KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE

 

Katechismus je kniha, která stručně a věcně správně přibližuje každému zájemci podstatu určitého učení. K výuce náboženství širokých lidových vrstev se používaly obvykle katechismy ve formě otázek a odpovědí. Pročítej pečlivě tuto knihu a přemýšlej. O každé jediné odpovědi učení teologové napsali stovky tlustých spisů. Zde máme pravdy předloženy jednoduše, tak aby je každý byl schopen pochopit a zapamatovat si je.  Všechny pravdy na sebe navazují a neodporují si. Je to dokonalá stavba, která ti může pomoci zůstat pevně stát v informačním chaosu tohoto světa. Dnes i mnozí učení teologové hlásají bludy, které jsou s  v rozporu s tradičním učením katolické církve. Kéž by vysokoškolští studenti znali alespoň to, co díky katechismu ovládaly dříve děti již na obecných školách.

 

 

 

Podáváme první část katechismu, který sestavil ThDr. František Tomášek s církevním schválením 30. července 1968 apoštolské administratury v Praze. (Budeš-li mít zájem, sežeň si katechismus kompletní. Je to kniha, která by neměla chybět v knihovničce žádného katolíka).

 

 

 

Úvodní slovo

 

KATECHISMUS katolického náboženství je kniha posvátná, poněvadž nám podává pravdy Boží. Proto je přijímáme s vírou božskou neboli nadpřirozenou. To znamená: S pomocí Boží přijímáme s nejpevnější jistotou všechno, co Bůh oznámil neboli zjevil a čemu nás učí jeho Církev jako pravdám od Boha zjeveným. I tomu pevně věříme, co nemůžeme poznat z osobní zkušenosti nebo pochopit svým rozumem, protože ty pravdy máme od Boha.

 

Božskou nadpřirozenou víru si nemůže nikdo dát sám. Je to veliký dar neboli milost od Boha. Tento dar božské, nadpřirozené víry jsme dostali s milostí posvěcující. Máme za něj děkovat a také se modlit o to, abychom si jej vždy zachovali, upevňovali a rozmnožovali

Proto s modlitbou a s touto božskou, nadpřirozenou vírou ber do ruky tuto knihu.

 

Katechismus katolického náboženství není k tomu, abys pravdy Boží jen poznával. Je hlavně k tomu, abys jim nadpřirozenou vírou radostně věřil, podle nich se řídil ve svém denním životě, podle nich opravdu žil. K tomu ovšem zase potřebuješ Boží pomoci. Proto začínej a ukončuj četbu katechismu vždy modlitbou.

 

 

 

1. NÁŠ VĚČNÝ CÍL: NEBE

 

1.         K čemu jsme na světě?

Jsme na světě, abychom sloužili Bohu a po smrti se dostali do nebe.

 

2.         Čím sloužíme Bohu?

Bohu sloužíme tím, že 1. věříme v pravdy Boží, 2. žijeme v milosti posvěcující a 3. plníme zákon Boží.

 

Zamysli se! — Není nikoho, kdo by vždy a upřímně mohl prohlašovat: „Jsem tak šťasten, že mi už nic nechybí." Bůh to již tak zařídil, abychom zde na světě neulpěli jen na životě pozemském, ale také myslili na věčný život po smrti, na svůj věčný cíl. Svatý Augustin o tom napsal: „Stvořil jsi nás, Bože, pro sebe a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě" (Vyznání I, 1).

 

Pro věčný cíl, pro nebe ses také zvláštním způsobem narodil. Stalo se to při svatém křtu. Křest byl pro tebe jako nové narození. Bylo to narození ne z rodičů, ale z Boha! Bylo to narození ne pro život pozemský, ale pro nebe. Bez toho narození by ses do nebe vůbec nemohl dostat. Proto řekl Pán Ježíš: „Nenarodí-li se kdo znova z vody a z Ducha svatého, nemůže vejít do království Božího" (Jan 3, 5). Den tvého křtu je proto nejpamátnějším dnem tvého života. Víš kdy jsi byl pokřtěn?

 

Nestačí však při křtu se pro nebe narodit, ale podle toho také musíš žít! Proto při křtu kněz připomínal tvému kmotrovi, abys vždy věřil v pravdy Boží, žil v milosti posvěcující a plnil zákon Boží, zvláště největší přikázání lásky k Bohu a k bližnímu.

Proto nakonec po křtu svatém kněz ještě položil na tebe bílou roušku se slovy: „Přijmi roucho bílé a přines je bez poskvrny před soudní trůn Pána našeho Ježíše Krista, abys měl život věčný. Amen." A potom pro tebe podal kmotru do rukou hořící svíci se slovy: „Přijmi svíci hořící a zachovávej bez úhony křest svůj. Zachovávej Boží přikázání, abys až Pán přijde k nebeské svatbě, mohl mu jít vstříc se všemi svatými dvoru nebeského a byl živ na věky věků. Amen."

 

Co pravil Pán Ježíš o našem věčném cíli? — Pán Ježíš pravil o našem věčném cíli: „Co prospěje člověku, i kdyby celý svět získal, ale ztratil život (věčný)?" (Mat 16, 26). „Hledejte tedy nejprve království Boží a jeho spravedlnost a ostatní všechno bude vám přidáno!"  (Mat 6, 33).

 

Važ si této knihy. Chce být tvým dobrým přítelem a vůdcem na cestě životem. Přemýšlej často o tom, co ti praví, vroucně a často se modlívej, abys důslední podle toho žil. Tak se staneš šťastným nejen jednou na věčnosti, ale už zde na světě, neboť apoštol sv. Pavel praví: „Těm, kdož miluji Boha, všechno pomáhá k dobrému" (Řím 8, 28). A Pán Ježíš řekl: „Blahoslavení, kteří slovo Boži slyší a zachovávají" (Luk 11, 28).

 

 

2.         BOŽÍ PRAVDY - ZJEVENÍ BOŽÍ

 

3.         Kdo nás učí pravdám Božím?

Pravdám Božím nás učí Církev katolická.

 

4.         V čem jsou obsaženy pravdy Boží?

Pravdy Boží jsou obsaženy v Písmě svatém a v ústním podání apoštolů.

 

5.         Co je Písmo svaté?

Písmo svaté je sbírka knih, které byly sepsány z vnuknutím Ducha svatého a uznány od Církve za slovo Boží.

 

6.         Co je ústní podání apoštolů?

Ústní podání apoštolů jsou pravdy Boží, které apoštolé kázali, ale nenapsali.

 

7.         V které modlitbě jsou stručně obsaženy pravdy Boží?

Pravdy Boží jsou stručně obsaženy v modlitbě „Věřím v Boha".

 

8.         Které jsou pravdy Boži základní?

Pravdy Boží základní jsou: 1. Bůh je jeden. 2. Bůh je nejvýš spravedlivý. 3. Bůh je ve třech osobách. 4. Bůh Syn se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a na věky spasil. 5. Duše lidská je nesmrtelná. 6. Milosti Boží je k spáse nevyhnutelně potřeba.

 

Písmo svaté neboli bible. — Písmu svatému říkáme také bible. Je to z řeckého slova „biblos" a česky to znamená „kniha". Písmu svatému se dává toto jméno proto, že ono ze všech knih nejvíce zasluhuje názvu kniha, neboť je to kniha nejcennější, je to opravdu kniha knih.

Duch svatý tak pomáhal pisatelům bible, že je k tomu povzbuzoval, aby psali, jejich rozum osvěcoval, aby věděli, co mají psát, a tak je při psaní stále vedl, aby napsali bez omylu pravdy, o kterých Bůh chtěl, aby byly věrně lidem zjeveny. Tato stálá pomoc Ducha svatého při sepisování bible se jmenuje biblická inspirace.

 

Knihy Starého zákona. — Písmo svaté neboli bibli dělíme na knihy Starého a Nového zákona. Starý zákon obsahuje pravdy, které Bůh oznamoval neboli zjevoval skrze patriarchy a proroky. Patriarcha neboli praotec všech lidí je Adam. Patriarchové neboli praotci národa izraelského, který byl vyvolen k uchování zjevených pravd, jsou: Abrahám, Izák, Jakub neboli Izrael. Proroci byli svatí mužové, kteří lidem oznamovali to, co jim Bůh uložil. Z vnuknutí Božího také předpovídali o Vykupiteli. Velcí proroci jsou: Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel a Daniel. Menší proroci jsou: Oseáš, Joel, Ámos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Habakuk, Sofoniáš, Aggeus, Zachariáš a Malachiáš. Posledním prorokem a zároveň předchůdcem Páně je svatý Jan Křtitel. Starý zákon má celkem 45 knih (21 dějepisných, 7 naučných a 17 prorockých). Byly napsány většinou jazykem hebrejským.

 

Knihy Nového zákona. — Nový zákon obsahuje pravdy, které Bůh oznamoval neboli zjevoval skrze Ježíše Krista a jeho apoštoly. Tyto pravdy svěřil Pán Ježíš své Církvi, aby je neporušené zachovávala a všechny lidi jim učila. Nový zákon má celkem 27 knih (4 evangelia, Skutky apoštolské, 21 listů nebo epištol a 1 knihu prorockou — Apokalypsu neboli Zjevení sv. Jana). Skoro všechny byly napsány jazykem řeckým. Nejdůležitější knihy Nového zákona jsou čtyři evangelia. Napsali je: sv. Matouš, sv. Marek, sv. Lukáš a sv. Jan. Proto jim říkáme evangelisté. Popisují život, učení, utrpení a oslavení Pána Ježíše. Úryvky z evangelii a z epištol (anebo z knih Starého zákona) se čtou ve mši svaté a také před kázáním. Těmto úryvkům říkáme perikopy.

 

Máte doma Písmo svaté? — V každé katolické rodině má být Písmo svaté alespoň Nového zákona. Katolíkům je však dovoleno číst jen takové Písmo svaté, které je s vysvětlivkami a s církevním schválením. Našemu národu přinesli Písmo svaté v jazyku slovanském apoštolé Slovanů sv. Cyril a sv. Metoděj. — Hlavní příběhy z Písma svatého jsou v knize „Biblické dějiny".

 

Ústní podání apoštolů neboli tradice. — Pán Ježíš apoštolům nenařídil, aby jeho učení napsali, nýbrž aby je ústně dále hlásali. Proto jim řekl: „Jděte tedy, učte všechny národy..." (Mat 28, 19). Kdyby apoštolé učení Páně jen napsali, nebyli by je tak rychle rozšířili, vždyť tehdy bylo málo lidí znalých čtení. Apoštolé většinou jen kázali. Bloudil by ve víře, kdo by myslil, že dostačí věřit jen tomu, co je obsaženo v Písmě svatém. — Pravdy, které apoštolé kázali, ale nenapsali, byly napsány od jiných spisovatelů a jsou s pomocí Ducha svatého neporušeně zachovávány Církví katolickou. Těmto pravdám říkáme ústní podání neboli tradice.

 

 

Poděkuj Bohu za to, že zjevil své pravdy. Z nich poznáváš, co máš dělat pro svou spásu. Čím ukážeš nejlépe svou vděčnost? Tím, že budeš Písmo svaté, aspoň Nový zákon,   rád a často procitat  a  že budeš  s  pomoci  Boží vždy pevně věřit všemu,  co Bůh zjevil a čemu učí Církev katolická a podle toho také důsledně žít. V tom ti bude pomáhat katechismus, který obsahuje souhrn zjevených pravd Božích jak z Písma svatého tak z ústního podání apoštolů. Pozorně v něm čítávej a pros Bona, aby ti přitom pomáhal.

 

3. KDO JE BŮH

 

9.         Z čeho poznáváme, že je Bůh?

Že je Bůh, poznáváme: 1. Z viditelného světa, 2. z hlasu svědomí a 3. zvláště z nadpřirozeného zjevení Božího.

 

10.       Kdo je Bůh?

Bůh je Pán celého světa i vesmíru a náš Otec nebeský.

 

Že je Bůh, poznáváme: 1. z viditelného světa. Nic se nemůže udělat samo. Dům má svého stavitele, svět a celý vesmír má svého Stvořitele. — 2. Z pohybu země a ostatních těles ve vesmíru. Nic se nemůže samo od sebe dát do pohybu. Naší zemi a ostatním tělesům ve vesmíru dal pohyb všemohoucí Bůh. — 3. Ze vzniku života na zemi. Z neživé hmoty se nemůže vyvinout vlastní silou živá bytost. Proto první rostliny, první zvířata a první lidi stvořil Bůh a také jim dal zákony, jak se mají dále rozmnožovat. — 4. Ze zákonů přírodních. Všechno v přírodě se řídí podle moudrých zákonů, jež směřují k určitému cíli. Tyto zákony nedali lidé, nýbrž tvůrce přírody — Bůh. On je nejvyšší zákonodárce. Tak je pro nás svět a celý vesmír přirozeným zjevením Božím.

 

Že je Bůh, poznáváme z hlasu svědomí. — Každý člověk, pokud není otupělý hříchem, má ve své duši vnitřní hlas a ten mu praví, co je dobré a co je zlé. Konáme-li něco dobrého, chválí nás ten hlas. Konáme-li něco zlého, vyčítá nám to. Tomu hlasu říkáme svědomí. Svědomí jsme si sami nedali, ani je nemůžeme odstranit. Svědomí nám mohl dát jen náš stvořitel — Bůh!

 

Že je Bůh, poznáváme z nadpřirozeného zjevení Božího. — Celé Písmo svaté Starého i Nového zákona a také ústní podání nám vypravují o tom, jak Bůh o nás pečuje, abychom mohli dosáhnout věcné spásy. Písmo svaté a ústní podání apoštolů je pro nás nadpřirozeným zjevením Božím.

 

Kdo je Bůh? — Bůh jakožto Pán celého světa i vesmíru má nejdokonalejší rozum a nejdokonalejší svobodnou vůli. Tělo nemá, je pouhý duch, ovšem duch nejdokonalejší. To znamená, že není na něm nic hmotného, co by se mohlo smysly postřehnout. Proto jej nemůžeme vidět svýma očima.

 

„Po všechny dny svého života měj na paměti Boha a varuj se, abys nikdy nesvolil ke hříchu a nezanedbal přikázáni Hospodina, našeho Boha," napomínal Tobiáš svého syna (Tob 4, 6). I ty po všechny dny svého života měj na paměti Boha, neboť jen on je tvůj nejvyšší Pán. On tě bude jednou soudit, až zemřeš. Proto na tom nejvíce záleží, aby on byl s tebou spokojen. Může být s tebou spokojen dnes? — Každý večer, než ulehneš k odpočinku, rozpomínej se, zda mohl být Bůh toho dne s tebou spokojen, lituj z lásky k němu svých chyb a hříchů a umiň si, v čem se chceš na druhý den s jeho pomoci polepšit.

 

 

4. JAKÝ JE BŮH

 

11.       Co znamená: Bůh je věčný?

Bůh je věčný, znamená: Bůh vždy byl, je a bude.

 

12.       Co znamená: Bůh je všudypřítomný?

Bůh je všudypřítomný, znamená: Bůh je všude.

 

13.       Co znamená: Bůh je vševědoucí?

Bůh je vševědoucí, znamená: Bůh ví všechno, co bylo, co je a co bude, zná i naše nejtajnější myšlenky.

 

14.       Co znamená: Bůh je všemohoucí?

Bůh je všemohoucí, znamená: Bůh může všechno, co chce.

