Isabela Katolická

 

Pavel Zahradník

 

Isabela, později nazývaná Katolickou, budoucí dovršitelka reconquisty, která rozšířila Španělsko i Církev o Nový Svět s milióny indiánských duší, se narodila na Zelený čtvrtek 22. dubna 1451 v královském paláci v nevelkém kastilském městečku Madrigal de las Altas Torres jako dcera krále Jana II. Kastilského a jeho druhé manželky Isabely Portugalské, dcery portugalského infanta Jana; pokřtěna byla v místním kostele sv. Mikuláše, kde se dodnes ukazuje křtitelnice, při níž se obřad křtu konal.

 

 

 

Isabela Katolická spolu s Kryštofem Kolumbem

na známce USA z roku 1892.

 

Ve chvíli Isabelina narození nikdo nepočítal s tím, že by se z ní v budoucnu měla stát vladařka Kastilského království. Dědicem kastilského trůnu byl tehdy její nevlastní bratr Jindřich, o šestadvacet let starší syn Jana II. z prvního manželství, a když Jan II. roku 1454 – Isabele byly pouhé tři roky – zemřel, stal se také Jindřich jakožto Jindřich IV. doopravdy kastilským králem. Infantka Isabela, plavovláska se světlou pletí a zelenomodrýma očima (vzhled prý zdědila po anglické prababičce FilipěLancasteru), proto strávila většinu svého dětství nikoli na královském dvoře, nýbrž spolu s matkou, královnou-vdovou, a s mladším bratrem Alfonsem v dalším královském městě Arévalu, obklopena portugalskými dvorními dámami, jež si její matka přivedla ze své vlasti; i v budoucnu, už jako kastilská královna, bude vždy pečovat o udržování dobrých vztahů s Portugalskem.

Bezstarostné dětství v Arévalu, o kterém máme jinak málo zpráv, skončilo náhle v roce 1461, kdy Jindřich odloučil desetiletou Isabelu i jejího bratra Alfonse od matky a povolal oba nevlastní sourozence, které chtěl zřejmě mít jakožto možné nápadníky trůnu pod kontrolou, na královský dvůr; matka, zanechaná v Arévalu, začala poté postupně upadat v šílenství, které se v rodě bude občas vyskytovat i později. Předvídal-li tenkrát Jindřich, že v budoucnu mohou v zemi nastat nepokoje, rozhodně se nezmýlil. V roce 1464 se proti němu vzbouřila část kastilské šlechty, která v následujícím roce provolala králem Isabelina bratra Alfonse. V příštích letech tak byla Kastilie opět postižena jednou z občanských válek, jaké tak dobře znala z dřívějška. Boje Jindřicha IV. se šlechtickou ligou trvaly mnoho let, během nichž už roku 1468 zemřel Alfons; Isabela sama již v té doby nežila pod dohledem nevlastního bratra, neboť roku 1467 vojsko ligy dobylo Segovii, kde v té době přebývala, a vysvobodilo ji z Jindřichovy moci.

Jindřich, zvaný Impotent, neměl dědice, nepočítáme-li ovšem dceru Johanu, narozenou roku 1462; nejen současníci, ale i dnešní historici však vyslovují pochybnosti o tom, zda byl jejím skutečným otcem. Postupně se Jindřich smířil s tím, že jeho nástupkyní na kastilském trůně se stane Isabela; k definitivnímu smíření obou nevlastních sourozenců došlo o Vánocích roku 1473. To již Isabela byla několik let vdaná – v roce 1469 totiž uzavřela sňatek s Ferdinandem Aragonským, o necelý rok mladším než ona, jenž byl synem aragonského krále Jana II. Velikého a od roku 1468 užíval titulu krále sicilského. Rok po smíření Jindřicha s Isabelou, dne 11. prosince 1474, Jindřich IV. zemřel a Isabela se stala kastilskou královnou, i když ještě několik let musela svůj trůn bránit před straníky Johaninými, podporovanými portugalským králem Alfonsem V.

Sňatek s Ferdinandem, jejž Isabela uzavřela po dlouhém přemítání a četných poradách s představiteli kastilské šlechty a duchovenstva, znamenal přelom v dějinách Španělska. Na Pyrenejském poloostrově se dosud nacházely čtyři křesťanské státy, totiž Kastilie, Aragonie, Navarra a Portugalsko, mezi nimiž docházelo k častým sporům i ozbrojeným střetům. Spojení Kastilie s Aragonií (k nimž byla o něco později připojena i mnohem menší Navarra) znamenalo vznik španělského státu v podobě, jež trvá dodnes, a rozhodlo tak o tom, že na Pyrenejském poloostrově budou napříště již jen státy dva – Španělsko a Portugalsko. Ke skutečné realizaci tohoto aktu sjednocení ovšem došlo až deset let po sňatku Ferdinanda a Isabely, na počátku roku 1479, kdy v Barceloně v neobvykle vysokém věku jednaosmdesáti let zemřel Ferdinandův otec, král Jan, a Ferdinand s Isabelou se nyní stali také vládci Aragonie.

