Co mají společného fatimští pasáčci a Vladimír Putin

 

ad: Michal Semín: „Co mají společného válka na Kavkaze a zjevení Panny Marie ve Fatimě“

 

 

 

Ruská agrese proti Gruzii měla pochopitelně za následek aktivizaci ruské agentury na celém Západě, tedy i v České republice. U nás hierarchicky nejvýše mezi věrnými služebníky východního despoty stojí pochopitelně sám prezident republiky, jehož před nedávnem za jeho mimořádnou servilitu, projevenou při loňské moskevské audienci, car odměnil Puškinovou medailí. Po vypuknutí rusko-gruzínské války se sice česká hlava státu po několik dní bázlivě ukrývala (v péči lékařů? poradců? letušek?), ale nakonec se osmělila a ruského útočníka přece jen podpořila. Tábor našich rusofilů je jinak značně pestrý – od  extrémní levice, s jejímiž názory se nejlépe seznámíme četbou „Haló novin“ či „Britských listů“, přes značnou část sociální demokracie, následující příklad svých německých soudruhů, pilně pracujících na obnovení paktu Ribbentrop-Molotov, až po některé představitele neparlamentní pravice (ve skutečnosti spíše vyznavače jakéhosi slovanského národního socialismu), mezi kterými se onen podivný mix pravoslaví, nacionalismu a komunismu, ztělesňovaný Vladimírem Putinem, vždy těšil značné popularitě. Pro mnohé z nich jsou ovšem sympatie projevované Putinovi pouze druhou stranou jejich antiamerikanismu, možností, jak dát najevo odpor vůči současné politice Spojených států. 

Mezi tyto „pravicové“ ctitele hodného báťušky z Východu patří zjevně i Michal Semín, který své nepříliš skrývané sympatie k Putinovým vojskům řádícím v Gruzii projevil v článku „Co mají společného válka na Kavkaze a zjevení Panny Marie ve Fatimě“, jejž 13. srpna 2008 uveřejnil internetový server Hospodářských novin (iHNed).

Michalu Semínovi ovšem v první řadě neleží na srdci kavkazská válka, ani imperiální politika Ruska, která se mu jinak tak zamlouvá; jeho životním tématem jsou američtí neokonzervativci (řečeno odpornou novinářskou hantýrkou, „neocons“), které hledá opravdu za každým bukem a pronásleduje je pak s obrovskou vehemencí. Článek o Putinovi a Fatimě je toho dobrým příkladem. Autor sice napíše prvních pár vět vztahujících se vskutku ke gruzínsko-ruskému konfliktu, ale po pár řádcích se už nedokáže ovládnout, vše ho táhne k nenáviděným „neocons“ – seznamuje čtenáře se slavným výrokem Michaela Ledeena o tvořivém ničení (výrokem, jak dnes víme, ani ne tak trockistickým, jako spíše futuristickým, protože převzatým – byť ne slovo od slova – od Marinettiho), hbitě přeskakuje k válce v Iráku, dalšímu to zločinu „neocons“, a  teprve po dvou odstavcích si uvědomí, že jeho článek má vlastně pojednávat o válce na Kavkaze, a zase jí několik krátkých vět věnuje.

Aby bylo jasné – působnost neokonzervativců v Bushově administrativě považuji za mimořádně nebezpečnou pro celý svět a k jejich ideologii nechovám pražádné sympatie, naopak spíše hluboký odpor. Není však přece možné pohlížet na současný dějinný vývoj pohledem soustředěným pouze a výhradně na Michaela Ledeena, Normana Podhoretze a jejich druhy; vždyť na světě je ještě mnoho jiných podob zla, mocných i méně mocných, které s neokonzervativci nemají zhola nic společného, ba staví se k nim jednoznačně nepřátelsky. Pro nás v současnosti největším nebezpečím je nepochybně sodomitská, socialistická Evropská unie, jejíž ideologii američtí neokonzervativci věru nijak neovlivňují (a jejíž čelní představitelé Semínovu oblíbenci Putinovi pokorně naslouchají), jiné nebezpečí představuje agresívní islám, opět jiné imperiální Putinovo Rusko (to ovšem pro Michala Semína zjevně nebezpečím není) a navíc je na světě spousta menších, lokálních lotrů – tu Mugabe, tam Chávez, onde zas Kim Čong-il. Michal Semín při svém zjednodušeném vidění světa se u každého z nich zřejmě táže: „Co na to neocons?“, a když zjistí, že nějaký stát (sám to píše o Putinově Rusku, ale stejně tak by to mohlo platit třeba pro Mugabeho Zimbabwe nebo Kim Čong-ilovu Severní Koreu) „nepodléhá dogmatům tzv. mezinárodního společenství“ a že neokonzervativci jej „vnímají nepřátelsky“, je to pro něj dostačujícím důvodem k tomu, aby dotyčnému tyranovi nadšeně tleskal.

