Pouť z Moravy do Lurd v roce 1896

Nejde o překlep, skutečně bude řeč o pouti před sto lety, do největšího místa s úctou Neposkvrněné, jak my katolíci nazýváme Matku Boží, Pannu Marii. Dnes, Bohu díky, není vzácností, že i nenáboženský tisk přináší zajímavé zprávy pro věřící, i ostatní, a v tom smyslu se chci zaměřit na různé perličky, k oprávněnému úsměvu i pro poučení, porovnání s dnešní pokročilou dobou. Jen staří pamětníci z Protivanova, před léty v okrese Boskovice, ještě vzpomínají na některé z šesti bratří Kolísků, kněží a zasloužilých organizátorů poutí.

Čeští poutníci nejeli do Lurd samostatně, ale byli přívěskem rakouské výpravy. Našich účastníků z Čech, Moravy a Slezska bylo 109, celkem všech 433. Knihu o pouti napsal Leopold Kolísek, má 768 stran, poněvadž obsahuje také historii Lurd od zjevení roku 1858. Já se zaměřuji jenom na cestu a již jen poslední poznámkou, než vlak zapíská a rozjede se. Ze sběrny papíru mně donesl uvedenou knihu přítel. Otevřel jsem ji a vidím ozdobné razítko se jménem „Alois Slovák“. Boskovák, náš „Brněnský tribun“, pedagog, kazatel, kterému byla roku 1995 odhalena na starém hřbitově pamětní deska. Takže od něho, historiografa a tvůrce Mohyly míru u Slavkova, mám dílo pro své zkrácené vyprávění, které začínám.

Dne 30. 8. 1896 jeli naši vlakem z Brna do Vídně, odkud pak zvláštním vlakem dále. My pojedeme III. třídou za 125 zlatých, II. stojí 185 a I. 240 zlatých. Po mši svaté ve velechrámu sv. Štěpána ve Vídni v 8 hodin, kde ctihodný kmet, arcibiskup Dr. Ed. Angerer svým citovým projevem se zápalem mladíka mnohé rozplakal, spěchali jsme na nádraží, odjezd v 11 hodin. Po třetím zvonění se vlak pohnul, když napřed táhle a pronikavě zapískal. Lidé na perónu mávali šátky, kynuli rukama a hlasitě volali: „S Bohem“. A již mnozí zanotili: „Tisíckrát pozdravujem Tebe“. Po svatém růženci jsme prohlíželi krajinu.



Minuli jsme Svatý Hypolit, zahlédli Maria Taferl. Volné chvíle vyplňoval mimo jiné P. Pállenský. Někdy vyplňoval i kupé, a sice obláčky kouře z doutníku a také z úst, místo odpovědi na otázku. Němce zlobil špatnými členy ke slovům. Jeho „die schwarze Fein“ místo „der rothe Wein“ bylo okřídleným slovem. Z Lince přes Wels dojeli jsme do Lambachu. Zde zvláště nás obyvatelé pozdravovali, při dráze a v oknech. V benediktinském klášteře blízko dráhy stáli v řadách chovanci, radostně mávali a volali.

O půl deváté večer jsme opouštěli Solnohrad. Pod hlavu si dali svůj kufřík, naň havelok a začali „spát“. První poutnická oběť ve III. třídě. Ráno v Innsbrucku – Inomostí jsme měli mše svaté, potom dobrou snídani, a viděli jsme 1. září padat první sníh. Napadl 29. srpna a na horách zůstal. Jeli jsme dále překrásným Tyrolskem, projeli 10.240 km dlouhý tunel pod Arlbergem. Byl zbudován za 19.400.000 zlatých, otevřen roku 1884. A opět vlak zapískal, pohnul se a z Feldkirchu jsme jeli do Švýcar.

Kolem jezera Wallenstadtského jsme dojeli do Curychu, do hotelů na noc. Večeře byla slušná, červené víno výborné, ale drahé, 1 láhev 70 krejcarů. Curych je protestantský, je zde jen jeden katolický kostel. Vyjeli jsme a můj protiseda volá: „Mont Blanc!“ Byl to nápis na hotelu. Velikána jsme viděli také, ale dále. V městě Lausanne jsme obědvali: polévku, dvoje studené maso, sýr, hrušky a jako vždy láhev červeného vína. „Musí každý píti, chce-li si zachovat zdravý žaludek, sice by dlouhé a obtížné cesty nevydržel.“

Opustili jsme Lausanne a podél ženevského jezera pokračovali půvabnou krajinou až do Ženevy, nejbohatšího města Švýcarska. najednou byl dán povel: „Všichni vystoupit!“ Přesedali jsme do francouzských vozů. Přesedání výprav je největší nepříjemností takovéhoto cestování. Každý je rád, když uchytne nějaké pěkné místečko; usadí sebe i zavazadla, bojí se, aby něco nezapomněl. A mnozí byli vypraveni jako na cestu kolem světa. Vecpali nás do vozů starého typu, neprůchodných. Francouzi v nás viděli Rakušany a uráželi nás. Obávali jsme se celní prohlídky, že nám vše rozhází. Ale pařížské vyslanectví zařídilo, že jen „zkoušku“ bylo nahlédnuto. Vrchní úředník nad tím kroutil hlavou. Blížili jsme se k Lyonu, k ubytování u Školských bratří. Do velké spárny nás dali 122. Mnozí „řezali“, jiní je poslouchali.

