P. Emanuel Kubíček, S.J.: Mariánské družiny

„S Božským dítkem máti
rač nám požehnání dáti“

Družinský pozdrav

Slavný francouzský biskup Dupanloup pronesl výrok, že mravní cenu člověka lze měřit dle toho, jak se chová ke své matce. Naše náboženství, které povznáší člověka do řádu nadpřirozeného a tím vše přirozeně pravdivé, dobré a krásné v něm zušlechťuje, vede nás také k úctě a lásce matky duchovní – Matky Boží. „Je mnoho apoštolů, avšak jen jedna Matka Boží“ volá jeden protestant za své mnohé souvěrce. Naši bohoslovci souhlasně učí, že jako pravá víra v Marii je zárukou pravé víry v Krista a jeho církev, tedy výrazem plné víry křesťanské, tak zase osobní pobožnost k Matce Boží je důrazným výrazem pravého křesťanského srdce (Emil Lingen). Jako lze měřit mravní cenu člověka podle toho, jak se chová ke své pozemské matce, tak mravní cenu křesťana podle toho, jak se chová k duchovní matce – Panně Marii.
„My protestanté ctíme Bohorodičku málo, vy katolíci zase mnoho“, pravil kdysi jeden protestant v pochybnosti, když se seznamoval s naším náboženstvím, chtěje přestoupit na katolickou víru.
Jak? My katolíci že ctíme příliš mnoho Tu, která byla povznesena k takové důstojnosti, že ani Bůh, ač všemohoucí, ač mohl stvořit miliony krásnějších a větších světů než je tento, nemůže stvořenou osobnost více povznést nad důstojnost mateřství Božího? My katolíci že ctíme příliš Tu, kterou Nejsvětější Trojice s celým nebem pozdravila skrze archanděla: Zdrávas, milosti plná? Tato nebeská pocta má daleko větší cenu než všechny pocty a oslavy Matky Boží na zemi, jaké kdy byly a budou vzdány. My tedy nikomu nemůžeme říci: Již dost Pannu Marii ctím; neboť kdybychom se sebevíce snažili, nikdy se nevyrovná naše pocta té poctě, kterou vzdalo nebe své Královně. Ale to musíme říci i při nejnadšenější mariánské úctě:
1. Jednu hranici nikdy nesmíme překročit; nesmíme vzdávat Matce Boží božskou poctu
2. Je nutné vždy moudře rozeznávat, k čemu jsme povinni jako katolíci při mariánské úctě a co se nám doporučuje, schvaluje nebo jen trpí.

K čemu jsme povinni pod hříchem, toho je velmi málo:
1. Umět se modlit andělské pozdravení (Zdrávas Maria)
2. Světit zasvěcené mariánské svátky návštěvou mše svaté a zdržováním se služebných prací v tyto dny.

Ale v praktickém křesťanském životě je důležité pravidlo, že pokud chceme s milostí Boží svědomitě zachovávat to, co jsme povinni, je nejlépe konat i ty dobré skutky, které nejsme povinni konat, tedy skutky nad povinnost. Další pravidlo neméně důležité je, že není třeba, ba není ani dobře, konáme-li mnoho dobrých skutků nad povinnost. Zvolme si něco podle své povahy, náklonnosti, ale pak to konejme věrně a vytrvale. Je totiž nebezpečí při lidské povaze, že přílišná horlivost brzy ochabne, by zvrhne se v pravý opak. Co zvlášť Bůh odměňuje, co přináší vytrvalost, není tak veliký počet dobrých skutků, ale čistý úmysl, věrnost a stálost.