 

Bůh je věčný. — Představ si malého ptáčka, který by měl být tak dlouho živ, až by odnesl ve svém zobáčku po drobném zrníčku všechny pahorky a hory do moře. Jak dlouho by to trvalo? Věčně? Nikoliv. Trvalo by to velmi, velmi dlouho, ale přece byl by s tím jednou hotov. Bůh je však mnohem déle. Vždy byl, je a bude. Bůh je věčný. My jsme zde vždy nebyli. Jednou jsme začali být, a proto ani nedovedeme pochopit, jak je to dlouho, co trvá věčně. Jak veliký jsi věčný Bože!

 

Bůh je všudypřítomný. — Bůh je ve všem, všechno je v Bohu, a přesto Bůh je větší než všechno! „Kam mohu zajít před tvým duchem, nebo kam utéci před tvou tváří?" (Žalm 138, 7). Poněvadž Bůh je všude, je také v tobě, a právě v tobě je ti nejblíže. Proto když se chceš k němu modlit, nemusíš ho daleko hledat. Bůh „není daleko od každého z nás. Neboť v něm žijeme a dýcháme i trváme" (Sk. ap. 17, 27—28). Nikde nejsi zcela sám, nikde nejsi opuštěn. I kdyby tě všichni lidé opustili, Bůh tě neopustí nikdy. On je s tebou všude. „I když mi projít jest údolím smrti, nebojím se zlého, neboť ty se mnou jsi. . ." (Žalm 22, 4).

 

Zvláštním způsobem je Bůh přítomen v duši, která je v milosti posvěcující. V nejsvětější svátosti oltářní je přítomen Syn Boží i se svým oslaveným lidským tělem. V nebi je přítomen Bůh tak, že svatí patříce na něho, jsou nevýslovně šťastni.

 

Bůh je vševědoucí. — Kdyby ti někdy napadlo, že jsi sám, a proto můžeš dělat co chceš, vzpomeň si: „Nejsem sám, Bůh je zde a vidí všechno! Jak bych mohl hřešit před Bohem, který všechno vidí?" Bůh ví dopodrobna všechno, co se děje na světě. Ví, co si myslíme, čeho si přejeme, čeho potřebujeme, co je pro nás nejlepší. Ví, co bude a předpověděl mnoho skrze proroky. Nikdy se v ničem nemýlí a nic nezapomíná.

 

Bůh je všemohoucí. — Bůh ukazuje svou všemohoucnost zvláště tím, že všechno stvořil, udržuje, řídí a také tím, že činí zázraky. „U Boha není nic nemožného" (Luk 1,37). Proto se také říká: „Lékař léčí, ale Bůh uzdravuje."

 

 

5. BŮH - NEJVÝŠ SPRAVEDLIVÝ, DOBROTIVÝ A MILOSRDNÝ

 

15.       Co znamená: Bůh je nejvýš spravedlivý?

Bůh je nejvýš spravedlivý, znamená: Bůh všechno dobré odměňuje a všechno zlé trestá.

 

16.       Co znamená: Bůh je nejvýš dobrotivý?

Bůh je nejvýš dobrotivý, znamená: Bůh pečuje otcovsky o své tvory, všechno dobré máme od něho.

 

17.       Co znamená: Bůh je nejvýš milosrdný?

Bůh je nejvýš milosrdný, znamená: Bůh odpouští hříchy každému, kdo jich kajícně lituje.

 

Bůh je nejvýš spravedlivý. — Bůh nemusí odměnit nebo potrestat hned na světě, poněvadž nikdo neujde jeho soudu na věčnosti. Říká se: „Mlýny Boží melou pomalu, ale jistě. Bůh nevyplácí každou sobotu, ale nikomu dlužen nezůstává."

 

Hříšníkům se vede na světě leckdy dobře a zdají se být šťastni. Proč? Protože Bůh je nejvýš spravedlivý, ale i vševědoucí. On ví dobře, kdo setrvá ve hříchu a zemře bez pokání ve svých hříších. Poněvadž nemůže takového člověka odměnit v nebi za jeho dobré služby, které přece i zlý tu a tam v životě vykonal, proto tím hojněji jej odměňuje již zde na zemi.

Ale o takovém štěstí svatý Augustin řekl: „Jak hrozné je štěstí hříšníka!" A dodává prosebně:  „Zde na světě, mne, Pane, řež, bij a pal, jak chceš, ale tam na věčnosti mne ušetři." Nedej se proto mýlit zdánlivým štěstím některých hříšníků zde na světě.

Kromě toho pamatujme na to, že na štěstí pozemském mnoho nezáleží, poněvadž zde na světě trvá všechno jen krátce. Nejvíce záleží na tom, jaké to bude po smrti na věčnosti, neboť tam to trvá bez konce, věčně!

 

Bůh je nejvýš dobrotivý. — Bůh odívá „lilie polní" a živí „ptáky nebeské" (Mat 6, 26—30). Oč více pečuje o blaho naše! Děkuješ za všechno modlitbou každé ráno a večer, před jídlem a po jídle? Jdeš mu poděkovat každou neděli a zasvěcený svátek zbožnou účasti na mši svaté?

 

Bůh je nejvýš milosrdný. — Smiloval se po hříchu prvotném: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nikdo, kdo v něho věří, nezahynul, nýbrž měl život věčný" (Jan 3, 16). Čeká také na obrácení hříšníka: „Nechci smrt bezbožného, ale aby se obrátil od své cesty a živ byl" (Ezech 33, 11).

 

Další vlastnosti Boží. — Bůh je nejvýš moudrý, poněvadž řídí všechno tak, že vždycky dosahuje nejsvětějších úmyslů. — Bůh je nejvýš svatý, poněvadž je naprosto dokonalý, miluje jen dobro, je vznešený a budí v nás úctu: „Svatý, svatý, svatý jest Hospodin, Bůh zástupů“ (Iz 6, 3). — Bůh je nejvýš pravdomluvný a věrný, protože vše, co mluví, je pravda, a vše, co slíbí a čím hrozí splňuje.

 

Jak dokonalý je Bůh! Hleď se mu co nejvíce podobat i ty! V čem se mušlí jeslí polepšit, aby ses mu více podobal? „Buďte tedy dokonalí. |ak dokonalý jest i váš Otec nebeský“  (Mat 5, 48).

 

6. BŮH JE TROJJEDINÝ

 

18.       V kolika osobách je Bůh?

Bůh je ve třech osobách. Tři božské osoby jsou: Otec, Syn a Duch svatý.

 

19.       Zač děkujeme jednotlivým božským osobám?

Jednotlivým božským osobám děkujeme za to, že Bůh Otec nás stvořil, Bůh Syn nás vykoupil a Duch svatý nás posvětil.

 

20.       Kterým společným jménem nazýváme tři božské osoby?

Tři božské osoby nazýváme společným jménem trojjediný Bůh nebo nejsvětější Trojice.

 

Odkud se dovídáme o třech božských osobách? — Z Písma svatého Například po křtu Páně zjevil se Duch svatý v podobě holubice a zazněl hlas nebeského Otce: „Tento je můj milý Syn, v němž se mi zalíbilo" (Mat 3, 17). Než vstoupil Pán Ježíš na nebesa, řekl apoštolům: „Jděte tedy, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" (Mat 28, 19).

 

Tajemství víry. — Otec nebeský je Bůh, Syn Boží je Bůh a Duch svatý je Bůh. Jsou to tři rozličné osoby, každá z nich je pravý Bůh, a přece je Bůh toliko jediný. Tato pravda se nedá pochopit lidským rozumem. Pevně však této pravdě věříme, poněvadž nám ji zjevil sám Syn Boží, který se stal člověkem, Ježíš Kristus. I v přírodě jsou různá tajemství. Například, kdo dovede pochopit, co je život? Vědci uměle sestrojili zrnko obilné, a ono přece nevzklíčilo. Proč nevzklíčilo? Onomu zrnku chyběla klíčivá síla — život. A podobně jsou ještě jiná tajemství v přírodě. Ještě větší tajemství jsou ve svaté víře. A z nich největším tajemstvím je, jakým způsobem je jediný Bůh ve třech osobách.

Svátek Nejsvětější Trojice je první neděli po Hodu Božím svatodušním. Tímto svátkem končí u nás doba pro velikonoční svaté přijímání.

 

Znamení svatého kříže. — Kříž děláme malý: to je palcem pravé ruky na čele, ústech a hrudi (při evangeliu), a velký: pravou rukou od čela k hrudi a od levého ramene k pravému. Levou ruku máme přitom na prsou. — Tímto znamením vyznáváme víru v Boha trojjediného a dovoláváme se jeho pomoci. Je to modlitba sice krátká, ale velmi účinná. Udělej proto zbožně svatý kříž hned ráno, když vstáváš, večer, když uléháš, před prací a po práci, v pokušení a v nebezpečí. Zvlášť účinné je znamení svatého kříže svěcenou vodou. Matka dělá křížek na čele svému dítěti, dokud se ještě neumí modlit samo. I později mu rodiče dělají křížek na čele, zvláště když se ponejprv chystá k svaté zpovědi a k svatému přijímání, když se s nimi loučí před odchodem z domova, před sňatkem a v hodinu smrti. Své požehnání doprovázejí slovy: „Požehnej a opatruj tě od všeho zlého všemohoucí a milosrdný Bůh Otec, Syn a Duch svatý. Amen."

 

V každém křesťanském příbytku na čelném místě má být zavěšen posvěcený kříž. Je to posvátný znak naši víry a vděčná vzpomínka na to, že na kříži umřel za nás Pán Ježíš.

Častěji poděkuj Bohu Otci za to, že tě stvořil. Bohu Synu za to, že tě vykoupil.  Bohu Duchu svatému za to, že tě posvětil. Vděčně se modlívej: „Sláva Otci i Synu Duchu svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.“

 

 

7. BŮH SVĚT STVOŘIL, UDRŽUJE A ŘÍDÍ

 

21. K čemu stvořil Bůh svět?

Bůh stvořil svit ke své cti a slávě a k naší spáse.

 

22.       Co znamená: Bůh udržuje svět?

Bůh udržuje svět znamená: Bůh působí svou všemohoucností, že celý svět i každý jednotlivý tvor trvá tak dlouho, dokud Bůh chce.

 

23.       Co znamená: Bůh řídí svět?

Bůh řídí svit znamená: Všechno řídí Bůh a nic se neděje bez jeho vůle nebo dopuštění.

 

24.       Proč dopouští Bůh i hříchy?

Bůh dopouští i hříchy, protože nechce brát člověku svobodnou vůli a následky hříchu umí obracet k dobrému.

 

25.       Co praví Písmo svaté o řízení Božím?

O řízení Božím praví Písmo svaté: .Těm, kdož milují Boha, všechno napomáhá k dobrému" (Řím 8, 28).

 

Bůh svět a celý vesmír stvořil. — Bohu říkáme „Stvořitel nebe i země", protože všechno stvořil. Slovo „stvořil" znamená: Učinil z ničeho. Jen chtěl a stalo se. Tak věříme podle zjevení Božího.

 

V Písmě svatém se praví, že Bůh svět stvořil v šesti dnech. To však neznamená, že by celý svět byl stvořen za těchto šest dnů podle našeho počítání času. Svatopisec chce prostě ukázat a zdůraznit, že je šest dnů v týdnu určeno Bohem k práci a snažení a sedmý den k odpočinku a posvěcení. Všechno mimo Boha jmenuje se dohromady tvorstvo, vesmír anebo celý svět.

 

Zde na světě nikdy nedovedeš dobře pochopit, proč to nebo ono Bůh na tebe seslal nebo dopustil. Vždy však pamatuj, že on je tvůj nejlepší Otec, který tě opravdu tak miluje, jako nikdo na světě a chce jen tvoje dobro, chce, abys byl s ním šťasten po celou věčnost. Rozumně tedy jednáš, když se modlíš odevzdaně: „Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi."

 

 

8. BUĎ VŮLE TVÁ

 

26.       K čemu Bůh sesílá utrpení?

Bůh sesílá utrpení, aby hříšné potrestal a napravil, dobré pak zdokonalil a v nebi více oblažil.

 

27.       Proč se máme odevzdat do vůle Boží?

Máme se odevzdat do vůle Boží, protože Bůh při všem zamýšlí jen naše dobro.

 

Cesta utrpení vede k spáse.      Sám Bůh ti praví:  „Což se může zapomenout matka nad svým dítětem? A byť ona se zapomněla, já nezapomenu nad tebou" (Iz 49, 14)

 

Je moudré mít vždy velkou důvěru v Boži prozřetelnost a je nerozumné a hříšné promlouvat proti Božímu řízeni. I tehdy tě Bůh miluje, když na tebe dopustí utrpení, nemoc, bolest. On tomu rozumí lépe, než ty, a ví, proč tomu nezabránil. Když v něho opravdu věříš, doufáš a jej miluješ, všechno ti nakonec obrátí k dobrému. Ve chvílích bolu řekni odevzdaně s trpělivým Jobem: „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, jak se Pánu Bohu líbilo, tak se stalo, budiž jméno jeho pochváleno . . . Když jsme přijímali dobré věci z ruky Boží, proč bychom nepřijímali i zlé?" — Co sešle Bůh, nes tiše, rád, a ptej se, co chce od tebe. Bůh nemíní tě sužovat, on křížem vodí do nebe.

 

 

9. ANDĚLÉ

 

28.       Jak se k nám chovají svatí andělé?

Svatí andělé se k nám chovají přátelsky: Ochraňují nás na duši i na těle, povzbuzují nás k dobrému a prosí za nás u Boha.

 

29.       Jak se k nám chovají duchové zlí?

Duchové zlí se k nám chovají nepřátelsky: Pokoušejí nás k hříchu a hledí nám uškodit na zdraví a na majetku.

 

Kdo jsou andělé? — Andělé jsou pouzí duchové, kteří mají rozum a svobodnou vůli, ale těla nemají. Když Bůh stvořil anděly, byli zprvu svatí a přirozeně blažení. Bůh je stvořil ke své cti a slávě, k jejich blaženosti a k naší ochraně. Byli svatí, to znamená: Byli obdařeni milostí posvěcující. Měli si ji zachovat a tak si zasloužit nebe. Byli přirozeně blaženi, to znamená: Nic jim nechybělo a byli víc než spokojeni. Všichni andělé však nezůstali svatí a blažení. Někteří z nich se dopustili těžkého hříchu tím, že zpyšněli. Tak ztratili milost posvěcující a Bůh je zavrhl do pekla. Říkáme jim zlí duchové. Vůdce padlých andělů se jmenuje Lucifer. Velmi mnozí andělé zůstali však svatí. Bůh je za to odměnil věčnou blažeností v nebi.

 Svatých andělů je nesčíslně mnoho. Mluvíme o devíti sborech neboli kůrech andělů. Jsou to: Andělé, Archandělé, Síly, Mocnosti, Panstva, Knížectva, Trůnové, Cherubíni a Serafíni (Efes 1, 21; Kolos 1, 16).

Z archandělů se uvádějí jménem: Rafael, Gabriel a Michael, jakožto „kníže vojska nebeského" a vítězný bojovník proti zlým duchům (Zjev 12, 7-9). — Co víš o zjevení andělů z Biblických dějin? Jak se andělé vyobrazují?

