Blahoslavený Alois Stepinac
Katolická církev Chorvatsko



Oba totalitní systémy dvacátého století, komunistický i nacionálně socialistický, s obzvláštní brutalitou pronásledovaly katolickou církev. Tato pronásledování dala církvi velký počet mučedníků a vyznavačů, z nichž někteří již byli v posledních letech, po uplynutí řádných beatifikačních a kanonizačních procesů, prohlášeni za svaté či blahoslavené. Tak také během své návštěvy Chorvatska ve dnech 2.- 4. října 1998 papež Jan Pavel II. beatifikoval záhřebského arcibiskupa kardinála Aloise (chorvatsky Alojzije) Stepinace.

Stepinacova cesta ke kněžství nebyla rozhodně přímá, i když její začátek nijak nenapovídal, že se bude lišit od obvyklé životní dráhy značné části kněží, kteří se tehdy v Chorvatsku stejně jako u nás rekrutovali převážně z početných venkovských rodin. Budoucí kardinál se narodil 8. května 1898 v Brezarići ve farnosti Krašić mezi Záhřebem a Karlovacem v rolnické rodině a jeho zbožná matka, jejímž toužebným přáním bylo, aby se její syn stal knězem, konala na tento úmysl bez vědomí ostatních členů rodiny třikrát týdně přísné posty.

Od svých jedenácti let mladý Alois studoval v Záhřebu, kde bydlel v arcibiskupském internátu. Jelikož hodlal být knězem, vstoupil roku 1915 do arcibiskupského semináře. V roce 1916 ukončil středoškolské studium maturitou.

To však již druhým rokem trvala první světová válka a Stepinac byl hned po maturitě odveden do rakousko-uherské armády, v Rijece absolvoval šestiměsíční absolventský kurs a v únoru 1917 byl poslán jako kadet na italskou frontu. Rychle povýšil na poručíka. Na italské frontě mladý důstojník bojoval až do července 1918, kdy padl do italského zajetí. Když císař Karel I. v posledních dnech války zprostil svoji armádu přísahy věrnosti, přihlásil se Stepinac do takzvané Jihoslovanské legie; hlavním podnětem pro toto rozhodnutí byla zřejmě snaha dostat se co nejdříve ze zajetí domů. To se mu však podařilo až v polovině roku 1919, přičemž jeho cesta do vlasti vedla přes Soluň a Makedonii.

Po návratu však mladý Stepinac na přání otce nepokračoval v nastoupené cestě ke kněžství, nýbrž začal studovat agronomii a chystal se převzít rodinné hospodářství. Tehdy také nabídl sňatek dceři svého učitele ze základní školy Mariji Horvatové. Vztah obou snoubenců dobře osvětluje jejich vzájemná korespondence, která již byla vydána tiskem a z níž je vidět, že Marija si stále více uvědomovala, že její snoubenec je určen k vyšším cílům. Váhání mezi kněžstvím a životem v manželství, které nám bezděky připomíná podobné dilema našeho světce Jana Sarkandra, skončilo až roku 1924, kdy Marija zasnoubení zrušila.

Rok 1924 byl rozhodující v Stepinacově cestě ke kněžství. Na jaře toho roku dr. Lončarić, dřívější Stepinacův vychovatel v arcibiskupském internátě, jenž svého bývalého svěřence stále sledoval, uveřejnil v kněžském časopise "Sacerdos Christi" článek o velkém moravském světci Klementu Marii Hofbauerovi, kterého kladl chorvatským kněžím za vzor. V závěru článku podotkl, že přitom myslí na jednoho mladého Chorvata, který by mohl důstojně následovat světcův příklad, a doporučil ho kněžským modlitbám. Článek poslal Stepinacovi i s doprovodným listem. Po třítýdenním vnitřním boji se Stepinac po poradě se svým zpovědníkem rozhodl, že začne studovat bohosloví.