Kořeny a vznik Mariánských družin
Mariánské družiny jsou nová větev na starobylém kmeni solidní pobožnosti v úrodné půdě katolické církve. Jejich kořeny jsou úcta k naší milé Paní a dobré skutky nad povinnost konané z čisté lásky. Zvláště od poslední čtvrti 15. století se neobyčejně rozšířily nábožné spolky a bratrstva. 15. století znamená veliký rozmach mariánské úcty. V Lübecku, tehdy největším severoněmeckém obchodním městě, je v té době více než 70 bratrstev; sám starosta města Mikuláš Brömse je členem pěti. R. 1496 v Cáchách, největším poutním místě na Rýnu, napočítali strážní městských bran ta jediný den 142.000 poutníků. V Braniborsku a Lužici jsou četná mariánská bratrstva, která mají za účel „na počest Panny poctivý život vésti, zřizovat nábožné nadace, o jejích svátcích nadělovat almužnu...“ Brzo však přišel mráz reformace a protestantismu, který tyto krásné květy katolické zbožnosti spálil. U nás v Čechách se tak stalo již dříve husitskými bouřemi a českobratrstvím. Roku 1502 navštěvuje Prahu známý humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic a shrnuje své dojmy v ohledu náboženském mezi jinými takto: „I když vyjmu viklefy a pikarty, je tu mnoho jiných, kteří i božství našeho Vykupitele, nesmrtelnost duše popírají, ba i jsoucnost pekla neuznávají...Chlapci i starci, muži ženy se přou o náboženství, vykládají Písmo svaté, které se nikdy neučili. Každá sekta najde tu své přátele, taková je touha po novotách.“ Jak jinak bylo ještě v Čechách před 100 lety. „Něžný kult mariánský“ – píše Sedlák ve svém díle M. Jan Hus – „byl jemné duši české velmi milý. K Panně, Matce Slova, utíkají se mistři na katedře a kněží na kazatelně, končíce úvod svých řečí pravidelně pozdravem a milerád každý přijímá nový způsob její úcty jako Anděl Páně a svátek Navštívení Panny Marie“.
Ale po zimních mrazech nastává nové jaro mariánské úcty, ze starých kořenů a pně vedle uschlých haluzí vyráží nová větev – mariánské kongregace – nejprve v Římě a odtud po celém katolickém světě, i u nás v Čechách v době pro Církev nejosudnější, při přelomu středního věku ve věk nový. Nový řád Tovaryšstva Ježíšova, schválený r. 1540 Římem, zahájil téměř současně svou činnost ve třech oborech: ve školství, v duchovní správě a v zámořských misiích. K vznešenému zakladatelovu cíli „Ad maiorem Dei gloriam“ (vše k větší slávě Boží) užívá vedle nových prostředků také staré, jak ve školství, tak i v duchovní správě, aby se co nejrychleji uskutečnila duchovní obnova křesťanství. Tak roku 1539 první spolupracovník sv. Ignáce bl. Petr Faber zakládá mariánské bratrstvo podle starého způsobu, podobně jiný druh sv. Ignáce Alfons Salmeron roku 1554 v Neapoli. Není proto divu, že také v první studentské koleji v Římě vzniká kongregace mladistvých studentů na počest Bohorodičky. Ale to není ještě kongregace v našem smyslu. Její zakladatel se objevuje později. Je to Jan Leunis, nar. v Lutychu r. 1535 a přijatý do Tovaryšstva Ježíšova sv. Ignácem několik neděl před jeho smrtí 8. června 1556. R. 1562 byl vysvěcen na kněze, jsa již před tím profesorem v římské koleji. Již následujícího roku P. Leunis shromažďoval po ukončení školních prací nejhorlivější ze svých mladých žáků k různým pobožnostem, jako k modlitbě, duchovnímu čtení a nábožnému zpěvu. Brzo se také přidali z vyšších tříd, schůzky se stávaly pravidelnými, ale teprve roku 1564 dostalo se sdružení pevné kostry ve formě pravidel, konstitucí