Jak známo, velkou porážkou Ruska v době po rozpadu Sovětského svazu byly dvě „barevné revoluce“, na Ukrajině a v Gruzii. Putinovi fanoušci proto neopomenou žádnou příležitost, aby po nich (zatím naštěstí jen bezmocně) neplivli. Totéž činí i Michal Semín, jenž o těchto revolucích píše: I když se jim nedostávalo masové podpory, nikdy netrpěly nedostatkem přísunu peněz, propagačních materiálů a PR poradců ze Západu.“ O této větě nelze povědět nic jiného, než že jde o nehoráznost největšího myslitelného kalibru. K tomu, aby se o oněch rozhodujících  listopadových a prosincových dnech roku 2004, kdy se na kyjevském Majdanu na demonstracích scházely statisíce Ukrajinců, přičemž další statisíce demonstrovaly v dalších městech celé západní i střední Ukrajiny, řeklo či dokonce napsalo, že se vůdcům revoluce „nedostávalo masové podpory“,  je potřeba vskutku velké odvahy (obdobně to platí i pro revoluci gruzínskou). Je samozřejmé, že do průběhu událostí v pozadí více či méně efektivně zasahovali nejrůznější poradci či přímo agenti ze Západu (a také, což Michalu Semínovi nevadí, z Východu), a stejně tak je samozřejmé, že i na Ukrajině (stejně jako u nás) postupně vyprchala revoluční euforie, revolucionáři se rozhádali a obyvatelstvo se oprávněně začalo cítit zklamáno či přímo podvedeno; nadšení, jež vládlo v revolučních dnech, však zůstává skutečností neoddiskutovatelnou. Po letech, v cizí zemi, si však, jak vidno, propaganda troufne na všelicos. Možná že i dnes někde na Ukrajině se tamní rusofilští Semínové snaží vtlouci čtenářům do hlav, že listopadové události roku 1989 v Československu se netěšily pražádné masové podpoře a že po prázdné letenské pláni pobíhali pouze PR poradci ze Západu, kteří před tribunou vykládali zásilky peněz a propagačních materiálů od strýčka Sama.

Ještě na jeden bod by bylo užitečné upozornit. Lidem, jako je Michal Semín, nesmírně záleží na tom, aby odhalili sebemenší stopy, jež vedou od neruských či protiruských politiků Gruzie či Ukrajiny do Spojených států, ale vůbec, ani jediným slovíčkem se nezmiňují o obdobných, ale mnohem početnějších stopách vedoucích od jejich proruských protivníků pro změnu na matičku Rus. S vytřeštěným zrakem tráví hodiny u monitoru, aby nalezli  spojení mezi prezidenty Juščenkem či Saakašvilim a jejich ministry na jedné straně a nějakým americkým politikem či finančníkem (nejlépe neokonzervativcem) na straně druhé; když toto spojení odhalí, zvěstují je s vítězným pokřikem celému světu. Skutečnost, že proruský, „modrý“ Janukovičův tábor na Ukrajině měl a má mnohem intenzívnější kontakty s Ruskem, s ruskými průmyslovými oligarchy a s ruskými tajnými službami, jim však zřejmě připadá naprosto přirozená; přinejmenším o ní neztratí ani slovo. Pokud jde o Gruzii, zde je vliv Ruska ještě okatější – například takzvanou vládu separatistické republiky Jižní Osetie, počínaje jejím premiérem Jurijem Morozovem, tvoří z velké části ruští důstojníci, ať již armády, či tajných služeb, kteří byli do Jižní Osetie prostým „befélem“ odveleni z vlastního Ruska. I to se však Putinovým stoupencům u nás zjevně zdá samozřejmým, pravděpodobně i chvályhodným.

Stejně tak pozornost věnovaná neokonzervativcům v okolí prezidenta Bushe je naprosto nesouměřitelná s mizivou pozorností věnovanou (či spíše nevěnovanou) například Alexandru Duginovi a dalším stoupencům neo-eurasianismu, ovlivňujícím dnešní ruské vojenské i civilní elity a snažícím se realizovat onu nacionálně bolševickou dialektickou triádu Nový Řím – Nová Říše – Nová Internacionála, tak vhodně spojující ruské pravoslaví s oběma totalitními ideologiemi dvacátého století. Naivní čtenář by předpokládal, že jde-li o válku Ruska (nikoli Spojených států) s Gruzií, bude právě průzkum tohoto myšlenkového směru mnohem užitečnější než stálé poukazování na americké neokonzervativce, ale ne – nadávat na „neocony“ někde daleko za oceánem je jistě mnohem pohodlnější a konec konců stal se z toho již zaběhaný zvyk. Je ostatně pochopitelné, že od tohoto odvádění pozornosti jiným směrem nehodlají stoupenci ruského imperialismu upustit ani dnes, v době zvýšeného nebezpečí ze strany východního tyrana, nebezpečí, které polský historik prof. Paweł Piotr Wieczorkiewicz případně okomentoval těmito slovy: „Zvířata v cirkuse je možno drezírovat tak dlouho, dokud neochutnají lidské maso. S Ruskem je tomu podobně. V Gruzii ochutnalo krev a lehké, snadné vítězství. To znamená, že ani ve Varšavě, ani v Budapešti a dokonce ani v Berlíně by nikdo neměl klidně spát.“

 

Na závěr bych se chtěl pozastavit ještě u jednoho momentu. Druhou polovinu krátkého článku Michala Semína zabírají poněkud neústrojně dva odstavce o fatimském zjevení Panny Marie. Celá tato pasáž na mě působí značně nepříjemným dojmem; zahrnout text o Fatimě (doprovázený nadto fotografií fatimských pasáčků!) do článku, jehož hlavním motivem je apologie Vladimíra Putina a podpora ruského tažení proti Gruzii, se mi prostě zdá  blasfemickým. Článek původně vyšel v internetové (snad i v papírové?) verzi Hospodářských novin. Je jisté, že 99% čtenářů Hospodářských novin či návštěvníků jejich internetových stránek o Fatimě nikdy nic neslyšelo, teď však díky Michalu Semínovi budou moudřejší – nabudou nepochybně dojmu, že Fatima je mariánským zjevením, ke kterému se z jakýchsi záhadných důvodů hlásí přívrženci Vladimíra Putina a vůbec všichni ti, kdož touží po tom, aby ruská pěst opět vládla Evropě.

 

 

Pavel Zahradník, 18. 8. 2008



Zpět na hlavní stránku