Dopisy Jakuba Demla Jaroslavu Markvartovi

Jakub Deml - Jaroslav Markvart - Láska k moudrosti

 

Pan Jaroslav Markvart (1924-2004) ze Zlátenky u Pacova,  zemědělec a  prostý člověk, měl překvapivě rozsáhlé znalosti o duchovní kultuře. Již jako mladík navštěvoval koncem 40. let i rodinu staroříšského nakladatele a překladatele Josefa Floriana a roku 1950 se osobně seznámil s velkým katolickým básníkem a polemikem P. Jakubem Demlem (1878-1961). Z jejich přátelského vztahu se zachovalo několik dopisů, které byly poprvé zveřejněny ve Vlastivědném sborníku Pelhřimovska č. 2, 1991, vydávaného Okresním muzeum v Pelhřimově. Přinášíme zde několik ukázek této Demlovy korespondence z roku 1952 s jeho osobitým stylem, který nezapře spontánní víru, kněžství a veliký umělecký talent.  Těch několik málo řádek obsahuje i životní moudrost, která „září a nevadne a ochotně se dává spatřit těm, kdo ji milují“...

 

Jaroslav Markvart v roce 1992

 

Milý pane Jaroslave,

vlastně bychom si nemuseli ani psát, protože duše ve svých myšlenkách a citech není odkázána na inkoust a na papír. A někdy je i radno, dlouho a hodně mlčet. Ďábel číhá na to, co je psáno, a podle toho řídí svůj protiútok. V mlčení není už tak jistý . . . Mluvím k Vám z mlčení. V sobotu po II. neděli postní čte se Evangelium a marnotratném synu. „Za onoho času řekl Ježíš fariseům a zákonníkům podobenství toto: Člověk jeden měl dva syny; i řekl mladší z nich otci: Otče, dej mně můj dědický podíl . . . Otec mu vydal jeho. podíl, a on „odešel do krajiny daleké". Svatý Ambrož má na to krásný výklad: „Kéž by byl neodešel od Otce, byl by nepoznal obtíže stáří!“ Ale jakmile opustil dům otcovský a odešel do krajiny daleké, začal mít nouzi. Zaslouženě tedy promrhal otcovský podíl, kdo odstoupil od Církve.

Odešel do krajiny daleké. Co může být dalečejší, než odejít sám od sebe? Quid longin quius, quam a se recedere". Kdo odejde sám od sebe, ten je tak daleko, že nemůže být už dál . . . Jinde jiný Svatý Otec říká: Kdo nejde správnou cestou, u toho nezáleží už vůbec na tom, jde-li nalevo, či napravo . . . Máme i takové pravičáky . . . Prokleti jsou jak ti leví . . . Sv. Ambrož také říká: „Kdo se odlučuje od Krista, je vyhnancem vlasti a občanem světa . . . Ten, kdo žil rozmařile, ztratil všechny okrasy přirozenosti. Proto ty, který jsi přijal obraz Boží, který máš Jeho podobu, neztravuj a nenič ji nerozumnou ošklivostí."

 

Co Vám tuto píši, „smykují" mou dolní zahradu, políčko a loučku (je to 0,6 ha), dnes v noci, tedy ze soboty na Květnou neděli, to rozorali traktorem. Nedělali to Tasované, dělali to přivandrovalci — vyvlastnili mně tuto zahradu a dělají z ní hřiště. Měl jsem tam několik ovocných stromů, ty zničili. Teď tuto akci vede ředitel měšťanské zdejší školy, jménem Kopecký, ale toto jméno si dal k vůli ministru Kopeckému, neb se narodil pod jménem Šiška...

 

Co může být dálnější, než odejít sám od sebe? To znamená: zradit sebe. Zradit světlo a víc a víc jít do tmy. „Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka, přicházejícího na tento svět". Dokud člověk nezradil a nezapřel toto světlo, pravé, má pravou lásku. Proto čteme ve Zjevení Sv. Jana 12, 4): „Ale mám proti tobě, žes první svou lásku opustil". První láska je láska Boží, tj. láska od Boha, láska v Bohu a láska k Bohu. Místo láska můžeme říci i světlo.

Toto světlo není za sklem, proto je vítr může zhasit, jde-li se příliš rychle. Je jistě dobře, zastínit je rukou. Dříve se nosilo zlato, okázale. Zlaté hodinky, zlaté náramky, zlaté řetízky, zlaté brejle, zlaté náušnice, zlaté prsteny . . . To byly zlaté časy, byla bezpečnost, poněvadž platilo právo. Dnes není zlata vidět, zmizelo s povrchu země, jen se drží ještě v zlatém chrupu, ale když člověk leží v rakvi, zlato je ohroženo.

