Pokoncilní krize – sexuální skandály – mediální skandalizace

Na troskách vzdušných zámků

Branislav Michalka

Události posledního půlroku ukázaly s naprostou bezohledností reality, na jak sypkých píscích byly v Církvi budovány okázalé reformy po 2. Vatikánském koncilu. Ne proto, že bychom věřili bučení žurnalistického stáda, které nám vykresluje za každou sutanou rafinovaného pedofila, i když díky liberálnímu šílenství a benevolenci v kléru bude určitě klika homosexuálů a pederastů početná a silná, ale proto, že celá koncepce pastorace a života Církve, jak nám byla prezentována od roku 1962, se ukázala být mylná, nefunkční a v konečném důsledku sebevražedná. Když bychom pohlíželi na současné pozice Církve očima světské stratégie, spoléhající se na uvážlivou ekonomii svých sil, tak bychom s klidem a rezignací mohli svinout vlajky a odtroubit kapitulaci. Snad žádná organizace na světě neudělala tolik usilovné práce na poli sebezničení, jako právě Církev za posledních 40 let. Jen příslib jejího Božského zakladatele nás ponechává v naději, že „brány pekelné ji nepřemohou“. Každopádně sen o rozkvětu Církve, tak jak snili od šedesátých let generace odpoutaných Prométheů z řad kléru i laiků, je zdá se nenávratně pryč. Sladký je svět  volnomyšlenkářské pomsty. Co může být ďáblovi milejší a zábavnější, než obvinit Církev z nemravnosti a zvrhlosti. Obvinění z tmářství a mravní rigidnosti by jen potvrzovala roli, kterou si Církev pro sebe vyhradila, ale pederastie? A tak aby nebyl zábavy konec: levicově-liberální propagátoři pedofilie pořádají hon a odsuzují své souputníky, které si vycvičili v Církvi. To je aggiornamento o jakém se nám ani nesnilo.

Zaslepenost katolických mas, zhlouplých slibovaným aggiornamentem, jde tak daleko, že už ani nejsou schopny si uvědomit hloubku marasmu a patovou situaci, v níž se Církev ocitla. Když si nyní snaží vytýčit nějakou, velmi mlhavou, strategickou linii obrany proti útokům, tak se utěšují analogiemi z minulosti, žijíc v klamné představě jakoby Církev současnosti byla tou samou pevností obléhanou nepřejícným Světem, jako tomu bylo v minulosti. Představu, kterou nenáviděli a chtěli zničit, se nyní snaží vzkřísit a postavit na nohy, v naprosto zmatené schizofrenii. Realita je však dokonale odlišná. 40 let sebedestrukce a vnitřního boje proti tzv. triumfalismu, což přeloženo z newspeaku do jazyka normálních lidí, znamená proti pravověrnosti, proti hierarchii, proti tradici a za bláznivý ekumenismus á la setkání v Asissi, za liturgické experimenty a za infantilitu v pastoraci, to vše natolik oslabilo pozice samotného kléru, že nyní když by potřeboval aktivní zastánce, tak je nemá kde sehnat. A nakonec, kdo by je měl vlastně obhajovat, když s „triumfalismem“ jsme se už vypořádali. Co jiného než triumfalismus a přesvědčení o výlučnosti katolické víry, by mohlo někoho motivovat, aby obhajoval klérus, který, co si budeme namlouvat, nebyl ideální nikdy a dnes už vůbec ne. Jen vědomí, že Církev je mystickým tělem Ježíše Krista, ať už jsou jeho partikulární údy jakékoliv jakosti, může člověka se zdravým rozumem pohnout k tomu, aby hájil Tělo, navzdory hnilobě jeho pastýřů. Pokud je katolická církev jen jednou z církví, jen jednou z květinek na pestré ekumenické louce, které spolu vytvářejí jakousi mozaiku Boží vůle, tak uhynutí jedné květinky přece nic neznamená. Květinek je dost, někdy se zdá až moc, neboť stále vznikají nové a nové a tento bujarý kvas, ejhle, ještě stále nemá konce, takže čeho bychom se báli, že? Když nebudeme katolíky, tak budeme luterány nebo i amiši a spasení budeme tak jak tak, nebo ne? Nehlásala nám náhodou toto ústy svých kněží Církev posledních 40 let? Zalovme v paměti: kdo z nás nebyl v kostele svědkem takových duchaplností, jako svého času i já, když jsem se dozvěděl z úst kněze, že Bohu je to vlastně jedno, jaké jsme víry, hlavně, že máme lásku v srdci. Nuže, tak proč tedy bychom měli hájit Církev svatou apoštolskou a katolickou, když je to jedno?