I nadále ovšem Isabela zůstala královnou Kastilie a Ferdinand králem Aragonie, ale každý z nich byl zároveň spoluvladařem v království druhého. Mezi oběma manželi od samého počátku vládla upřímná láska a vzácná harmonie, které jim pomáhaly překonat nedorozumění, jež někdy, zvláště v prvních letech jejich vlády, mezi nimi vznikala v důsledku nezcela vyjasněných vladařských kompetencí v obou královstvích, ale také kvůli občas projevenému Ferdinandovu zájmu o jiné ženy na královském dvoře, který ovšem žárlivá Isabela potírala v samém zárodku. I poddaní obou panovníků si brzy zvykli na pevné pouto, které spojovalo obě mimořádně silné osobnosti, jak o tom svědčí tehdy vzniklé rčení „Tanto monta, monta tanto, Isabel como Fernando“, znamenající asi tolik jako „Jeden je jako druhý, Isabela jako Ferdinand.“

Prvními kroky, které na mladé panovníky čekaly, bylo zavedení vnitřního pořádku v jejich královstvích, kterého se v uplynulých desetiletích tolik nedostávalo. Isabela proto v Kastiliii svolala dva zemské sněmy čili kortezy. Na prvních kortezech, jež se sešly roku 1476 v jejím rodiště Madrigalu, bylo založeno bratrstvo měst a městeček, nazývané Svatým bratrstvem (Santa Hermandad), jehož úkolem bylo stíhat zločinnost v zemi, zvláště pak akty šlechtického banditismu. Výsledkem jednání druhých kortezů, jež byly roku 1480 svolány do Toleda, byla zmodernizovaná podoba královské rady, do jejíhož čela se nyní dostali univerzitní vzdělanci („letrados“), kteří tak v radě doplnili reprezentanty aristokracie a vysokého duchovenstva.

Ve stejném roce, kdy se sešly toledské kortezy, došlo stovky kilometrů od španělských břehů k události, která otřásla celou Evropou a která značně ovlivnila i další dějiny Španělska. Křesťanská Evropa tehdy již po celé století vzdorovala turecké invazi, která postupně zachvacovala celý Balkán a v roce 1453 triumfovala dobytím Cařihradu; křesťanstvo v  letech Isabelina dětství a mládí bránili už jen Hunyadiho Uhři a Skanderbegovi Albánci. V posledních dnech července roku 1480 turecké loďstvo nečekaně připlulo k městu Otrantu na jihovýchodě Itálie a po dvoutýdenním obléhání Turci dobyli i otrantskou pevnost, do níž se všichni obyvatelé uchýlili. Poté vítězní muslimové nejprve zavraždili místního biskupa Stefana Pendinelliho a zaživa přeřezali pilou velitele pevnosti Francesca Zurla, načež na dnešním Kopci mučednictví pobili 800 obyvatel, kteří odmítli přestoupit na islám.

Události v Otrantu zapůsobily na tehdejší Evropu podobným způsobem jako na dnešní svět to, co se odehrálo v New Yorku 11. září 2001; na Turky na vzdáleném Balkáně byli již tehdy Evropané zvyklí, ale skutečnost, že ctitelé falešného proroka bez problémů pronikli na Apeninský poloostrov, přičemž se zdálo, že vbrzku budou moci ohrozit samotný Řím, byla pro celé křesťanstvo nesmírným šokem. Ještě více museli být ohromeni Ferdinand a Isabela – vždyť Neapolské království, jemuž Otranto náleželo, bylo pod vládou aragonské dynastie a panoval v něm Ferdinandův bratranec, jménem rovněž Ferdinand, zvaný don Ferrante. Isabela s Ferdinandem proto vypravili loďstvo, jež vyplulo Neapolsku na pomoc, ale než dorazilo na místo, bylo již rozhodnuto – v květnu 1481 neapolské vojsko, jemuž pomáhaly jednotky uherského krále Matyáše Korvína, Turky v druhé bitvě u Otranta porazilo, a protože v témže roce zemřel i sultán Mehmed Dobyvatel, další turecký postup se zastavil.

Krátkodobý úspěch Turků v Otrantu však znamenal velkou posilu pro celý muslimský svět, v tom i pro muslimy na Pyrenejském poloostrově. Několik staletí trvající reconquista, dobývání starých křesťanských oblastí, které upadly do područí muslimů, dosáhla největších úspěchů ve 13. století, kdy sv. Ferdinand dobyl Córdobu a Sevillu, Alfons X. Moudrý  Murcijské království a Jakub I. Aragonský, zvaný Dobyvatel, Valencii a Mallorcu. Poté se však reconquista zastavila, a v držení muslimských panovníků tak zůstala nejjižnější část poloostrova, kde se rozkládalo království Granadské, jež ovšem bylo vazalem Kastilie.

