Katedrála – metropolitní chrám sv

Katedrála – metropolitní chrám sv. Víta v Praze

St.-Veits-Dom auf der Prager Burg - Veitsdom, Kathedrale Prag

Velechrám sv. Víta je svatyní, nám katolickým Čechům na širém světě nejvzácnější. Kdyby ze všech pomníků dávných dob byl nám zbyl jediný tento chrám s těmi poklady, jež chová, a s upomínkami, které na věkovitých stěnách jeho krypty jsou, ještě bychom dost bohatí byli. Jaká to pokladnice! Pod klenbami jejími uloženo je, co nám na světě nejdražšího. Zde jsou hroby našich milých svatých patronů a dědiců, zde odpočívají sv. Václav, sv. Vojtěch, sv. Jan Nepomucký, zde ukryty jsou ostatky ostatních svatých patronů českých a přemnohých jiných světců. Na těchto hrobech posvátných klekávali a horké slzy vroucího pohnutí cedili nábožní předkové naši a podnes spěchají sem z širých končin přečetní poutníci, aby u svatých patronů ochranu si vyprosili a ve víře se utvrdili.

Kolik proseb vyslyšel v tomto vznešeném dómu dobrotivý Bůh, kolik milostí tu již udělil! Zde bývali za jásotu celého národa posvátnou korunou sv. Václava korunováni králové naši. Hrobky jejich mocně tu dojímají každé srdce české, a ta posvátná Svatováclavská koruna, ukrytá v chrámu tom, připomíná nám obzvláště nejslavnějšího panovníka českého, nábožného, velikého otce vlasti Karla IV. Zde uloženi jsou apoštolští velepastýři pražští...

(František Ekert: Posvátná místa královského hlavního města Prahy, Praha 1883).

Katedrála dnes (publikace Neubertovi) Korunovační klenoty Náhrobek sv. Jana Nep. (Neubertovi)

Chronologický přehled dějin katedrály:

Předchůdcem katedrály sv. Víta, stojící v areálu Pražského hradu, byl první zděný kostelík Panny Marie, který zde založili roku 875 (?) kníže Bořivoj se svou ženou sv. Ludmilou. Jeho zbytky jsou doloženy pod dnešním traktem mezi prvním a druhým nádvořím.

Před rokem 921 postavil Bořivojův syn Vratislav I. kostel sv. Jiří, který byl předchůdcem dnešní baziliky.

Před rokem 929 (?) tu kníže sv. Václav nechal postavit karolinskou rotundu sv. Víta a uložil sem ostatek (ruku) starořímského mučedníka sv. Víta, který získal od německého krále. Rotunda se roku 973 stala katedrálním chrámem prvního českého biskupství.

Roku 938 sem bylo přeneseno tělo zavražděného sv. Václava, při něm byl pohřben Václavův sluha bl. Podiven.

Roku 973 zřízeno biskupství, prvním biskupem se stal Dětmar (973-982).

Roku 1039 nechal kníže Břetislav přenést z Hnězdna do Prahy tělo mučedníka, druhého pražského biskupa sv. Vojtěcha, sv. Radima a pěti svatých bratrů benediktinů (Benedikta, Matouše, Jana, Izáka, Kristýna).

Roku 1060 dává Spytihněv II. stavět nový chrám (baziliku) sv. Václava, Víta a Vojtěcha. (Její substrukce se dochovaly v suterénu pod dnešní katedrálou).

Roku 1086 se v novém chrámu koná první slavnostní korunovace knížete Vratislava I. na českého krále. Chrám postupně získával vzácné relikvie a posvátné předměty z celé Evropy (rámě sv. Prokopa, sv. Markéty, ostatky sv. Stanislava Krakovského, šestiramenný Jeruzalémský svícen z Milána atd.).

Roku 1279 poručník mladého krále Václava II. Ota Braniborský nechal vykrást a znesvětit katedrálu kvůli klenotům a zlatu.

Roku 1311 byli v katedrále korunováni král Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna.

Roku 1336 král Jan Lucemburský dal v chrámu kopat po penězích.

Roku 1341 Jan Lucemburský nechal vystavět nové nádherné hroby sv. Václava a Vojtěcha.

Roku 1344 povýšil papež Klement VI. na prosbu markraběte Karla IV. chrám na arcibiskupský. Prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic.

Téhož roku byl položen základní kámen nového velechrámu. Byl zhotovena „Česká koruna“ pro hlavu sv. Václava (z níž smí být sejmuta jen v den korunování). Právo korunovace udělil papež Klement VI. pražským arcibiskupům.