 

Andělé strážní. — Slovo „anděl" znamená posel. Bůh posílá anděly, aby nám pomáhali k spáse. „Andělům svým o tobě přikázal, aby tě chránili na všech cestách tvých"  (Žalm 90, 11). Anděla strážného dal Bůh každému člověku. To si vděčně připomínáme ve svátek Andělů strážných 2. října. Denně jej vzývej modlitbou a poslouchej jeho hlasu. Napomenutí anděla strážného říkáme „vnuknutí". Budeš-li dbát vnuknutí svého anděla strážného, poznáš jeho ochranu na duši i na těle. Měj k němu úctu pro jeho blízkost. Chraň se dělat něco hříšného v jeho přítomnosti, neboť je stále a všude s tebou.

 

Zlí duchové. Jsou to nepřátelé Boží a také nepřátelé naši. Svatý apoštol Petr nás varuje: „Buďte střízliví a bděte, neboť váš protivník ďábel obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil. Jemu odpírejte silni ve víře" (I. Petr 5, 8—9). Zlý duch hledí nám uškodit především na duši, a to vnukáním špatných myšlenek a žádostí. Jobovi z dopuštěni Božího zničil všechen majetek, způsobil smrt jeho děti a jej samého ranil nemocí. V někom se zlý duch i usídlil. Takový člověk je posedlý zlým duchem. V evangeliu čteme, jak Pán Ježíš vymítal z některých lidí zlé duchy.

 

Denně pros svého anděla strážného o jeho přímluvu u Boha a jeho ochranu. Hled. aby ses mu co nejvíce podobal: Měj srdce vždy zbožné, čisté, k ostatním lidem buď vždy vlídný a všem pomáhej k dobrému. Nikdy se nepodobej duchům zlým, že bys žil ve hříchu, jiným dával špatný příklad nebo jiné dokonce přímo sváděl ke hříchu Bud jiným vždy jakoby viditelným andělem strážným!

 

 

10. JSEM ČLOVĚK, OBRAZ BOŽÍ

 

30.       Z čeho se skládá člověk?

Člověk se skládá z těla a z duše.

 

31.       Čím se duše lidská podobá Bohu?

Duše lidská se podobá Bohu tím, že má rozum, svobodnou vůli a je nesmrtelná.

 

32.       Co řekl Pán Ježíš o nesmrtelnosti lidské duše?

O nesmrtelnosti lidské duše řekl Pán Ježíš: „Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, duši však zabít nemohou" (Mat 10, 28).

 

První lidé. — Z Písma svatého víme, že první lidé byli dva, že je stvořil Bůh, že se jmenovali Adam a Eva a že bydleli v ráji.

Člověk není nikdy uspokojen, když ukojí jen své tělo, člověk touží ještě po něčem vyšším. Pro vyšší věci jsem stvořen, zní v nitru každého přemýšlejícího člověka, neboť má v sobě něco, co je mnohem víc než pouhá oživená hmota, má nesmrtelnou duši. Duši věřícího nemůže plně uspokojit ani věda, ani filosofie, ani umění, ani technický pokrok, ani cokoli jiného podobného. Tu může plně uspokojit jen Bůh.  Děkuj Bohu za to, že tě učinil k svému obrazu člověkem s nesmrtelnou duší, s rozumem a svobodnou vůli a že ti dal milost posvěcující, kterou se jemu podobáš nejvíce. Tuto svou nejkrásnější podobu a Bohem, milost posvěcující, si vždy zachovej!

 

 

11. PRVNÍ LIDÉ A JEJICH PÁD DO OTROCTVÍ HŘÍCHU

 

33.       Jací byli první lidé v ráji?

První lidé v ráji byli svatí, blažení a tělesně nesmrtelní.

 

34.       Čím zhřešili první lidé v ráji?

První lidé v ráji zhřešili tím, že neposlechli Boha a jedli ovoce se stromu zapovězeného.

 

35.       Jací už nebyli první lidé po hříchu prvotním?

Po hříchu prvotném  první lidé  už nebyli svatí,  ani  blažení,  ani tělesné nesmrtelní.

 

36.       Co dědí každý člověk po Adamovi?

Každý člověk dědí po Adamovi hřích s náklonnosti k zlému, utrpěni a smrt.

 

37.       Co bylo nejhorším následkem dědičného hříchu ?

Nejhorším následkem dědičného hříchu bylo, že se žádný člověk nemohl dostat do nebe.

 

První lidé v ráji. — Byli svatí, to znamená: Dostali milost posvěcující jako svatební roucho pro nebe, takže měli právo na nebe. Byli blažení, to znamená: Měli vše, co potřebovali k pozemskému lidskému štěstí a k tomu bystrý rozum a vůli nakloněnou k dobrému. Nepodléhali nemocem a neznali žádné utrpení. Byli tělesně nesmrtelní, to znamená; Nejenže nic netrpěli, ale neměli ani zemřít a měli jednou s duší i s oslaveným tělem přijít do nebe. To byly velké dary Boží.

 

Nejvzácnějším darem byla milost posvěcující. Milost posvěcující a všechny ostatní dary měli první lidé uchovat pro sebe i pro nás, své potomky. Bůh dal jim přikázání, aby ukázali svou oddanost, poslušnost a mohli zasloužit nebe pro sebe i pro nás.

 

Prvotní hřích. — První lidé však byli svedeni zlým duchem a přikázání Boží přestoupili. Tím zhřešili a promarnili všechny tyto dary pro sebe i pro nás. Touto neposlušností ukázali první lidé, že nechtějí uznávat Boha za svého nejvyššího Pána a že mu nevěří. Byl to proto hřích těžký. Nikdo nemůže považovat hřích prvních lidí za pouhou maličkost. Kdyby někdo například potupně pošlapal státní vlajku, byl by velmi přísně potrestán ne proto, že pošlapal kus barevného plátna, nýbrž proto,  že tím potupil celý stát.  Podobně těžký hřích prvních lidi nebyl jen v tom, že jedli zapovězené ovoce, nýbrž především v tom, že se tím vzepřeli proti Bohu.

 

Následky prvotního hříchu. — První lidé po hříchu prvotním už nebyli svatí, to znamená: Pozbyli milosti posvěcující, ztratili právo na nebe a zasluhovali peklo. Už nebyli blažení, to znamená: Pozbyli své pozemské štěstí, z ráje byli vyhnáni, jejich rozum se zatemnil a jejich vůle se naklonila k zlému. Už nebyli tělesně nesmrtelní, to znamená: Měli trpět a zemřít.

Tyto následky přešly i na jejich potomky, na nás. Když otec přijde o svůj majetek pozbývají ho s ním i jeho děti. Podobně Adam promarnil svěřené dary Boží nejen sobě, ale i nám. Proto každý člověk přichází na svět bez milosti posvěcující, to jest s dědičným hříchem. Následkem hříchu dědičného „srdce lidské se kloní od mladosti k zlému"   (I. Mojž 8, 21). Kromě toho čeká nás na světě utrpení a nakonec musíme zemřít. Nejhorší následek hříchu dědičného byl,  že  žádný člověk nemohl  se dostat do nebe.

 

Jediná Panna Maria zůstala uchráněna hříchu dědičného. Bůh to způsobil svou zvláštní milostí proto, že byla vyvolena za matku Vykupitele světa. Na památku toho slavíme 8. prosince svátek Neposkvrněného početí Panny Marie. Poněvadž Panna Maria byla uchráněna hříchu dědičného, vyobrazuje se, jak šlape na hlavu pekelného hada, který svedl první lidi ke hříchu. Často se modlívej: „Maria, bez, hříchu prvotného počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme".

 

„Hřích bídnými činí národy," praví Písmo svaté (Přísl 14, 34). Hřích činí bídným každého jednotlivého člověka. Chraň se proto každého i nejmenšího hříchu, nejvíce však hříchu těžkého!

 

12. BŮH SE SMILOVAL A SLÍBIL VYKUPITELE

 

38.       Koho slíbil Bůh po hříchu prvotném?

Po hříchu prvotném slíbil Bůh Vykupitele.

 

39.       Co zvláště předpověděli proroci o Vykupiteli?

Proroci předpověděli o Vykupiteli zvláště: 1. že se narodí v Betlémě, a to z panny, 2. že to bude sám Bůh všemohoucí a 3. že umře bolestně za všechny lidi, po smrti však bude oslaven.

Bůh slíbil Vykupitele.

 

Bůh řekl svůdci hadu-ďáblovi: »Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím, ona rozdrtí hlavu tvou!" (I. Mojž 3, 15). Ženou od Boha předpověděnou je Panna Maria, matka Krista Vykupitele. Ona rozdrtila hlavu hada-ďábla tím, že se stala matkou Vykupitele světa, který za nás na kříži zemřel, a tak nás vyprostil z moci ďáblovy, abychom mohli do nebe. — Boží slova k hadu-ďáblovi byla první radostná zvěst o Vykupiteli. Později byly zvěsti Boží o Vykupiteli čím dále četnější a jasnější. Uchovaly se u potomků Abrahámových v národě izraelském a jsou zapsány v Písmě svatém Starého zákona. Jsou to předobrazy a proroctví o Vykupiteli, Mesiáši.

Předobrazy Vykupitele ve Starém zákoně byly zvláště tyto: Ábel, Melchisedech, Izák, beránek velikonoční, měděný had na poušti, Josef Egyptský a Jonáš. Jasně a zřetelně předpovídali o Vykupiteli proroci.

 

Co zvláště předpověděli proroci o Vykupiteli? — Narodí se v Betlémě, a to z panny: „Ale ty, Betléme Efratský, maličký mezi rody Judovými, z tebe vyjde ten, jenž má být vladařem v Izraeli" (Mich 5, 2). „Aj, panna počne a porodí syna, zván bude jménem Emanuel" (to je Bůh s námi; Iz 7, 14). — Bude to sám Bůh všemohoucí: „Bůh sám přijde a spasí Vás. Tehdy se otevrou oči slepých i uši hluchých odemknou se. Tehdy poskočí chromý jako jelen a rozvázán bude jazyk němých" (Iz 35, 4—6). — Umře bolestně za všechny lidi: „Zbodli ruce i nohy mé. Mohou sčítat všechny moje kosti. Rozdělují sobě roucha moje, o můj oděv metají los" (Žalm 21, 17 — 19). — Po smrti však bude oslaven: „Neboť nenecháš duše mé v podsvětí a svému svatému nedopustíš, aby zakusil porušení" (Žalm 15, 10). Všecka tato proroctví se splnila na Ježíši Kristu.

 

Advent. — Bůh nechal lidi dlouho čekat na Vykupitele. Tak měli poznat, do jaké velké bídy je přivedl hřích a že je může zachránit jen Bůh. To čekání lidstva na Vykupitele se připomíná v adventě.

 

Děkuj Bohu, že se nad námi smiloval a poslal nám Vykupitele. Zvláště na to pamatuj v době adventní a o svátcích vánočních. Čím nejvíce budeš na to pamatovat?

 

 

13. KDO JE SLÍBENÝM VYKUPITELEM

 

40.       Kdo nás přišel vykoupit?

Vykoupit nás přišel Ježíš Kristus.

 

41.       Kdo je Ježíš Kristus?

Ježíš Kristus je jednorozený Syn Boha Otce, Bůh a zároveň člověk.

 

42.       Čím dokázal Ježíš Kristus své božství?

Své božství dokázal Ježíš Kristus svým  učením,  životem,  zázraky a proroctvími.

 

Co znamená jméno „Ježíš" a „Kristus"? — Jméno „Ježíš" znamená Vykupitel anebo Spasitel. Toto jméno dal svému vtělenému Synu Otec nebeský. Poslal anděla k Panně Marii se vzkazem „a dáš mu jméno Ježíš" (Luk 1, 31). Tentýž vzkaz vyřídil anděl později ve snu i sv Josefovi:   „Dáš  mu   jméno  Ježíš,  neboť  on  spasí  lid  z  jeho  hříchů"

(Mat 1, 21).

Jméno „Kristus" znamená totéž co Mesiáš, to je Pomazaný. Vykupiteli se říkalo Pomazaný, protože ve Starém zákoně byli kněží a králové k svému úřadu pomazáni olejem. Říkalo se jim „pomazaní Páně". Vykupitel je však nejvyšším knězem, učitelem a králem, a proto ještě více si zasluhuje názvu „Pomazaný". Apoštol svatý Pavel píše o Pánu Ježíši, že je král nad králi a pán nad pány" (I. Tim 6, 15).

 

Kdo je Ježíš Kristus? — Ježíš Kristus je jednorozený Syn Boha Otce a zároveň člověk. Říkáme „jednorozený", protože Ježíš Kristus je jediný a pravý Syn Boha Otce, kdežto my jsme byli z milosti Boží jen přijati za děti Boží při svatém křtu. V Písmě svatém čteme také o „bratřích Páně"  (Mat 12, 47). „Bratři Páně" nebyli skuteční bratři Pána Ježíše, nýbrž jeho příbuzní. Již ve Starém zákoně slovem „bratr" se označoval nejen rodný bratr, nýbrž i příbuzný a známý. Abrahám nazval Lota svým bratrem, ač byl Abrahám jeho strýcem. Židé pokládali všechny členy svého národa za jednu velkou rodinu, kde všichni byli bratry a sestrami. Jména tak zvaných „bratří Páně“ jsou: Jakub apoštol, Josef a Šimon. Otcem Jakuba, a tím i jeho bratří, jmenuje Nový zákon Alfea (Kleofáše); matka jejich Marie se nazývá „sestrou"  (to je příbuznou) Panny Marie.

 

Říkáme „Bůh a zároveň člověk", protože Syn Boží je Bůh od věčnosti, ale v čase vzal na sebe také lidskou přirozenost, totiž lidské tělo a lidskou duši, a tak se stal člověkem.

Čím dokázal Ježíš Kristus své božství? — Svým učením. Učení Pána Ježíše je nejvýš dokonalé a on sám o sobě častěji řekl, že je Syn Boží. Pod přísahou to prohlásil slavnostně u Kaifáše (Mat 26, 63—64). — Svým životem. On mohl říci i nepřátelům: „Kdo z vás bude mne vinit z hříchu?" (Jan 8, 26). — Svými zázraky. Zázrak je takový skutek, který může vykonat vlastní mocí toliko Bůh. Pán Ježíš vlastní moci proměnil vodu ve víno a dvakrát nasytil tisíce lidí několika chleby; vymítal zlé duchy a utišil bouři na moři; uzdravil pouhým slovem nemocné a křísil mrtvé; sám vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa.

Svými proroctvími. Proroctví je předpovědění takové budoucí věci, kterou může vědět toliko vševědoucí Bůh. Pán Ježíš předpověděl například zradu Jidášovu, zapření Petrovo, své utrpení, smrt, zmrtvýchvstání, nanebevstoupení, seslání Ducha svatého a rozboření Jeruzaléma. Všechny tyto předpovědi se splnily. Také se splní to, co předpověděl Pán Ježíš o konci světa a posledním soudu.

 

Jméno Ježíš vyslovuj vždy s největší úctou! Při vyslovení nejsvětějšího jména Ježíš skloň hlavu! Rád používej pozdravu: „Pochválen bud Ježíš Kristus!" Říkej však slova tohoto pozdravu vždy s největší úctou! Ať náležíš celou svou duší i tělem Pánu Ježíši: „Ježíši, Tobě žiji, Tobě umírám. Tvůj jsem živ i mrtev. Amen."

