Václav Kosmák : Vzkříšení

Procesí slavné kráčelo milounkou osadou. Napřed šli malí žáci pěkně po dvou, potom panny a mládenci, pak hudebníci s lesklými nástroji hrajíce radostnou píseň, za nimi zvonili ministranti v červených komžích a kostelníci nakuřovali stříbrnými kadidelnicemi zlatou monstranci, v které nesl kněz bílou řízou oděný Tělo Spasitelovo. Okolo něho šly družičky v bílých šatech. Vzadu pestrý dav lidu, každé oko zářilo, každá ústa pěla plesem. A všichni kráčeli v záři večerního slunka. Bylo to nadmíru krásné, k nevypovědění milé a dojemné. V zahrádkách před okny stály květinky, vystrkovaly mezi latěmi krásné hlavinky a hleděly na ten pěkný, lesklý průvod, naslouchaly radostné hudbě - ale procesí kráčelo dále, dál - květinky nemohly s ním.

Ubohé květinky!

Průvod vrátil se do chrámu, hudba dozněla, zvony dozvonily. Lidé se rozešli do svých příbytků a za nedlouho rozhostila se po celé vesničce tma a ticho. Světla v oknech zhasínala jedno za druhým. Ponocný šel s halapartnou volným krokem do bašty u kostela spát. Noc před Božím hodem je noc svatá, té noci ani zloději nekradou: proto šel ponocný spát. Lehl si, usnul, a s ním spala všechna ves, i ti hafani. Z tmavého nebe hleděly velké hvězdy klidně na klidný svět.

Najednou se tajemná záře rozletěla oblohou, listí po zahradách zašeptalo jako zástup, když po dlouhém čekání muž vzácný konečně přichází. A to měsíc zazářil nad kostelem a usmíval se vlídně, jakoby chtěl říci: - Dobrý večer vám všem - vám lidé v chýškách, vám květinky v zahradách, a vám ptáčkové v hnízdečkách! Dobrý večer. Nevidíte mne?

Ale lidé neprocitli. Jsou necitelni. Lidi probudí jen mocné, oslňující světlo slunka, hebounká záře luny jich neprobouzí. Květinky pozdvihly sice hlavičky, nemohouce se však vzpamatovat, hleděly ospale, až zajásal slavík a dokonce je probudil.

A podivná věc: i květinky oživly. Ne jak oživují po dešti - oživly skutečně!

Každý kalíšek, každá korunka proměnila se v štíhlou, krásnou, roztomilou duchovou bytost. Vznášely se tiše od zahrad, od luk, od potoka, ode stráně k bílému kostelu, který zářil ve svitu měsíce leskem tajemným. tam se seřadily květinky v průvod, jako před večerem lidé, jenomže v průvod krásnější, malebnější. Napřed šly malé prvosenky a nezabudky z hory a od potoka, pak modré a bílé pohoněnky, za nimi konvalinky bílé, fialkové a červené zvonečky a ty hudly a cinkaly tak krásně a kouzelně, že lidé bdící takové hudby ještě neslyšeli. Pak šlo šest nebeklíčků jako šest ministrantů, a každý nesl místo svíce svatojánského broučka. Za kostelníky ustanovily květinky dva červené tulipány. Ti kráčeli pyšně před vysokým, štíhlým narcisem. Byl oděn bělostnou řízou a nesl vysoko na zlatém lístku rozkvetlé máslenky krystalovou krůpěj jarní rosy. Jarní rosa je spasitelem kvítek! Oživuje a sílí je, jako nás lidi slovo a Tělo Páně! Nám seslal Otec Syna, květinkám sesílá rosu. proto květinky, kdykoli přijde rosa, sklánějí před ní pokorně hlavy. - Kolem narcisu šly družičky, cudné sedmikrásky.

Za knězem - narciskem šel četný dav rozmanitého kvítí, docela vzadu shrbené mateřídoušky ve vybledlých šatech.

Když přišel průvod před kostele na návrší, kde měsíc nejjasněji svítil, pozdvihl narcis lístek s rosou a zapěl hlasem květinovým:
- Jaro vstalo nyní!

Kvítky se uklonily, zvonečky zahudly a veškero kvítí zazpívalo, jakoby sladké včelky zvučely:

Zas padá rosa májová,
aleluja, aleluja!
Zas kapá mana rájová,
aleluja, aleluja!
Slavíček zpívá v křovině,
světluška svítí v doubině;
kde který květ se přioděj,
přivítat jaro pospíchej-
aleluja, aleluja!


A dále šel průvod celou dědinou a kdekteré kvítko ještě dřímalo, povstalo a přidalo se k němu.

Když přišly k poslední chaloupce, blížilo se k nim několik fialek. Byly bledy a umořeny.
- Kde jste tak dlouho byly? ptal se jich narcis, že nejdete oslavit vzkříšení jara?
- Ach, nás ráno utrhla chalupnice, svázala v kytičku a dala do ruky nemocnému děvčátku. To si s námi hrálo, líbalo nás horkými rty, div jsme samy neumřely, a teď právě dokonalo. Podívejte se vzhůru.

Květinky pohlédly k obloze. Tam letěl anděl s tmavými kadeřemi. nesl v náručí útlé děvčátko. Usmívali se oba dva. Kolem nich zářily hvězdy a nad hvězdami kynula rajská zahrada.

Květinky hleděly udiveně.

Nejstarší fialka řekla. - To dítě mnoho zkusilo! Dobře mu tam bude ve věčném jaře!

Slavík vysoko na stromě zajásal - v chaloupce však otevírala matka s pláčem okno.

(1877)


P. Václav Kosmák (5.9. 1843 Martínkov u Mor. Budějovic - 15.3. 1898 Prosiměřice u Znojma). Kněz a spisovatel, populární v širokých lidových vrstvách, zejména na Moravě

Zpět na hlavní stránku