Roku 1347 byl v chrámu korunován Karel IV. a jeho manželka Blanka (korunoval je arcibiskup Arnošt z Pardubic).

Řediteli stavby nového chrámu byly duchovní osoby:

Bušek, arciděkan kouřimský + 1350

Mikuláš Holubek 1350-55

Beneš z Weitmile, arcijáhen žatecký

Ondřej Kotík do r. 1380

Václav z Radče + 1416

Martin z Lomnice

Stavitelé:

Matyáš z Arrasu + 1352 – založil chór, závěr do výše arkád s osmi pilíři, ochoz a věnec pětibokých kaplí.

Petr Parléř ze švábského Gmündu 1353-1368 – dokončil severní sakristii (1362), na bocích chóru zaměnil systém polygonálních kaplí za pravoúhlé, roku 1366 dostavěl kapli sv. Václava a r. 1368 jižní předsíň. Roku 1369 byla zbořena část starého chrámu sv. Víta. V l. 1371-85 Parléř dokončil a zaklenul chór a do své smrti v roce 1399 budoval jižní věž a pilíře započaté lodi. Jeho synové Václav a Jan a po nich mistr Petrlík pokračovali na stavbě věže až do husitských válek, kdy se výstavba chrámu na staletí zastavila.

Vzorem pro stavu byly jihofrancouzské katedrály, zejména dóm v Narbonnu.

Roku 1371 Karel IV. vážně onemocněl a císařovna Alžběta na vyprošení jeho zdraví putovala pěšky z Karlštejna do nového svatovítského dómu. Karel IV. se záhy uzdravil.

Karel IV. zamýšlel chrám budovat jako Dům Boží (Domus Dei) a schránku ostatků (relikvií) světců.

Byly zde např.:

- částečka berly sv. Petra

- částečka sv. Kříže

- částečka evangelia sv. Marka

- částečka ostatků sv. Víta

- tělo sv. Zikmunda (od roku 1365)

- rakev sv. Václava (celá ze zlata)

- stříbrné rakve mučedníků

- částečky těl sv. Cyrila a Metoděje

- ruka sv. Ludmily

- ruka sv. Prokopa (ze starší doby)

- lebka sv. Lukáše

Roku 1378 29. listopadu císař Karel IV. zemřel.

Roku 1392 položil arcibiskup Jan z Jenštejna základní kámen stavby chrámové lodi.

Roku 1393 je na rozkaz krále Václava IV. v Praze umučen sv. Jan Nepomucký.

Roku 1396 bylo tělo sv. Vojtěcha a svatých pěti bratří přeneseno doprostřed nové lodi.

Začátkem 15. století se ohlašují husitské bouře a náboženské bludy. Roztržka mezi státem a Církví. Král Václav IV. vystupuje proti arcibiskupovi Janu z Jenštejna. Budování katedrály je přerušeno.

Roku 1409 arcibiskup Jan z Jenštejna prchá před králem Václavem IV. na arcibiskupský hrad do Roudnice, kam odváží ostatky a klenoty.

Roku 1411 Václav IV. (+1419) odváží zbylé klenoty i zlatou rakev sv. Václava na Karlštejn.

Roku 1410 vyhlášen církevní trest nad Janem Husem.

Roku 1420 se král Zikmund dává korunovat od arcibiskupa Konráda z Vechty, který později odpadne k husitským bludům.

Roku 1421 lůza vedená odpadlým mnichem Janem Želivským rozbíjí v katedrále oltáře, pálí sochy a obrazy.

Kanovníci odvážejí knihy a ostatky do opevněného kláštera řádu sv. Petra v Ojvíně (Oybin) u Žitavy v Horní Lužici, který založil Karel IV. Arcibiskup Konrád z Vechty odpadá k husitství, kapitula však zůstává věrná katolické víře.

Roku 1458 v katedrále korunován od dvou uherských biskupů Jiří Poděbradský a téhož roku Vladislav II.

Roku 1526 v katedrální kapli sv. Václava zvolen Ferdinand Rakouský českým králem a o rok později byl korunován svatováclavskou korunou.

Roku 1541 požár chrámu zničil hrob sv. Vojtěcha a část nedostavěné lodě.

Po požáru roku 1541 obnovují chrám stavitelé Bonifác Wohlmut (Wohlgemuth) a Hanuš Tirol. V letech 1552-61 dokončil Wohlmut věž renesančním ochozem a helmicí (v 18. stol. nahrazenou dnešní konstrukcí), k provizorní západní zdi chóru přistavěl monumentální dvoupatrovou hudební kruchtu ve stylu palladiánské renesance (dnes v severním rameni příčné lodi).

