Katolická církev  Bosna a Hercegovina

 

Drinské mučednice

 

Pavel Zahradník

 

Dne 24. září 2011 bylo v Sarajevu, hlavním městě Bosny a Hercegoviny, beatifikováno pět mučednic, řeholnic kongregace dcer Božské lásky, jež byly v roce 1941 povražděny srbskými četniky, kteří dali mrtvá těla svých obětí naházet do řeky Driny; z toho důvodu jsou tyto mučednice nazývány drinskými mučednicemi. V tomto článku chceme českého čtenáře seznámit s osobami nově beatifikovaných mučednic a blíže vysvětlit i historický kontext jejich mučednictví.

V roce 1881, tedy tři roky poté, co byla Bosna a Hercegovina obsazena Rakousko-Uherskem, Lev XIII. bulou „Ex hac augusta“ v zemi, nacházející se do té doby v moci Osmanské říše, zřídil řádnou církevní hierarchii. Kromě tří biskupství se od té doby v Bosně a Hercegovině nachází i vrhbosenské (česky asi tolik jako hornobosenské) arcibiskupství, zvané podle svého sídla také arcibiskupstvím sarajevským. První vrhbosenský arcibiskup Josip Stadler již v roce 1882 povolal do země kongregaci dcer Božské lásky (Filiae Divinae Caritatis, FDC), založenou nedlouho předtím ve Vídni bavorskou rodačkou Franziskou Lechnerovou; členky kongregace (která již roku 1870 přišla i do českých zemí) se v souhlase se záměrem své zakladatelky zpočátku věnovaly péči o dívky, které přicházely za prací do měst, postupně se však začaly starat také o opuštěné děti a sirotky a zřizovat mateřské školky, obecné školy i školy vyšších stupňů v mnoha městech celé rakousko-uherské monarchie. Intenzívní činnost rozvíjela kongregace i v Bosně a Hercegovině a v roce 1911 založila  na okraji bosenského města Pale malý řeholní dům, nazvaný „Mariin domov (Marijin dom).“

Pale leží asi 18 km východně od Sarajeva; jeho poloha v lesnaté krajině ve výšce 900 m ho předurčila k tomu, že za rakousko-uherské monarchie tu byla zřízena ozdravovna pro nemocné plicními chorobami. Také „Mariin domov“ měl sloužit hlavně jako místo pro zotavení nemocných řeholnic, učitelek i žákyň sarajevského výchovného ústavu „Sv. Josip“, ale i cizích hostí. Vlastní „Mariin domov“ byl zřízen v koupené vile, vybudované v tyrolském slohu, k níž byla připojena i kaple Panny Marie Matky Podivuhodné, patřila k němu však i další dřevěná budova, ve které byla v roce 1913 zřízena základní škola, a dále ovocný sad, zeleninová zahrada i chlévy a další hospodářské budovy; práci, mnohdy značně namáhavou, obstarávaly samy sestry. Současně byl poblíž vystavěn i dřevěný kostelík sv. Josefa (jediný dřevěný kostel v celém arcibiskupství), sloužící potřebám místních katolíků. Samotné Pale bylo nevelkým městem, ve kterém převažovalo schizmatické srbské obyvatelstvo, ale hojně tu byli zastoupeni i muslimští Bosňáci; katolických Chorvatů tu bylo jen necelých osm set. Jelikož sestry neúnavně pomáhaly nemocným a chudým všech tří národností, těšily se mezi místními Srby, Bosňáky i Chorvaty značné popularitě, a to jak za Rakousko-Uherska, tak i v době srbské nadvlády po roce 1918. Poklidný život řeholnic v Pale však skončil v roce 1941, tedy v roce, ve kterém pro bývalou Jugoslávii začala druhá světová válka.

Představenou malé klášterní komunity v Pale byla tehdy Marija Jula Ivaniševićová (všechny sestry kongregace měly jako první součást řeholního jména jméno Maria, obvykle užívané ve zkratce M.), křestním jménem Katarina, Chorvatka, která se narodila roku 1893 v malé vsi Godinjak ve Slavonsku. Sestra Jula pocházela z jedenácti dětí; z okruhu jejího příbuzenstva devět dívek vstoupilo k dcerám Božské lásky. Už jako dítě se rozhodla, že se chce stát řeholnicí; ve věku deseti let také začala dodržovat bezmasý půst po všechny dny roku. Do kongregace dcer Božské lásky vstoupila v Sarajevu v únoru 1914 a po odbytí postulátu v rakouském Himbergu a noviciátu ve Vídni složila v roce 1916 časné a v roce 1923 věčné řeholní sliby. Jako řeholnice působila postupně v několika klášterech na území Bosny i v Záhřebu a v roce 1932 byla jmenována představenou kláštera v Pale, kde zůstala až do konce svého života.

