Hraběnka Františka Slavatová – Telč
Narozena 10. 9. 1610 Freistadt (Horní Rakousy)
Zemřela 22. 9. 1676 Jindřichův Hradec

Šlechtična, vdova po Jáchymu Oldřichu Slavatovi, zemřela v pověsti svatosti. Její život připomíná sv. Janu Františku de Chantal (+ 1641).



Františka se narodila roku 1610 jako pátá, nejmladší dcera hraběte Linharta z Meggau a jeho ženy Anny, rozené Khuen – Belásy. Děti byly vychovány velmi prostě, neměly módní oděvy a matka úzkostlivě dbala na to, aby nebyly pyšné a marnivé. Již v dětství Františka projevovala sklony k duchovnímu životu, k čemuž snad napomohly i její častá onemocnění. Velmi ráda se modlila. Mládí prožila střídavě v hornorakouském Freistadtu a ve Vídni, kde poznala i stinné stránky dvorských kruhů. V 17 letech se seznámila s mladým Jáchymem Oldřichem Slavatou, bratrem královského místodržícího Viléma Slavaty (shozeného 23. 5. 1618 spolu s J. B. Martinicem z oken Pražského hradu) a zakrátko se r. 1627 konala svatba. Novomanželé žili v Jindřichově Hradci a ve Vídni, panství Telč získali až roku 1632.

Narodilo se jim 7 dětí:
1. Ferdinand Vilém (1628 – 1673) – dědil panství Telč a Jindřichův Hradec, nejvyšší dvorský sudí, měl tři dcery, žádného syna.
2. Jan Jiří Jáchym (1637 - 1689)– po bratrovi nejvyšší dvorský sudí, dokončil stavbu jezuitského kostela v Telči, postavil kapli sv. Jáchyma u Mrákotína, měl rovněž jen tři dcery, žádného syna. Jeho dcera Marie Josefa se r. 1687 provdala za Heřmana Jakuba Černína z Chudenic a tomu rodu připadlo hradecké panství.
3. Leopold Vilém (1639 - 1691), kanovník pasovský, na základě dispensu opustil duchovní stav a oženil se s ovdovělou hraběnkou z Launay, ale děti neměli.
4. Karel Jáchym (1641 - 1712), karmelitánský mnich, generál řádu v Římě, zemřel jako P. Felix a S. Theresia, odmítl dispens oženit se, aby zachoval rod.
5. Kateřina Terezie, provdaná Fünfikirchenová – po vymření rodu Slavatů dostala panství Chlum u Třeboně a Nová Bystřice.
6. Anna Lucie, provdaná Šternberková – po vymření Slavatů obdržela panství Žirovnice a Stráž nad Nežárkou.
7. Marie Barbora, provdaná Liechtenštejnová – její děti po vymření Slavatů obdržely panství Telč, Studená a Kunžak.

Františčin manžel Oldřich Slavata (1606 – 1645) zemřel velmi mlád, již v 37 letech 5. 5. 1645 v Brucku. Františka tedy v 35 letech ovdověla a již se nehodlala provdat. Odmítla i sňatek se svým švagrem, rovněž vdovcem, Adamem Pavlem Slavatou. Byla vychovatelkou arciknížete Leopolda, pozdějšího císaře.

Dne 13. října roku 1662 se udála zvláštní příhoda jejího nejmladšího syna Karla Jáchyma. Ten na lovu spadl do vlčí jámy poblíž Vanova, asi 3 km od Telče. Nemohl se z jámy dostat, prožil tu bezesnou noc a v úzkostech slíbil, že pokud se mu podaří zachránit život, věnuje jej zcela službě Bohu. Shodou okolností jej objevil sedlák z Vanova a pomohl mu. Karel Jáchym potom skutečně slib splnil a vstoupil do karmelitánského řádu. Protože byl poslední mužskou nadějí uchování staroslavného českého rodu pokud by se oženil, příbuzní ho ponoukali k tomu, aby využil dispenzu, který mu Řím byl ochoten dát, aby vystoupil ze stavu duchovního. Karel Jáchym však zůstal věrný svému slibu a rod Slavatů potom skutečně vymřel. Františka Slavatová nechala zbudovat nad vlčí jámou kapli Smrtelných úzkostí Páně, jejíž patrocinium se později změnilo na sv. Karla. Raně barokní centrální kaple se zachovanou podzemní částí je dodnes lokálním poutním místem.

