Svatý Josafat Kuncevič, OSBM (1580-1623)

Святи́й священному́ченик Йосафа́т Кунце́вич

Saint Josaphat Kuntsevych

 

Řeckokatolická církev – pravoslaví - uniaté

Rytina polockého arcibiskupa sv. Josafata Kunceviče, vydaná v Římě roku 1643.

Obraz „Umučení sv. Josafata ve Vitebsku roku 1623“ od polského malíře Josefa Simmlera z roku 1861.

 

Slovanští Rusové přijali víru v Ježíše Krista a byli všichni původně jako katolíci řeckého obřadu podřízení apoštolské stolici v Římě; kyjevský velkokníže Izjaslav (1054-1078) dokonce učinil za Řehoře VII. svou zemi papežským lénem. Když pověstný konstantinopolský patriarcha Michal Cerularius (1000-1059) způsobil v Cařihradu nešťastný rozkol, nechtěli ruští biskupové s tímto intrikánem nic mít a spojení s Římem zůstalo. Teprve kyjevský metropolita Nikefor (1104-1121), rodem Řek, začal do ruské katolické církve vštěpovat řecké schizma, jímž byla ponenáhlu nakonec zachvácena celá Rus a došlo k odštěpení od Říma, ač pouto mezi ruskými panovníky a papeži byla znovu spojováno. Když Řekové na koncilu florentském roku 1439 obnovili jednotu s Římem, stala se i Rus opět katolickou, a kyjevský metropolita Isidor byl pro své zásluhy jmenován kardinálem. Avšak zanedlouho, zvláště po dobytí Cařihradu mohamedánskými Saracény roku 1453, rozmohl se mezi Řeky církevní rozkol znovu, a jemu propadali i Rusové, zvláště v moskevském velkoknížectví.

 

Již ve 13. století se Vitebsko a Smolensko dostalo k Litvě; ve 14. století byly k Litvě připojeny Kyjev, Podolí (Podilja), Halič (zvaná též Červená Rus) a Vladiměř (Volodimyr), a rovněž výboji, sňatky a smlouvami získána celá Bílá Rus (historický název Běloruska). Posléze bylo lublinskou unií spojeno roku 1569 Polsko s Litvou v jednu říši (zv. Rzeczpospolita), kterou potom ještě značně rozšířil polský král Štěpán Bathory, když porazil roku 1583 Rusy a odňal jim mnoho měst. Takovým způsobem se dostaly Malá Rus (haličsko-volyňské knížectví) i Bílá Rus pod polskou korunu.

 

Polsko – litevský stát po lublinské unii roku 1569.

 

V moskevské metropoli nadobro zvítězilo řecké schizma a též v kyjevské metropoli se šířilo od počátku 16. století, až koncem téhož století nastal nadějný obrat. Maloruští biskupové byli pohněváni hrabivostí schizmatických patriarchů v Cařihradě natolik, že se usnesli na základě florentského sněmu z roku 1439 vrátit k jednotě s Římem. Jejich příkladu následovali i ostatní řeckoslovanští biskupové v polsko-ruských zemích, shromáždili se roku 1595 v litevském městě Brest (dnes Bělorusko, při hranici Polska a Litvy) a obnovili unii s apoštolskou Stolicí. Brestská unie (polsky Unia brzeska) byla jednou z nejvýznamnějších událostí křesťanstva v raném novověku, došlo ke spojení části pravoslavných věřících, kteří uznali papeže za hlavu Církve a katolická dogmata (přičemž jim byla ponechána byzantská liturgie i některé zvláštnosti) s římskokatolickou církví. Byla uplatněna zejména území Polsko-litevského státu (Rezczpospolita), věčící se nazývali uniaté nebo řeckokatolíci a byli zvláště v 19. a 20. století pronásledováni procarskými orgány Ruské říše a později komunisty.

 

Zprávu o této důležité události přijal papež Klement VIII. s nevýslovnou radostí. Ponechal Rusínům dosavadní církevní řády dle řeckého způsobu s liturgickým staroslověnským jazykem, i některé jiné zvláštnosti, a zpečetil slavně jejich návrat do katolické církve. Národu byla Brestská unie prohlášena dne 8. října 1596.

 

Protivníci katolické církve na Rusi soptili hněvem, nicméně značná část Malorusů ji ihned přijala a další se k ní přidali později. Předním obráncem církevní jednoty v polsko-ruských zemích byl sv. Josafat Kuncevič.

 

Sv. Josafat Kuncevič, zobrazen jako arcibiskup s atributy sekery

a palmové ratolesti.

Volodimyr – kaple sv. Josafata z roku 1780, postavená na místě jeho rodného domku, roku 1795 ji zabrali pravoslavní (dnes kaple sv. Mikuláše).

 

Josafat, křestním jménem Jan, se narodil roku 1580 ve Vladiměři (Volodimyru, dnes město Володимир-Волинський záp. Ukrajiny cca 15 km od hranic s Polskem), hlavním městě volyňského vévodství, založeném roku 988 sv. Vladimírem (po němž má jméno), které připadlo ve 14. století k Litvě a lublinskou unií z roku 1569 k polské říši. Jeho rodičové, otec Gabriel Kuncevič, potomek starého litevského šlechtického rodu, povoláním obchodník s obilím, i matka Marina, byli zbožní pravoslavní křesťané. Jejich syn jevil zálibu v modlitbách i tichém životě, naučil se zpaměti církevní hodinky ve staroslověnském jazyku a denně je zpíval. Když povyrostl, poslal jej otec do Vilniusu, aby se tam vyučil kupcem. Ale Jan neměl k obchodu žádnou náklonnost a stále se těšil modlitbami a čtením církevních knih.

Toho času byl Vilnius centrem pravoslavných schizmatiků, luteránů, kalvinistů i jiných odštěpenců od katolické církve. Tito nekatolíci se mezi sebou svářili, ale proti katolíkům tvořili jednotný šik. Katolická církev měla proti útokům jen tamní jezuitskou kolej, založenou roku 1569 polským králem Štěpánem Báthorym.

            Jan Kuncevič jako nezkušený mladík zpočátku zpočátku pravoslavné chrámy, ale záhy poznal Boží milostí pravou Církev a začal navštěvovat klášterní chrám uniatských (řeckokatolických) baziliánů u Nejsv. Trojice, kde přisluhoval jako zvoník, zpěvák a lektor. V té době přivedl kyjevský metropolita Hypác Počej z Říma do Vilniusu vzdělaného řeckoslovanského Petra Arkadia, aby hájil řeckokatolíky proti pravoslavným schizmatikům, a král Zikmund III. mu přispěl k založení semináře pro slovanské katolické bohoslovce ve Vilniusu. Kupecký učeň Kuncevič se s tímto knězem seznámil a chodil na jeho přednášky; kromě toho – jak jen mohl - navštěvoval také rusínské přednášky v jezuitské akademii. Přál si stát se knězem. Byl spíše introvert, který potřeboval samotu, ale o věcech, které považoval za důlěžité, dokázal ohnivě promlouvat. Latinu neuměl a rusínské katolické knihy tehdy nebyly, proto se začal vzdělávat soukromě u dvou jezuitů. Vzdělání měl jen chatrné, hovořil jen rusínsky a polsky, ale díky dobré paměti dosáhl časem značné vzdělanosti. Roku 1604 opustil obchod svého pána a šel se rozloučit s rodiči, potom navštívil metropolitu Počeje a byl přijat do kláštera baziliánů Nejsv. Trojice ve Vilniusu. Ve svých 24 letech tu byl oděn řeholním rouchem a dostal řeholní jméno Josafat.

Trojický klášter ve Vilniusu (Sv. Trejybes Cerkves ir Bazilijonu Vartai), založený roku 1514 jako pravoslavný mocným volyňským knížetem Konstantinem Ostrožským, byl v té době velmi zpustlý; již od roku 1584 spravovala jeho statky městská rada, která hospodařila jen ve svůj prospěch. Archimandriti (opati) zanedbávali své povinnosti a přivedli klášter na mizinu, až tu nakonec zbyl jediný mnich. Baziliánský řád vůbec žalostně poklesl na celé Rusi; mnozí mniši se k unii roku 1595 nepřidali. Jediné útočiště měli řečtí katolíci v Trojickém klášteře ve Vilniusu, proti němuž stál naproti nádherný pravoslavný klášter sv. Ducha se schizmatickými mnichy, zarytými odpůrci unie.