M. Berchmana Leidenixová byla nejstarší z drinských mučednic. Rodilá Rakušanka, narodila se roku 1865 v Enzersdorfu an der Fischa poblíž Vídně, ve Vídni byla jako dítě z velmi chudé rodiny zdarma vychována ještě prvními dcerami Božské lásky pod vedením samotné Franzisky Lechnerové a absolvovala tu školu pro pečovatelky i speciální školu pro zdravotní sestry; své dětství a mládí vylíčila v zajímavých „Vzpomínkách z mého mládí.“ Do Sarajeva přišla jako členka kongregace dcer Božské lásky již roku 1883, velmi rychle se naučila chorvatskému jazyku a poté po více než půlstoletí působila v Bosně nejen jako zdravotní sestra, ošetřující hlavně malé děti, ale i jako učitelka na základních školách a také jako oblíbená novicmistryně. Za první světové války pracovala ve vojenské nemocnici v bosenském Višegradu, kde obětavě ošetřovala vojáky obou bojujících stran. V Pale sestra Berchmana působila od roku 1923.

M. Krizina Bojancová se narodila roku 1885 ve vsi Zbure v dnešním Slovinsku. K dcerám Božské lásky vstoupila v Sarajevu; v klášterech, ve kterých působila, skromná a pokorná sestra Krizina vykonávala většinou těžkou ruční práci v klášterní domácnosti, na zahradě a v hospodářství. M. Antonija Fabjanová byla rovněž Slovinkou, narodila se roku 1907 v malé osadě Malo Lipje. Časné sliby složila roku 1932 a věčné sliby o pět let později; i sestra Antonija se zabývala hlavně klášterním hospodářstvím. Posléze nejmladší z mučednic M. Bernadeta Bányová (chorvatsky psáno Banjová) byla Maďarkou;  narodila se roku 1912 v obci Veliki Grdjevac (maďarsky Nagygordonya) v chorvatském Slavonsku. Řeholní sliby složila v roce 1932 a hned nato byla poslána do kláštera v Pale, kde byla činná jako kuchařka, starající se o stravu nejen řeholnic, nýbrž i hostí a všech, kdo přišli do kláštera kvůli léčbě či odpočinku; svoji práci vždy doprovázela zpěvem zbožných písní.

Rok 1941 představoval velký zlom v dějinách Bosny a Hercegoviny. Dne 6. dubna toho roku na Jugoslávii, ovládanou srbskou politickou reprezentací, která po dvě desetiletí potlačovala nesrbské národy, zaútočila německá armáda a během pouhých dvanácti dní se vnitřně rozložený stát zhroutil. Za obrovského nadšení Chorvatů byl již 10. dubna prohlášen samostatný Nezávislý chorvatský stát, jehož součástí se stala i Bosna a Hercegovina. Nový stát přivítali nejen Chorvaté, ale loajálně se k němu po celou dobu jeho existence chovali i muslimští Bosňáci, z nichž značná část se tehdy pokládala za Chorvaty muslimského náboženství, zato Srbové, kteří náhle přestali být vládnoucím národem, k němu zaujali postoj jednoznačně nepřátelský a srbské paravojenské jednotky takzvaných četniků, usilujících o vytvoření Velkého Srbska, hned od prvních dnů rozpoutaly proti chorvatskému i bosňáckému obyvatelstvu nelítostný teror, jehož součástí bylo hromadné masakrování civilistů. K srbskému obyvatelstvu se naopak chovaly nepřátelsky orgány chorvatského státu, ovládané příslušníky nacionalistického hnutí ustašů (v české publicistice se jim z nejasných důvodů přezdívá ustašovci) a tvrdě pronásledující své politické odpůrce, přičemž paravojenské oddíly takzvaných divokých ustašů se svými metodami nijak nelišily od četniků. Zapomenout nesmíme ani na třetí hlavní politický tábor na chorvatském území, totiž na neméně bezohledné komunistické partyzány, spoléhající převážně na podporu srbského obyvatelstva. Mezi těmito nepřátelskými tábory docházelo občas k uzavírání spojenectví – tak četnici v prvních měsících války byli spojenci komunistických partyzánů, svých pozdějších úhlavních nepřátel, zato v květnu 1942 četnici v Bosně pro změnu uznali existenci Nezávislého chorvatského státu a jeho orgánů a zavázali se k jejich respektování. Do bojů mezi uvedenými stranami se nadto s větší či menší intenzitou zapojovaly i jednotky německé a italské armády.

