LITURGICKÉ ZMĚNY PO DRUHÉM VATIKÁNSKÉM KONCILU VE SVĚTLE DENÍKŮ JULIENA GREENA

 

Pavel Zahradník

 

 

Druhý vatikánský koncil a jeho následky znamenaly, jak známo, pro katolické věřící obrovský otřes. Ten se ovšem týkal rovněž rozvolnění, ne-li přímo opuštění katolické víry v oblasti dogmatu a morálky, ale nejdříve a nejčastěji se průměrný katolík s projevy pokoncilní krize Církve setkával v kostelích, zasažených tzv. liturgickou reformou, spjatou se jménem jejího hlavního původce Annibala Bugniniho. Dnes, kdy od prvních pokoncilních let uplynulo už několik desetiletí, se z vydávaných pamětí, dopisů či deníků postupně dovídáme, s jakým pobouřením na tuto destrukci liturgie reagovaly významné osobnosti kultury, umění či vědy, v první řadě ovšem věřící katolíci, byť i mnozí nekatolíci byli ohromeni kulturní devastací, kterou s sebou liturgické změny přinášely. K těm osobnostem, jejichž reakce na tyto smutné události není u nás příliš známa, patří také romanopisec, dramatik a autor deníků Julien Green.

 

 

Julien Green se narodil 6. září 1900 v Paříži rodičům pocházejícím z amerického Jihu (otec byl rodákem z Virgínie, matka z Georgie), a ačkoliv on sám takřka celý svůj život prožil ve Francii, úplně se sžil s francouzským kulturním prostředím a takřka všechna svá díla napsal ve francouzském jazyce, přesto si až do smrti ponechal americké občanství, sám sebe pokládal za Jižana a hlásil se k odkazu jižanské Konfederace. Greenova matka byla zbožnou vyznavačkou episkopálního náboženství, tedy americké obdoby anglikánství, i když před smrtí, jak sám Julien Green vzpomíná, pod vlivem setkání s katolickými duchovními a řeholnicemi začala ve svém protestantství kolísat. Po její smrti Julien Green v roce 1916 konvertoval ke katolictví, v čemž následoval svého otce a několik svých sester; později však od katolické víry odešel a znovu, už definitivně se k ní vrátil až ve třicátých letech – věřícím katolíkem byl podle vlastního vyznání již od roku 1933 a v roce 1939 začal znovu žít i svátostným životem. Významnou roli v těchto osobních krizích hrály jeho homosexuální sklony, jež nakonec zvládl a rozhodl se pro život v celibátě. Jeho rozsáhlé dílo bylo u nás překládáno již před druhou světovou válkou, znovu pak (zvláště zásluhou manželů Františka Xavera a Dagmar Halasových) v sedmdesátých a osmdesátých letech; v posledních dvaceti letech od něj v češtině bohužel vyšly pouze dvě knihy, totiž divadelní hra „Zítřek se nekoná“ a životopis sv. Františka z Assisi, nazvaný „Bratr František.“ Možnost českého čtenáře učinit si komplexnější představu o Greenově díle je nadto omezena tím, že většina přeložených knih pochází z jeho dřívějšího tvůrčího období a že takřka úplně nepřeložen zůstává soubor jeho knih spjatých s americkým Jihem, představovaný hlavně trilogií „Dixie.“ Julien Green zemřel v Paříži 13. srpna 1998, na vlastní přání byl však pohřben v hlavním městském kostele sv. Jiljí v rakouském Klagenfurtu, poblíž staré sochy Panny Marie, která na něj již za jeho prvního pobytu v korutanském hlavním městě silně zapůsobila.

Nikoli okrajovou, ale naopak jednou z nejdůležitějších částí Greenova díla jsou jeho deníky, jejichž osmnáct svazků psal a vydával po celých sedmdesát let svého života, od roku 1928 až do smrti; dnes, kdy je zvykem deníkům či korespondenci dávat přednost před romány, povídkami či básněmi, je to ostatně asi nejčtenější část jeho díla.¹⁾ V tomto příspěvku, snažícím se stručně vylíčit Greenovu reakci na pokoncilní vývoj právě ve světle jeho deníků, se ovšem nebudeme zabývat celým tímto ohromným korpusem, dokonce ani celým pokoncilním obdobím, nýbrž pouze zhruba prvním desetiletím po koncilu; budeme tedy čerpat z osmého svazku deníku, nazvaného „Směrem k neviditelnému (Vers l´invisible)“ a obsahujícího léta 1958-1966, devátého svazku, nesoucího název „Co zbývá z dne (Ce qui reste du jour)“ a zachycujícího léta 1966-1972, a posléze desátého svazku, jenž se nazývá „Láhev v moři (La Bouteille à la mer)“ a obsahuje záznamy z let 1972-1976.²⁾

