S ohařem na stopě

aneb křesťanský původ literární postavy detektiva

(Inkvizice – protestantismus – Horace Walpole – Wilkie Collins – Edgar Allan Poe – Arthur Conan Doyle – Gilbert Keith Chesterton – Ronald Knox...)

 

Branislav Michalka

 

 

Snad každý, i ten nejzapšklejší vědecký filistr, sáhl alespoň jednou v životě, možná ve stavu naprostého poblouznění, nudy, či snad na pokraji sil, po knížce jalové, literárně ledabyle uplácané lopatičkou, pohříchu infantilní, honosící se kriminálním námětem. Tam, v labyrintu zločinu a štvanice, zapomněl na útrapy zmašinizované hovadnosti nového věku, nebo se utvrdil v tom, jak je ohavný. A když ho někdo náhodou po vzoru detektivů načapal jako zločince za regály knihovny s tímto škvárem v ruce, tak se asi ani moc nestyděl. Literatuře zvané detektivní se totiž dostalo po údobí potupy, které trvalo přibližně od konce devatenáctého století do let dvacátých století minulého (tedy relativně krátkou dobu), široké apologie z kruhů po výtce literárních. A tak už není detektivka zábavou jen pro nezvedené školáky a nevzdělaný plebs. Je to logické. Hoši, co hltali romány pod školními lavicemi, v průběhu I. světové války dospěli a povýšili záliby svého mládí na umění. Detektivní příběhy pak ovládly náš evropský svět a jsou zde stáje, lákajíce nové generace do tenat stereotypně se opakujících napínavých historek.

 

Proč ten úspěch čmuchalů a neřádů, ptal by se jeden? Což se jinde nemordovalo s uměním, citem a profesionálním zaujetím? A neuhánělo se zločinci v patách, co síly stačily? Jenomže, byla to skutečně ta pravá štvanice? Mají k ní jiné, mimoevropské kultury vůbec předpoklady? Spousta věcí by nasvědčovala spíš tomu, že schopnost Evropanů slídit po zločinu má kořeny v dědictví po jejich křesťanských předcích a stává se tím tedy pro okolní pronárody věcí nedostupnou.

 

Zločin nás provází na naší pouti životem od kolébky do hrobu. Sajeme ho s mateřským mlékem, a on v nás pak dřímá, čekaje na své probuzení. Jablko, na něž sáhla ruka Evina, se v nás otáčí již pod srdcem matčiným, když děláme salta a skotačiny v plodové vodě. Jeho shnilé jádro, jež nazývá Církev dědičným hříchem, v nás tlí i po očištění křtem a roznáší svou hnilotinu po jeskyních našich útrob.

K tomu prvnímu zločinu, nejtěžšímu - urážce Boha člověkem v rajské zahradě - chvátá náš Stvořitel a vzor, coby pátrač, Nebeský Ohař, jak Thompson nazývá Boha. Pátrá po zločinci. Běda, pátrání snadné, vrhá nás všechny do náručí pekel, do tisíce smutků a strádání a odsuzuje k čekání na Vykupitele, jehož by se miliardy deduktivních mozků nedopátraly, nebýt milosti zjevení. Toť erbovní znamení člověka vetkané v jeho úděl již v počátcích: Býti zločincem a štvancem. Zároveň však ti, kdo se počítají k zástupům Božím, odhazují kazajku zvěří a stávají se lovci po vzoru svého Pána. Loví duše, by je zachránili. A pak, ježto budují zahrady pozemské zaplevelené zločinem lidským, loví škodnou, sápající se k plodům a zákonům, chtíc jich rozervat na kusy a pozřít.

 

Pravý křesťan ví. Není hloupý. Křesťan čeká zločin, čmuchá, ví, že přijde. Je připraven i zemřít, když jej zlo z dopuštění Božího srazí na kolena. Však je taktéž vždy připraven popadnout zlo za pačesy a proprat ho v bahenních potocích trestu. Jen ho vyčmuchat, jen ho čapnout...

 

Křesťan, toť vyzvědač. Vybaven radou svého Vykupitele: „Hle, já posílám vás jako ovce mezi vlky. Buďte tedy opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice! Ale mějte se na pozoru před lidmi..." [Mat 10, 16-17], mhouří oči a přesívá zrníčka pochybností o sobě a bližním svém přes husté síto náboženských pravd. Čeká zločin. Je jenom otázkou času, kdy se dostaví. Není důvodu k jásání. Věrný druh našeho žití, zločin, ať fyzický nebo metafyzický, nás provází dál navzdory blouznění utopistů.

Křesťan, toť detektiv, jemuž dlužno pátrat celý život. Nimrá se ve svém svědomí a zkoumá, v které části duše se zahnízdil gang perfidních myšlenek. Pak, když jsou polapeny, vleče je ke křížovému výslechu a na Boží pranýř do zpovědnice. Jaký to cvik v podezřívání. Nejdříve sebe sama a pak, u vědomí neměnnosti lidského „já", také svých bližních. A byť by sebevíce kdo mrskal své já až ke dnu pokory, vždy najde v sobě toho ducha opatrnosti vštípené nám Vykupitelem, jež velí zkoumat bližní své.

 

Sv. Petr Veronský (kol. 1205 – 1252).

Italský dominikán, inkvizitor v severní Itálii, mučedník. Zavražděn úkladnými vrahy roku 1252.