Nejsmutnější stránkou této složité historie jsou již zmíněné masakry civilního obyvatelstva, které prováděly všechny tři strany konfliktu. O počtu zavražděných stále diskutují historici různých národností i ideových směrů, přičemž docházejí k značně odlišným závěrům; obecně lze říci, že každá ze tří stran konfliktu má na svědomí snad až několik set tisíc obětí, přičemž u komunistických partyzánů je třeba pamatovat na to, že ti v masakrech pokračovali i po ukončení druhé světové války. Jelikož válka, jak víme, skončila velkým vítězstvím komunismu, o komunistických masakrech se po mnoho desetiletí mlčelo a také o masakrech, jejichž aktéry byli četnici (dlouhou dobu podporovaní západními spojenci komunistů), se hovořilo jen velice střídmě; hlavními, ne-li jedinými viníky tak v očích západní i východní veřejnosti zůstali ustašové, jejichž zločiny díky úsilí spojených sil komunistické a schizmatické propagandy vyrostly až do neskutečných rozměrů. Beatifikace drinských mučednic tak může mít (i když to samozřejmě není jejím účelem) i ten efekt, že se do povědomí i nechorvatské veřejnosti dostane aspoň o trochu pravdivější obraz druhé světové války na území Jugoslávie.

Ve východní Bosně četnikům v prvním roce války velel major Jezdimir Dangić, syn schizmatického popa a rodák od bosenské Srebrenice, který v říjnu 1941 podepsal dohodu o spolupráci s komunistickými partyzány, načež četnické oddíly začaly postupně obsazovat ty části východní Bosny, kde dosud nebyla etablována moc nově vzniklého chorvatského státu. Právě tehdy došlo k jedněm z nejhorších četnických masakrů, spáchaných ve městech Foča a Goražde; obětí masakru v Goražde se staly i drinské mučednice.

Četnici, kteří působili v horách v okolí Pale, obsadili „Mariin domov“ ve čtvrtek 11. prosince 1941 asi ve čtyři hodiny odpoledne. V klášteře se tehdy nacházely jen čtyři sestry, neboť představená, sestra Jula, odešla ještě s klášterním pomocníkem Franjem Miletićem do města na nákup; při svém návratu však zdálky spatřila, že v klášteře řádí četnici, pomocníka propustila, vyzvala jej, aby se někde ukryl, a se slovy: „Kde jsou sestry, tam musím být i já“, se dobrovolně vydala četnikům, kteří ji připojili k ostatním sestrám. Četnici nato začali s drancováním kláštera, ve kterém poté pokračovaly jejich ženy, k nimž se přidali i někteří další Srbové z okolí. Ve čtyři hodiny v noci příštího dne byl už klášter zbaven veškerého mobiliáře a četnici jej i s kaplí, školou a hospodářskými budovami vypálili; požár trval tři dny a bylo jej vidět až v Sarajevu. Četnici mezitím shromáždili řeholnice v blízké hospodě a spolu s několika dalšími zajatci (byl mezi nimi i slovinský kněz a spisovatel Franc Ksaver Meško, jenž tehdy v klášteře pobýval) je z nejasných důvodů přinutili k pěší cestě do Goražde, vzdáleného od Pale 65 km. Sestry musely jít namáhavou cestou přes pohoří Romanija, ve sněhu a mrazu, za teploty –30^o C a v nedostatečném oblečení i obuvi, přičemž pochod byl prokládán bitím a výslechy; jen občas se jim dostalo pomoci ze strany jednoho mladého četnika, jenž kdysi navštěvoval jejich základní školu. Šestasedmdesátiletá sestra Berchmana byla brzy tak vyčerpána, že musela být od ostatních sester oddělena a ponechána ve vsi Sjetlině, v níž se četnici na přímluvu jednoho ze svých řad rozhodli propustit i P. Meška. Ostatní čtyři sestry šly dále celkem čtyři dny, až v podvečerních hodinách dne 15. prosince dorazily do Goražde, kde byly ubytovány v tamních kasárnách.

