Evropská unie = bezbožecká diktatura
Případ Rocco Buttiglione

Případ snahy odstranit kandidáta na evropského komisaře Rocca Buttiglioneho v říjnu roku 2004 je důkazem toho, jak prolhané jsou proklamace o Evropské unii, jako organizaci demokratické a prosazující toleranci k různým názorům, rasám, náboženstvím atd. Charta základních práv Evropy v 21. článku sice zakazuje jakoukoliv formu diskriminace kvůli osobnímu přesvědčení, ale to není dodržováno, pokud jde o názory katolíků. Proklamace svobody je tedy formální a ve skutečnosti lživá. Sledujme pozorně, co se v Evropě a v naší zemi děje.

Po roce 1989 jsme si mohli povšimnout jednoho příznačného jevu. Demokracie se vnucuje jako jediné povolené, a jediné správné zřízení. Demokracie je zaklínadlem, které je používáno vždy, když se chce zlikvidovat názor, který se odvolává na tradiční hodnoty. Vytáhne se tehdy, když je bezúspěšně voláno po zavedení křesťanských principů ve společnosti nebo volání po spravedlnosti a potrestání zlodějů a vrahů. Demokracie je zaklínadlem celé Evropské unie.

Zkoumáme-li však její počátky a postupné vnucení většině evropských zemí, zjistíme, že je vlastně domem na písku. Je bez Boha. Ona dokonce nechce o Bohu ani slyšet, ano ona proti Bohu bojuje. A to je strašné. V evropské ústavě nesmí být ani zmínka o Bohu! Přesto však, bohužel, mnozí křesťané unii věří, jistě i proto, že naši biskupové se jednoznačně postavili pro vstup Česka do unie a v katolických kostelech byly šířeny propagační brožury.

Bezbožecká Evropská unie je vlastně stavbou nové Babylónské věže, která se může stát vězením i záhubou. Jak dnes mohou ještě někteří lidé věřit, že jí jde skutečně o dobro člověka a o tzv. lidská práva? Jak může vůbec něco takového Evropská unie realizovat, když nerozlišuje dobro a zlo? Vždyť nemá žádný základ, na němž by tyto kategorie moudře a důsledně rozlišovala. Skrytým kořenem ideologie vládnoucích úředníků je nenávist k Bohu a ke křesťanům, kteří jako jediní ještě obhajují hodnoty pravého lidství. Proto jsou tyto kategorie relativizovány. Zlu je poskytován volný prostor pod záminkou demokracie a lidských práv. Tato „velkorysost“ ovšem neplatí, pokud se jedná o svobodu projevu křesťanů, a hlavně katolíků. Zde zaznamenáváme projevy zuřivé netolerance.

Uveďme si nejkřiklavější znaky toho, že zde není něco v pořádku. Jen zaslepení lidé nevidí, jak se např.:
- odmítá Desatero Božích přikázání (a navádí se k jeho nedodržování pod pláštíkem svobody člověka, což ovšem není nic jiného než lži starého hada z ráje),
- zcela nepokrytě podporuje rozklad tradiční rodiny,
- mediálně skandalizují ti, kteří hájí tradiční hodnoty,
- neustále pomlouvá katolická církev a donekonečna se hlásají všechny její údajné zločiny,
- podporuje promiskuita a rozvodovost (film, média),
- potraty (to je zabití nenarozených) označují pokrytecky za „přerušení těhotenství“,
- tresty kriminálníků jsou směšně nízké, není spravedlnost,
- likviduje národní hospodářství, zemědělství (neusiluje se o soběstačnost) v pěstování životně důležitých produktů,
- soustavně se vykrádají katolické kostely a krádež národního kulturního dědictví je posuzována jako krádež čehokoliv jiného, co lze nahradit,
- deklasuje jakákoliv umělecká produkce, která představuje pravdivě učení katolické církve a Ježíše Krista (viz např. hysterické výpady proti Gibsonovu filmu „Umučení Krista“) a naopak zlehčování rouhačských děl, která Krista zesměšňují (pod záminkou svobody „uměleckého projevu“).