V předešlých svazcích Greenova deníku, obsahujících zápisy o otázkách literárních, náboženských či osobních, nenajdeme záznamy, jež by se detailně zabývaly otázkami stávající liturgické praxe. Je to přirozené – až do Druhého vatikánského koncilu totiž členové Církve slyšící nepociťovali potřebu dozírat na Církev učící; teprve pokoncilní krize přinutila katolické laiky k tomu, aby (obdobně jako to činili jejich předchůdci v době ariánské krize nebo později v době vzniku protestantismu) bedlivě dávali pozor na počínání svých farářů, podezíravě přihlíželi podivným aktivitám svých biskupů, při každé návštěvě kostela kontrolovali, nebylo-li už provedeno něco z barbarské „pokoncilní úpravy liturgického prostoru“, a během mše svaté pilně sledovali, zda celebrant neprovádí nějaký odpudivý „liturgický experiment“ – stručně řečeno, aby podle svých možností zkoumali, zda zmíněný farář či biskup je vůbec ještě věřícím katolíkem.

V samých počátcích koncilu se jeho horliví přívrženci pokoušeli vzbudit v katolících jakési bujaré nadšení – odtud pocházejí ony (dnes při vší tragice komicky znějící) slogany o „jaru Církve“ či „nových Letnicích.“ V Greenových záznamech však nenacházíme ani o zahájení, ani o průběhu koncilu prakticky žádné závažnější zmínky. Teprve o několik let později to ve svých deníkových záznamech vysvětlil. Tak 5. dubna 1969 si zapsal: „Vytýkali mi, že jsem neřekl nic zvláštního v době zahájení Druhého vatikánského koncilu, ale neměl jsem tehdy žádný podnět k tomu, abych vyzpěvoval aleluja, protože jsem předvídal jakýsi nepořádek, i když jsem nevěděl, jaký.“ A 18. května 1976 si opět zaznamenal: „Koncil – vyčítali mi to – ve mně nevzbudil nadšení, jaké jsem viděl jinde.“

Koncilní konstituce o liturgii, sama o sobě ještě dosti zdrženlivá, byla promulgována 4. prosince 1963; měla být uváděna v život pozvolna, ale revoltující liberální biskupové v čele s biskupy francouzskými začali svévolně uvádět lidový jazyk do liturgie již od února 1964 a vynutili si tak, že již v následujícím měsíci byla pro realizaci liturgických reforem vytvořena komise, jejímž sekretářem byl jmenován Bugnini. Po necelém roce, dekretem Kongregace posvátných obřadů z 27. ledna 1965, byl posléze poprvé modifikován misál (další změny v něm byly provedeny na základě instrukce ze 4. května 1967).

Ve francouzských kostelích nyní novoty následovaly jedna za druhou. Green si 12. dubna 1965 zapsal: „Moje sestra mně včera řekla, že se jí točí hlava od novinek, které se vynořují ve francouzské Církvi, a že už se v nich nevyzná. Odpověděl jsem, že mě občas stravuje stejný neklid a že v tom nejsme osamoceni. Ptám se sám sebe, zda je to ta Církev, do níž jsem jako konvertita vstoupil v roce 1916.“ Liturgie byla ve Francii prozatím sloužena dvojjazyčně, ale už 6. května 1965 si k tomu Green poznamenal: „Nezdá se mi, že by mše ve dvou jazycích dokázala dlouho vydržet.“ Přesto se prozatím choval rezignovaně. V zápise z 2. července 1965 čteme: „Odevšad slyším na novou liturgii samé reptání. Později, až vymřou lidé z mého či ještě dalšího pokolení, se o ní bude mluvit lépe. Děti, které budou vyrůstat v nové Církvi, se budou divit, že jsme mohli lpět na těch zastaralých formách, ztratí už totiž úplně vnímavost pro jejich poezii. Onehdy mě napadlo, že jsme snad trestáni za to, že jsme tehdy, když byla blízko nás, starou Církev dost nemilovali.“

Situace se však stále zhoršovala, nadto znepokojivé zvěsti přicházely z ciziny, zvláště z blízkého Nizozemí. Dne 17. června 1966 Greena navštívil mladý americký řeholník, který krátce pobýval v Maastrichtu; z jeho vyprávění si Green zapsal: „V tamějším klášteře se provádějí experimenty se mší nového stylu. Začíná se od obětování. Ke slovům: »Toto je moje tělo« se přidává: »pro ty, kteří v to věří«, a to už je čirý kalvinismus. Zrušili ušní zpověď. Stačí společná zpověď, po které se přistupuje k přijímání jako u protestantů. Můj host prohlašuje, že ho znepokojuje budoucnost víry – přinejmenším v Holandsku.“ A další příběh z Holandska, zapsaný 16. července 1966: „Tohle mně řekl jeden holandský kněz. Nedávno, ke konci mše, v jednom městě v Holandsku kněz uviděl, že v ciboriu zůstaly hostie, a přikázal ministrantovi.  »Vyhoď je.« Přirozeně, podle toho kněze skutečná Přítomnost zanikla, když už nebyl nikdo, kdo by přistoupil k přijímání.“ Po dvou letech, 21. září 1968, si Green zapíše, že „v Holandsku někteří katolíci požadují od svého faráře písemné formální prohlášení, že věří ve skutečnou Přítomnost.“