Františka se jako vdova zcela věnovala svým dětem, chudým a nemocným ve svém nejbližším okolí. K lidem byla vlídná, ale na sebe byla velmi přísná. Vstávala ve čtyři hodiny ráno, modlila se a rozjímala. Celý den věnovala práci a starosti o chudé. Založila nadaci pro chudé a osiřelé dívky v Telči, jež byla první toho druhu v Evropě. Asi k největším jejím dílům však patří založení jezuitské koleje v Telči s kostelem Jména Ježíš. Nadace nese datum z roku 1667, základní kámen byl položen roku 1651. Roku 1674 císař Leopold I. Jmenoval Františku nejvyšší hofmistrovou své ženy Claudie Felicity ve Vídni. Císař se naučil vlivem Františky česky a jednomu ze svých synů dal jméno Václav.

Františka zemřela 22. září 1676 v Jindřichově Hradci, kde byla zrovna na návštěvě. V závěti odkázala 2000 zlatých chudým v Telči. Pohřbena byla 30. září do jezuitské hrobky v Telči vedle svého manžela Jáchyma Oldřicha. Vandalismus vzešlý z osvícenství a neúcta k posvátnu se projevily po zrušení jezuitské koleje roku 1773 mimo jiné i tím, že cínové rakve manželů Slavatových byly po roce 1810 roztaveny a z materiálu vyrobeny svícny. Kosti z krypty byly zčásti snad pohřbeny na hřbitově u svaté Anny.


Ze zápisů Františky Slavatové:
…“Různě jedná Pán Bůh s dušemi; na některých žádá skutky, při jiných se spokojuje s pouhou vůlí a úmyslem. Je-li možné vykonat skutek, nestačí zůstat při pouhém úmyslu…Synové světa se domnívají, že tonou v rozkoších, ale velmi se klamou; služebníci Boží však, když je potká něco trpkého, vše Boží vůlí oslazují a ochucují…“
…„Čím více si člověk hledí spojení s Bohem, tím lépe, vždyť v životě tomto nenajdeš pokoje, leč v úplném spojení s Bohem. V tom spojení však máš pokročit, aby s tebou nezaklátil každý vánek a každá nepohoda aby tě nepomátla, ale abys vytrvala spokojeně, ať sešle na tebeBůh cokoli. Vždyť to není mnoho opustit světské věci a za ně získat nebeské, ztratit tvory a nalézt Tvůrce…“…
…“Duše má, nemíchej se do věcí, na nichž ti nemusí záležet. Můžeš-li zůstat doma, raději nevycházej, uspoříš si mnoho roztržitosti a nabudeš času, abys vykonala to na čem ti má záležet. Čím více se osamostatníš, tím více se zalíbíš Bohu a získáš sílu k přemáhání sebe.“
„Bůh věrné duše rád uvádí do samoty a tu mluví k jejich srdci. Co všechno pokazí a překazí společnost jiných!“



Vlastní krví zapsala Františka:
„Ó Maria, požehnaná matko Ježíšova! Vírou živou věřím a vyznávám, že bez poskvrny hříchu prvotního jsi počata, ano za tuto svoji pevnou víru i krev svoji dala bych, k obhájení a rozmnožení slávy tvé, k čemuž i dítky své a podřízené vždycky budu pobádat… Budiž pozdravena, ó Maria, buď mojí pomocnicí, útočištěm a útěchou v životě i ve smrti! Oroduj za mne u Boha, abych byla poslušna, na sobě si nezakládala, ano z toho se i těšit dovedla, když mnou jiní pohrdají. Františka, hříšnice.“


Základní literatura:
Bílý Jiří: Františka Slavatovna, in Teologické texty č. 5, 1994.
Hrudička Alois: Františka Slavatová a doba její. Obrazy z dějin katolické reformace. Brno 1902.

Zpět na hlavní stránku