Josafat neměl v baziliánském klášteře ani pro sebe místnost, neb vše bylo obsazeno světskými lidmi. Usadil se v komůrce u brány a žil tu jako poustevník. V baziliánském řádu se novicové museli připravovat po 3 roky než mohli složit slavné sliby. Avšak v zanedbaném Trojickém klášteře vůbec nebyl zřízen noviciát a o nějakém řeholním životě nemohlo být ani řeči. Za této mimořádné situace složil Josafat ihned metropolitovi Počejovi sliby chudoby, čistoty a poslušnosti. Neměl žádného duchovního vůdce. Trávil neustále čas na modlitbách a vycházel z komůrky pouze do chrámu nebo na hřbitov. Vstával v noci a modlil se do jitřních hodinek za obrácení nekatolických Slovanů. Řehole sv. Bazila ukládá mnichům velmi odříkavý život: chudobu, čistotu, poslušnost, ustavičnou zdrženlivost od masitých pokrmů, časté přísné posty (někdy prodloužené až k večeru), šest velkých postů do roka (při nichž je zakázáno požívat i vejce, ryby a mléko), noční bdění a hodinky. Všem těmto přísným pravidlům se Josafat ochotně podroboval za své hříchy a za hříchy svých krajanů. Stále měl na mysli spásu Rusínů a obnovu jednoty. Každý den volal s pláčem: „Hospodine Bože náš, rač zahubit rozkol a vrať nám jednotu!“. Nade všechny ctnosti si vážil čistoty a na její ochranu vzýval Bohorodičku. Když jednou nepřátelé navedli nemravnou ženu, aby ho svedla, vyhnal ji holí. To mu ve městě přispělo k dobré pověsti a ze zvědavosti ho začali navštěvovat i někteří měšťané. Josafat však unikal raději do samoty a přestěhoval se do kaple sv. Lukáše při klášterním chrámu, kde dále poustevničil.

Kromě pobožných a kajících skutků se Josafat vytrvale věnoval studiu. Četl knihy, vydávané schizmatiky proti unii ve Vilniusu, Lvově a v Ostrohu. Zaznamenával si v nich všechny bludy a i překroucené úryvky Písma svatého, které měly potvrzovat rozkol. Potom sepsal apologetický spis „O porušení slovanských knih a bludech, kteréž bratrstva vilenské, ostrožské a lvovské tiskem šíří“ (О фальшованю писем словенских). Ve spise „O křtu sv. Vladimíra“ (О крещенії Владимира) dokázal ze staroslověnských knih, že ruská církev byla na počátku katolickou. Mimoto složil katechismus (Катехизис)  a rozpravy o sporných článcích víry, jimiž se schizmatici odlišovali od katolíků. Bohužel, tyto spisy zůstaly nevydány a dostaly se rukou pravoslavných. Pouze jeho „Obrana unie“ vyšla později tiskem.

 

 

 

Vilnius – baziliánský klášter Nejsv. Trojice, v němž působil sv. Josafat. Původní stavba pravoslavného chrámu z r. 1514. 1608-1827 zde působili řeckokatoličtí baziliáni, 1827-1940 pravoslavný a poté sekularizován, od r. 1994 patří řeckokatolíkům

a je postupně obnovován.

Vilnius – interiér baziliánského chrámu

Nejsv. Trojice po částečné obnově roku 2011. Za SSSR v letech 1940-1990 byl zpustošen (vnitřní zařízení zničeno), v budově kláštera sídlil institut stavebních inženýrů, dnes se uvažuje o zřízení památníku A. Mickiewicze.

 

Když Josafat pobýval v zanedbaném klášteře již celý rok, poslal sem roku 1605 metropolita Počej řeholního představeného Samuela Sienczyla. Ale tomuto mnichovi chybělo vzdělání i smysl pro řeholní život a tak Josafat začal pomýšlet raději na odchod někam na poušť. To mu však rozmluvili jezuité z vilniuské koleje, k nimž chodíval na radu, a zvláště šlechtic Jan Josef Veljamyn Rutskyj - Язэп Вельямін Руцкі (1571-1637), jeho důvěrný přítel. Tento vzácný muž se později stal  řízením Božím sloupem církevní jednoty („Atlasem Unie, Atanášem Rusi“) a významným obráncem katolické církev v zemích polsko-ruských.

 

Josef Veljamyn Rutskyj (1571-1637),

přítel sv. Josafata, řeckokatolický biskup, kyjevský metropolita a „Sloup unie“

 

 

Univerzitní (jezuitský) kostel sv. Janů

ve Vilniusu, zbudován jezuity roku 1571 z původního gotického kostela (za SSSR v letech 1948-1990 v něm byl depozitář a muzeum,

r. 1990 vrácen katolické církvi).

 

 

Ivan Felyksavych Velyamynov-Rutskyj (jak bylo jeho původní světské jméno, užíváme zde českou formu Rutský) se narodil roku 1573 v Rutě (kraj Novogrodek v Bělorusku, starší historický název pro tuto oblast je „Černá Rus“) v kalvinistické rodině, pokřtěn však byl pravoslavným obřadem. Zprvu chodil do novokřtěnských škol a později do kalvínské ve Vilniusu, ale když poznal jezuity, začal navštěvovat jejich kázání. Když mu roku 1590 zemřel otec, odešel na další studia do Prahy, v koleji sv. Klimenta vykonal exercicie a byl přijat do katolické církve. Z Prahy Rutský odešel  do Würzburgu a studoval tam u jezuitů filozofii, složil doktorát a dále cestoval do Říma, kde chtěl vstoupit do řeckokatolické koleje, vedené jezuity. Zalekl se však, když zjistil, že by musel složit doživotní slib příslušnosti k řeckokatolické církvi, neboť po své konverzi se stal římským katolíkem. O řeckokatolické církvi na Litvě předpokládal, že brzy zanikne, neboť jí chyběli vzdělaní kněží i věřící. Avšak zpovědník mu řekl, že Bůh si Rutského vyvolil jako svůj nástroj k zavedení jednoty na Litvě. Rutský nadále váhal, ale nakonec jej o oběť řeckoslovanské církvi žádal i samotný papež Klement VIII. Rutský ho prosil, aby mohl zemřít jako římský katolík, ale papež ho požádal o poslušnost, aby přestoupl k řeckokatolické církvi. Udělil mu požehnání a propustil jej. Rutský s velikou lítostí uposlechl a složil předepsanou přísahu. Hned roku 1603 se vrátil do Vilniusu, připraven bojovat za unii. Avšak ve Vilniusu shledal situaci zcela beznadějnou: lidé chodili ke schizmatikům a mezi řeckokatolickými knězi nebyl ani jediný důvěryhodný. Rutský nemaje žádné přítele ve městě, začal malomyslnět, až se seznámil s Kuncevičem, tehdy ještě kupeckým mladíkem, jemuž byl učitelem. Ve Vilně musel Rutský překonat také mnohá pokušení, litevští šlechtici se snažili jej odvrátit od zbožného života a matka mu vyčítala, že se stal katolíkem. Rutský odmítal i matčino naléhání, aby se oženil. Mezitím zemřel ředitel řeckokatolického semináře ve Vilniusu a Rutský byl jmenován jeho nástupcem. Ale již za několik měsíců znechucen opustil Vilnius a roku 1605 odjel do Moskvy. Odtud se vrátil rovněž rozladěn do Vilniusu a jedinou útěchou mu byly návštěvy Josafata v baziliánském klášteře. Roku 1606 podnikl pouť do Říma, aby si vymohl povolení vrátit se do římskokatolické církve a vstoupit buď k jezuitům nebo ke karmelitánům.

 

Po jeho odchodu Josafat ve Vilniusu znovu osaměl a znovu se zabýval myšlenkou stát se poustevníkem, neboť naděje na vzkříšení kláštera i církevní jednoty na Litvě se zdála být marnou. Avšak roku 1607 navštívil Vilnius metropolita Počej, vysvětil Josafata na jáhna a uložil mu povinnost kázat v klášterním chrámu. A již koncem téhož roku měl Josafat kolem sebe čtyři nadějné mladé muže, kteří se k němu přidali. Chyběl pouze zkušený a vzdělaný vůdce. Rutský se sice vrátil z Říma do Vilna a každý den docházel do Trojického kláštera, ale poté, co získal od papeže kýžené povolení, pomýšlel na vstup k jezuitům či karmelitánům. Bůh však náhle způsobil v jeho myšlení náhlý obrat. Rutský se znenadání rozhodl, že vstoupí do řádu sv. Bazila a zasvětí svůj život zanedbané řeckokatolické církvi, k čemuž ho vybízel již roku 1603 papež Klement VIII. Z toho měl Josafat nevýslovnou radost. Dne 6. září 1607 byl Trojický klášterní chrám jevištěm nevídané slavnosti. Za přítomnosti mnoha litevských šlechticů byli v této svatyni Rutský a čtyři Josafatovi spolubratři oblečeni do roucha sv. Bazila archimandritou Sienczylem a 1. ledna 1608 tu Rutský potom složil řeholní sliby a přijal řádové jméno Josef. Trojický klášter měl tedy po dlouhé době opět malou, ale dobrou komunitu mnichů, jejíž duší byl Josafat, ač sám se považoval jen za vděčného žáka učeného Rutského.

Oba přátelé, Kuncevič a Rutský, začali ihned s přispěním šlechty klášter opravovat a ještě koncem roku 1608 se to podařilo. Nastal nový život. Rutský byl záhy vysvěcen na kněze, sloužil denně mše svaté, přiváděl ve všechny zasvěcené dny řeholníky ke sv. přijímání (časté svaté přijímání bylo pro Rusíny nezvyklé). Byl kazatelem, novicmistrem, zpovědníkem, domácím učitelem latiny a staroslověnštiny. Byl skutečným správcem kláštera, neboť archimandrita Sienczyl sám se k ničemu nehodil. V kázáních se s Rutským střídal Kuncevič, který byl ředitelem chrámu a církevního zpěvu a opatrovníkem domácích potřeb. Mimoto Kuncevič vycházel do města a okolí, rozmlouval s lidmi a získal mnoho schizmatiků do Církve. Zanedlouho se počet noviců v klášteře zdvojnásobil, lidé si navykli chodit k baziliánům a přijímat zde svátosti.

