Potraty eutanázie život

Evangelium vitae


encyklika papeže Jana Pavla II. z 25. 3. 1995

všem věřícím a všem lidem dobré vůle

"O životě, který je nedotknutelné dobro"

Úryvky z českého vydání encykliky, Zvon. České katolické nakladatelství, Praha 1995:


"Toto dvacáté století bude posuzováno jako věk nesmírných útoků proti životu, se svou nekonečnou řadou válek a ustavičným vražděním nevinných lidských bytostí. Falešní proroci a falešní učitelé zde dosáhli snad největšího úspěchu.
papež Jan Pavel II. mládeži v Denveru r. 1993 (s. 25)

Bezpochyby antikoncepce a potrat jsou v morálním smyslu naprosto rozdílná zla. Jedno popírá neporušenou pravdu sexuálního aktu jako vlastní vyjádření manželské lásky, druhé pak ničí život člověka. To první odporuje ctnosti manželské čistoty, to druhé ctnosti spravedlnosti a ve skutečnosti přestupuje přikázání "nezabiješ". (s. 21)

...Stojíme zde před otevřeným "spiknutím proti životu", do kterého jsou zapojeny i mezinárodní instituce, které oficiálně propagují a nařizují kampaně za větší rozšíření antikoncepce, sterilizace a potratů. Sdělovací prostředky často napomáhají tomuto spiknutí tím, že názory podporující koncepci, sterilizaci, potrat i samu eutanázii představují jako praktický doklad pokroku a dosažené svobody, zatímco opačné názory podporující život, jako nepřátelské pokroku a svobodě. (s. 25)

Zmíněné zločiny proti životu jsou stále častěji interpretovány jako legitimní projevy svobody jednotlivce, které musí být uznávány a ochraňovány jako nejzákladnější lidská práva. (s. 26)

Deklarace práv lidí i národů, vyhlašované na různých mezinárodních shromážděních, jsou jen zbytečná řečnická cvičení, pokud není poukazováno na sobectví bohatých národů, které brání v pokroku národům chudým a požaduje omezení porodnosti...

Svoboda popírá samu sebe, sebe ničí a stává se nástrojem ničení druhých, jestliže nechápe a nezachovává své "zásadní spojení s pravdou". Člověk ztrácí jediný a nepochybný úsudek při rozhodování, totiž pravdu o dobru a zlu. Místo toho používá své subjektivní a proměnlivé mínění, jehož měřítkem je vlastní užitek a potěšení.

Prvotní a nezcizitelné právo na život je projednáváno či odmítáno hlasováním sněmu nebo vůlí politické strany, třebaže většinou hlasů. Právo přestává být právem, jestliže již není pevně založeno na nedotknutelné důstojnosti člověka, ale je podřizováno vůli většiny. Tímto způsobem se stává demokracie proti svým vlastním zásadám, jistou formu totality.

Stát již není více "společným domem", kde mohou všichni žít v určité základní rovnosti, ale stává se stává se státem tyranským, který se odvažuje rozhodovat o životě slabých a bezbranných (nenarozených, starců) ve jménu jakéhosi veřejného blaha, které ovšem není nic jiného než prospěch některých jedinců. Navenek se vše jeví tak, jako by právo bylo zcela zachováno, alespoň tam, kde zákony dovolující potrat a eutanázii jsou schvalovány demokratickým způsobem. Ve skutečnosti zde máme před očima pouze zhoubnou napodobeninu zákona a demokratický řád je zde ve svých hlavních zásadách zrazován. (s. 29)

Vyhlásit právo na potrat, infaticidu a eutanázii, uznat je zákonem, to znamená dát lidské svobodě zvrácený a ničemný význam: totiž absolutní moc nad druhými a proti druhým. A to je smrt opravdové svobody: "Amen, amen, pravím vám. Každý, kdo páchá hřích, je otrokem hříchu" (Jan 8, 34). (s. 30)

Kdo ztratí vztah k Bohu, ztratí také vztah k člověku, k jeho důstojnosti a k jeho životu. (s. 30)

Když se zapomene na Boha, lze těžko pochopit tvora (2. vatikánský koncil, GS 36). Člověk již nevnímá sám sebe jako něco "tajemně odlišného" od ostatních pozemských stvoření. Považuje se za jednoho z mnoha živých tvorů, byť nejvyššího, který dosáhl nejvyšší dokonalosti. Uzavřený ve světě své tělesnosti, stává se jakousi "věcí". Nechápe již život jako jedinečný dar Boží. i život se mu stává věcí, kterou osobuje jako své vlastnictví, s nímž může nakládat. (s. 31)

Žije-li člověk tak, jako by Bůh nebyl, vzdaluje se nejen od tajemství Boha, ale i od tajemství samotného světa a svého života. (s. 32).

Ukazuje se, že onen výrok apoštola Pavla: "Protože se nesnažili poznat Boha, dopustil Bůh, že klesli do převrácených názorů, takže se dopouštěli věcí ošklivých (Řím 1, 28)", je neustále platný.