a jména. Za patronku si zvolili nejblahoslavenější Pannu pod titulem „Zvěstování Panny Marie“. Nejlepší francouzský dějepisec Mariánských družin Delplace nám líčí život této typické družiny, který je více méně obrazem života v každé dobře spořádané družině ještě dnes. „Roku 1564 výkvět římské koleje, 70 studentů se sdružilo pod zvláštní ochranou nejblah. Panny a přijali určitá pravidla, která v jádru platí dodnes pro všechny družiny. Podle těchto pravidle kongreganisté mají dbát zvláště ideálního smýšlení, které se projevuje jak pokrokem v pravé zbožnosti, tak pokrokem ve studiu. Každý týden chodívali ke sv. zpovědi, aby očisťovali srdce od menších vin a tak víc a víc se přibližovali ke svému ideálu, Panně Neposkvrněné, aspoň jednou za měsíc přistupovali ke stolu Páně, každý den chodili na mši svatou, při ní se modlívali růženec anebo jiné modlitby z kongregační knížky. Po skončení vyučování dříve než opustili kolej, scházeli se na čtvrt hodiny, aby rozjímali o nějaké náboženské pravdě, a po rozjímání další čtvrt hodiny o ní debatovali a utvrzovali se ve svých předsevzetích. V neděli se účastnili odpoledních nešpor zpěvem, vyslechli krátkou promluvu svého ředitele; nato se buď odebrali do nemocnic, aby sloužili nemocným, je těšili, anebo konali jiné skutky duchovního a tělesného milosrdenství. Měli svou samosprávu, zvolili si ze sebe prefekta a 12 členů výboru, kteří hlavně pečovali radou o mladší členy a o dorost. V čele všech zbožných cvičení byl kněz Tovaryšstva Ježíšova jako ředitel, aby horlivost neochabovala, ale také nevybočovala“.
Zakladatel P. Leunis sice opustil ještě téhož roku Řím, ale jím zaseté semeno vydalo takové ovoce v jezuitských školách, že již r. 1577 a 1584 papež Řehoř XIII. slavně potvrdil římskou družinu jako hlavní a mateřskou pro všechny ostatní i budoucí družiny na celém světě. Jako takové se jí dostalo od téhož papeže čestného názvu na věčné časy: „Primaria Congregatio seu Primarium Sodalitium sub titulo Annuntiationis Beatae Mariae“(Prvotní kongregace nebo prvotní družina pod titulem Zvěstování Panny Marie). Družina trvá dosud. Zároveň se dostalo generálu Tovaryšstva Ježíšova plnomoci a výsady, aby on jediný mohl dávat svolení k zakládání družin a úpravě stanov. Roku 1587 papež Sixtus rozšířil tuto pravomoc nejen na školní koleje, nýbrž na všechny domy, i misijní, takže od té doby bylo dovoleno zakládat družiny i nestudentské pro všechny stavy. Také bylo dovoleno při kostele jezuitského řádu založit i více družin, čímž bylo ulehčeno zakládat družiny dle stavů.
Největším příznivcem na papežském stolci byl Benedikt XIV., který roku 1748 v tzv. zlaté bulle „Gloriosae Dominae“ potvrdil všechny výsady a odpustky udělené předchůdci a zároveň zplnomocnil generála jezuitského řádu, že lze zakládat družiny nejen pro muže, nýbrž i pro ženy a dívky kteréhokoliv stavu tak, aby všechny družiny byly přičleňovány (tzv. aggregace) mateřské římské družině, které se proto dostalo čestného titulu prima – primaria. Roku 1773 byl sice zrušen jezuitský řád, ale kongregace se částečně udržely jak péčí papežů, tak prací horlivých kněží. Roku 1814 byl jezuitský řád obnoven a brzo nato papež Lev XII. odevzdal vrchní vedení se všemi právy a výsadami generálu Tovaryšstva Ježíšova. Roku 1885 Lev XIII. dovolil zřizovat mariánské družiny při jiných kostelích a kaplích než jezuitských, ale v tom případě musí předcházet dovolení a souhlas diecézního biskupa.