Ještě v roce 1924 byl Stepinac přijat do římského ústavu Germanicum a začal studovat na papežské univerzitě Gregorianě. Následujících sedm let svého života prožil v Římě, jenom letní prázdniny trávili studenti na venkově v okolí města. Mezi ostatními bohoslovci Germanica si Stepinac, o osm let starší než většina z nich a k tomu bývalý důstojník, brzy získal respekt.

Ještě v polovině studia musel Stepinac bojovat s pochybnostmi o svém povolání ke kněžství, jež ho přepadly. Rozptýlit je se mu podařilo až v modlitbách před milostným obrazem Panny Marie, uctívané jako Salus Populi Romani, v bazilice Santa Maria Maggiore. Pak již nic nestálo v cestě úspěšnému ukončení studií. V roce 1927 dosáhl Stepinac doktorátu filozofie a roku 1931 doktorátu teologie, když již o rok dříve, dne 26. října 1930, ve věku třiceti dvou let, byl vysvěcen na kněze. Hned po ukončení studií, v létě 1931, se konečně vrátil do vlasti.

Záhřebský arcibiskup Anton Bauer jej jmenoval svým ceremoniářem. Tato funkce však mladému knězi nedostačovala; kromě ní se horlivě věnoval charitativní činností a pracoval také mezi studentstvem. Arcibiskupským ceremoniářem byl však Stepinac jen tři roky. Nemocný, již takřka osmdesátiletý arcibiskup usiloval o to, aby mu byl dán k pomoci biskup-koadjutor s právem nástupnictví, což se jevilo nejvýš potřebné vzhledem k církvi nepřátelskému režimu tehdejší Jugoslávie, který by nepochybně po arcibiskupově smrti kladl jmenování nového arcibiskupa značné překážky. Na návrh samotného arcibiskupa byl k obecnému překvapení jmenován v roce 1934 koadjutorem záhřebského arcibiskupa s právem nástupnictví Stepinac, jenž byl poté vysvěcen na biskupa a jmenován generálním vikářem arcidiecéze. Za tři roky poté, v roce 1937, arcibiskup Bauer zemřel a Stepinac se v třiceti devíti letech stal záhřebským arcibiskupem.

Poměry, za kterých Stepinac začal spravovat záhřebskou arcidiecézi, nebyly rozhodně příznivé ani pro katolickou církev, ani pro chorvatský národ. Perzekuci nesrbských národů Jugoslávie ze strany vládnoucích Srbů ještě doplňovala náboženská diskriminace spojená s protežováním pravoslaví. Docházelo nezřídka i k aktům fyzického násilí, takže sám Stepinac v roce 1935 v rozhovoru s francouzským spisovatelem Pezetem prohlásil, že nikdy za dlouhá staletí, kdy Chorvatsko bylo spojeno s Uhrami a později tvořilo součást Rakousko-Uherska, nebylo v zemi prolito tolik krve jako v posledních letech.

Nicméně ani tyto nepříznivé okolnosti nezabránily Stepinacovi horlivě plnit povinnosti biskupského úřadu. Obzvláštní péči věnoval Katolické akci, jež se za pontifikátu Pia XI. snažila probudit z letargie katolické laiky. V Záhřebu samotném založil v nových čtvrtích města množství nových farností, pořádal "sociální týdny", věnované sociálním otázkám, zvlášť palčivým v době hospodářské krize, podporoval katolický tisk, jehož význam si vždy velice silně uvědomoval, a jeho úsilí v tomto směru vyvrcholilo založením nepolitického katolického deníku. Velmi ostře vystupoval proti umělým potratům, čehož dokladem je zvláště jeho osobní list lékařům, věnovaný této otázce, v němž označil umělý potrat za "zlo samo o sobě", které žádný důvod nemůže ospravedlnit. Význačným rysem arcibiskupovy spirituality, prolínajícím vší jeho činností, byla mariánská úcta, jejímž výrazem byla mimo jiné každoroční arcibiskupova pouť do Marija Bistrica, mariánského poutního místa vzdáleného 36 km od Záhřebu. Vnějším vyvrcholením arcibiskupovy činnosti byly velké oslavy 1300 let vztahů Chorvatska ke Svatému Stolci, plánované na léta 1940-41. Tyto oslavy však již ve své druhé polovině probíhaly za zcela změněných okolností.