 

Není radno, odejít sám od sebe, vzdalovat se od sebe. Brambora ve sklepě vypouští šlahouny, rychle roste, vzdaluje se od sebe: slábne tím, nic z toho růstu nemá, vyčerpává, vystřebává se a hyne, nic z ní není.

Neodcházet od sebe, nevzdalovat .se od sebe: chránit dary přirozené a ještě více nadpřirozené, jsou to dary Boží, svěřené „hřivny". Zdraví těla, smysly, paměť, rozum, vtip, vůle, milost posvěcující, víra, zbožnost . . . Tyto dary raději skrývat než jimi plýtvat a promarňovat je . . . Své duchovní tajemství tajit, aby nám je někdo, neukradl a potom se nám nevysmál . . . Neodcházet od sebe a ze sebe do krajiny daleké . . .

 

Proto ti Tři Králové z Betléma jinou cestou vrátili se do krajiny své. — Otokar Březina zpívá: „Bratři! Zatřeste keři svých růží! Mnoho hořkých vůní vám přinesou dálky! Bolesti neznámé těm, kteří nemilovali, blíží se k samotám vašim . . . Bolesti bázně, aby Nepřítel nepřišel k hostině vaší, neviditelný, a neotrávil vám víno dřív, než jste ho podali bratřím (neb láska, jež ztratila jediné vítězství, tisíckrát byla poražena . . )".

 

Milý pane Jaroslave, mám Vás denně na paměti, jsem pro Vás vždy přípraven, můžete ke mně v duchu zaletět kdykoli, a budete-li čehokoli potřebovat duši své, nebojte se říci mi to, jsem už starý člověk a kněz, nic na světě nehledám a co mi svět dává, jsem ochoten mu to kdykoli vrátit . . .

Číst málo knih, ale dobrých a — dobře! Jednu takovou dobrou knihu Vám posílám a prosím, přijměte ji od Nás darem.

Váš

Jakub Deml V Tasově   7. IV. 52

 

 

Demlův literární skvost „Pout na Sv. Horu“, v němž popisuje pouť, kterou vykonal v zimě roku 1909 s Josef Florianem a Antonem Střížem (ze Staré Říše přes Pelhřimov, Orlík a další zastávky na Svatou Horu u Příbrami).  Na obálce je dřevoryt Aleše Floriana, na němž je zachyceno náměstí v Pelhřimově. Iniciátorem bibliofilského vydání byl Jaroslav Markvart  (vydalo Okresní muzeum Pelhřimov roku 1994).

 

 

 

 

 

 

V Tasově 23. IV. 52  na sv. Vojtěcha

Milý pane Jaroslave,

vzpomínám na Vás denně, zvláště z posledního Vašeho listu, kde mi popisujete běh svého života. Viděl a zkusil jste už dost. Byl jste i v cizině, „v zemi daleké" a přece jste se neztratil sám sobě. Nermuťte se tolik, že jste nechodil do škol. Moudrost se nedává ve školách, tam se dává jen vědění a dnes už dávno ještě více nevědění. Jste mlád a proto můžete, mnoha dohonit i v tom vědění. Máte knihy a chuť k učení, a to je hlavní. Čtěte pomalu a uvažujte. Tak budete doplňovat, co Vám podle Vašeho mínění schází. Josef Florian měl dvanáct dětí a ani jedno neposlal do školy, on školám říkával hampejz a tvrdil, že se tam děti kazí. A také nedopustil, aby jeho děti kamarádily se školáky. Věděl, proč, a předvídal budoucnost, která mu dala až příliš za pravdu. Děti jeho se učily a vzdělávaly doma; četly, malovaly, dívaly se na obrázky, hrály na klavír, studovaly a jsou z nich křesťané jako stromy, kterých žádný vítr nevyvrátí, a svět jich nepředělá. Měly dobrý základ: denně chodily ke Stolu Páně a věrně slavily všecky církevní svátky, v kostele se modlily z Římského. Misálu. První a hlavní školou byl jim kostel. Liturgie. Tak to bývalo i za starodávna, v dobách, kterým nepřítel pravdy a odvěký otec lži ďábel dal název „Temno" a kterým dnes týž arcilhář říká „Vatikán".

