P. Erwin Reichart: Pokoncilní liturgie – pokoncilní bohoslužba – mše svatá

(výběr myšlenek dle článku v časopisu Report č. 1, 2005, s. 24-27).

 

 

Bylo by jistě velmi zajímavé, položit katolickým křesťanů, pravidelně účastnících se mše svaté, jednu ze zásadních otázek: „Co je to mše svatá ?“. Zvláště po roce 1989 se u nás (na Západě již dříve) tolik změnilo, že jsme si již úplně odvykli na jasné, jednoznačné definice pravd víry. V našich zemích je v praxi povolena jen tzv. pokoncilní, nová mše svatá, kdy je kněz obrácen čelem k lidu a slouží v národním jazyce. Tradiční mše svatá, po staletí užívaná po celém katolickém světě, upadla již zcela v zapomnění. K tomu, aby se jí mohli věřící účastnit, musejí namnoze překonat značné množství překážek a vyvinout velké úsilí (vzdálenost přes 100 km, nevhodný termín místo neděle sobota apod.). Toto je velmi závažná realita, nad níž se, bohužel, však zastavuje jen málokdo.

 

Uveďme si několik kritických postřehů k zamyšlení:

 

 

Z bohoslužby se stává služba člověku a z teologie antropologie.

 

 

Kněz se při bohoslužbě již neobrací k Bohu, ale k lidem. Tak věřící slaví už jen sami pro sebe.

 

 

Místo obrácení k Bohu...se stále více přenášejí společenské aktivity do mše svaté. Pro mnohé křesťany mše svatá už nemá cenu, nezakusí-li zážitek společenství.

 

 

Živá farní obec je dnes hodnocena dle toho, jak aktivní je při posvátné liturgii. Venku, ve světě, skoro jako by křesťané vůbec neexistovali.

 

 

V každé putující kostelní lodi stojí (při tradiční mši svaté) kněz jako Mojžíš v čele průvodu věřících a všichni jdou obrazně vstříc přicházejícímu Pánu a vzhlížejí k němu.

Když nyní slaví kněz v putující církvi mši svatou směrem k lidu, je celá symbolická řeč liturgie v chrámovém prostoru narušena a postavena na hlavu.

 

 

Oltář k lidu je superdogma, proto se stále hledají nové návrhy, jak řešit chrámový prostor.

 

 

I v nádherných katolických chrámech (jako dříve v protestantských) stojí dnes oltářní stoly uprostřed chrámové lodi a tím je nyní naprosto rozrušena a úplně zničena harmonie mezi prostorem, vnitřním zařízením a liturgií.

 

 

Oltář je ten nejdůležitější bod, který dává chrámu smysl, nejdůležitější prostorový bod, tzn. jeho místo a tvar jsou konstitutivní pro strukturu celého prostoru. Pokud mu odebereme jeho místo, zničíme strukturu celého prostoru, celý prostor ztratí svůj smysl a všechno je zničeno.

 

 

Architekt Porthogesi: „Kostely, které byly inspirovány debatami po 2. vatikánském koncilu, mě velice iritují. Interpretace, které se z nich vyvodily pro stavbu kostelů, vedly k jejich zesvětštění. Ty již nejsou chápány jako posvátný prostor, nýbrž jako místo pro shromáždění farní obce“.

 

 

V církvi dnes prožíváme málo chuti k tomu jít kupředu, jít k východu. Vypadá to tak, že církev místo aby více působila navenek, zabývá se sama sebou. Stojí si sama v cestě.

 

 

Oltář k lidu je doslova symbolem hluboké vnitrocírkevní krize.

 

 

Proměňování! To, co je otevřeně vystaveno očím všech věřících, ztrácí svůj tajemný charakter a stává se snadno něčím všedním a obyčejným.

 

 

Stálý postoj celebranta „tváří v tvář“ k věřícímu uzavírá společenství věřících samo do sebe.

 

 

Za prázdným oltářním stolem stojí kněz, který v tomto kontextu vypadá absurdně, neboť už nevede k symbolickému odstupu jako zástupce před věřícími mystický dialog s transcendentní Bytostí, ale figuruje tu jako partner při dialogu se společenstvím.

 

 

Často lidé už v duchovním nehledají kněze, nýbrž člověka s jeho osobními zvláštními schopnostmi a charismatem.

Společenství s místním farářem je pak pro některé věřící tak důležité, že při jeho nepřítomnosti raději slaví bohoslužbu slova než mši svatou s cizím knězem.

 

 

Mnozí kněží si dokonce dávají sedes (židli) přímo před svatostánek!

 

 

Přemýšlejme o tom, co říká sv. Tomáš Akvinský: „Při zavádění nových věcí musí být naprosto zřejmé, že to přinese užitek, a teprve potom se to může odchýlit od dosavadního právního stavu, který doposud se jevil dlouho dobu jako přiměřený“ (S. th. I.-II., 97).

 

 

Viz též: Mše svatá na obětním stole? Mše svatá tváří k lidu?



Zpět na hlavní stránku