 

Ti, co mluví o psychologii a pyšní se zároveň svým bezbožectvím, trapně bloudí, neboť před příchodem křesťanství sotva co starý svět věděl o hlubinách lidské duše. Podezřením na zločin usazený ve vlastním nitru a následným kutáním v štolách duše se odhalily její propasti. Pročež, jaké hledání tam, ve světě antickém, kde nebylo tuchy o nějakém hříchu krom tahanic při obětování modlám? Jistě by koukali na Vyznání sv. Augustina učenci z Aeropágu zrovna tak ušklíbavě jako na sv. Pavla. Toť blouznění pro antickou duši, toto flagelantské dušenimrání. Nový věk křesťanský je tedy autorem psychologie a zároveň autorem detektiva -člověka, jenž se žene šťouráním v sobě, v bližních a ve světě, po ose světa - zločinu, vstříc svému cíli, zločinci, v sobě i mimo sebe. A vstříc dobrodružství, samozřejmě, jež je kořením života.

 

Bylť tedy křesťan detektivem amatérem dřív, než vůbec nahlédl do nějakého krásného spisu opisujícího šarády a propletence detektiva literárního. Na jaké úrovni, to ať každý laskavě posoudí sám na sobě. Avšak jisto jest, že detektivní literatura nebyla pro něj zjevením, nýbrž vodou, v níž se jeho křesťanská ploutev máchala od dětství. Že potencionální vrahové, lupiči, zlodějové a svůdci dřepí u rodinného krbu, srkají bujón a pronášejí fráze, jak se to píše v detektivkách, zatímco v jejich duších klíčí, roste a košatí strom zločinu, o tom křesťan číst nemusí, aby to seznal. On sám seděl u krbu a srkal bujón. Však dosrkal, utřel ústa a před usnutím, pod křížem na stěně, vyťal ten strom ze svého nitra. A teď je na stopě. Neb jest na straně Ohaře. Až do chvíle, než spáchá zločin.

 

Bylo tedy jen otázkou času, než se křesťan holdující čmuchání a štvaní zločinu rozhodne ukládat příběhy o tomto zápase na papír ve formě obveselující četby. Že k tomu došlo ve století devatenáctém, je logické, neboť nesmírné rozmnožení plemena lidského rozmnožilo též zločin. Kvantitativně pravda, ne kvalitativně. O zločinu lze prohlásit, co řekl slavný Linné o fauně a flóře: trvá od počátků světa nezměněna, tak jak ji Bůh stvořil. Starý svět, jak bylo popsáno výše, nenahlížel na zločin z pohledu prevence. Zrada, msta, intrika, běsnění davů, hrůzy bestialit, to vše znal, avšak neznaje svobodné vůle, vše přičítal nezvratnému Osudu, jemuž jsou podřízeni i bohové. Nevěda ničeho o dědičné temnotě v nitru člověka, připisoval tisícerým bůžkům hybnou sílu svého konání, až nakonec i oni, podřízeni Fátu, ho stejně jako Oidipa nutně dovedly i přes odpor vůle k děsným koncům. Zločin byl jako vítr, jejž není možno uchopit, natož ho stopovat, nebo dokonce zarazit v počátcích. S nástupem křesťanství, které přisuzuje člověku svobodnou vůli, se zločin stává nikoliv osudem, nýbrž volbou. O lidech se pak ví, že mohou být zločinci, ale také nemusí. Síť svobodných vůlí umožňuje mýtit zločin jako něco, čemu se dá předcházet, či něco, co se dá přinejmenším udusit v zárodečném stadiu. Hnízda zločinu jsou hledána, kriminální vejce vybírána často ještě před uskutečněním zločinu a zločin zneškodněn. Arci jenom do času.

K tomu, aby se něco takového mohlo dít, je nutné mít pojem o stavu zločincovy duše a vědět, kterak lump přemýšlí.

 

Cesta, kterou prošli Evropané, než se dopracovali k nějaké ucelené metodě vyhledávání zločinců a znalosti jejich duše, se počíná tam, kde jsou dnes moderními liberály zločinci hledáni - u Svaté inkvizice. Ať se to někomu líbí nebo ne, byla to právě inkvizice, která první vyhledávala zločince systematicky, zkoumala jejich psyché, a to na vysokém stupni organizace. Postupně se přestala specializovat pouze na delikty náboženského charakteru a na popud panovníků se chápala také přestupků proti právu civilnímu. Uším soudobého lidsko-právního zvelebitele zítřků zní zajisté děsivě, že se inkvizice a inkvizitor těšili u lidu úpícího v tenatech tmářství značné popularitě. Pokřik Španělů, bojujících proti napoleonským okupantům, znějící: „Ať žije Španělsko! Ať žije inkvizice!" mu určitě připadne bizarnější než Dalího a Goyovy kompozice. Obecně, v osvíceném milieu, se podobný úkaz vysvětluje jako kolektivní pomatení smyslů. Představa, že by inkvizice v očích prostých vesničanů a měšťáků hrála pozitivní roli na základě staletých kladných zkušeností, nepadá u liberálního vyznavače v úvahu. A přeci tomu tak bylo.

 

Sv. Petr Arbuez (cca 1441 – 1485).

Španělský inkvizitor, mučedník, zavražděn v katedrále v Zaragoze r. 1485.