Roku 1564 biskup Antonín Brus vyhlásil v katedrále papežské breve, kterým se pro Čechy a Moravu povolovalo příjímání pod obojí.

Roku 1589 dal císař Rudolf II. zřídit novou královskou hrobku – mauzoleum ve středu chóru s ležícími postavami panovníků od nizozemského sochaře Alexandra Collina.

Roku 1617 korunován v katedrále král Ferdinand II.

Roku 1618 začíná stavovské povstání. Protestanté vyhnali arcibiskupa Lohela a roku 1619 nezákonně zvolili protikrále německého kalvinistu Fridricha Falckého. Kapitula v předtuše hrůz, které nastanou, nechává narychlo odvézt klenoty a svaté ostatky do kláštera sv. Emmerama v Řezně.

Roku 1619 se nechal Fridrich Falcký v katedrále korunovat (!), korunu mu na hlavu dne 4. listopadu nasadil luteránský pastor Jiří Dikast. Následující dny a noci bylo vidět v katedrále zvláštní světelné a zvukové úkazy (zpěv, litanie). Kalvinistický evangelík Fridrich Falcký to považoval za čáry, vycházející z katolického charakteru chrámu a rozkázal všechny oltáře a sochy likvidovat (!). Poté bylo z katedrály slyšet zpívanou mši svatou a litanii ke všem svatým a modlitby.

21. listopadu 1619 protestanté rozbíjeli kříže, sochy Ježíše Krista, Panny Marie a světců, oltáře, obrazy světců. 23. listopadu již byly ničeny a páleny hroby svatých patronů (!). Je zajímavé, že nejaktivnější iniciátor, kazatel Abrahám Škultét, podle legendy na místě okamžitě zemřel. Podle jiných údajů zemřel až asi za 5 let v Německu.

24. prosince 1619 protestanté na místo zničeného hlavního oltáře umístili kulatý stůl a lžikrál Fridrich Falcký tu s jedenácti dvořany (počet měl symbolizovat Ježíše Krista s apoštoly) slavil „Večeři Páně“.

8. listopadu 1620 v průběhu bitvy na Bílé hoře Fridrich Falcký prchá z Čech, po vítězství císařské strany dochází k zásadnímu obratu.

Roku 1621 začíná být za arcibiskupa Arnošta hraběte Harracha interiér katedrály obnovován po protestantském řádění. Ve výroční den vítězství na Bílé hoře šlo procesí od katedrály přes Strahov na Bílou horu, kde později vznikl poutní chrám.

Po stavovském povstání tzv. Třicetitelá válka katedrálu vcelku ušetřila, německo-švédský vojevůdce Johan Kristofer Königsmark se k chrámu zachoval poměrně velkoryse (vyloupil však z Pražského hradu většinu rudolfinských sbírek).

1669 – 1675 nechává arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek zřídit nový oltář nad hrobem sv. Václava.

Roku 1673 pokládá císař Leopold základní kámen k přístavbě kaple sv. Vojtěcha ke katedrále (ta však zůstala nedokončena a r. 1880 byla odstraněna).

Roku 1736 nechal císař Karel VI. zvelebit hrob sv. Jana Nepomuckého podle návrhu Josefa Emanuela Fischera z Erlachu. Náhrobek zdobí stříbrné sochy sv. Jana a alegorické postavy Mlčenlivosti, Moudrosti, Síly a Spravedlnosti.

Roku 1741 vtrhlo do Rakous a Čech francouzsko-bavorské vojsko a v katedrále se dal neoprávněně prohlásit českým králem bavorský kurfiřt Karel Albert, po odstoupení Slezska a Kladska je roku 1743 korunována Marie Terezie za českou královnu.

Roku 1757 dává pruský král Fridrich II. („Veliký“) za tzv. sedmileté války proti Marii Terezii střílet přímo na katedrálu (!). Na chrám bylo dle odhadu vystříleno celkem okolo 22.000 koulí! Poté dala Marie Terezie chrám obnovovat.

1786-1807 v době josefinismu a osvícenství stát okradl katedrálu o zlaté a stříbrné předměty (stříbrný hrob sv. Jana Nepomuckého byl však ponechán).

1829 slavné oslavy 100. výročí svatořečení sv. Jana Nepomuckého, do katedrály putují lidé z celých Čech.

