Od války k příměří a zpět

Katolicismus a demokracie ve 20. století

 

Branislav Michalka

 

 

Neustále se zostřující kulturní boj v dohasínající západní civilizaci před nás klade úkol formulovat nahromaděné problémy, jejich příčiny a nebo potencionální řešení v co možná nejvyhraněnější podobě, a to ať již z důvodu domněnky, že náprava je ještě možná, a nebo z důvodu potřeby zanechat pro sebe čistý stůl v době zmaru. To častokrát vyžaduje prostření nepříjemných úvah a závěrů, zpochybňujících správnost konání osob a institucí, jejichž posvátnost navzdory chybám vzbuzuje nadále oprávněnou úctu. Ani v hodině dvanácté by neměla být preferována potřeba konání a spolupráce za každou cenu, doporučovaná těmito institucemi, před potřebou poznání, s kým jdeme vlastně spolupracovat, abychom se nestali na způsob našich předchůdců účastníky dějů, které když se potom vyvalí v pramenech z podzemí přítomnosti, naberou v neustále mohutnějších tocích na sebe záplavu kalu a skončí v mořích, které raději neměly být nikdy objeveny a do nichž vlastně nikdo nechtěl doplavat.

 

Problém vztahu demokracie a katolicismu

Jedním z těch nahromaděných problémů je vztah katolicismu a demokracie. V oficiálních katolických kruzích bývá prezentován jako jednou a navždy vyřešený navzdory tomu, že mezi nimi panuje evidentní válečný stav zatlačující Církev stále víc a víc do defenzivního postavení. Tento účelový sňatek z rozumu se prezentuje jako osudová láska dvou idejí, které si byly souzeny a jejichž oddělenou existenci si už ani není možné představit. A pokud ano, tak jen na škodu katolicismu. Sympatizanti demokracie v katolických řadách si nekladou, a nebo nechtějí klást otázku, proč tyto dvě ideje, idea katolicismu a idea demokracie, když jsou vzájemně tak kompatibilní, jak se tvrdí, obě dvě od začátku setkání jedna druhou nesnášely a okamžitě v sobě rozpoznaly nepřátele? Křesťanští demokraté v tom vidí omyl ze strany Církve. Pokud bychom to i připustili, jak potom následně připustit, že by se stejně pomýlila i demokracie? Byla přece znamením doby a výrazem tužeb nejširších mas, jak jsme o tom neustále přesvědčováni; jak je možné, že ona, osvícená, nerozpoznala svého údajného dobrého spojence? Anebo to nebyl omyl, ale přesně zaměřená destrukce jediné síly, která je schopná vzdorovat prométheovským tendencím vzpoury proti Bohu?

 

Klasik řekl, že věci se udržují těmi samými principy jakými byly vytvořené. Základy novověké demokracie byly vybudovány na vzpouře proti Církvi a Bohu. Současnost nás přesvědčuje o tom, že tyto základy zůstaly nezměněné a navíc zmohutněly k neuvěření. Častokrát i díky zaslepené pomoci katolíků. I ti nejkonzervativnější katolíci současnosti si totiž zvykli dovolávat se demokracie, aby zajistili možnost důstojné existence Církve v nepřátelském světě a aby Církev mohla svobodně hlásat svoje názory. Neuvědomují si, anebo si nechtějí uvědomit, že se dovolávají ochrany svého nepřítele, který „vydal o sobě svědectví“ a „podle ovoce ho poznali“. Dějiny demokracie jsou dějinami antikatolicismu. V době, kdy se Církev rozhodla pro obrat k demokracii, nezměnila demokracie na své proticírkevní podstatě nic. Ten, kdo by se měl změnit, byla Církev. Co mohlo být příčinou této změny, nebo jednou z hlavních příčin a jaký to byl radikální obrat proti postoji Církve v minulosti, se pokusím ukázat níže.

 

Pojem demokracie

Hned na začátku bude nutné poukázat na určitou nesrovnalost a variabilitu v používání slov demokracie, demokratický a demokrat v myšlení od 18. do 20. století. Na jedné straně se od tímto pojmem myslelo úsilí, jež bychom mohli charakterizovat jako „osvícenskou“ snahu o emancipaci a osvobození člověka z pout metafyzických, sociálních a častokrát i fyzických daností spjatých v očích osvícenců s úpadkovou minulostí, symbolizující temné ujařmení člověka v poutech pověry a náboženství. Pod demokratizací a demokracií se rozumělo zrovnoprávnění a rovnost různých idejí, vyznání víry, etnik a nejen rovnost sociální. V politické a sociální rovině se jednalo a aplikaci mnohých idejí, jejichž kombinací vytvořili osvícení a liberální demokrati ucelený systém naprosté strukturální změny v postavení člověka ve světě. Jejich snahou bylo vytvořit společnost osamělých atomizovaných kvazi heroických jedinců s možností maximální svobodné volby z maximálního počtu možností, kteří nebudou sdílet smysl života na základě transcendentní informace tradované po generace lidí, ale sami ho budou hledat, případně popírat, po dobu celoživotního potácení se v nejistotě a chaosu. Jejich vývěsními štíty byly: lidská práva, svoboda projevu, svoboda svědomí, svoboda shromažďování, všeobecné hlasovací právo. Zkrátka celkové osvobození individua.