Jedním z jasných důkazů tohoto zoufalého stavu kdysi křesťanské Evropy je i skandalizace zmíněného profesora Rocca Buttiglioneho, dosavadního italského ministra pro styk s evropskými institucemi, kterého navrhla Itálie na místo komisaře v Bruselu. Naše sdělovací prostředky udělily pohotově Buttiglionemu nálepku „kontroverzní katolík“. Prý se skandálně vyjádřil o homosexuálech a o ženách. Také Radiofórum na rozhlasové stanici Radiožurnál dne 26. října 2004 odvysílala diskuzní pořad na toto téma. Skutečná slova Buttiglioneho pro jistotu nebyla citována. Bohužel, mnoha lidem, kteří sami nepřemýšlejí (a jejichž názor de facto vytváří televize), stačí informace „kontroverzní katolík je proti ženám a homosexuálům“.

Uveďme si alespoň ve stručnosti, že Buttiglione vyjádřil názor, že pro rodinu je nejlepší, když se žena stará o děti a o manžela (který má takový plat, že stačí rodinu uživit) a že on sám považuje homosexualitu za hřích: „Mnoho věcí, které zákon netrestá, je možno považovat za nemorální. Já si myslím, že homosexualita je hřích, ale není trestným činem. Stát nemá právo strkat nos do této oblasti.“

Hlavními diskutujícími byli Jan Zahradil (ODS) a Richard Falbr (SD), kteří samozřejmě Buttiglioneho odsoudili a Zahradil se hrdě distancoval od katolického názoru na svět. Falbr označil Buttiglioneho výroky za „nechutné“. Potěšující ovšem byly reakce posluchačů, z nichž snad nejlépe vyjádřila hloupost této diskuze hned první paní, jež pánům položila otázku: „Můžete mi říci, co je nechutného na tom, když se žena stará o děti a o manžela, který má takový plat, že ona nemusí chodit do práce?“ Jiný posluchač vyjádřil názor, že homosexuály přece nikdo nediskriminuje, ale to neznamená, že jim máme stavět slavobrány! Celkově překvapivě vyzněly reakce posluchačů nesouhlasně k tomuto „demokratickému“ tribunálu.

Víme však, že to vůbec nic neznamená. Lid bez křesťanských základů, ponechaný sám sobě se nakonec stejně utápí v chaosu různorodých informací. A kromě toho, na hlas lidu se stejně nebere ohled, pouze se vytváří dojem, že lid se podílí na vládě v zemi, když do věcí veřejných může mluvit. To je jeden z typických znaků současného režimu.

Vraťme se k výroku Buttiglioneho. Všimněme si, že slovo „hřích“ použité jím ve svém pravém původním významu, je u nás takřka zakázané a vždy vzbudí zuřivý řev těch, kteří jej nechtějí slyšet. Mocní tohoto světa ( a je úplně jedno k jaké politické straně se hlásí) by nejraději úplně vymazali toto slovo z lidské řeči nebo jej používali v posunutém významu. Vždyť oni si přece mohou vše dovolit. Nic se nesmí zakazovat! Ale kdo páchá bez omezení hřích, stává se jeho otrokem a nakonec i služebníkem zla. Chce stále víc a víc ve svých krátkodobých požitcích a aby ukojil své chtíče musí, musí zvyšovat dávky a uchyluje se stále k zvrhlejším praktikám. Nedivme se, že takoví lidé chtějí zavést lidstvu své bezbožecké normy.

Pokud se týče Buttiglioneho názoru na homosexuální praktiky, pak ten má svůj pevný základ v Bibli a posvátné katolické tradici. Není to něco, co by si sám vymyslel nebo stanovil. Stejně tak se dívají na homosexualitu i židé a muslimové. Jenomže tomu se pyšní bezbožníci ve své pošetilosti jen vysmějí. Tento tradiční pohled je právě tím, co se podle nich nesmí v žádném případě brát vážně.

A pokud se týče názorů na ženu. I zde známe křesťanskou tradici, která odpovídá lidské přirozenosti. Co přirozenějšího a vznešenějšího pro ženu je než oddat se milovanému muži, být jeho manželkou, pomocnicí a průvodkyní životem, a vychovávat děti k obrazu Božímu? (I oddání se řeholnice Ježíši Kristu je vlastně oddání se ženy muži, v tomto případě ovšem dokonalému). Jaké pozemské dobro pro muže je větší než dobrá manželka? A jaké větší požehnání je pro děti než zdravá fungující rodina?