 

Mezitím v Litvě revoltovali pravoslavní a protestanté proti katolickému králi Zikmundu III. a snažili se ho donutit, aby zrušil unii s Římem. Když se proti tomu rozhodně postavil, vzbouřili se a dne 6. července 1607 byli v bitvě u Guzowa (polská ves severovýchodně od Szydlowiece) poraženi. Díky tomu se poté v Polsku vzmáhala katolická církev a protestantství upadalo, zvláště pak, když přední zastánce rozkolu kníže Konstantin Ostrožský roku 1608 zemřel.

 

Pravoslavní sice pozbyli svou vzpourou podpory šlechty, ale snažili se nadále všemožně odvrátit lid od Církve. Chtěli se též zmocnit Trojického kláštera ve Vilniusu. Získali si pro tento cíl archimandritu Samuela Sienczyla, jenž byl představeným kláštera od roku 1605. Obojetný a lstivý Sienczyl nikdy nebyl nakloněn katolické církvi a čekal jen na vhodnou dobu, aby od ní zjevně odpadl. Potají se spojil s pravoslavnými a snažili se Rutského vypudit, propustit novice a v opozici proti metropolitovi Počejovi se prohlásit nezávislým starostou kláštera. O Josafatovi předpokládal, že se ho podaří získat po dobrém. Ale jeho zlomyslné záměry přišly vniveč; Rutský i Kuncevič odmítli a podali na Sienczyla žalobu metropolitovi do Varšavy. Metropolita ustanovil dne 7. června 1608 Rutského svým generálním vikářem ve vilniuské diecézi s veškerou pravomocí nad světským i řeholním duchovenstvem a nařídil Sienczylovi, aby mu předal správu kláštera. Ten však odmítl a veřejně vystoupil ze svazku s Římem a v klášteře nastal otevřený boj mezi odpadlíkem a věrnými mnichy. Dle návodu Sienczyla se měli pravoslavní zmocnit kláštera třebas i násilím a zajmout Rutského i všechny, kdo by se bránili. Josafata chtěli získat lstí, vylákali ho z kláštera a domlouvali mu, aby se k nim přidal, ale marně. Josafat odmítl jejich lichotky, vrátil se do kláštera a na otázku bratří, kde byl, odpověděl: „V pekle jsem byl a tam slyšel jsem hlasy ďáblů zvoucích mne, abych zapřel víru svatou“.  

Spiknutí proti klášteru baziliánů vyšlo najevo a bylo potlačeno vojskem. Schizmatici se vrhli na Josafata a pomlouvali ho, stejně jako metropolitu Počeje. Zrádce Sienczyl byl sice metropolitou sesazen a vyloučen z Církve, ale váhavostí krále Zikmunda i říšského sněmu se stalo, že tento odpadlík vyhnaný z Vilniusu, se vrátil jako domnělý vítěz a začal se vydávat za vrchního pastýře Rusínů. Pomocí městské rady učinil násilný pokus dostat se do Trojického kláštera, v němž byl na rozkaz krále dosazen jako řádný archimandrita Rutský. Sám král Zikmund zajel do Vilniusu, aby učinil revoltě schizmatiků přítrž. Sienczyl byl vypovězen ze země; dva přední buřiči pohnáni na hrdelní soud; ostatním uložena velká pokuta; metropolitu Hypáci Počejovi byl vrácen jeho stoličný chrám i 11 ostatních městských chrámů, které pravoslavní schizmatici bezprávně zabrali. Tak ve Vilniusu zvítězila unie nad rozkolem. Zato se schizmatici spikli proti životu sedmdesátiletého metropolity Počeje. Jeden z nich, městský radní Jan Tupeka, se na náměstí na metropolitu vrhl s taseným mečem. Zasažený metropolita klesl k zemi, ale vyvázl životem (přišel o dva prsty na levé ruce). Vrah uprchl, ale byl zajat, uvězněn a odsouzen k smrti. Josafat ho navštěvoval v žaláři a přiměl ho k lítosti, smířil ho s Bohem i s katolickou církví a doprovodil ho na popraviště. Ve Vilniusu potom zavládl mír, schizmatici tu ztratili svou někdejší moc.

 

Právě na začátku roku 1609, když ve Vilniusu zuřily tyto náboženské nepokoje, byl Josafat vysvěcen řeckokatolickým obřadem na kněze. Od té doby denně sloužil mši svatou. Je zvláštní, jakým způsobem Josafat dosáhl teologického vzdělání. Neuměl latinsky ani řecky a proto se sám nemohl učit z knih. Nezbylo mu než hledat a sbírat soukromě svou pílí. V tomto směru mu nejvíce prospěl jeho přítel Valentin Kovalský, jezuita a profesor na vídeňské akademii, který ho rusínsky vyučoval základy křesťanské filozofie a teologie podle spisů sv. Tomáše Akvinského. Josafat si tyto výklady zapisoval a stal se výtečným bohoslovcem, neboť měl nadání, dobrou paměť a byl velmi vnímavý a citlivý (dojímala ho liturgie, církevní zpěv a potají tvořil ikony). Jeho kázání měla nevídaný úspěch; ohromné zástupy schizmatiků jím byly obráceny. Nepřátelé ve vzteku proti němu povolávali protestanské kazatele, aby ho veřejnými disputacemi překonali, on však vycházel z těchto soubojů jako vítěz. Vynikal vzácnou znalostí Písma svatého i východních církevních Otců. V kázáních o sporných článcích víry uváděl nejčastěji na obranu katolické pravdy pasáže z řeckoslovanských knih tak přesvědčivě, že mu katolíci přezdívali „Bič na rozkolníky“. Nepřátelé ho nazývali „Dušechvat“ (uchvatitel duší), on se však touto přezdívkou chlubil a říkal jim: „ Dej Bůh, abych všechny duše vaše uchvátil a do nebe dostal!“.

Ve zpovědnici seděl Josafat někdy celé dny od rána do večera. Rád vycházel mezi lid, aby jej v soukromí poučil o sv. zpovědi a vybízel často se zpovídat. Na procházkách se s lidmi dával do řeči a povzbuzoval je k přijímání svátostí. Lidé se za ním hrnuli a naslouchali.

 

Roku 1610 byl z Moskvy vypuzen pravoslavný patriarcha Ignacij a utekl se pod ochranu polského krále Zikmunda III. Našel azyl v Trojickém klášteře ve Vilniusu, kde ho zakrátko Josafat získal pro unii. Ignacij tu zemřel roku 1616 jako řeckokatolík. Jeho návrat do Církve nemálo prospěl sjednocení. Toho času se na Litvě usadil potomek byzantských císařů, Řek Emanuel Kantakuzen, a Josafat mu byl rovněž vůdcem k jednotě s Římem. Trojický klášter ve Vilniusu byl skutečným ohniskem unie.

 

Avšak, usadil se tu také nebezpečný nepřítel unie, Maxim Meletij Smotryckyj (Мелетій Смотрицький), dobře vzdělaný na protestantských školách v Německu. Ten si umínil naopak rozkol na Litvě podněcovat. Vydal spis proti unii „Pláč církve rusínské“, v němž se jevil spíše jako protestant než pravoslavný. Ale litevští pravoslavní, pomíjejíce jeho hereze, byli povzbuzeni k novému odporu proti unii a vystoupili proti ní na sněmu ve Varašavě v roce 1611. Unie tu však měla nepřekonatelného obhájce jezuitu Piotra Skargu, přezdívaného polským Bossuetem, jenž odrazil všechny útoky pravoslavných schizmatiků.

 

Piotr Skarga (1536  - 1612), polský jezuita, první rektor univerzity ve Vilniusu.

Meletij Smotryckyj (1577-1633), rusínský teolog a učenec, pozdější pravoslavný biskup v Polocku (vzdorobiskup proti sv. Josafatovi).

 

Roku 1611 vysvětil stařičký metropolita Počej Rutského na biskupa. Zatím Trojickému klášteru přibývali mladí mniši, jimž jezuité na akademii ve Vilniusu poskytovali vědecké vzdělání.

V té době založil slominský maršálek Řehoř Tryzna ve svém městečku Byten (dnes v Bělorusku – Быцень) v novogrodském vévodství panenský klášter řádu sv. Bazila, aby v něm mohla jeho jediná dcera s několika spolusestrami sloužit Bohu. Rutský tam ustanovil za duchovního vůdce Josafata, ale záhy si uvědomil, že by bylo třeba ve Vilniusu zřídit noviciát. Klášter v Bytenu mohl být poskytnut baziliánům Trojického kláštera, kteří se natolik rozmnožili, že již nepostačoval. Prvním představeným tohoto nového uniatského baziliánského kláštera se stal Josafat. Zakrátko se mu podařilo zřídit ještě jeden klášter. Byten se stala jednou z důležitých duchovních pevností unie. Josafat dále získal šlechtice Mieleszka pro katolickou církev a dostal od něho roku 1613 opuštěný, kdysi slavný poutní kostel Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Żyrovicich na Smolensku (dnes ves Жыровічы v Bělorusku, klášter mají pravoslavní). Obnovil jej a zbudoval u něho řeholní dům a osadil ho horlivými mnichy. Rusíni začali k této svatyni putovat, neb tu byla milostná ikona Matky Boží (její kopie uctívána též v Římě v baziliánském kostele sv. Sergeje a Bakcha jako Madonna del Pascolo) a klášter se stal hlavním poutním místem Litvy. Baziliáni tu zřidili časem i tiskárnu a vydávali mnoho katolických knih v rusínském jazyce.