Granadský emír Abú´l-Hasan Alí, ve Španělsku zvaný Muley Hacén, již roku 1478 odmítl odvádět Kastilii obvyklý poplatek; na žádost o jeho zaplacení hrdě odpověděl, že v Granadě se již nevyrábějí peníze, nýbrž kopí. Úspěch Turků v Otrantu pak osmělil granadské muslimy tak, že v roce 1481 přešli do útoku, porušili příměří a na konci prosince dobyli městečko Zaharu;  část obyvatelstva dal Muley Hacén pobít, zbývající část pak přivedl na provazech do zajetí. Dobytí Zahary tak znamená počátek desetileté války s Granadou, na niž se ostatně Isabela připravovala od svého nástupu na trůn.

Odvetné akce zahájila hned v únoru 1482 andaluská šlechta, která v čele s Rodrigem Poncem de León, markýzem Cádizu, dobyla Alhamu; muslimové se sice snažili znovu obsadit ztracené město, ale v poslední chvíli pomohl obleženým křesťanům úhlavní nepřítel markýze Cádizu Enrique Guzmán, kníže Medina-Sidonia. Toto smíření dosavadních protivníků na bitevním poli už jasně ukazovalo, že ve válce proti Granadě spojí své síly všichni Španělé, kteří zapomenou na dosavadní rozmíšky. Vskutku, válka proti poslednímu zbytku muslimského panství na Pyrenejském poloostrově byla mezi obyvatelstvem velmi populární; od samého počátku byla považována za svatou válku, zároveň pak za dílo nejen samotné Kastilie, ale všeho Španělska a dokonce i celé Evropy, ze které přicházeli na pomoc četní dobrovolníci.

S výjimkou prvních týdnů, ve kterých tíhu bojů nesla na sobě samotná andaluská šlechta, byla celá dlouhá válka výsledkem společného úsilí Ferdinanda i Isabely, kteří nejen dokázali mobilizovat takové síly, jaké se ve Španělsku již dlouho nepodařilo nikomu shromáždit, ale sami se aktivně účastnili bojů proti nevěřícím. Vlastní válečné akce byly přirozeně záležitostí Ferdinandovou, v kritických chvílích však královna neváhala a sama se objevovala na bojišti k velké radosti svých rytířů a k velkému překvapení nepřátel. Tak tomu bylo například v roce 1487 při obléhání Málagy, kdy se jeden z Maurů pokusil zabít krále i s královnou, avšak zmýlil se v osobě a pouze zranil oblíbenou Isabelinu dvorní dámu Beatrici de Bobadilla, tak tomu bylo i v mimořádně těžkých podmínkách v zimě roku 1489 u Bazy. K dosažení konečného vítězství bylo nutno velkými náklady (k jejich krytí přispěly mimořádné daně duchovenstva a také papežská bula, vyhlašující křížovou výpravu) provést modernizaci vojska; kromě rytířské jízdy či pěchoty bylo třeba zdokonalit dělostřelectvo, zřídit jednotky sapérů pro stavbu mostů, postarat se o lepší transport. I při těchto aktivitách Ferdinandovi přispěchala na pomoc Isabela, díky jejíž péči byla zřízena první skutečná polní nemocnice, zvaná královninou nemocnicí.

Po roce 1484 úspěchů křesťanského vojska přibývalo; přispěla k tomu i občanská válka mezi příslušníky vládnoucí dynastie. Obléhání a dobytí Bazy v prosinci roku 1489 bylo poslední velkým vojenským podnikem před vlastním obležením Granady; maurský velitel Bazy Jahjá al-Nadždžár, pocházející z granadského vládnoucího rodu, se po skončení bojů spolu se svým bratrem obrátil na křesťanství a přijal jméno Pedro de Granada. Nyní již zbývalo pouze dobýt Granadu.

Obléhání hlavního města emirátu započalo ke konci dubna 1491 a trvalo dlouhých osm měsíců. Dne 2. ledna 1492 Granada konečně kapitulovala. Obsazením Alhambry, sídla granadského panovníka, byl pověřen Gutierre de Cárdenas, jenž nejprve osvobodil všechny křesťanské vězně, načež se v paláci, dosavadní baště islámu, sloužila první mše svatá; poté do města vkročilo celé křesťanské vojsko, skandující Te Deum laudamus. Současně do města vjeli i Ferdinand a Isabela, kteří přijali kapitulaci posledního granadského panovníka Muhammada XII., Španěly zvaného Boabdil, jenž poté spolu se svým doprovodem odjel ze země. Dobytí Granady oznámil Ferdinand papeži Inocenci VIII. těmito slovy: „Sděluji Vaší Svatosti k velké radosti, jakou Vám to učiní, že náš Pán dal Vaší Svatosti to velké štěstí, že po mnoha námahách, výdajích a prolévání krve našich poddaných a rodáků bylo za Vašich dní a s Vaší pomocí granadské království, které přes více než 700 let bylo obsazené nevěřícími, dobyto, jak po tom toužili a jak tomu napomáhali dřívější papežové, Vaši předchůdci, ke slávě Boží a k vyvýšení našeho svatého Apoštolského stolce.“ Takto, konečným úspěchem křesťanstva, skončila slavná kapitola španělských dějin, jež se nazývá reconquista.