Green se v denících častěji zmiňuje o svých setkáních s Jacquesem Maritainem, se kterým se důvěrně znal již po několik desítek let. Maritain, jak známo, může být pokládán za jednoho z předchůdců koncilu – Pavel VI. ho nesmírně uctíval, do jeho rukou předal v poslední den koncilu poselství koncilu intelektuálům a zlověstná deklarace „Dignitatis humanae“ je nepochybně do velké míry inspirována Maritainovými názory. Přesto pokoncilní vývoj Maritaina silně znepokojoval – svou kritiku vyjádřil ve „Venkovanovi od Garonny (Le Paysan de la Garonne)“, o němž si Green 26. října 1966 poznamenal, že jej právě čte – a zvláště nesouhlasil s postupnou destrukcí liturgie. 30. června 1967 si Green o jedné ze svých rozmluv s Maritainem zapsal: „Mluvil jsem potom o francouzské liturgii: Jacques ji pokládá za nedokonalou v její nynější podobě, zvláště pak modifikovaný kánon.“ 8. března 1968 byl Maritain opět u Greena na návštěvě, o níž si příštího dne Green poznamenal; „Je mu líto odstranění latiny, díky níž do nás cosi pronikalo. Já si to myslím také.“ A ještě zápis z 29. června 1969: „Navštívil nás Maritain, nepříliš spokojený se mší slouženou francouzsky; říká nám, že se během ní modlí. Tak se to ostatně dělalo ve staré Francii. Říká mi, že jenom kláštery v Solesmes a ve Fontgombaultu zůstávají věrné tradici a že povolání tam jsou velmi četná.“ Pokoncilní propagátoři „činné účasti“ lidu při mši svaté by se této Maritainovy reakce na zavedení lidové řeči do bohoslužby nepochybně zhrozili…

Celá mše se v lidovém jazyce ve Francii sloužila již od sklonku roku 1967. Dne 19. listopadu toho roku si o tom Green s oprávněnými obavami zapisuje: „Máme nyní celou mši francouzsky, od začátku do konce. V jiných zemích se bude stejně tak sloužit v lidovém jazyce, a to včetně konsekrace. Omyly a fantazírování v místních překladech zrodí spoustu herezí, malých i velkých.“ A 28. prosince 1967 se pokouší odhadnout budoucnost Církve v příštím století: „Ať zmlkne hlas, který v těchto letech ustavičně šeptá a zvěstuje konec Církve! Bude Církev přinejmenším viditelná? Problém není v tom, abychom věděli, bude-li Církev, protože Církev být musí, ale v jaké podobě? V co budeme věřit? Konec se zpěvy, s ceremoniemi o pomalých gestech, se zlatem na ornátech, s kadidlem stoupajícím pod strop spolu s latinskými slovy. To už není.“

Jako umělec měl Green přirozeně jemný smysl pro krásu katolických chrámů i církevních obřadů a těžce nesl jak šerednost pokoncilních úprav kostelních interiérů, tak i postupnou trivializaci liturgie. 21. ledna 1968 si o tom zapsal: „Přemýšlel jsem o dnešní Církvi, tak holé, tak zubožené ve srovnání s dávnou nádherou. Stále více mi připomíná protestantskou církev, jak jsem ji znal za svého dětství.“ A takto 21. března 1968 líčí své setkání s „pokoncilně“ zdevastovanou svatyní:  „V kapli na ulici Cortambert byla odstraněna mřížka presbytáře a presbytář je prázdný. Uvnitř kaple jsou asi čtyři nebo pět žen. Nejsvětější Svátost je umístěna v monstranci na stole – copak je to možné nazvat oltářem? Na kostely Francie vane vítr, který je ničí. Církev, kterou jsem znal, odešla navždy. Byla velkým útočištěm duší. Kde je? Řeknou mi: v Bohu. Ano, jenom tam.“ Stále však bylo ještě možno občas nalézt kostel, kam ničivý vítr pokoncilních změn nedorazil. Tak 28. července 1969 Green navštívil spolu se sestrou Annou kostel v Cernay-la-Ville a příštího dne si o této návštěvě do deníku zaznamenal:  „Kostel je dost malý, střídmý, starý, kromě hlavní lodě ještě jedna boční, to všechno, jak se mi zdá, ze 14. století. Byl to den sv. Nazaria a jiných mučedníků. Stařičký kněz v červeném ornátě sloužil mši latinsky. Zaposlouchali jsme se s Annou do té příjemné hudby z nedávné minulosti. Uprostřed ticha hlas šeptal: »Gloria in excelsis Deo…« Zdálo se mi to pěkné. Církev našeho mládí šeptala: »Jsem tu vždy.«“