 

 

14. SKRYTÝ ŽIVOT PÁNĚ

 

43.       Co znamená: Ježíš Kristus se počal z Ducha svatého?

Ježíš Kristus se počal z Ducha svatého, znamená: Duch svatý způsobil, že Syn Boží začal být také člověkem.

 

44.       Proč se Panna Maria nazývá „nejsvětější Pannou"?

Panna Maria se nazývá „nejsvětější Pannou", protože byla uchráněna hříchu dědičného, žila do smrti bez hříchu osobního a zůstala vždy pannou.

 

45.       Proč se Panna Maria nazývá „matkou Boží" ?

Panna Maria se nazývá „matkou Boží", protože se z ní narodil Ježíš Kristus, Bůh a zároveň člověk.

 

46.       Kde se narodil Ježíš Kristus?

Ježíš Kristus se narodil v Betlémě ve chlévě.

 

Panna Maria je nejsvětější Panna a Matka Boží. — Za matku Vykupitele vyvolil Bůh nejčistší dívku z Nazareta, Pannu Marii. Proto ji uchránil hříchu dědičného, takže Panna Maria bylo počata bez hříchu prvotného, přišla na svět svatá, to jest v milosti posvěcující. Svátek jejího Neposkvrněného početí je 8. prosince a jejího Narození je 8. září. Zasnoubena byla svatému Josefovi.

 

Když uslyšela Panna Maria od anděla, že se má stát matkou Vykupitele působením Ducha svatého, přivolila k tomu slovy: „Aj, já služebnice Páně, staň se mi podle slova tvého" (Luk 1, 38). V té chvíli Duch svatý způsobil, že Panna Maria začala být matkou našeho Vykupitele Ježíše Krista. Proto říkáme, že Panna Maria počala Ježíše Krista z Ducha svatého. „Jenž se počal z Ducha svatého." Tehdy upravil Duch svatý pro Syna Božího lidské tělo v lůně Panny Marie a stvořil pro něho lidskou duši. Tak jednorozený Syn Boží se vtělil. Vtělení Syna Božího si vděčně připomínáme svátkem Zvěstování Panny Marie 25. března a modlitbou Anděl Páně.

 

Panna Maria se stala matkou našeho Vykupitele tak zázračným způsobeny že zůstala zároveň pannou a pannou vždy zůstala. Bylo to předpověděno již ve Starém zákoně: „Aj, Panna počne a porodí Syna. . ." [Iz 7. 14). Víme to také z ústního podání apoštolů. Od nejstarších dob

Svatý Josef. — Ježíš Kristus jako člověk pozemského otce nemá, poněvadž se stal člověkem zázračným působením Ducha svatého. Svatý Josef je proto jen pěstounem Pána Ježíše. Svátek svatého Josefa je 19. března a svátek svatého Josefa dělníka je 1. května. Celý měsíc březen je věnován úctě svatého Josefa. Naši čeští předkové jsou nám vzorem úcty svatého Josefa, neboť si jej zvolili za ochránce české země. Svatý Josef je uctíván jako ochránce rodin a celé Církve. Je také vzorem dělníků, neboť sám byl odkázán na práci svých rukou jako tesař. Také jej uctíváme jako zvláštního ochránce mravní čistoty a vzýváme ho, aby nám vyprosil šťastnou hodinu smrti. Umíral šťastně, neboť při jeho smrti byl Pán Ježíš a Panna Maria. Přidávej proto každý večer k modlitbě aspoň krátkou prosbu: „Svatý Josefe, vypros mi šťastnou hodinu smrti." Jak se svatý Josef vyobrazuje?

 

Narození Ježíše Krista. — „A Slovo tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi" (Jan 1, 14). „Slovo" je druhá božská osoba, jednorozený Syn Boží. Začal viditelně mezi námi přebývat v podobě lidské, když se narodil. Svátek Narození Páně slavíme 25. prosince (Hod Boží vánoční). Oktáva Hodu Božího 1. ledna (osmý den po Narození Páně), kdy Ježíš byl obřezán a dostal jméno. Oktáva je osmý den po velkém svátku. Zjevení Páně (Sv. Tří králů) 6. ledna, Obětování Páně (Hromnic) 2. února. Hlavní události z dětství a mládí Páně si připomínáme v radostném růženci. Pán Ježíš žil životem skrytým v Nazaretě až do svého třicátého roku. Když mu bylo třicet let, začal působit veřejně.

 

Pán Ježíš se narodil dobrovolně v chudobě, aby tím začal pokání za naše hříchy a také aby ukázal, že pravým zlem není chudoba, nýbrž hřích. Právě proto se stal Syn Boží člověkem, aby nás vysvobodil z otroctví hříchu a zasloužil nám nebe. Často o tom uvažuj a také podle toho jednej!

 

 

15. VEŘEJNÝ ŽIVOT PÁNĚ

 

47.       Jak působil Pán Ježíš veřejně?

Pán Ježíš působil veřejně takto:  Učil pravdám  Božím,  posvěcoval věřící a vedl je k zbožnému životu.

 

48.       K čemu si Pán Ježíš vyvolil apoštoly?

Pán Ježíš si vyvolil apoštoly, aby později místo něho učili pravdám Božím, posvěcovali věřící a vedli je k zbožnému životu.

 

Veřejné působení Pána Ježíše. — Pán Ježíš učil pravdám Božím. Co si pamatuješ z jeho učení? — Které znáš pamětihodné výroky Pána Ježíše? — Pán Ježíš posvěcoval věřící: Často se modlíval a učil jiné se modlit, dětem žehnal, kajícníkům odpouštěl hříchy, ustanovil mši svatou, svátosti a na kříži se za nás obětoval. — Pán Ježíš vedl věřící k zbožnému životu. Sám na sobě ukazoval, jak mají svatě žít: „Učte se ode mne" (Mat 11, 29). „Příklad zajisté dal jsem vám" (Jan 13, 15). Mimo to výslovně napomínal k dobrému, varoval před zlým, přikazoval plnit zákon Boží a také sám dával přikázání. Tak působil veřejně tři léta. Shromažďoval kolem sebe věřící, vybral si z nich učedníky a z těch si vyvolil dvanáct apoštolů.

 

Pán Ježíš řekl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, leda skrze mne" (Jan 14, 6). Hled proto co nejlépe poznat učení Pána Ježíše. Bud pozorný v náboženském vyučováni a také se pilně uč tomu, co je uloženo. Poslouchej pozorné slovo Boží při kázání a při bohoslužbě slova. Čítávej rád v Biblických dějinách, v Katechismu, a až budeš dospělejší, čítávej také v Písmu svatém, zvláště v Novém zákoně.

 

 

16. UMUČENI PÁNĚ

 

49.       Kde zemřel Pán Ježíš?

Pán Ježíš zemřel na hoře Kalvárii u města Jeruzaléma.

 

50.       K čemu trpěl a zemřel Pán Ježíš?

Pán Ježíš trpěl a zemřel, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a na věky spasil.

Utrpení a smrt Pána Ježíše. — Bůh trpět nemůže. Proto vzal na sebe Syn Boží lidské tělo a lidskou duši, aby mohl za nás trpět, zemřít a tak nás vykoupit a spasit. Pán Ježíš trpěl a zemřel jako člověk, poněvadž jako Bůh nemohl ani trpět, ani zemřít. To všechno vzal na sebe dobrovolně a z lásky k nám. „Větší lásky nemá nikdo nad tu, kterou má ten, kdo dává svůj život za své přátele" (Jan 15, 13). „Pozoruj Pána Ježíše na kříži: Hlavu má skloněnou, aby tě políbil, ruce rozpjatý, aby tě objal, srdce otevřeno, aby tě ukryl a chránil" (svatý Augustin).

Pán Ježíš trpěl a zemřel, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a na věky spasil. Slovo „vykoupil" znamená: Vykoupil nás z otroctví hříchu, dal náhradu za lidské hříchy, a tak nás vysvobodil od věčného zavržení. Tím nás spasil, to znamená: zasloužil nám opět milost posvěcující a Právo na nebe. Dobrovolná smrt Pána Ježíše na kříži je oběť Nového zákona. Tuto oběť denně nekrvavým způsobem nám tajemně předvádí mše svatá.

 

„Beránek Boží." — Obětování beránka nařídil Hospodin Izraelským než vyšli z Egypta (II. Mojž. 12, 3—13). Na památku toho obětovali každoročně beránka velikonočního. O Kristu Vykupiteli předpověděl prorok Izaiáš, že svou smrtí bude se obětovat za naše hříchy, jako beránek (Iz 55, 6—7). A Pán Ježíš obětoval se tak na kříži skutečně: „Náš velikonoční beránek, Kristus byl obětován" (I. Kor 5, 7). „Ejhle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa" (Jan 1, 29). — To, co za nás Pán Ježíš trpěl, je krátce obsaženo v bolestném růženci.

 

Svatý kříž vidíš v kostele, na věži, na hřbitově, u cest, v domácnosti a jinde. Vděčně pozdravuj toto svaté znamení spásy. Hoši a mužové máji smeknout, dívky a ženy mají udělat kříž nebo alespoň se uklonit. Je krásné přitom pozdravit svatý kříž také slovy: „Klaníme se Tobě, Pane Ježíši Kriste, a dobrořečíme Tobě, neboť svatým křížem svým svět jsi vykoupil.* V pátek odpoledne ve tři hodiny se pomodli pětkrát Otčenáš, Zdrávas a jednou Věřím v Boha, abys poděkoval Pánu Ježíši za to, že za tebe umřel a tak tě vykoupil. Poděkujme Kristu Pánu za všelikou jeho svatou ránu! Pro jeho umučení  na věky jsme s Bohem usmířeni."

 

 

17. JEŽÍŠ KRISTUS VSTAL Z MRTVÝCH

 

51.       Co znamenají slova: „Sestoupil do pekel"?

Slova „sestoupil do pekel“ znamenají, že duše Páně po jeho smrti sestoupila do předpeklí.

 

52.       Co znamenají slova: „Vstal z mrtvých"?

Slova „vstal z mrtvých" znamenají, že Pán Ježíš vlastní moci spojil svou duši opět s tělem a vyšel neviditelné z hrobu zavřeného.

 

53.       Čemu nás učí zmrtvýchvstání Páně?

Zmrtvýchvstání Páně nás učí, že Pán Ježíš je nejen člověk, ale zároveň Bůh a že i naše těla budou jednou vzkříšena z mrtvých.

 

Sestoupil do pekel. — Když Pán Ježíš zemřel na kříži, odloučila se jeho duše od těla. Jeho božství však zůstalo dále spojeno s jeho tělem i s jeho duší. Hned po smrti „sestoupil do pekel", to je do předpeklí. Je to místo, kde duše svatých, zemřelých před Kristem, pokojně a bez bolesti očekávaly Vykupitele. Duše Pána Ježíše tam zvěstovala svatým, že jsou vykoupeni a spaseni. S nimi tam zůstala až do třetího dne. To si připomínáme na Bílou sobotu. Zároveň je Bílá sobota památným dnem odpočinku mrtvého těla Páně v hrobě.

 

Vstal z mrtvých. — Pán Ježíš několikrát určitě předpověděl, že v hrobě nezůstane. Řekl například: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej vystavím." Tu řekli Židé: „Šestačtyřicet let byl stavěn tento chrám, a ty jej vystavíš ve třech dnech?" On však to pravil o chrámu svého těla (Jan 2, 20—21). Pán Ježíš z mrtvých vstal. Apoštol svatý Pavel napsal: „Nevstal-li Kristus z mrtvých, marné je kázání naše, marná je i víra vaše. . , Avšak Kristus vstal z mrtvých jako prvotina těch, kdož zesnuli" (I. Kor 15, 14—20). V Apoštolském vyznání víry se modlí Církev od nejstarších dob „Třetího dne vstal z mrtvých."

Od svého vzkříšení má Pán Ježíš tělo oslavené. Proto přišel k svým učedníkům zavřenými dveřmi, vznesl se do výše, nemůže už trpět ani zemřít, je pro nás neviditelný a je přítomen mezi námi ve svaté hostii.

 

Čemu nás učí zmrtvýchvstání Páně? — Že Kristus sebe vzkřísil, je v dějinách světa největší zázrak. Svým slavným zmrtvýchvstáním dokázal Kristus nezvratně, že je nejen člověk, ale zároveň Bůh a že celé jeho učení je naprosto pravdivé. Zejména je jisté, že také my jednou budeme vzkříšeni z mrtvých. Zárukou, že i my jednou budeme vzkříšeni z mrtvých s tělem oslaveným, je nám zvláště hodné svaté přijímání. Pán Ježíš slíbil: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v den poslední" (Jan 6, 55). Proto v čase velikonočním volá Církev všechny katolické křesťany k sv. přijímání. Ukládá to jako velmi důležitou povinnost v pátém přikázání církevním.

 

Zmrtvýchvstání Páně nám slavnostně připomíná Hod Boží velikonoční, svíce velikonoční s odznaky pěti oslavených ran (paškál) a zpěv „Aleluja", to je „Chvalte Pána!" Rodičku Boží oslavujeme v čase velikonočním chvalozpěvem „Raduj se nebes Královno!" — Hlavní události z oslavení Páně a Panny Marie si krátce připomínáme v slavném růženci.

 

Každý z vás si může říci s apoštolem svatým Pavlem: „Vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen ..." (II. Tim 1, 12). Ano, vím a jsem pevně přesvědčen, že Ježíš Kristus je nejen člověk, ale zároveň všemohoucí Bůh, že je všechno pravda, čemu učil a čemu učí svatá Církev katolická. V této víře chci se pilně vzdělávat a posilovat modlitbou, mší svatou, svatým přijímáním, podle té víry chci žít až do smrti, abych jednou byl vzkříšen nikoliv ke svému zahanbení, nýbrž k věčné slávě a radosti u Spasitele.

 

 

18. JEŽÍŠ KRISTUS VSTOUPIL NA NEBESA

 

54.       Ve který den vstoupil Pán Ježíš na nebesa?

Pán Ježíš vstoupil na nebesa ve čtvrtek, čtyřicátý den po svém zmrtvýchvstání.

 

55.       Co znamenají slova: „Sedí na pravici Boha Otce všemohoucího"?

Slova: „Sedí na pravici Boha Otce všemohoucího" znamenají, že Pán Ježíš i jako člověk panuje s Bohem Otcem celému světu.

 

Vstoupil na nebesa. — Po svém zmrtvýchvstání zjevoval se Pán Ježíš apoštolům čtyřicet dní a učil je o království Božím. Potom vstoupil na nebesa s hory Olivetské svou vlastní mocí, s tělem i s duší, před očima svých učedníků. Vstoupil do nebe první z lidi. „V domě Otce mého je příbytků mnoho. . . „Jdu, abych vám připravil místo“ (Jan 13, 2) Do nebe vzal s sebou duše z předpeklí. S námi zůstává Pán Ježíš v nejsvětější svátosti oltářní.

Svátek Nanebevstoupení Páně slavíme proto čtyřicátého dne po neděli velikonoční. Před svátkem Nanebevstoupení Páně jsou Křížové dni s prosebnými průvody. Mimo jiné se přitom modlíme: „Abys zemskou úrodu dal a zachoval, abys naše mysli k nebeským žádostem pozdvihl, prosíme tě, uslyš nás!" „Hledejte to, co je shůry, kde Kristus sedí na pravici Boží!" (Kol 3, 1).

