Jakub Deml:

Mé svědectví o Otokaru Březinovi. 1931.

 

... Strhujem ze sebe roucho a k pohoršení všech chodíme nazí, zatracujem se do horoucích pekel, a je to upřímné; před svůj vlastní soud voláme celý svět – a je to také upřímné, poněvadž na prvním místě jsme odsoudili sami sebe.

 

Ať se přihlásí a ať vystoupí mezi námi ten, který je hoden nějakého ohledu a nějaké šetrnosti! Rádi bychom ho viděli, rádi bychom ho slyšeli a rádi bychom ho poslouchali! Kde je? Ať jenom přijde a ať se ukáže našim nelítostným očím!

 

Možná, že přichází, ba – jistě přichází! A má-li náš život mít vůbec nějaký smysl, musí přicházet, jistě se blíží a přichází a už napřed žehná nám všem – žehná také mně a už z dálky slyším slova, která se týkají mne a mně podobných:

 

 „neboj se, tvůj čas přijde a pochopí se, že kniha, jako je tato, bude věčně nedokončena, tak jako v tomto čase nikdy nebyla započata, a že tvým bděním a ještě více tvými sny byla stotisíckrát psána, stotisíckrát proplakána, stotisíckrát prokleta a oslavena, rozemleta, roztrhána, pohřbena a pokálena – potom kousíček po kousíčku sestavována a stmelována, teplou krví stmelována; rozkopána, poplivána, roztrhána, vědomě a zúmyslně posviněna, rozdeptána, rozmělněna, rozzničena, rozesmáta, rozjsoucněna, teplou krví zejsoucněna!“.

 

V Tasově 11. května 1931 Jakub Deml.

 

 

 

 

Vybrané citáty z knihy Jakuba Demla „Mé svědectví o Otokaru Březinovi“ (1931):

 

 

Katolicimus

Náš národ na katolicismus v celé jeho kráse a slávě dosud nestačil: hlupák a člověk nevzdělaný se domnívá, že to, čemu nerozumí, ani neexistuje. (s. 278).

 

Katolicismus je dílo Románů a Germánů. Albertus Magnus, Germán, byl učitelem Tomáše Akvinského! Ale katolicismus je de facto soubor všeho jemného, duchovního, co se kdy v lidstvu vyskytlo, a nejen soubor, syntéza, nýbrž dovršen a dozrání. Je to pokračování antické, staré kultury řecké a římské. Logos.

 

Románi, Italové, Francouzi, Španělé, avšak i Angličané a Germáni vytvořili teologickou koncepci, stavbu katolicismu, jeho architekturu, hudbu, hymny, obřady, roucha, barvy. Náš národ k těmto formám nepřidal a nevytvořil nic. (s. 292-293).

 

Březina tvrdí, že teprve a jenom katolicismus pozdvihl ženu. Postavil ji na oltář. I kníže a král musí tu kleknout před světicí – pasačkou“ (s. 284).

 

Katolicismus je všecko, co dobrého kterýkoliv člověk nebo národ na světě vykonal. Březina poznamenal, že tohoto názoru se drží Josef Florian a že není nesprávný. (s. 363-364).

 

Církev katolická zachránila český národ od germanizace; kdybychom na Bílé hoře zvítězili, dnes bychom již sotva mluvili česky. Kam u nás přišel protestantismus, tam se rychleji poněmčovalo, vždyť i ti pastoři v českých krajích byli jako cizinci mezi námi.  (s. 383-384).

 

V Církvi katolické život nepřestává, nejsou v něm pauzy a trhliny jak u protestantů, kteří v pravém smyslu slova nemají „světlo věčné“. I když přijde člověk do prázdného kostela katolického, najde tam plnost a proud života. V katolickém kostele jsou uplatněna všecka umění a mohou tu pracovat všechny smysly – takže i po této stránce je tu plnost života a žádná trhlina. (s. 403).

 

Katolicismus byl připraven řeckou gnózí filozoficky a římským impériem politicky. Židé však se mstí Církvi katolické za ztrátu své samostatnosti, vidíce v ní, arciť neprávem, dědičku římského impéria; ona však je dědičkou a pokračovatelkou árijské kultury, a oni, pracujíce proti Církvi katolické, pracují vlastně na rozvrácení a zničení árijské kultury, v zednářstvu, sokolstvu, socialismu, v bolševismu: zničit všechny kladné hodnoty árijské kultury: stud, smysl pro hierarchii, řád, pro mystiku, pro tajemství, pro nadpřirozené. (469-470).

