Mše svatá na obětním stole? Mše svatá na „oltáři k lidu“?

V časopise Mezinárodní Report číslo 11 roku 2004 a číslo 1 roku 2005 vyšel velmi závažný článek, jehož autorem je německý kněz P. Erwin Reichart, působící dnes ve farnosti Ebersbach/Allgäu. Doporučujeme k přečtení všem, kteří po roce 1965 se smutkem pohlížejí na zavádění tzv. nových oltářů čelem k lidu. Článek je poměrně obsáhlý a odvolává se na studii liturgického odborníka Klause Gambera, kterému roku 1987 v Řezně vyšla kniha „Zum Herrn hin!“ (Směrem k Pánu!), a dále na řadu výroků kardinála Josefa Ratzingera, mj. na jeho knihu „Geist der Liturgie“ (Freiburg 2000). Uveďme si alespoň několik zásadních myšlenek.

Zavedení oltáře k lidu bylo v pokoncilní době zdůvodněno tím, že prý tomu tak bylo v prvních dobách církve a že se k této praxi vracíme...V roce 1987 ale Klaus Gamber prokázal, že oltáře k lidu jsou něčím naprosto novým!

Lze s naprostou jistotou prokázat, že ani ve východní ani západní církvi se nikdy mše svatá nesloužila versus populum (čelem k lidu), ale při modlitbě všichni byli otočeni k východu (ad Dominum = k Pánu).

Pius XII. roku 1947 prohlašuje ve své encyklice Mediator Dei (N. 49): „Od pravé cesty se odchyluje ten, kdo by chtěl oltáři dát starou formu menzy (stolu)“.

II. vatikánský koncil oltář k lidu nedoporučuje ani nepředepisuje, ačkoliv se to tvrdí (pozn. ale ani nezakazuje). Oltář k lidu je dnes ale symbolem II. vatikánského koncilu. Kdo by se opovážil nadále celebrovat na hlavním oltáři, upadne v podezření, že je odpůrcem koncilu.

Je to přímo nátlak! Zřejmě za každou cenu je do vzácných, stylově čistých kostelů i kaplí dáván oltář k lidu – i když je oltářní prostor příliš malý a kněz s ministranty se v něm sotva mohou pohnout. Někde se ani nerozpakují uříznout menzu původního hlavního oltáře. Nemělo by se přehlédnout, že iniciativa k zavedení lidového oltáře nikdy nevyšla od lidu.

Nejen z uměleckého hlediska, ale i z teologických důvodů je velmi pochybné, zda se do starých kostelů mají instalovat nové oltáře k lidu, neboť v oltářním prostoru má stát pouze jeden oltář.

V praxi to dnes vypadá tak, že kněz, který se opováží celebrovat směrem k Pánu nebo odstraní oltář k lidu, pocítí z vyšších míst neslýchaný tlak. Kdyby naopak zpochybňoval veřejně nějaké důležité dogma, našel by spíše pochopení nebo by se to přešlo mlčením.

Když kněz stojí za oltářem směrem k lidu, jakoby hrál roli Krista, překáží tím právě pohledu na Krista...

Čím více je kněz u oltáře dominantní, tím méně při mši svaté prozařuje Kristus.

Dnes musí kněz nebo jeho spolupracovníci věřícím stále něco nabízet, jinak by byla mše nezajímavá. Proto mnozí věřící chodí dnes do kostela jen tehdy, když se něco „děje“.

Zkoumáme-li Písmo svaté k tomuto tématu, zjistíme plynulý přechod ze Starého zákona k Novému zákonu: Ráj se nacházel na východě, svatostánek Chrámu směřoval k východu, mudrci viděli hvězdu na východě, Ježíš vstal z mrtvých při východu Slunce atd.

Mše svatá není jen modlitba, nýbrž je také zpřítomnění oběti Ježíše Krista na kříži...Kněz tedy vystupuje s obětí Kristovou před Boha, nikoliv před shromážděné společenství věřících.

Mše svatá se dnes nezřídka chápe jako společná hostina. Kněz, který ještě celebruje k Pánu, bývá s posměchem kritizován, že se obrací zády k lidu – že je tedy vůči společenství nepřátelský.

Luther popřel obětní charakter mše svaté. Proto usiloval o odstranění celebrace směrem k Pánu. Není jistě náhoda, že zavedení oltáře k lidu neslo s sebou ztrátu víry v obětní charakter mše svaté. Kdo již nevěří v obětní charakter mše, ten nesnese bohoslužbu u hlavního oltáře.

Zpět na hlavní stránku