 

Představme si instituci, jež je nezávislá na lokálních potentátech a jde tvrdě za svým cílem, který není z tohoto světa. Navíc vysílající z center své služebníky, často slující svatostí života, kteří v utajení a pod banální kutnou řádového mnicha vcházejí do měst, by tam čenichali, pozorovali a zkoumali okolnosti života komunálního. Jsouce školeni k pozorování, třídění a vyhodnocování duší a společenských jevů, získávají již brzo rutinní smysl pro odhalování lidských neduhů a poklesků. Že něco takového sotva postrádá glazuru romantična, je nabíledni a jen člověk slepý by se nedokázal domýšlet poetických stránek takové detektivní existence. Poutničit od města k městu jako služebník zákona a Pravdy, to rozněcovalo fantazii zajisté i ve středověku, stejně jako dnes. Taktéž záliba v psychologickém myšlení a analýze při odhalování, u duchů školených na univerzitách předpokladatelná, byla zajisté jedním z motorů (jistěže ne hlavním, tím byla víra) účasti mnoha vynikajících duchů a šlechtických synků na chodu inkvizice. Že tato představa nemusí být někdy úplně cizí ani liberální propagandistické manufaktuře, o tom svědčí např. jinak docela liberální film Rok prasete pojednávající o maniakálním vrahovi z rodiny tajných katarů v jižní Francii. Hlavní hrdina je taktéž téměř sprovozen ze světa tímto katarským šlechtickým juniorem a degenerátem, avšak jest v posledku zachráněn, světe div se, inkvizitorem, který inkognito obývá s hrdinou stejný hostinec. K mému údivu hrdina zděšeně neutíká vida, že jeho spolubydlící je členem svatého bratrstva, ale naopak tuze se tomu těší a s úlevou odfukuje. Inkvizitor, jenž už prozkoumal situaci, mu vysvětluje, jak se věci mají. Inkvizitorova sebejistota má pevné základy v jeho oblibě mezi prostým lidem. Pro lidi z periferních oblastí, kteří měli daleko do center a byli závislí na místních poměrech, představovala inkvizice formu spravedlnosti, ke které se mohli odvolat beze strachu, že budou perzekvováni místními mocenskými klany. Jak je nejapně překrucována tato skutečnost, ukázal již Vittorio Messori ve své knize Černé karty Církve, v níž upozornil na falšování faktů kolem inkvizičních kauz historikem (?) Jacquesem Le Goffem. Ten neváhá mluvit zcela scestně o „nenávisti lidu“ k dominikánům a františkánům jakožto inkvizitorům. V kapitole Smrt inkvizitora Messori píše: „Pro lidi středověku byl  heretik ,velkým nositelem nákazy', nepřítelem spásy duší, osobou, která svolávala Boží tresty na celou společnost. Proto dominikán, jak dokumentují prameny, jenž přicházel, aby heretika oddělil od společnosti a zneškodnil, vůbec nebyl někým nenáviděným, ale naopak přijímaným s úlevou a všeobecnou podporou.“

 

Mezi jinými deformacemi téže historiografie nejvíce bije do očí obraz „národa“ úpějícího pod jařmem inkvizice, s touhou očekávajícího příležitost k osvobození. Zatím ale probíhá něco úplně opačného: jestli v některých případech lidé dávají najevo nepřátelství vůči inkvizičnímu tribunálu, tak to není z důvodu jeho tvrdosti, ale proto, poněvadž jej pokládají za příliš tolerantní vůči heretikům, kteří - podle vox populi- si nezasluhují milosrdenství, jež jim prokazují dominikáni. Ve skutečnosti lidé chtěli co nejrychleji skoncovat s tímto problémem a bez průtahů se osvobodit od těch, pro něž soudcové v dominikánských hábitech byli garancí spravedlnosti.

 

Inkvizitor byl tedy často spíš vítán než haněn, a bylo na něho pohlíženo jako na obnovitele pořádku metafyzického i společenského. V osobě inkvizitora tak dochází k vytvoření archetypu evropského a křesťanského detektiva par exellence, jenž si podrží základní rysy svého charakteru i po své literární sekularizaci. Někdo může namítnout, že vyšetřování deliktů všeho druhu probíhalo i v jiných dobách, civilizacích a kulturách, a zajisté bude mít pravdu. Co však zásadně odlišuje perského nebo římského soudce od křesťanské tradice, je absence psychologické metody šetření případu a nezájem vyhledávat zločin již v jeho zárodku a potírat jej. Proč tomu tak bylo, jsme nakousli výše. Tyto nové „inkviziční“ metody vedly v posledku k vytvoření literárních postav, jakými byly Hercule Poirot nebo Nero Wolfe, které jsou schopné odhalovat zločince bez znalostí fyzických příčin zločinu, čistě na bázi znalosti lidské psychologie. Skutečná realita práce inkvizitora byla samozřejmě mnohem méně oproštěna od hmatatelných faktů, ale předobraz tady byl a úspěšně se počal rozvíjet. První literární útvary, které se zabývaly těmito detektivy, byly hagiografie , jako třeba ty o sv. Petru z Verony, patronu inkvizitorů,  mající mnohdy charakter úspěšného lidového čtení. Později jim počaly konkurovat protestantské pamflety, hojně tištěné zejména v Nizozemí, Anglii a Německu, v nichž se poprvé setkáváme s inkvizitorem jako ustáleným literárním typem majícím určité neměnné znaky. Pohublá fanatická tvář, chladné oči plné zášti, semknuté rty chvějící se krutostí. Cynicky kalkulátor a slídil, odhalovač lidských slabostí. Čmuchal. Vzniká typ, jehož završení v moderní detektivce se pokusíme načrtnout.

 

Proč se ale literární postava detektiva zrodila v anglosaském prostředí, v dobách, které katolickou inkvizici na ostrovech již nepamatují? Řada okolností, které umožňovaly tuto transformaci ze strážce katolického pravověří na individualistického strážce pořádku a romantického (v literárním slova smyslu) čmuchala, by se dala shrnout do následujících bodů:

 

1. Jak známo, hrdý Albion ve své prostoduchosti pojal církevní heretizaci, neboli reformaci - jak komu libo -, poněkud bizarněji než jeho kontinentální kolegové- heretici. Anglosas, jsa člověkem dobrého apetitu, rozhodl se, že zůstane katolíkem a stane se zároveň i protestantem. To, co by jinde nazvali nedůsledností a přihlouplou polovičatostí, je v Anglii oslavováno jako projev zdravého smýšlení, které nezavrhuje nic, co chutná a žaludku národa prospívá. Viz kupříkladu Trevelyanův spis Jak žila Anglie, pojednávající o historii anglické společnosti očima anglikána. A tak nebylo v posledku dědictví středověku v Anglii zcela zavrženo, ale zároveň nebylo organicky rozvíjeno ve své katolicitě, což umožnilo jakousi sekularizaci gotického dědictví a jeho následné romantizovaní ve smyslu literárním a uměleckém obecně.