To se však již blížila změna, ve srovnání s níž se všechny dosavadní postupné pokoncilní úpravy liturgie zdály být nevinnými hříčkami – rok 1969 přinesl brutální likvidaci starodávného římského ritu a jeho bezohledné nahrazení nově vytvořeným Novus Ordo. Dosavadní Greenovy výhrady vůči změnám v liturgii, z velké míry estetického rázu, se nyní staly až druhotnými, neboť Greenovi jakožto konvertitovi z protestantismu se velmi brzy stalo jasným, že nový Bugniniho ritus se snaží pokud možno zamlčet obětní charakter mše svaté a přiblížit katolickou liturgii co nejvíce protestantismu.

Greenovy záznamy z kritických dní zavádění nového ritu jsou obzvlášť dramatické. Dne 31. října 1969 si zapsal: „Předevčírem večer v rozhlase zvláštní dopisovatel říkal, že papež přesunul o dva roky zavedení nové liturgie, protože ta, kterou mu předložili, byla, jak měl prohlásit, »prostě skandální.« To prohlášení zvláštního dopisovatele nebylo potvrzeno. Noviny píší, že nová liturgie se nestane závaznou před uplynutím dvou let, ale také to, že ji bude možno používat od konce listopadu roku 1969. Je snadné domyslet si, jaké debaty se musely v Římě vést. Říkají, že se už nepotvrzuje skutečná Přítomnost. Je-li to pravda, postavím se na stranu Církve, která bude nadále hlásat skutečnou Přítomnost, protože v tomto bodě se moje víra nedokáže změnit.“ V zápise z 22. listopadu 1969 pak čteme: „Papež nás vybízí, abychom »nový ritus přijali s radostnou zvědavostí…« V článku Jeana Prasteaua (»Le Figaro littéraire«) čtu: »Mnoho věřících se zlobí na vypuzení starých oltářů… A přece se zdá, že většina katolíků přijímá ty prázdné stoly, nad nimiž ční kříž a jež jsou vybaveny pouze svícemi…« Já ne.“

Zavedení nového ritu mělo za následek i lidské tragédie. 28. listopadu 1969 si Green zaznamenal: „Otec Cognet onemocněl na srdce, znepokojuje mě to. Zřídkakdy se směje, on, který byl přece dříve tak veselý, hodně mluví, domnívá se, že v nové mši jsou věci odůvodněné tím, že je nacházíme v luteránských bohoslužbách. »Ale já nejsem luteránem!« Trhl jsem sebou. Nastalo tíživé mlčení. Změnili náboženství.“ Otec Louis Cognet, teolog a slavný historik jansenismu, zavedení nové liturgie o mnoho nepřežil – zemřel 20. července 1970 ve věku pouhých třiapadesáti let.

Jako pro každého konvertitu, i pro Greena otřes znamenaly ekumenické bohoslužby, se kterými se zřejmě poprvé setkal 19. ledna 1970, kdy si do deníku zapsal: „Dnes je v televizi řada bohoslužeb za sjednocení církví. Chápal bych sblížení a toužím po něm celým srdcem, ale cožpak sjednocení není utopií? Po protestantské bohoslužbě nám na obrazovce ukazují »celebraci eucharistie«, protože tak se dnes nazývá mše. Ozval se jakýsi řeholník, jenž říkal, že protestantské a katolické bohoslužby si jsou podobné, že každou chvíli nastane intercommunio, že »víme, že všichni lidé jsou vyvolení«, i když Ježíš řekl: »Málo je vyvolených«, ale proč se pustil do toho tématu a řečnil v rozporu s evangeliem? Nikdo více než já netouží po sbratření církví, ale ne po zmatení jednotlivých vyznání víry a po oslabení tisíciletého učení římské Církve. S Annou jsme přemýšleli: »Proč jsme konvertovali?«“ A pochmurné vyhlídky do budoucnosti ho 26. února 1970 přiměly k tomuto zápisu: „Včera jsem řekl Jeanu Denoëlovi: »Kéž bychom až do konce zachovali křesťanskou víru a svátosti udělované kněžími, kteří by měli víru!« Zvolal s hrůzou: »Juliene, to mě nenapadlo! Kněží bez víry…« Není to nemožné. Už takoví jsou.“

