Mariánské sloupy v Čechách a na Moravě

 

Jiří Černý

 

Mezi charakteristické dominanty našich náměstí patří morové sloupy a sousoší, zvané podle typu dominující sochy též sloupy mariánské, svatotrojiční či světecké (podle konkrétního světce, jemuž byl pomník zasvěcen). Tyto objekty jsou typickým projevem barokní katolické kultury 17. – 18. století, a to zejména ve střední Evropě, v podunajském prostoru. Oblast bývalé habsburské monarchie - Čechy, Morava, Slezsko, rakouské země i bývalé Uhry (zejména jejich západní část) - patří v tomto směru k nejbohatším vůbec. Je to fenomén mimořádně zajímavý, jak po stránce estetické, tak i po stránce ikonografické, a to nejen pro návštěvníky z mimoevropských kultur. Kamenné komparsy figur světců a přátel Božích symbolizují vzepětí ducha hierarchicky uspořádané společnosti, která si byla vědoma křehkosti a pomíjivosti pozemského života. Svědčí o tom, že naši předkové se skláněli před tajemstvím života a vzdávali úctu jeho Tvůrci, k němuž vrcholky sloupů směřují.

 

Morové epidemie

Jak již vyplývá z názvu morové sloupy, stavěly se tyto pomníky u nás většinou v souvislosti s vlnami morové epidemie, které se našimi zeměmi prohnaly v roce 1680 a 1713. Šlo o výraz poděkování za to, že buď morová nákaza již skončila nebo se kraji či městu zcela vyhnula. Toto vysoce infekční onemocnění znala Evropa již od pradávna, byla jím stíhána ve středověku a nevěděla si s ním rady ani v době barokní. Je příznačné, že tehdejší medicínská fakulta v Praze doporučovala lidem, aby hledali útěchu v modlitbě, vzývání Panny Marie a orodovníků proti moru, jako byli např. sv. Roch, Šebestián, Rozálie, Karel Boromejský, a dále patronů místních a zemských jako sv. Václav, sv. Jan Nepomucký, na Moravě pak také sv. Cyril a Metoděj a neoficiálně (tedy ještě před beatifikací a kanonizací) sv. Jan Sarkander. Byli to pomocníci a přímluvci u Boha. Sochy těchto světců obklopovaly postavu Panny Marie, která ovšem stála na nejvyšším, čestném místě. V mnoha případech šlo o ikonografický typ Immaculaty, Neposkvrněné, s rukama sepjatýma v modlitbě, se svatozáří dvanácti hvězd kolem hlavy, kterak stojí na půlměsíci a zeměkouli obtočené hadem, jenž má v tlamě jablko, symbol dědičného hříchu. Setkáme se tu však dále s celou řadou ikonografických typů Panny Marie: Assumpty s Ježíškem, kopií milostných Madon, Piety atd. Panna Maria, matka Spasitele, byla mezi světci vzývána jako přímluvkyně nejvyšší.




Brno - na vrcholu sloupu je umístěna socha Madony kojící (Kliknutím zvětšíte)

 

Další podněty

Nebyly  to ovšem jen důvody morové epidemie, které vedly ke stavění těchto votivních  památníků. Známe případy, kdy podnětem ke vztyčení sloupu bylo poděkování za záchranu města buď před ohněm, nepřátelskými vojsky nebo jinou pohromou. Někdy vzniklo sousoší prostě jako projev víry a díkůvzdání za záchranu v těžké životní situaci jednotlivce, města nebo celé země (v Uhrách byly některé mariánské sloupy stavěny např. i z vděčnosti za vítězství nad Turky). Zřizovateli bývala města, kláštery, ale i jednotlivci jako panovník, šlechtic či bohatý měšťan. Práce prováděli obvykle místní kameníci a sochaři ve svých dílnách, pouze movitější investor si mohl dovolit povolat umělce zvučných jmen, kterým se dostávalo zakázek v mezinárodním měřítku. Originální kompozici sousoší někde navrhoval i renomovaný architekt. Velmi dobré řemeslné a výtvarné úrovně celkově dosahovali též místní tvůrci, pracující podle osvědčených předloh.




