BLAHOSLAVENÝ LEONID FJODOROV
Katolická církev Řeckokatolická církev Pravoslaví Rusko



Od doby, kdy bylo křesťanství na Rusi strženo do byzantského schizmatu a oddělilo se tak od katolické církve, mohlo katolictví pronikat na Moskevskou Rus jen se značnými obtížemi. Vždyť až do roku 1905 byl odpad od vládnoucího schizmatického náboženství přísně trestán - jak vězením či konfiskací majetku, tak vyhnanstvím, ztrátou práva vychovávat své děti i tělesnými tresty. První ruští konvertité, kteří se v Moskevské Rusi zvláště díky působení jezuitů objevili na konci 17. století, proto obvykle končili v carských věznicích nebo na nucených pracích. Počet konvertitů se zvětšil až v 19. století; vliv tu nepochybně mělo jednak celkové přiblížení Ruska Evropě za napoleonských válek, jednak činnost jezuitů, kteří znovu přišli do Ruska na konci 18. století, francouzských emigrantů, uprchlých ze své vlasti před francouzskou revolucí, a také polských duchovních, kteří se ocitli v Rusku po zániku polského státu. Mezi ruskými katolíky, kteří však museli buď žít v emigraci, anebo se v Rusku skrývat se svými názory, nacházíme mnoho velkých osobností, z nichž uveďme jen filozofa Pavla Jakovleviče Čaadajeva, aristokratky a organizátorky známých salónů Zofii Svěčinovou a kněžnu Zinaidu Volkonskou, děkabristu Michaila Lunina či skupinu ruských jezuitů, z nichž nejvýraznější osobou byl kníže Ivan Gagarin. Všichni tito konvertité se stávali katolíky latinského ritu; až od sklonku 19. století se (hlavně pod vlivem náboženského myslitele Vladimíra Solovjova) setkáváme s konverzemi na katolictví ve východním obřadu. Nejvýznamnější osobou mezi těmito prvními ruskými řeckokatolíky (a zároveň prvním ruským katolíkem, kterému se dostalo pocty oltáře) byl Leonid Fjodorov.

Leonid Fjodorov se narodil v Petrohradě 4. listopadu 1879. Jeho otec byl zámožným majitelem restaurace, později však zchudl a zanedlouho zemřel. Leonida poté vychovávala samotná matka, nadaná výtvarnice, která byla řeckého původu.

Od roku 1892 studoval Leonid ve svém rodném městě na klasickém gymnáziu. Během gymnazijních studií intenzívně četl filozofickou i náboženskou literaturu a stále více nabýval přesvědčení o pravdivosti katolické církve, přesto však po ukončení středoškolského studia vstoupil roku 1901 na pravoslavnou Petrohradskou duchovní akademii.

Ve stejném roce, ve kterém Leonid započal svoje teologické studium, přibyl do Petrohradu Jan Ścisławski, polský kněz, který se stal novým farářem v katolickém kostele sv. Kateřiny na Něvském prospektu. Nový farář od svaté Kateřiny se stal brzy známou osobností nejen v komunitě petrohradských katolíků, ale dokonce i mezi studenty pravoslavné duchovní akademie, kteří ho často navštěvovali a debatovali s ním o náboženských otázkách. Byl to právě Jan Ścisławski, kdo pomohl Leonidovi, aby se odhodlal přijmout definitivní rozhodnutí. Fjodorov sám o tom píše: "Nakonec jsem so rozhodl udělat nezvratný krok a odjet za hranice s cílem stát se katolíkem." Před odjezdem se ještě šel rozloučit s inspektorem duchovní akademie, biskupem Feofanem, jenž patřil mezi tu část pravoslavné hierarchie, která byla katolické církvi přátelsky nakloněna. I když Leonid nemohl otevřeně sdělit důvod svého odjezdu ze země, biskup mu řekl: "Vím, kam jedeš, vím, proč. Nu, Bůh s tebou!"