 

 

Żirovici (Bělorusko) – kostel Zesnutí Přesvaté Bohorodice, dnes pravoslavný.

Ikona Matky Boží v Żirovicich (původně kamenný reliéf snad 16. století?).

 

Dne 13. července 1613 zemřel kyjevský metropolita  Hypác Počej (Іпатій Потій), obnovitel církevní jednoty v polsko-ruských zemích a jeho nástupcem se stal jeho pomocník Josef Rutský, jenž ihned svého přítele Josafata dosadil za archimandritu Trojického kláštera ve Vilniusu. Tak se vrátil Josafat do svého kláštera, v němž byl v té době již 70 mnichů...

Josafat občas cestoval za  metropolitou Rutským a na cestách se snažil získat lid pro Krista a pro katolickou církev. Neštítil se ani tuláků a hospod, poučoval, napomínal a nabádal všude ke kajícnosti a zbožnosti.

 

Roku 1614 si metropolita Rutský umínil putovat do Kyjeva a vzal si Josafata za průvodce. Kyjev byl kolébkou křesťanství na Rusi. Kyjevské arcibiskupství bylo původně metropolí celé Rusi; když připadla Malá Rus k Litvě, dostala severovýchodní Rus vlastního metropolitu se sídlem v Moskvě. Metropolité kyjevští přebývali od té doby v litevských městech Vilniusu a Novogrodku, později také ve Varšavě. Kyjev postupně propadl rozkolu, stejně jako Moskva. Stoličný chrám Božské Moudrosti v Kyjevě však přečkal všechny bouře a zůstal  v držení řeckokatolického metropolity, ostatní městské chrámy však byly pravoslavné, kromě chrámu sv. Michala s malým klášterem Vsevolodským, osídleným katolickými baziliány. Rutský cestoval do Kyjeva, aby osobně dosedl na prestol svých předchůdců ve velechrámu Božské moudrosti a takto osvědčil, že si je vědom svého práva jakožto metropolita ruské uniatské církve. Cesta ruskými stepmi byla velmi obtížná a nebezpečná, ale oba šťastně překonali překážky a došli do Kyjeva. Zde vstoupil metropolita Rutský do stoličného chrámu ve slavném průvodu a Josafat kázal ohromnému zástupu lidí o církevní jednotě. Po kázání sloužil metropolita bohoslužbu a poté Josefat spěchal do blízkého jeskynního kláštera - Pečerské lávry, jednoho ze sedmi divů Ukrajiny, vypínající se na pahorku nad řekou Dněstrem. Již jako dítě slýchal Josafat o tomto předním ruském klášteře, založeném již roku 1051, a přál si uctít tuto poutní svatyni, proslavenou hroby svatých mnichů Antonije a Teodosije. Baziliánští mniši tohoto kláštera však byli zapřísáhlí odpůrci unie. Archimandrita Nikefor Tur, nástroj knížete Konstantina Ostrožského, odepřel metropolitovi Počejovi poslušnost a odpadl do schizmatu. Josafat dobře věděl, jaký duch v klášteře vládne, ale přece se do něj odvážil. Jakmile se ohlásil u brány, nastal v klášteře poplach a mniši volali: „Je tu Dušechvat, pojďte se podívat!“ I seběhlo se asi 100 mnichů a všichni na něho začali křičet a někteří hrozili, že ho zabijí, jiní jej chtěli hodit do Dněstru, spílajíc mu zrádců a ničitelů pravoslaví. Josafat mlčel a když se mniši vybouřili, řekl.: „Přišel jsem, abych vzdal poctu posvátnému a věhlasnému místu, abych navštívil ostatky našich svatých otců. Mám radost, že zde po staletích žije velký počet synů sv. Bazila. Putoval jsem na toto místo, abych pozdravil bratry a pohovořil s nimi. Jsem ochoten stát se vaším žákem, podaří-li se nalézt moudrého muže, jakých mezi vámi je jistě mnoho, který by mne z Písma svatého, svatých otců i církevních knih vašich dokázal pravdu a v ní mne utvrdil“. Tato řeč mnichy odzbrojila, pozvali Josafata, aby mezi ně usedl a chtěli ho pohostit pokrmem. On poděkoval a přál si nějaké duchovní čtení a když mu přinesli slovanské Písmo svaté, liturgické knihy a životopisy svatých mužů pečerských, začal mluvit na obranu církevní jednoty, dokládaje ji pasážemi z přinesených knih. Končil slovy: „Je jen jedna pravá Kristem Ježíšem založená svatá Církev obecná; naše církev řeckoslovanská musí tedy být s církví latinskou zajedno“. Mniši se divili této řeči a nevěděli, jak oponovat a mezi sebou si říkali: „Opravdu zasluhuje jméno Dušechvat, dosud nikdo k nám takto nemluvil“. Vyprovodili ho za město a rozloučili se s ním.

Úsilím obou apoštolských mužů Rutského a Josafata přešel městský radní Batila z rozkolu k unii a mimo něj byli v Kyjevě získání pro katolickou církev dva pravoslavní kněží. Tito tři muži se stali horlivými podpůrci církevní jednoty. Také na zpáteční cestě obrátil Josafata několik schizmatiků. Jeho návrat do Vilniusu byl slavný, obyvatelé ho vítali s nadšením.

 

Ve Vilniusu se Josafat dal opět do práce na vinici Páně a dočkal se dalších úspěchů. Královští vejvodové Michal Sokolinský v Polocku a Bohdan Tyškevič v Novogrodku konvertovali ke katolické církvi. Získali pak ze schizmatu do unie velkou část litevské šlechty a mnoho měšťanských rodin. Od té doby se na Litvě již nesmělo mluvit o unii s opovržením, neboť řeckokatolíci měli ve šlechtě i v předních měšťanských rodech mocné obránce.

            Roku 1617 pozval Josafat k veřejné rozpravě vybrané občany Vilniusu, v níž měli baziliáni mluvit o pravověrnosti uniatské (řeckokatolické) církve. Vyzval také pravoslavné rozkolníky, aby přinesli slovanské církevní knihy, z nichž jsou mniši ochotní čerpat důkazy pravdy. Mělo se rokovat pouze o jediném článku víry – o prvenství apoštolské Stolice. Tato disputace učinila na posluchače hluboký dojem; schizmatici se ani neodvážili k odvetě. Na žádost přátel dal potom Josafat tuto rozpravu ve Vilniusu tisknout koncem roku 1617 s názvem „Obrana jednoty Církve svaté“. V ní dokládá, že Malá Rus přijala svatou víru z Cařihradu v době, kdy Řekové ještě nebyli odštěpeni od Říma. Později, když Cařihrad propadl schizmatu, zůstali Malorusové věrní církevní jednotě a proto tedy má být řeckoslovanská církev sjednocena s latinskou církví. Tato kniha měl znamenitý úspěch, mnoho pravoslavných se obrátilo a nepřátelé unie zmlkli.

 

Rozvoj řeckokatolických baziliánů na Litvě byl tedy zatím zajištěn. Noviciát v Bytenu měl mnoho noviců, klášter i poutní chrám v Žirovicích přitahovaly obyvatelstvo celé země, Trojický klášter ve Vilniusu vykazoval dobrého řeholního ducha. Ve Vilniusu byl dílo unie téměř dokončeno. Metropolita Rutský se proto rozhodl ustanovit Josafata pomocníkem stařičkému arcibiskupu v Polocku, jehož církevní obvod obsahoval celou Bílou Rus kromě Smolenska. Josafat měl začít dílo na jiném místě, ale raději by odešel na poušť, než by se nechal pomazat na biskupa.

Na den 15. července svolal metropolita Rutský valné shromáždění řeckokatolických baziliánů na svůj rodný hrad Rutu. Stará řehole sv. Bazila tu byla rozmnožena některými doplňky, vyměřujícím přesně povinnosti mnichů dle jejich úřadu. V čele celého řádu stál proto-archimandrita (generál), ale metropolitovi zůstala nejvyšší pravomoc v řádu. Na této schůzi ohlásil metropolita, že od krále došlo již potvrzení volby Josafata za pomocného biskupa arcibikupa v Polocku. Josafat prosil s pláčem, aby toho břemena byl ušetřen, ale všechny jeho námitky byly marné. Dne 12. listopadu 1617 byl v Trojickém chrámu ve Vilniusu pomazán metropolitou Rutským na biskupa. Josafat se 15 dní připravoval na svůj úřad modlitbou v samotě. Když opouštěl Vilnius, vyprovázely ho tisícové davy...

 

Náboženské rozložení obyvatelstva Polsko-litevského státu roku 1750: světle žluté – převaha římští katolíci, světle zelené – převaha řeckokatolíci, tmavě zelené pravoslavní,

modré – luteráni.