Dne 6. dubna 1941 vypukla německo-jugoslávská válka a během několika dní se pod údery nepřátelských vojsk Jugoslávie, tento "malý žalář národů", rozpadla. Již 10. dubna vznikl na jejích troskách nezávislý chorvatský stát, přivítaný veškerým chorvatským obyvatelstvem. Nový stát pozdravili i chorvatští biskupové.

Vládnoucím politickým hnutím v chorvatském státě byli ustašové - radikální nacionalisté, s jejichž zbožňováním národa, jehož prospěchu mělo být podřízeno i náboženství a morálka, Stepinac nemohl souhlasit. Jeho postoj k novému režimu byl proto rezervovaný - uznával sice dobro, které přinesl, ale nezavíral oči před zlem, zvláště před perzekucí srbského obyvatelstva, jemuž se nyní neodpovědné elementy, zvláště takzvaní "divocí ustašové", mstili za příkoří utrpěná v posledních desetiletích i za násilnosti srbských partyzánů (četniků). Nekřesťanský nacionalismus arcibiskup mnohokrát veřejně pranýřoval, a to nejen při proslulém kázání na svátek Krista Krále roku 1942. Rozsáhlá charitativní činnost, kterou arcibiskup za války rozvinul, se vztahovala nejen na Chorvaty, ale i na příslušníky jiných národů a vyznání - na schizmatické Srby, stejně jako na slovinské kněze, vyhnané Němci z okupovaných slovinských zemí.

Největší nebezpečí pro církev i pro chorvatský národ se však již blížilo ze strany, odkud by je nikdo ještě před několika lety nečekal. Byla jím stále rostoucí vojenská moc komunistické partyzánské Národní osvobozenecké armády, podporované Stalinem a intenzívně vyzbrojované západními spojenci, v jejímž čele stál budoucí jugoslávský diktátor Tito. Násilí vůči církvi v oblastech, které komunističtí partyzáni opanovali, již dávalo tušit, co bude následovat v celé zemi.

V posledních dnech války se Titovi povstalci již blížili k Záhřebu. Naděje na jejich odražení již nebyla žádná, a tak dne 6. května 1945 začal panický útěk obyvatelstva z města. Kromě chorvatské armády a příslušníků ozbrojených jednotek jiných národů prchaly před postupujícími komunisty statisíce civilistů. Cílem tohoto velkého exodu byli spojenci v rakouském Celovci (Klagenfurtu). Jenom část uprchlíků však dosáhla Korutan - většina byla na hranicích 5. britskou armádou zrádně vydána komunistickým partyzánům, kteří většinu z nich povraždili. Jméno rakouského městečka Bleiburg, kde došlo k nejhorším z těchto masakrů, dodnes Chorvatům připomíná tento ne-li největší, tedy jistě jeden z největších zločinů druhé světové války.

Stepinac zůstal v Záhřebu. Ještě v květnu 1945 byl zatčen, zatím však jen na krátko a již v červnu byl propuštěn. Dne 4. června si Stepinace povolal k sobě diktátor Tito, ale rozhovor nevedl k žádným výsledkům. Trvalou snahou komunistického režimu od té doby bylo přimět arcibiskupa k uvolnění vztahů chorvatské církve s Římem, přičemž za ideální by zřejmě považovali vytvoření národní církve. V těchto snahách ovšem narazili jak u arcibiskupa, tak u episkopátu i věřících na nekompromisní odpor.

