Křesťanská vlastivěda a sakrální umění

Ačkoliv podle statistik patří české země k těm nejvíce odkřesťanštěným (sekularizovaným) zemím v Evropě, současně však též náleží k těm nejbohatším na památky křesťanského umění. Vedle četných kostelů a klášterů se zde nachází veliké množství tzv. drobných sakrálních staveb, jako jsou kapličky, Boží muka, mariánské a morové sloupy, sochy a kříže. Tyto objekty přímo symbolicky označují vesnice, města, městečka i českou krajinu. Navenek tedy tato skutečnost u návštěvníků z ciziny vzbuzuje dojem, že se příchozí nachází v křesťanské zemi s katolickou tradicí. Ve skutečnosti však jmenované pomníky místnímu obyvatelstvu již téměř nic neříkají a jsou mu namnoze zcela lhostejné. To lze pozorovat např. v souvislosti s masovým vykrádáním a vylupováním kostelů a kapliček, které nastalo po roce 1989 a trvá dodnes, aniž by se tím veřejnost nějak vzrušovala. O základních neznalostech a nepochopení svědčí např. i většina výkladů průvodců na zájezdech a při prohlídkách památkových objektů, jakmile se výklad dotkne něčeho, co souvisí s křesťanstvím.
Kořeny problému budou zřejmě hluboko v minulosti, a ovšem - v tvrdém ateistickém kursu komunistického režimu. Je třeba si však přiznat, že k velkým rezervám našich evangelizačních snah a tzv. dialogu s nevěřícími po roce 1989 patří právě opomíjení a nevyužití výše zmíněného potenciálu, jenž jsme zdědili po našich zbožných předcích. V katechezi je namnoze zanedbávána disciplína, kterou bychom mohli nazvat jako "Křesťanská vlastivěda" či "Regionální dějiny křesťanství a křesťanského umění". Jezdíme do ciziny, obdivujeme zahraniční kostely, pořádáme přednášky o Izraeli atd. a přitom si neuvědomujeme, že přímo kolem nás je nesmírné množství objektů se zajímavou historií a s velikou výpovědní hodnotou.




Farní kostel
Pro katolíky by měla být samozřejmostí znalost svého farního kostela. A to by měli předávat i ostatním. Kostel je obvykle nejstarší stavbou obce a zpravidla v sobě skrývá názorné ukázky vývoje architektonického tvarosloví. Je třeba mít však stále na paměti, že dnes již většina obyvatel měst i venkova jsou lidé bez základních znalostí o křesťanství, lidé, jimž se nedostalo (a nedostává) žádného základního náboženského vzdělání, snad jen s výjimkou relativizujících přehledů světových náboženství. Bohužel, ani mnozí pokřtění nevědí, že katolický kostel je místem, kde dochází k zázraku zpřítomnění oběti Ježíše Krista, že je Domem Božím, příbytkem Krista ve svatostánku, nevědí, že mše svatá je něco mnohem víc než společnost věřících a kázání pana faráře. Proto je mnohem užitečnější a (pro ty,co upřímně hledají) jistě i zajímavější při takové poznávací návštěvě chrámu klást důraz na seznámení s tím, co je v kostele vidět a co směřuje ke Kristu, než s podrobným a často suchopárným výčtem historických dat.
Každá základní část dispozice kostela poskytuje příležitost k informování návštěvníků o liturgii. Např. zastavení u presbytáře se svatostánkem umožňuje zmínit tajemství mše svaté a Nejsvětější svátosti oltářní. Stejně tak křtitelnice a kropenka v lodi či předsíni dává možnost stručného seznámení se svátostí křtu a znamením kříže, zpovědnice pak se svátostí smíření, které svět dát nemůže. Mimořádně zajímavým a poutavým pro návštěvníky může být výklad ikonografie nástěnných maleb, obrazů a soch světců, umístěných v interiéru. Vysvětlení jejich ustáleného zpodobování, oblečení a atributů, jakož i letmý nástin jejich životů a znaků svatosti, to vše umožňuje vhodnou formou seznámit návštěvníky s některými základními prvky křesťanství. Zvláště děti jsou k obrazům, probuzeným živým slovem, vnímavé a často si z těchto okamžiků dětství odnášejí jakési pevné body, na něž v průběhu života "zavěšují" další získané informace.