Současně s válkou proti Granadě Isabela a Ferdinand řešili další, neméně vážný problém, který jejich zemi sužoval. Zemi obývalo značné množství židovského obyvatelstva, jehož část se obrátila na křesťanství, ale mezi těmito konvertity byli i tací, kteří nadále tajně praktikovali judaismus a pokoušeli se ovlivňovat ty ze židů, ze kterých se stali upřímní křesťané. Velké nebezpečí odtud hrozilo čistotě víry v celé zemi a nadto stále rostoucí hospodářská moc mnohých židů i úzké styky, jež udržovali se svými souvěrci v zemích islámu, budily neklid dokonce i ve vzdáleném Římě, hlavně však přímo ve Španělsku, ve státě, jehož prostřednictvím křesťanstvo sousedilo s muslimským světem a kde tehdy probíhala jedna z nejdůležitějších etap onoho ustavičného potýkání křesťanského světa se světem židovsko-islámským, se dvěma náboženstvími vzniklými jako reakce na křesťanství, potýkání, jež určovalo a určuje dějiny Západu od raného středověku až do počátku 21. století.

Když Ferdinand s Isabelou v letech 1477 a 1478 navštívili pohraniční Andalusii, a seznámili se s tamní situací, kterou sami místní biskupové nebyli s to zvládnout, rozhodli se jednat. Na jejich žádost papež Sixtus IV. vydal 1. listopadu 1478 bulu „Exigit sincerae devotionis“, v níž jim kvůli podezření, že mnoho konvertitů nadále praktikuje judaismus, dovolil založit novou inkvizici. Toto povolení však po dva roky zůstalo nevyužito, teprve v září 1480 (tedy již po Otrantu) Ferdinand s Isabelou jmenovali dva první dominikánské inkvizitory a dva jejich pomocníky z řad duchovenstva blízkého královně; oblast jejich působení byla zpočátku omezena na Andalusii, zvláště na Sevillu. Činnost prvních inkvizitorů okamžitě vzbudila mezi kryptojudaisty velkou nevoli; v samotné Seville vzniklo spiknutí, které však bylo brzy odhaleno. Postup prvních inkvizitorů, zvláště však jejich podřízenost panovníkům vzbudily nesouhlas i papeže Sixta IV., který 29. ledna 1482 vydal novou bulu, jež inkvizitorům odebrala jejich kanonické pravomocí, podřídila je biskupům, a zbavila tak panovníky veškeré moci nad novou inkvizicí. Ferdinand na papežův krok zareagoval velmi ostře a nehodlal jej akceptovat. Tu zasáhla Isabela a napsala papežovi osobní list, jejž se bohužel dosud nepodařilo nalézt; jeho obsah tak známe jen z papežské odpovědi. Isabela v něm vyslovila lítost nad tím, že papež uvěřil některým nepravdivým informacím, a požádala jej, aby vyšší instance, k níž se bylo možno odvolat od rozsudku inkvizice, zůstala ve Španělsku  Spor byl nakonec vyřešen smírně, konkordátem uzavřeným 3. července 1482; i Isabelinu prosbu z jejího dopisu papež v následujícím roce splnil a svým představitelem, ke kterému bylo možno vznášet odvolání, jmenoval sevillského arcibiskupa.

Inkvizice tak znovu zahájila činnost tak, jak si to Isabela a Ferdinand představovali. Roku 1483 byl pak velkým inkvizitorem ustanoven dominikán Tomás de Torquemada, bývalý královnin zpovědník; doporučen však byl, jak dnes víme, samotným papežem, ovlivněným možná generálním představeným dominikánského řádu Salviem Cassetou. Torquemada zastával úřad velkého inkvizitora až do své smrti roku 1498 a byl to on, kdo má po Isabele a Ferdinandovi největší zásluhy na vybudování španělské inkvizice v takové podobě, v jaké působila v dalších staletích. Americký historik William Thomas Walsh o Torquemadově významu píše: „Torquemada zanechal inkvizici tak mocně vybudovanou a tak obecně respektovanou a přijatou španělským lidem, že její činnost trvala více než tři staletí od jeho smrti.“ Odpor proti inkvizici ze strany kryptojudaistů byl ovšem zvláště v prvních letech veliký; inkvizice tehdy získala svého prvého mučedníka, aragonského inkvizitora sv. Petra Arbuése, zavražděného v roce 1485. Nechyběly ani pokusy uplatit panovníky a dosáhnout tak zrušení inkvizice, Isabela však odpověděla, že dosáhnout toho, aby její království byla čistá, je pro ni důležitější než peníze.