Roku 1902 tedy Leonid Fjodorov odjel spolu s Janem Ścisławským do Říma. Jejich cesta vedla přes Lvov, náležející tehdy Rakousko-Uhersku, kde navštívili řeckokatolického metropolitu Andreje Šeptyckého, jenž se měl v pozdějších létech stát Fjodorovovou duchovní vrchností a jenž na Fjodorova po celý jeho život měl mimořádný vliv. V Římě v chrámě del Gesu vstoupil Leonid 31. července 1902 do katolické církve. Na audienci jej přijal i papež Lev XIII. Fjodorov dostal papežské stipendium, s jehož pomocí studoval pod vedením jezuitů v semináři Leonianum v Anagni, nikoli ovšem pod svým pravým jménem, nýbrž pod jménem Leonidas Pierre. Na jezuity později Fjodorov vděčně vzpomínal - v roce 1922 psal jezuitskému generálovi Ledóchowskému, že díky jezuitům se mu dostalo církevního vzdělání a že jim vděčí za to, co je dobrého v jeho duši.

V Anagni Leonid studoval čtyři roky. V srpnu roku 1903 byl přítomen korunovaci nového papeže sv. Pia X. Tehdy jej obzvlášť oslnila krása latinského obřadu, ale přesto se rozhodl zůstat věrným východnímu ritu a s jeho pomocí pracovat na obrácení schizmatického Východu. V roce 1905 se Fjodorov stal laureátem filozofie, roku 1907 pak bakalářem teologie. Koncem roku 1907 přešel do kolegia de Propaganda fide, aby zde pokračoval ve studiu teologie.

V Rusku mezitím vypukla v roce 1905 revoluce, která byla sice potlačena, ale pro katolíky měla ten příznivý důsledek, že byl vyhlášen toleranční patent, dovolující již přestup z pravoslaví na jinou víru. Řeckokatolická církev byla však v zemi nadále zakázána; vláda i pravoslavná hierarchie, jež prostým věřícím tvrdily, že katolická církev je totožná s latinstvím, se totiž obávaly, že s pomocí východního obřadu by katoličtí misionáři byli s to značnou část pravoslavných Rusů přivést od schizmatu zpět do Kristovy církve. Fjodorovův pobyt v Římě nezůstával přes všechnu jeho opatrnost pro vládní kruhy tajemstvím. Ve snaze odvrátit jej od východního obřadu mu proto roku 1907 velvyslanec Sazonov navrhl, aby působil v Rusku jako farář latinského ritu, avšak Leonid tuto nabídku nepřijal.

Ve stejném roce 1907 se Fjodorov v Římě seznámil s Alexejem Zerčaninovem, již téměř šedesátiletým patriarchou nepočetného ruského řeckokatolického duchovenstva, který ilegálně či pololegálně působil ve vlasti a který nyní přišel do Říma na audienci u sv. Pia X. V květnu roku 1908 však musel Leonid opustit Propagandu, a to kvůli výhrůžkám ruského velvyslanectví, že mu zakáží návrat do Ruska, bude-li se nadále učit v "jezuitských ústavech." Téhož roku proto přešel na univerzitu ve švýcarském Freiburgu, kterou řídili dominikáni, kde studoval tentokrát pod jménem Antonio Cremoni a kde v červnu 1909 složil poslední zkoušky, čímž zakončil své sedmileté duchovní vzdělávání.

Po ukončení studií strávil Fjodorov dva měsíce v Římě a pak odjel do Lvova. Metropolita Šeptyckyj zde totiž založil vědecký institut Studion s rozsáhlou knihovnou, obsahující díla o křesťanském Východě, a prefektem tohoto ústavu jmenoval právě Fjodorova.

Ze Lvova podnikal Fjodorov v utajení cesty do Ruska, o jejichž výsledcích pak podával metropolitovi Šeptyckému podrobné zprávy. První takovouto cestu vykonal již v lednu 1910, druhou o rok později, v únoru 1911, třetí trvala od listopadu 1911 do dubna 1912 a čtvrtá od ledna do června roku 1914. Třetí z těchto cest byla první cestou, kterou vykonal již jako kněz, neboť 25. března 1911 jej v Cařihradě v bulharském katolickém kostele Nejsvětější Trojice vysvětil bulharský řeckokatolický biskup Michael Mirov na kněze. I toto svěcení ve vzdáleném Cařihradě bylo vykonáno s ohledem na ruské vládní kruhy, které se obzvlášť obávaly všeho, co přicházelo ze Lvova a od metropolity Šeptyckého.