 

Sedí na pravici Boha Otce všemohoucího. — Bůh je pouhý duch, a proto nemá ani pravici ani levici. Slova: „ Sedět na pravici Boží" znamenají mít čest, moc a slávu, rovnou Bohu. Pánu Ježíši i jako člověku se dostalo v nebi nejvyšší pocty, moci a slávy, proto říkáme: „Sedl na pravici Boha Otce všemohoucího." S Bohem Otcem v jednotě s Duchem svatým žije a kraluje Kristus na věky. To nám připomíná svátek Krista Krále v poslední neděli říjnovou.

Máme pracovat o to, aby Kristus kraloval v srdcích všech lidi. Máme pracovat zvláště modlitbou, osobními obětmi, sebezapřením, dobrým příkladem, dobrým slovem. Této práci říkáme apoštolát. Pán Ježíš je náš nejvyšší Král. Modli se „Přijď království tvé" a také pracuj pro království Kristovo.

 

 

19. VĚŘÍM V DUCHA SVATÉHO

 

56.       Kdo je Duch svatý?

Duch svatý je třetí božská osoba, Bůh Utěšitel a Učitel, kterého seslal Pán Ježíš apoštolům a Církvi.

 

57.       V který den seslal Pán Ježíš apoštolům Ducha svatého?

Pán Ježíš seslal apoštolům Ducha svatého v neděli, desátý den po svém nanebevstoupení.

 

58.       Co zvláště způsobil Duch svatý v apoštolech?

Duch svatý způsobil v apoštolech zvláště, že je osvítil,  posilnil a posvětil.

 

59.       Co působí Duch svatý v celé Církvi?

Duch svatý působí v celé Církvi, že ji zachovává, řídí a rozdává skrze ni své milosti, které nám Pán Ježíš zasloužil svou smrtí na kříži.

 

60.       Co působí Duch svatý v nás?

Duch svatý působí v nás, že nás posvěcuje milostí posvěcující a pomáhá nám milostí pomáhající.

 

61.       Co vlévá Duch svatý do naší duše s milostí posvěcující?

S  milostí posvěcující  vlévá Duch svatý do naší duše:  tři  božské ctnosti — víru, naději a lásku, sedm svých darů a ctnosti mravní.

 

62.       Jak se jmenuje sedm darů Ducha svatého?

Sedm darů Ducha svatého se jmenuje: dar moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, dětinné důvěry v Boha a bázně Boží.

 

Sestoupení Ducha svatého na apoštoly. — Duch svatý sestoupil na apoštoly v den letnic, to je padesátý den po hlavním velikonočním svátku Letnice se slavívaly na památku, že Bůh dal na hoře Sinaj desatero přikázání padesátý den po východu Izraelitů z Egypta. Slavnost trvala pouze jeden den. V Jeruzalémě bylo tehdy hodně Židů i z dalekých krajin. — My slavíme den letnic na památku seslání Ducha svatého — to je Hod Boží svatodušní.

 

Dary Ducha svatého. — Duch svatý používá v nás svých sedmi darů k tomu, aby nás mimořádně mocně osvítil, povzbudil a posílil.

Tak například darem moudrosti nám pomáhá Duch svatý, abychom nejen jasněji poznávali pravdy Boží, ale také pociťovali nevýslovnou radost z jejich velikosti a krásy a aby nám byly světlem k utvoření pevných zásad životních. V tom je pravá životní moudrost, tak se stáváme opravdu moudrými.

Darem rozumu nám pomáhá Duch svatý, abychom správně rozuměli pravdám Božím. — Darem rady nám pomáhá Duch svatý, abychom se zvláště ve spletitých případech správně rozhodovali vždy pro to, co je ke cti a slávě Boží a k naší spáse. — Darem síly (statečnosti) nám pomáhá Duch svatý, abychom měli vždy odvahu a sílu vykonat přes všechny překážky to, co Bůh po nás žádá, — Darem umění nám pomáhá Duch svatý, abychom uměli ve věcech stvořených vždy víc a více poznávat Boha — Stvořitele, svého nejvyššího Pána a tak se naučili správně číst v knize přírody. — Darem dětinné důvěry v Boha (zbožnosti) nám pomáhá Duch svatý, abychom jako šťastné děti Boži měli vždy bezmeznou, dětinnou důvěru v Boha, a proto se k němu modlili vždy rádi, upřímně, s největší důvěrou a co nejčastěji. — Darem bázně Boží nám pomáhá Duch svatý, abychom se na světě nebáli ničeho, kromě hříchu, neboť hřích je největší nevděk k Bohu nejvýš dobrotivému a zároveň- největší neštěstí pro člověka.

 

Denně  pros   Ducha  svatého:   „Přijď  Duchu svatý,  naplň  srdce  v  tebe  věřících a zapal v nich oheň své lásky!"

 

 

 

20. ZALOŽENÍ A POČÁTKY CÍRKVE

 

63.       Co je Církev obecná neboli katolická?

Církev obecná neboli katolická je viditelná společnost všech pokřtěných, kteří mají pravou víru, přijímají stejné svátosti a uznávají papeže za svou viditelnou hlavu.

 

64.       Kdo založil Církev?

Církev založil Pán Ježíš.

 

65.       Jak založil Pán Ježíš Církev?

Pán Ježíš založil Církev takto: 1. odevzdal apoštolům moc učit pravdám Božím, posvěcovat věřící a vést je k zbožnému životu; 2. ustanovil apoštola Petra za viditelnou hlavu Církve a 3. slíbil, že zůstane její hlavou neviditelnou.

 

66.       Kterými  slovy slíbil Pán Ježíš apoštolu Petrovi nejvyšší moc v Církvi?

Pán Ježíš slíbil apoštolu Petrovi nejvyšší moc v Církvi těmito slovy: .Ty jsi Petr (to je skála) a na té skále založím Církev svou, a brány pekelné ji nepřemohou. A tobě dám klíče od království nebeského: Cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi; a cokoliv rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi" (Mat 16, 18).

 

67.       Kterými slovy ustanovil Pán Ježíš apoštola Petra za viditelnou hlavu Církve?

Pán Ježíš ustanovil apoštola Petra za viditelnou hlavu Církve těmito slovy: „Pas beránky mé!. . . Pas ovce mé!" (Jan 21, 15—17).

 

68.       Kterými slovy Pán Ježíš slíbil, že zůstane neviditelnou hlavou Církve?

Pán Ježíš slíbil, že zůstane neviditelnou hlavou Církve, těmito slovy: ,Já s vámi jsem po všechny dny až do konce světa" (Mat 28, 20).

 

Apoštolé místo Pána Ježíše. — Pán Ježíš odevzdal apoštolům moc učit pravdám Božím, posvěcovat věřící a vést je k zbožnému životu těmito slovy: „Dána je mi veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého! A učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já s vámi jsem po všechny dny až do konce světa" (Mat 28, 18—20). Těmito slovy Pán Ježíš zároveň slíbil, že bude pečovat o svou Církev až do konce světa, že zůstane její hlavou neviditelnou.

 

Apoštol sv. Petr, první viditelná hlava církve. — Apoštol sv. Petr se původně jmenoval Šimon, syn Janův. Pán Ježíš mu dal nové jméno, aby ukázal, že mu dá nový a velký úkol, vysoký úřad. „Petr" znamená česky „skála". To mělo apoštolu Petrovi připomenout, že má být jako skála pevným základem Církve.    Pán Ježíš slíbil své Církvi: „Brány pekelné ji nepřemohou." To znamená, že žádní nepřátelé nepřemohou jeho Církev.  Apoštolu Petrovi  slíbil  Pán Ježíš:   „Tobě dám klíče od království nebeského." To znamená, slíbil apoštolu Petrovi nejvyšší moc nad všemi ostatními údy Církve ve věcech spásy a také slíbil, že jej učiní svým zástupcem, neboť pán domu odevzdá klíče jen svému zástupci. Dále řekl Pán Ježíš apoštolu Petrovi: „Cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi a cokoliv rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi." Slovo  „svázat"  znamená někoho k něčemu  zavázat, něco mu nařídit. Proto svatý Petr a jeho nástupci obdrželi právo něco nařídit, co by uznali k spáse za vhodné nebo potřebné. Také ovšem svatý Petr a jeho nástupci obdrželi právo „rozvazovat". To znamená, že mají právo některá církevní nařízení (církevní přikázání) změnit, zrušit nebo z důležitých příčin prominout. Takovému církevnímu prominutí říkáme dispens. Přikázání Boží však zrušit nemůže nikdo, ani apoštol svatý Petr, ani jeho nástupci.

 

Do svaté katolická Církve byl jsi přijat svatým křtem. Poděkuj za tu velikou milost a slib svaté Církvi věrnost. „Děkuji ti, trojjediný Bože, že jsi mne přijal do svaté katolické Církve. Jsem tomu upřímně rád, jen pomáhej mi, abych jí zůstal vždy věrným a podle jejích přikázáni také žil."

 

21. NÁSTUPCOVÉ APOŠTOLŮ

 

69.       Kdo je od smrti apoštola Petra viditelnou hlavou Církve?

Od smrti apoštola Petra je viditelnou hlavou Církve jeho nástupce, biskup města Říma, jemuž říkáme svatý Otec nebo papež.

 

70.       Kdo jsou nástupci apoštolů?

Nástupci apoštolů jsou biskupové platně vysvěcení a s papežem sjednocení.

 

Apoštol svatý Petr a jeho nástupci. — Apoštol svatý Petr sídlil nejprve v městě Jeruzalémě, později v Antiochii a naposledy v Římě jako první římský biskup. Za císaře Nerona byl apoštol svatý Petr přibit na kříž hlavou dolů a zemřel jako mučedník roku 67. V Římě byl také pohřben. Svátek svatého Petra (a svatého Pavla) je 29. června. Nad jeho hrobem je postaven velechrám svatého Petra. Je 187 m dlouhý, 137 m široký, 117 m vysoký a vejde se do něho asi 54 000 lidí. (Do chrámu sv. Víta v Praze se vejde asi 8000 lidí.)

Prvním nástupcem svatého Petra byl sv. Linus, pak svatý Kletus svatý Klement atd. Papež Pavel VI. je 264. nástupcem svatého Petra. Slovo „papež" pochází z řeckého slova „pappas", to je otec. Papeži říkáme svatý Otec, poněvadž vykonává svatý úřad, a je duchovním otcem všech věřících. Na památku toho, že dostal od Pána Ježíše jakožto viditelná hlava Církve jiné jméno, Petr, dává si každý zvolený papež jiné jméno a jen tímto jménem se od té doby v dějinách označuje.

 

Jen biskup města Říma je nástupcem svatého Petra, poněvadž svatý Petr byl až do své smrti biskupem města Říma a zároveň viditelnou hlavou Církve. Papežským sídlem v Římě je skupina budov s vele-chrámem svatého Petra — zvaná Vatikán, který s okolním územím (44 ha rozlohy) tvoří samostatný stát „Město Vatikán". Papežskému úřadu říkáme „Svatá stolice". Jako rádce a pomocníky má papež sbor kardinálů a biskupů z různých částí světa. Po smrti papežově kardinálové mají právo volit papeže nového. Čestným odznakem papeže je tiara neboli trojkoruna, na znamení, že má v Církvi nejvyšší úřad učitelský, kněžský a pastýřský a pak dva zkřížené klíče, na znamení jeho nejvyšší moci v Církvi. Papežský prapor je barvy zlatostříbrné (žlutobílé).

 

Nástupci apoštolů. — Jsou to biskupové platně vysvěcení. Ta část Církve, kterou dal papež pod správu biskupa, se jmenuje biskupství neboli diecéze. Přední biskup v zemi se jmenuje arcibiskup, neboli metropolita. Jeho biskupství se nazývá arcibiskupství nebo arcidiecéze.

Biskupům pomáhají knězi svátostně vysvěcení a k vykonávání kněžské služby zplnomocnění. O naši spásu pečuje duchovní správce biskupem ustanovený, kterému říkáme farář. My jsme jeho farníci, patříme k jeho farní osadě neboli k farnosti. Faráři pomáhá v duchovní správě kooperátor, kaplan. Do které farnosti patříš ty? Jménem biskupa dozírá na několik farností kněz k tomu od biskupa ustanovený. V zemi moravskoslezské se mu říká děkan a v zemi české vikář. Každé děkanství nebo vikariát tvoří určitý počet farností. Do které diecéze a děkanství (vikariátu) patří tvoje farnost?

 

Svatý Otec, biskupové a kněží pečují o to, aby Církev dobře vedli. Uvažuj, čím ty jim můžeš pomáhat, aby Církev vždy více vzkvétala. Čím můžeš k tomu pomáhal zvláště ve své  farnosti?

 

 

22. ZNAKY JEDINÉ A PRAVÉ CÍRKVE JEŽÍŠE KRISTA

 

71. Odkud víme, že Pán Ježíš založil jen jednu Církev?

Že Pán Ježíš založil jen jednu Církev, víme z jeho slov:  „Ty jsi Petr (to je skála) a na té skále založím Církev svou..."   (Mat 16, 18).

 

72.       Které znaky dal Pán Ježíš své Církvi?

Pán Ježíš dal své Církvi tyto znaky: Jeho Církev je jednotná, svatá, obecná neboli katolická a apoštolská.

 

73.       Z čeho poznáváme, že naše církev je jednotná?

Že naše Církev je jednotná, poznáváme z toho: Na celém světě má jedno učení, jedny svátosti a jednu viditelnou hlavu.

 

Církev Pána Ježíše je toliko jediná! — Pán Ježíš řekl jasně a určitě: „Založím Církev svou..." Kdyby řekl: „Založím církve své", pak by jich založil ovšem více. On však mluvil toliko o Církvi jediné! A jindy řekl: „Bude jeden ovčinec a jeden pastýř" (Jan 10, 16). Tak věřili i apoštolé: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest" (Efes 4, 5).

 

Znaky pravé Církve Pána Ježíše. — Nejedna náboženská společnost bývá nazývána „církvi" a pokládána od svých příslušníků za tu Církev, kterou založil Pán Ježíš. Avšak znaky pravé Církve jsou: Církev Pána Ježíše je jednotná, svatá, obecná neboli katolická a apoštolská. Tyto všechny znaky má jediná Církev římskokatolická. Již na církevním sněmu v Cařihradě (r. 381) bylo prohlášeno: „Věřím v jednu svatou, katolickou a apoštolskou Církev." Toto vyznání víry (Krédo) se modlí kněz ve mši svaté každou neděli a o mnohých svátcích.

Církev Pána Ježíše je jednotná, neboť má jedno učení, jedny svátosti a jednu viditelnou hlavu. Ostatní náboženské společnosti, které se odštěpily od Církve, nejsou jednotné ani v učení, ani ve svátostech, ani ve viditelné hlavě.

 

Pán Ježíš se modlil při poslední večeři: „Aby všichni jedno byli jako Ty, Otče, ve mně a já v Tobě" (Jan 17, 21). Od starodávna snažili se papežové přivést všechny odloučené křesťany k jednotě  svaté  viry v pravé  Církvi.

 

 

23. CÍRKEV JEŽÍŠE KRISTA JE SVATÁ

 

74.       Z čeho poznáváme, že naše Církev je svatá?

Že naše Církev je svatá, poznáváme z toho: Má svaté učení, prostředky k svatému životu a mnoho svatých, které Bůh oslavil zázraky.