Španělská inkvizice se stala institucí, která mocně přispěla k tomu, že Španělsko si i v budoucnu zachovalo náboženskou jednotu, navíc institucí mezi španělským lidem nesmírně oblíbenou. S voláním „Ať žije svatá inkvizice!“ se proto setkáváme při četných lidových bouřích a pozdviženích – takto volali již Toledští v roce 1516 po smrti krále Ferdinanda, po staletích znovu povstalci bojující za svobodu své vlasti proti Napoleonovým vojskům a ještě i karlisté v občanských válkách 19. století, kteří dlouho snili o tom, že svatá inkvizice bude moci být obnovena. O zásluhách inkvizice velký španělský vědec Marcelino Menéndez y Pelayo výstižně říká: „Za slávu a čest pro naši vlast pokládám to, že v ní během 16. století nezakořenilo kacířství, a rozumím inkvizici, souhlasím s ní, dokonce jí blahořečím, protože je ztělesněním ideje jednoty, která řídí a spravuje život národa po celá staletí, protože je dcerou skutečného ducha španělského lidu, a nikoli jeho utlačovatelkou, nehovoříme-li o ojedinělých případech a vzácných okolnostech.“

Pravomoc inkvizice se však vztahovala pouze na křesťanské obyvatelstvo, nikoli tedy na židy a muslimy, kteří ve Španělsku přebývali. Znepokojení z nebezpečí, které s sebou přinášel velký počet židovského obyvatelstva ve Španělsku, ovšem trvalo nadále. Krátce po dobytí Granady, v témže roce 1492, pojali proto Ferdinand a Isabela závažné rozhodnutí. Dne 31. března 1492 ještě v Granadě vydali dekret, vypovídající ze země všechny španělské židy, pokud se neobrátí na křesťanskou víru; Španělsko se tak připojilo k dalším západoevropským zemím, ve kterých byly obdobné dekrety vydány již před delší dobou (z Anglie byli židé vypovězeni již před dvěma staletími, z Francie před sto lety). Dekret, jehož text redagoval Torquemada, udává dva hlavní důvody, proč bylo nutno sáhnout k takovémuto kroku – byla to jednak lichva, jednak „kacířská nepravost (herética pravedad)“, která hrozila záhubou celé křesťanské společnosti. Dekret dále stanovil lhůtu čtyř měsíců, během níž měli židé buď konvertovat, anebo odejít ze země; ten žid, který se ve stanovené době dodatečně rozhodl přijmout křest, se ještě mohl vrátit a dostal zpátky majetek, který již prodal. Vypovězení ze země totiž nebylo spojeno s konfiskací majetku; odcházející židé jej mohli buď prodat, anebo si jej ze Španělska odvézt. Počet židovského obyvatelstva, na které se dekret vztahoval, je historiky odhadován na 80 000 až 200 000; mnozí z nich dali ovšem přednost křtu (mezi pokřtěnými byly i některé z nejvýznamnějších postav židovské komunity v čele s kastilským vrchním rabínem Abrahamem Señorem), většina, snad tři čtvrtiny, však ze země odešla.

Rok 1492 však nepřinesl Španělsku jen dobytí Granady a vypovězení židovského obyvatelstva; tento „podivuhodný rok (annus mirabilis)“ je nadto navždy spojen s objevením nového světadílu, který byl později nazván Amerikou. Zatímco válka s Granadou a založení inkvizice byly společným dílem obou královských manželů, podpora Kryštofa Kolumba, jehož teoriím Ferdinand, jak sám později přiznal, příliš nedůvěřoval, byla záležitostí výhradně Isabelinou, i když ovšem Ferdinand nakonec svůj souhlas také udělil.

Kolumbus, vizionář, pro kterého cesta do Indií západním směrem, v jejíž možnost pevně věřil, byla nutným předpokladem získání báječného bohatství, ze kterého mělo být financováno dobytí Božího hrobu, se s prosbou o pomoc nejprve obrátil na portugalského panovníka, ale bezúspěšně. Teprve po odmítnutí v Portugalsku přibyl někdy kolem roku 1485 do španělského Palosu, kde ve františkánském klášteře La Rábida získal pro svoji myšlenku několik přívrženců, ale trvalo ještě celých sedm let, než mohl svoji výpravu uskutečnit. Kolumbus totiž nehledal pouze mecenáše, který by jeho plavbu financoval, což by mohl učinit i některý ze zámožných kastilských aristokratů. Požadoval navíc i záruky a plné moci, jež mu měly umožnit, aby sám prostřednictvím jím jmenovaných úředníků vykonával správu objevených území a také aby se podílel na obchodu s nimi. Tato privilegia ovšem mohl udělit pouze panovník.