 

Polock (česky též Plock, dnes město Полацк v Bělorusku) při soutoku říčky Poloty a Dviny se roku 1235 dostal k Litvě. Roku 1500 bylo utvořeno vévodství polocké, které dobyli roku 1563 Rusové. Již roku 1579 je odňal Rusům král Štěpán Batory a připojil ke koruně polské. Staré polocké biskupství bylo v 15. století povýšeno na arcibiskupství s podřízenými biskupstvími Vitebsk a Mstislav. Až do konce 13. století byl Polock jednotný s Římem, později však propadl rozkolu, ale zase se z něho vymanil. Počátkem 17. století se téměř veškeré obyvatelstvo polocké arcidiecéze hlásilo k řeckokatolické církvi se slovanským liturgickým jazykem. Polocký arcibiskup zaujímal v polsko-ruských zemích po kyjevském metropolitovi přední místo. Svou polohou na rozhraní mezi katolickým Polskem a pravoslavnou Moskvou měl velký vliv na vývoj náboženství v tamních končinách. Tehdejší polocký arcibiskup Gedeon Brolnický (1601-1618) se přikláněl ke schizmatu, ale jako devadesátiletý stařec žil již v úplné nečinnosti. Tomuto arcibiskupovi byl jako pomocník poslán Josafat, který se měl po jeho smrti stát i jeho nástupcem.

 

Poločané uvítali Josafata dne 9. ledna 1618 s velkou radostí a slávou, ačkoli zlé jazyky o něm roztrušovaly, že je spíš zakukleným jezuitou než baziliánem. Josafat vyhostil všechny nešváry ze stoličního chrámu a přikázal, aby se tu sloužila mše svatá každý den (doposud se sloužila jen v neděli a ve svátky. Kněze přiměl k tomu, aby vykonali každý měsíc sv. zpověď, sesadil všechny kněze a jáhny, kteří se po ovdovění znovu oženili. Byl již nejvyšší čas, aby se tyto věci daly do pořádku.

V budově arcibiskupství nebyly žádné zásoby. Josafat si vypůjčil od jezuitů obilí a rozdával almužnu chudým, ale svému bratrovi, který přijel do Polocka s vidinou snadného zisku, nedal víc než 40 zlatých.

Josafat také ošetřoval chřadnoucího arcibiskupa Brolnického a připravoval ho na dobrou smrt. Stařec jím byl dojat a složil vyznání katolické víry, vyzpovídal se  a přijal sv. přijímání a poslední pomazání od Josafata. Záhy zemřel, ještě téhož roku 1618, smířen s katolickou církví a Josafat se stal jeho řádným nástupcem.

Nový arcibiskup zavedl nejprve pořádek ve svém vlastním domě a dbal, aby v něm vládla zbožnost, střídmost a pracovitost. Tento řád zaváděl na všech statcích, jejichž vrchní správu svěřil Emanuelu Kantakuzenovi. Za duchovní rádce si zvolil baziliány Genada Chmělnického a Dorotěje Lecikoviče. S poddanými na panství jednal spíše jako otec než pán, nedopustil, aby se s nimi zacházelo krutě a naléhal, aby byli všichni dbalí náboženských povinností. Posílal jim horlivé kněze a sám je poučoval a napomínal, aby chodili ke sv. zpovědi k sv. přijímání. Nikde netrpěl nepravosti a kde se vyskytly, přísně je trestal.

 

Mnoho starostí působila Josafatovi lakota světských pánů, kteří v minulosti protiprávně uchvátili církevní statky, kláštery a chrámy. Jim vyhlásil arcibiskup válku, ačkoliv věděl, že tím proti sobě popudí téměř všechnu šlechtu. Byl připraven položit za práva církevní život. Nespravedlivé držení církevních statků soudně stíhal a počínal si obratně a úspěšně, že se tomu divili i zkušení právníci. Tak vybavilv v Polocku z držení soukroméího zpustlý klášter ruských svatých Borise a Gleba, obnovil jej a osadil mnichy z Trojického kláštera ve Vilniusu. Jiné dva běloruské kláštery v Mohylevě a ve Vitebsku dal na svůj náklad obnovit; kláštery braclavský (Braclaw) a mstislavský (Mscislaw), uchvácené od pravoslavných mnichů, jim odňal a vrátil řeckokatolickým baziliánům. Ujal se zchudlého kláštera baziliánek v Polocku, zvýšil jeho důchody a poslal do něho několik vzorných sester z Vilniusu a obnovil řeholní kázeň.

Starobylý stoliční chrám Božské Moudrosti (sv. Sofie) v Polocku, pocházející ze 13. století, hrozil již sesutím. Josafat jej dal nákladě obnovit a vyzdobit. Obnovil také rezidenci a ostatní budovy na arcibiskupských statcích.

Josafat se stále staral o rozkvět baziliánského řádu a věnoval péči i světským kněžím, kteří byli tehdy zanedbáváni, neměli potřebné vzdělání ani horlivost. Byli ženatí, jejich hlavní starostí bylo uživit rodinu a protože neměli dostatečné příjmy, pomáhali si, jak mohli: jedni svatokupectvím, jiní lichvou, živností hostinskou, prodejem vodky…Mnozí z nich byli lidé hrubí, opíjeli se. Zde bylo potřeba neodkladné nápravy. Josefat se do toho díla pustil s apoštolskou horlivostí.

Konal vizitační cesty po arcidiecézi, hlásal všude lidu Boží slovo a učil duchovní správce, jak mají žít a vykonávat svůj posvátný úřad. Všichni duchovní byli povinni navštěvovat synody, na nichž arcibiskup žádal, aby vydali počet ze svého života i úřadu, udílel jim rady a rozkazy. Kladl jim na srdce střídmost, čistotu, přesné slavení liturgie a častou sv. zpověď. Nařídil, aby v neděli a ve svátky po mši svaté vykládali věřícím pravdy víry a vštěpovali jim do paměti základní modlitby. Faráři měli alespoň dvakrát do roka navštívit všechny své osadníky a vyzpovídat je v adventu, a slavnějším způsobem v postu. Josafat přísně zakázal duchovním svatokupectví, lichvu, násilí, nestřídmost a pověry. Když zjistil, že někteří duchovní se po smrti manželky oženili podruhé (s benevolencí předešlého arcibiskupa), ale spíše z neznalosti církevního zákona, než ze zlého úmyslu, a že mají početné rodiny, zakázal jim pouze sloužit mši sv. a zpovídat, ale ponechal je v jejich úřadech, aby s rodinami neupadli do bídy. Aby se v synodu mohli vystřídat všichni duchovní, konalo se jich v každém obvodu dle potřeby několik do roka. Aby měly tyto schůze trvalý účinek, sepsal Josafat a vydal tiskem 48 pravidel synodálních, která měl každý farář číst a znát. Za dozorce duchovenstva dosadil arcibiskup ve všech obvodech horlivé děkany, kteří měli bdít, aby se synodální předpisy všude zachovávaly. Protože tehdy nebylo možné, aby chudí venkovští a ženatí řeckokatoličtí kněží dosáhli na hlubší teologická vzdělání, složil pro ně Josafat stručný katechismus, v němž byly základní pravdy stručně a jasně formulovány. Mistrně jsou tu podány články vymezující se proti pravoslavným a protestantům, o Duchu svatém, o milosti Boží a svátostech, o Církvi a primátu papeže. Tento katechismus je vynikající práce. Uniatští kněží byli povinni znát katechimus nazpaměť a vyučovat podle něho všechny lidi. Časem se rozšířil po celé arcidiecézi a nemálo přispěl k utrvzení a rozkvětu pravé víry a církevního života na Rusi.

Josafat po svém nástupu do úřadu v Polocku zjistil, že nevzdělané a mnohdy i mravně pokleslé světské duchovenstvo nepožívá u lidu žádné vážnosti. Světští pány kladli „popy“ na úroveň robotníků a nakládali s nimi nedůstojně, dosazovali a vyháněli faráře dle své libovůle, zadržovali jim povinné dávky a osobovali si pravomoc ve věcech ryze církevních. Vměšovali se i do záležitostí manželství, liturgie a ubozí kněží jen ustrašeně poslouchali. Proti tomuto úpadku vystoupil arcibiskup velmi rázně. Nestrpěl, aby o církevních věcech rozhodovali světští páni a přísně zakázal kněží je poslouchat. Rozhodným a důsledným jednáním se Josafatovi podařilo vybavit řeckokatolickou církev z dosavadního otroctví. Aby se schizma nešířilo potají, zakázal arcibiskup patronům stavět chrámy soukromě, bez církevního povolení, a dosazvoat k nim potulné kněze, které vysílalo pravoslavné bratrstvo ve Vilniusu. Na vzpurné kněze ustanovil tresty a nepolepšitelné vyháněl z diecéze.

Běloruský lid přilnul k Josafatovi opravdovou láskou, neboť nikdy neviděl tak činného arcibiskupa. Zásluhou Josafata se stala Bílá Rus nejpevnější tvrzí církevní jednoty, ale bylo tu také nejvíce mučedníků pro unii.