 

75.       Čím se hlavně jeví svatost učedníků Páně?

Svatost učedníků Páně se jeví hlavně vzájemnou láskou podle příkazu Pána Ježíše:  „Přikázání nové vám dávám, abyste se navzájem milovali, jako já jsem miloval vás . . . „Podle toho poznají všichni, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým"  (Jan 13, 34-35).

 

Církev Pána Ježíše je svatá. — Každý člen Církve může a má být svatým. Již zde na zemi je svatým každý, kdo žije v milosti posvěcující. Ale o takových svatých, kteří ještě nezemřeli, obyčejně nemluvíme jako o svatých. Mluvíme-li o svatých, mluvíme obyčejně o těch svatých, kteří jsou již v nebi a které ctíme a vzýváme. Takové svaté, kteří zde na zemi vynikali svatostí života a na jejichž přímluvu se staly aspoň čtyři zázraky, prohlašuje Církev veřejně za svaté. Když se na přímluvu někoho staly zázraky dva, takového prohlašuje Církev za blahoslaveného. To jsou ovšem jen ti nejslavnější svatí. Ale kromě těch je v nebi ještě velmi mnoho svatých, o kterých ví jedině Bůh. Naše Církev má tedy svaté, které Bůh oslavil zázraky.

 

Pán Ježíš vyprávěl jednou podobenství o koukolu mezi pšenici (Mat 13, 25). „Koukol" se ukázal hned mezi dvanácti apoštoly a mezi prvními věřícími v Jeruzalémě (Sk. ap. 5, 2). Podobně byli a jsou v Církvi někteří členové nehodní, protože nežijí podle toho, čemu Církev učí, co k posvěcení života nabízí a co přikazuje. Daleko více však než koukolu hříchu bylo a je v Církvi vzácné úrody pšeničné. Každý z nás kéž se podobá vždy pšenici a nikdy koukolu. Bůh napomíná v Písmě svatém: „Buďte svatí, neboť já svatý jsem" (III. Mojž 11, 44).

 

 

 

24. CÍRKEV JEŽÍŠE KRISTA JE OBECNÁ NEBOLI KATOLICKÁ A APOŠTOLSKÁ

 

76.       Z čeho poznáváme, že naše Církev je obecná neboli katolická?

Že naše Církev je obecná neboli katolická poznáváme z toho: Pán Ježíš ji založil pro všechny národy a doby až do skonání světa.

 

77.       Z čeho poznáváme, že naše Církev je apoštolská?

Že naše Církev je apoštolská poznáváme z toho: Její představení jsou nástupci apoštolů a. také její učení a svátosti jsou z doby apoštolů.

 

78.       Kdo je údem Církve katolické?

Údem Církve katolické je každý pokřtěný, který se od ní dobrovolně neodloučil ani z ní nebyl vyloučen.

 

Církev Pána Ježíše je obecná neboli katolická. — Je obecná neboli katolická, to je všeobecná, neboť ji Pán Ježíš založil pro všechny národy a doby až do skonání světa. Proto poručil apoštolům: „Jděte tedy, učte všechny národy. . ." (Mat 28, 19). Národní „církev" proto nemůže být Církví Kristovou. Národní a jiné „církve" nejsou všeobecné, poněvadž vznikly až později po Kristu a nejsou ani schopny se rozšířit mezi všechny národy. Poněvadž Církev katolická je všeobecná, posílá své kněze-misionáře do všech zemí a ke všem národům.

 

Církev Pána Ježíše je apoštolská. — Pro svou Církev vyvolil a ustanovil Pán Ježíš apoštoly v čele se svatým Petrem. Apoštolé vysvětili za své nástupce biskupy. Ti působili pod vedením nástupce svatého Petra. Nástupcové těch biskupů vysvětili dnešní biskupy Církve katolické. Každý z nich je tedy platně, to je apoštolsky vysvěcen,"když byl před tím od papeže, nástupce apoštola svatého Petra, nejprve jmenován. Římský papež a biskupové takto vysvěceni a s papežem sjednoceni jsou tedy řádnými nástupci apoštolů.

Údy Církve. — Církev Kristova není pouhý spolek, do kterého se přihlašujeme jen jako členové. Církev Kristova je jeho tajemné tělo a my jako členové Církve jsme údy tohoto tajemného těla. Říkáme tajemné neboli mystické tělo, poněvadž Církev nemá zevnější podoby těla Kristova. „Jako totiž v jednom těle máme mnoho údů, ale všechny údy nemají stejnou službu, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu.. ." (Řím 12, 4—5).

 

Často o tom přemýšlej, že nejsi pouhým členem Církve jako nějakého spolku, nýbrž údem tajemného (mystického) těla Kristova — vždyť Církev je jeho tajemné tělo a my katoličtí křesťané jeho údy. Podle toho také se chovej k ostatním údům Církve vždy s dobrotivou a obětavou láskou, která se projevuje zvláště tím, že se jeden za druhého modlí a jeden druhému, pokud může, ochotně pomáhá.

 

 

25. ÚKOL CÍRKVE

 

79.       K čemu založil Pán Ježíš Církev?

Pán Ježíš založil Církev, aby místo něho učila pravdám Božím, posvěcovala věřící a vedla je k zbožnému životu.

 

80.       Může se Církev v učení o víře a mravech mýlit?

V učení o víře a mravech Církev se mýlit nemůže, poněvadž jí Pán Ježíš udělil dar neomylnosti.

 

81.       Komu v Církvi přísluší dar neomylnosti?

Dar neomylnosti přísluší v Církvi papeži, když buďto sám anebo spolu s biskupy ohlašuje pro celou Církev závazné rozhodnutí o víře a mravech.

 

V čem je dar neomylnosti? — Dobře rozeznávej! Papež není neomylný ve svém vědění světském, ani když o některé náboženské pravdě se vyslovuje soukromě. Je neomylný jenom tehdy, když slavnostně jako nejvyšší učitel a pastýř pro celou Církev závazně a jednou provždy rozhoduje, v kterou pravdu máme věřit nebo co máme dělat pro svou spásu.

V tu chvíli ho chrání Duch svatý od omylu. Taktéž neomylně rozhoduje o víře a mravech obecný sněm církevní, papežem svolaný a potvrzený. Poslední obecný církevní sněm, druhý vatikánský, byl v Římě od r. 1962 do r. 1965.

Neomylný neznamená bezhříšný. Pán Ježíš neslíbil ani svatému Petrovi, ani jeho nástupcům bezhříšnost.

 

Církev „je sloup a základ pravdy" (I. Tim 3, 15). Tak se věřilo v Církvi od pradávna. „Řím promluvil, spor ukončil" (sv. Augustin, zemřel r. 430). Na církevním všeobecném (ekumenickém) sněmu vatikánském r. 1870 byla neomylnost Církve prohlášena výslovně za článek víry.

 

Odkud víme, že Pán Ježíš udělil Církvi dar neomylnosti. — Že Pán Ježíš udělil Církvi dar neomylnosti, víme z jeho slov, jimiž přislíbil Církvi ustavičnou pomoc svou a pomoc Ducha svatého. Ustavičnou pomoc svou slíbil Pán Ježíš těmito slovy: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa" (Mat 28, 20). To znamená, že skrze Církev učí sám Pán Ježíš a on se mýlit nemůže. Apoštolu svatému Petrovi slíbil: „Já jsem prosil za tebe, aby tvá víra nepřestala, a ty jednou po svém obrácení posiluj bratry své" (Luk 22, 32). Toto zaslíbení platí i pro nástupce svatého Petra, římského papeže. — Ustavičnou pomoc Ducha svatého slíbil Pán Ježíš Církvi těmito slovy: „Já budu prosit Otce a dá vám jiného Utěšitele, aby s vámi zůstával na věky, Ducha pravdy"  (Jan 14, 16).

 

Raduj se z toho, že jsi údem katolické Církve, kterou založil Pán Ježíš na nerozborné skále — na jejím neomylném učitelském úřadě. Hrdě se k ni hlas nejen svým jménem, svým slovem, ale i celým svým životem. S apoštolem svatým Pavlem můžeš si klidně říci:  „Vím, komu jsem uvěřil a jsem přesvědčen!"  (II. Tim 1, 12).

 

 

26. POVINNOSTI K CÍRKVI KATOLICKÉ

 

82.       Která povinnosti máme k Církvi katolické?

K Církvi katolické máme tyto povinnosti: Máme k ní náležet, ji milovat, věřit čemu učí, konat co přikazuje a také ji šířit a hájit.

 

83.       Může být spasen, kdo není v Církvi katolické vlastní vinou?

Kdo není v Církvi katolické vlastní vinou, těžce hřeší, a proto nemůže být spasen.

 

84.       Může být spasen, kdo není v Církvi katolické bez vlastní viny?

Kdo není v Církvi katolické bez vlastní viny, může být spasen, když hledá upřímné pravdu, plní svědomitě vůli Boží a je posvěcen milostí Boží.

 

Církev katolická je samospasitelná. — Slovo „samospasitelná" neznamená: Jistojistě bude každý spasen, kdo náleží do Církve katolické, anebo zavržen, kdo žije mimo Církev katolickou. Slovo „samospasitelná" znamená: Nemůže být spasen, kdo do Církve katolické nenáleží vlastní vinou. Tak je třeba rozumět větám: „Nemůže Boha mít za otce, kdo by neměl Církev za matku" (svatý Cyprián, biskup-mučedník, zemřel roku 258). „Kdo se odlučuje od Církve, odlučuje se od Krista" (IV. sněm Lateránský, r. 1215).

Kdo může být spasen mimo Církev katolickou? Mimo Církev katolickou může být spasen, kdo žije mimo ni bez vlastní viny, hledá však upřímně pravdu, plní svědomitě vůli Boží, jak ji poznává, a je posvěcen milostí Boží. Tak může být spasen jinověrec, ano i člověk nepokřtěný. Hřích dědičný může mu být odpuštěn křtem krve nebo křtem žádosti (čl. 40). Těžký hřích osobní může tomuto i onomu být odpuštěn dokonalou lítostí (to je lítostí z lásky k Pánu Bohu). Všem těmto však chybí mnoho prostředků, aby došli spásy snáze a jistěji.

 

Je povinností naší lásky k bližnímu, abychom jiným pomáhali ke vstupu do Církve katolické. Máme se proto k nim chovat snášenlivě a zdržovat se všeho, co by je právem zarmucovalo, uráželo a tím více odpuzovalo. Zvláště pak máme se za ně mnoho modlit, obětovat mše svaté, sv. přijímání a přinášet za ně různé oběti, abychom jim vyprosili milost pravé víry.

 

 

 

27. VĚŘÍM V OBCOVANÍ SVATÝCH

 

85.       Co je obcování svatých?

Obcování svatých je duchovní spojení, které je mezi věřícími na zemi, dušemi v očistci a svatými v nebi.

 

86.       V čem je duchovní spojení mezi věřícími na zemi?

Duchovní spojení mezi věřícími na zemi je v tom, že všichni máme užitek ze mší svatých, modliteb a jiných dobrých skutků celé Církve.

 

87.       V čem je naše duchovní spojení s dušemi v očistci?

Naše duchovní spojení s dušemi v očistci je v tom, že jim pomáháme.

 

88.       V čem je naše duchovní spojení se svatými v nebi?

Naše duchovní spojení se svatými v nebi je v tom, že je uctíváme, vzýváme a oni za nás prosí u Boha.

Obcování svatých. — Svatý je, kdo je v nebi nebo v očistci, nebo kdo je v posvěcující milosti na zemi. Ale i každý jiný úd Církve katolické je v tom smyslu svatý, že je k svatému životu povolán. Všichni patříme k sobě jako údy jednoho těla a tím tělem je Církev jakožto tajemné tělo Kristovo. Jsme jako členové jedné rodiny, jedné společnosti, jedné obce. Tomu říkáme „obcování svatých". Zásluhy dobrých skutků, které konají členové Církve, jsou jakoby společným majetkem, z něhož má částečný užitek každý člen.

 

Raduj se z toho, že můžeš mít užitek z tolika mší svatých, z modliteb a dobrých skutků celé Církve. Větší užitek z nich má ten, kdo je v milosti posvěcující. Žij proto vždy v milosti posvěcující! Modli se denně za ostatní, zvláště za své nejbližší, kteří potřebuji tvé pomoci bud na zemí nebo v očistci. Denně ráno a večer vzývej svaté v nebi, zvláště Pannu Marii, svatého Josefa a svého křestního patrona, aby ti vyprošovali ochranu pro duli i tělo.

 

 

28. UCTÍVÁNÍ A VZÝVÁNÍ SVATÝCH    

 

89.       Proč máme ctít a vzývat svaté v nebi?

Máme ctít a vzývat svaté v nebi, protože jsou Bohem oslaveni a také našimi pomocníky.

 

90.       Proč máme nad ostatní svaté ctít a vzývat Pannu Marii?

Nad ostatní svaté máme ctít a vzývat Pannu Marii, protože je pomocnicí v díle vykoupení, matkou Boží, ze všech nejsvětější a svou přímluvou nejmocnější.

 

Svatí v nebi jsou našimi vzory. Poněvadž jsou našimi vzory, máme je následovat v jejich životě. Je proto velmi prospěšné číst životopisy svatých, abychom se jejich příkladem povzbudili k dobrému. Kterou knihu znáš o životě svatých? Znáš životopis alespoň svého křestního patrona (patronky)? Čím více svaté následujeme, ctíme a vzýváme, tím účinněji za nás prosí u Boha neboli orodují. Někdy se na jejich přímluvu dějí i zázraky.

 

Svatí v nebi jsou našimi pomocníky. — Svatí milovali své bližní za živa na zemi. Ještě více milují nás nyní v nebi. Zvláště pamatuji na nás oni svatí, kteří jsou nám blízcí jako apoštolé naší vlasti, jako krajané, jako patronové (farního kostela, křestní, biřmovací) a jako příbuzní. Některé svaté vzýváme jako pomocníky ve zvláštních potřebách. — Pocta svatých není proti poctě Boží, poněvadž jim nevzdáváme poctu nejvyšší jako Bohu, nýbrž toliko je prosíme o přímluvu u Boha.

 

Královnou všech svatých je Panna Maria. — Její přímluva u Boha je nejmocnější. Proto jí říkáme „Panno mocná. . . Uzdravení nemocných ... Potěšení zarmoucených . . . Útočiště hříšníků .. . Bráno nebeská ..." Panna Maria je prostřednicí všech, milostí. — Za druhé světové války zasvětil  svatý Otec r.  1942 lidi celého světa Neposkvrněnému srdci Panny Marie a určil svátek jejího Neposkvrněného srdce na 22. srpen. Které znáš svátky Panny Marie? V týdnu je zasvěcena Panně Marii sobota. Z měsíců zvláště květen (májové pobožnosti) a říjen (svatý růženec). Co víš o živém růženci?

 

Kříže, sochy a obrazy Pána Ježíše a svatých. — Kříže, sochy a obrazy Pána Ježíše a svatých máme také v úctě. Octa jim prokazovaná se ovšem vztahuje na příslušné osoby v nebi, které kříž, socha nebo obraz představuje. Zvláště zasluhují naší úcty obrazy a sochy posvěcené. Jsou tu většinou cenné památky dějinné anebo díla umělecká. Některé obrazy oslavil Bůh zázraky a zvláštním vyslyšením modlitby. Pěkný kříž a pěkné obrazy Pána Ježíše, Panny Marie a svatých jsou důstojnou a vhodnou ozdobou katolického příbytku.