Plzeň - na vrcholu sloupu je kopie milostné Madony Plzeňské (Kliknutím zvětšíte)

 

 

 

Mariánský sloup v Praze

Právě náš první monumentální mariánský sloup, který se později stal vzorem i pro ostatní města a městečka, byl postaven již roku 1650 v Praze z jiného podnětu než jakým byl mor. Na Staroměstském náměstí jej (stejně jako nedlouho před tím ve Vídni) nechal vztyčit císař Ferdinand III., ctitel tajemství Neposkvrněného početí Panny Marie, jako projev vděčnosti za uhájení Prahy proti Švédům a na paměť ukončení třicetileté války. Pod mariánskou sochou dal v nárožích soklu umístit figury andělů přemáhajících ďábly (personifikované bludy a neřesti). Pražský mariánský sloup patřil po římském (1614), mnichovském (1638) a vídeňském (1647) k nejstarším svého druhu v Evropě na sever od Alp. V průběhu dějin se u něj konaly četné pobožnosti, loretánské litanie a průvody, v roce 1855 tu proběhla oslava vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie atd. Sloup se sochou, vynikajícím dílem sochaře Jana Jiřího Bendla, zároveň sloužil jako gnóm, stínový ukazatel poledne a podstavec jako svatyňka pro ochranný obraz Panny Marie Rynecké. Bohužel, několik dní po vyhlášení Československé republiky sloup dne 3. listopadu 1918 pod vlivem agitace proletářského bohéma Franty Sauera strhl zfanatizovaný dav jako domnělý symbol doby „temna“a habsburské nadvlády. Tento čin, připravovaný ovšem jistými kruhy dávno předtím, šokoval mnoho upřímných katolíků a v podstatě byl předzvěstí protikatolických režimů 20. století. S nechutí a zděšením hleděli na Prahu roku 1918 samozřejmě Slováci, pro něž se Češi stali především reprezentanty bezbožectví. Nutno ovšem dodat, že stržení sloupu vyvolalo řadu protestů u významných osobností v samotných Čechách (známý je protest malířky Zdeňky Braunerové), ale nebylo jich mnoho. Záhy se objevily snahy o obnovení mariánského monumentu v srdci Evropy, např. již roku 1923 manifestovalo přes 5 tisíc Pražanů za jeho znovupostavení. Informace o tom podává také monografie „Mariánské sloupy v Čechách a na Moravě“ z roku 1939, sepsaná horlivým katolickým laikem Antonínem Šormem a redemptoristou Antonínem Krajčou. Roku 1938 Česká liga akademická podala žádost o obnovu sloupu na pražský magistrát, ale uskutečnění záměru zabránila 2. světová válka. Roku 1949 vyzvali čeští emigranti ke zhotovení sochy Panny Marie jako symbolu návratu do vlasti. Komunistický režim měl na obnovu pražského mariánského sloupu podobný názor jako režim současný, tedy negativní.




Praha - stržený sloup na Staroměstském náměstí (Kliknutím zvětšíte)

 

Určitě stojí za to, připomenout zde slova kardinála Františka Tomáška (+1992), která se dnes ukazují jako prorocká:

"Dokud nebude sloup na svém místě, dokud lidé neuznají, že tehdy udělali chybu a nebudou toho litovat, nemůžeme doufat, že překonali naši nedávnou minulost a že nás tento starý hřích nestáhne zase dolů. Rozumíme tomu tak, že sloup je nejen symbolem našeho návratu ke slušnosti a tradicím křesťanské Evropy, ale především, že vyrovnání tohoto dluhu může naší zemi dát teprve naději, že opět neupadneme do područí, ať už tupého násilí a bídy z východu nebo konzumního ateismu ze západu." (Bradna J.- Kavička K.: Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, Velehrad 2008, s. 29).

