Kdo jsou to ti nenávistní křesťané?

Film Mela Gibsona „Umučení Krista“, který je od dubna uveden také do českých kin, vyprovokoval k hysterickým výpadům mnoho pisálků. A jak se ukázalo, je úplně jedno, zda to byly demokratické „Lidové noviny“ či komunistické „Právo“, kdo jim ochotně poskytl prostor. V tom se liberálové i komunisté vcelku shodli. Všude jsme se mohli s předstihem dozvědět o filmu hlavně to nejhorší. Dojemně starostlivé bylo varování před množstvím násilí v něm a dokonce jsme se dozvěděli, že na následky jeho sledování zemřelo několik osob. Favorizování a mediálně proslulí intelektuálové Martin Putna a Tomáš Halík ovlivňovali veřejné mínění ještě před spuštěním filmu široké veřejnosti (právo na jejich osobní názor jim tím ovšem nijak neupíráme). Nutno poznamenat, že např. Lidové noviny později otiskly velmi pěknou a moudrou repliku, jejímž autorem je P. Jiří Kusý, farář v Praze – Nuslích.
Ponechme nyní stranou hodnocení samotného filmu a zamysleme se nad šířením velkého množství různých frází a „nálepek“, jimiž se diskvalifikují ti katolíci a křesťané, kteří jsou v nemilosti, protože neplavou s proudem. To znamená neztotožňují se vždy s většinovým (zpravidla mediálně mocně podporovaným) názorem; např. nejásají nad vším, co se páchá ve jménu aggiornamenta. Dostávají nálepku nesnášenlivých fundamentalistů, lefébvristů apod. Ti, kteří tyto nálepky s oblibou rozdávají, si ovšem ani na chvilku nepřipouštějí, zda nejsou těmi nesnášenlivými spíše (či také) oni sami. Tento fenomén je v českém prostředí již natolik zjevný, že k němu nelze mlčet.
Člen redakce a dopisovatel přílohy Katolického týdeníku „Perspektivy“ MUDr. Petr Příhoda v souvislosti s hodnocením bouřlivé diskuze kolem zmíněného filmu „Umučení Krista“ také nezapomíná varovat před imaginární skupinou „křesťanů“, kteří by chtěli usámovsky změnit svět. Požádal jsem jej osobním dopisem, aby mi vysvětlil, které křesťany tím myslí. Pan Příhoda rovnou některé věty z mého dopisu použil a zveřejnil (s drobnými úpravami i nově vzniklými pravopisnými chybičkami) k prezentování svého výkladu v Perspektivách KT č. 22/2004 (AD: Gibsonovo Umučení Krista, s. II), čímž se stala původně zamýšlená soukromá výměna názorů veřejnou. Z toho důvodu tedy zásadně nepovažuji následující své publikování otištěné odpovědi pana Příhody z Perspektiv za porušení základní slušnosti (tedy zveřejnění bez souhlasu), neboť v jeho případě se ani nejednalo o osobní dopis.
Ještě před tím, než uvedeme dopis a odpověď v celém znění, pár slov k podstatě věci. Očekával jsem, že na mojí hlavní a tučně zvýrazněnou otázku týkající se uvedení konkrétních příkladů, nebude odpovězeno. Nebylo. Pan Příhoda je, tuším, původní profesí psychiatr, a proto nepřekvapuje, že se snaží vysvětlit problematiku „psychologizováním“. I když stále nechápu, proč varoval právě v souvislosti s filmovým zpracováním Kristových pašijí, které nikterak nevybočuje z katolické tradice. Proto bych to býval nechal být.
Jenže. Kdyby alespoň pan Příhoda neuváděl příklad sv. Petra, kterého prý ovládl „talibanský“ afekt, když usekl jednomu z pochopů ucho v Getsemanské zahradě! Dle mého názoru je to zcela nesprávný příklad a ukázka již shora zmíněného oblíbeného „nálepkování“ či „diagnostikování“. Instinktivní obrana milované osoby (kupř. apoštol brání milovaného Ježíše, matka brání své dítě apod.) je afektem zcela pochopitelným, ba chvályhodným a nemá nic společného s Talibanem, jehož podstata je úplně jiná; je to nenávist živená a dlouhodobě promýšlená. Takže zásadně s touto nově zaváděnou terminologií pana Příhody nesouhlasím.
Nyní již citace uvedeného dotazu a odpovědi:

---------------

Vážený pan
MUDr. Petr Příhoda
Katolický týdeník – Perspektivy

29. 4. 2004

Věc: Film „Umučení Krista“, Perspektivy, KT č. 18/2004.