 

2. Tento ambivalentní stav, kdy bylo od doby vlády Alžběty I. nutné stíhat všechny denominace, vyjma státní, katolíky počínaje a radikálními protestanty konče, dal vzniknout v Anglii, snad jako v prvním evropském státě, sekularizované obdobě inkvizice, jejímž úkolem bylo vyhledávat neloajální poddané Jejího Veličenstva. Nynější práce vědců v britských archivech nadzvedly oponku nad kolosální sítí špiclů, donašečů, státních úředníků

a dobrovolných vlastenců, odhodlaných přetrhnout se ve vyhledávání podvratných živlů. Nad gigantickými folianty mapujícími každý krok podezřelého se zastavuje dech v uctivém obdivu k mravenčí práci těchto detektivů. Tisíce katolíků doplatilo na jejich vykutálenost a preciznost. Postava „inkvizitora" tak poprvé nabývá kontury loajálního občana, pro něhož je věrnost koruně (což je synonymum anglikánské víry), a tedy pořádku, nad vyznání, neboť jak správně postřehl již Belloc, anglikánská církev je spíše  klubem než vyznáním. Tímto byl umožněn vizuální skok, jenž transformoval v představách lidí špicla katolického-kněžského v špicla laického a státního.

 

3. Do třetice je nutné promluvit o příchylnosti severních ostrovanů k příběhům se záhadami a hrůzami všeho druhu. Ne že by jinde o něco takového neměli lidé zájem, ale snad specifické utváření přírody na ostrovech plných bažin, mlhy, vřesů a třeštění moře učinilo z Britů hlavní avantgardu této romantické menažérie. Mezi gotickým románem Horáce Walpolea Otrantský zámek z roku 1764, jímž započal tento styl, a kontinentální romantikou á la E. T. A. Hoffmann, jehož první dílo čerpající náměty z hrůz vezdejších je datováno rokem 1810, se klene most padesáti let. V době, kdy se na kontinentě těší bezbřehé úctě vše osvícené a klasicistické, si tedy synové a dcery Albionu libují v hrůzách, záhadách a sentimentu.

 

 

Pozastavme se nyní u anglického gotického románu, neboť tvoří literární svorník mezi středověkým detektivem-inkvizitorem a jeho sekulárním kolegou v století devatenáctém. Prostředí, v němž se odehrává děj těchto románů, je, jak už název napovídá, středověk. Středověk ovšem značně stylizovaný a patřičně záhadný, krvavý a sentimentální. Hemží se to tam unylými hrdinkami, zejména v dílech Ann Radcliffové, reky bez bázně a hany a samozřejmě padouchy. A copak by to bylo za padoucha v anglikánském prostředí, aby to nebyl katolický mnich všemi neřestmi mazaný a donašečstvím a špehounstvím korunovaný. Zejména v románech Charlese R. Maturina, potomka francouzských hugenotů (podobně jako byl hugenotem další z rodiny v Irsku naturalizovaných Francouzů, Joseph Sheridan Le Fanu, jenž se rovněž zapsal do análů gotického románu zlatým písmem; o jejich podvědomé nenávisti ke všemu katolickému nemusíme mít pochyb), a Mathewa G. Lewise se inkvizice a mniši proměňují ve ztělesněné ďábly ovládající dokonale psychologii, manipulaci osob a proradné intriky na tisíce způsobů. I když nutno přiznat, že zakladatel žánru Horác Walpole v románu Otrantský zámek podává ještě stravitelnou verzi katolického středověku a jeho mnich Jeremiáš, jenž je příznačně ke konci díla vykladačem a objasnitelem záhady, má punc posvátnosti, kterou středověk u mnicha předpokládal. To je však u gotického románu spíš výjimka než pravidlo.

Tato posedlost katolickým prostředím v anglických gotických románech je vysvětlitelná právě z výše uvedených tří bodů: - jedná se o kombinaci protikatolické hysterie alžbětinské doby, latentního dědictví středověku obsaženého v polovičaté reformaci anglikánské církve a

 anglosaského sklonu k iracionálnímu sentimentalismu. Domácí anglické prostředí však v osmnáctém století neskýtalo rámec pro hrůzyplné popisy zvrhlých duchovních a pánů vlastní provenience, protože whigovsko- protestantská a protistuartovská zuřivost byla ještě příliš živá a špiclovství nebylo zdaleka jenom literární libůstkou. Skuteční náboženští špiclové, ti protestantští, nemohli být portrétováni, protože za prvé de iure neexistovali a za druhé by to nebylo ve státním zájmu. Bylo tedy nutné sáhnout po prostředí, kde každý správný anglikán, na rozdíl od své svobodou se zalykající země, hrůzy předpokládá, a paralelně se vyhnout zmínce o protestantských hrůzách na britských ostrovech. Dokonce i v románech gotické školy, které se neodehrávají ve středověku, jako kupříkladu Maturinův Poutník Melmoth, se záměrně situuje děj do Španělska, aby čtenáři nepřišli o svého katolického intrikána.