 

 

Reformace

Kultura našeho národa je katolická. „Navazovat na reformaci“ je lež, to je navazovat na nic, neboť tak zvaná reformace, jak jí rozumí Masaryk a jeho stoupenci, to je vytvořeno uměle, v naší minulosti nemá to tradice, to vynalezli teprve dnes! Naše minulost byla věřící, náboženská, víra v tajemství, ve svátosti, kult matky Boží, kdežto lidé dneška (ti „navazující“) nemají vůbec víry a proto dílo jejich, to „navazování“, nemůže se jim zdařit. Národ náš ve svém díle dobrém, v pohádkách, v písních, poesii, v malířství, v pořekadlech je katolický (Erben, Aleš, Jenewein, Bílek). Prvním skutečným básníkem českým byl skladatel legend v „Passionálu“; vzorem byly mu církevní hymny a zrakem i sluchem je radost pozorovat, jak jeho verš se vzpíná, aby v kroku vydržel svému latinskému vzoru. (s. 278).

 

Neštěstím katolicismu byla reformace, vznik protestantismu, tedy i vznik boje, kterým rozvoj katolicismu se zastavil; odtud takový koncil tridentský definuje. Kdo kult Panny Marie vykládá symbolicky, anathema sit. Koncil tridentský nebyl dobrem, jsa zastavením ve vývoji. Naproti tomu Církev prvotní, Církev i budoucnosti (a dnešku) ponechávala (i podávala) dětem výklad dětský, prostým lidem píseň, obraz (jezuité peklo), ale světcům, hloubavcům, metafyzikům, kontemplátorům, extatikům popřála a dávala výklad dogmatu vyšší a vyšší, o o svátosti oltářní (chléb! cesta, pravda a život) – ale aby člověk byl k Církvi katolické spravedlivý, musí mít za sebou jistý počet let a zkušeností i utrpení, a mimo to musí znát alespoň pět jazyků, neboť každý jazyk má své bludy, a známe-li jazyků více, můžeme si těch bludů umenšit a opravit...(s. 293-294).

 

Podle Schopenhauera reformace je zkažené křesťanství. Březina dodal: „reformace důsledně končí v ateismu a proto ti upřímnější protestanté konvertují“ (s. 356).

 

Katolická Církev byla proti kališníkům pokrokovější, poněvadž se držela víc formy (náznaku „těla a krve“), kdežto husité se drželi víc hrubé reality. Katolíci přidrželi se myšlenky: kde je živé tělo, musí být i živá krev! Když toto Březina uváděl, zmínil jsem se o duchovním přijímání, jak je zná katolická Církev a že je u protestantů nemožné, právě proto, že nemají transsubstanciaci a berou všecko jen duchovně, takže nemohou mít docela nic duchovního. Je to paradox, ale je to pravda. Kdo zradil a zavrhl reálnou přítomnost Těla a Krve Páně v chlebu a vínu a neuznává Proměnění obou podstat, ztrácí eo ipso nejen všechnu realitu, nýbrž i všechnu duchovnost, všechen smysl a všechnu podstatu života. (s. 366).

 

U Březinova otce pracoval dělník evangelík, Březinovi kreslíval dva kostely svého rodiště, říkaje: „Tento je vyznání helvétského, tento augspurského!“ Březina letos (1926) do té dědiny přišel a oba ty kostely jsou dnes „českobratrské“: jednu neděli chodí všichni do toho, druhou do onoho kostela. Březina řekl: V této toleranci je zřejmý úpadek protestantské víry!“ (s. 385).

 

Podle Březiny protestantismus, odmítnuv tradici, vsadil všecko na literu, která zabíjí. Pastoři, podle Březiny, nezbytně se před svými věřícími přetvařují, neboť věda jim literu (Písmo) docela rozházela. Podle této vědy není ani jediné slovo v Bibli jisté! Všecko je v Bibli falešné, nebo alespoň podezřelé, neboť originálů nikde není (a autentičnost dá se zaručit jenom tradicí, a tu protestanti vyloučili). Takový je soud kritiky vědecké. Takže pastoři nemají se vůbec oč opřít, nemají země pod nohama.