Již od roku 1907 se Fjodorov pod jménem Teodor Leonini účastnil všech tří velehradských unionistických kongresů (druhý se konal roku 1909, třetí pak roku 1911), které měly za cíl připravit budoucí návrat východních rozkolníků do katolické církve; čelnými osobnostmi na těchto kongresech byli Antonín Cyril Stojan, pozdější olomoucký arcibiskup, a metropolita Šeptyckyj. Fjodorov byl dokonce v roce 1913 spoluautorem listu, jenž zval zájemce na zamýšlený čtvrtý kongres, jehož uskutečnění zabránila válka.

Před první světovou válkou učinil Fjodorov ještě jeden důležitý krok, totiž vstup do řeholního stavu. Mnišství přitahovalo Leonida už od jeho čtrnácti let; nyní se pak rozhodl vstoupil do nově vzniklého řeckokatolického řádu studitů, založeného metropolitou Šeptyckým. Po návratu z třetí ruské cesty v květnu 1912 vstoupil do noviciátu ve studitském klášteře v Bosanské Kamenici, vzdálené asi 30 km od bosenské Banja Luky, kde studité působili v prostředí tamních Rusínů; jejich klášter, zvaný skit (tj. poustevna) sv. Josefa, byl založen krátce předtím, v roce 1908, ale po první světové válce, po vzniku Jugoslávie, pro nepřátelství pravoslavných Srbů zanikl. Noviciát Fjodorov zakončil v únoru 1913. Tehdy také dostal mnišské jméno Leontij, ale nadále užíval (nepochybně z toho důvodu, že v dalších letech působil mimo klášter) převážně svého křestního jména Leonid.

Ze své čtvrté ruské cesty se Fjodorov vrátil do Lvova, ale krátce po jeho návratu, 28. června 1914, došlo k sarajevskému atentátu; Fjodorov správně předvídal, že hrozí vypuknutí války, a za této situace se rozhodl vrátit se do vlasti. Cesta ho vedla přes Rumunsko a Cařihrad; vyhlášení války ho zastihlo ještě v Cařihradě, odkud se vracel posledním parníkem, který plul do Oděsy, ze které odjel přímo do Petrohradu. Po necelých dvou týdnech byl však zatčen a poslán do vyhnanství do Tobolska na Sibiři. Pro vládu byl totiž nebezpečným agentem metropolity Šeptyckého, kterého ostatně po obsazení Lvova ruským vojskem čekal stejný osud.

Tobolsk byl tehdy městem s 30 000 obyvateli, s pravoslavným biskupstvím a 23 pravoslavnými chrámy, zato jen s jedním chrámem katolickým. O tobolském období Fjodorovova života toho víme pramálo. Fjodorov se tam živil jako písař, bohoslužby sloužil ve vlastním bytě. Změnu ve Fjodorovově životě přinesla v roce 1917 únorová revoluce. Ihned po ní, ještě koncem března 1917, byl Fjodorov osvobozen; zasloužila se o to ruská katolička kněžna Ušakovová, která se za něj přimluvila u tehdejšího ministra spravedlnosti Kerenského. V den, kdy se Fjodorov vrátil z vyhnanství do Petrohradu, odjel do vyhnanství sesazený car Mikuláš II., shodou okolností do téhož Tobolska.

Prozatímní vláda vyhlásila svobodu vyznání. Lze říci, že pro katolickou církev nastalo období v dějinách Ruska naprosto ojedinělé, totiž období, ve kterém se těšila úplné svobodě. Toto období ovšem mělo trvat jen několik měsíců, přesto však mělo pro další osudy řeckokatolické církve v Rusku dalekosáhlé následky. Postavou, okolo níž se ruští katoličtí kněží východního ritu organizovali, byl metropolita Šeptyckyj, jehož v letech 1907 a 1908 vybavil sv. Pius X. tajnými mimořádnými pravomocemi. Na jejich základě metropolita, tehdy ještě pobývající v Rusku, svolal v červnu 1917 první ruský řeckokatolický synod, jenž se konal v místnostech katolické školy u petrohradského farního kostela sv. Kateřiny. Hlavním ovocem synodu byl vznik první vyšší organizační jednotky ruské řeckokatolické církve, jíž se stal exarchát; prvním exarchou byl jmenován Leonid Fjodorov, jenž byl později, v roce 1921, v tomto úřadě potvrzen papežem, přičemž obdržel titul apoštolského protonotáře. Biskupské svěcení však nový exarcha odmítl přijmout, a to z pocitu vlastní nedostatečnosti zastávat biskupský úřad.

