlasitěji ozývali příslušníci luďácké mladší generace a v němž luďáci stále více spolupracovali s ostatními nespokojenými národnostními menšinami. Do nového roku 1938, jubilejního roku republiky, vstupovala ľudová strana s heslem „V novom roku do útoku!“ Hlinka na luďácké manifestaci v Žilině dne 25. ledna 1938 prohlásil: „Ak nás Praha nepočuje, ak Pittsburská dohoda, autonómia nestane sa skutkom, tak povieme Prahe zbohom.“ Historik František Vnuk ovšem upozorňuje na to, že obdobné výroky o tom, že luďáci ze svého boje neustoupí „ani za cenu tejto republiky“, známe z Hlinkových úst již z dřívějška, dokonce již z roku 1922; je zjevné, že už tenkrát se Hlinka necítil k republice Tomáše Apostaty vázán žádným pevným poutem. V posledních dnech května pak Jozef Tiso, pobývající tehdy na Světovém eucharistickém kongresu v Budapešti, zahájil – nepochybně s Hlinkovým vědomím – tajná jednání o návrat Slovenska do Uher, samozřejmě s podmínkou rozsáhlé autonomie. Hlinka sám vystoupil na veřejnosti naposledy 5. června 1938, a to na obrovské svatodušní manifestaci v Bratislavě za přítomnosti delegace amerických Slováků, která na Slovensko přivezla originál Pittsburské dohody. Po návratu z bratislavské manifestace do Ružomberka se však zdravotní stav čtyřiasedmdesátiletého Hlinky zhoršil a následující dva měsíce už byly jen pomalou přípravou na smrt. Andrej Hlinka zemřel na své ružomberské faře, obklopen svými blízkými, v noci 16. srpna 1938, právě když hodiny na věži farního kostela odbily jedenáctou hodinu. Pohřeb se konal v sobotu 20. srpna, na svátek sv. Štěpána Uherského, za účasti 4 biskupů, 920 kněží a mnoha desítek tisíc slovenských katolíků; působivou smuteční řeč však pronesl i tehdejší premiér (ale v minulosti poradce arcivévody Františka Ferdinanda) a Hlinkův přítel i protivník, luterán Milan Hodža, a mezi hosty pohřbu na zvláštním čestném místě byl vůdce maďarské menšiny na Slovensku a Hlinkův spojenec z posledních let, ušlechtilý křesťanskosociální politik hrabě János Esterházy. Zádušní mši za zemřelého sloužil spišský biskup Ján Vojtaššák. Tělo zesnulého bylo poté podle jeho přání uloženo na ružomberském hřbitově do krypty jezuitů, které kdysi sám pomáhal do Ružomberka uvést.

Během krátké doby po Hlinkově smrti republika, nepovedený konstrukt osmnáctého roku, konečně zanikla. V mnichovských dnech si přitom málokdo uvědomoval, že Hitler při zabírání českého a moravského pohraničí používal proti českému národu naprosto stejných argumentů, jakých užívali Masaryk a Beneš v dobách Trianonu proti národu maďarskému; i v tomto bodě se tedy Masaryk ukázal být (použijeme-li slov rakouského kancléře Kurta von Schuschnigga) jakýmsi Janem Křtitelem Adolfa Hitlera. Slovensko posléze dosáhlo vytoužené autonomie, vyhlášené Manifestem slovenského národa v Žilině 6. října 1938; příznačně se již v tomto manifestu nevyskytuje žádný výslovný odkaz na Československou republiku, který byl do té doby povinnou součástí každého veřejného vystoupení slovenského politika. O návratu ke Koruně sv. Štěpána však již tehdy málokdo uvažoval; příčina ztroskotání zmíněných Tisových jednání není zcela jasná. Charakteristické je, že při žilinských jednáních navrhl uherské řešení pouze Ondrej Janček, starý spolubojovník Hlinkův, jenž sám kdysi zakusil uherská vězení, zatímco mladý Martin Sokol, jinak mírný, zdvořilý a kultivovaný muž, pozdější předseda sněmu Slovenské republiky, jenž však již byl vychován v masarykovské škole nenávisti vůči všemu maďarskému, jej (jak vzpomíná Pavol Čarnogurský) neuctivě okřikl: „Čuš, ty starý somár!“ Masarykova a Benešova dračí setba tak po dvaceti letech již nesla své plody, jimiž se měly poté sytit i další generace Slováků. Dvě vídeňské arbitráže mohly už jen odstranit (ovšem pouze dočasně) aspoň největší nespravedlnosti Trianonu; při první z nich to byl sám Ferdinand Ďurčanský, budoucí ministr Slovenské republiky, který ostatním slovenským zástupcům opět navrhoval alespoň vzít v úvahu uherské řešení. Na jeho podnět však nikdo nereagoval a po násilném pokusu o likvidaci autonomního Slovenska ze strany nepoučitelné pražské vlády tzv. Homolovým pučem se Slovensko nakonec osamostatnilo. 14. března 1939 byl vyhlášen samostatný slovenský stát, jehož další existence prokázala – a to přes obavy naprosté většiny samotných slovenských politiků – že Slováci jsou s to budovat vlastní stát stejně jako jiné, větší národy.