Vždyť ty tzv. „přítelkyně“ a „družky“ jsou jen eufemické výrazy pro konkubíny a podle katolické nauky je i toto soužití bez sňatku hříšné stejně jako nedovolené styky mezi homosexuály. A ten hřích padá i na další generaci potomků. Jak mohou vyrůst duševně zdraví lidé z dětí svobodných matek, které střídají „přítele“? A zabití tzv. nechtěných dětí v matčině lůně ze sobeckých důvodů je do nebe volajícím hříchem.

Řeči politiků o tom, že ženám musí být umožněno, aby se mohly ve společnosti a v zaměstnání odborně realizovat, jsou ve své většině jen planými bláboly. Jistě, výjimky, kdy ženy v očích „tohoto světa“ vynikají, byly a budou. Ale podívejme se kolem sebe, v menším městě nebo vsi, kde lidi víceméně známe. Zjistíme, že drtivá většina žen u nás má úplně jiné starosti než vynikat v zaměstnání. Za prvé může být ráda, když vůbec nějaké zaměstnání sežene a nebude muset chodit se hlásit na úřadu práce jako nezaměstnaná. A za druhé, a to hlavně. Normální žena má obvykle starosti existenciální, totiž starost o rodinu, bydlení, děti. A ty zaberou tolik času a sil, že jen málokteré je dopřáno najít si čas na sebe a své záliby, natož na enormní výkony v zaměstnání. Z toho důvodu názor, že žena by se měla především starat o rodinu a muž by měl ji i rodinu finančně zajistit, je naprosto legitimní. Je to určitě lepší, než když se v práci štvou oba a pak nezbývá již času a sil na vytvoření harmonického rodinného zázemí. Tím ovšem nelze negovat ty ženy, které volí jinou cestu (např. ve vědě, výzkumu apod.), ta ovšem není vůbec lehká a v naprosté většině znamená zřeknutí se zase jiných způsobů života. Ale to jsou rozhodně případy vzácnější a nelze je používat jako argument pro zrušení tradiční formy rodiny.

V souvislosti s tím, co jsme řekli o tom, jak nelehké je zajistit každodenní živobytí, nutno poznamenat, že čas na podrobnější zkoumání a hodnocení dění kolem nás má jen několik málo vyvolených, kteří jsou takzvaně zajištěni. To je: mají dost peněz na to, aby nemuseli každé ráno spěchat na pracoviště. Naprostá většina z nás si musí vydělávat „chléb v potu tváře“ a na nějaké filozofování, politikaření a bojování proti lžím prostě není čas. Již proto je životně důležité zachovat si víru v Boha, Ježíše Krista jako Spasitele a vítěze nad satanem. Modlit se o Boží pomoc a zachovávat Boží přikázání. To v praktickém životě mimo jiné znamená zachovat si zdravý rozum a schopnost rozeznávat pravdu a lež, dobro a zlo.

Zdá se, že v Evropě je zaděláno na další, a zřejmě mnohem horší totalitu než byla ta komunistická. Totalita počítačové kontroly všech, sledování jejich myšlení a názorů. Bohužel, lidí, kteří to intuitivně pociťují, není mnoho a nemají čas a sílu vzdorovat tlaku „demokratické“ ideologie, která všechno mnohomluvně zdůvodní. Ten tlak je obrovský. Možná ještě větší než za nástupu té předchozí totality, komunistické. Ani křesťané se dostatečně razantně nestaví na odpor totalitě morálního relativismu a bezbožecké diktatuře, projevující se dnes již zcela nezastřenou propagací zla v médiích a otevřenou nenávistí ke katolické církvi. Dobří lidé jsou ochromeni neustále zdůrazňovaným relativistickým dogmatem, že každý má právo na svůj názor a nikomu se nesmí nic vnucovat. Pokud dnes s nějakým návrhem vystoupí katolík, je nejprve takto označen a apriori diskvalifikován, že nesmí vnucovat „své“ názory nevěřící většině. Jestli to, co říká, je pravda nebo není, již málokoho zajímá. Zkrátka, jeho mínění nelze přijmout, i kdyby to tisíckrát byla pravda ověřená staletími, protože to je názor katolický. A co hůř, novodobí vládci mají své zmíněné dogma, které vnucují všem, i dětem ve školách: pravda je relativní. Což znamená v podstatě totéž jako pravda nás už vůbec nemusí zajímat, pravdu není třeba hledat.

Na závěr zopakujme, co o sobě řekl Ježíš Kristus: „JÁ JSEM CESTA, PRAVDA a ŽIVOT“.


Jiří Černý

Zpět na hlavní stránku