 

Na druhé straně se častokrát pod tímto pojmem označuje určitý sympatizující postoj řídící či intelektuální elity, nebo vyšších sociálních vrstev všeobecně, k vrstvám nižším. Za demokrata, nebo člověka s demokratickým cítěním a chováním, je zvykem označovat někoho, kdo bez kastovních či sociálních předsudků přistupoval k lidem z nižších sociálních vrstev, snažil se zlepšovat jejich sociální statut, a to ať systematicky, nebo nahodile. Mohlo se jednat právě tak dobře o vysokého církevního hodnostáře jako aristokrata nebo bohatého měšťana, kteří měli v politice jiné, často protikladné názory. Později se pojem demokratizace začal nesprávně používat v souvislosti s katolickým sociálním učením z podobných důvodů. Neustále se zamlžovaly rozdíly mezi úsilím o zlepšení ekonomické a materiální situace dělníků, které se stalo akutním až s příchodem industriálního kapitalismu a úsilím o zavedení politické a ideové demokracie ztělesňující výše uvedené emancipační tendence, které bylo aktuální mnohem dříve, přibližně od poloviny 18. století a mělo od katolického sociálního učení naprosto odlišné cíle.

Pokud by skutečně platilo používání slov demokracie, demokrat, demokratizace pro úsilí snažící se o zlepšení materiálního a ekonomického postavení proletářů a chudých vrstev, tak potom by v očích „demokratů“ musely různé církevní řády stejně jako Církev samotná mít punc demokratů z nejlepších, protože byly demokraty v druhém významu slova dříve než kdokoliv jiný. Navíc, a na to nezapomínat, spíše naopak je třeba to neustále zdůrazňovat, je slova a idea demokracie původu předkřesťanského, nemajíce nic společného se sociálními problémy novověkých dějin. Jedná se tedy o ideový přenos čistě politického ideálu (který však ve své antické podobě, s otroky a úzkou svobodnou elitou měl daleko k novověké utopii a pokud by byl realizován ve své původní podobě, tak by jeho současní advokáti, dovolávající se antických tradic, bledli hrůzou) obohaceného o novověkou protikřesťanskou vzpouru. Předmětem kritiky tedy bude demokracie v pravém slova smyslu a ne demokratičnost nebo jinak řečeno „lidovost smýšlení a konání.

 

Čas a charakter obratu

Doba, v níž došlo k radikálnímu obratu v postoji Církve vůči demokracii, byla jednou z nejděsivějších v dějinách lidstva. Bylo to období 2. světové války, která s sebou přinesla masové zabíjení nevídaných rozměrů. Pod tlakem těchto okolností a zmatku z nich vyplývajícího se do popředí dostávalo emocionální jednání motivované pocitem hněvu, nenávisti, pomstychtivosti ale i strachu a viny. Lidé v té době často radikálně měnili své postoje a názory vůči jiným lidem, národům, náboženstvím a světu vůbec.

 

Radikální obrat v něčím chování však vzbuzuje vždy oprávněnou pozornost a přivádí lidi do střehu. Nutně si kladou otázku po příčinách, které jej způsobily a kladou si otázku, který postoj: ten předešlý anebo současný byl správný, upřímný, racionálně promyšlený a který byl falešný, neupřímný, emocionálně podmíněný, zrozený ve strachu. Církev po skončení 2. světové války radikálně přehodnotila svůj postoj k demokracii. Z nepřítele se měl stát spojenec. Je těžké teď hodnotit, zda šlo o účelovou nebo upřímnou změnu názorů. Tlak světa a mocností byl veliký a hrůzy války interpretované jednoznačně ve prospěch demokracie, ať už liberální nebo socialistické. Každopádně se jednalo o omyl, za nějž platíme a budeme ještě ve větší míře v budoucnosti platit.

 

Katolickou církev její nepřátelé často obviňovali z toho, že jí jde o moc a drží se machiavellistického hesla “účel světí prostředky“. Malovali pestré kalendářní obrázky plné krvelačných mnichů, výlupků to zákeřnosti a podlosti. Pravda je však taková, že katolická církev se přidržela vždy požadavků velmi neúčelových a hádala se s mocnými o věci, které by politický pragmatik ani neuznal za hodné zmínky. Pokud by jí šlo o světskou moc, tak mohla např. uznat všechny sňatky Jindřicha VIII. podobně jako Luther uznal bigamii Filipovi Hesenskému a dodnes by možná hrála dominantní roli v Anglii. Kupodivu, když Církev začala po 2. světové válce skutečně jednat způsobem, který připomínal účelovost, všichni její nepřátelé začali tleskat. Že by najednou nedokázali ocenit stálost v jednání, kterou tak toužebně od Církve očekávali, ale dávali přednost vykalkulovanému pragmatismu, který se jim před tím tak příčil? Zdá se, že bývalým kritikům katolické nedemokratičnosti ani nevadil fakt, že obrat se odehrává za okolností dosti pohnutých, které nevylučují neupřímnost konání, za jakých se ke slovu většinou nedostává ratio, ale emoce, euforické nebo pocit strachu, případně viny. Tak se ve skutečnosti ukázalo, že hlavní překážkou spolupráce mezi demokracií a Církví byla právě zásadovost Církve a ne její machiavellismus. Když se náhle Církev ocitla v defenzivním postavení, začala slevovat ze svých zásad a přijala demokracii, její nepřátelé jásali a gratulovali ji. I ten nejnaivnější stratég by pochopil, o co se jedná. Nikdy se nezapomínají staletí nepřátelství kvůli nějakému vynucenému pokání a obrácení soupeře. Taktéž demokracie jako vítězná síla neměla důvod zapomenout na staleté nepřátelství Církve. Naopak, toto byl jen předstupeň k vytouženému pokoření a totálnímu zničení.