 

Těžší práci měl Josafat s nepoddajnými šlechtici a měšťany, zvyklými v církevních věcech rozkazovat a duchovenstvem pohrdat. Tyto se snažil získat důkladnými kázáními, soukromými rozhovory a zvláště vhodnou literaturou. Na jeho kázání v stoličním chrámu býval ohromný nával a když skončil, vyzývali jej, aby ještě mluvil. Neodolatelnou výmluvností dokázal přesvědčovat a lidskými srdci mocně zahýbat. Se schizmatiky měl v soukromí též rozhovory a neustával, dokud se neobrátili a nevyzpovídali. Vůbec se nelekal žádné práce, aby získal duše bližních, nepřestával napomínat duchovní správce, aby nabádali lid, zvláště ke sv. zpovědi. Jakmile se dozvěděl, že někdo stůně, spěchal k němu bez prodlení a snažil se ho přimět, aby přijal svátosti. Rovněž dbal, aby mládež byla vedena ke zpovědi a sv. přijímání. Na vizitačních cestách se rád zastavoval v hospodách a napomínal lidi, kteří tam právě seděli, aby neotáleli se vyzpovídat. Neodcházel, dokud ho neuposlechli. Šířil dobré knihy a postaral se o překlady některých latinských knih do slovanského jazyka.

 

Velmi si vážil římskokatolických kněží a snažil se potlačit všechny předsudky ruského lidu proti nim. Rád se účastnil latinské mše svaté, zvláště u jezuitů; kdykoliv u nich byla čtyřicetihodinová pobožnost, docházel na ni se svými spolupracovníky, a rovněž se účastnil slavností Božího Těla, které řeckokatolici neměli. To mu někteří přátelé vyčítali, ale on se nenechával odradit.

Josafat, i poté co stal arcibiskupem, nepřestával být řeholníkem a žil stejně kajícným způsobem, jako se naučil v klášteře. Vstával denně před svítáním a budil zvonkem domácí duchovenstvo na jitřní hodinky do chrámu. Trávil celé hodiny v noci na modlitbách, klečel v chrámu nebo na sousedním hřbitově. Maso nejedl nikdy, k přísným postům východní církve a řádu sv. Bazila si přidával posty mimořádné. Nosil stále žíněné spodní roucho s hrotitým opaskem kolem beder, bičoval se potají do krve. Arcijáhen Dorotěj Lecikovič zahlédl  několikrát arcibiskupa, ale ten ho požádal, aby nikomu nic neřekl…

 

Apoštolskou činností obou velepastýřů, Rutského i Josafata, se staly obojí Rus, Malá i Bílá, s ostatními vévodstvími ruského Polska uniatskými, až na jediné město Kyjev. Jinak se zdálo, že rozkol je vykořeněn všude. Ale zatvrzelí schizmatici neustávali proti unii brojit a nacházeli pomocníky v tzv. ruských bratrstvech s finanční podporou. Získali také s pomocí lstivých Řeků kozáky.

 

Ukrajinští kozáci zprvu nebojovali proti obnovené unii, dokonce byli odpůrci pravoslavného knížete Konstantina Ostrožského, předního bojovníka za řecký rozkol na Malé Rusi koncem 16. století. Teprve když se ukrajinští kozáci spojil s divokými kozáky záporožskými, sídlícími na levém břehu Dněstru za vodopády (porohy), a zejména od roku 1599, za udatného hejtmana záporožských kozáků Konaševičce Sahajdačného, zarytého schizmatika, obrátily se kozácké zbraně proti katolické unii. Tehdy, za vlády krále Zikmunda III., se stali kozáci mocností a jejich hejtman se stal nezávislým knížetem. První násilný skutek provedli kozáci roku 1618 v katolickém klášteře baziliánů u sv. Michala v Kyjevě, tehdy byli od pravoslavných najati za mzdu k rozbíjení unie. Tamější igumen Antonij Grekovič (Антоний Грекович) byl schizmatikům dlouho trnem v oku. V noci vrazili kozáci do kláštera, vrhli se na igumena, který již spal, svázali ho a vlekli k zamrzlému Dněstru, vysekali v ledu díru a svrhli ho do vody. Když se držel za okraj ledu, usekli mu obě ruce. Po vykonání tohoto zločinu vyloupili klášter. Toto byl počátek zuřivého pronásledování řeckokatolíků na Rusi.

 

Vlastním strůjcem divokého boje proti unii v zemích polsko-ruských se stal schizmatický patriarcha jeruzalémský Theofan IV., Řek, který byl roku 1618 poslán cařihradským pravoslavným patriarchou do Moskvy. Theofan získal pro své záměry i kozáka Konaševiče. Dne 23. března 1629 přijel do Kyjeva, byl tu slavně uvítán a předsedal na sněmu pravoslavných, na němž vyhlásil boj na život a na smrt proti řeckokatolíkům. Metropolita Rutský měl být úkladně zavražděn. Bylo zvoleno 70 mužů, aby ho sledovali, vrahovi byla slíbena velká odměna. Mezitím byl spáchán nový zločin, katolický bazilián Antonij Butkyjevič, vyslaný od přemyšlského biskupa na vizitaci diecéze, přistoupil k oltáři – a byl od pravoslavného popa zabit sekerou. Zpráva o tomto zločinu způsobila po celém Polsku ohromný rozruch. Král se právě připravoval na válku s Turky a zjistil, že Záporožští kozáci, bez nichž se nemohl obejít, byli najati Theofanem, proto se snažil zbavit toho nebezpečného člověka po dobrém. Ale mazaný Theofan napsal králi do Vrašavy smírný dopis a zamýšlel zničit unii jiným zákeřným způsobem. Jmenoval sedm nových pravoslavných biskupů, známých svým odporem k unii, posvětil je dne 15. srpna 1620 a vyslal je jako vzdorobiskupy proti biskupům řeckokatolickým. Byla to neslýchaná nehoráznost. Lžibiskupové začali působit pomluvami a brojením proti unii, za tím účelem se spojili i s protestanty a kozáky.

 

Polský a švédský král, litevský velkokníže Zikmund III. Vasa (1566-1632), stál na straně katolické církve i unie.

Papež Řehoř XV. (1621-1623)

 

Již roku 1610 pravoslavní schizmatici vystupovali na sněmu ve Varšavě velmi zpupně proti uniatům, ale král Zikmund jim řekl: „Ať se raději rozpadne Polsko a raději ať zahyneme, než aby byla zahubena svatá víra!“ Počátkem roku 1621 přišel do Varšavy hejtman kozáků Konaševič vyjednávat s králem ohledně nastávající války s Turky. Nabídl mu pomoc, ale jen s podmínkou, že budou noví vzdorobiskupové uznáni. Král byl zahnán do úzkých a odpověděl, že běží o válku a nikoliv o církevní spory, které je třeba zatím podložit. Metropolita Rutský i arcibiskup Josafat, kteří zavítali na sněm do Varšavy, museli snášet od pravoslavných velká příkoří. Všude na ně bylo pokřikováno, zuřivě jim vyhrožováno. Král opět na sněmu prohlásil: „Volím raději zemřít, než připusti byť i nejmenší věc proti Bohu!“ Posléze se metropolita Rutský odhodlal proti útokům proslovit projev na obranu unie. Odsoudil útoky schizmatiků a odhalil počínání Theofana, vylíčil jak baziliáni požehnaně působí a jak unie pomáhá lidu ke zbožnosti a mravnosti. Všechno další jednání pak bylo odloženo do příštího sněmu.

 

Zatím nastala válka s Turky. Třicet tisíc kozáků přísahalo králi Zimkmundu III. věrnost a všichni slovu dostáli. Dne 28. září 1621 byl sultán Osman se svým ohromným vojskem u Chocimi nad Dněstrem poražen. V bitvě padlo 60. 000 Turků a sultán byl donucen uzavřít s Polskem mír.

 

Josafatovi však nastaly v Polocku těžké časy. Za vzdorobiskupa proti němu byl od Theofana jmenován a vysvěcen slavný Smotryckyj, jenž se zatím stal pravoslavným mnichem se jménem Melechij. Do Polocka se zatím neodvážil, neboť král Zikmund nařídil, aby byl ihned zatčen, jakmile by se objevil na území Josafatovy diecéze. Smotryckyj rozesílal z kláštera sv. Ducha ve Vilniusu listy proti Josafatovi, králi i řeckokatolíkům. V tom mu pravoslavné bratrstvo ve Vilniusu horlivě ponáhalo. Metropolita tyto hanopisy odrážel, ale soustavné působení schizmatiků proti unii přece jen začalo působit a zanedlouho vypověděli kněží i věřící v Mohylevu (Магілёў), Orši (Ворша) a Vitebsku (Віцебск) arcibiskupu Josafatovi poslušnost. Právě tehdy se naneštěstí musel Josafat s Rutským odebrat do Varšavy, aby tam obhajovali napadenou unii. Před tím než Josafat opustil Polock, svěřil řízení diecéze svému generálnímu vikáři Genadovi Chmělnickému, ale na jeho usilovné prosby se brzy z Varšavy raději vrátil. Nastal žalostný převrat, Smotryckého působením získali pravoslavní rozkolníci ve městě většinu. Josafat získával zase část věřících zpět, ale výsledek nebyl radostný.