Církev a výtvarné umění
Matka Církev si dříve velmi dobře uvědomovala, že "Pictura est laicorum literatura" (malba je četbou laiků) a proto své chrámy zdobila obrazy ze života Krista, Panny Marie a světců. A ono to platí stále, i v době, kdy všichni umíme číst a žijeme v době počítačů a videa. Je jasné, že zobrazení těchto námětů v kostelech křesťanské Evropy nebyla projevem krajně subjektivisticky a abstraktně pojaté skutečnosti či pocitu, ale představovala realisticky konkrétní výjevy, srozumitelné všem bez rozdílu, i dětem. Zobrazení pak měla, kromě oslavy Boha, i didaktický význam a byla prostředkem apoštolátu. Toto znovu zdůraznil Tridentský koncil v reakci na protestantské obrazoborectví, navazujíc na starou a dávnou potvrzenou katolickou tradici. Katolická církev pak naplno zapojila výtvarné umění do svých služeb a obstála v boji s reformací mimo jiné i díky tomu, že využila to, co protestanté víceméně odmítali.


Poutní místa a kláštery
Kromě důvěrné znalosti svého farního kostela bychom měli znát také nejbližší poutní místa a kláštery. Poutní kostely a kaple jsou specifickou skupinou, odlišující se od farních kostelů zpravidla ambity, křížovými cestami, prameny a studánkami. Velmi často jsou působivě zakomponovány v krajině, takže již zdálky upoutávají pozornost. Uspořádání klášterních kostelů je zase dokladem různého způsobu řeholního života. Poskytují příležitost seznámit se s tradicí jednotlivých řádů v katolické církvi a nezřídka představují vrcholné ukázky architektonického výtvarného umění. Zobrazování kanonizovaných členů určitých řádů nebo světců, v nich zvláště uctívaných, je pro klášterní kostely charakteristické. Výskyt určitých světců je natolik důležitým znakem, že nám může pomoci orientovat se v interiéru kostela, aniž bychom o něm něco dopředu věděli. Samozřejmě, rovněž zde je dobré mít povědomí o době založení a důležitých dějinných momentech pro taková místa. pro jejich přiblížení a zapamatování výborně poslouží i staré pověsti a legendy, v níž bývá sice dávka fantazie, ale zároveň i podstatné historické pravdy. U poutních kostelů a kaplí jsou to často též zajímavé osudy milostného obrazu (sochy), příklady zázračného vyslyšení modliteb, podivuhodné události apod.




Návesní kaple, drobná sakrální architektura v krajině
Pozornost si zaslouží rovněž velké množství návesních kaplí, zvoniček a drobných kapliček. vesnice, v níž nenalezneme kapli ani zvoničku, je u nás spíše výjimkou. zde stojí za povšimnutí např. patrocinium (zasvěcení), typ stavby a pochopitelně i její vnitřní vybavení. neméně zajímavé téma skýtají hradní a zámecké kaple, jejichž poznávání těsně souvisí s dějinami jednotlivých panství a jsou současně příležitostí k seznámení se s šlechtickými erby, s nimiž se ostatně setkáváme i v kostelech. ke kapličkám volně umístěným v krajině se téměř vždycky váží různé události, jako jsou poděkování za záchranu v nebezpečí, uzdravení z těžké nemoci, ochranu rodiny či polností apod. Jsou to vlastně soukromé votivní dary, tedy výraz vděčnosti a důvěry v Boha s přesahem za hranici soukromí. I pro ostatní jsou pak výzvou k modlitbě, ať již byly postaveny jako pomník modlitby v souvislosti s úmrtím milované osoby, či označují místo, kde došlo k vraždě apod. Návesní kaple i výklenkové kapličky (nazývané v některých krajích, zvláště na Moravě, "poklony") jsou si v mnoha případech podobné, ale při pozorném zkoumání zde téměř vždy nacházíme různé odchylky a rozmanitost tvarosloví. Výklenkové kapličky někdy typově téměř splývají se zděnými Božími muky.
Českou zvláštností a typickým prvkem české krajiny pak jsou v terénu volně umístěna kamenná sloupková Boží muka. Ve městech, obcích i polích ovšem nacházíme i kříže, ať již kamenné, nebo železné a litinové. také zde si lze povšimnout celé škály různých typů. Stejně jako kapličky a Boží muka byly stavěny z různých důvodů, na místě neštěstí, či jako výraz díků nebo prosby o ochranu úrody apod.