Přesto se Green upřímně snažil v duchu poslušnosti přijmout nový ritus; obdobím, kdy se snažil sám sebe uchlácholit, že změny mají v sobě i cosi pozitivního, byly zřejmě měsíce kolem poloviny roku 1970. Dne 3. května 1970 si zapsal: „Dnes ráno jsem si v kapli říkal, že všechny moje výhrady mizejí, když slyším mši slouženou francouzsky. Přese všechno je to mše, kterou schválil papež, aniž by tím zakázal mši latinskou. Pokud nepokročí dál, všechno bude dobré, protože texty čtené ve francouzštině jsou krásné.“ A ještě 2. října 1970 si zaznamenal svůj v diskusi vyřčený názor, „že by byla škoda, kdyby nebylo zachováno to všechno, co je v nové liturgii dobré: například tři velké eucharistické modlitby přidané k první, modlitby velké krásy, zvláště třetí z nich.“ Později ovšem Green už takováto slova nezopakoval; naopak, 23. listopadu 1975 si zapsal tento výrok nejmenovaného protestanta, citovaného Jeanem Guittonem: „Nové katolické eucharistické modlitby odstranily falešnou perspektivu oběti přinášené Bohu.“

Dlouho klamat sám sebe Green nemohl, zvláště když pokoncilní vývoj se přijetím nového misálu rozhodně nezastavil. Pro francouzské katolíky byla nesmírným šokem změna nicejsko-cařihradského vyznání víry ve mši svaté, v němž byla pasáž o Kristu „jedné podstaty s Otcem“ nahrazena heretickou formulací o „stejné přirozenosti s Otcem (de même nature que le Père)“, a to s nejapným odůvodněním, že dnešní věřící nerozumějí scholastickému termínu „podstata.“ Green to 14. listopadu 1970 komentoval: „Jak možno popřít, že dnešní Církev, přinejmenším ve Francii, už během mše nestvrzuje, že Kristus je jedné podstaty s Otcem? Církev to říkala a hlásala po dlouhá staletí, a dnes zjistila, že věřící nerozumějí výrazu »jedné podstaty.« Copak rozumějí lépe tajemství Nejsvětější Trojice nebo tajemství skutečné Přítomnosti? Ale čím dál tím méně se mluví o Kristově božství a o zázracích, které činil, aby svoje božství potvrdil. Arius dohlíží na svou výuku katechismu.“

Následovala další zlovolná změna ve vyznání víry, změna, ke které (na rozdíl od předešlého zásahu) došlo i v českém překladu nového misálu. V zápise ze 17. prosince 1970 o ní čteme: „Pět význačných francouzských teologů napsalo biskupům před jejich plenární konferencí v Lurdech list, ve kterém prosí, aby v Credu nenahrazovali slovo »katolickou« slovem »obecnou.« Vskutku, slovo »katolickou« je určitým druhem hranice mezi Církví, kterou založil Kristus, a jinými církvemi, i když křesťanskými, ale kdybychom tu hranici zrušili, vytvořily by už jen jednu církev, v níž by katolická Církev ztratila svou odlišnost. Tu pomalou práci provádí jistá část duchovenstva, aby se Církev rozšířila a rozplynula mezi masami.“ Protest pěti teologů přirozeně neměl žádný výsledek; ještě před jeho definitivním zamítnutím si Green 22. prosince 1970 zapsal: „Dnes ráno je v »Le Figaro« poznámka o kolektivním listě ohledně slova »katolickou«, o němž jsem již mluvil výše. Jsou obavy, že nová Církev přijme slovo »obecnou.« Tím, jak dělá jeden ústupek za druhým, Církev ztrácí cosi ze své autority a zastírá se její tvář. Bude to jedna z velkých pohrom naší doby. Ta cesta k protestantismu, který od ní až tolik ani nežádal, skončí vnitřní roztržkou katolického světa. Vidím, jak k ní již dochází, se vzrůstajícím neklidem pozoruji, jak se šíří ta zaslepenost.“

Zdrcený Green se stále více uchyloval ke vzpomínkám na „starou Církev“, kterou důsledně kladl do protikladu k „nové Církvi“; pokoncilní temná noc byla jen občas zjasňována chvilkami, v nichž se Green stále znovu pokoušel vykřesat v sobě plamínek naděje. Tak 17. prosince 1971 si zapsal: „Včera jsem s jedním duchovním mluvil o problému staré Církve. »Miluji ji a nikdo mi to nevymluví – řekl jsem. – Mně také ne.« – odpověděl. Stará Církev byla krásná, přísná a měla velkou autoritu; nespojovala se s žádnou jinou církví. Nová ještě nemá tvář a její autorita není velká, její přitažlivost se mi pořád zdá slabou ve srovnání s tou, jaká byla vlastní včerejší Církvi, je však možné, že se to všechno časem upraví.“ A o kus dále: „Nová Církev… Nemiluje se dvakrát za život tak, jak jsem já miloval starou Církev, o které se už dokonce ani nemluví, neboť se o ní zachovává mlčení, což mě zarmucuje. Úplně jako kdyby se za ni styděli a chtěli ji pohřbít v zapomnění.“