Zarmoucený Josafat se odhodlal dovolat pomoci proti úkladům Smotryckého u krále Zikmunda. Ten vydal list, v němž označil Smotryckého za zrádce a buřiče a lidu bylo kladeno na srdce, aby poslouchal řádně zvoleného arcibiskupa Josafata Kunceviče. Když byl tento královský list čten na radnici v Polocku, strhli schizmatici ohromnou bouři a byli by se na Josafata už vrhli, kdyby palatin Michal Sokolinský tomu nezabránil. Josafat zůstával klidný a nežádal potrestání viníků, čímž si získal návrat některých věřících z řad nepřátel. V té době konvertovala k řeckokatolíkům významná žena Bohdanka Volovičová, vdova po palatinu v Polocku. Chvíli se zdálo, že katolíkům v Polocku svítá naděje na lepší časy…

 

 

 

Polock – chrám Boží moudrosti (sv. Sofie).

Vitebsk – chrám sv. Petra a Pavla.

 

Stejně jako v Polocku, tak měl být čten královský list i ve Vitebsku. Josafat zajel do tohoto města v únoru roku 1622 a dal jej na radnici veřejně vyhlásit. Pravoslavní rozkolníci ale prohlásili, že půjdou proti unii bez ohledu na krále a jeho úředníky. Když Josafat sloužil ve stoličním chrámu mši svatou, vrazili dovnitř, zbili kněze i sluhy a vyloupili kostelní pokladnu. Již začátkem března byli nuceni na králův rozkaz vrátit zabavené chrámy arcibiskupu Josafatovi, ale věrných řeckokatolíků zbylo ve městě jen málo. Zuřiví nepřátelé je nepřestávali tupit, vnikali i do chrámů a dopouštěli se násilí.

Smotrycký se mezitím vytratil z Vilniusu a spěchal k pravoslavnému patriarchovi Jobu Brolnickému; ten pak na jeho radu vypravil poselstvo ke kozákům, aby se postavili králi na odpor, pokud neustoupí. Zároveň pravoslavné bratrstvo vilniuské vyjednávalo se Záporožskými kozáky a řecký patriarcha vyslal z Cařihradu 12 vyzvědačů se štvavými listy na Malou Rus (Ukrajinu). Tomuto spiknutí už král Zikmund nedokázal čelit, ač sám papež Řehoř XV. ho písemně žádal, aby nedopustil zničit unii. Ani metropolitovi Rutskému se na sněmu ve Varšavě nepodařilo zabránit vítězství pravoslavného rozkolu. Král i jeho rádcové se chtě nechtě museli podrobit sněmovní většině, která roku 1623 rozhodla, že pravoslavní vzdorobiskupové vysvěcení Theofanem, mají být proti řeckokatolickým biskupům uznáni.

Smotryckému šlo především a zničení metropolity Josafata a proto proti němu vydával nové a nové hanopisy. Ostatní vzdorobiskupové zatím vyčkávali pod ochranou kozáků, až nadejde příznívá doba. Vůdci rozkolu ve své zuřivosti šli tak daleko, že by se raději vzdali víry než by se vrátili k jednotě s Římem. O Josafatovi šířili pravoslavní nejhanebnější pomluvy, na potkání ho tupili, házeli po něm kamením a hrozili mu zabitím. Zatímco v Polocku se mnozí vraceli do katolické církve, tak naproti tomu v Orši, Mohylevu, Mstislavi a zvláště ve Vitebsku se veřejně rozhlašovalo, že arcibiskup má být zabit. Josafat právě proto jezdil do Vitebska častěji, doufaje, že se mu lid přece jen podaří přesvědčit. Mnoho útrap musela snášet i Josafatova družina, zvláště arcijáhen Dorotej Lecikovič a Emanuel Kantakuze.

Tak rostla dále nenávist proti Josafatovi, který se již připravoval na mučednickou smrt. Když ho přátelé varovali, odpovídal: „Vím, že mne chtějí zavraždit, ale také vím, že i svatí Otcové byli pro víru vydání na smrt.“ Z kazatelny vzkázal svým nepřátelům „Nenávidítě mne na smrt a přejete si moji smrt; já ale vás nosím v srdci a byl bych šťastný, kdybych mohl pro vaši spásu zemřít.“ Nemyslel již na nic jiného než na smrt: „Kdo mi dopřeje, abych mohl zemřít pro Ježíše Krista a pro jednotu svaté katolické Církve! Kéž mohu prolít krev pro Krista, abych s ním žil!“. Částečnou útěchu mu poskytla apoštolská činnost mimo diecézi. V červenci 1623 pobýval u metropolity Rutského na zámku v Rutě (též Babniewo, dnes v Bělorusku), kde se konalo shromáždění baziiánského řádu. Podařilo se mu tam obrátit kalvinistického šlechtice na katolickou víru a zaopatřit svátostmi. V litevském městečku Duda, kde se mu dostalo pohostinství v domě kalvínského šlechtice Soroky, obrátil krátkou rozmluvou jeho tři dcery ke katolické církvi. Šlechtic ho vyhnal a pustil na něj psy, ale po chvíli se – na domluvy dcer – zastyděl, skočil na koně a vyrazil za arcibiskupem, odprosil ho, vyzpovídal se a stal se též katolíkem.

Mezitím nechal pravoslavný kyjevský metropolita  Job Borecký kozáky sehnat hlouček věrných řeckokatolíků, kteří se nacházeli ve městě, a nutit je k zřeknutí se unie s Římem. S těmi, kteří odmítali, bylo zukrutně zacházeno. Tři muži, kteří roku 1615 za krátké návštěvy Rutského a Josafata přestoupili k řeckokatolíkům, byli tehdy zabiti. Byli to městský radní Batila a dva kněží.

Koncem října roku 1623 prohlásil Josafat, že pojede do Vitebska, kde schizmatici řádili nejhůř. Když ho přátelé odrazovali od této nebezpečné cesty, vyslovil prorocká slova: „Nebojte se, milé děti, dojde-li z Vitebska smutná zpráva, bude se týkat pouze mne, nikdo jiný nezemře.“ Ještě než odešel, poždádal generálního vikáře Chmělnického, aby se postaral o dokončení zbudování hrobky v arcibiskupském chrámu v Polocku. Když se někteří nabídli, že ho budou doprovázet a chránit, poděkoval jim a řekl: „Nepřeji si žádnou lidskou ochranu, Bůh sám je mým štítem. Budu šťastný, pokud zemřu pro víru.“

 

Sotva Josafat přijel do Vitebska, shlukl se proti němu dav poštvaných lidí a žádal jeho smrt. Avšak aricbiskup je uklidnil tak, že se rozešli. Spiklenci tedy použili lest. Poštvali lid proti arcibiskupově družině a čekali, že ti se budou bránit, dojde k výtržnostem, které využijí proti Josafatovi. Ale arcibiskup svým lidem nařídil, že se v žádném případě nesmějí nechat strhnout k šarvátkám. Stále docházel do arcibiskupského chrámu, sloužil mši svatou, zpovídal a kázal. Ale srdce pravoslavných byla tvrdší než kámen.

Vůdci rozkolu si najali potulného popa Eliáše, aby Josafatovi před jeho rezidencí veřejně nadával. Čekali, že arcibiskup nechá pravoslavného popa zatknout a při tom dojde ke střetu rozkolníků s řeckokatolíky. Rozkolničtí popové zaujali ve městě strategická místa, aby na dané znamení organizovali lid a vtrhli pak do arcibiskupovy budovy. Od rána dne 11. listopadu hulákal zvrhlý pop Eliáš a pomlouval unii, papeže, Josafata a jeho lidi. Josafat však nebyl ten den v budově a vrátil se až večer. Již tušil smrt. Celou noc strávil na modlitbách na zemi s rukama rozepjatýma do kříže a prosil Boha. Ráno dne 12. listopadu jako obvykle vstoupil do chrámu na jitřní mši svatou. Na ulici pop Eliáš znovu hanebně nadával. Arcibiskupovi lidé popa chytli a zavřeli. Přesně toto si přáli strůjci vraždy. Ve městě se ihned začalo zvonit na poplach a odevšad vybíhali najatí buřiči s výzvou k zabití Josafata. Když se arcibiskup vracel z chrámu, lůza se zalekla jeho důstojného zjevu a zatím mu neublížila. Arcibiskup nařídil popa Eliáše propustit a lid se začal rozcházet. Vtom přiběhli tři pravoslavní popové a začali znovu štvát proti arcibiskupovi. Buřiči zaútočili na arcibiskupský palác, vrazili dovnitř, zranili Emanuela Kantakuzena třinácti sečnými ranami, osmnácti ranami do hlavy mnicha Dorotěje Lecikoviče a nechali je zdánlivě mrtvé ležet na zemi. Zatím se Josafat modlil ve své komnatě. Když byl vyrušen křikem na chodbě, otevřel dveře a stál již před svými vrahy. Řekl vlídně: „Hospodin budiž s vámi, drazí synové, proč tak ukrutně zacházíte s mými lidmi? Máte-li něco proti mně, zde jsem!“ A pozdvihl ruku k požehnání. V tu chvíli vrazili z vedlejší místnosti dva muži, jeden z nich udeřil arcibiskupa do hlavy kyjem, druhý mu zasadil smrtelnou ránu sekerou. Mučedník padl k zemi a zuřivci do něho ještě bodali a šlapali po něm. Potom se chtěli vrchnout na služebníky, aby je všechny pobili, ale Josafat ještě stačil pozvednout pravici a povzdechnout: „Bože můj!“. Vrahové s údivem vzkřikli: „On ještě žije!“ a vystřelili dvě rány do jeho hlavy, vytáhli na dvůr a hanobili mrtvé tělo. Vyloupili arcibiskupskou rezidenci a začali se opíjet. Pak svlékli mrtvolu arcibiskupa a vláčeli ji za město na břeh řeky Dviny, přivázali ji ke kámeni a shodili do řeky.