Sochy světců
Velice vděčným materiálem k rozšíření obzoru a seznámení se s křesťanskou ikonografií jsou kamenné sochy světců, s nimiž se v naší vlasti setkáváme takřka na každém kroku, jednak na veřejných prostranstvích měst a vesnic, v nikách domů i v architektuře kostelů a kaplí, a jednak opět v krajině. Čechy a Morava patří v tomto směru opravdu k nejbohatším oblastem ve střední Evropě. Vedle téměř všudypřítomných soch sv. Jana Nepomuckého (jehož zobrazení se vyskytují nejen v prostoru bývalé habsburské monarchie, ale i v bavorsku, Polsku a dokonce až v exotických krajích zámoří!) často spatříme různé typy zobrazení Panny Marie, skulptur osazených nezřídka i na sloupech (např. typ Immaculaty, Madony s Ježíškem, Piety apod.), poměrně hojné jsou i sochy sv. Floriána nebo morových patronů, ale někdy můžeme spatřit i sochy některých málo známých světců. Kompozičně a ikonograficky zvláště bohatá bývají morová, mariánská nebo svatotrojiční sousoší, kde se kromě morových a zemských patronů uplatňují i rozličné postavy svatých s jejich atributy.


Kroužky "Křesťanské kultury"
Vedle všeobecně uznávaného estetického a urbanistického významu jsou všechny tyto objekty významným dokladem křesťanské minulosti naší země. Jde o to probudit je uvést znovu do života, resp. snažit se, aby se znovu styl součástí života. Prvním krokem k tomu je naučit se dívat, všímat si jich, vždyť kolem nich denně chodíme. k tomu by vydatně mohly přispět katecheté a rovněž kroužky či nepovinné předměty "Křesťanské kultury" na základních a středních školách, na nichž by mohly být nabízeny i jako volitelný předmět. Poznávací vycházky v místě bydliště i v okolí, promítání diapozitivů doplněné živým slovem s možností dotazů (ukazuje se, že tento způsob je mnohem účinnější než promítání filmů a videokazet), aktivní dokumentace křesťanských památek (třebas i amatérská), jsou dosti přítažlivé pro všechny bez rozdílu, věřící i nevěřící. zvláště pak samostatná dokumentace spojená se sběratelstvím, např. místních pověstí, vzpomínek pamětníků (na poutě, pobožnosti apod.), fotografií a jiných vyobrazení, sbírání nápisů na památkách atd., jsou nesmírně poučné. Například postupné zdokumentování kapliček a Božích muk v okolí bydliště je velice zajímavá náplň volného času a výsledek může být - kromě vlastního obohacení - dokonce cenným podkladem pro publikování nebo pro odborníky z muzeí či památkových ústavů.
Mládež samozřejmě můžeme vést i k vlastní tvorbě, např. ke zhotovení dřevěných, sádrových, moduritových sošek světců nebo obrázků, ať již lepených s použitím přelakované barevné reprodukce, nebo ručně malovaných na plechu či dřevěné desce temperovou nebo olejovou barvou. Naprostá většina kapliček je dnes vykradena nebo vyklizena z obavy před vykradením, a tak možnosti jsou veliké. Nemusíme se ostýchat, že naše výtvory nebudou dokonalé, vždyť dnes obdivujeme mnoho z lidového umění. pro naše předky byla taková činnost především modlitbou a výrazem úcty k Bohu a jeho svatým. A katolická církev lidové umění jako výraz úcty a zbožnosti nikdy neodmítala (k tématu blíže např. v článku "Oživujme kapličky a Boží muka", in Immaculata č. 6/1997, s. 19 - 21).
