Jan Pondělník: Církevní péče o památky před rokem 1948

Velmi mnohé kulturní i okrasné předměty z kostelního a jiného církevního majetku, jež mají významnou hodnotu umělecko – historickou, byly v minulých letech převzaty veřejnými ústavy do ochrany a úschovy. Důvodem byla instalace památky ať příležitostná či trvalá v muzeu nebo galerii, odborné ošetření a oprava poškozeného nebo stářím zvetšelého předmětu, a v době válečné zejména jistější uložení před nebezpečím zkázy před bombardováním. Když se však správcové kostelů nyní domáhají, aby zapůjčené nebo deponované kusy byly navráceny na své pravé místo, odpovídá se jim mnohdy různými výmluvami a odklady anebo se jim doporučuje, aby pro svůj kostela dali pořídit kopii, zatím co by originál ponechali veřejnému ústavu, kde prý je bezpečněji uložen a lépe přístupný než na původním místě.
Zmíněný článek vypracovaný referátem pro církevní umění při arcidiecézním pastoračním ústředí v Praze, staví se po právu velmi kriticky a odmítavě k této tendenci po ochuzování kostelů a církevních ústavů. Bystře a správně uvádí rozmanité důvody, které jednoznačně a pádně hovoří pro to, aby původní umělecká díla minulých věků byla ponechávána tomu účelu, pro který je od chvíle vzniku určil úmysl donátorů i tvůrců, na původních místech nebo aspoň v příbuzném prostředí, a to zejména a bez výjimky tehdy, jde-li o památky, které jsou objektem zvláštní úcty. Ale i pokud jde o jiné umělecké předměty, které mají v kostelích funkci jen ozdobnou a doplňující, platí stejná zásada: je zcela zvrácené a urážlivé z hlediska náboženského chtít shromažďovat původní umělecká díla kostelní provenience ve výstavních sálech pro pouhou podívanou, zatímco na tom, kde předmět měl svou přítomností přispívat k Boží oslavě, by se octly pouhé kopie a kusy podřadné. S týmž názorem však souhlasí i stanovisko umělecké a rovněž zásady moderní ochrany památek, které si žádají, aby výtvarná díla žila na původním místě, v původním určení, kde se nejlépe uplatňují a ochraňují. Jsou to důvody zcela evidentní a samozřejmé.
Měla by tedy nastat veliká akce, která by dosáhla repatriace uměleckých předmětů, dosud patřících církevním ústavům nebo jim už dříve pod různými šlechetnými i méně šlechetnými záminkami uloupených, ze všech muzeí, galerií a jejich skladišť zpátky do kostelů a kaplí, klášterů a far. Veřejné výstavní sály jsou často nevkusně přeplněny „uměleckým zbožím“ nestejné hodnoty, někdy bez odborné instalace uskladněným, zatímco tolik i ze stanoviska umělecko – historického a estetického, hodnotných a památných kostelů i kulturních místností je „vyzdobeno“ ohavnými šmejdy, jež upoutávají lidi prostoduché a bez vkusu. Jako všude jinde, také v takové akci by bylo lze připustit výjimky: měly a mohly by zůstat v muzeích pouze takové předměty, které z nějaké příčiny již není možno umístit nebo zachránit na původním nebo podobném místě.