Katolíci naproti tomu mají i Tradici, i Písmo, Vulgátu. Církev prohlásila překlad Bible od sv. Jeronýma za inspirovaný a tím ji zachránila. Ironií osudu tedy se stalo, že protestanté držíce se jen a jen Bible, nemají vůbec nic. (s. 418).

 

Katolicismus je polyfonní. Protestantismus je jednostranný a nemůže být pro každého. To, co protestantismus hlásá jako životní normu, máme v katolicismu také, ba máme to ve formě mnohem dokonalejší a naprosto dokonalé v řádě trapistů, ale nemůže být normou pro každého. (483).

 

I ten protestantismus takového Hromádky je děsivě smutný, lidstvu nepřijatelný, to není žádné blížení se ke katolicismu a k Evangeliu, co on říká: „Člověk musí sám sebe zničit a teprve potom musí přeskočit propast, která je mezi ním a Bohem!“ Co to je? Kdo tomu rozumí? A jak je to kruté! Jak je to proti duchu Kristovu! – Tak soudil Březina o profesoru fakulty Husovy, o redaktoru „Křesťanské revue“...(484).

 

 

Českobratrství

Českobratrství je jenom řehole pro malý počet lidí, ale pro celý národ to nestačí., (s. 278).

 

Čeští bratři, protestanté, vyházeli z kostelů obrazy a sochy a dali tam jen nápisy (jako v Kralicích), vytkl Březina. (s. 363).

 

Československá církev

Rovněž tehdy, t. j. v druhé polovici května 1921, řekl mi Otokar Březina: „Československá církev ať nikdy neprohlašuje odluku od Říma! Vždyť i rodiče mají děti, které nepřestávají být dětmi, i když otec se k nim nehlásí, nebo je zapírá; dnešek nerozhoduje, Církev má i budoucnost, která jest jako přítomností a tato budoucnost uzná, čeho neuznala minulost.“ (s. 227).

 

Československá církev není žádná církev, nemá víry, nemá nic, jsou to ovce bez pastýře. Farský je nevěrec. (s. 278).

 

Smutno je mi, když vidím toho mladého Františka Bílka: on chce být knězem, ale nikdy nic nezkusil, netrpěl, a nikdy trpět nebude. Jeho kněžství nemá smysl, ta církev československá, tento svět nepočítá s utrpením, ba zatracuje je – ale bez přemáhání zla není hrdinství, není vyšších forem života, ctností, blaženosti...(s. 312).

 

 

 

Židé

Velkoprezidentem zednářských lóží je Žid. Židé stojí v čele všech bojů a front proti Církvi římskokatolické. Je to jejich kletba a trest dějinný za to, že ukřižovali Mesiáše. Neuplynulo ještě ani 36 roků od ukřižování Kristova, když se nad Jeruzalémem rozpoutala nová, ale již poslední velká bouře, předpověděná Ježíšem Kristem, který nad městem a jeho nevěrou plakal. Za místodržitele Flora došlo k otevřenému boji v Cesarei, přičemž byli Židé poraženi.  (s. 359).

 

Od té doby rozptýleni a rozmetáni jsou Židé do všech národů a do všech zemí. Vlastní vinou nemají domova, nemají vlasti. Tak jako v římském Pantheonu byly sochy všech bohů a vyloučen byl jediný Bůh pravý, podobně i dnes ve všech národech a zemích všechny konfese požívají ochrany, přízně a svobody, ba i úcty a pomoci: jenom Církev římskokatolická je vystavena útokům a obecnému opovržení. A na této situaci mají svůj lví podíl právě Židé: je to jejich dějinná pomsta za Vespasiana a Tita, kteří z nich udělali poběhlíky, Ahasvery. Tu svou protiřímskou nenávist, když už římská říše neexistuje, přenesli Židé na duchovní dědičku římského impéria, na římskou Církev. Takový je soud Otokara Březiny. (s. 360).