A najednou tu někdo zavolá: do zbraně! A ten někdo, anebo někteří, jsou přesně ti samí, co předtím volali po totálním jednostranném odzbrojení. Jak naivní! Mobilizovat armádu, jíž jsem předtím rozvrátil bojovou morálku.

Církev se nyní ocitla na křižovatce tak komplikované, že snad ještě nikdy na takové nebyla. Tady selhává každá analogie s minulostí. I ten nejcyničtější představitel nepotismu a simonie ve středověku a renesanci si byl vědom toho, že když se chce udržet „při korytě“, lidově řečeno, tak si nesmí pod sebou podřezat větev, na níž sedí, ergo, na víru Církve nesmí sáhnout, protože ta ho na tu větev dostala. To je v příkrém protikladu s chováním kléru po roce 1962. Samozřejmě bychom se mohli domnívat, že veškerý klérus nové doby je oproštěn od vypočítavé zištnosti, co se prebend týká, takže šel za Pravdou staň se co staň a na pud sebezáchovy zapomněl, ale ruku na srdce i na rozum, toto zřejmě nebude příliš pravděpodobné. Z toho důvodu by se jevila naivita aspoň té části kléru, která vnímá svůj pastýřský úřad nejen jako službu duchovní, ale i jako určitý příjemný sociální status, jako něco do dnešních dob nevídaného. Skutečně snad věřili, že uzavřou jakýsi pofidérní pakt se Světem a jejich posty a způsob života bude zachován. O tempora, o mores! Jak ukazuje současná situace Církve, jejich omyl byl fatální. Ztratili sami víru v Božský původ a poslání Církve, domnívali se snad, že přežijí jako jakýsi kulturní skanzen  za zásluhy o budování Evropy, demokracie a humanity. Nic takového však ti, co nenávidí Církev neměli, nemají a ani nebudou mít v plánu. Jejich motivy jsou metafyzické a logicky i cíle. Uspokojí je jen dokonalá anihilace.

Chápeme dokonale zděšení této části kléru. Vždyť, když se mluvilo o potírání klerikalismu, tak to měl být přece ten starý klerikalismus, ne ten nový, tolerantní. Kritizovat papeže? No, proč ne. Hlavně nějakého předkoncilního. Možná i současného. I kritika dogmatismu a hierarchie, samozřejmě, ale toto? Omluvit se za minulost, proč ne, ale tady je najednou třeba platit. A kdo to bude platit? Ovečky nám utíkají, semináře zejí prázdnotou, řády jsou v rozkladu. Diecéze krachují. I z tohoto pohledu, čistě pragmatického, se dají vnímat vstřícné kroky vůči tradicionalistickým komunitám, které mají, v šokujícím protikladu k úpadku v progresivních složkách Církve, plné semináře a dost věřících odhodlaných bojovat za Víru a Církev. Realita je taková, že jen ve Francii, kde tvoří tradicionalisté asi miliónovou komunitu, pochází polovina seminaristů z jejich řad. Tedy tento milión je schopen poskytnout tolik adeptů kněžských svěcení jako zbývajících progresivních 50 miliónů!!! (muslimy jsem z celkového počtu „Francouzů“, s dovolením, netolerantně vynechal). Takže je celkem možné, a současný masový odpad tomu nasvědčuje, že Církev v budoucnosti bude sice podstatně menší, ale zato podstatně tradičnější. I s tím je třeba počítat, ať už má kdokoliv jakékoliv úmysly. I ta nejzaslepenější levicově-liberální palice si totiž dokáže spočítat, že když nebude mít nikoho pod sebou, kdo by ho nesl, tak padne na…

Ale jsou i takoví, co ještě stále nechápou. Očekávají záchranu od předhazování dalších obětí šelmám.  Zrušit celibát, světit ženy, sezdávat sodomity. Větev za větví řežou pod sebou a s úsměvem Laurela a Hardyho se radují z vydařeného komplotu, kterým všechny oklamali.

Tolik tedy co se týče té cyničtější části pastýřů. Jejich pohodlí se již dlouho strojí úklady a zdá se, že si ho, při současné rychlosti s jakou platí skutečným nebo fiktivním obětem kněžské zvůle odškodnění, nebudou dlouho užívat, odhlédneme-li  od nervozity způsobené snaživými novinářskými úderkami, ztěžujícími solidní trávení a spánek.