 

Tradice „špehouna" a inkvizitora ve své sekularizované a zprotestantizované podobě vyplouvá tedy v gotickém románu poprvé na literární hladinu, aby plula na loďce romantismu vstříc nedozírným oceánům. Je to špehoun arci negativní, služebník temna a reakce, avšak nepostrádá vlastnosti, které jsou u dobrého špehouna a detektiva veskrze žádoucí. Je chladným, ode všech emocí odosobněným služebníkem svých idejí, neúprosně logickým, by mohl snovat intriky, dedukujícím příští jevy a analyzujícím lidské konání, z něhož těží rudu pro své válcovny lidských plechů. Kdepak jsme již něco podobného viděli? V kanceláři Torquemadově? Snad. Ale spíš na Baker Street 221b. Je nutné jenom překročit onu magickou čáru z křídy literární svévole, která dokáže při stejných vlastnostech u jedněch přiřadit znaménko plus a u druhých mínus.

 

 

Analogii napomáhá i vizuální spřízněnost postavy abstraktního Velkého detektiva s postavou mnicha a inkvizitora. A to již v počátcích. Jak tak látka gotického románu časem zvětrala a počala mírně nudit, nastal čas na syntézu. Té se ujal odchovanec nastupujícího realismu Wilkie Collins, jenž ponechal vymoženosti gotického románu pokud možno nedotčeny, nebo je ještě vylepšil a obohatil psychologií postav a jejich charakter o realistický rozměr. Ten se dotkl právě postavy čmuchala. Collins byl osobním přítelem Dickense. Poučen realismem jeho padouchů a policajtů stál před dilematem, jak uchovat dary gotického románu a zároveň nepůsobit trapně jako pohrobek osmnáctého století. A tak využil vizuální stereotypy gotického románu novým způsobem. V něm se poprvé potkává čmuchal devatenáctého století s vizáží a charakterem inkvizitora středověku.

Vzezření seržanta Cuffa z románu Wilkieho Collinse Měsíční kámen, jenž byl považován takovou Dorothy L. Sayersovou za nejlepší detektivku všech dob, je příznačně popsáno ne jako vizáž policajta, ale spíš jako vzhled „pátera nebo funebráka". Toto přirovnání psal protestant, odchovanec gotických románů a sám autor několika „románů se záhadou“, což svědčí o tom, že jestli dobře věděl, pod jakou maskou má hledat vlastnosti mazaného detektiva, tak to nebyla náhoda. Zkusme se k seržantu Cuffovi přiblížit víc. Zde je jeho popis: „... starší šedovlasý muž, velmi hubený, úplná kost a kůže. Byl v černém, měl ostře řezanou tvář a na ní kůži, která byla žlutá a vyschlá jako podzimní listí. Oči šedivé jako ocel, našlapoval lehce a hlas mu zněl melancholicky, dlouhé prsty měl zakřivené jako pařáty... Pohled na něho rozhodně nebyl pro rodinu v nesnázích uklidňující."

Tedy popis, pod kterým bychom si představili spíš někoho na způsob Jiráskova pátera Koniáše než řadového zaměstnance Scotland Yardu. A ještě jednoho pohublého čmuchala nám tento popis notně připomíná, včetně ironického úsměšku, pohrdání svými kolegy čmuchaly a lidmi obecně - morfinistu z Baker Street.

Domněnka, že by A. C. Doyle Collinsův román neznal, je jistě málo pravděpodobná. Wilkie Collins (1824-1889) nebyl totiž jen tak leckdo. Přítel a spolupracovník Charlese Dickense, podílející se na psaní některých jeho románů, mistrný zobrazovatel lidské psychologie a charakterů v brilantně stylizovaných a formálně dokonalých románech a novelách. Již jeho román Žena v bílém (1860), oblíbená to četba G. K. Chestertona, je mistrnou ukázkou románu se záhadou s úctyhodným rozsahem víc jak pěti set stran. Doylův první román se Sherlockem Holmesem Studie v šarlatové vyšel až v roce 1882, tedy jen sedm let před Collinsovou smrtí. Doyle měl tedy dost času se poučit, navíc když se v osobě Collinse jednalo o autora stylově na vyšší úrovni. Inspirace Collinsem, přiznaná nebo utajená, je ostatně příznačná pro celou anglickou školu detektivního románu.

Collinsovi se v jeho díle povedlo vynikajícím způsobem zkombinovat prvky gotického románu s dickensovským psychologickým realismem a s proprietami romantického románu obecně. Ve výběru jeho postav neschází ani typický katolický páter jako deus ex machina zločinu, kupříkladu v novele Žlutá maska. To je jeden z mnoha styčných bodů s gotickým románem. Jenomže páter Rocca již neodpovídá zcela zavedeným stereotypům gotického románu. Je to přítel chudiny, muž veskrze filantropický a jeho zločin spočívá v tom, že majetku zločinem nabytého chce použít pro dobro Církve a lidu. Ovšem končí špatně. Objektivita v Collinsově nazírání snad pramení v jeho pubertálním pobytu na Apeninském poloostrově, kde viděl katolické kněží na vlastní oči, a překrucovat realitu v intencích protikatolické hysterie mu přišlo poněkud zatěžko. Vizuálně je popsán páter přesně v intencích gotického románu, což pochopil i ilustrátor českého vydání z roku 1974 a vytvořil zdařilou ilustraci, která, když si odmyslíme kolárek a klobouk, může být klidně považována za tvář poněkud zločinného Sherlocka Holmese. Týž dolichocefální tah obličeje, propadlé tváře, přimhouřené a soustředěné oči, plné chladného pozorování, přísné semknuté rty...

Linie geneze literárního detektiva může být tedy projektována od zakládajícího středověkého inkvizitora k inkvizitorovi a mnichovi z gotického románu, přes seržanta Cuffa a pátera Roccu až k celibátníkovi z Baker Street 221b. Nacházíme týž vizuální střih jeho obličejové fazónky a všechny vlastnosti pravého inkvizitora. Jen znaménko se nám již přehouplo do pole kladného...