 

Většina katolíků odmítajících ty nejodpudivější výstřelky liberální demokracie a rozkladné tendence v Církvi se zaměřuje na 2. vatikánský koncil jako na tu etapu církevních dějin, v níž se prosadily retardační síly a transformovaly Církev ve svoji podobu. Předchozích 17 let od roku 1945 do roku 1962 je považováno za integrální součást tohoto vývoje, který si zachoval svou neporušenou tradiční podobu po staletí. Obávám se však, že opak je pravdou. Z jistého pohledu je nutno vnímat právě zkušenost 2. světové války za rozhodující pro obrat, který nastal v církevní praxi. To, co začalo jako uznání sil demokracie na poli světském, se postupně rozrostlo do nevyhnutného akceptování demokracie na poli církevním. Církev akceptovala vítěznou demokracii a postupně se měnilo její demokratické směrování z extenzivního, zaměřeného na podporu demokracie ve světě, na intenzivní, které zasáhlo Církev dovnitř a momentálně se snaží přeměnit ji na stejnou demokratickou instituci jako jsou instituce sekulární. Povel na ústup z autoritativních pozic v politice a sociálních věcích zazněl z oficiálních míst poprvé v roce 1944 ve vánočním poselství papeže Pia XII., v němž  se obhajuje demokracie, i když s dodatky o nutnosti pořádku a „nadřazené autority, vybavené donucovací mocí“.

 

Situace před 2. světovou válkou

Před 2. světovou válkou se postoj Církev a katolicismu k demokracii vyvíjel podstatně odlišně. Všechny demokracie, vzniklé před a po 1. světové válce, měly protikatolický charakter. Ve Francii vládla zuřivá sekularistická a zednářská garnitura, která znechucená rostoucím vlivem Církve na konci 19. století, přikročila v čele s premiérem Emilem Combesem k radikálním proticírkevním opatřením. Církev je vyštvána ze škol, státních úřadů a nakonec 30. července 1904 je zrušen konkordát s Církví.  9. prosince 1904 je schválena odluka Církve od státu a připravena konfiskace církevního majetku, k níž došlo jen polovičatě díky masovým protestům obyvatelstva, při nichž nechybějí ani mrtví. V Portugalsku se od roku 1910 po pádu monarchie dostává k moci nepřetržitá řada zednářských kamaril, šikanujících Církev i věřící, neštítících se ani uvěznění dětí zúčastněných na fatimském zjevení. Parlamentní monarchie v Itálii v duchu těch karbonářských tradic, v jejichž rámci se zmocnila roku 1860 Církevního státu a nechala na sebe dopadnout prokletí sv. Pia IX., nutila kněze k vojenské služně a s požehnáním vládnoucí savojské dynastie bojovala proti „klerikalismus“. Státy vzniklé v Jižní Americe v rámci dekolonizačního procesu, byly taktéž většinou založeny, formovány a ovládány zednářskými mocenskými elitami a vůči Církvi naladěny nepřátelsky. Na protestantské parlamentní demokracie, jakými byly Anglie, USA, Norsko, Dánsko a Holandsko neměla Katolická církev žádný vliv, byla považována za poraženou a byla ráda, že po čtyřech století protestantizace ještě vůbec v těchto zemích přežila. Proto necítily vlády v těchto zemích takovou akutní potřebu proti ní bojovat, resp. vůbec ani nemusely. všechny demokracie však, ať již románské, severské nebo zámořské, spojoval jednotný odpor proti všemu katolickému jako ztělesnění protidemokratického postoje. Po 1. světové válce se zásluhou prvního plošného vítězství protestantských a zednářských demokracií rozšířily tyto vládní a ideové formy do střední, jižní a východní Evropy. Vzniklo sem nových sekulárních republik, všechny buď s výrazným nebo tlumeným, ale vždy protikatolickým zaměřením. Heslo „Pryč od Říma“ znělo z tribun a Církev dostávala další rány. K tomu se přidávají režimy s maximální proticírkevní brutalitou: zednářské Mexiko a bolševické Rusko. Okolo roku 1920 se zdá být, že vše světské, o co se Církev mohla opřít, je v troskách. O nějakých vzájemných sympatiích mezi reálnou demokracií a katolicismem nemůže být ani řeči.