Zvláštním způsobem se stalo, že z arcibiskupovy družiny skutečně nikdo nezemřel, i když tři muži byli velmi těžce zraněni. Sami vrahové se tomu divili. Dne 17. listopadu spatřili rybáři v řece, v místech kam svrhli vrahové arcibiskupovo tělo, jasné světlo a vylovili je. Řeckokatoličtí kněží je odnesli v průvodu plačícího lidu do arcibiskupského chrámu. Zde bylo po devět dní vystaveno. Polocký starosta Jan Chodyga, do té doby přesvědčený schizmatik, přicestoval v jakési záležitosti do Vitebska a zašel se podívat na umučeného Josafata. Když viděl, že z jeho rozťaté hlavy stále prýští krev, byl tak dojat, že se rozplakal a ihned se rozhodl, že se zříká rozkolu. Vrátil se do Polocka a smířil se katolickou církví a byl ochotný za ní dát i život. To bylo první ovoce mučednické smrti Josafata.

Ve Vitebsku rázem utichly všechny vášně; i vrahové začali litovat svého činu. Tisíce lidí putovalo k tělu arcibiskupa Josafata. Zástupci města Polocka si odvezli tělo do Polocka, kde je s velkou slávou uložili ve stoličním chrámu. Pohřeb byl odložen do příchodu metropolity Rutského a konal se až 18. ledna 1625.

 

Bůh záhy oslavil divy mučedníka Josafata. Jeho tělo  zůstalo po celý rok 1624 vystaveno ve stoličním chrámu, z hlavy prýštila krev i ve velkém mrazu. Slepý radní Petr Dankovský se nechal dovést k tělu arcibiskupa a po modlitbě nabyl zraku. Tento zázrak stvrdil roku 1627 přísahou. Podobně se z oční choroby uzdravila jedna polocká měšťanka. Do roku 1664 bylo zaznamenáno asi 100 zázraků na přímluvu svatého Josafata.

 

Pravoslavný arcibiskup Melechij Smotryckyj, strůjce zločinu, utekl do Kyjeva, odtud do Cařihradu a potom se toulal po Řecku a Palestině, trápen výčitkami. Nakonec se vrátil do vlasti, ale když nenacházel stále klid, obrátil se roku 1627 na katolickou víru a činil pokání. Po konverzi se stal archimandritou v baziliánském klášteře v Dermanu na Volyni. Vitebští vrazi byli popraveni a město potrestáno pokutami, ale lidé se vrátili do řeckokatolické církve. Také celý Polock se vrátil do unie s Římem.

 

Ostatky sv. Josafata v polockém chrámu byly ctěny až do doby, kdy za cara Petra Velikého nastaly řeckokatolikům hrozné časy. Tento úhlavní nepřítel unie zavítal roku 1705 do Polocka a dne 11. července vlastní rukou zabil v chrámu řeckokatolického kněze Theofana Kolběčinského, nechal upálit tři katolické baziliány, mnichy mučit a jejich klášter vyloupit. Když se dozvěděl, že arcibiskup Josafat byl zavražděn pravoslavnými, chtěl jeho ostatky spálit, aby nebyly uctívány a mučedník byl zapomenut. Řeckokatolíci je proto raději předali knížeti Radziwilovi, který je roku 1765 uložil v Bialoj (Бялa) v Podlesí ve zvláštní kapli baziliánů. Zde přečkaly dobu, kdy byla unie ničena a v Bělorusku a východní části Ukrajiny nakonec zcela zničena. Klášter byl zrušen roku 1864. Za cara Alexandra II. (1855-81) ruská vláda zrušila poslední řeckokatolickou diecézi Chelmskou, ostatky sv. Josafata nesměly být připomínány.  Řeckokatolíky pronásledovala i carevna Kateřina II. (1762-96) a carové Mikuláš (1826-55) a Alexandr II. Jen Bůh ví, kolik mučedníků z té doby mají řeckokatolíci, kteří byli pro víru mučeni a deportováni na Sibiř (o 20. století nemluvě). Věřící potají navštěvovali ostatky sv. Josafata, roku 1864 zasypané v podzemí v Bialoj.

Za první světové války, kdy se Biala dostala pod kontrolu Rakousko-Uherska, mohlo být tělo sv. Josafata vystaveno veřejné úctě. Když se však na přelomu let 1915-16 Lvova zmocnili Rusové, bylo z obav před nimi odvezeno do řeckokatolického kostela sv. Barbory ve Vídni, odkud muselo být roku 1949 (opět ze strachu před Rusy, kteří okupovali Vídeň) potají převezeno do baziliky sv. Petra v Římě, kde se nachází dodnes. V současnosti se ozývají hlasy katolíků aby se tělo sv. Josafata vrátilo do Běloruska, ale ruská pravoslavná církev (pod níž spadá i běloruská, moldavská a ukrajinská oblast) je zásadně proti a nechce žádnou připomínku katolicismu a unie v oblastech, kde má dominantní vliv.

 

Výroční památka sv. Josafata se obecně slaví 12. listopadu. Úsilím metropolity Rutského byl Josafat roku 1643 papežem Urbanem VIII. beatifikován, roku 1867 jej papež Pius IX. svatořečil. Svatořečení v chrámu sv. Petra v Římě se zúčastnili všchni tři tehdejší arcipastýři řeckokatolických Ukrajinců z Haliče, z Ruska bohužel nikdo nesměl cestovat do Říma. V Rusku je dílo sv. Josafata odedávna surově ničeno a pokládáno za zločin. Papež Jan Pavel II. prohlásil sv. Josafata patronem Ukrajiny.

 

Chrám sv. Josafata z r. 1901 v Milwauke

ve Wisconsinu (USA).

Ostatky sv. Josafata v Římě –

chrám sv. Petra.

 

 

S použitou literaturou (zejména Antonína Rejzka a stati Františka Ekerta, v jejím rozsahu byl článek upraven), sepsal a fotografiemi z internetu doplnil Jiří Černý,

na stránky Katolická kultura dáno 5. 1. 2013.

 

Literatura a hlavní použité zdroje:

- Ekert František: Církev vítězná, svazek čtvrtý, Praha 1899, s. 556-586.

- Rejzek Antonín: Sv. Josafat, arcibiskup polocký, mučedník a apoštol Rusínů, Brno 1885.

- http://uk.wikipedia.org/wiki/Йосафат_(Кунцевич)

- Переглянути фільм "І пізнайте правду...Йосафат (Кунцевич)" на сайті Фільмотека Українця http://ukr-film.ucoz.ua/publ/religija/i_piznajte_pravdu_josafat_kuncevich/22-1-0-1058/

- http://pl.wikipedia.org/wiki/Cerkiew

- Wien Barbarakirche http://members.aon.at/ukrchurch/deutsch/index.html

- Żychiewicz Tadeusz: Josafat Kuncevič, Praha 1995.

 

Poznámka: Svatý Josafat je prvním svatořečeným mučedníkem řeckokatolické církve, tedy katolické církve s byzantskou tradicí a liturgií. Řeckokatolická církev byla v minulosti velmi pronásledovaná, zejména na území carského Ruska a později Sovětského svazu a v zemích komunistického bloku. Její počátky jsou staré jako křesťanství samo, institucionalizována byla po florenstké unii v roce 1439 a zejména po unii brestské v roce 1595. Původně byla nazývána uniatská (unie = jednota s Římem), od roku 1774 má též název řeckokatolická, lidově též „rusínská“. V komunistických zemích byla postavena mimo zákon a její kostely a majetek převzala pravoslavná církev. Tam, kde biskupové, kněží a věřící zůstali věrní své víře, měla mnoho mučedníků (zejména Ukrajina, Rumunsko, Slovensko). Ukrajinská řeckokatolická církev s počtem cca 5, 5 miliónů věřících byla v letech 1946-1991 největší zakázanou církví na světě. V České republice je počet řeckokatolických věřících velmi malý, sestává většinou z ukrajinských přistěhovalců a bohoslužby jsou slouženy většinou v kostelech, propůjčených římskokatolickou církví. Sídlo apoštolského exarchátu (nikoliv diecéze) je v Praze při kostele sv. Klimenta, původně jezuitském, který katolíkům byzantského ritu roku 1931 darovali římští katolíci (roku 1996 povýšen na katedrálu). Apoštolským exarchou pro české země je biskup Ladislav Hučko (nar. 1948 v Prešově). Tradičně řeckokatolické etnikum žije na východním Slovensku, kde jsou dvě diecéze (eparchie) s hlavními sídly v Prešově a v Košicích. Beatifikovanými mučedníky z dob komunismu na Slovensku jsou: Metod Dominik Trčka (1886-1959), Pavol Peter Gojdič (1888-1960), Vasyl Hopko (1914-1976).

 

 

 

Viz též

- BLAHOSLAVENÝ LEONID FJODOROV 

 

- Polemika ohledně pravoslaví

 




Zpět na hlavní stránku