Další měsíce vyplnil nový exarcha, který byl po odjezdu metropolity Šeptyckého z Ruska odkázán již jen sám na sebe, horečnou činností. Organizoval svůj exarchát, konal četné přednášky, hojně navštěvované katolíky i pravoslavnými, vedl jednání s představiteli pravoslavného duchovenstva, vydal svůj katechismus. Z jeho popudu byla založena Společnost přívrženců sjednocení církví, jejímiž členy byli katolíci i pravoslavní, na počátku roku 1918 pak vzniklo Rusko-katolické bratrstvo sv. Jana Zlatoústého, jehož hlavním cílem byl rovněž návrat východních rozkolníků do katolické církve. V Rusku tehdy vznikaly i další katolické instituce, z nichž uveďme alespoň třetí řád sester dominikánek, který byl činný v Moskvě.

Fjodorovova činnost se ovšem soustřeďovala hlavně na Petrohrad a Moskvu, ale zasahovala i do jiných míst Ruska, kde se v tehdejších těžkých dobách všude objevovaly nálady příznivé sjednocení s Římem. V roce 1922 dokonce dvakrát navštívil na pozvání tamního římskokatolického duchovního běloruský Mohylev. Obě tyto cesty byly skutečným triumfem. Místní pravoslavní obyvatelé, jejichž rodiče či prarodiče byli před více než osmi desetiletími násilím převedeni ze zakázané řeckokatolické (uniatské) církve na pravoslaví, se rozpomínali na dřívější časy a nadšeně se připravovali na návrat ze schizmatu ke své staré víře. Všude se rozléhala zvěst: "Vrátila se unie!"

Před katolíky pracujícími na sjednocení odštěpeného Východu s katolickou církví tehdy stejně jako dnes vyvstával zásadní problém, totiž zda se soustředit spíše na jednotlivá obrácení, anebo zda raději připravovat návrat celého pravoslaví či alespoň jeho velké části i s pravoslavnou hierarchií. Leonid Fjodorov neztrácel ze zřetele ani jednu z těchto nezbytných složek činnosti katolického duchovního působícího v pravoslavném prostředí. Jeho současník, ruský konvertita Dmitrij Kuzmin-Karavajev, charakterizoval jeho přístup takto: "Každé jednotlivé obrácení bylo pro něj skutečnou radostí a se vzácným uměním připravoval k poslednímu rozhodnutí všechny ty, na které tak či onak působil jeho vliv. Současně však nikdy neztrácel naději na návrat hierarchie a s nemenší houževnatostí navazoval a rozšiřoval své vztahy s pravoslavným duchovenstvem, přičemž přesvědčoval jeho představitele o nutnosti a proveditelnosti smíření s Římem."

Mezi řeckokatolickým kněžstvem v Rusku nepanovala bohužel jednota. Spory, jež tehdy vznikaly a do nichž se zapojovali i místní římskokatoličtí (polští, litevští a běloruští) duchovní, se týkaly převážnou většinou liturgických otázek. Šlo o to, zda zachovávat východní liturgii v té podobě, v jaké se sloužila v ruské pravoslavné církvi, anebo zda ji (podobně, jako se tomu postupně stalo u řeckokatolíků na západní Ukrajině) obohatit o některé prvky převzaté z liturgie latinské. Exarcha sám byl zastáncem čistoty východní liturgie, i když si ovšem uvědomoval některé její nedostatky. Psal o tom: "Nejsme malé děti a výborně chápeme, že náš obřad potřebuje reformu, že v mnoha případech je skutečně nepraktický a zastaralý, že je v něm cítit silný nedostatek eucharistického kultu a mimoliturgických pobožností." Přejímání latinských prvků však zavrhoval jak ze zásadních důvodů, tak i z hlediska misijního působení mezi ruským pravoslavným obyvatelstvem.