Potom jsou tu přesvědčení revolucionáři, kteří skutečně věřili všem těm ekumenicko-progresivním blábolům. Jejich počet ve skutečnosti nebude tak velký, když za jednu z jejich základních vlastností považujeme rezignaci na existenci Církve a smíření se s její destrukcí. Přece jen, i ti nejprogresivnější z progresivních si představovali a doufali, že Svět jaksi ocení jejich progresivitu a zakomponuje je do celoplanetárního dění, do jednoho šiku s pokrokovými složkami lidstva. A oni, sedíc v parlamentu světové republiky, už bez triumfalistických ornátů a sutan, ale přece jen jako svědkové jakéhosi bultmanovského ahistoricko-mytologicko-existencionálního Krista, budou zvedat ruce při celoplanetárním hlasování nahoru a dolu. Budou předsedat smíšeným církevně-státním humanistickým komisím a kormidlovat náš každodenní život k světlým zítřkům, plným tolerance, ekumenismu a harmonie, kde se všichni sejdou v chardinovském bodu omega.

Souběh současných událostí načrtává podstatně odlišný obraz. Vypadá to spíše na nekonečný cyklus soudních procesů, denunciace, mediálních pitvání a milost nezaručujícího sebebičování. I s těmito nejprogresivnějšími se počítá už jen jako se snaživými udavači svých nadřízených, zbytek bude předhozen mediálním šelmám v cirkuse. Vzdušené zámky se rozplývají a pomalu mizí. Církev už se má jenom kát, kát a kát…

Hlavní masu Církve tvoří její trpné údy, a to jak klerikové tak laici. Trpně přijali všechny inovace, salta a přemety od šedesátých let a v němém úžasu nad rychlostí změny, se nezmohli ani na slovo. Stačilo ukázat pubertální úderky, vlnící se se zdviženýma rukama a všichni zmlkli. Vždyť kdo by se opovážil protestovat proti tomu, co je populární u mládeže? Co by to vůbec bylo za zvrhlíka? Infantilnost se stala mírou věcí. Brnkání na kytaru vstupenkou do Ráje. Z této masy pomalu odtékají praménky starých ročníků, povědomí o minulé době se vytrácelo (přesně jak si to představovali soudruzi a jejich spolupracovníci) a dnes tu máme masu novou, rozpolcenou, ale zato bez předsudků a otevřenou Světu. Do obrany Církve se jí moc nechce z důvodů uvedených výše, vždyť mávat rukama a být spaseni se dá i v jiných „společenstvích“.

Taková je dnes armáda Církve bojující.  Tváří tvář této demoralizované armádě bez disciplíny se jeví současný stav Církve jako stav Řecka (Byzance) před pádem Konstantinopole. Anebo před Thermopylami. Můžeme si vybrat. Jsou jen dvě možnosti: buď katakomby a vítězství v nedohlednu, anebo vítězství a obrození. Ani jedna cesta není snadná, ale ta druhá má to kouzlo, že výsledky tisícileté civilizační kultivace nebudou ztraceny. To by ale znamenalo jedno: říci si konečně Pravdu. Říci, že vývoj Za posledních 40 let byl omylem. Ne zčásti omylem, ale komplexně. Byla to slepá cesta, z níž musíme vycouvat. Má na to vedení Církve odvahu? A jak by to přijali šokovaní věřící? A jaká je v tomto stavu vlastně úloha řadového katolíka, bez vlivu a moci?

V prvé řadě je jí, jako vždy, modlitba a práce. I na troskách vzdušných zámků, světa a civilizace je prvořadé kleknout a modlit se k Tomu, který přesahuje všechny naděje, svět i všechny civilizace. Práce potom spočívá v zachovávání víry, na tom drobném úseku, kam sahá náš vliv. A když nebude možno pracovat okázale a veřejně, tak je třeba se přeměnit na jüngerovského „Lesního chodce“ a bojovat za Církev v podzemí. Bez nároku na uznání a odměnu Světa. Bez nároku na uznání a odměnu od jednotlivých členů Církve. Každý bude muset sám vybojovat své soukromé Thermopyly. A časem se možná z Církve ústupné a ponížené stane Církev bojující a vítězná. Musí být ale postavená na skále, která je skutečně skálou a ne na písku a snech, jinak se nám vzdušné zámky opět zřítí na hlavu a ti co zůstanou, budou plakat na jejich troskách.

                                                                                              (BSM 5. 2. 2010)

 

Převzato ze slovenských stránek DIELŇA SV. JOZEFA http://dielnasj.blogspot.com/2010/05/na-troskach-vzdusnych-zamkov-branislav.html

Na stránky Katolická kultura dáno 4. 6. 2010



Zpět na hlavní stránku