Beuronské umění v Českých Budějovicích

(Ke 100. výročí posvěcení Růženeckého kostela)

 

            Před 100 lety, dne 7. října 1900 posvětil českobudějovický biskup Martin Josef Říha kostel Panny Marie Růžencové, náležící kongregaci Nejsvětější svátosti (petrinům) v Českých Budějovicích. Českobudějovičtí si zvykli nazývat tento chrám „Růženecký kostel“. Přestože je skryt v okolní zástavbě při dnešní Žižkově třídě, a jeho zevnějšek je - s výjimkou mozaiky na průčelí - proveden v naprosto všedním  neorománském stylu, patří jeho interiér mezi nejvýznamnější ukázky tzv. beuronské umělecké školy v Čechách.

 

P. Klement Václav Petr

 

         Bez nadsázky je možno říci, že  kostel postavila Panna Maria a zakladatel kongregace P. Václav Klement Petr (nar. 1856 v Sušici – zemř. 1901 v Č. Budějovicích), jehož modlitby Pán Bůh slyšel. Tento kněz svatého života dokázal přes četné  překážky uskutečnit „svůj“ záměr: z nejskromnějších prostředků vybudovat nové kongregaci, vzniklé roku 1888,  důstojný Chrám Páně, oslavující  Pannu Marii Růžencovou.  Kostel mohl vzniknout díky darům věřících, z podílu bratří a příspěvků dobrodinců i přesto, že kongregaci byla odepřena státní subvence a po celou dobu stavby se stavebník potýkal s nedostatkem peněz. Mezi největší příznivce patřili manželé Josefína a Ferdinand Chotkovi, kněžna Ida Schwarzenberková, stovky prostých věřících a nemalou roli zde sehrála též přízeň biskupa Martina Josefa Říhy.

 

         Stavba kostela

         Se stavbou kostela bylo započato v roce 1898 podle plánů, které zhotovil českobudějovický stavitel Jakub Stabernak. Kostel, orientovaný k jihozápadu,  má dispozici prostého jednolodí se čtvercovým chórem a  půlkruhovou apsidou, k němuž přiléhá rovněž čtvercová kaple a na druhé straně sakristie. Rozpočet na stavbu činil zpočátku 39.000 zlatých, avšak později se podařilo P. Petrovi dojednat za cenu zjednodušení stavby celkovou částku na 27.000 zlatých  (celkové náklady na kostel včetně interiéru nakonec dosáhly částky 80. 000 zlatých). Slavnost položení základního kamene se konala 21. srpna 1898 za přítomnosti tisíců účastníků. Sám P. Petr, ač k smrti unaven, měl  kázání a zdůraznil, že kostel je stavěn pro všechny, ale zvláště pro ty, kteří uctívají Rodičku Boží modlitbou sv. Růžence. Ještě na podzim téhož roku byl kostel pod střechou a začaly se již vyrábět ve vlastních dílnách i lavice a hlavní oltář. V roce 1899 pokračovaly práce na interiéru, řezbářské práce figurální prováděli truhláři, jimž pomáhali novicové nebo bratří (zvláště často je jmenován i výtvarně nadaný bratr Josef), byly ulity a zavěšeny zvony z českobudějovické Pernerovy dílny  a  zasazena okna s obrazy apoštolů ze sklárny v Lenoře. Stavitel Stabernak na naléhání stavebníka vypracoval plány na věžičku, které upravil schwarzenberský stavitel Jan Sedláček.

 

 

         V souvislosti s beuronským uměním je třeba jmenovat také Mons. Karla Jaeniga, s nímž se P. Klement Petr seznámil v roce 1886  na své cestě do Říma. Prelát Jaenig zde byl rektorem „Animy“, domu pro německé a rakouské kněze studující v Římě. V důchodovém věku pak působil jako administrátor kostela sv. Jana Nepomuckého v Praze – Na Skalce.  V říjnu roku 1899 napsal P. Klement Petr prelátu Jaenigovi a požádal ho o zprostředkování obrazu sv. Jana Nepomuckého pro nový kostel. Ten  daroval českobudějovické kongregaci Crespiho obraz zpovídajícího sv. Jana Nepomuckého  s tím, že musí být zasazen v  retáblu oltáře odpovídajícího stylu.  Za tím účelem začal budování kostela morálně i finančně podporovat. Tehdy také došlo  k prvním kontaktům s emauzskými benediktiny, kteří měli v té době za sebou úspěšné realizace v kostelech v Emauzích, na Smíchově (Kostel Sacré Coeur a kostel sv. Gabriela), v Hradci Králové, Teplicích, Třebešicích a jinde. Také ostatní součásti mobiliáře s interiérovou výzdobou jsou již ovlivněny Jaenigovou zásluhou beuronským uměním, jehož střediskem v Čechách byl benediktinský klášter v Praze – Emauzích.