Královna Isabela zaslechla první zprávy o Kolumbovi asi v roce 1486, a to od svého zpovědníka Hernanda de Talavery, jehož o neobvyklém prosebníkovi informoval kvardián z La Rábidy. Komise učenců, kterou královští manželé jmenovali a která měla Kolumbovy návrhy prozkoumat, se však k celé věci vyslovila negativně a nadto stále trvající válka s Granadou bránila panovníkům v tom, aby se celé věci intenzívněji věnovali. Teprve na sklonku roku 1491 se Kolumbovi podařilo královnu, jež mu ostatně i předtím byla nakloněna, definitivně přesvědčit a 17. dubna 1492 byla uzavřena dohoda, v níž královští manželé splnili všechny Kolumbovy podmínky. O rozhodující roli, kterou přitom hrála Isabela, později sám Kolumbus psal: „Všude byla jen nevíra, ale Bůh nadchl královnu, moji paní, duchem porozumění a pevnou vůlí a učinil ji dědičkou toho všeho [tj. objevených území] jako svoji dceru, kterou si velice zamiloval.“ Dne 3. srpna 1492 Kolumbova výprava vyplula z Palosu na západ a 12. října téhož roku byla objevena Amerika.

Královští manželé se o objevu, jejž výprava učinila, dověděli příštího roku, když přebývali v Barceloně, o podrobnostech výpravy je blíže informoval Kolumbův dopis ze 4. března 1493. Hned téhož roku se Kolumbus vypravil na druhou cestu do Ameriky a v příštích letech, ještě za Isabelina života, následovaly další dvě. Na základě několika bul, které ještě v roce 1493 vydal papež Alexander VI., a kastilsko-portugalských dohod, které byly roku 1494 uzavřeny v Tordesillasu, se objevené země staly majetkem španělských králů.

Díky Kolumbovým výpravám byl nejen podstatně rozšířen dosud známý svět, ale což je ještě důležitější, otevřel se nový nesmírný prostor pro hlásání evangelia. Právě to nejvíce těšilo královnu Isabelu a snahy o evangelizaci nového světadílu poté stály na prvním místě její pozornosti. Sama se o tom stručně vyjádřila takto: „Naším hlavním úmyslem je starat se v první řadě o obrácení a potom o hmotné blaho Indiánů.“ Zamítla proto snahy po zotročení domorodců a stanovila zásady, podle nichž Indiáni byli pokládáni za svobodné lidi, poddané přímo králi, byť museli za přesně stanovených podmínek pracovat pro kolonisty, kteří se zavazovali podporovat jejich evangelizaci a pomáhat přitom misionářům. Pravda, ne všichni kolonisté byli ochotni tyto humánní zásady respektovat, ale je nutno uznat, že nejen sama Isabela, ale i její nástupci na španělském trůně soustavně usilovali o ochranu svých nových poddaných proti těm kolonistům, kteří chtěli stanovená pravidla porušovat.

Rok 1492 přinesl ještě jednu důležitou změnu v Isabelině životě. Po dobytí Granady se město stalo sídlem nově zřízeného arcibiskupství; prvním granadským arcibiskupem byl jmenován dlouholetý Isabelin zpovědník Hernando de Talavera. Bylo tedy třeba, aby si královna vybrala nového zpovědníka. Tím se stal františkán Francisco Jiménez de Cisneros, od roku 1495 toledský arcibiskup a primas Španělska, po Isabelině smrti jmenovaný kardinálem, velkým inkvizitorem Kastilie a dokonce (za doby Ferdinandovy nepřítomnosti v zemi a poté znovu po jeho smrti) regentem království. Cisneros, asketa, církevní reformátor a zároveň politik, byl rovněž velkým podporovatelem humanistických studií a tvůrcem a mecenášem mnoha kulturních a vědeckých institucí, z nichž je třeba uvést aspoň dvě nejdůležitější, jejichž vznik spadá ještě do doby Isabeliny vlády. Prvním z těchto velkých kulturních činů je druhá španělská univerzita v Alcalá de Henares, kterou Cisneros založil v roce 1499 a v níž se snažil spojit starý model univerzity, známý z  Paříže a Salamanky, s moderními vzory univerzit bolognské a lovaňské, druhým pak první polyglotní vydání Písma, slavná Biblia Sacra Polyglotta Complutensis (Complutum je latinský název města Alcalá de Henares), obsahující hebrejský, aramejský, řecký i latinský text a vybavená patřičnými slovníky, na níž se začalo pracovat v roce 1502 a jež byla dokončena v roce 1517, pět měsíců před Cisnerosovou smrtí; jejího vydání se však Cisneros již nedožil. Úzká spolupráce královny Isabely a Cisnerose nám může v lecčems připomínat obdobnou spolupráci Karla IV. s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, Cisnerosova politická činnost jej zase zdánlivě přibližuje mocným francouzským kardinálům 17. století Richelieuovi a Mazarinovi, ovšem na rozdíl od nich Cisneros byl zbožným řeholníkem, který měl vždy před očima dobro Církve; není proto divu, že po jeho smrti byly konány pokusy o jeho blahořečení, i když jako v tolika obdobných případech byl beatifikační proces, aniž by byl zdárně dokončen, v době osvícenství zastaven.