 

Brzy však přichází reakce. V průběhu 20. – 30. let se etablují v Itálii, Portugalsku, Rakousku, Španělsku, Polsku, Maďarsku a na Slovensku  autoritativní stavovské nebo poloautoritativní režimy založené na politickém tradicionalismu, jejichž postoj ke Katolické církvi osciluje od ochoty spolupracovat (Itálie, Polsko, Maďarsko) přes otevřenou ochranu (Španělsko) až po účast na vládě (Portugalsko, Rakousko, Slovensko). Vztahy samozřejmě nebyly ideální, ale v porovnání s protikatolickou praxí v demokraciích to byl nesrovnatelný posun. Díky novém režimu v Itálii je Vatikán roku 1929 uznán za samostatný stát. V Portugalsku a Rakousku, později i na Slovensku, probíhá pokus o ustavení stavovského státu podle zásad encykliky Pia XI. Quadragesimo Anno a Církev je vnímána jako integrální součást režimu. V Dolfussově Rakousku byla zákonem zaručena účast Církve ve spolkové kulturní radě a v zemských sněmech. Ve Španělsku generál Franco zachraňuje Církev a katolicismu od osudu podobného tragédiím v Rusku a v Mexiku. Papež Pius XI. posílá Francovi 12. 12. 1937 po střetnutí se španělským kardinálem Gomem své požehnání. Spojení konzervatismu, stavovství, autoritativnosti a katolicismu se zdá být mezi dvěma světovými válkami přirozené a naprosto v souladu s tradicí Církve.

 

Akutní hrozba komunistického režimu a mocenský vývoj na kontinentu však donutily tyto režimy k pragmatickému spojenectví s novopohanským národně-socialistickým Německem. Toto spojenectví se stalo později osudným pro poválečný náhled na konzervativně-autoritativní režimy. To, že demokracie udělaly stejný krok, když se spojily s komunistickým Sovětským svazem, je naopak v protikladu k tomu bagatelizováno. Na výsledek 2. světové války nebylo potom nahlíženo jako na porážku novopohanského národního socialismu zednářským novopohanstvím a komunistickým ateismem, tedy jako na výsledek souboje o moc mezi různými formami protikřesťanské vzpoury, ale jako na definitivní zdiskreditování konzervativního autoritativismu a jeho mocenskou porážku silami pokroku a demokracie. Reálný fakt porážky mocenské, která byla zřejmě nevyhnutelná, protože kdyby vyhrála jakákoliv z těchto sil, situace by měla protikatolický charakter, se interpretovala zároveň jako porážka morální.

 

Situace po 2. světové válce

Po 2. světové válce, kdy slovo autoritativní začalo být synonymem zla a demokracie zázračnou náplastí na všechna krveprolévání válek (tak hypnotizující, že ji cítili skloňovat ve všech možných a nemožných pádech i komunisti) začali katoličtí politici a intelektuálové vylévat vaničku konzervativních autoritativních režimů i s dítětem. Omámení válečným oparem krve, v němž se jim slily všechny pojmy spojenou s autoritativností do jednoho temného oblaku vypouštějícího ze svých útrob apokalyptické jezdce zkázy, zděsili se své minulosti a zároveň i minulosti Církve prezentované už od 18. století exponenty liberalismu jako temné minulosti autoritativní organizace par excellenace. Své osobní minulosti se zděsili proto, že mnozí v souladu s katolickou sociální naukou a politickou tradicí katolicismu podporovali autoritativní režimy nebo tradiční monarchie, zkrátka všechno to, co bylo najednou paušálně označované jako „fašismus“. A ten byl zlý, poražený a morálně zdiskreditovaný. Na konto tohoto mlhavého pojmu, do něhož se vešlo všechno, co nebylo liberálně-demokratické a komunistické, se připsaly všechny zločiny, ať už skutečné nebo fiktivní, což každopádně stačilo k tomu, aby každého přešla chuť se zastávat jakéhokoliv konzervativně-autoritativního režimu, pokud nechtěl být do konce života vydatně poléván žurnalistickými splašky. Minulosti církevní se děsili dvojnásob. Což nebyla přímo předobrazem fašistického šílenství? Se svými, individualitu ubíjejícími řády, hierarchií vyžadující striktní poslušnost, antijudaismem od něhož je jen krůček k antisemitismu, inkvizicí plnou denunciantství a tyranie, hotovým to předobrazem gestapa?

 

V zrcadle války a povrchního propagandistického porovnávání vznikla a dodnes vznikají v demokratických kruzích povrchní a zavádějící analogie mezi dějinami Církve a praxí národně socialistického Německa. Mluví se o hnědé a černé totalitě. Na druhé straně tu byli všichni ti skvělí, odvážní, nepřehlédnutelní demokrati a milovníci svobody, kteří to vždy mysleli s lidstvem co nejlépe. Byli to každopádně vítězové a jim bylo třeba se podívat do očí a to tak jak se patří, to je přímo, když katolíci nechtěli, aby jim pohlédli do očí oni s výrazem rozhněvaného dělníka ze sovětského plakátu. A tak se spustila křesťanská vlna  přehodnocování, vyznávání viny, dušezpytných a dějezpytných nářků. Zrno bylo přeseto a koukol byl oddělen od pšenice. Tato třídící mašinérie pracovala dvěma směry. Jeden měl za úkol vyhledat podle metody odvozené z ideje pokroku, v níž současné jevy, pozitivní i negativní, jsou vždy zákonitým následkem jevů minulých a to i těch nejminulejších, všechno to negativní co způsobilo uvíznutí politického katolicismu v osidlech autoritářství.