Situace v Goražde, východobosenském městě, ve kterém většinu obyvatelstva tvořili Bosňáci, byla v této době hrozivá. Město 30. listopadu opustily italské jednotky, které tu do té doby udržovaly pořádek, a hned následujícího dne do Goražde vešly oddíly četniků. Srbská menšina města je vítala s radostí, bosňácké a chorvatské obyvatelstvo s oprávněným strachem. Četnici vskutku okamžitě po svém příchodu začali s vražděním bezbranných Bosňáků a Chorvatů, a to jak místních, tak těch, jež postupně přiváděli z okolních vsí; mrtvoly zabitých pak každodenně házeli z mostu do řeky Driny, rozdělující město na dvě části; Drina potom zohavená těla obětí nesla dále do Sávy a Dunaje. Během vraždění, jež trvalo až do sklonku ledna, bylo takto pobito několik tisíc obětí, přičemž i v tomto případě se přesné počty podle jednotlivých historiků značně rozcházejí.

Po příchodu sester do kasáren se četnici, vedení majorem Dangićem, nejprve pokoušeli sestry přesvědčit, aby jim sloužily jako kuchařky a pradleny, ale zároveň i jako konkubíny. Sestry byly sice ochotny vykonávat pro četniky požadované práce, ale rezolutně odmítly porušit slib čistoty. Ani lhůta, která jim byla dána k rozmýšlení, na jejich rozhodnutí nic nezměnila. Opilí četnici proto po půlnoci znovu vtrhli do pokoje sester a tam se je pokusili znásilnit. Bránící se sestry po krátkém odporu na pokyn své představené jedna po druhé s výkřiky „Ježíši, zachraň nás“ vyskočily z okna pokoje; jelikož pokoj se nacházel ve druhém patře, byly tímto skokem vážně poraněny. Rozzlobení četnici nato vyběhli před dům, raněné sestry dobili noži a jejich těla kopanci přemístili asi o padesát metrů dále, na břeh řeky Driny. Celou událost, o níž máme k dispozici více svědectví, takto popisuje chorvatský kněz a historik Anto Baković, autor obsáhlé „Chorvatské martyrologie 20. století“, který jako desetiletý chlapec, rodák z Goražde, byl také jejím svědkem, i když nikoli svědkem očitým:

 „Jedné prosincové noci roku 1941 nás matka vzbudila: »Děti, vstávejte!« a otevřela horní okénko. Uslyšeli jsme ženské hlasy křičet, sténat a prosit o pomoc. Matka šla vzbudit paní Angelinu v prvním poschodí: »Angelino, vstávej, masakrují sestry, včera večer je přivedli z Pale a teď je vraždí. Přišli si k tobě umýt ruce.« Náš dům byl vzdálený asi 200 metrů od Kasáren krále Petra Karadjordjeviće, odkud přicházel ten strašný křik a volání o pomoc. Bylo slyšet všechno. Rozeznali jsme každý zvuk, každé slovo. Bylo slyšet slova: »Ježíši..., Maria..., Josefe...!« Byli jsme potmě a poslouchali silné výkřiky, které k nám doléhaly. I když byla chladná prosincová noc, matka otevřela okno, a tak jsme stále lépe slyšeli křik mučitelů, ale i volání obětí o pomoc. Jeden mužský hlas křičel: »Už není Řím, už není papež..., váš římský papež! Už nejsou Chorvati..., váš Pavelić!« Tak křičeli četnici. A bolestný ženský hlas: »Pomoc! Pomoc! Ježíši, Maria, Josefe, pomozte nám!« Z výkřiků četníků bylo možno  vyrozumět, že je pronásledovali: »Drž je, kde jsou!« A znova sténání ženských hlasů a volání o pomoc. Znova vzývání: »Ježíši, zachraň nás!« Po těle nám přecházel mráz a naskakovala husí kůže. Matka se vkleče modlila jednu modlitbu za druhou. Když mě vzbudila uprostřed noci, rychle jsem se oblékl pro případ, že bychom museli utéci do lesa proti našemu domu. Matka vzbudila i moje tři sestry, Ivanku, Marii a Veroniku, a pokračovala v modlení podle starého zvyku chorvatských katolíků v Bosně. Tak jako ubohé nešťastné oběti volaly: »Ježíši, zachraň nás! Maria, Josefe, pomozte nám!«, tak i my jsme opakovali spolu s nimi: »Ježíši, zachraň je! Maria, Josefe, pomozte jim!« Minuty běžely velmi pomalu, jako kdyby každá minuta trvala celou hodinu. Najednou bylo slyšet silný tupý úder a po něm slabší, ale bolestivé sténání. To se opakovalo čtyřikrát. Po každém pádu bolestivé sténání..., zasténání, chroptění a potom ticho. Zdálo se, jako by oběti ukončily svůj život. Už nebylo slyšet žádné sténání, jen trochu chroptění, ale i to bylo přehlušeno křikem opilých četníků. Za chvíli nastalo hrobové ticho. Ticho plné strachu a neklidu.“