 

Židovský styl, pokud Žid nemluví o sobě a o svém národě: hrst plev vržených do obličeje. Tak jej charakterizoval O. Březina. (s. 391).

 

...Masaryk stále mluví pro evoluci, ale svou humanitou je otcem a tvůrcem revoluce, tedy kroků zpátečních, Zpěvů pátečních. Masaryk, i když o tom neví, je revolucionář jako mezi národy židovstvo, které má svůj sen o ovládnutí celého světa, a tohoto cíle - snu může dosáhnout a dosahuje jedině rozvracením a rozvrácením všech národů, namlouvajíc jim, že není národů, že jsou jen lidé, kteří až se zřeknou svých národních a vlasteneckých báchorek, mýtů a lží, snadno se dohodnou...Naproti tomu však Židé sami mezi sebou vášnivě pěstují, křísí a fedrují právě židovský nacionalismus, děti své horlivě učí hebrejsky, stavějí, ctí a navštěvují synagogy, zalidňují Palestinu, ve všech zemích a městech svými emisary, řečníky, důvěrníky a propagátory šíří a živí sionismus. Pracují tiskem, pracují nikoliv pro to široké lidstvo, nýbrž jen a jen pro sebe ve všech politických stranách, nevyjímaje ani katolických, pracují ve vědě,v umění, v sociálních otázkách, ve sportu svou typickou drzostí, a všechno již mezi árijci prostoupili jako kvas a otrávili. Jejich názor na život, na ženu je úžasně nízký, hrubý, sprostý, materialistický, modlářský; oni ani dnes neuctívají Hospodina, nýbrž Baala a Zlaté tele. Tak řekl Březina. (s. 406).

 

Otokar Březina mluvil mnoho o Židech: jejich názor na ženu je nízký, žena jest jen předmět rozkoše, je to jen samice, jen tělo. A vůbec židovský názor na život je nízký: jídlo, pití, lázně, hudba, divadlo. Tato poživačnost se přenáší do literatury, do sochařství,a život takového Žida je strašný, smutný, prázdný. (s. 422).

 

...Stanislav Todt prostě nevěřil, že Židé ovládnou svět. Kdyby četl Bibli, už by věděl, že jest jim to slíbeno od Hospodina a že se to také dokonale vyplňuje. Březina pravil. „A Židé vskutku ovládnou svět, poněvadž svým nadáním a svými vlastnostmi předčí árijce! Oni v diaspoře nezanikli! Každý jiný národ byl by jistě zanikl! Jsou talentovanější (a tato talentovanost projevuje se i drzostí, podotkl jsem – Březina dělal, jako by neslyšel). Oni ovládnou svět: všichni lidé budou otroky a Židé budou jen řídit práci“ Tak řekl Březina a vidíme to dnes nejlépe na Rusku. U nás, v ostatní Evropě  i v Americe je to sice totéž, ale není to tak okaté, tak cynicky nahé. Ale už je to! (s. 424).

 

My Židům přejeme všeho rozvoje a zdaru (oni mají jistě zvláštní poslání na světě, to dobře uviděl Léon Bloy), ale to neznamená, že se jim musíme poddat! Naopak, my se jim musíme bránit, jich se vystříhat, jich nenásledovat! A to není žádný antisemitismus! To je naše povinnost! Neboť každý národ má na zemi svůj zvláštní úkol a  když my utoneme v národě jiném, nenaplníme svého úkolu.

„Židé nepracovali na naší křesťanské kultuře a proto ji nenávidí a usilují ji zničit!“ Tak mi řekl v lednu 1927 Otokar Březina a dodal: „Byli by k ní lhostejní, ale ona je ze všech stran tísní, oni ji vidí, slyší, cítí všude, píchá je do očí; proto nemohou k ní být lhostejní, musí ji buď přijmout nebo pronásledovat!“ (426).

 

Tragika Židů je, že jsou nomádi a že mají na všecko mefistotelský pošklebek. (442).

 

Na stránky Katolická kultura dáno 7. 2. 2012

 

Viz též:

Jakub Deml : Pouť na Svatou Horu (o knize a o chudobě)

Jakub Deml : Proč jsi tak smutná?

Jakub Deml - Jaroslav Markvart - Láska k moudrosti



Zpět na hlavní stránku