V roce 1499 královna navštívila Granadu a se znepokojením shledala, že evangelizace obyvatelstva neudělala přílišné pokroky. Rozhodla se proto povolat na pomoc granadskému arcibiskupovi právě Cisnerose. Ten dal pořídit seznamy původního granadského obyvatelstva, předpokládaje, že bude snazší obrátit na křesťanství ty, jejichž předkové byli kdysi křesťany. Cisnerosovo očekávání se splnilo, ale muslimové, pobouření nejen těmito konverzemi svých bývalých souvěrců, ale i veřejným pálením koránu, rozpoutali povstání. Bylo třeba dvou Ferdinandových vojenských tažení, v letech 1500 a 1501, než byla tato vzpoura konečně potlačena. Dne 11. února 1502 byla pak vydána pragmatická sankce, vypovídající ze země i muslimy, pokud nekonvertují ke křesťanství, což ovšem většina z nich učinila. Akty z let 1492 a 1502 tak definitivně zabezpečily jihozápadní část Evropy před islámským nebezpečím, které se v této době právě chystalo zaútočit na druhém konci světadílu, kde mělo poté ohrožovat křesťanstvo ještě dvě staletí. Španělé naopak úspěšně přenesli vojenské akce na protější stranu Středomoří, když v roce 1497 jejich výprava obsadila Melillu, která zůstala španělskou enklávou dodnes; již po Isabelině smrti, roku 1509, na podnět kardinála Cisnerose dobyli alžírský Oran.

Královna Isabela zemřela 26. listopadu 1504 v Medině del Campo, když předtím, dne 12. října, nadiktovala obšírnou závěť. Své dědice v ní prosila, aby pokračovali v tom, co ona a její manžel započali, tedy „aby nepřestali v dobývání Afriky a v boji za víru proti nevěřícím“ a stejně tak „aby vždy velmi podporovali věc svaté inkvizice proti kacířské nepravosti“; v dodatečném kodicilu pak věnovala zvláštní odstavec osudu amerických domorodců, který jí tak ležel na srdci. Zdůrazňovala, že jejím hlavním záměrem bylo „přivést tamní národy k tomu, aby se obrátily na naši svatou katolickou víru, a poslat na řečené ostrovy i na pevnou zemi preláty a řeholníky a jiné osoby učené a bojící se Boha, aby poučili jejich obyvatele a ty, kdož tam bydlí, v katolické víře a naučili je dobrým mravům a aby v to vložili náležitou píli“; svého manžela, dceru i zetě proto prosila, „aby takto nadále činili a toto plnili a aby to bylo jejich prvním cílem a aby v to vložili mnoho píle a aby nedovolovali a nepřipouštěli, aby se Indiánům, obyvatelům řečených Indií i pevné země a těm, kdož tam bydlí, jak těm, kteří již jsou získaní, tak těm, kteří budou získáni v budoucnu, děla na jejich osobách a jmění nějaká křivda, a aby nařídili, aby se s nimi jednalo dobře a spravedlivě.“

Pokud šlo o místo jejího pohřbu, vyslovila přání, aby byla pohřbena v Granadě, „v klášteře svatého Františka, který je v Alhambře“, a to oblečená do františkánského hábitu; znovu se tak utíkala o pomoc ke světci, kterého obzvlášť milovala a kterého v závěti nazvala „serafínským vyznavačem, patriarchou chudých a podivuhodným korouhevníkem Našeho Pána Ježíše Krista, Otcem mnou převelice milovaným a obzvláštním přímluvcem.“ Kdyby však její manžel chtěl být v budoucnu pohřben kdekoliv jinde, nařídila, aby její tělo bylo z Granady převezeno na toto nové místo, „aby stejně tak, jako jsme byli spojeni za života a jak naše duše – věřím v Boží milosrdenství – budou spojeny na nebesích, byla spojena i naše těla v zemi.“ Ferdinand jiné přání nevyslovil, takže dodnes těla obou královských manželů očekávají vzkříšení z mrtvých v Granadě, v městě, které získali pro Španělsko i křesťanstvo, nikoli však ve františkánském klášteře, nýbrž v královské kapli granadské katedrály, kam je dal roku 1521 přenést jejich vnuk, císař Karel V., jenž dal nad jejich hrobem zřídit velkolepý náhrobek.