Jiné spory se týkaly otázky, zda ruští pravoslavní, hodlající přestoupit do katolické církve latinského ritu (to byly případy dosti časté), mají či nemají být přesvědčováni o tom, že pro budoucnost katolické církve v Rusku by bylo vhodnější, kdyby dali své síly k dispozici řeckokatolické církvi. Při řešení všech těchto otázek se exarcha řídil kritériem, že je třeba vždy volit tu cestu, která více prospěje budoucímu obrácení Ruska na katolickou víru, jež bude možné pouze při důsledném zachování východního ritu. Sám Fjodorov ovšem v žádném případě nebyl nepřítelem latinského obřadu; dokonce v těžkých chvílích, kdy ho zmáhaly četné obtíže a kdy cítil, že jeho síly nedostačují k jejich zvládnutí, uvažoval o vstupu do nějakého z latinských mnišských řádů, z nichž přednost dával silvestrinům a kamaldulům.

Všechny tyto a mnohé další sporné otázky, k nimž patřily i občasné konflikty mezi katolíky polskými a ruskými, však nebylo ruské řeckokatolické církvi dáno vyřešit v klidu. Říjnovou revolucí se v roce 1917 dostal k moci komunistický režim. Ten se sice v prvních měsících svého trvání orientoval hlavně na boj proti politickým protivníkům, ale k němu velmi brzy přistoupil i boj proti náboženství, tedy i proti katolické církvi. Dochází k drancování kostelů, na farnosti jsou uvalovány nesmírné daně, je vydán zákaz vyučovat náboženství děti do 18 let. Na konci roku 1918 exarcha psal metropolitovi Šeptyckému: "Pro církev nastává Diokleciánova doba. To není hyperbola, ale fakt."

Dne 5. prosince 1922 byly všechny katolické kostely v Petrohradu zapečetěny a o měsíc později bylo petrohradské katolické duchovenstvo v čele s římskokatolickým arcibiskupem Janem Cieplakem postaveno v Moskvě před soud. Obžalovaní, totiž arcibiskup Cieplak, exarcha Fjodorov, třináct dalších římskokatolických duchovních a jeden světský člověk, byli obviněni mimo jiné z toho, že pořádali kněžské porady, kde jednali o tom, jak udržovat náboženské předsudky v masách a klást překážky sovětské moci, a také z toho, že vyučovali nezletilé děti náboženství. Soud se konal v březnu roku 1923. Všichni obvinění se chovali statečně a směle a bez vytáček odpovídali na otázky žalobců. Exarcha Fjodorov žalobce zvlášť popudil prohlášením, že bolševická vláda byla zřejmě na věřící seslána od Boha jako trest za jejich hříchy. Rozsudky byly odstupňovány podle velikosti "zločinů"; padly i tresty smrti, přičemž na prelátu Budkiewiczovi byl tento trest vskutku vykonán. Fjodorov byl odsouzen na deset let vězení.

Celý trest si však exarcha neodpykal. Počátkem roku 1926 byl po četných intervencích ze zahraničí osvobozen arcibiskup Cieplak s dalšími kněžími a krátce po nich byl na přímluvu manželky Maxima Gorkého Jekatěriny Peškovové, jednající jménem polského Červeného kříže, po třech letech a dvou měsících pobytu ve vězení, propuštěn na svobodu i Fjodorov, ale se zákazem vstupu do šesti hlavních měst a všech přístavů. Fjodorov si za místo svého pobytu vybral Kalugu. Jeho přebývání v tomto městě však netrvalo dlouho. Téhož roku 1926 totiž vykonal na pozvání tamních věřících svoji třetí cestu do Mohyleva. Ještě v Mohylevě byl znova zatčen, obžalován z šíření náboženské propagandy a odvezen přímo do moskevského vězení, načež byl bez jakéhokoliv soudního řízení, pouze na základě administrativního rozhodnutí, poslán na Solověcké ostrovy.

Solověcké ostrovy, lidově zvané Solovky, ležící v Bílém moři pod polárním kruhem, sehrály významnou roli v náboženských dějinách Ruska. Od 14. století se na ně uchylovali mniši, kteří tam stavěli chrámy a svá obydlí. Na sklonku 17. století byl do Solověckého kláštera k doživotnímu nucenému pobytu odvezen jáhen Petr Artěmjev, první známý ruský konvertita ke katolicismu od doby, kdy Rus upadla do schizmatu. Vítězství bolševismu ovšem znamenalo konec klášterního života na Solověckých ostrovech, na kterých byl zřízen veliký koncentrační tábor.