 

Na druhé straně tu byl úkol ukázat světu, že toto je jen okrajová a zanedbatelná, resp. reformovatelná stránka katolicismu a vyhledat a předvést tu slavnou demokratickou linii, jejímiž reprezentanty byli už středověcí myslitelé, častokrát bez toho, že by o to měli potuchu. Podobně jako u G. K. Chestertona, který byl schopen v upřímné víře označovat za ideové předchůdce demokracie myslitele a světce od Bellarmina a Suareze, přes sv. Tomáše Akvinského až po sv. Františka, přenášeli se v duchu dialektického pokrokářství ideje zpět napříč staletími bez ohledu na diametrálně odlišné dobové reálie. Naprosto byl ignorován fakt, že i dílo sv. Tomáše je mnohovrstevné a že kromě všeobecných zásad sociálního řádu, jak je formuloval v Teologické summě a které svou všeobecností vyhovují interpretům různých zaměření (na sv. Tomáše se odvolával Pius XI. v Quadrogesimo Anno, když doporučoval stavovský pořádek, dovolával se ho Maritain, když naopak doporučoval demokracii a nejnověji jsem četl na stránkách slovenského Konzervativního institutu M. R. Štefánika studii, v níž se Martin Štefunko dovolává sv. Tomáše a scholastiků jako „otců liberalismu“), napsal i speciální traktáty o formě vlády a sociálním řádu De regimine principium, nebo Epistola ad comitissam Flandriae, v nichž bychom jen obtížně našli, pokud bychom o to za každou cenu neusilovali, něco co by zásadně připomínalo novověkou demokracii. Podobně krkolomně se nakládalo i se Suarézem a Bellarminem. Často se za projev „demokracie“ považuje schvalování tyranovraždy nebo oprávnění lidu zvolit si politický systém, který ale nemusí být demokratický a ani jim, např. u Suaréze není, protože za optimální považuje monarchii. Po zvolení systému ale vyžaduje věrnost a poslušnost vládnoucí dynastii. O nějakých politických stranách s různým ideovým zaměřením a ideové pluralitě vůbec nemůže být ani řeči. Situace se stává ještě zamotanější, když se laický katolík dočte v knihách z opačného ideového tábora (např. A. de Libera: Středověká filozofie, V. V. Sokolov: Středověká filozofie, J. Le Goff: Středověká kultura), že za představitele demokratických tendencí ve středověku nejsou vlastně považováni realisté (umírnění nebo radikální) jako např. sv. Tomáš, ale nominalisté jako Vilém Ockham nebo Marsilius z Padovy, odsouzení papežem Janem XXII.

 

K trendu podsouvání demokratických idejí scholastikům a propagace křesťanské demokracie se však nepřidali jen lidé povrchně zasvěcení. Etiene Gilson, jeden z nejvýznamnějších novotomistů 20. století se netajil svou podporou M. R. P., též Jacques Maritain, novotomista s vysokou reputací (začínal jako sympatizant Maurrasovy Action Francaise, postupně se přetransformoval na křesťanského demokrata – do jaké míru v tom hrál roli fakt, že jeho manželka a tchán byli konvertité židovského původu a Maritain ztotožnil národně socialistické rasové koncepce s autoritativním režimem jako takovým, z důvodu pochopitelného strachu a odporu, či do jaké míry byl jeho definitivní příklon k demokracii v díle Křesťanství a demokracie z roku 1943 výrazem vděčnosti k Americe, která ho přijala na útěku z okupované Francie, to zůstává otázkou).

 

Ale nešlo samozřejmě jen o novotomisty. Linie se táhla přes Lamennaise, hnutí Sillon, Péguyho až k Mounierovi. Spoléhání na křesťanskou demokracii šlo tak daleko, že spisovatel Francois Mauriac se nechal dokonce slyšet: „Hlavním úkolem Republikánského lidového hnutí M. R. P. je navrátit Pána zástupům“. Politická strana tak měla vlastně suplovat Církev. Jak to nakonec s tím navracením dopadlo, si může udělat představu každý, kdo něco ví o současné Francii. Francouzští intelektuálové udávali tomuto trendu tón, ale krátce po válce se přesunula křesťanská demokracie za hranice. V roce 1946 se do Itálie po letech exilu vrací Luigi Sturtzo jako ztělesnění italské křesťanské demokracie. Předválečný zakladatel Partito Popolare Italiano, sympatizant liberalismu, se v nové realitě cítí tak dobře, že když ho zvolili za senátora, tak se přesto, že je kněz, nepřidá ke křesťanské frakci, ale ke smíšené. V závěsu za ním vystupují Dossetti a De Gasperi, Maritainovi ctitelé a křesťanská demokracie se zabydluje i v Itálii. Jejich důvěra v demokracii je bezbřehá a Maritain píše de Gasperimu v jednom dopise: „Je proto v zájmu demokracie vložit křesťanské přesvědčení jako druh kvasnic do kvasu celého sociálního života“. Z jeho pohledu to vypadá tak, že demokracie křesťanství potřebuje. Jak je ta potřeba silná, můžeme sledovat v současnosti.

 

Poté, když se etablovaly křesťanské demokracie ve Francii, Itálii a nakonec i v Německu, se stala existence takových států jako Španělsko a Portugalsko jakousi trapnou marginální skvrnou, od níž se bylo třeba distancovat. Najednou už španělský klérus nezajímalo, co by se s ním stalo v roce 1936, kdyby nepřišel Franco, nyní bylo potřeba se distancovat, aby svět viděl, že demokracie a Církev jedno jest. Od Opus Dei až po kardinály. V 60. letech už byli nakonec všichni bojovníky za demokracii. V Portugalsku byla situace podobná. Paradoxně Georges Bernanos, považovaný za katolíka s levicovými sklony, se ironicky distancoval od tohoto ideového obratu Katolické církve, když v článku Katolíci v zadní linii popisoval situaci slovy: „...Posledním stupněm narušenosti nějakého slova je právě to, že může sloužit komukoliv a obávám se, že slovo demokrat bude brzy náležet k takovým slovům. Pan Ford přikládá velkou důležitost tomuto pseudonymu, pan Stalin se ho též drží, pan Maritain se ho dovolává ve jménu sv. Tomáše a při mém nedávném odchodu z Ameriky jistí španělští jezuité, až doposud tak zapálení pro frankismus, že ani dvanáctihodinový pobyt v ledničce by je nedokázal zchladit, se ho též začali dovolávat“.