Nový režim si zatím počínal s mimořádnou brutalitou. Na denním pořádku bylo zatýkání a vraždění kněží i věřících laiků, někteří biskupové byli internováni, byly zřizovány koncentrační tábory. V září 1945 se sešli biskupové celé Jugoslávie, které svolal Stepinac jako předseda biskupské konference. Z tohoto jednání jugoslávských biskupů vzešel společný pastýřský list, přečtený ve všech farních kostelích dne 30. září. Biskupové (obdobně jako to učinil předtím sám Stepinac v několika memorandech) odsoudili nesčetné akty fyzického násilí na kněžích i laicích, požadovali svobodu pro katolický tisk a školy, návrat konfiskovaných institucí, svobodné vyučování náboženství, upozornili na znemožňování činnosti katolických spolků i charitativní činnosti.

Tento rozhodný hlas biskupů, stejně jako ostrá protestní nóta Vatikánu proti náboženskému pronásledování v Jugoslávii, vydaná v říjnu, znamenaly velkou posilu pro chorvatské věřící, ovšem pronásledování trvalo v nezmenšené intenzitě dál. Na samotného arcibiskupa byl dokonce při otevírání nové farnosti v Zaprešići u Záhřebu zinscenován útok. Posléze dne 18. září 1946 byl arcibiskup zatčen a postaven před soud.

Stepinac se odmítl hájit, odmítl i obhájce a předem prohlásil, že se proti rozsudku nebude odvolávat. Dne 3. října pronesl před soudem půlhodinovou řeč, ve které vyčetl komunistickému režimu všechny jeho zločiny, statečně se přihlásil k právu chorvatského národa na vlastní stát a neváhal veřejně zdůraznit, že jeho pravým žalobcem v tomto zinscenovaném procesu je komunistická strana. Stepinacova řeč se změnila v působivou obžalobu režimu a ona sama je dostačujícím důkazem pravdivosti výroku Stepinacova nástupce Franja Kuhariće, jenž nazval Stepinace "nejstatečnějším evropským biskupem té tragické doby."

Dne 11. října 1946 byl Stepinac odsouzen k 16 letům vězení a ke ztrátě politických a občanských práv na dobu 5 let; 19. října byl pak převezen do vězení v Lepoglavě. Po mnoha intervencích ze zahraničí jeho pětiletý pobyt v této věznici, během něhož mu v roce 1947 zemřela matka, skončil v prosinci 1951, kdy mu bylo věznění zaměněno na vyhnanství v rodné farnosti Krašić.

Poslední léta života pak strávil přísně střežený arcibiskup na krašićské faře. Styk s vnějším světem udržoval pomocí hojné korespondence, posílané ovšem nikoli poštou, nýbrž prostřednictvím důvěryhodných osob. Korespondence čítala na tisíce listů, takže oprávněně můžeme hovořit o pravém "korespondenčním apoštolátu." O událostech ve světě se informoval častým poslechem rozhlasu (rád poslouchal chorvatské vysílání Radia Madrid) a ovšem také četl. Příznačné pro arcibiskupovo rozpoložení jsou knihy, ke kterým se často vracel. Bylo to Římské martyrologium, Lactantiova kniha o pronásledování křesťanů v římské říši a kniha amerického biskupa Fultona Sheena "Komunismus a svědomí Západu." Radostnou událostí pro arcibiskupa i pro všechny chorvatské katolíky bylo, když v listopadu 1952 papež Pius XII. jmenoval Stepinace kardinálem, což způsobilo bezmocný vztek Titova režimu a zpřísnění dohledu nad internovaným.

Kardinál Alois Stepinac zemřel v Krašići 10. února 1960 a 13. února byl pohřben v záhřebské katedrále. Jeho odkazem pro budoucnost mohou být slova, jež řekl hostům, kteří ho navštívili v jeho vyhnanství: "Národy dozrály pro Krista. Prožily liberalismus, nacionalismus, fašismus, komunismus a socialismus. Všechna tato hnutí byla bezúspěšná. Jen Kristus může ještě pomoci. Přichází nová doba!"


Pavel Zahradník

Zpět na hlavní stránku