 

Ostatky svatých. — Jsou to pozůstatky z těl svatých. Máme je v úctě, poněvadž těla svatých byla chrámem Ducha svatého, nástrojem jejich ctností a jednou budou slavně vzkříšena z mrtvých. Mnohé z ostatků svatých Bůh oslavil zázraky. Když například do hrobu proroka Elizea položili jiného mrtvého, ten ožil, sotva se mrtvé tělo dotklo kostí Elizeových (IV. Král 13, 21). Také máme v úctě ty předměty, které byly v blízkém styku s Pánem Ježíšem a se svatými. Zvláště máme v úctě dřevo z kříže Pána Ježíše Krista, neboť na něm jsme byli vykoupeni. Ostatky z kříže Pána Ježíše se dávají k políbení zvláště v pátek a po pobožnosti křížové cesty.

 

Máš v úctě fotografie svých rodičů, neboť ti připomínají jejich lásku a dobrodiní. Podobné měj v úctě kříže, obrazy a sochy Pána Ježíše, Panny Marie a svatých, neboť i oni té mají rádi, svým životem jsou ti nejlepším vzorem, jsou tvými pomocníky a připomínají ti tolik lásky a dobrodiní!

 

 

29. SMRT A SOUD SOUKROMÝ

 

91.       Kdy nastává smrt?

Smrt nastává, když se odloučí duše od těla.

 

92.       Co řekl Pán Ježíš o hodině smrti?

O hodině smrti řekl Pán Ježíš: ,Buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kterou netušíte!"  (Luk 12, 40).

 

93.       Kam odchází duše hned po smrti?

Hned po smrti odchází duše před Boží soud.

 

Smrt. — V ráji nebylo smrti. Prvotným hříchem však Adam a Eva Pozbyli tělesnou nesmrtelnost nejen pro sebe,  ale i pro nás, pro své potomky. Proto čteme v Písmě svatém: „Jest určeno lidem jednou zemřít" (Žid 9, 27). „Proto jako skrze jednoho člověka přišel hřích na tento svět a skrze hřích smrt, tak na všechny lidi přišla smrt, poněvadž všichni zhřešili" (Řím 5, 12). Smrt je nejhroznější a také nejzřejmější tělesný následek hříchu a jeho marnosti.  Smrt je odloučení duše od těla.

 

Buď připraven! — „Buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kterou netušíte!" (Luk 12, 40). Jindy řekl Pán Ježíš: „Bděte tedy, neboť neznáte den ani hodinu!" (Mat 26, 13). Neznáš den ani hodinu své smrti a přece na této chvíli závisí celá tvoje věcnost! Šťastná smrt, šťastná věčnost! Nešťastná smrt, nešťastná věčnost! Bud proto stále připraven!

 

Na smrt je připraven, kdo je v milosti posvěcující a žije horlivě křesťansky. Takový přemáhá pokušení a když pochybil, pak se z hříchu očišťuje: Každý večer zpytuje svědomí, vzbuzuje dokonalou lítost a ! pokud možno každý měsíc, nebo i každou neděli a zasvěcený svátek, ba denně přistupuje k svatému přijímání. — Poslední přípravou na smrt je svatá zpověď pokud možno životní, svaté přijímání, pomazání nemocných a papežské požehnání spojené s plnomocnými odpustky pro chvíli smrti. — Opatrný dá zavčas do pořádku své věci pozemské a udělá poslední vůli neboli závěť bud ústně anebo ještě lépe písemně. „Spořádej dům svůj, neboť umřeš"  (IV, Král 20, 1).

 

Umírajícímu rozžehneme posvěcenou svíci (hromničku), kterou postavíme na noční stolek. Pokropíme jej občas svěcenou vodou a modlíme se hlasitě, aby umírající mohl v duchu se modlit s námi: „Pane Ježíši, já tě miluji, svých hříchů lituji. Bud milostiv mně hříšnému. .. Můj Ježíši milosrdenství, slitování, odpuštění. .. Ježíši, v tebe věřím, v tebe doufám, tebe nade všecko miluji.. . Pane Ježíši, přijmi duši mou. . . Ježíši, Maria, Josefe, vám věnuji srdce své i duši svou. Stůjte při mně v posledním boji. S vámi ať odejde duše má v pokoji."

O smrti spravedlivých praví Písmo svaté: „Blahoslavení mrtví, kteří umírají v Pánu! Od té chvíle mají, jak praví Duch, odpočinutí od svých námah, neboť jejich skutky jdou za nimi" (Zjev 14, 13). Avšak: „Smrt hříšníků je hrozná"  (Žalm 33. 22).

 

Smrtí končí jen náš život pozemský. Pevně však věříme, že smrt není ukončením všeho, nýbrž přechodem duše do života věčného. To nám zaručuje Pán Ježíš celým svým učením a zvláště svým slavným zmrtvýchvstáním, a to nám zaručuje i jeho Církev. Proto ve mši svaté za zemřelé kněz se modlí: „Tvým věrným, Pane, život se mění, nikoliv odnímá a když se rozpadne dům tohoto pozemského přebývání, věčný příbytek v nebesích připraven bývá." Ten pak bude šťastný nebo nešťastný, podle toho, jaký si kdo zasloužil.

Soud soukromý. — Po smrti odchází duše každého člověka před Boží soud. Písmo svaté o tom praví: „Jest určeno lidem jednou zemřít a potom (následuje) soud. . ." (Žid 17, 27). Boží soud je dvojí: 1. soukromý neboli tajný, hned po smrti a 2. veřejný neboli poslední, na konci světa. — Při soudu soukromém je souzena jen duše, a to každá zvlášť. Při soudu veřejném neboli posledním bude souzena každá duše ve svém vzkříšeném těle, veřejně před všemi lidmi a společně s ostatními. Po soudu soukromém přijde duše ihned bud do očistce, do nebe nebo do pekla. Smrt, soud, nebe nebo peklo jsou čtyři „poslední věci člověka".

 

Má-li kdo dělat důležitou zkoušku, připravuje se dlouho a svědomitě, aby ji dobře vykonal a nepropadl. Kdyby snad u té zkoušky přece propadl, bylo by to pro něho sice velmi nepříjemné, ale neměl by všechno ztraceno. Mohl by se připravit lépe a ke zkoušce by se mohl přihlásit znovu s nadějí, že se mu podaří přece ji udělal. Ale pozor! Ke zkoušce smrti a soudu Božího můžeš být povolán kdykoliv, i tehdy, kdy to čekáš snad nejméně. A tuto zkoušku můžeš dělat jen jednou! Podle toho, jak tato zkouška dopadne, bude vypadat celá tvoje věčnost! Kdo by propadl u zkoušky smrti a soudu Božího, nemohl by to napravit již nikdy! Chvíle tvé smrti a soudu Božího je nejdůležitější zkouška tvého života.

Na tuto zkoušku musíš být připraven stále, v každé chvíli, neboť nevíš kdy, kde a jak zemřeš. Je velmi užitečné, když si určíš jeden den v každém měsíci, kdy se zvlášť budeš připravovat na šťastnou smrt a věčnost. Tuto přípravu spojíš se svatou zpovědí, kterou vykonáš tak, jako poslední ve svém životě. Také přistoupíš ke stolu Páně a přijmeš Pána Ježíše s největší pokorou, láskou, důvěrou a s prosbou, aby ti byl soudcem milosrdným.

 

Písmo svaté ti připomíná: „Ve všech svých skutcích pamatuj na poslední své věci a na věky nezhřešíš (Sir 7, 40). Zvláště vzpomeň na svou smrt každý den při večerní modlitbě, potom zpytuj svědomí, lituj svých hříchů z lásky k Pánu Ježíši, umiň si. v čem zvláště chceš se s pomocí Boží polepšit, vykonej duchovní svaté přijímání a pomodli se za šťastnou smrt.

 

 

 

30. CÍRKEVNÍ POHŘEB, HROB A HŘBITOV

 

Zemřelý v rakvi. — Zemřelému se zvoní umíráčkem. Umíráček oznamuje jeho smrt a prosí o modlitbu. Mrtvé tělo bylo příbytkem duše, živým chrámem Božím a je určeno k slavnému vzkříšení. Proto zasluhuje naší úcty. Tělo svátečně oděné položí se do rakve. Do rukou se vloží křížek. Křížek připomíná: Dokud zemřelý žil, měl rád Pána Ježíše. Opravdu ho měl rád, kdo těžce nehřešil, nebo aspoň se smířil s Pánem Bohem dobrou svatou zpovědí anebo při náhlém úmrtí alespoň litoval svých hříchů z lásky k Bohu s touhou po svaté zpovědi.

Ruce se ovinou růžencem. Ovinutý růženec všem připomíná: Rád se modli a měj rád Pannu Marii! Ber do rukou růženec, dokud jsi zdráv a rád se jej modlívej, aby ti jej po tvé smrti mohli bez rozpaků ovinout kolem tvých ztuhlých rukou.

U rakve hoří svíce jako by pobízela k modlitbě:  „A světlo věčné ať mu svítí!" A jako by chtěla říci: „Nezhaslo mu světlo víry a milosti posvěcující, a proto se může radovat ve světle věčném — u Pána Boha." K rakvi se postaví také nádobka se svěcenou vodou: do ní se vloží větvička k pokropení zemřelého, aby modlitby Církve prospěly jeho duši. Do rakve klademe obrázky Pána Ježíše, Panny Marie a svatých. Tak přejeme jeho duši, aby se dostala k Pánu Ježíši a mezi svaté do nebe.

 

Církevní pohřeb. — Kněz pokropí zesnulého svěcenou vodou. Přitom říká: „Rosou nebeskou kéž občerství duši tvou Bůh Otec, Syn a Duch svatý!" Rosou nebeskou rozumíme Boží smilování. — Jménem zesnulého se zpívá kající žalm: „Smiluj se nade mnou, Bože!" Hořící svíce neseme pří pohřbu na znamení, že zemřelému vyprošujeme světlo věčné blaženosti. — Jako vonný dým kadidla má ze srdce stoupat k nebi naše přímluvná modlitba. — Mši svaté za zemřelé říkáme zádušní mše svatá (za duši zemřelého) neboli „Rekviem", protože začíná tímto latinským slovem („Odpočinutí věcné dej jim, Pane!"). — Zúčastnit se zbožně pohřbu je skutek milosrdný, prokázaný jak zemřelému, tak pozůstalým.

 

Hrob. — Mrtvé tělo katolického křesťana se pohřbívá do země. Tam se rozkládá v prach, a to způsobem nikoli násilným a viditelným, nýbrž přirozeně a skrytě. Do hrobu byli pohřbeni Pán Ježíš, Panna Maria i první křesťané. Při tomto způsobu pohřbívání do země zůstává Církev podnes. Mimořádné též dovoluje Církev pohřeb žehem.

 

Hřbitov. — Za prvních dob křesťanských se pochovávalo tam, kde se věřící scházeli na služby Boží. Bylo to v době pronásledování v podzemních chodbách, v katakombách. Později se pohřbívalo kolem kostela, neboť věřící toužili být i po smrti co nejblíže oltáři. A živí chtěli své zesnulé mít stále blízko, aby na ně při službách Božích tím více pamatovali.

 

Chodívej rád na hřbitov, zvláště v neděli. Vykonáš skutek milosrdný, když se tam za zemřelé pomodlíš. Myšlenka na mrtvé ti připomene i tvé poslední věci. Mrtví nám připomínají:  „Co jste vy, byli jsme my, co jsme my, budete vy.

 

 

31. OČISTEC

 

94.       Kdo přijde do očistce?

Do očistce přijde, kdo zemře v milosti posvěcující, dle má ještě trpět za hříchy.

 

95.       Čím se očišťují duše v očistci?

Duše v očistci se očíslují velikým teskném po Pánu Bohu a rozličnými tresty časnými.

 

96. Čím pomáháme duším v očistci?

Duším v očistci pomáháme modlitbou a jinými dobrými skutky, zvláště obětí mše svaté.

 

Očistec je! — Již ve Starém zákoně se za mrtvé modlili a přinášeli oběti: „Svatá a spasitelná je myšlenka za mrtvé se modlit, aby hříchů zproštěni byli" (II, Mach 12, 46). V Novém zákoně věřila Církev v očistec od počátku. Komu po smrti zbývají časné tresty za hříchy, ten si je musí ještě vytrpět v očistci, neboť o nebi praví Písmo svaté: „Nic poskvrněného do nebe nevejde ..." (Zjev 21, 27). Svatá Monika (zemř. r. 387), matka svatého Augustina, prosila před smrti: „Pochovejte tělo mé kam chcete, jen za to vás prosím, abyste na mne pamatovali při oltáři Páně."

 

Čím se očišťují duše v očistci? — Duše při soudu soukromém poznaly, že jsou za trest na čas odloučeny od Boha, bytosti nejdokonalejší a nejkrásnější. To duše mrzí a naplňuje velkou tesknotou po Bohu. — Tresty, které duše v očistci trpí, jsou velmi bolestné, větší nebo menší, delší nebo kratší, podle toho, kolik která duše zasloužila. Duše v očistci jsou ubohé a zasluhují naší účinné lásky; proto jim něžně říkáme „dušičky". Tresty v očistci trvají nikoli věčně, nýbrž nějaký čas. Proto jim říkáme tresty časné. Když si duše své tresty vytrpí a tak se očisti, pak se dostávají z očistce do nebe. Poslední vyjdou z očistce v den posledního soudu.

 

Čím můžeme pomáhat duším v očistci? — Duším v očistci můžeme pomáhat modlitbou a jinými dobrými skutky, zvláště obětí mše svaté. Duším v očistci věnujeme také svá utrpení, svou pomoc potřebným a odpustky, které jim Církev přivlastňuje. Od doby první světové války (1914—1918) může každý kněz na den Dušiček (2. listopadu) obětovat tři mše svaté. Tím Církev připomíná také všem věřícím, aby plnili svou povinnost lásky k trpícím duším zemřelých.

 

Večer před památkou Dušiček se rozsvěcují světla na hrobech. Tím navenek projevujeme svou prosbu, aby Bůh duším zemřelých rozsvítil světlo věčné radosti v nebi. Hroby zdobíme květinami, neboť přejeme duším, aby jim bylo jako v nejkrásnější zahradě. Tou zahradou bude pro ně nejkrásnější zahrada Boží — nebe. Na zemřelé nás upomínají také pomníky. Kříže připomínají víru zemřelého v Ježíše Krista, jenž i za zemřelé trpěl, umřel, ale vstal z mrtvých. Také my zemřeme, ale i my budeme vzkříšeni z mrtvých v den posledního soudu.

Duše zemřelých nemohou mít ovšem žádného užitku jen z ozdobeného hrobu. Mají jej však z modliteb, ze mše svaté, z různých dobrých skutků a z utrpení, jež jim věnujeme.