 

Syn Josefa Floriana Metoděj stal se sbormistrem a varhaníkem v Břevnově, v klášteře, jejž založil Svatý Vojtěch (dnes máme jeho svátek). Marie a Michael, také děti Florianovy, vyučily se malířství a tak se zdokonalily, že i velkým nakladatelským firmám vyzdobily krásných knih . . . Josef Florian dal se za Rakouska raději násilím odvézt do vězení, než by byl své děti posílal do veřejné školy . . . Děti jeho musely na konci školního roku skládat ze všech předmětů zkoušku a vždycky dobře obstály. „Měštanku" také nemají . . .

 

Čeho člověk chce dosáhnout, to také tak či onak dosáhne, jako strom dosáhne květu a ovoce, když ho koza nebo zajíc do dřeva neohryzá, anebo kluk nezlomí. Koza, zajíc a kluk rozumu nemají, kluk třebas už i rozum má, ale nemá citu. Vy Jaroslave, jste v letech, že se zajícům, kozám a klukům dovedete ubránit, proto buďte klidný a nebojte se o strom svého života, zůstaňte, věrným tomu, „čemu jste uvěřil" a dočkáte se svého ovoce . . .

Tento list chtěl jsem Mám poslat k jmeninám, ale byl jsem náhle odvolán k své sestře, která je na smrt nemocna, má už 72 let — dva dni tedy jsem nebyl doma. Ale Vy můj dopis přijmete i po svém svátku . . . Otokar Březina měl sice reálku, ale soukromně se dokonale naučil i latinsky, řecky, italsky, španělsky, anglicky a rusky a v originále četl nejlepší díla těch národů.

Někteří Svatí teprve v mužném věku sedli si do lavice malých žáčků a začali se vzdělávat, všecku vědu a učenost dohonili a stali se apoštoly národů . . . K tomu je arciť potřeba milosti Boží a dobré vůle člověka, aby nezanedbal nebo nepromarnil Boží dar. Viz  sv. Ignáce z Loyoly. Neběží o to, aby se člověk stal učeným, běží o to, aby si zachoval přirozené dary, které dostal od Boha a aby je pěstoval a zdokonalil. Ty přirozené dary — zdraví těla a duše, bystré smysly — jsou jako stromky pláňata, musejí se oštěpovat na lepší ovoce, což jsou dary nadpřirozené, a těch si musí člověk hledět, musí o ně stát, musí na ně číhat: a to Vy děláte. Proto se můžete spíše radovat nežli truchlit pro ty „zanedbané školy", které by Vás duševně spíše ožebračily než obohatily. Z učitelů škol a Zákona, z fariseů, vybral si Pán Ježíš jenom Šavla-Pavla, Lukáš byl lékařem, ale ostatní Apoštolé byli (krom celníka Matouše), jen — rybáři. Té jedině velké a pravé vědy dostalo se jim jen od Krista Pána — a tito rybáři svatě porazili světovládnou a přeučenou říši římskou a psali epištoly, kterým se až do konce světa nevyrovná žádný slavný spisovatel a filosof žádného národa . . . A nikoli toho učeného Šavla, nýbrž rybáře Petra zvolil Pán Ježíš za skálu, na kterou postavil Církev svou . . . Divné jsou cesty Páně. „Blahoslavení chudí duchem, neb jejich je království nebeské". Neřekl Spasitel „blahoslavení učení a bohatí", nýbrž řekl: „Buďte dokonalí, jakož váš Otec nebeský dokonalý jest“. A té dokonalosti musí se rozumět: Někdo je dokonalý jako rolník, jiný je dokonalý jako žebrák, jiný jako soudce, jiný jako učitel, profesor, jiný jako král nebo president, jiný jako lékař, jiný jako vojín; ale i mezi ženami jsou dokonalé jako. svatá Veronika, svatá Maří Magdalena, svatá Marta, svatá Hildegarda, svatá Brigita, svatá Kateřina Sienská, svatá Františka  - ale co bych je vyjmenovával: jsou mezi nimi i děti a pasačky a služky, které Církev postavila na oltář vedle císařoven a královen . . . Nesmí nás tedy trápit naše povolání, náš civilní čí společenský (sociální) stav — nýbrž máme míti na paměti a na starosti jen svůj poměr, k Bohu, jenž je a má být i v naší vůli první náš cíl. Jak to říká katechismus, že jsme stvořeni k tomu, „abychom Boha poznávali, ctili, jej milovali, jemu sloužili a tak navěky spaseni byli". A toho dosáhneme jen v Církvi a skrze Církev . . .