Ideály a síla
Již z předešlého je zřejmé, jaký je cíl Mariánských družin a v čem je jejich síla a tajemství úspěchu. Lépe však poznáme účel a organizaci z pravidel, která byla poprvé sestavena r. 1564, naposled přehlédnuta a přizpůsobena nové době 8. prosince 1910 generálem Tovaryšstva Ježíšova Františkem Xaverem Wernzem. Podle nich Mariánské družiny chtějí především pěstovat vroucí zbožnost a dětinnou lásku k nejblahoslavenější Panně a tak učinit ze svých členů v pravdě dobré křesťany, kteří by se upřímně snažili o dokonalost svou vlastní v lásce Boží a stejně upřímně také o to, aby i jiní byli posvěcováni a zdokonalováni na základě mariánské úcty. Též chtějí podle svého společenského postavení hájit církev Ježíše Krista proti útokům bezbožných lidí. Některé příklady činnosti navenek:
- nabádat jiné k přijímání sv. svátostí
- zdobit chrámy Páně
- pěstovat kostelní zpěv
- zhotovovat pro chudé kostely bohoslužebná roucha
- podporovat misie
- pořádat exercicie
- být činnými v katolických spolcích
- konat skutky lásky (návštěva nemocných)
- podporovat katolický tisk i literaturu
- ujímat se mládeže apod.
Za tím účelem se mají při každé družině zřídit odbory, pokud možno, např. tiskový, eucharistický, misijní, zpěvácký, zábavný apod.
Družinu vede zvolený výbor mající v čele prefekta neboli starostu. Aby bylo dosaženo vytčeného cíle, mají se konat pravidelná (nejlépe týdně) shromáždění s přednáškami a náboženskými cvičeními tak, aby návštěva členů byla některým členem výboru vždy přesně kontrolována. Zvláště se hledí na to, aby byl pěstován osobní styk jednotlivých členů s ředitelem. Všechny předpisy, pravidla, náboženská i vědecká cvičení, zábavy směřují k tomu, aby ze členů se stali mravně čistí, bezúhonní, uvědomělí křesťané, kteří by s pomocí Matky Boží také jiné přiváděli ke Kristu. Pravý družinský duch nezáleží snad v nějakém přepjatém pietisticko – blouznivém horlení, nýbrž v radostném a po spáse duší toužícím působení navenek, pokud to stav člena družiny dovoluje. Proto také pravidla a konstituce družin nezavazují pod hříchem těžkým ani všedním, aby vše bylo konáno raději z lásky k Bohu a k bližnímu než strachu před trestem.
V sekcích či odborech je členům dána příležitost, aby všechny své schopnosti ducha i srdce co nejlépe vycvičili a tak tím lépe jiným prospívali. Pravý mariánský sodál je si toho vždy vědom, že všechna vnější zbožnost i ctnost jsou jen prostředek k cíli, totiž k lásce k Bohu a bližnímu a že tedy členství Mariánské družiny nečiní ještě dokonalým, nýbrž lehce a jistě pomáhá k dokonalosti, když je dobrá vůle. Proto se také nevynáší nad jiné spolky a nábožná bratrstva, druhými nepohrdá, poněvadž jsou ještě jiné cesty, které vedou „do Říma“, ale, když se jednou rozhodl pro svou družinu, pak zůstane věrným bílému praporu, plní svědomitě dle možnosti pravidla, i když nezavazují pod hříchem, a touží z celého srdce, aby i on jednou na smrtelné posteli mohl zvolat s učeným Lessiem (+ 1606): „Nejkrásnější den mého života byl den přijetí do Mariánské družiny“.
Z toho poznáváme, jak pravdivá jsou slova jistého znalce všech církevních spolků a bratrstev (P. Hilgers S.J.): „Dobře vedená družina je již sama sebou nejlepší duchovní správou pro členy a duchovnímu správci je nejlepší pomocnicí při pracích na spáse duší“. Mariánské družiny mají také tu přednost před ostatními náboženskými spolky, že hledí zvláště k tzv. individuálnímu vedení, respektují povahu jednotlivce i potřeby každého věku a stavu, neboť se zřizují jen dle stavů. Proto jsou družiny pro kněze, úředníky, studenty všech možných škol, kupce, rolníky, řemeslníky, učně, muže, jinochy, dívky, děti atd. Oč se ostatní nábožné spolky snaží jen víceméně kuse, o to usiluje mariánská družina plně a dokonale; vzbudit lásku k Bohu skrze horlivou modlitbu a přijímání svatých svátostí a lásku k bližnímu skrze všestranné cvičení v horlivosti pro spásu duší.