 

 

Teď ale musíme malinko vychýlit sled našich úvah, přeplout Atlantik a ohlédnout se za autorem, který přivedl gotický a hrůzostrašný román k umělecké dokonalosti, ač pocházel z prostředí, jež bylo na hony vzdáleno dědictví středověku. Jeho jméno je Edgar Allan Poe a rodištěm Amerika. Co však vůbec jest na Poeovi amerického? Pozorný čtenář jeho díla musí přes veškeré snahy jeho amerických apologetů konstatovat, že téměř nic. Podobně jako mnozí jiní američtí spisovatelé naturalizovaní v Evropě - připomeňme T. S. Eliota, Henryho Jamese či Ezru Pounda -, se i Poe již během studia v Anglii plně ztotožnil s evropskou kulturou. Léta dospívání (od patnáctého do dvacátého roku svého žití) strávil na internátní škole v Londýně, kde patrně sál atmosféru evropské kultury plnými doušky, a byl též zajisté dychtivým čtenářem gotických románů, tehdy již obohacených o kontinentální a poněkud sofistikovanější napodobitele typu E. T. A. Hoffmana nebo Adalberta von Chamisso. Po návratu do rodné Ameriky se potácel životem mírně tragicky, holduje alkoholu a vzpíraje se bídě, a psal své Amerikou pohrdnuté dílo. Jeho prvním apologetou nebyl nikdo menší než sám kníže francouzských básníků Charles Baudelaire, jenž Poeovi zbudoval nehynoucí pomník ranými překlady jeho veršů, a ty v posledku inspirovaly i samotnou literární produkci prokletého barda.

Proč nás Poe zajímá? Protože je tvůrcem prvního Velkého detektiva literárních dějin, A. C. Dupina. Nás ovšem nezajímá ani tak jeho prvenství, jako spis jeho mnišský charakter, jenž ho spojuje s povahami patřícími více do samoty eremitáže než na policejní komisařství. Dědictví gotického románu a středověku je neúprosné. Dupin žije sám, bez žen a veškerého společenského života, oddán jen své fanaticky zbožňované zálibě v logické analýze

(sekularizovaná forma náboženství) a v nočních pitoresknostech. V koutě jeho pokoje mu arci trůní, jako správnému „akřesťanskému“ aristokratovi, socha Buddhy, snad aby jeho celibátní život nevzbuzoval u čtenářů pohoršlivé podezření, že je, jakožto Francouz, zároveň i praktikujícím katolíkem. K lidem zachovává postoj chladného a ironického inkvizitora, který o sobě říká, že „vidí do nitra většiny lidí jakoby okénkem". Tedy vlastnost, kterou budeme později nacházet hojně u Chestertonova pátera Browna. Postrádá však páterovy shovívavosti, nýbrž „pociťuje rozkoš z nemilosrdného pitvání lidských bytosti". Ejhle, vykoukl drábek inkvizitorské bestie. A když přichází k námořníkovi v povídce Vraždy v ulici Morgue, přistupuje k němu s konejšivou laskavostí, ač třímá v ruce pistoli. S převahou si s ním pohrává jako s obětí a zároveň ho ujišťuje o své vstřícnosti. Upomíná nás tak na jinou postavu z Poeovy produkce, inkvizitora z povídky Jáma a kyvadlo. Táž kašírovaná blahosklonnost, za níž se tají dravci pařát. Řekli bychom: inkvizitor na penzi, jenž ponechav si své mnišské zvyky, vyráží někdy na lov, aby se udržel v kondici. Dupinova metoda je následující: je třeba přesně odhadnout protivníkovu inteligenci, odhalit způsob jeho myšlení, pochopit ho, ztotožnit se s ním. Bývá uváděno, že tuhle Dupinovu metodu v budoucnu přebírají se železnou zákonitostí všichni Velicí detektivové. Nutně ale vyvstává otázka, zda-li sám Dupin nečerpá své metody ze zdrojů mnohem starších. Vzpomeňme jenom, jak byli vykreslováni v protestantské tradici třeba jezuité již v šestnáctém století. Znalost lidské psychologie, vcítění do osoby protivníka nebo oběti a následné poražení nebo přesvědčení a obrácení, toť pravá „jezovitská“ metoda. Jezuita chodí kolem protivníka jako španělský šermíř, až utká síť z psychologie a logiky, do které se oběť chytí. Běda jestli ho chtějí obelhat, vše odhalí, vše předpokládá. A tak se inkviziční praxe transformovaná do propagandistických protestantských brožurek pojí v osmnáctém století s románem gotickým, aby se v sublimované formě vynořila v podobě sekularizovaného „jezovity" s kladným hodnocením. Nezapomínejme, kdo detektiv je, je to špicl, člověk netěšící se v Anglii devatenáctého století ještě stále přílišné oblibě. A synonymem špiclovství a slídilství byl pro protestanta kdo? Katolický páter inkvizitor. Jelikož sekulární doba počala fandit špiclovství, neboť již nesloužilo věcem metafyzickým, bylo nutno vyzvednout čmuchala na piedestal. Archetypy čmuchala však již byly vytvořeny. Čmuchal v nové literatuře nesl tedy nutně „jezovitské“ znaky tlumené zmírňujícími sedativy různých extraordinérních zálib. Pěstování růží seržantem Cuffem, Poirotovy tykve, Wolfeovy orchideje, toť zahrádka mnicha, jediná záliba nebo řadová povinnost, k níž se utíká každý správný bratr. Jezuitskou metodu Sherlocka Holmese, naprosto identickou s Dupinovou, ač je Dupin u Sherlocka v nemilosti, popisuje doktor Watson v povídce Musgraveský rituál: Holmes se musí vcítit do myšlení osoby, kterou chce zkoumat, odhadnout její inteligenci a postupovat jejím způsobem. Pak dochází k odhaleni. Jak patrno, dělí nás již pouze krůček od sekularizovaného mnicha z Baker Street s jeho poustevnickou existencí, averzí k ženám a pohrdáním ke všemu nelogickému.