 

Vývoj kompozic sloupů

Nejstarší sloupy jsou architektonicky jednoduché jako např. v Kostelci nad Orlicí (1656), na Svaté Hoře u Příbrami (1661), ve Valašském Meziříčí (1670), Lounech (1673) atd. Takové sloupy se příliš neliší od římského před S. Maria Maggiore. Ten nechal zřídit v letech 1613 -14 papež Pavel V. s použitím antického architektonického prvku z Maxentiovy baziliky (zač. 4. století) a na něj umístil sochu Madony s Ježíškem od sochaře Guillauma Berthélota (+1648). Na soklu jsou jen drobné plastické figury draků a orlů, symbolů rodu Borghese, z něhož papež pocházel. Záhy se však začíná objevovat bohatší figurální osazení podstavců sloupů. Prvně tomu tak bylo v případě mariánského sloupu v Mnichově, postaveného roku 1638 kurfiřtem Maxmiliánem I. jako díkůvzdání za zachování města během švédské okupace za třicetileté války. Pozlacená bronzová socha Madony na vrcholku je dodnes uctívána jako „Patronka Bavorska“ a zastavili se zde k modlitbě i papežové, mimo jiné papež Benedikt XVI. dne 9. září 2006 při návštěvě své vlasti. V nárožích soklu se zde poprvé objevují figury, v tomto případě jsou to čtyři putti ve zbroji, kteří bojují se lvem (symbolem války), baziliškem (mor), drakem (hlad) a hadem (nevěra, hereze). Mariánský sloup v Mnichově označuje střed země a nulový bod, z něhož vycházejí všechny ulice. Podle tohoto pomníku pak byly zřízeny mariánské sloupy ve Vídni, v Praze a mnoho dalších. Postupně mariánskou postavu stále častěji doplňují ve spodním pásmu skupiny svatých. Vznikají i kompozičně bohatá a umělecky hodnotná díla, jejichž typ lze odvodit od hladkého sloupu (Blatná, Brno, Dobruška aj.) nebo od obláčkového, reliéfem zdobeného či jen jednoduchého rovného pylonu (Kutná Hora, Ledeč nad Sázavou, Polná, Praha-Hradčany, Telč aj.). Kromě Panny Marie jsou oblíbeni výše uvedení moroví ochránci, dále proti ohni sv. Florián, proti jiným zlům andělé, ale i patroni města (např. na znojemském sloupu nalezneme sv. Mikuláše, na jihlavském sv. Jakuba, v Českých Budějovicích sv. Mikuláše i sv. Auraciána atd.). Sestavu svatých ovlivnily často i místní kláštery, které prosazovaly své řádové světce. Ve městech s jezuitskými kostely málokdy chybí postava sv. Františka Xaverského, případně sv. Ignáce z Loyoly, podobně se setkáme v místech působnosti řádů s jejich světci (sv. Pius V. v Písku, sv. Petr z Alcantary v Plzni, sv. Benedikt v Broumově, sv. Norbert a Hroznata v Teplé atd.). Někdy  se morovými patrony stávali druhotně i jiní svatí, jako je tomu třeba u sv. Ondřeje v Havlíčkově Brodě. V tomto městě prý začal mor ustupovat právě v den svátku apoštola Ondřeje. Ve skupinách nalezneme i postavy všeobecně méně známé (jako v Hostěradicích na Znojemsku svatého papeže Urbana, patrona vinařů, v Ivančicích sv. Agátu, v Rokycanech sv. Marciánu atd.). Mariánské sousoší v posázavském Kácově obklopují postavy 14 svatých Pomocníků, sv. Jiří, Kryštofa, Blažeje, Diviše, Acháce, Cyriaka, Erasma, Eustacha, Pantaleona, Víta, Jiljí, Kateřiny, Markéty, Barbory – a navíc ještě sv. Josefa a sv. Jana Nepomuckého. V Čechách (bez Moravy) je nejčastěji ze světců na sloupech zastoupen sv. Jan Nepomucký, na druhém místě sv. Václav, následují sv. Florián, Šebestián, Roch, Vojtěch, Barbora, František Xaverský  a další. Ikonograficky neobvyklé je mariánské sousoší v Ústí nad Labem-Střekově, kde na vrcholku je socha Piety a ve spodní sféře sochy sv. Tří králů. Zajímavým seskupením hmoty je sousoší v Lomnici u Tišnova, které je ve své základně tvořeno umělou skalou, sestavenou z lomového kamene. Nad jeskyňkou s ležící sv. Rozálií  vyrůstá jabloň, kolem jejíhož kmene se vine had, opodál nalezneme sochy Adama a Evy a obvyklých světců (Sv. Šebestián, Roch, Florián, Jan Nepomucký).