 

         Beuronská umělecká škola

Beuronská umělecká škola (schola artistica beuronensis) je nazývána podle vsi Beuronu v Badensku – Würtembersku, kde sídlí mateřský klášter beuronské benediktinské kongregace, založené roku 1863. Za zakladatele umělecké školy jsou považováni výtvarníci Peter Lenz (řádovým jménem P. Desiderius) spolu s malířem Jakobem Wügerem (P. Gabriel) a  Fridolinem Steinerem (P. Lukáš). Všichni vstoupili do řádu sv. Benedikta v beuronském klášteře a dva posledně jmenovaní byli vysvěceni na kněze. P. Desiderius přijal svěcení pouze na podjáhna a za jeho zásluhy nařídili opat Placidus, aby byl nazýván Pater (!). Tito umělci byli činní v 80. a 90. letech 19. stol.  v Praze v Emauzích a P. Desiderius kromě toho také na Smíchově (klášter beuronských benediktinek s kostelem sv. Gabriela).

Beuronské umění je specifickým církevním stylem, vyznačujícím se monumentalitou,  vážností, hieratičností, klasickými formami s důrazem na dekorativní složku. Vycházelo ze staroorientálního a starokřesťanského umění,  proto bývá jeho celkový účin někdy přirovnáván výzdobě byzantských chrámů. Charakteristické jsou rovněž hojné latinské citáty z Písma, přičemž písmeno „E“ má podobu obrácené číslice „3“. Beuronští umělci přistupovali k výzdobě kostelů jako ke službě Bohu, práce pro ně byla spojena s modlitbou, jejich osobní ambice byly potlačeny, proto svá díla zásadně nepodepisovali. V jistém smyslu to byl návrat k tvůrčí velikosti středověku.

 

Pantaleon Major

Mezi rozsévači tohoto vyhraněného stylu v českých kostelech  vynikl především emauzský  řádový bratr Pantaleon, OSB., občanským jménem Jaroslav Major (nar. r. 1869 v Chotči – zemř. r. 1936 v Praze). Původně byl  grafikem, ale po vstupu do emauzského kláštera se začal také zabývat malířstvím, sochařstvím, restaurováním a architekturou. Byl přímým žákem P. Desideria Lenze a podílel se na výzdobě chrámu sv. Gabriela v Praze a kaple na Monte Cassino, kde mu řád umožnil studium fresek a mozaik. Pantaleon začátkem roku 1900 přijel do Českých Budějovic, seznámil se s P. Klementem V. Petrem a ihned začal kreslit návrh a skici k výzdobě interiéru.  Nutno poznamenat, že tento umělec přistupoval k tvorbě s opravdovou pokorou, ve svých dopisech se  podepisuje jako „nehodný bratr Pantaleon“ a zmiňuje, že pracuje proto, aby se odměnil rodičce Boží, které mnoho dluží. On také po konzultaci s  P. Klementem Petrem navrhl rozvrh nástěnné výmalby s jednotlivými figurálními výjevy a růžencovými tajemstvími. Rovněž byl zamítnut již hotový hlavní oltář a místo něj zhotoven v beuronských intencích oblíbený ciboriový (baldachýnový) oltář se čtyřmi sloupy, jenž byl považován za nejlepší řešení hlavních oltářů pro soudobé kostely. Pro kongregaci, jejímž posláním je šířit úctu k Největější svátosti, byl tento typ  zvláště vhodný. Vytvářel pro Krista svátostného opravdový trůn, k němuž v tehdejší předkoncilní liturgii směřovaly pohledy všech věřících.

 

    

 