Význam Isabeliny vlády si dobře uvědomovali již její současníci, ještě více se však stal zjevným příštím generacím, kdy to bylo právě Španělsko, vybudované na základech položených Isabelou a Ferdinandem, které v těžkých dobách 16. století, kdy velká část Evropy odpadla od Církve, modlitbou, knihou i mečem zadržovalo příval hereze a nadto ještě vnášelo světlo evangelia mezi národy nového světadílu. Bylo to Španělsko, které španělský filozof Ramiro de Maeztu označil za národ vyvolený Bohem, aby pokřesťanštil celý svět, za „nový Řím či novověký Izrael“, jenž bránil univerzálního ducha proti sektářským učením  islámu, judaismu či protestantismu, a o kterém Marcelino Menéndez y Pelayo s obdivem psal: „Španělsko, evangelizující polovinu zeměkoule, Španělsko, kladivo na kacíře, světlo Tridentu, meč Říma, kolébka svatého Ignáce!“

Stejně jako panoval všeobecný souhlas při vyzdvihování mimořádného významu Isabeliny vlády, nikdo nepochyboval ani o svatosti jejího života. Přídomek „Katolická“, jejž papež Alexander VI. roku 1496 udělil Isabele i jejímu manželovi a jejž poté užívali i další španělští králové, přilnul zvláštním způsobem právě k Isabele a Ferdinandovi. Kryštof Kolumbus lapidárně o královně napsal: „Její život byl vždy katolický a svatý a připravený vše věnovat Jeho svaté službě.“ Obdobně znějí i slova Ferdinandova: „Zemřela tak svatě a katolicky, jako žila.“

Proč však velká panovnice nebyla dosud kanonizována? Historik Luis Suárez se domnívá, že v 16. a 17. století zahájení beatifikačního procesu bránila politická situace. Osou, okolo které se tehdy pohybovaly politické dějiny Evropy, byl stálý konflikt mezi Francií a Španělskem, během něhož by Isabelina beatifikace mohla být chápána jako veřejná deklarace toho, že papežství podporuje španělskou stranu, což by francouzští panovníci nesli se značnou nelibostí. Poté přišlo osvícenské 18. století a liberální 19. století, takže teprve v roce 1924 byly v Granadě učiněny první kroky k započetí beatifikačního procesu. Další velkou vzpruhou byl iberoamerický mariánský kongres, jenž se konal roku 1929 v Seville, ale vlastní beatifikační proces byl na diecézní úrovni zahájen až v roce 1958, a to ve Valladolidu, načež od roku 1972 na něj navázal apoštolský proces v Římě; dnes tedy již může být Isabela oficiálně nazývána služebnicí Boží.

Isabelina beatifikace je podporována nejen španělským episkopátem, ale snad ještě ve větší míře episkopátem latinskoamerickým; nelze se tomu ostatně divit, vždyť žije-li dnes v Latinské Americe více než polovina katolických křesťanů celého světa, je to ve velké míře zásluhou Isabely Katolické. Naděje všech Isabeliných ctitelů se upínaly k roku 2004, kdy se vzpomínalo půl tisíciletí od královniny smrti, ale k vytouženému blahořečení tehdy nedošlo. I tentokrát stanuly na překážku politické důvody, přičemž nyní jsou odpůrci beatifikace mnohem mocnější, než bývali francouzští králové v dobách své největší slávy – dnes jsou jimi totiž bdělé židovské organizace, pro něž je ovšem beatifikace královny, která ve své vlasti zlomila moc jejich souvěrců, zcela nepřijatelná. Není to poprvé a není to jistě ani naposledy, kdy suverénnímu rozhodnutí Církve brání překážky kladené světskou mocí, ale doufejme, že dříve či později tyto překážky pominou a že na královně Isabele i na zemi spočine odlesk slávy, jaké – jak se odvažujeme věřit – požívá již v nebesích.

 

Bibliografická poznámka: Největším současným znalcem života i doby Isabely Katolické je Luis Suárez Fernández, jenž se studiu její osobnosti i doby její vlády věnoval několik desetiletí. Výsledky svého dlouholetého studia shrnul nejdříve v pětidílné práci Los Reyes Católicos 1-5, Madrid 1989-1990 a poté v monografii Isabel I, Reina (1451-1504), Barcelona 2000, 4. vydání Barcelona 2005, jež je obecně pokládána za nejlepší monografii královny a jež byla v roce 2001 oceněna Národní cenou za historii (Premio Nacional de Historia); i tento krátký portrét vychází zvláště z díla tohoto autora. Specialistou na období Isabeliny vlády je rovněž kapucín Tarsicio de Azcona, autor monografie Isabel la Católica. Vida y reinado, Madrid 1993, a zmínky zasluhují i četné další životopisy Isabely Katolické z poslední doby (vydané většinou k pětistému výročí jejího úmrtí), jež napsali Enrique San Miguel Pérez, Manuel Fernández Álvarez, José María Javierre, Julio Valdeón Baruque či Vidal González Sánchez. Posledně jmenovaný autor, člen komise „Isabel la Católica“ valladolidského arcibiskupství, se zevrubně zabýval i otázkou Isabeliny svatosti: Vidal González Sánchez, Isabel la Católica y su fama de santidad. ¿Mito y realidad?, Madrid 1999.

 

 

Vyšlo in Te Deum 2008, č. 3, s. 30-36.

Na stránky Katolická kultura dáno 10. 4. 2014.



Zpět na hlavní stránku