Ale vraťme se k poznávání toho, co je kolem nás. Fotodokumentace kamenných soch světců, např. v příslušném vikariátu, děkanátu nebo v určitém regionu, spojená se založením vlastního katalogu fotografií, je výborným začátkem zájmu o životopisy a ikonografii světců. Při pátrání po informacích k drobným sakrálním objektům se můžeme setkat se zajímavými starými lidmi, kteří mohou být ve své samotě potěšeni, že jejich vzpomínky jsou ještě někomu užitečné. Naopak však při svých cestách za památkami víry narazíme na lidi zcela lhostejné nebo projevující zášť ke všemu, co připomíná křesťanství a budeme mít příležitost vyslechnout autentické názory obyvatel. I toto - leckdy krajně nepříjemné - setkání je velice zajímavé a užitečné, zvláště budeme-li mít postupně možnost srovnat více lokalit. Můžeme tak získat částečně přehled o mentalitě českého národa, přemýšlet o různých námitkách a v neposlední řadě svědčit svým postojem o naší víře. Zvláště v pohraničních, po 2. světové válce vysídlených oblastech je velice záslužnou činností sběr podkladů a dokumentace ke zničeným sakrálním památkám.




Úcta k objektům nekatolickým
Při putování naší vlastí bychom měli se zájmem poznávat také objekty nekatolické, jako jsou protestantské modlitebny, tzv. sbory československé církve s jejich kolumbárii, židovské synagogy, vesměs využívané k jiným než k bohoslužebným účelům, pokud ovšem vůbec přečkaly nacistické běsnění (některé svým maurským stylem působí v našem prostředí dosti exoticky), a smutně romantické židovské hřbitovy, jež přes svoji zchátralost a opuštěnost patří k těm nejhezčím. Na nich se vždy chovejme slušně a s úctou, neboť jde o místa pro židy velmi posvátná. Všechny tyto objekty jsou výmluvnými doklady historie a velice názorným prostředkem k podání základních informací z dějin křesťanství, reformace, jakož i židovství, o tomto živém svědku pravdivosti Písma.


Přemýšlejme
My čeští a moravští katolíci, si bohužel ne vždy jsme vědomi toho, že v památkách je vlastně zapsána naše identita a že tyto hmotné doklady nabízejí obrovské množství příležitostí k šíření křesťanské kultury, k jakési preevangelizaci. Existence těchto mlčenlivých svědků minulosti je mimo jiné též jeden ze znaků, který nás - v očích lidí naprosto neinformovaných ve věcech náboženství - odlišuje od tzv. nových duchovních proudů a sekt. Na rozdíl od nich navazujeme na minulost, na poklad dědictví otců, který jasně svědčí o tom, že katolické křesťanství zde není něčím cizorodým. K "oživování" křesťanských památek slovem i písmem mohou přispět jednotlivci i skupiny. Všichni, kteří si uvědomují, že správný výklad nekončí jen u ocenění památkové a estetické hodnoty, nýbrž vždy směřuje k Ježíši Kristu, k Bohu. Protože, co jiného má na tomto světě smysl?

Jiří Černý


Otištěno in: Mezinárodní report, roč. IV., č. 9, 1999, s. 28 - 31.

Zpět na hlavní stránku