Buďte zdráv, Jaroslave!

Jakub Deml

 

 

 

Milý pane Jaroslave,

blíží se Letnice, jejich květy jsou pivoňky a kalina. Bílá nevinnosti a červená práci. Oheň a sníh. „Tvář jeho zastkvěla se jako slunce, a roucho jeho učiněno jest bílé jak sníh“. Otokar Březina říká: „Dvojí práce roste pod našima rukama: práce pro čas a pro věčnost." Kristus Pán to řekl nejjasněji: „Buďtež bedra vaše opásána a svíce hořící v rukou Vašich". Ruce znamenají práci, a opásaná bedra nevinnost čili práci proti vášním proti hříchům, život, kde duch vládne tělu. Svíce hořící: láska Kristova, milost Boží, dobré skutky.

Bochník chleba se jí po krajíčkách, ale i ten krajíc ještě lámem na menší kousky. Nemůžem za hodinu přečíst Kempenského „Následování Krista", ale na celý den, ba na mnoho dní nám stačí z té knihy těchto několik řádků:

Pokorně poznati sebe sama je jistější cestou k Bohu než sebe hlubší vědecké badání.

Ne snad, že by se tím zavrhovala věda nebo pouhá znalost věcí, která sama sebou je dobrá a Bohem samým zřízena; ale vždycky přece dávejme přednost dobrému svědomí a ctnostnému životu! O těchto větách Kempenského možno dlouho uvažovat. Bůh nezavrhuje vědu, Církev Kristova nezavrhuje vědu, naopak: žádá vědu, chce a podporuje a doporučuje vědu, neboť věda je produkt rozumu a rozum je darem Božím, proto, ho máme užívat a jej cvičit, slovem, máme se vzdělávat, abychom sobě a svým příbuzným a přátelům a Dárci svých hřiven dělat čest znamená také: být užitečným! Když je voják negramotný, neumí psát, musí si vyhledat někoho, kdo by mu přečti dopis z domova a napsal odpověď.. Ale když si na to zjedná kamaráda, který má škaredý rukopis a ještě dělá pravopisné chyby, dělá si tím jen ostudu. To je příklad. Máme právo na své vzdělání a je to i povinnost, založená i na křesťanské lásce. Máme mít při tom jen na paměti slovo svatého Pavla: „Vědění nadýmá, ale láska buduje". Už i věda dovede nafukovat a dělá z lidí krocany, natož polověda a falešná věda, kterou se živí pýcha. To vidíme na Husovi a na těch „beranech" tkalcích, o kterých čteme v Aloisu Jiráskovi — ať už nic neříkáme o dnešních pánech „učitelích.".

 

Buďte, Jaroslave, učitelem sám sobě, a budete si dobrým učitelem, když zůstanete žákem Ducha Utěšitele, Ducha Pravdy.

Myslím, že by bylo dobře, kdybyste si udělal nějaký denník, do kterého byste si, třeba jednou za týden, zapsal jednu větu z dobré knihy. Za rok byste měl 52 vět a po pěti letech sám byste poznal, jak jste pokročil — a tím bysto si také „naplnil sýpku", tj. nashromáždil dobrého zrní, vydatné duchovní četby. Když se dobré slovo (to, které se Vás zvláště dotkne) zapíše, lépe se vštípí do paměti. Nač se mne zeptáte, vždy a ve všem milerád Vám odpovím, dokud a pokud mohu. Denně Vás pamatuji při mši svaté. Radostné Letnice 1952!

Váš Jakub Deml

 

 

 

Ve Staré Říši nad dílem Michaela Floriana (zleva Gabriel Florian, Jiří Černý, Jaroslav Markvart, Jan Tomášek) při přípravě výstavy v pelhřimovském muzeu  roku 1992.

 

 

Zdroj: Tomášek Jan – Černý Jiří: Dopisy Jakuba Demla Jaroslavu Markvartovi, in Vlastivědný sborník Pelhřimovska, č. 2, 1991, s. 19-28.

 

 

Na stránky „Katolická kultura“  dáno 19. 8. 2008



Jakub Deml : Pouť na Svatou Horu (o knize a o chudobě)

Jakub Deml : Proč jsi tak smutná?

Jakub Deml: Mé svědectví o Otokaru Březinovi. 1931.



Zpět na hlavní stránku