Vážený pane doktore,

se zájmem jsem si přečetl Vaše hodnocení rozruchu okolo Gibsonova filmu „Umučení Krista“ v posledních Perspektivách. Musím říci, že v té záplavě různých recenzí na film, patří k tomu lepšímu a že se snaží o jakousi „objektivitu“, totiž v duchu soudobého vnímání světa ponechat pravdu oběma táborům, kritikům i těm, co přijímají film kladně, ba s nadšením. Beru v úvahu i fakt, že k takovému postoji jste částečně i nucen postavením stálého profesionálního pracovníka „Perspektiv“. Tedy, rozumějte, zásadně nehodnotím Váš příspěvek záporně.

Spíše bych chtěl využít této příležitosti, abych se mohl na něco zeptat. Již několikrát jsem narazil na varování před křesťanskými fundamentalisty a tradicionalisty. M. C. Putna je dokonce v Mladé frontě označuje za lidi se sklonem k sadismu a v souvislosti se zmíněným filmem jeho autora za „úchylného“. U jiného inteligenta jsem dokonce četl i výraz jako „Katolický Taliban“.
Také Vy jste tomuto, pro mne zatím záhadnému fenoménu, věnoval odstavec ve svém článku. Píšete, že jsou křesťané, kteří by rádi „usámovsky“ svět vytrestali apokalyptickou pohromou. Nemohu si pomoci, mně to ale připadá jako strašák. Pokud nějací takoví, jak říkáte „křesťané“ jsou, pak to přece nejsou křesťané, ale příslušníci nějaké sekty. Vím, že o konci světa či o trestech mluví např. Svědkové Jehovovi... O trestech ovšem, jak jistě víte, mluvili i světci i mariánská zjevení...
Protože Vy, i Perspektivy, se hlásí ke katolické církvi, je třeba se poctivě zamyslet, zda se to varování týká i některých katolíků. Jak jsem naznačil, nemám v těchto věcech jasno a stále nechápu, kdo jsou ti zlí a fanatičtí katolíci (nebo křesťané), a čím ohrožují svět?

Prosím Vás, mohl byste mi sdělit alespoň tři (nebo alespoň dva nebo jeden) konkrétní příklady takových katolíků nebo „křesťanů“ v České republice, kteří by chtěli „usámovsky“ (tedy násilím) trestat svět? Jako katolík bych se rád s tímto problémem seznámil.

S pozdravem
Jiří Černý

---------------

Odpověd autora (Petr Příhoda), Perspektivy (značka pp), Katolický týdeník 22/ 25. – 31. května 2004. s. II:

Žádného představitele zmíněné skupiny neuvedu, ale zato poradím. – Říkám svým studentům, že komplikované psychické jevy je nejlépe studovat na sobě samém. Funguje to. S pocitem „Aha, tak to je ono!“ pak sami v sobě objevují například to, čemu se odborně říká ambivalence, projekce, přenos apod. Doporučuji hledat stopové projevy „katolického talibanství“ u sebe. Mám s tím vlastní zkušenost, i když jsem tomu tak neříkal. Objev na sobě samém nám umožní vnímat totéž u druhých. Vyhráno tím ale nemáme, protože stále není jisto, zda si do druhého nepromítám něco svého, co jsem dosud neprokoukl. Proto ani u M. C. Putny nemám jistotu, že svou diagnózu přisuzuje svým ideovým odpůrcům právem. Musíme se pořád hlídat.
Takže: „katolické talibanství“ nepochybně existuje aspoň jako afekt nebo jako nálada. Poznal jsem to kdysi dávno na sobě a potvrdili mi to o sobě i přátelé. – Další vývody jsou už hypotetické.
Tento jev se pravděpodobně vyskytuje i u lidí, s nimiž nemám přátelský „raport“, ale kteří mi svým verbálním chováním poskytli k takové domněnce důvod. – Per analogiam usuzuji, že se tento jev může vyskytovat nejen jako afekt či nálada, ale i jako dlouhodobý postoj, resp. komplex (podobný antisemitismu, germanofobii aj.). – Jeden příklad přece jen uvedu: „talibanský“ afekt ovládl na okamžik apoštola Petra v Getsemanské zahradě, když jednomu z pochopů uťal ucho.
Perspektivy se kdysi zabývaly postojem jistého amerického řeholníka, který trpce snášel rozpory v dnešní rozhádané církvi, vnímal své odpůrce jako skryté rozkolníky a doporučoval jejich exkomunikaci (nebyl vyslyšen). Jeho ochota přiblížit tak nezdárné souvěrce věčnému zatracení budí ve mně podezření (nic víc než podezření), že jde o zmíněný komplex.
O Božích trestech mluví i Kristus. Maria i světci je připomínají, ale se smutkem. U postiženého „talibanským komplexem“ je představa těchto trestů spojena se zadostiučiněním. Ve své podstatě jde o projev narcismu: běda světu, který odvrhl Boha, v něhož JÁ věřím! – Pro přesnost uvádím, že tento komplex není zcela totožný s fundamentalismem, je jen jedním z jeho typů. A už vůbec ho nelze ztotožnit s tradicionalismem, rozumíme-li jím starost o tradici víry, pokud je znevažována.
pp

Zpět na hlavní stránku