Tělo již není pojímáno jako hluboce osobní realita, jako znamení a místo vztahů s ostatními, s Bohem i se světem. Je redukováno na pouhou materii, kterou je možno užívat podle měřítka příjemnosti a výkonnosti. Tím se také sexualita stává neosobní a je pouhým nástrojem: místo toho, aby byla znamením, místem a hlasem lásky, darováním sebe samého a přijímáním druhého s veškerým bohatstvím osobnosti, stává se víc a více příležitostí a nástrojem k tomu, aby člověk byl sám svým pánem a uspokojoval své vlastní touhy, rozkoše a choutky. Tak je pokřiven a ničen původní smysl lidské sexuality a její dvojí význam, totiž splynutí v jednotě a plození. Co je přirozeně obsaženo v manželském aktu, to je uměle oddělováno. Tím je manželské spojení znehodnocováno a plodnost podřízena úsudku muže a ženy. Plození se pak stává "nepřítelem", kterému je třeba při sexuálním aktu zabránit. Pokud je přijato, pak jenom jako výraz vlastního přání nebo přímo vlastní vůle "nějakým způsobem" mít dítě, nikoliv touhy přijmout toho druhého a tak se otevřít bohatství života, které s sebou dítě přináší. (s. 33)

Sv. apoštol Pavel Římanům: Jelikož opustili Boha a usoudili, že svou pozemskou obec mohou vybudovat bez něho, "jejich uvažování nevedla k ničemu", a tak "jejich nemoudrá mysl se zatemnila" (1, 21). Mysleli, že jsou mudrci, a zatím se stali blázny. Zdokonalili se v dílech smrti a nejenže to dělají sami, nýbrž i schvalují, když to dělají druzí. (s. 34)

Když svědomí, vnitřní světlo duše (Mt 6, 22 - 23) říká, že "dobro je zlo a zlo je dobro" (Iz 5, 20), znamená to, že jsme již došli na nebezpečné scestí a do nejtemnější morální slepoty. (s. 34)

Potrat a eutanázie jsou zločiny, které žádný lidský zákon nemůže ospravedlnit. (s. 94).

...V naší současné demokratické kultuře se všeobecně rozšířil názor, že systém zákonů společnosti musí přijmout a provádět pouze mínění většiny a za základ svého právního řádu musí společnost brát to, co většina jako morální normu uznává a zachovává. jestliže však je objektivní a společná pravda považována za něco, co ve skutečnosti nelze dosáhnout, potom svoboda občanů - kteří v demokratickém státě představují skutečnou moc - ze zákona vyžaduje, aby svědomí jednotlivce bylo uznáno za autonomním, a proto při stanovení norem, které má nezbytně zachovávat občanská společnost, musí být respektována vůle většiny, ať je jakákoliv. Proto každý politik, který se pohybuje uprostřed politického dění, je ve své činnosti povinen odlišovat oblast osobního svědomí od oblasti veřejného mínění. Jsou tu tedy dány dva směry, které jsou diametrálně odlišné. Na jedné straně stojí ti, kdo si osobují maximální právo morální volby a vyžadují, aby stát nepřijímal a ni nestanovil žádnou etickou doktrinu, ale poskytl každému co největší prostor pro svobodu, jehož hranice jsou vymezeny pouze tím, že nesmějí překračovat hranice prostoru vymezeného právy ostatních občanů. Na druhé straně je zde názor, že má-li být zachována svoboda druhých, je třeba, aby ve správě věcí veřejných se jednotlivci neřídili vlastními názory, ale každý aby se dal k dispozici požadavkům všech občanů tak, je je uznávají a chrání zákony, a aby při výkonu svých funkcí přijímali jediné morální kritérium, totiž to, co stanoví a rozhodují zákony. Tím pak je odpovědnost osoby přenesena na občanské právo, což znamená ztrátu vlastního morálního svědomí, alespoň v oblasti veřejné činnosti.

Společným jmenovatelem všech těchto názorů je etický relativismus, jímž je současná kultura z velké části poznamenána. Nechybí přesvědčení, že takový relativismus je podmínkou demokracie, protože pouze on zaručuje toleranci, vzájemnou úctu mezi lidmi a uznání rozhodnutí většiny, zatímco morální normy, považované za objektivní s svazující, vedou k autoritativnosti a nesnášenlivosti.

Demokracii není možno přeceňovat a chápat ji jako něco, co nahrazuje morálku nebo je lékem na nemorálnost. Ve svém základě je to "systém" a jako takový znamená prostředek a nikoli cíl. Její "morálnost" nespočívá v něm samém, ale v jeho shodě s morálním zákonem, kterému musí být, stejně jako ostatní lidské chování, podřízen. Závisí na morálnosti cílů, které sleduje, a prostředků, jichž při tom používá....(s. 90)

...Ve jménu pokroku a novosti jsou hodnoty jako věrnost, oběť a čistota považovány za něco, co se přežilo,a přece mnohé křesťanské snoubenky a matky jimi vynikaly a dosud vynikají... Díky vám, hrdinné matky, za vaši nepřemožitelnou lásku! Děkujeme vám za neochvějnou důvěru v Boha a v jeho lásku. Díky za oběť vašeho života"... (papež Jan Pavel II. r. 1994). (s. 108).

Zpět na hlavní stránku