 

Ve zkratce je tu nečrtnut obrat o 180 stupňů způsobený šokem z 2. světové války, faktem, že režimy, které byly spřízněné s Církví, nebo s ní koexistovaly na bázi vzájemné dohody, byly poražené režimy označenými za demokratické, ať už liberálně-demokratickými nebo socialisticko-demokratickými. K tomu se přidalo, jak už to u vítězů bývá zvykem, vytváření té správné verze dějin, ve které se vzpomínají ukrutnosti poražených, ale o podobných aktivitách vítězů se taktně pomlčí. Pod tlakem těchto okolností se mnohým katolickým intelektuálům a politikům doslova zřítil svět a začalo považovat dosavadní vývoj za chybný. Že si tohoto radikálního obratu jsou vědomi i samotní zastánci křesťanské demokracie, je možno vidět např. na velmi upřímném formulování tohoto problému Bernhardem Sutorem v knize Politická etika: „Demokratická forma vlády se u nás těší od konce 2. světové války všeobecnému souhlasu, křesťanské síly ji významně spoluvytvářely a církevní autorita schválila. Nebylo to tak vždy. ...Konflikt mezi demokracií a Církví sahá hluboko do dějin. Církevní autority 19. století viděly v demokratické revoluci svržení Bohem nastoleného pořádku. Potlačování a pronásledování Církve revolučními silami ve Francii a jinde bylo pro ně důkazem...Křesťanská demokracie byla ještě po dobu mezi dvěma světovými válkami spornou.“ Toto otevřené přiznání přesvědčeného křesťanského demokrata je myslím naprosto dostačující. Nehledě na všechny interpretační nuance, že postoj Církve k moderní demokracii byl minimálně od 18. století negativní a že k obratu nedošlo na základě pozvolného vývoje a racionálních úvah, ale naopak prudce a na základě emoce, strachu a pocitu viny.

 

Důsledky a vyhlídky do budoucnosti

O upřímnosti víry většiny křesťanských demokratů není třeba pochybovat. Nedokázali však, na rozdíl od svých předchůdců v minulých staletích, domyslet autoritativní charakter organizace, v níž se nacházeli a kterou správně považovali za šiřitelku světla ve světě, jako nutný předobraz pro organizace sekulární. Opájeli se vizí jakési autonomie Církve, jíž je umožněno na základě určitého metafyzického pardónu provázet takovou formu organizace, jaká je pro jiné sféry sociálního života zhoubná. Tento způsob uvažování má možná základ v Aristotelovi. Hned v první kapitole jeho Politiky čteme odmítnutí názorů, podle nichž se napříč společností vine stejný autoritativní princip v rodinách, vládách i u králů, zpodobněný v předobraze otce jako autokrata a rodiny (dětí, manželky) jako poddaných, které je třeba vést, vychovávat a formovat. Aristoteles předpokládá jednak různé principy a formy vládnutí pro různé sféry a instituce ve společnosti a zároveň přichází se zárodkem ideje, která činí z dospělého jedince někoho, kdo na rozdíl od dítěte nepotřebuje formování, výchovu a dozor. Z toho se dá následně vyvodit, že pokud aplikujeme tuto ideu na moderní dobu, domněnka, že v rámci společnosti mohou vedle sebe existovat různé formy organizace, s různými ideovými základy bez toho, že by si vzájemně překážely a negativně se ovlivňovaly a taktéž myšlenkou určitých schopnostech člověka umožňujících mu být tvůrcem, správcem, vychovatelem a formovatelem sebe samého v moderním významu slova.

 

Co se týče reálné koexistence různých ideových systémů v příběhu boje mezi demokracií a katolicismem, křesťanští demokraté nedokázali v podstatě rozlišit mezi přechodným obdobím, kdy se určitý ideový systém nutně dělí o moc (jako např. středověká monarchistická idea v boji s předkřesťanským kmenovým aristokratismem, přičemž realizovaný absolutismus pravděpodobně nebyl popřením předcházejícího vývoje, ale spíše jeho dovršením a středověké prvky z něho vykořenil až revoluční duch konce 18. století) a jinými odcházejícími, nebo nastupujícími systémy a obdobím, v němž se definitivně upevňuje moc daného systému. Předpokládali, že demokracie našla v polovině 40. let svou konečnou podobu, na níž se nic už zásadního nezmění. A pokud něco, tak jen myšlení marxistů a levicových i pravicových liberálů, kteří se umoudří a budou spolupracovat, když uvidí, že Církev a katolíci to myslí nyní už s tou demokracií skutečně upřímně a poctivě a odhodí ohavný nános autoritativnosti a kontrarevoluce. Navíc podcenili fakt, že toto velké mocenské garde se neděje jen mezi dvěma politickými systémy, ale probíhá řádově v jiné rovině souboje dvou naprosto odlišných metafyzických postojů. Na jedné straně názor, že moc pochází od Boha, na druhé koncept autonomie člověka nezávislého na Boží vůli a naplňujícího svůj osud vlastními silami často s prométheovským podtextem vzpoury proti Bohu. Na jedné straně názor, že člověk zatížený dědičným hříchem jen těžko a pomalu, za pomoci Boží milosti, zlepšuje svůj pozemský úděl a to jen v určitých hranicích, na druhé straně bezbřehá důvěra ve schopnost lidského rozumu vykonstruovat vlastní silou optimální, či dokonce ideální formu sociálního bytí, založenou na realizaci maximální nezávislosti člověka na metafyzických a fyzických danostech.

