Papež se chce smířit s lefébvristy

 

Když Katolický týdeník oznámil, že v 7. čísle Perspektiv 2007 pojedná o snahách smíření s tzv. lefébvristy, zaplápolal v mém nitru plamínek naděje, že se v Církvi opravdu něco začíná vyvíjet k lepšímu. Jaké však bylo moje rozčarování, když jsem si přečetl zprávu od autora podepsaného zkratkou pp „Papež se chce s mířit s lefébvristy“, příloha Perspektivy 7/2007, in Katolický týdeník 13. března 2007. Hovoří se zde  o „Lefébvrově schizmatické sektě“ a  všichni  členové i sympatizanti jsou viněni z polarizace. S jistou nadsázkou na mne styl článku působil jako zpravodajský produkt druhé půle let osmdesátých minulého století, kdy na jedné straně normalizační autor musel psát „o přestavbě a novém myšlení“, zatímco na druhé straně zůstával stále tím, kým je.

 

Především je třeba si uvědomit, že tradiční katolíci (označovaní za lefébvristy) věří a uznávají vše, co Církev učila, uznávají všechna dogmata. Přesto se jim dostává pomluv ze strany oficiálních struktur, které se naopak tváří, že např. rozdíly s protestanty či pravoslavnými (neuznávající dogmata vůbec nebo v lepším případě jenom některá) nejsou až tak významné. Je prý třeba s nimi spolupracovat a vzájemně se obohacovat. Naproti tomu však lefébvristé jsou prý schizmatici či heretici, kteří neuznávají 2. vatikánský koncil a papeže, a proto je třeba se od nich důsledně distancovat. Jinými slovy, se starokatolíky či československými (z vlastní vůle odloučeným od katolické církve a dogmata popírajícím) musíme spolupracovat, ale na tradiční katolíky pozor! O tom by se dalo říci mnohé. Ale buďme struční a uveďme -spíše namátkou- některé myšlenkové rozpory v rámci současné české katolické Církve.

 

Tradiční katolíci od samého začátku např. říkají, že konsekrační formule „za všechny“ neodpovídá správnému překladu latinského znění, nyní se praxe vrací k původním „za mnohé“ a považuje se to za velký objev. A selský rozum každému, kdo se trochu zamyslí, řekne, že je přinejmenším znepokojivé, že nemáme možnost poznat tradiční mši svatou, které se několik set let účastnili naši předkové (a nejen ti, ale celý tehdejší katolický svět). Obrácení kněze čelem k lidu při bohoslužbě oběti je natolik revoluční (a nelogické), že o tom musí člověk chtě nechtě stále přemýšlet. Přední německý odborník na liturgii, Mons. Klaus Gamber, kterého snad ani ti nejzaujatější modernisté nemohou pomluvit, že je proti 2. vatikánskému koncilu  (úvodník k francouzskému vydání jedné z nejzávažnějších knih „Zum Herrn hin!“ psal sám kardinál Ratzinger, nynější papež Benedikt XVI.), dokazuje, že oltář směrem „k lidu“ je něčím naprosto novým (navíc v závěrech koncilu nikterak předepsaným), co nemá obdoby ani v Církvi západní ani východní. Zdůvodnění, že se vracíme k raně křesťanské praxi, jak se rádo a často uvádí, je dle jeho bádání nepravdivé. Třebaže v německém jazyce vyšla řada knih tohoto specialisty na historii liturgie, u nás je zatím ticho po pěšině a nevedou se žádné renomované diskuze; natož, aby byl vydán český překlad.

 

Konstatování autora zmíněné zprávy v Perspektivách, že u nás k žádným liturgickým výstřelkům nedochází, je podle mého názoru jednoznačně nepravdivé. Záleží ovšem na tom, jak „otrlý“ kdo z nás je, co „kdo snese“, za co kdo považuje mši svatou.  Obávám se, že většina lidí vám dnes odpoví, že je to svatá hostina, tedy bohoslužba, při níž se sejdeme u jednoho stolu, odkud přijímáme sv. Eucharistii. Případně odpoví vyhýbavě, protože o tom vůbec nepřemýšlí. Zde je evidentní posun v chápání mše svaté, která byly v tradičním katolickém pojetí jasně definována jako oběť Ježíše Krista nekrvavým způsobem.

 

Bohužel, dnes se již málokdo pozastaví nad tím, že v presbytáři či u vítězného oblouku ruší soustředění v pohledu k oltáři se svatostánkem pěvecký sbor s elektrofonickým doprovodem, že kněz nutí všechny v kostele, aby se při modlitbě Otčenáš drželi za ruce (a pak stiskem ruky řetězově posílá pozdravení pokoje),  či mládež tleskající  a poskakující před oltářem. Spíše ke smutku vede současná praxe projevovat vnějškově předstíranou radost. Po první svaté zpovědi nejsou děti vedeny k tomu, aby se individuálně, každý jednotlivě a sám obrátil k Pánu, poklekl před svatostánkem a poděkoval Pánu Ježíši za odpuštění hříchů, ale místo toho se učí kolektivnímu jásání a zpívání s rukama nad hlavou. Pravá radost vychází jedině od Pána Ježíše, z nejhlubšího nitra očištěné duše, a to je událost naprosto individuální, nikoliv kolektivní. Víme však také o výstřelcích, jevících se při běžném pohledu jako mnohem agresivnější a závažnější, ale to zde nechceme rozebírat. Smutné je , že dnes to, co někdo považuje za nechutný nebo rušivý výstřelek, jiný považuje za „zlepšení“ a „oživení“ bohoslužby. A to je, k lítosti,  skutečně známka polarizace.  Otázkou je, kdo je viníkem té polarizace. Ten, kdo se drží tradice, nebo ten, kdo zavádí novoty? Modernisté z polarizace obviňují tradiční katolíky, využívajíce při tom katastrofální nevzdělanosti lidu ve věcech náboženství a médií, která jsou hlásnými troubami všeho „moderního a  pokrokového“. Toto jsou velmi vážné věci a jednou se o nich bude muset otevřeně mluvit. A nejen to, bude se to muset řešit, což zřejmě vůbec nebude snadné...

 

My zde v tomto malém příspěvku nechceme vypočítávat řadu truchlivých jevů (vždyť kritizovat je tak snadné), spíše tu  chceme vyjádřit potěšení, že se našel někdo, kdo se ozval na článek v Perspektivách a věcně reagoval. Redakci Perspektiv je v tomto případě třeba poděkovat za to, že otiskla část dopisu Petra Bílka ze Šlapanic (Perspektivy č. 9, 2007, Katolický týdeník 24. 4. 2007), který pisatele „pp“ usvědčuje z povrchnosti a zaujatosti při hodnocení velmi závažné problematiky tzv. lefébvristů a tradičních katolíků vůbec.  Cenzura Katolického týdeníku by asi takovou polemiku vůbec nepřipustila, tedy alespoň z Perspektiv se běžný čtenář (mezi řádky) něco málo nekonformního dozví.

 

                                                                                              Lukáš Biskupický, 25. 4. 2007

 

 

 

pp: Papež se chce smířit s „lefébvristy“, Perspektivy 7, 2007.

 

Petr Bílek: Ad: Papež se chce smířit s „lefébvristy“, Perspektivy 9, 2007.

 

 


Zpět na hlavní stránku