 

 

V osobě A. C. Doyla, jenž má s Dupinem stejné iniciály, se poprvé setkáváme s anglickým katolíkem píšícím literaturu vycházející z tradice gotického románu. Jedná se pravda o katolíka hodně nevyvedeného, apostatu, holdujícího okultním praktikám a nekromancii. Jeho literární záběr obsáhl žánr detektivního románu, historického románu (Bílá legie, Brigadýr Gérard) nebo románu s prvky sci-fi (Ztracený svět). Uspěl ovšem pouze jako autor nezapomenutelného Sherlocka Holmese, jenž mu posléze notně lezl na nervy a pil krev. Doyle, který pocházel z rodiny alkoholika, mohl mluvit o štěstí, když se v osmi letech dostal na jezuitskou internátní školu. Na ní strávil roky svého dětství až do šestnácti let, přičemž údajná přísnost páterů ho prý odcizila náboženství nadobro. Buď jak buď, páterů evidentně viděl hodně a jejich vlastnosti snad v něčem připomínaly tvrdost páterů z gotických románů. Anebo naopak, jinochova četba gotického škváru dala otcovské přísnosti zřízenců školy v jeho očích formu inkvizičních lumpů. Bůh suď.

Podívejme se nyní na jeho literární dítko, jeho slavného Detektiva, co do zevnějšku. Úzký zahnutý dravci zoban uprostřed tváře, úzké semknuté rty, kolem nichž pohrává pohrdavý a ironizující úsměv toho, jenž zná, nad ubohostí protivníka a lidské chásky obecně, dobrého Watsona nevyjímaje. Propadlá líc na bledé, úzké tváři, chladné oči, energická brada, mírně vysutá vpřed, černý vlas. Dlouhé prsty. Znalostí psychologie. Kdopak to vlastně je, stále stejný, pořád týž? Seržant Cuff ? Páter Rocca? Dupin? Nebo snad rovnou jezuita z internátní školy? Ne, to není anglický gentleman, jenž kroutí bezradně hlavou nad komplikovaností Dostojevského románových postav, pije své thé a houby rozumí lidským duším. Toto je spíš nějaký španělský páter poslaný do kacířského Albionu, aby tam cepoval irské katolické jinochy. Ta hrdost, ta domýšlivost, ješitnost, pohrdání, zpupnost, hodná spíš salamanského granda nebo Velikého inkvizitora kardinála Ximéneze, a tak nevhodná pro bodrého anglického gentlemana. Všimněme si, jak je Holmes přesvědčen o své neomylnosti; to není logika, to už je víra. A nejdůslednější vyznavač Watson odevzdaně přitakává: je to tak, Holmes se nikdy nemýlí. To, co je u inkvizitora metafyzickým zaujetím pro pravou teologii, je v novopohanské verzi zbožštěním jedince v neomylného tvora z masa a kosti' (pomněme Mussoliniho, jenž se také nikdy nemýlil). Poslední dějová záchrana každého správného gotického románu, tedy španělský inkvizitor fanaticky přesvědčený o své neomylnosti, poněvadž slouží Pravdě absolutní, zde coby sekulární hrdina bez bázně a hany, věrný poddaný heretické koruny Jindřicha VIII. Ó, jaké svízelné a katakombální bývají poutě literárních žil, potůčků a řek k mořím. Počátku nedohlédneš. Rádi uvěříme v Doylovu inspiraci jeho učitelem Josephem Bellem, co se deduktivní metody týče, ale povaha, vlastnosti, zvyky, typ, osobnost Sherlockovy jsou zcela jiného původu. Původu křesťanského, nebo chcete-li katolického. A bylo patrně třeba nezvedeného dítka katolického, jemuž proradní a krutí - jak sám věřil - Sherlockové cepovali rákoskou mravy, aby Veliký detektiv obdržel definitivní „jezovitsko-španělský" věrohodný vzhled. Věrohodný arci pro protestanta nebo anglického whiga, jemuž je špicl podvědomě synonymem katolíka a dle toho si špicla maluje ve své fantazii. Ir Doyle, jenž je na vlastní oči i viděl, byvše jedním z nich, bére figuru z gotického románu a její sekularizovanou podobu zhmotněnou v Dupinovi, seržantu Cuffovi, zacvakne je do skládačky s páterem-špiclem z internátní školy a, budiž, i doktorem Bellem. Hle, definitivní sekulární Špicl-Velký detektiv je na světě. Teď ovšem již coby kladný hrdina.

Tím byly možnosti špicla jako literární postavy vyčerpány. Přizpůsobil se době a odhodiv svůj středověký habitus, završil pouť ze středověkých hagiografií přes protestantské pamflety, gotické romány a romány se záhadou až k detektivce. Vše další jsou již pouze variace na dané téma.

 

Nesmíme ovšem smýšlet o těchto dětech Velikého inkvizitora jako o definitivní tečce na pouti od inkvizice přes literaturu k pravému detektivovi. Ten pravý detektiv, jímž se uzavírá kruh evropského špiclovství a vrací se k svým počátkům, spolykav cestou vše, co doba přinesla, třídě, děle, zavrhuje a přijímaje, měl ještě přijít. Není to žádná hegeliánská potvora, napůl inkvizitor, napůl dandy, jakou jsme viděli výše obalenou do morfinových oparů. Ne, je to inkvizitor sám, ve vší své parádě, jenomže, achich-ouvej, postrádá jednu maličkost - reálnou fyzickou moc nad světem lidí. Zůstala mu již jen ta metafyzická, což ale není, jak zajité uznáte, zas tak málo. Jen ta hrůza, kterou nahání, a on ji ještě stále nahání, je o poznaní menší a nezávaznější. Bloudí ulicemi velkoměst, podél živých plotů anglického venkova, či dokonce po žhavých pláních Španělska, jako by přišel z jiného světa, a na¬zírá, podobně jako Dupin, do lidí „okýnkem", ale vidí mnohem, mnohem víc, neb na jeho straně jest Pravda. Jmenuje se Brown a povoláním je kněz.