Rozkvět a ovoce
Vpravdě velkolepým způsobem se rozšiřovaly Mariánské družiny po celém světě. Za 13 let trvání, tedy roku 1577 vzrostly družiny o 30.000 mladých členů. Ve všech větších evropských městech , v nichž měli jezuité domy a kostely, byly družiny často 7 až 20 při jednom kostele. Ačkoliv bylo povoleno zřizovat družiny jen při řádových kostelech, počítalo se na statisíce členů. Od roku 1751, kdy bylo dovoleno zřizovat družiny i pro ženy a dívky, vzrostl počet ještě víc. Některá data z novější doby, po obnovení Tovaryšstva: od roku 1826 až 1886 bylo přičleněno k římské Prima-primaria 14.359 družin. Od roku 1854, kdy bylo Neposkvrněné Početí prohlášeno za článek víry, až do roku 1904 bylo založeno 19.869 družin.
Zvláštního významu se dostalo vnějšími okolnostmi mariánským kongregacích v našich zemích. Mnozí neprávem soudí, že jako jezuitský řád, tak i mariánské družiny byly založeny v prvé řadě jako bojovný šik proti protestantům; neboť jak řád tak i družiny působily nejprve v těch zemích, kde protestantismus se neujal nebo vůbec nebyl. Známě také z dějin, že ještě po založení jezuitského řádu před tridentským koncilem u mnoha světských i církevních hodnostářů jako např. Ferdinanda I., Karla V., převládala snaha protestanty smířit s římskou církví za některé ústupky. Teprve když se pokusy nezdařily, protestanté, ač zváni, na tridentský koncil ani nepřišli, bylo vydáno na koncilu heslo: raději celou zem ztratit než ustoupit protestantům ve víře. Také v Čechách se nejprve dali do boje zbraněmi ducha. Nelze pak popřít, že mariánské družiny mají v Čechách a na Moravě lví podíl na této nekrvavé ofenzívě v boji za obrodu katolického života. Jezuité přišli do Čech roku 1556 a otevřeli v Praze gymnázium i vyšší školy. Již roku 1575 zakládá se první družina – ovšem mohla to být tenkrát jen studentská. Nikdo jiný než sám bl. Edmund Kampián, mučedník za papežský primát ve své vlasti Anglii, je jejím zakladatelem. Ale již roku 1578 se družina rozdělila ve tři sbory, gymnazistů, univerzitních studentů a nestudentů akademicky vzdělaných. Po roce 1587 přistoupil čtvrtý sbor – družina měšťanů. Koncem 17. století bylo v Čechách 47 družin, na Moravě 27, ve Slezsku 4, celkem 78. Byly to družiny studentské, šlechtické, měšťanské, rolnické, řemeslnické, tovaryšské a učňovské. Družina rolnická, založená v Uherském Hradišti r. 1663, měla roku 1675 5.000 členů. K neslavnějším družinám náležela akademická družina v Olomouci. V seznamu jejích členů z let 1580 – 1668 je zapsáno 4.000 doktorů.
V novější době lze stopovat rozkvět mariánských družin u nás Čechů teprve od roku 1880. Toho roku totiž byla založena první česká družina mužů a jinochů v kostele sv. Ignáce v Praze P. Janem Cibulkou S.J., známým obnovitelem sv. Hostýna. Roku 1918 bylo všech družin v Čechách 7 s 436 členy.
V Trnavě byla zřízena první slovenská družina pro muže roku 1904 s 130 členy. Srovnejme tato data se stavem mariánských družin českých a slovenských v roce 1906. Toho roku bylo v Čechách 15 družin se 1883 členy, na Moravě 8 (!) s 325 členy, na Slovensku 3 s 380 členy, ve Slezsku 1 s 325 členy. Roku 1919 založeno a přičleněno Prima-primarii v Římě v celém světě 974 družin, roku 1920 1248, r. 1921 1092 družin, takže celkový stav ke konci roku 1921 je 47.545 družin.
Po ovoci poznáte je! K modrobílému praporu mariánských družin se nadšeně hlásili císaři, králové, knížata, prezidenti (Garcia Moreno), vojevůdci, učenci. V 17. století bylo 80 kardinálů jejími členy, dokonce i sedm papežů. Dva církevní učitelé sv. František Saleský a sv. Alfons z Liguori byli členy a nadšenými šiřiteli. Tito, jako i sv. Karel Boromejský velebí a doporučují mariánské družiny jako štěpnice veškerých ctností. V Čechách a na Moravě je nejkrásnější ozdobou sv. Jan Sarkander, farář holešovský a mučedník za zpovědní tajemství. Všichni vůdcové katolíků v předbělohorské době byli členy mariánských družin. Svou statečností a láskou k vlasti se vyznamenaly zvláště studentské akademické družiny, a to brněnská roku 1645 při hájení Brna proti Torstensonovi a roku 1648 pražská na Karlově mostě proti Königsmarkovi. Kdo jen letmo prohlédne dějiny, vývoj a zařízení mariánských družin, musí uznat, že tyto družiny jsou dílem Božím!