Nezapomeňme však na vážné námitky proti vrácení originálů do kostelů. Týkají se vlastně jenom skutečnosti, že památky v kostelích a církevních ústavech jsou nedostatečně chráněny před různým nebezpečím a že je o ně jen ve skromné míře pečováno. Přiznejme si rovnou, že tyto námitky jsou zcela oprávněné. Historické památky, ať výtvarné či knižní nebo písemné, jsou sice na mnohých církevních místech předmětem bedlivé a starostlivé pozornosti, ale na stejně mnohých se povalují v nejhorším stavu, bez porozumění příslušných majitelů nebo správců, propadají zkáze, jsou objektem chtivého a kupčícího zájmu antikvářů a starožitníků, ztrácejí se podivnými cestami do soukromého a ještě v nejlepším případě do veřejného majetku, dokonce někdy i do ciziny.
...
Má-li proto dojít k soustavnému navracování církevního uměleckého majetku na původní místa, anebo tam, kde by sloužil správněji a životněji svému poslání než v mrtvých skladištích, kde jeho části jsou pouhými chladně registrovanými inventárními čísly toho a toho výstavního sálu nebo depozitáře, je především nutné, aby Církev sama se ujala rozvážně a s porozuměním, ale i s rozhodností a neúprosností důsledné, pečlivé a hlavně odborné ochrany svých historických památek, a to uměleckých i archivních a knižních. Jde především o stálou evidenci, o pravidelný a přísný dohled nade všemi církevními institucemi, jež přicházejí v úvahu, o dozor, který by bylo možno nejsprávněji organizovat podle oblastí diecézí nebo celých církevních provincií. Je ovšem nevyhnutelné, aby tato práce byla svěřena odborníkům; bylo by přirozené, aby vedoucí účast měli odborně vzdělaní kněží, ale nelze zapomínat na laické odborníky katolické, kteří mohou tuto činnost spíše vykonávat; kněžím – kterých, jak je přece jasné, je strašlivě málo a v dohledné době jich více nebude – je třeba vyhradit úkoly, v nichž jsou nenahraditelní. A samozřejmá a žádoucí by ovšem měla být spolupráce takového církevního orgánu s příslušnými orgány státními.
Toto středisko církevní péče o historické a umělecké památky, rozčleněné v odborné sekce, by mělo v evidenci veškeré budovy, písemnosti, tisky, obrazy, sochy, nádoby, roucha, hudební nástroje a vůbec všechny předměty, které by přicházely v této souvislosti v úvahu; mělo by dohled na jejich umístění, vedlo by v patrnosti jejich hmotný stav, staralo by se o jejich konzervaci a renovaci, o vhodnou adaptaci staveb, dozíralo by na způsob užívání budov a předmětů, spolupracovalo by při inventarizování a pořádání archivů, knihoven a uměleckých sbírek. Postaralo by se o navrácení uměleckých památek z výstavních síní na místa, kam jedině patří, ustavičně by dohlíželo na jejich další uložení a uchovávání, a provádělo by také kontrolu těch památek, které by zůstaly ve veřejných sbírkách, kde aspoň z určité části – přiznejme si to nestranně a spravedlivě – rovněž nebývají právě spolehlivě a bezpečně uloženy nebo instalovány.
Při tomto dozorčím a poradním sboru by nemusel vzniknout nějaký nový ústav, kde by se některé ohrožené památky ukládaly, ačkoliv i ta možnost by snad stála za přemýšlení. Jeho funkce by byla především v evidenci objektů, spadajících do oblasti historického a uměleckého zájmu. V souvislosti s poradním místem pro otázky živého církevního umění, kostelních novostaveb, pořizování nových rouch a bohoslužebných nádob, jakož i s místem, které by vedle zajišťování a průzkumu starých knižních souborů a putovních čítáren také významnou činnost pastorační, mohl by se z takové instituce zdánlivě spíše obrácené do minulosti vyvinout i velmi významný pomocný orgán biskupského sboru a katolické akce. Ani o možnosti, že při správě církevních archivů a knihoven rukopisů by mohla časem vzniknout jakási ústřední instituce, shromažďující památky církevních zřízení již odumřelých anebo takové, kterých k úřední činnosti by nebylo zapotřebí, není snad nutno pomlčet – stejně jako o plánu na ustavení jakéhosi ústavu pro církevní či náboženské dějiny, který se za úvah o vyhlídkách v tomto směru vynořuje samo sebou.
Je však zřejmě třeba odpovědných mužů, kteří by se věci chopili – a především toho, aby kompetentní církevní činitelé byli přesvědčeni o významu, účelnosti a užitečnosti takových myšlenek a návrhů a aby nařídili jejich provedení.

(Zdá se Vám tato úvaha aktuální? Pak vězte, že je stará již přes 50 let).

Otištěno in: Vyšehrad. List pro křesťanskou kulturu, roč. I., č. 33, 1946, s. 1-3.

Zpět na hlavní stránku