 

Myslím, že není příliš namáhavé na základě nejnovějších zkušeností dokázat mylnost předpokladu o možnosti spolupráce nebo mírové koexistence těchto dvou koncepcí. Stal se samozřejmě pravý opak toho, co předpokládali křesťanští demokraté a autoritativní charakter Církve je trnem v oku nejen nekatolíkům, ale i (něco, co křesťanští demokraté nepředpokládali ani ve snu) katolíkům. Koncepce této zdánlivé autonomie různých sfér sociálního bytí, která je v lepším případě předkřesťanská, v horším a aktuálním protikřesťanská, ignoruje jeden ze základních předpokladů křesťanského myšlení a tím je idea dědičného hříchu. Člověk má po svém pádu narušenou přirozenost, která je základnou pro všechny hříchy a nedostatky zaplavující lidskou společnost. Jedním z těchto dominantních neduhů, projevující se už u dětí, je touha ovládat a mocensky expandovat, která se zastaví jen tehdy, když narazí na odpor. Její tendencí je, aby všechny požadavky, nálady a pohnutky vůle jedince byly akceptovány a vyplněny. Její charakter je svou podstatou totalitní a její cíle, pokud by nebyly bržděny (Bohem, přírodou nebo jinými lidskými vůlemi), se nezastaví ani před nekonečnem. S přibývajícím věkem se člověk učí, nebo lépe řečeno je učen, že tyto tendence je nutné tlumit v zájmu vlastního přežití. Lidské organizace a ideje lidmi vymyšlené nebo spravované, jsou rozvíjeny a řízeny těmito samými vlastnostmi a pohnutkami a všechny mají totalitní tendence, s nimiž by automaticky chtěli ovládnout možné maximum sociálního a politického prostoru. Tento fakt neumožňuje onu koexistenci různých protikladných idejí, které jsou nositeli různých metafyzických a sociálních koncepcí, jinou než válečnou.

 

Nesprávné premisy

Každá nepřátelská idea spravovaná a rozvíjená lidmi, nesoucími si s sebou od kolébky až po hrob dědictví prvotního hříchu, usilujícími co možná o největší míru moci a ovládání, nutně směřuje k zničení protikladné ideje. Tento fakt zanedbali všichni ti katolíci, kteří vycházeli

při konstituování křesťansko demokratického ideálu z těchto nesprávných premis:

1.     Je možná mírová koexistence různých vzájemně si odporujících systémů, ideových i sociálních, bez toho aby se chtěly vzájemně ovládnout

2.     je možné importovat podstatné prvky z nepřátelského ideového systém bez rizika narušení vlastního ideového systému

3.     ideový systém, který je v defenzívě a podrobí se ideovému systému, který je v ofenzívě, ale propaguje toleranci, bude ušetřen jako rovnocenný

 

Všechny tři předpoklady se ukázaly být chybné. Církev, navzdory všem ústupkům, je vnímána v liberálně demokratickém světě jako vřed na těle demokracie a svobody a útoky proti ní se nezmenšují, spíše naopak. Uvnitř Církve došlo k rozkladu právě při pokusu implikovat demokratické prvky do autokratické konstrukce, přičemž řadoví katolíci byli už ze světské praxe informovaní obrátivší se Církví, že demokracie je dobro, či v duchu liberálního katolicismu a sociálního evolucionismu, že je to jediná možná optimální vláda, na níž se čekalo staletí. A nebo dokonce, jak tvrdí Michael Winock, že demokracie je perspektivou vycházející z filozofického optimismu, v rámci něhož katolík smí odhalit reprodukci viny za prvotní pýchu, která postavila člověka proti Bohu, což v praxi znamená, že člověk už není striktně vázán dědičným hříchem, ale že může díky svému úsilí tento handicap překonat a vytvořit společnost nezatíženou tímto neblahým dědictvím.