Nově vzniklá Slovenská republika, jež byla výsledkem usilovného Hlinkova boje, dala rok po Hlinkově smrti přenést jeho tělo do mauzolea, které bylo vybudováno pod farním kostelem v Ružomberku. Ani tam však mrtvý Hlinka nenašel místo klidného odpočinku. V srpnu 1944 se luteránští důstojníci slovenské armády, předtím po celých pět let hýčkaní svým státem, pokusili provést vojenský převrat, který se brzy přeměnil v povstání, v němž vedoucí postavení zaujala komunistická strana. Povstalci se sice nemohli pochlubit většími vojenskými úspěchy, za což byla odpovědná hlavně nízká morálka řadových vojáků, netušících, proti komu a proč mají vlastně bojovat, na jednu důležitou bojovou akci však přesto nezapomněli. V září 1944 vyletělo z povstaleckého letiště Tri Duby letadlo, jehož úkolem bylo zničit Hlinkovo mauzoleum v Ružomberku; to bylo tímto náletem skutečně dosti silně poškozeno. Jelikož tato událost zřetelně ukázala, jaký osud by mohl Hlinkovy ostatky čekat, až bude na Stalinových bodácích obnovena Československá republika, dala slovenská vláda ke konci války Hlinkovo tělo z mauzolea odnést a uložit je na utajeném bezpečném místě. Svědkové této události během následujících desetiletí zemřeli, a tak když byly po roce 1989 činěny pokusy Hlinkovy ostatky nalézt, zůstaly tyto snahy přes usilovné pátrání bezvýslednými. Tělo nejvýznačnějšího slovenského politika 20. století, kterému bývá plným právem dáván titul Otec národa, tak i dnes, v době druhé Slovenské republiky, odpočívá na místě, které není nikomu známo.

 

Bibliografická poznámka: Základní monografií o Andreji Hlinkovi je stále kniha jeho žáka Karola Sidora, vydaná ještě za Hlinkova života: Karol Sidor, Andrej Hlinka (1864-1926), Bratislava 1934.  Až do Hlinkovy smrti dovedl později Sidorovo dílo František Vnuk: Karol Sidor – František Vnuk, Andrej Hlinka 1864-1938, Bratislava s. d. (2008). Další, již stručnější monografické práce vydali v meziválečném období Hlinkův moravský přítel Alois Kolísek a český volnomyšlenkář Václav Cháb, za první Slovenské republiky Ladislav Gejza Faguľa a po roce 1989 Alena Bartlová (Alena Bartlová, Andrej Hlinka, Bratislava 1991) a již zmíněný František Vnuk (František Vnuk, Andrej Hlinka, tribún slovenského národa, Bratislava 1998). Důležité příspěvky obsahuje i několik hlinkovských sborníků, připravených jednak v emigraci, jednak již po roce 1989 ve vlasti: Andrej Hlinka, ed. Ján Eliáš, Winnipeg – Cleveland – Calgary – Catharines 1983; Andrej Hlinka v slove a obraze, ed. Ján Mešťančík – Jozef M. Kirschbaum – František Fuga, Toronto – Ružomberok 1991; Andrej Hlinka a jeho miesto v slovenských dejinách, ed. František Bielik – Štefan Borovský, Bratislava 1991; Pohľady na osobnosť Andreja Hlinku, ed. Róbert Letz – Peter Mulík, Martin 2009. Z prací o Hlinkově slovenské ľudové straně uveďme nejnovější syntézu Róberta Letze: Róbert Letz, Hlinkova slovenská ľudová strana (Pokus o syntetický pohľad), in: Slovenská ľudová strana v dejinách, ed. Róbert Letz – Alena Bartlová – Peter Mulík, Martin  2006, s. 12-108. Vzpomínky Stephena Bonsala vyšly ve Spojených státech již ve třech vydáních: Stephen Bonsal, Suitors and Suppliants. The Little Nations at Versailles, New York 1946 (2. vydání Port Washington 1969, 3. vydání Safety Harbor 2001). Zprávy britských diplomatů: Igor Uhrík, Postavenie Slovákov v Česko-Slovensku očami britských diplomatov, 1919-1925, in: Slováci a ich národné bytie v Európe (Čechoslovakizácia), Bratislava 2011, s. 21-59. Citace soudobého tisku jsou uvedeny přímo v textu.

 

Na stránky Katolická kultura dáno 21. 10. 2013.



Zpět na hlavní stránku