Po vraždě četnici zbavili sestry jejich zakrváceného oděvu, neboť textilie byly v tehdejší válečné době velmi cenným materiálem; z některých částí oděvu si dali ušít prapory pro četnické oddíly, o další se podělily jejich manželky. Mrtvá těla sester ležela na břehu Driny několik dní; srbští chlapci jich zatím používali k různým obscénním hrám. Snahy o křesťanský pohřeb zavražděných četnici rozhodně odmítli, takže nakonec i těla sester byla hozena do Driny a spolu s těly tisíců dalších obětí odplula směrem k Bělehradu.

Zatímco čtyři sestry zahynuly v noci z 15. na 16. prosince, sestra Berchmana v té době nadále pobývala v srbské vsi Sjetlině, kde pomalu sbírala síly; poté měla následovat ostatní spolusestry do Goražde. Dva četnici ji pod touto záminkou 23. prosince vskutku odvezli na saních tažených koňmi. Cesta však trvala jen krátce, neboť nedaleko od Sjetliny, poblíž mostu v Prače, jeden z četniků sestru Berchmanu zavraždil (zřejmě ji podle četnického zvyku podřezal nožem); také oděv sestry Berchmany byl použit na zhotovení četnického praporu, zatímco s jejím růžencem, ovinutým kolem krku, poté vrah dojel do Goražde. Tělo zavražděné zůstalo pohozené v křoví, kde je po nějaké době nalezl jakýsi chorvatský voják, který je pohřbil. Když však na jaře roku 1942 sarajevské spolusestry spolu s chorvatskými vojáky překopaly celý terén, nalezly sice četné povražděné vojáky a civilisty, ale žádnou starou ženu, která by věkem odpovídala sestře Berchmaně.

Zavraždění sester z Pale bylo součástí velkého masakru bosňáckého a chorvatského obyvatelstva v Goražde a okolí; při samotném vraždění sester pak četnici, pobouření tím, že jim sestry nechtěly být po vůli, hlasitými výkřiky projevovali jak svoji náboženskou nenávist, tak i nenávist národnostní. Národnostní nenávist byla ovšem zaměřena proti Chorvatům, byť v daném případě poněkud nesmyslně, jelikož Chorvatkou byla pouze jedna ze sester. Přinejmenším stejně závažným důvodem k  zločinu pak byla protikatolická nenávist, která vždy byla a dodnes je jedním z konstitutivních prvků srbského nacionalismu (to je také jedním z důvodů, proč se tento agresívní nacionalismus těší u nás i v zahraničí takovým sympatiím…).

 

 

Mučednická smrt sester neupadla v zapomnění. Paměť o ní uchovávali ti katolíci, kteří goraždský masakr přežili. Prvním autorem, který zločin na základě líčení svědků popsal, byl již zmíněný slovinský kněz Franc Ksaver Meško, poté se mu zevrubně věnoval rovněž již uvedený Anto Baković. V bývalé Jugoslávii se však (s výjimkou krátkého období takzvaného Chorvatského jara kolem roku 1970) o zločinech spáchaných za druhé světové války na Chorvatech nesmělo hovořit a svědkové měli pochopitelný strach před represemi, které by je potkaly, kdyby se svými informacemi vyšli na denní světlo. Beatifikační proces mohl být proto zahájen až v prosinci 1999, tedy poté, co v další válce, jež probíhala v letech 1991-1995 (chorvatsky se jí obvykle říká Vlastenecká válka, Domovinski rat), Chorvaté uhájili svoji čerstvě nabytou samostatnost a ubránili se dalšímu, již několikátému srbskému ozbrojenému pokusu o realizaci ideje Velkého Srbska, doprovázenému opět odpudivými násilnostmi; v Bosně a Hercegovině ovšem byla válka uzavřena (dočasným?) kompromisem. V roce 2002 byl ukončen diecézní proces a 14. ledna 2011 papež Benedikt XVI. podepsal dekret o mučednictví sester, jejichž svátek bude svěcen v den jejich beatifikace, tedy 24. září.

 

 

Vyšlo tiskem in Te Deum 2011, č. 4, s. 17 – 20.

Na stránky Katolická kultura dáno 10. 4. 2014.