1836 korunovace císaře Ferdinanda Dobrotivého na českého krále, byla to poslední korunovace na českého krále. Korunoval jej arcibiskup Ondřej Alois Ankwicz hrabě Skarbek.

1861 – 1873 katedrála obnovována „Jednotou svatovítskou“, kterou založil kanovník dr. Václav Pešina z Čechorodu. Stavitelem byl jmenován pražský architekt Josef Ondřej Kranner (+1871), který určil jako jedinou dominantu chrámu jižní věž (bez pozdějších západních věží).

Roku 1872 kardinál Bedřich kníže Schwarzenberk položil základní kámen (již počtvrté!) ke stavbě nové části. Po Krannerovi byl zvolen hlavním architektem Josef Mocker (+1899) a po jeho smrti Kamil Hilbert (+1933). Architekt Mocker zvolil dvě věže do západního průčelí (podobně jak si představoval již roku 1834 stavitel Karel Řivnáč), Hilbert provedl všechny Mockerovy plány, ale pak pokračoval podle svého přesvědčení (klenba nové části, okenní kružby, nová sakristie).

12. května 1929 v roce oslav 1.000 let od mučednické smrti sv. Václava konsekroval dostavěnou katedrálu biskup Jan Nepomuk Sedlák. Po přenesení ostatků sv. Víta a Václava z baziliky sv. Jiří první mši svatou sloužil arcibiskup František Kordač. Katedrála byla dostavěna po 585 letech (od položení základního kamene Karlem IV. roku 1344).

1949 - 19. června po nástupu komunistického režimu byl po mši svaté kardinál Josef Beran odvlečen státní bezpečností a vězněn v internaci.

1956 Komunistický stát vyvlastnil katolické církvi katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Sloužení mší svatých omezeno. Za Husákova režimu v 70. letech 20. století chtěli komunisté chrám přeměnit na muzeum.

1989 25. listopadu sloužil kardinál František Tomášek v katedrále mši svatou u příležitosti svatořečení sv. Anežky České (svatořečení se konalo 12. listopadu v Římě) za účasti 7.000 lidí.

1994 Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl, že vlastníkem chrámu sv. Víta je Katolický metropolitní kostel u svatého Víta.

Roku 2005 tentýž soud rozhodl, že katedrála patří církvi. Proti rozsudku se Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových odvolal k Pražskému městskému soudu, ten roku 2006 rozhodl, že katedrála s přilehlými nemovitostmi patří církvi (5. září 2006 správa Pražského hradu předal katedrálu katolické církvi).

16. února 2007 Nejvyšší soud oznámil, že zrušil předchozí rozsudky pražského obvodního a městského soudu.

Kohl - návrh 1814 Morstadt – stav 1825 Řivnáč – návrh 1834 Kranner – návrh 1867

O katedrále přehledně stručně:

Trojlodní gotická katedrála s příčnou lodí, ochozem, věncem kaplí za chórem a s třemi věžemi. Z hlediska uměleckohistorického se skládá se ze dvou částí. Východní část, obsahuje chór s kaplemi a velkou zvonovou věž, je dílem gotického období 14. a 15. století. Západní část, tj. příčná loď, trojlodí a průčelí s věžemi byla přistavěna ve slohu staré části ve 2. polovině 19. století a na počátku 20. století.

Rozměry katedrály:

Prostor chrámu pojme asi 8.000 lidí

Délka chrámu: 124 m

Šířka chrámu v příčné lodi: 60 m

Výška věže: 97 m

Výška západního dvojvěží: 82 m

Výška klenby uvnitř chrámu: 33 m

Ikonografie vnějšku katedrály:

Západní průčelí:

1. Bronzové dveře s reliéfy českých patronů

2. Tympanon s reliéfem Ukřižování Ježíše Krista, Losování o Kristovo roucho, Kladení do hrobu, Nanebevstoupení Ježíše Krista.

3. Sklomalby v růžici znázorňují Stvoření světa.

4. Reliéfy po stranách růžice: umělci, činní na dostavbě: F. Kysela, Z. Wirth, J. Mocker, K. Hilbert.

5. Socha arcibiskupa Arnošta z Pardubic.

Jižní strana katedrály:

Zlatá brána:

1. Gotická mozaika Poslední soud, Majestas Domini, čeští patroni, Karel IV. a Eliška Pomořanská.

2. Mozaika Adam a Eva (1939), Ukřižování (1945).

Severní věž:

1. Sochy: Církevní otcové západní a východní Církve

2. Sochy: světci

Jižní věž:

1. Socha Karla IV.

2. Socha Madony

Vnějšek kaple sv. Jana Nepomuckého:

1. Sousoší Sv. Jan Nepomucký s anděly

Kaple a oltáře katedrály:

Hlavní oltář, neogotický z let 1868-72 podle J. Krannera, s šesti relikviáři českých patronů
Kaple sv. Ludmily (křestní) s oltářem z r. 1849
Kaple Božího hrobu – raně barokní oltář sv. Anny
Kaple Thunovská
Kaple Hasenburská (Božího hrobu) ve velké věži, pohřben zde arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka.
Kaple sv. Václava – vrcholné dílo české gotiky, na místě rotundy sv. Víta, korunovační komora. Sedm klíčů opatruje sedm různých institucí.
Kaple sv. Ondřeje (Martinická).
Kaple sv. Kříže (sv. Šimona a Judy, sv. Silvestra)
Kaple sv. Maří Magdalény (Valdštejnská) s náhrobky Matyáše z Arrasu a Petra Parléře
Kaple sv. Jana Nepomuckého (Vlašimská) – hrob sv. Jana Nepomuckého, sv. Vojtěcha, pěti bratří mučedníků
Kaple sv. Ostatků (Šternberská) – náhrobky Přemysla Ot. I. a II.
Kaple Panny Marie (Císařská, sv. Kříže, Berkovská)
Kaple sv. Jana Křtitele (Arnoštova) – s tzv. Jeruzalémským svícnem
Kaple Arcibiskupská (původně sv. Materny, Pernštejnská, Kinských)
Kaple sv. Anny (Nostická) – gotický plenář z Trevíru získaný r. 1846
Kaple sv. Michala (stará sakristie)
Kaple sv. Zikmunda (Černínská) – ostatky sv. Zikmunda
Kaple Nová arcibiskupská, hrob biskupa Antonína Podlahy (+1932)
Kaple Schwarzenberská
Kaple Bartoňů z Dobenína

Nejvýznamnější památky katedrály:

České korunovační klenoty: Svatováclavská koruna z pol. 14. stol.

meč sv. Václava z 1. pol. 14. stol.

renesanční žezlo a říšské jablko z konce 16. stol.

Krucifix, dílo Mistra týnského Ukřižování, 1320-30

socha sv. Václava z r. 1373, dílo Petra Parléře

bronzový svícen se sochou sv. Václava z roku 1532

královské mauzoleum z let 1564-89

největší český zvon Zikmund z r. 1549 (výška přes 2 m, hmotnost 16,5 tuny)

raně barokní dveře s reliéfy Ničení chrámu Fridrichem Falckým

barokní epitaf Leopolda Šlika

obraz Petra Brandla Křest Páně

náhrobek sv. Jana Nepomuckého z let 1733-36

bronzová socha kardinála Bedřicha Schwarzenberka z let 1892 od J. V. Myslbeka

oltář s Krucifixem od F. Bílka z r. 1899

vitráže v oknem od M. Švabinského, F.Kysely, A. Muchy, K. Svolinského, C. Boudy.

Busty dolního triforia v chóru:

Václav z Radče, kanovník a 5. ředitel stavby
Matyáš z Arrasu (+1352), první stavitel chrámu
Petr Parléř (+1399), druhý stavitel chrámu
Ondřej Kotlík (+1380), kanovník a 4. ředitel stavby
Beneš Krabice z Weitmile (+1375), kanovník a 3. ředitel stavby
Václav Lucemburský (+1382), bratr Karla IV.
Jan Jindřich (+1375), markrabí moravský, bratr Karla IV.
Blanka z Valois (+1348), první žena Karla IV.
Anna Falcká (+1353), druhá žena Karla IV.
Anna Svídnická (+1362), třetí žena Karla IV.
Eliška Pomořanská (+1393), čtvrtá žena Karla IV.
Karel IV. (+1378)
Jan Lucemburský (+1346), otec Karla IV.
Eliška Přemyslovna (+1330), matka Karla IV.
Václav IV. (+1419), syn Karla IV.
Jana Bavorská (+1386), první žena Václava IV.
Arnošt z Pardubic (+1364), první arcibiskup
Jan Očko z Vlašimi (+1380), druhý arcibiskup
Jan z Jenštejna (+1396), třetí arcibiskup
Mikuláš Holubec(k) (+1355), kanovník a druhý ředitel stavby
Leonard Bušek (+1350), kanovník a první ředitel stavby

Busty na zevní straně horního triforia:

Sv. Prokop
Sv. Vojtěch
Sv. Ludmila
Sv. Václav
Panna Maria
Ježíš Kristus
Sv. Vít
Sv. Zikmund
Sv. Cyril
Sv. Metoděj

Katedrála sv. Víta jako pohřebiště

Hroby světců:

1. Sv. Václav (+929) – od roku 932 stále na stejném místě

2. Sv. Vít (+okolo 304)– oltář sv. Víta

3. Sv. Vojtěch (+997) – kaple sv. Jana Nepomuckého (Vlašimská)

4. Pět svatých bratří mučedníků (+1003?)– kaple sv. Jana Nepomuckého (Vlašimská)

5. Sv. Zikmund (+524) –kaple sv. Zikmunda

6. Sv. Jan Nepomucký (+1293) – kaple sv. Jana Nepomuckého

7. Bl. Podiven (+929?)

8. Bl. Přibyslava (1. pol. 10. stol.)

9. Biskup Ondřej (+1224 v pověsti svatosti) – kaple sv. Václava

Hroby panovníků:

1. Břetislav I. (+1055) a jeho žena Jitka – Císařská kaple

2. Spytihněv II. (+1061) – Císařská kaple

3. Břetislav II. )+1100) – kaple sv. Jana Křt.

4. Bořivoj II. (+1124) – kaple sv. Jana Křt.

5. Král Přemysl I. (+1230) – kaple sv. Ostatků

6. Král Přemysl II. (+1278) – kaple sv. Ostatků

7. Bedřich (+1189) – místo neznámé

8. Konrád Ota (+1191) – místo neznámé

9. Král Rudolf I. Habsburský (1307) – kaple sv. Kříže

10. Guta, manželka krále Václava II. – kaple sv. Kříže

11. Rudolf, vévoda švábský – kaple sv. Kříže

12. Císař a král Karel IV. (+1378) – královská hrobka

13. Čtyři manželky Karla IV. (Blanka, Anna Falcká, Anna Svídnická, Eliška Pomořanská) – královská hrobka

14. Král Ladislav Pohrobek (+1457) – královská hrobka

15. Král Jiří Poděbradský (+1471) – královská hrobka

16. Arcikněžna Eleonora, dcera krále Maxmiliána (+1580) – královská hrobka

17. Císař a král Rudolf II. (+1612) – královská hrobka

18. Vévodkyně Marie Amálie Parmská (+1804) – královská hrobka

19. Císař a král Ferdinand I. Habsburský (+1564) – královské mauzoleum.

Ferdinand byl zakladatel habsburské monarchie ve střední Evropě. Skutečnost, že byl pochován v Praze, ač zemřel ve Vídni, ukazuje, jak velký význam přikládali Habsburkové české koruně.

20. Císařovna Anna, manželka Ferdinanda I. – královské mauzoleum

21. Císař a král Maxmilián (1576)- královské mauzoleum

22. Barbora Celská (1451), manželka krále Zikmunda – Martinická kaple

Hroby biskupů, arcibiskupů a církevních hodnostářů:

1. Sv. Vojtěch – Vlašimská kaple

2. Biskup Menhart (+1134)

3. Biskup Jan I. (+1139)

4. Biskup Valentin (+1182)

5. Biskup Bernard (+1240)

6. Biskup Mikuláš (+1258)

7. Biskup Jan III. z Dražic (+1278)

8. Biskup Tobiáš z Bechyně (+1296)

9. Biskup Řehoř Zajíc z Valdeka (+1301)

10. Biskup Šebíř (+1067)

11. Biskup Jaromír Přemyslovec (+1089)

12. Biskup Kosmas (+1098)

13. Biskup Daniel (+1167)

14. Biskup Bedřich (+1179)

15. Biskup Jan II. (+1236)

16. Biskup Ondřej (+1224) – jeho hlava uložena v kapli sv. Václava (tělo uloženo na Velehradě)

17. Biskup Jan IV. z Dražic (+1343) v Martinické kapli

18. Kardinál, arcibiskup Jan Očko z Vlašimi (+1380) – Vlašimská kaple

19. Arcibiskup Olbram ze Škvorce (+1402) – Házmburká kaple

20. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka (+1411) – Házmburská kaple

21. Arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice (+1580) – kaple sv. Jana Křt.

22. Arcibiskup Martin Medek (+1590) – kaple sv. Jana Křt.

23. Arcibiskup Zbyněk Berka z Dubé (+1606) – kaple Panny Marie

24. Arcibiskup Zoubek (+1675) – jeho srdce v kapli sv. Václava

25. Arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna (+1694) – kaple sv. Magdalény

26. Arcibiskup Jan Josef Breuner (+1710) – před hlavním oltářem

27. Arcibiskup Ferdinand Khüenburg (+1731) – před hlavním oltářem

28. Arcibiskup Daniel Josef Mayer z Mayern (+1733) – před hlavním oltářem

29. Arcibiskup Josef Mořic Gustav z Manderscheidu-Blankenheimu (+1763) – před hlavním oltářem

30. Arcibiskup Antonín Petr Příchovský z Příchovic (+1793) – kaple Kinských

31. Arcibiskup Václav Leopold Chlumčanský (+1830) – kaple Kinských

32. Arcibiskup Alois Josef Kolovrat Krakovský (+1833) – kaple Kinských

33. Arcibiskup Ondřej Alois Ankwicz Skarbek (+1838) – kaple Kinských

34. Arcibiskup Alois Josef ze Schrenků (+1849) – kaple Kinských

35. Kardinál, arcibiskup Bedřich Schwarzenberk (+1885) – kaple Kinských

36. Kardinál, arcibiskup František de Paula Schönborn (+1899) – kaple Kinských

37. Arcibiskup František Kordač (+1934) – kaple probošta Hory (tzv. Nová arcibiskupská)

38. Kardinál, arcibiskup Karel Kašpar (+1941) – kaple probošta Hory (Nová arcibiskupská)

39. Biskup Antonín Podlaha (+1932) – kaple probošta Hory (Nová arcibiskupská)

40. Kardinál, arcibiskup František Tomášek (+1992) – kaple probošta Hory (Nová arcibiskupská)

Šlechtické a rodinné hrobky:

1. Lobkovicové

2. Šternberkové

3. Černínové

4. Valdštejnové

5. Kinští

6. Berkové

7. Martinicové

8. Žďárští

9. Vřesovci

10. Vratislavové

11. Hazmburkové

12. Nosticové aj.

Hroby významných osobností a stavitelů:

1. Matyáš z Arrasu – Valdštejnská kaple

2. Petr Parléř – Valdštejnská kaple

3. Jaroslav Bořita z Martinic - defenestrovaný stavovskými povstalci – Martinická kaple

4. Bernard Ignác Bořita z Martinic, nejvyšší purkrabí – Martinická kaple

5. Biskup Jan Ignác Dlouhoveský – před kaplí sv. Ostatků

6. Děkan Tomáš Pešina z Čechorodu – před kaplí Kinských

7. P. Jindřich Scribonius z Horšova (+1586) – před Císařskou kaplí

8. Purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitálu – kaple Panny Marie

9. Maršálek Lev Burian Berka z Dubé – kaple Panny Marie

10. Kancléř Jan Pflug z Rabštýna – kaple Panny Marie

11. Vratislav z Pernštejna (+1582) – kaple Kinských

12. Papežský nuncius Octavianus de Sancta Cruce – kaple sv. Anny

13. Kníže Zikmund Báthory – kaple sv. Zikmunda

14. Generál Josef Zischkowitz – kaple sv. Zikmunda

15. Heřman Černín s manželkou Sylvií – kaple sv. Zikmunda

16. Humprecht Jan Černín – kaple sv. Zikmunda

17. Hofmistr Jiří Popel z Lobkovic – Martinická kaple

18. Soudce Jiří Popel z Lobkovic – u vchodu kaple sv. Václava

19. Maršálek Leopold Šlik – velký barokní Braunův náhrobek

aj.

Největší ohrožení (poničení) katedrály:

1421 husité

1541 požár

1619 protestanté

1757 Prušáci

Největší rozkvět katedrály:

1344 povýšena na arcibiskupskou a budována

1929 dokončena dostavba katedrály

Největší bezpráví na katedrále:

1421 lůza poblouzněná husitstvím

1619 zabrali protestanté

1956 zabrali komunisté

Pokládání základních kamenů k dostavbám:

1. 1392

2. 1509

3. 1673

4. 1873

Základní literatura:

Burian J.- Neubert K. – Neubertová J.: Katedrála sv. Víta na Pražském hradě, Praha 1980.

Ekert F.: Posvátná místa královského hlavního města Prahy, Praha 1883

Kostílková M.: Dostavba Svatovítské katedrály v Praze, in sborník Pražské arcibiskupství 1344-1994, Praha 1994.

Merhautová A. (ed.): Katedrála sv. Víta v Praze, Praha 1994.

Poche E.: Prahou krok za krokem, Praha 1985.