Green patřil mezi oněch více než padesát osobností vědeckého a kulturního života, převážně z anglosaského světa, které roku 1971 požádaly Pavla VI. o zachování předkoncilní liturgie. O výsledku této žádosti si do deníku pořídil zápis 1. února 1972. Jak známo, povolení k „příležitostnému“ sloužení mše sv. Pia V., jež Pavel VI. udělil, bylo doprovázeno mnoha omezeními, ale Greenovi i to málo udělalo radost; zapsal si o tom: „Pokud jde o mne, mám radost, protože si myslím, že tuto mši, krásnou a úctyhodnou, je třeba zachovat za každou cenu.“

12. února 1972 si Green do deníku zapsal: „Mezi všemi katolíky, kterých jsem se na to zeptal, snad jenom dva se mi zdáli být naprostými stoupenci dnešní Církve, bez stínu výhrad a s jistým nadšením. […] Pokud jde o mne, říkal jsem již, co si o tom myslím. Toužím po staré liturgii, ale není to podstatná věc a po jejím odchodu se utěšuji, jak mohu. Myslím, že přijetí, jakého se dnešní Církvi dostalo u mnoha zklamaných katolíků, nebylo takové, jaké se čekalo při zahájení koncilu. Bude určitě třeba mnoha let, než si zvykneme na tuto novou podobu Církve. Nemá určitě ten vliv, jaký vykonávala včerejší Církev, ale má Kristovo přislíbení, že ji peklo nepřemůže, a to musí vystačit.“ Po necelých dvou letech, když byl svazek Greenova deníku obsahující tento zápis vydán tiskem, dostal autor dopis od jednoho z čtenářů, který mu vytýkal onu formulaci o nepodstatnosti liturgických změn. Green si proto 19. ledna 1974 do deníku zapsal následující opravu: „Napsal jsem, že liturgie není podstatnou věcí. To je jedna z mých hlavních nepřesností, ale moje jiné texty jasně ukazují, že mi šlo o liturgický jazyk: o francouzštinu, která nahradila latinu. Mea culpa.“ A pak už jen se souhlasem poukázal na četné dvojznačnosti nové mše, na které ho jeho čtenář upozornil.

Na sklouzávání nové liturgie k protestantismu byl Green obzvlášť citlivý. V zápise z 31. března 1974 takto referuje o svém rozhovoru s jedním ze svých blízkých přátel, otcem André Dodinem, lazaristou a autorem prací o sv. Vincenci Paulánském: „Říkal jsem mu potom o koncilní mši: »V televizi získává někdy ráz stále zřetelněji protestantský. Já jsem v takové situaci, že to mohu vyčenichat, ty kejklířské kousky, které provádějí, aby římskou mši posunuli směrem k luteránství, a to takovým způsobem, že věřící, nepříliš vzdělaní a nepříliš zkušení, se nezorientují v subtilnosti těch tahů. Ale jak víte, bečka je vždycky cítit po slanečkovi, takže když vidím v televizi kostel, kde se slouží takováto mše, slaneček poznává bečku. V tomhle směru nepodvedou toho, kdo jako já má za sebou anglikánské dětství.« Uvedl jsem text napsaný v pokoncilním duchu, kde se o mši mluví jako o památce, a ne jako o oběti, ačkoliv předkoncilní katechismus nám jasně říká, že mše představuje nekrvavé pokračování krvavé oběti Kalvárie. »Zpřítomnění«, upřesňuje otec Dodin.“ Jindy, 30. září 1974, Green vzpomíná: „Musím však poznamenat, že když jsme byli dětmi, naše matka, protestantka, nám o přijímání říkala: »Nezapomínejte nikdy, že jde o památku, a o nic víc.« Tím mimo jiné se protestantská víra odlišovala od katolické.“ Nato uvádí příslušný citát z Katechismu tridentského koncilu a s povzdechem dodává: „Dnes se o mši nemluví takovým jazykem.“ A 23. listopadu 1975 cituje několik protestantských autorů, jásajících nad změnami v katolické liturgii, a poznamenává: „Pomalu nás vedou do Ženevy, kde nám naši odloučení bratři už otvírají náruč! Možná se tomu říká sjednocení církví, ale já jsem v roce 1916 neopustil anglikánství proto, abych se v něm znovu ocitl v roce 1975.“