Fjodorov se na Solovkách setkal s mnoha známými katolíky z Petrohradu i z Moskvy, mimo jiné i se svou věrnou spolupracovnicí Julií Danzasovou a se čtyřmi moskevskými dominikánkami. Zpočátku bylo ještě možno, aby ve zpustlé kapličce konal bohoslužby, což však bylo nakonec zakázáno a všechny bohoslužebné předměty byly konfiskovány. Poté se bohoslužebná shromáždění už mohla konat jen tajně, ve sklepích nebo v lese. Podmínky se ještě zhoršily, když Fjodorova s dalšími vězni převezli z Ústředního ostrova na nejsevernější ostrov Anzer, kde vězni káceli dříví a vykonávali další nejtěžší práce. Zde se bohoslužby mohly konat pouze v noci na nízké půdě, kde všichni účastníci museli klečet. Fjodorov se na Solovkách pokoušel i psát, ale jeho spisy byly dozorci obvykle nalezeny a konfiskovány. Pobyt na Solovkách Fjodorov chápal jako oběť za budoucí navrácení odloučeného křesťanského Východu. Je znám jeho výrok: "Jsme obětí za schizma Východu, nepřestanu to opakovat. Trpělivě musíme nést tento kříž." Věznění na Solověckých ostrovech tak pokládal dokonce za užitečnou etapu života, přibližující vězně ke Kristu, jak to později jiný solověcký vězeň, ruský spisovatel a rovněž konvertita ke katolictví Boris Širjajev, vyjádřil slovy: "Nebojte se Solovek, tam je Kristus blízko."

Exarchův pobyt na Solovkách trval tři roky; skončil v srpnu 1929, kdy byl Fjodorov z tábora propuštěn a vyvezen na pevninu do vesnice Piněgy, kde strávil dva roky ve vyhnanství. Odtud byl roku 1931 převezen do Archangelska, kde byl na půl roku znovu uvězněn a bylo mu dokonce vyhrožováno zastřelením, ale poté jej poslali opět do vyhnanství, tentokrát do vesnice Poltava, asi 15 km od městečka Kotlas ve vologodské gubernii.

Dlouholeté věznění a pobyt v koncentračním táboře na Solovkách měly pochopitelně špatný vliv na exarchovo zdraví. U Fjodorova byly zjištěny příznaky četných nemocí (revmatismus, gastritida, podagra, ischias a astma), v důsledku čehož byl koncem roku 1933 propuštěn na svobodu, ale se zákazem vstupu do dvanácti největších měst. Exarcha si tentokrát jako místo bydlení zvolil Vjatku, kam dorazil v lednu 1934 a kde se ubytoval v rodině železničáře Kalinina, který s manželkou a třemi dětmi obýval jednopokojový byt, ve kterém exarchovi vykázal kout u okna. V tomto bytě Leonid Fjodorov zemřel dne 7. března 1935.

Bezprostředně po prvních zprávách o Fjodorovově smrti se mezi ruskými katolíky začaly objevovat hlasy, vyjadřující naději v exarchovo budoucí blahořečení. Metropolita Šeptyckyj 4. května 1935 psal svému spolupracovníkovi knížeti Petru Michajloviči Volkonskému: "Máme naději, že exarcha kráčí vstříc svému oslavení a beatifikaci. Ovšem, je ještě příliš brzy o tom mluvit; ale názor, který jsme si my všichni učinili o jeho svatosti, posílený aureolou jeho utrpení a smrti, potvrzuje, jak je vidět, naše naděje. Z druhé strany se nám zdá, že jako ruský katolík, jako exarcha, jako ten, který zemřel z rukou bolševiků, stojí v centru pozornosti celé církve. Proto nepochybuji o tom, že mnozí na to budou mít stejný náhled jako já a že okouzlení osobou našeho drahého zesnulého bude stále vzrůstat." Naděje ruských katolíků se splnily 27. června 2001, kdy papež Jan Pavel II. za svého pobytu na Ukrajině Leonida Fjodorova spolu se skupinou ukrajinských řeckokatolíků beatifikoval.


Pavel Zahradník

Zpět na hlavní stránku