Wirt Z. – Kop F. – Ryneš V.: Metropolitní chrám svatého Víta, Praha 1945.

Poznámka:

Současný spor o katedrálu sv. Víta je nedůstojným projevem zášti ateistického liberálního režimu ke katolické církvi. Katedrála má (stejně jako podle komunistického neoprávněného rozhodnutí roku 1956) náležet „všemu lidu“. Jakýmsi neoficiálním proticírkevním mluvčím tohoto „lidu“ je exkomunista Zdeněk Mahler, jenž je v médiích předváděn jako znalec katedrály a historik.

Připomeňme si, že katedrála je především domem Božím, kostelem. A katolický kostel patří Bohu. Katedrálu založili a budovali katoličtí křesťané jako chrám Ježíše Krista, jemuž je panovník (i stát) jako vrchnímu králi podřízen. Prostředníkem mezi nebem a zemí byla, je a bude do konce světa katolická církev se svojí hierarchií, odvozenou od apoštolů. Proto by naše předky nikdy nenapadlo pochybovat o tom, že metropolitní katolický kostel patří katolické církvi. Tyto základní pravdy dnes však již nikdo ve většinově bezbožecké společnosti nezná.

Připomeňme si zároveň, co dnes po stránce náboženské znamená „lid“, nebo řekněme „národ“. Mezi lid dnes patří velké množství ateistů (podle nichž Bůh není), lidí lhostejných (kteří si základní otázky vůbec nekladou), lidí pověrčivých a jinověrců (kteří věří ve vše možné, jenom ne v Ježíše Krista), heretiků (kteří věří subjektivně), ale např. i satanistů (kteří vědí, že Ježíš Kristus je, a proto proti němu bojují), komunistů (jejichž cílem je nastolení celosvětového ateismu) atd. Patří sem ovšem i protestanté (evangelíci), kteří v Ježíše Krista jako Božího syna věří, ale nevěří v autoritu Církve (není tedy divu, že i mnozí z nich budou křičet, aby katedrála nepatřila Církvi). A patří sem např. i věřící židé, podle nichž je Ježíš Kristus podvodník (falešný mesiáš). Také těmto složkám společnosti by tedy podle liberální demokratické logiky měl patřit přední katolický chrám v zemi.

Katedrály a významné kostely byly často stavěny jako pohřebiště mučedníků a panovníků, to není zase tak neobvyklé, jak se nám předkládá. Svatý Václav byl panovníkem, mučedníkem a světcem. Koruna český králů spočívala na jeho hlavě a směla z ní být sejmuta jen pro účel korunovace českého krále. Panovníci samozřejmě stavbu finančně podporovali, a ať byli jakkoli chybujícími a hříšnými lidmi, byl to viditelný důkaz jejich úcty k nebeskému Pánu. Uznávali, že jejich autorita je odvozena od autority nejvyšší. Také v ostatních zemích střední Evropy (a nejen tam) jsou katolické katedrály ve vlastnictví katolické církve (korunovační katedrály v Krakově na Wawelu a v maďarské Ostřihomi, v Trnavě, Záhřebu, Lublani atd.). Pokud je v některých zemích vlastníkem dómu nábožensky indiferentní stát, který nemá v ústavě zakotveno odvolání na Boží autoritu, je to proti zdravému rozumu.

Katedrála sv. Víta je zasvěcena Bohu, vznikla a byla dostavěna jako přední (metropolitní) katolický kostel v zemi. Až na menší přestávky (vynucené násilím) nepřestal tento kostel sloužit katolické liturgii. Podle katolické víry je viditelným zástupcem Božské autority na zemi Církev, proto je logické, že tato posvátná budova patří jí. Je nesmysl, aby patřila např. i muslimům, kteří se stanou českými občany, či jiným skupinám (ateistům, agnostickým hedonikům, nevědomým agnostikům, budhistům, marxistům, estébákům, satanistům atd.), které prostě nejsou katolickými věřícími. Mají své chrámy, své kulty a své panovníky.

Nesmyslné ankety typu „Volejte nebo napište svůj názor, komu by měla patřit katedrála sv. Víta“ ukazují ubohost a marasmus moderní bezbožecké společnosti.

Stručně řečeno, chrám sv. Víta budou Církvi upírat všichni ti, kteří podvědomě závidějí odlesk slávy Kristovy církve. Ten z katedrály zcela jasně vyzařuje a takový nikdy žádná světská budova vládců a parlamentů mít nebude, ani ho mít nemůže.

15. 3. 2007