K umělecky nejhodnotnějším mariánským monumentům patří sloupy v Jaroměři se sochami Matyáše Bernarda Brauna, v Poličce od Jiřího Františka Pacáka, v Uničově od Severina Tischlera a Jiřího Antonína Heinze. V posledně jmenovaném Uničově si sousoší zbudovali obyvatelé na poděkování za uchránění města před husity, Kumány a morem.




Polička - sousoší vynikající umělecké kvality (Kliknutím zvětšíte)

 

 

Svatotrojiční a světecká sousoší

V pokročilém 18. století jsou na vrcholcích pomníků stále častěji umisťovány sochy Nejsvětější Trojice, často v seskupení, kde Ježíš Kristus trůní po pravici Otce, někdy též v podobě tzv. Trůnu milosti (kdy Bůh Otec drží na klíně ukřižovaného Syna), vzácněji i tzv. Otcovské Piety. Nejsvětější Trojice někdy spolu s mariánskou postavou vytváří typ tzv. Korunování Panny Marie (např. Jindřichův Hradec). K světově proslulým svatotrojičním monumentům patří 35 m vysoký kolos, vystavěný v letech 1716-54 v historickém jádru Olomouce. Je největším pomníkem toho druhu vůbec, ve spodní části sloupu je dokonce zřízena malá kaple. V Rakousku vynikají např. svatotrojiční sloupy ve Vídni, v Badenu, Eggenburgu, v Linci aj.; na Slovensku v Banské Štiavnici, Košicích, Kremnici; v Maďarsku v Budapešti, Veszprému aj. Někdy byly na vrcholcích osazovány sochy sv. Jana Nepomuckého, jehož kult byl v 1. polovině 18. století neobyčejně silný (např. Dub nad Moravou, Dvůr Králové nad Labem, Počátky, Sedlec u Kutné Hory; v Dolních Rakousích např. Asparn a.d. Zhaya; ve Slezsku Wroclaw aj.). Dále můžeme na vrcholku spatřit sv. Floriána (Ivanovice na Hané) nebo jiné postavy (archanděl Michael v Nečtinách, sv. Anna v Novém Městě na Moravě). Výjimečně se setkáme i s jinými náměty, např. v Chrudimi se sousoším Proměnění Páně (navíc ve vztahu k zázračnému obrazu Chrudimského Salvátora), v Jablonném v Podještědí je osazena na vrcholu sloupu socha Krista Spasitele. V západomaďarském Györu bylo roku 1731 postaveno ikonograficky ojedinělé sousoší oslavy Nejsvětější svátosti, nazývaného též Pomník Nové smlouvy (Frigyláda-szobor). Tento monument podle projektu Jana Emanuela Fischera z Erlachu se sochami benátského sochaře Antonia Corradiniho, autora sochařské výzdoby náhrobku sv. Jana Nepomuckého v Praze,  vyniká vysokou uměleckou kvalitou a celková koncepce prozrazuje souvislosti mezi oběma díly. Dva velcí andělé nesou Beránka ve svatozáři na arše úmluvy. Na soklu je reliéf skupiny Kalvárie, na níž došlo zpečetění Nové smlouvy krví a vodou z Kristova těla.




Vranov nad Dyjí - klasická kompozice sloupu s morovými patrony (Kliknutím zvětšíte)

           

Sloupy, sousoší a pomníky v 19. a 20. století

Mariánské sloupy v rozvinuté kompozice s figurální výzdobou podstavce se u nás vztyčovaly zhruba od roku 1650 a dále po celé 18. století, ojediněle i v 19. století (Hořice, Tišnov aj.); jsou známy i případy záměru stavět je ještě začátkem 20. století v posledních letech starého mocnářství (např. Pelhřimov). Následující období tzv. první republiky, nacistické a komunistické totality a současnost jsou již duchovně zcela jinde; buď tu byly a jsou  vzbuzovány nálady a názory přímo nepřátelské a nebo se projevuje lhostejnost. Bohužel, i mnozí katolíci opakují slova nepřátel o tom, že takové pomníky jsou známkou „triumfalismu církve“ a že ostatně dnes již jejich návrat není potřeba.  Zatímco po roce 1989 se mimo Prahu daří znovu obnovovat dříve zlikvidovaná sousoší (např. v Českých Budějovicích, Hořicích, Ostravě, Ústí nad Labem aj.), je smutným faktem, že Magistrát hlavního města Prahy brání obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Přitom z hlediska zpracování projektu rekonstrukce, materiálu a sochařských prací by znovupostavení nic nestálo v cestě.