K devastaci chrámových interiérů, kterou Green bolestně vnímal od samého počátku „reforem“, postupně přistupovalo i znesvěcování kostelů hnusným „křesťanským popem“, jenž se pomalu stával takřka povinnou součástí nové liturgie. Green si 7. března 1974 nazlobeně zapsal: „Jakási paní mně s výčitkami píše, že jsem proti nynější Církvi, ale mýlí se. Církev tu zůstává jako dříve. Jsem proti úchylnostem ztřeštěných kněží – pryč s kytarami a jazzem u pat oltářů. Ať mi nenamlouvají, že bláznivé novinky a hereze kléru, který ztratil hlavu a už neposlouchá papeže, jsou inspirovány Duchem Svatým. Je to jasné?“ 1. listopadu 1974 zaznamenává návštěvu jistého cisterciáka, stěžujícího si na „ďábelskou ošklivost písní, které přikazují zpívat věřícím“, a 4. května 1975 si souhlasně zapisuje citát z knihy Michela Mohrta: „Hanebné popěvky, jaké dnes slyším v kostele, pokud tam náhodou vejdu, dávají o náboženství představu ohlupující a vulgární.“ 

S odporem, jen někdy vystřídaným bezmocným smíchem, Green sledoval nahrazování dosavadní katolické terminologie v liturgii i mimo ni novou pokoncilní hantýrkou. Tak 6. prosince 1970 si zapsal tuto krkolomnou větu z nového francouzského misálu, ze záhlaví ke druhé neděli adventní: „V materialistickém pragmatismu společnosti, poznamenané ztuhlostí svých struktur, mohou rozhodující změny vzejít pouze z kvaziprofetické percepce pronikavých myslí, uvedených v soulad s budoucností spíše než s minulostí, myslí, v nichž se krystalizují latentní aspirace celku.“ Po několika rozhořčených zvoláních týkajících se tohoto newspeaku, jenž měl být současnému věřícímu zřejmě srozumitelnější než scholastický výraz „podstata“, Green už jen dodává: „Ale nechci se déle zabývat těmito hrůzami.“ 25. února 1974 si jako kuriozitu zapsal několik otázek ze zpytování svědomí podle pokoncilního zpovědního zrcadla: „Jsem… individualista? Jaký mám vztah…. k podílnické ekonomice? Zajímám se o politické otázky? Chci se angažovat ve strukturálních reformách? Naslouchám interpelaci evangelia?“ Green si velmi dobře uvědomoval smysl a důsledek těchto i dalších jazykových násilností. Dne 3. prosince 1975 si k tomu poznamenal: „V posledních dnech jsem velmi rozrušený a zachmuřený kvůli situaci v Církvi. Tam, kde včerejší Církev mluvila o svaté mešní oběti, dnešní Církev mluví o celebraci eucharistie. Tím, jak měníme slova, modifikujeme podstatu věci.“ A 25. dubna 1976 se zmiňuje o rozhlasovém rozhovoru s otcem Alexem Ceslasem Rzewuským, francouzským dominikánem polsko-ruského původu, kterému novinář vedoucí rozhovor položil otázku: „Jak jste se setkal s Bohem?“ Green k tomu potěšen dodává: „Otec Rzewuski se ohradil proti tomuto výrazu:  »O to nejde, řekl, nejde o setkání, ale o milost.« Jsem mu vděčen za to, že odmítl tento způsob mluvy.“