 

Duše v očistci prosí: „Smilujte se nade mnou alespoň vy, přátelé moji, neboť ruka Páně dotkla se mne!" (Job 19, 21) Modli se proto za ně, pomoz potřebnému, odepři si něco, věnuj jim svaté přijímání, odpustky a zvláště mši svatou se svatým přijímáním. „Kdykoliv se slouží mše svatá, spěchají andělé otevřít žalář očistcový" (Svatý Jan Zlatoústý). Obětuj to všechno hlavně za zemřelé členy rodiny a příbuzné, zejména ve výroční den úmrtí a v den jmenin zemřelého. „Na dušičky vzpomínejme, z očistce jim pomáhejme, budou na nás vzpomínat, až my budeme umírat...“

 

 

32.  PEKLO

 

97.       Kdo přijde do pekla?

Do pekla přijde, kdo zemře v těžkém hříchu.

 

98.       Co trápí zavržené v pekle?

Zavržené v pekle trápí odloučení od Boha navždy a oheň věčný.

 

Peklo je! — První se dostali do pekla pyšní andělé. Z lidí se tam dostane, kdo zemře v těžkém hříchu, i kdyby to byl jediný těžký hřích. Proč? Těžkým hříchem se člověk úplně odvrací od Boha. Když v tom odvrácení setrvá a nekajícně umírá, zůstává od Boha odvrácen a od něho odloučen po celou věčnost, a to vlastní vinou!

Písmo svaté vypravuje, jak ven do tmy byl vyhozen člověk, který na hostině neměl „roucha svatebního" (Mat 22, 12—13). Podobně do tmy pekelné bude uvržen, kdo umře bez „svatebního roucha" pro nebe, bez milosti posvěcující, v hříchu těžkém, smrtelném. — „Každý strom, který nerodí dobré ovoce, bývá vyťat a hozen do ohně" (Mat 7, 19). „Do ohně se hází suchá ratolest" (Jan 15, 6). Kdo se podobá suché ratolesti? — V den posledního soudu dostanou se s dušemi zavržených do pekla i jejich těla.

 

Co trápí zavržené v pekle? — Jakmile se duše od těla odloučí, míří k Bohu jako k svému jedinému a nutnému cíli, jako k nejvyšší Pravdě, Dobru a Kráse. Je to větší touha, než touha po nápoji u člověka zmírajícího žízní, než touha po pokrmu u člověka hladem zemdleného. Tak spěchá duše odloučená od těla k Bohu. Ale vtom si duše ve hříchu těžkém uvědomuje svou ošklivost a klesá před ním do temnoty pekelného ohně — navždy a trvale — vlastní vinou! A to je právě největším trestem pro zavržené v pekle.

 

Pán Ježíš řekl o pekle, že je tam temno, pláč a skřípění zubů (Mat 22, 13) a že červ jejich neumírá a oheň nehasne (Mat 9, 43). Temnem se rozumí odloučení od Boha „světla věčného". Pláčem a skřípěním zubů se rozumí pozdě probuzené poznání. — Při posledním soudu řekne

 

Pán Ježíš zavrženým: „Pryč ode mne, zlořečení, do ohně věčného, který je připraven ďáblu a andělům jeho!" (Mat 25, 41). Jakého druhu tento oheň je, nevíme. Tolik je však jisté, že je to oheň skutečný, není však totožný s ohněm, který známe ze své zkušenosti.

 

Trápení zavržených v pekle nebude pro všechny stejné. Čím více kdo hřešil, tím větší trest ho stihne. Avšak i to nejmenší utrpení v pekle je mnohem větší, než nejhroznější utrpení a bolesti na světě. V pekle nesmíme vidět osud, jemuž člověk neočekávaně propadá, nýbrž úděl, jejž si zavržení plně zaviní sami a není jim pomoci žádné! „Ať nás nesežehne věčný plamen, uchovej nás, Jezu Kriste. Amen!" Od ohně věčného vysvoboď nás, Pane!

 

Dokud jsme na světě, musíme používat všech vhodných prostředků, abychom se do pekla nedostali a také ostatní před peklem zachránili. Vzpomínej, kterých prostředků budeš zvlášť používat, abys nepřišel do pekla? A koho zvláště z těch, kteří jsou tobě blízcí, musíš před peklem zachránit? Denně se modlívej: .Ó můj Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně, přived do nebe všechny duše, především ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují." Tuto prosbu vkládej také mezi jednotlivé desátky růžence po „Sláva Otci. . .".

 

 

33.   NEBE

 

99.       Kdo přijde do nebe?

Do nebe přijde, kdo zemře v milosti posvěcující a nemá co trpět za hříchy.

 

100.     Co blaží svaté v nebi?

Svaté v nebi blaží patření na Boha a radost věčná.

 

Nebe je! — Pán Ježíš častěji mluvil o nebi. Proto: „Radujte se a plesejte, neboť vaše odplata je hojná v nebesích" (Mat 5, 12). První se do nebe dostali dobří andělé a potom duše svatých z předpeklí, které vzal s sebou Pán Ježíš, když vstupoval na nebesa. Hned po smrti přijde do nebe duše toho, kdo zemřel v křestní nevinnosti, nebo kdo zemřel v milosti posvěcující a už na zemi si vytrpěl časné tresty za hříchy, anebo se vykoupil z trestů očistcových dobrými skutky a odpustky. Duše těch, kteří zemřeli v milosti posvěcující, ale mají ještě trpět za hříchy, přijdou do nebe přes očistec. V den posledního soudu dostanou se k duším svatých do nebe i jejich těla.

 

Co blaží svaté v nebi? — Apoštol svatý Pavel napsal: „Co oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani lidskou mysl nenapadlo, to Bůh připravil těm, kdož ho milují" (I. Kor 2, 9). Vzpomeň, co krásného můžeme zde na světě vidět, slyšet nebo si přát, a přece, to všecko dohromady je jako nic proti tomu, co nám Bůh připravil v nebi. — Jako na obloze všechny hvězdy nezáří stejně, podobně i v nebi nebude stejná radost pro všechny.

 

Čím více kdo na světě Boha miloval a čím více dobrého vykonal, tím větší radost bude mít v nebi. „Každý dostane odplatu sobě příslušnou podle námahy" (I. Kor 3, 8). „Kdo rozsévá skoupě, skoupě bude také žnout, kdo však bohatě rozsévá, bohatě bude také žnout" (II. Kor 9, 6).

 

Pamatuj, že na světě i to nejkrásnější a nejradostnější je pouhým stínem toho, co ti Bůh připravil v nebi. Proto nenechej se ničím zlákat k hříchu a říkej si: .Nebe za nic na světě nedám!" Každé utrpení obětuj ve spojení s utrpením a smrtí Pána Ježíše rád jako pokání za své hříchy, abys už na světě dál za ně Bohu plnou náhradu. Potom můžeš se dostat po smrti hned do nebe.

 

 

34. SOUDNÝ DEN

 

101. Co učil Pán Ježíš o soudném dni?

O soudném dni učil Pán Ježíš, že vzkřísí všechny mrtvé, přijde viditelně s nebe na zem a bude nás veřejně soudit.

 

Vzkříšení našich těl. — Naše těla zůstanou mrtva až do dne, kdy bude poslední soud. Tehdy Pán Ježíš naše těla vzkřísí, spojí je navždy s duši a přijde viditelně s nebe na zem, aby nás všechny veřejně soudil. To bude poslední soud. O vzkříšení našich těl a o posledním soudu řekl Pán Ježíš: „Přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a půjdou ti, kdož dobré skutky činili, na vzkříšení k životu; ti, kdož zlé skutky páchali, na vzkříšení k soudu" (Jan 5, 28—29). „Na vzkříšeni k životu" znamená, že dobří budou vzkříšeni pro život věčný v nebi.

 

„Na vzkříšení k soudu" znamená, že zlí budou vzkříšeni pro věčné odsouzení v pekle. Tělo pak bude mít trvalou účast na odměně nebo trestu duše, poněvadž na světě s ní spolupůsobilo ve skutcích dobrých nebo zlých. Proto budou vzkříšeni všichni lidé, dobří i zlí.

Jaká budou těla vzkříšených? — Těla vzkříšených nebudou potřebovat ani pokrmu, ani nápoje, ani spánku. Těla vzkříšených pro nebe budou udržována v blaženosti patřením na Boha. V tomto ohledu budou podle slov Pána Ježíše žít jak andělé Boží. Naše duše i tělo bude žít účastí na nejplnějším životě trojjediného Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Zároveň bude žít v blaživém přátelství s Pannou Marií, se všemi anděly a svatými v nebi.

Těla blažených budou velmi krásná a budou podobna oslavenému tělu Pána Ježíše. Budou zbavena všech nedostatků pozemských, například kulhání, slepoty, zmrzačení, ale přece si zachovají svou přirozenou podobu. Proto každý pozná svého známého na věčnosti. Všechna těla však nebudou stejně krásná. Stupeň jejich krásy bude záviset od toho, kolik si člověk získal zásluh pro nebe.

Těla zavržených budou ohyzdná. Každý si připravuje svým životem své vzkříšení bud šťastné nebo nešťastné. Připravuj si vzkříšení šťastné a krásné!

 

Poslední soud. — „Odtud přijde soudit živé i mrtvé." „Živé , to znamená ty, kteří jsou v milosti posvěcující a tím určeni pro život věčný v nebi. „Mrtvé", to znamená ty, kteří jsou bez milosti posvěcující, a proto mrtví pro nebe. Jako pastýř odděluje ovce od kozlů, tak budou odděleni dobří od zlých. Dobří budou na pravici Pána Ježíše a zlí na jeho levici.

Tehdy řekne Pán Ježíš těm, kteří budou po jeho pravici: „Pojďte, požehnaní Otce mého, vládněte královstvím připraveným pro vás od ustanovení světa! Neboť jsem lačněl a dali jste mi jíst; žíznil jsem a dali jste mi pít; pocestný jsem byl, a přijali jste mě; nahý jsem byl a oděli jste mě; nemocen jsem byl a navštívili jste mě; v žaláři jsem byl a přišli jste ke mně."

Tu se ho otáží spravedliví: „Pane, kdy jsme tě viděli lačného a nakrmili jsme tě, nebo žíznivého a napojili jsme tě? Kdy jsme tě viděli jako pocestného a přijali jsme tě, nebo nahého a oděli jsme tě? A kdy jsme tě viděli nemocného nebo v žaláři a přišli jsme k tobě?" A Pán Ježíš jim odpoví: „Vpravdě pravím vám: Co jste učinili jednomu z nejmenších těchto mých bratří, mně jste to učinili."

Potom řekne i těm, kteří budou po levici: „Pryč ode mne, zlořečení, do ohně věčného, který je připraven ďáblu a jeho andělům! Neboť jsem lačněl a nedali jste mi jíst; žíznil jsem a nedali jste mi pít; pocestný jsem byl a nepřijali jste mě; nahý jsem byl a neoděli jste mě; nemocen a v žaláři jsem byl a nenavštívili jste mě."

Tu se ho také oni otáží: „Pane, kdy jsme tě viděli lačného nebo žíznivého, nebo jako pocestného, nebo nahého, nebo nemocného, nebo v žaláři a neposloužili jsme ti?" Tehdy jim odpoví: „Vpravdě pravím vám: Co jste tak neučinili jednomu z těchto nejmenších, ani mně jste to neučinili! I půjdou tito do věčného trápení, spravedliví pak do života věčného" (Mat 25, 31-46).

 

Budeme souzeni hlavně podle toho, jak jsme plnili největší přikázání lásky k Bohu a k bližnímu. Zde vypočítává Písmo svaté jen skutky tělesného milosrdenství jako část úkonů lásky k bližnímu. Tím ovšem není řečeno, že jen tak a ne jinak bude mluvit věčný soudce při posledním soudu a že právě tak mu budou souzení odpovídat. Tím se naznačuje jen to, že při posledním soudu každý si uvědomí jasně a dokonale příčinu své věčné slávy nebo svého věčného odsouzení.

Po soudu posledním přestane očistec a zůstane jen věcně šťastný život v nebi nebo věčné trápení v pekle, jak si to kdo zasloužil.

 

Kdy bude konec světa? — Na to odpovídá Písmo svaté takto: „O tom ani však a o té hodině neví nikdo, ani nebeští andělé, toliko Otec i bděte tedy, poněvadž nevíte,  v  kterou hodinu Pán váš přijde"   (Mat  24, 36-42).

 

Apoštolské vyznání víry se končí slovem „Amen!". Tímto slovem, které znamená „Tak jest", potvrzujeme, že z celého srdce svého věříme všem pravdám, obsaženým v Apoštolském vyznání víry.

 

Suď sám sebe přísně každý večer při zpytování svědomí a pokud možno každý měsíc při svaté zpovědi a nemusíš se bát soudu Božího.

 

 

 

Konec 1. části.

 

Obsah 2. a 3. části:

35. Milost  Boží                

36. Milost  posvěcující      

37. Milost  pomáhající      

38. Svátosti a svátostiny   

39. Křest — svátost znovuzrození pro nebe   

40. Křest je svátost nejpotřebnější

41. Biřmování — svátost posilnění ve víře

42. Příprava k biřmování

43. Pán  Ježíš  ustanovil  svátost oltářní

44. Ve svátosti oltářní je přítomen Pán Ježíš

45. Oběť Nového zákona

46. Užitky mše svaté

47. Části mše svaté

48. Mešní obřady:  Bohoslužba slova   

49. Mešní obřady:  Bohoslužba oběti   

50. Svaté přijímání

51. Příprava na svaté přijímání

52. Pokání — svátost Božího milosrdenství

53. Zpytování svědomí

54. Bez lítosti není odpuštění

55. Lítost dokonalá a nedokonalá

56. Opravdové předsevzetí

57. Vyznání hříchů     zpověď

58. Dostiučinění

59. Odpustky

60. Pomazání nemocných  -   posila pro nemocné

61. Svěcení kněžstva

62. Svátost manželství

63. Svátostné  manželství  je  nerozlučitelné   

64. Příprava na šťastné manželství       

65. Modlitba   

66. Modleme   se  správně      

67. Kdy a zač se máme modlit           

68. Otče náš — Zdrávas Maria  

69. Přirozený a zjevený zákon Boží  

70. V jednoho Boha věřit budeš  

71. Jak máme věřit v pravdy Boží    

72. Hříchy proti víře                 

73. Doufej v Boha   

74. Miluj Boha

75. Bohu patří úcta nejvyšší    

76. Nevezmeš jména Božího nadarmo         

77. Přísaha a slib      

78. Pomni, abys den sváteční světil  

79. Cti otce svého i matku svou    

80. Poslouchej   statní  úřady    

81. Miluj bližního svého  

82. Milosrdné skutky 

83. Milujte nepřátele své  

84. Nezabiješ  

85. Běda světu pro pohoršení  

86. Nesesmilníš — Nepožádáš manželky bližního svého  

87. Zachovej  si vždy mravní čistotu 

88. Nepokradeš    Aniž požádáš statku jeho  

89. Nepromluvíš křivého svědectví         

90. Církevní přikázání         

91. Církevní posty   

92. Povinnosti stavu a povolání          

93. Pokušeni   

94. Těžký hřích a jiné druhy hříchů  

95. Dobré skutky 

96. Ctnosti      

97. Následuj Pána Ježíše, nejkrásnější vzor všech ctností

98. Bud s Pánem Bohem 

99. Prožívej rok s Církví — Doba vánoční  

100. Doba velikonoční      

101. Období „během roku"  

102. Modlitby 

 

Mešní řád       

 



Zpět na hlavní stránku