 

Je logické, že po takovéto ideové přípravě bylo jen otázkou času, kdy se řadoví katolíci začnou dožadovat této dobré demokracie i v rámci Církve. Církevní hierarchie, podílející se po desetiletí na propagaci demokratických idejí, je jen těžko schopna vysvětlit, proč tento „nejméně zlý ze všech zlých režimů“ není dost málo zlý, aby nahradil uvnitř Církve onen zvrhlý autokratický a hieratický režim. V rámci třetího předpokladu se pravděpodobně kalkulovalo s tím, že pokud se Církev, která byla už delší čas v defenzívě, vzdá svých univerzálních pretencí a potvrdí pluralismus v politice i v otázkách víry a svědomí, tak bude moci nerušeně žít ve svém autonomním ghettu, což se paradoxně nazývalo vykročením z ghetta. Skutečnost se ukázala samozřejmě jinou. Liberalismus a demokracie jsou ideové systémy se stejnou tendencí k totalitě jako každé jiné, ale mají na rozdíl od konzervativních autoritativních režimů jednu nepříjemnou vlastnost – nesnášejí křesťanství. A katolicismu zvlášť. Nárokují si ten samý universalismus, jako Katolická církev a jsou ochotny na jeho prosazení použít všechny prostředky, čehož jsme s narůstající jistotou svědky v posledních letech. Ti, co očekávali něco jiného než válku a chtěli ulehčit přebývání ve víře na způsob pestrobarevného karnevalu, v němž jsou všechny masky stejně ceněné, se asi mýlili. Křesťanští demokraté naivně očekávali, že demokratický stát zůstane neutrálním, navzdory tomu, že nikdy předtím neutrálním nebyl, jako jím nebyl v podstatě žádný stát. Od Francouzské revoluce až po dnešek se vine jako červená niť dějinami demokracií antikatolicismus. Domněnka, že by se to mohlo z ničeho nic změnit a to právě ve chvíli, když demokracie triumfuje, byla tak nesmírně vzdálená výzvě pro čtení znamení doby, k níž pokrokářští katolíci neustále vyzývali, domnívajíce se, ne bez sebepřeceňující domýšlivosti vlastníků nejzkušenějšího hmatu na tepu doby, že se dá vysvětlit skutečně jen šokem z války. Situace, kterou dnes zažíváme, není scestí, na něž se demokracie dostala, jak si to někteří namlouvají, omylem, a snaží se ji „očistit“ od nepatřičných nánosů, či vrátit ji do sladkých časů její nevinnosti a opravdovosti; toto je její naplnění a úděl. Pomalu a trpělivě odstraňovala překážky, které stály v cestě dovršení jejích ideálů, aby nyní mohla sbírat sladké ovoce vítězství.

 

Náš Pán nás ubezpečil, že všechna vítězství, kromě vítězství Jeho jediné Apoštolské Církve Katolické, jsou nejen dočasná a nám nezbývá než tomu pokorně věřit. Ve společnosti složené z jedinců zatížených dědičným hříchem, mají katolíci volbu ne mezi svobodnou a nesvobodnou společností, ale mezi totalitními tendencemi sociálního a politického systému s křesťanským, resp. katolickým obsahem, a nebo totalitními tendencemi systému s protikřesťanským obsahem. Útěcha z toho, že tato totalitní tendence nemůže být nikdy naplněna a to jak v křesťanské, tak i v protikřesťanské tendenci, protože jediná možná totalita je Bůh jako Absolutní Bytí, je pro křesťany možná uklidňující z metafyzického hlediska, avšak tento pohled sub speciae aeterni a jistota konečného vítězství je nezbavuje zodpovědnosti za chybná rozhodnutí a za celkový chod světa. Do jaké míry je ještě teď možné reálně uvažovat o restauraci křesťanského státu, je sporné. Každopádně všichni ti, co hledají cestu menšího odporu a netroufají si uvažovat v intencích tradičního katolického státu, by si měli uvědomit, že v konečném důsledku s nimi bude naloženo podobně jako se „zatvrzelými reakcionáři a kontrarevolucionáři“. Ta jejich pohodlná cestička, která se snaží zachránit to nejnutnější z víry a Církve před zkázou, tak nepodobná cestě křesťanských mučedníků prvních staletí, se může skončit v jedné velké jámě, kde se setkají katolíci všech názorů, každý z nich, pravda, s jinými pocity. Ten, co přes „znamení času“ hájil neporušenost tradice, bude i při ohavné smrti pociťovat zadostiučinění z uchování vlastní tváře, cti a v neposlední řadě i faktu, že podle přikázání Pána „opatrný jako had“ se nedal napálit sladkými řečmi o toleranci. Ten druhý snad bude dále blouznit po způsobu soudruhů v gulagu nechápajících, jak je mohl ten dobrý starý Koba, s nímž chtěli být dobří kamarádi, omylem poslat na Sibiř.

 

Po porážce Francie v roce 1870 a po abdikaci Napoleona III. byla reálná šance, aby se bourbonský pretendent na trůn stal francouzským králem. Jedinou překážkou při jednáních byl nesouhlas následníka s trikolórou jako státní vlajkou. Trval na tradiční bílé vlajce se zlatými liliemi se slovy: „Nedám si vytrhnout z rukou zástavu sv. Ludvíka a sv. Jany z Arcu“. Nestal se kvůli tomu králem. Pragmatik si řekne, že byl hloupý. Ztratil korunu pro takovou lapálii. ale v kontextu toho, jak dopadli ostatní monarchové, ať už svržení, nebo ti co se tváří, že vládnou, si myslím, že nedopadl tak špatně. Zachoval si víru, tvář a čest, což není zas tak málo v porovnání s „vládnutím“ v monarchiích s vymírajícím degenerovaným obyvatelstvem. Někdy, když je zřejmé, že budoucnost nebude stát za moc, neškodí se poohlédnout po takových vzorech minulosti.

 

(převzato z časopisu Mezinárodní Report 2, 2005, do češtiny přepsal L.B.)

 

Na stránky Katolická kultura dáno 11. 1. 2010

 



Zpět na hlavní stránku