Mnoho zápisů v deníku je věnováno dalším a dalším Greenovým dojemným vzpomínkám na milovanou „starou Církev“ a pokusům najít v současnosti místa, kde se ještě aspoň zčásti něco ze „staré Církve“ uchovalo, zároveň však i ujišťování, že neopustí poníženou, zhanobenou „novou Církev“, neboť Greena stále provázela obava ze schizmatu. Uveďme jen některé z těchto záznamů. Tak v zápise z 6. března 1972 čteme: „Vlastním knihu, která je dnes velevzácná, starý misál pro věřící, Paroissien romain, a hlídám ji, jako drak hlídá poklad. Hledám, a mám na to právo, kostely, kde některé části mše ještě zpívají latinsky, kde neobtěžuje moderní »hudba« a kde nacházím trochu z té Církve, ke které jsem za mlada s láskou směřoval, když jsem opustil protestantismus. Církev, která se stala Církví včerejší, zůstala určitě živou v nejlepší části mé bytosti, skládám tedy hold věrného srdce té opuštěné velikosti, ale to je vše, co mohu učinit, a neudělám krok dál.“ V zápise z 24. srpna 1973: „Domnívám se však, že ještě existuje zdravá a úctyhodná Církev a kněží, kteří chrání víru. Bylo by ještě třeba dovědět se, kde slouží mše.“ Když Green 14. října 1973 ve starém kostele v rakouském městečku Rust zahlédl gotický nápis „Credo in Spiritum Sanctum“, zapsal si do deníku: „Přečetl jsem to s náhlou radostí, radostí, jakou dává dobrá zpráva. Kolik síly je v minulosti, která nechce zemřít…“ 7. května 1976 Green vzpomíná na dobu před svou druhou konverzí, na rok 1937, na prostou dřevěnou kapli v Suffolku ve Virginii, a píše: „Byl jsem již tehdy silně chycen, a spíše chycen podruhé, Církví, starou Církví, která měla tajemnou vládu nad dušemi.“ A 18. května 1976 si za pobytu v Oxfordu zaznamenal: „Kolik otázek si člověk klade v mém věku! Kde vlastně jsem? Je tu víra, stále přítomná, ale přitáhla by mě pokoncilní Církev tak, jak to učinila Církev v roce 1916? Není tato otázka už zároveň odpovědí? Církev svého mládí jsem miloval tak, jak se miluje jen jednou v životě.“

Smutek, který prostupuje všechna místa Greenových deníků, v nichž je řeč o pokoncilním vývoji Církve, ovšem pociťoval nejenom Green. V zápise ze 14. března 1976 čteme: „Dnes ráno mi otec Dodin říká, že svůj smutek, způsobený současným stavem Církve, sdílím s mnoha jinými, a že slyší upřímné křiky zoufalství.“ Zoufalství jen posilovala naprostá beznadějnost situace; Green si o tom 26. března 1975 zapsal: „Řekl jsem knězi, který byl včera u mě: »Je třeba zachránit naději. To je velký problém této doby.«“ A 22. dubna 1976 si zaznamenal tento povzdech jednoho mladého řeholníka, jenž ho právě navštívil: „Pronásledování by Církev zachránilo, pokud je ještě čas, ale až přijde, jestli vůbec přijde, budou tu ještě skuteční katolíci, které by bylo možno pronásledovat?“ Jen občas v denících z těchto let zasvitne světélko naděje, například když Green sledoval odpor benediktinského opatství ve Fontgombaultu proti přijetí Bugniniho misálu anebo když se mezi jeho zápisy objevují zmínky o úspěšnějším vzdoru arcibiskupa Lefebvra. Když Pavel VI. vyzval arcibiskupa Lefebvra ke kapitulaci, Green si 13. února 1976 zapsal: „Nešťastná Církev! Nedokáži se zříci hluboké sympatie k tomu prelátovi a obdivuji jeho horlivou lásku k Církvi.“

Jak víme, tragédie pokoncilní Církve pokračovala ještě po mnoho desetiletí a Green se přes svůj dlouhý život změny k lepšímu nedočkal; teprve několik let po jeho smrti se začaly objevovat první, ještě slabounké příznaky obratu. Greenovy deníky však zůstávají důležitým svědectvím o prvních letech pokoncilní krize, let, kdy se zdálo, jako by – podle  lasalettského zjevení – byl ďábel puštěn z řetězů, a kdy se Církev náhle ocitla ve stavu, o kterém si Green 6. dubna 1972 výstižně napsal: „V Církvi je ještě druhá církev, která je církví Satanovou.“

 

1) V češtině bylo časopisecky vydáno jen několik stručných výborů z Greenových deníků, vztahujících se nadto jen k určitým vybraným rokům: Julien Green, Láhev v moři, Světová literatura 35, 1990, č. 6, s. 28-42 (zápisy z roku 1972, přeložila Drahoslava Janderová); Julien Green, Co zbývá z dne, Souvislosti 2, 1991, č. 3, s. 178-205 (zápisy z let 1968 a 1969, přeložil J. Hradec [Josef Mlejnek]); Rozkoš mlčení. Z deníků Juliena Greena, Host 21, 2005, s. 74-77 (zápisy z let 1940-1942, přeložil Ladislav Václavík).

2) Greenovy deníky jsou citovány podle vydání v Greenových sebraných spisech: Julien Green, Œuvres complètes V. Textes établis, présentés et annotés par Jacques Petit, Éditions Gallimard, Paris 1977; Julien Green, Œuvres complètes VI. Préfaces de José Cabanis et de Giovanni Lucera. Textes établis, présentés et annotés par Xavier Galmiche, Giovanni Lucera, Gilles Siouffi et Damien Vorreux, Éditions Gallimard, Paris 1990.

 

 

Vyšlo tiskem in Te Deum 2009, č. 6, s. 49-54.

Na stránky Katolická kultura dáno 10. 4. 2014.