(1921)



P. Emanuel Kubíček, S.J. (1873 Biskupice u Hrotovic – 1933 Praha, Bubeneč)


Narodil se 24. prosince 1873 v Biskupicích v rodině mlynáře a starosty Ignáce Kubíčka a jeho první ženy Františky, rozené Povolné. Po gymnazijních studiích v Brně zde v letech 1891-95 dále studoval bohosloví a r. 1896 přijal kněžské svěcení. Krátce působil v poutním místě Hluboké Mašůvky, r. 1898 byl krátce kooperátorem v Jevišovicích a konečně roku 1899 se stal farářem v Pavlicích. Kněžství mu bylo životním posláním a podle zápisu jeho současníka na jeho pastorační působení vzpomínali ještě po padesáti letech.
P. Emanuel stále usiloval o prohloubení duchovního života a nakonec učinil druhý závažný životní krok a vstoupil r. 1900 do řehole. Jeho mentalitě byl nejbližší řád jezuitský (Societas Jesu, Tovaryšstvo Ježíšovo), zaměřený zvláště na misie, výuku a též odbornou vědeckou práci. Jak to u jezuitů bývá, prošel řadou důkladného studia. Po dvouletém noviciátu na Velehradě absolvoval studium scholastiky v Bratislavě, pak filozofii v Innsbrucku a v Praze. R. 1911 složil státní zkoušky v Praze a r. 1913 v Linci a dosáhl aprobace středoškolského profesora. V letech 1913 – 22 působil jako profesor náboženství, zeměpisu a dějepisu na gymnáziu v Praze-Dejvicích, které se krátce nato přestěhovalo do Bubenče. R. 1922 byl povolán na staroslavný Velehrad, který spravovali jezuité. Stal se zde ředitelem Papežského ústavu a rektorem tamní koleje. Jako teologicky a historicky vzdělaný kněz P. Emanuel Kubíček dobře chápal, co Velehrad znamená pro Moravu, pro republiku a celý slovanský svět. Věděl, že Velehrad je duchovním ohniskem, z něhož se rozlévá světlo pravé víry v naší vlasti. S velkým úsilím se snažil toto místo zvelebovat a současně se starat o řádový dorost. Zasloužil se o vnější opravu poutního chrámu, organizoval zde oslavy 1100. výročí narození sv. Cyrila, získal od papeže Pia XI. pro chrám titul „bazilika minor“, upravil starodávnou svatyni „Cyrilku“ na kapli východního slovanského obřadu aj. Chatrné zdraví mu bohužel znemožnilo mnohé dokončit. Již v mladém věku se u něho začala projevovat rodová nemoc – souchotiny. Zemřel však nakonec na srdeční záchvat, který ho postihl po prodělaném zápalu plic dne 31. května 1933 v Praze – Bubenči.
Z vědecké a literární práce P. Emanuela Kubíčka jmenujme kromě některých studií, zveřejněných v časopisech „Dílo šíření víry“, „Hlasy svatohostýnské“, „Život“, „Jitro“ aj., např. dějepisnou studii „Správa klášterního velkostatku Zlaté Koruny do válek husitských (1913-14), stať „Jezuité a český národ (ve Spáčilově knize „Jezuité“ z r. 1923), nebo „Národní vědomí českých jezuitů až po dobu Balbínovu“ (1929-30) ve Výroční zprávě arcibiskupského gymnázia.

viz též Sirotčinec sester rafaelek v Biskupicích u Hrotovic

Zpět na hlavní stránku