Interiér kostela

         Není možno zde na malém prostoru popsat krásný interiér Růženeckého kostela. Přestože do dnešní doby došlo k některým změnám a úpravám prostoru interiéru, do značné míry funkci průvodce kostelem plní drobná brožurka sepsaná P. Antonínem Petrem (synovcem zakladatele kostela). Vydali ji  petrini někdy po roce 1946 a její kopie v nedávné době nechala kongregace znovu rozmnožit. Zmíníme jen stručně, že na stěnách je vymalováno patnáct tajemství sv. Růžence, na triumfálním oblouku jsou symboly a předobrazy mše svaté jako Obětování Izáka, Melchisedechova oběť, Beránek na knize se sedmi pečetěmi, v presbytáři malby Panny Marie královny andělů, Piety, Ježíše Krista v mandorle,  Mojžíše, Davida. Součástí hlavního ciboriového oltáře je obraz Královny posvátného růžence se sv. Dominikem a sv. Kateřinou, malovaný M. Matoušem z Prahy a vzdáleně inspirovaný koncepcí oltáře v pražském kostele sv. Gabriela. Kamenické prvky interiéru pocházejí vesměs z hořických kamenických dílen. Kazatelna s reliéfy Dobrého Pastýře a evangelistů, boční oltáře, svatostánek jsou zpracovány  převážně v neorománském stylu, naproti tomu zmíněný ciboriový oltář s postavami cherubů ukazuje i některé orientální prvky jako palmety a hlavice sloupů. Na dvířkách svatostánku je reliéf Nejsvětější Trojice, pod nímž jsou alegorické postavy Církve a Synagogy. Na varhanní kruchtě můžeme spatřit vyřezávané polychromované reliéfy postav Panny Marie, sv. Josefa a 21 českých zemských patronů včetně sv. Jana Sarkandra a mezi nimiž nalezneme i sv. Edmunda Kampiána a sv. Jiří.   Na dřevěném kazetovém stropě z roku 1900 jsou reliéfy Nejsv. Trojice, Panny Marie a sv. Jana Křt. se symbolickými obrazy, vztahujícími se k Panně Marii. P. Klement Petr byl ještě přítomen konsekraci kostela, krátce na to však zemřel na plicní chorobu. Mnoho z interiéru chrámu bylo dokončeno až za jeho nástupce P. Pia Karpíška.  Dne 24. 11. 1901 byl konsekrován boční mramorový oltář Panny Marie (kopie oltáře, který věnoval císař František Josef I. františkánskému kostelu v Nazaretě roku 1880).  Oltář získala kongregace jako dar z hořické kamenické školy, zprostředkovaný opět bratrem Pantaleonem a prelátem Jaenigem. Tento oltář byl bohužel v 80. letech 20. století přenesen do kostelíka sv. Václava v Českých Budějovicích. Nádherná vyřezávaná křížová cesta byla svěcena rovněž až po smrti P. Klementa Petra, roku 1902.  Dva protějškové boční oltáře sv. Jana Nepomuckého a sv. Rodiny (původní obraz sv. Rodiny od J. Šichana roku 1933 nahrazen obrazem od F. Peterky) byly konsekrovány až roku 1908.

 

   

 

         Další výhonky Beuronu

         Také průčelní mozaika na fasádě Růženeckého kostela je provedena v beuronském stylu v  roku 1903. Mozaiku trůnící Bohorodičky s růžencem, u jejíchž nohou klečí biskup Martin Říha a zakladatel kongregace P. Klement Petr,  zhotovil Viktor Foerster podle kartonu, dodaného bratrem Pantaleonem. Mozaika je ovlivněna deskovým obrazem Panny Marie typu „Sedes Sapientiae“ ve smíchovském kostele sv. Gabriela.  Latinský letopočet datuje rok dostavění chrámu, nikoliv provedení mozaiky. Nad vstupem se nachází ještě jedna menší mozaika Ježíše Krista s otevřenou knihou s českým nápisem „Já jsem vzkříšení a život“. Po stranách vstupu jsou kamenné reliéfy cherubínů, provedené v Hořicích v letech 1905 - 06. Nade dveřmi do kostela se nacházejí mramorové reliéfy sv. Magdalény, Krista předávajícího klíče sv. Petrovi, Marnotratného syna a Milosrdného Samaritána.

         Růženecký kostel v Českých Budějovicích je dnes živým duchovním místem opět s komunitou petrinů a patří po zmíněných pražských kostelích mezi nejvýznamnější ukázky beuronského umění v českých zemích. Budova kostela byla prohlášena roku 1987 za nemovitou kulturní památku, roku 1998 byl podán též návrh na prohlášení mobiliáře. V Českých Budějovicích vliv beuronského umění ve skromnější míře nalezneme také  v kostele Božského Srdce Páně kongregace sester Nejsvětější svátosti a v kostele sv. Jana Nepomuckého, jinde pak např. v Opavě, Praze – Žižkově, Prostějově, Ronově n/Doubr. atd. 

 

Beuronské umění začíná být po určitém časovém odstupu  doceňováno, v roce 1999 byl v Praze pořádán „Den beuronské umělecké školy“ a při této příležitosti byly vydány nádherné poštovní známky. K předním znalcům beuronského umění patří PhDr. Helena Čižinská, jejíž knihu „Beuronská umělecká škola v opatství svatého Gabriela v Praze“ vydalo v roce 1999 pražské nakladatelství Karel Holub. Svou činnost vyvíjí též Společnost přátel beuronského umění.

 

                                                                                                                     

 

Vyšlo tiskem in Černý Jiří: Beuronské umění v Českých Budějovicích. 100. výročí posvěcení Růženeckého kostela, Mezinárodní Report, říjen 2000, č. 9/ 2000, s. 42 – 44.

 

Na stránky Katolická kultura dáno 27. 8. 2009

 


Zpět na hlavní stránku