 

 

Chestertonův páter Brown je jediný z detektivů, jenž náleží k cechu lidí, kteří mají čmucháni přikázáno Bohem. Nimrání v duších svých oveček, čmuchání hříchu, větření zločinu, to je taky práce, nebo by měla být, každého kněze. Patřeme nyní na pátera, jak dostál tradici svých předchůdců - inkvizitorů. Chestertonovi nešlo jen o odhalení banální šarády zločinu. Jeho úmyslem bylo označit hereze a zmatky svého věku, či hereze staré, jež zůstaly stále živé, případně znovu ožívající. Novopohanství, gnosticismus, ateismus, agnosticismus, relativismus, subjektivismus, včetně nešvarů protestantských i orientálních. To je jenom namátkový a kusý náčrt tohoto literárního syllabu všech duchovních neduhů nového věku. Katolík orientující se v učení Církve lehce rozezná jednotlivé bludy vlečené páterem Brownem na pranýř. Samozřejmě neschází ani sedm smrtelných hříchů ve všech podobách. Páter Brown je inkvizitorem, strážcem pravověří se vším všudy. Ví, že rameno světské spravedlnosti nestojí o jeho metafyzické výklady zločinu, a snad si i myslí, že je to dokonce i lépe, když Církev nemá moc stíhat přečiny proti Pravdě fyzickými tresty, a snad si to myslíme i my. Snad... Pohled jeho očí však není měkčí tvrdosti práva útrpného, jak by někdo mylně doufal z pohledu na jeho banální zjev. To bříško, dobrácký obličej, uši podivných rozměrů, ježek na hlavě, to není popření inkvizitora. To je jen popření protestantské představy o inkvizitorovi a čmuchalovi. Autorita pátera Browna nespočívá v jeho jestřábím vzhledu, jehož se mu nedostává, ale v moci Pravdy, již reprezentuje. To ona mu dává sílu a tvrdost. Vede ho na cestách čmuchala neomylným krokem. Protestant, jenž nevěřil ve věčnou držbu této Pravdy v rukách Církve římské, potřeboval světské vysvětlení pro schopnosti inkvizitora, vyhledávače bludů. Oděl ho do operního hávu dravci letory a nenávistné psychologické gymnastiky určené k požírání nebohých protestantů. To vše se s příchodem pátera Browna hroutí, a již nikdy nenabude své plné moci. Detektivové přicházející po páteru Brownovi jsou buďto marné kopie Sherlocka Holmese, jako třeba Philo Vance, a tedy odsouzené k polozapomnění, neb neznají literárního kultu, jenž by se jim klaněl jako Holmesovi, případně opět sekularizované variace na pátera Browna. jako jsou strýček Abner, Hercule Poirot či komisař Maigret. Anebo, a to ponejvíc, bijci a dědičové Nicka Cartera ve všech podobách, od nejblbějšího Mika Hammera až po velepsychologického Phila Marlowa, kteří ale nespadají pod pojem Velkého detektiva a můžou být řazeni klidně k románu dobrodružnému, jelikož jejich úkolem není pitvání lidských duší, nýbrž jater. Čímž arci nechci naznačit, že pitvání jater lumpům gentlemany by bylo něčím dehonestujícím. Jen to náleží do jiného stavovského soudku.

 

A tak když se postava Velikého detektiva vrátila ke svým kořenům a možnosti detektivky byly jednou provždy dány co do typů a metod pátrání, nikoli detailů provedení, nastal čas sklizně. Urodilo se hodně, méně již sklidilo, něco strávilo a malinko uchovalo. Jaký to mělo celé smysl? Máme právo se tak ptát, o něco svízelnější je odpovědět. Detektivka sňala z čmuchala prokletí, jímž byl od raného novověku obestřen. Pokusila se v osobě pátera Browna sejmout hanu dokonce i z katolického čmuchala, byť upřímně řečeno, asi ne příliš úspěšně. A každopádně zvedala hruď mladíkům, žhavila jim oči do bělá a hnala krev v jejich žilách jako Temže Holme? sovu a Watsonovu loďku vstříc dobrodružstvím, což také není zas tak málo.

Celé toto nimrání a čmuchání v detektivech by bylo namístě ukončit ne pouze páterem literárním, nýbrž reálným. Chesterton byl pro detektivku tím, čím sv. Augustin pro pohanskou filozofii.  Aby byla paralela mezi služebnicí teologie a detektivkou úplná, tak musí mít detektivka i svého sumarizátora, neboli sv. Tomáše. Stal se jím páter Ronald Knox (1888-1957), který v roce 1929 vydal Desatero detektivky, neboli desatero neporušitelných pravidel, jak má vypadat pravá detektivka. Tím byl katolický vklad do tohoto žánru definitivně zpečetěn a stvrzen jednou provždy. Ronald Knox se stal literárním inkvizitorem a hlasatelem detektivního pravověří. Z oboustranného katolického sevření detektivky mezi minulost i přítomnost již nebylo úniku jinam než k herezi. A kruh se uzavřel.

 

Převzato z časopisu Te Deum, 2008, č. 5, s. 34 - 41.

 

Na stránky Katolická kultura dáno 2. 2. 2010



Zpět na hlavní stránku