            Všimněme si, že pro 19. a 20. století je charakteristické, že ve větších městech se již mnohem méně stavějí pomníky světcům. O to více se na veřejných prostranstvích objevují sochy slavných osobností, ideologicky předurčené pomníky politiků, prezidentů a v totalitních režimech i diktátorů, které se po čase opět odstraňují. Pro dvacáté století je také typické ohromné množství pomníků padlým v 1. a 2. světové válce. Tyto pomníky, třebaže svoji funkci připomínky obětí našich předků plní, jsou již pojímány v naprosté většině sekulárně. S náboženskými náměty (Ježíš Kristus, Panna Maria) se na nich setkáme málokdy, a to spíše v tradičně katolických oblastech Moravy. Pro dobu současnou je příznačný nekritický kult umělců s jejich radikálně individualistickými výtvory, které povýšeně ignorují zásady obecné srozumitelnosti.

            Víme, že kromě náboženských sochařských děl vznikala i v zaalpském baroku, stejně jako předtím v období renesance, díla s alegorickými a mytologickými náměty. Ty se objevují více v zámeckých zahradách, parcích a na výzdobě šlechtických budov, ve městech pak zejména např. na výzdobě kašen. Také v tomto případě, čistě jen pro estetické potěšení, baroko naplno využívalo sochařství a vznikly i bohaté figurální scény (např. kašna Parnas v Brně, Caesarova kašna v Olomouci aj.). Náboženské náměty však zcela převládají na veřejných prostranstvích měst i v krajině a pochopitelně také ve výzdobě sakrálních budov, kostelů a kaplí. Tam se navíc barokním sochařům dostalo neobyčejně široké možnost realizace  při vybavování interiérů, především ve výzdobě oltářů, kazatelen a varhan.

Odkaz doby barokní nám zanechává poselství, že pokud přísluší oslava nějakému člověku, pak takovému, jenž především hledal království nebeské a svědčil o Ježíši Kristu, takže byl pro něj ochoten obětovat i svůj život. Tedy ke světcům. Úcta ke světcům, kteří „patří na Boha v nebi“, je zakotvena ve věčnosti a je proto nadčasová, bez ohledu na změny režimů a názorů. Proto také z hlediska katolického křesťana stavění pomníků lidem má jediný  smysl právě tehdy, když oslavuje světce, kteří nám jsou vzorem v tom, co je v životě ze všeho nejdůležitější.

 Mariánské a morové sloupy nebyly stavěny jako estetické ozdoby, ale především jako místa zastavení, místa posvátná, místa vybízející k modlitbě či pobožnosti. Naši předkové před nimi zbožně poklekali, smekali, zapalovali věčné světlo nebo jinak vzdávali úctu Bohu podobně jako např. u křížů, kapliček, kostelů. Neměli bychom na tyto votivní kamenné dary pohlížet jen jako na umělecké artefakty a mrtvé památky. Naučme se na ně dívat očima víry, rozeznávat jednotlivé světce a v duchu alespoň krátce se modlit. Jsou to posvátná znamení v obcích i v krajině, která k tomu vybízejí.




Tišnov - historizující sloup z roku 1863 (Kliknutím zvětšíte)

 

Poznámka: Základní souhrnnou literaturou k problematice je kniha Šorm A. – Krajča A.: Mariánské sloupy v Čechách a na Moravě. Příspěvky ke studiu barokní kultury, 1939. V 90. letech 20. stol. začaly vycházet systematicky zpracované soupisy kolektivu autorů (Ivana Maxová, Vratislav Nejedlý, Pavel Zahradník a další) „Mariánské, trojiční a další světecké sloupy“. Z jednotlivých regionů dosud vyšly okresy Chrudim, Havlíčkův Brod, Náchod, Pardubice, Rychnov n. Kn., Svitavy, Trutnov; Liberecký kraj, Jihočeský kraj, kraj Vysočina aj.

 

Vyšlo tiskem in Te Deum 2010, č. 3, s. 70-74.

 

Na stránky Katolická kultura dáno 15. 8. 2012

 

Viz též:

Barokní sloupy a sousoší v jižních Čechách

 



Zpět na hlavní stránku