Ráno v bazilice Panny Marie de Fourviere byla v 9 hodin mše svatá. zde náš sbor více jak 40 osobám hrál a zpíval Ochránkyni Lyonu. Mně bylo dopřáno hráti na housle (Fourviere je z latinského „forum vetus“, staré náměstí). Po německých písních znělo od nás „O překrásná Paní na Libanu“, Francouzům se píseň moc líbila. Zde jsme měli odpolední pobožnost a poté prohlídku. Socha Panny Marie s žehnajícím Ježíškem na pravé ruce je nad svatostánkem a vedle baziliky je poutní kostelík s milostným obrazem. Shlédli jsme mnohé katolické památnosti města a šli spát zase do kláštera. Ráno po mši svaté a snídani znovu do vlaku, přes Cette do Lurd.



Vozy opět nepohodlné, bez věšáků nebo lišt nahoře, pod lavicemi málo místa, zavazadla bylo nutno dát na klín. Vlak zapískl a my opouštěli Lyon podél řeky Rhony, jednotvárnou krajinou dojeli do Cette. Zde opět přesedat, protože dráha k Lurdům patří jiné společnosti. V městě jsme se šli posilnit, bylo teplo, prašno a měli jsme žízeň. Konečně před nás sklepník postavil po kalíšku piva. bylo ho asi osminka a drahé, 14 kr. Dali jsme si raději víno s ledem, to nám posloužilo. Jiní se koupali v moři. Docházela 6. hodina ranní, sobota 5. září. Vlak táhle zapískl, zpomaloval, až zastavil. Zvenku bylo slyšet oznamovací stanici: Lurdy. Na nádraží živo, čekali zde mimo jiné i sluhové z hotelů i ze soukromých domů, kde jsme měli být ubytováni. Každý pohlédl do své knížečky a hlasitě vyvolával jména svého bytu. Rychle jsme se, i já s bratrem, ubytovali v Madame Couli a spěchali do nejbližšího chrámu Panny Marie Růžencové sloužit mši svatou. V 9 hodin šli všichni poutníci z našeho vlaku k posvátné jeskyni.

Šli jsme po dvou. Napřed vedoucí pouti, potom kněží v rochetách, pak bez rochet, pak ostatní poutníci. Zpívali jsme lurdskou píseň. Za hlaholu zvonů přišli nám z baziliky naproti, s korouhvemi, tři otcové misionáři a vítali nás. Vedle sochy Lurdské Panny Marie v nadživotní velikosti, rozechvěni a s bušícím srdcem, blížili jsme se ke svatému místu. Ve výklenku jsme uviděli sochu. Oči zvlhly a rty šeptaly první pozdrav: „Zdrávas Maria!“

Znovu jsme byli přivítáni, zpívali jsme. Poté mluvil dr. František Kolísek, náš český kněz k českým poutníkům, které vedl. Kázání plné víry, díků, proseb. radostně jsme zpívali „Ave, ave, ave Maria!“ Poté byla naše mše svatá a při ní zpívána všem Čechům, Moravákům a Slezanům známá prosba písně „Před tvým obrazem, Ó Matko Páně“. Odpoledne byl průvod s Nejsvětější svátostí, to hlavně pro nemocné, a večer průvod světelný.

Do průvodu jsme se připojil s upravenými svíceni proti větru. Krásu a velebnost velkolepého průvodu vylíčit nedovedu. Každému bych přál alespoň jednou být přítomen ojedinělé vítězoslávě Neposkvrněné, ojedinělé slavnosti na celém světě, uvádí pisatel. A ještě připomíná melodický souzvuk lurdské písně, že není rušen zpěv v žádné části dlouhého průvodu.

Kromě zmíněných bratří, Leopolda a Františka, byl na pouti ještě P. Jan Kolísek, který řídil naše hudebníky, a hlavně také P. Alois Kolísek, univerzitní profesor z Bratislavy. Karel Kolísek vydal popis pouti do Lurd v roce 1926, takže i zde je výročí. To byla již pouť československá, avšak první česká pouť byla v roce 1903 a další 1911, 1913 a 1914

Porovnáme-li dnešní naše poutě do Lurd, převážně autokary, vidíme i využití rozhlasové techniky. Při večerním průvodu zpívají, dle přihlášení, poutníci ze všech národů jedno zvolání z litanií, např.: „Uzdravení nemocných, oroduj za nás“. Při růženci podobně vždy jeden Zdrávas. A zde všichni v průvodu, kteří slyší z rozhlasu, odpovídají „Laudate Maria!“ Poutníci dnes vidí novou baziliku sv. Pia X., naši českou kapli v růžencové bazilice z roku 1907, podzemní kostel sv. Josefa a další, včetně nepopsatelných prodejců obrázků a poutního zboží. Lurdy naplňují radostí. Přes poutní místo Einsiedeln ve Švýcarsku jeli poutníci přes Vídeň domů.

Ave Maria!


Josef Hlaváček

Zpět na hlavní stránku