Myšlenky – názory – postřehy  II.

Prosinec 2011 – únor 2012

 

 

Osobní poznámky. Možná jen pravda okamžiku, možná zdání, možná omyl...

Víme, že Pravda dříve nebo později znovu zazáří.

 

 

 

Satan obvykle nejvíce řádí v postní době a v adventu. Má potěšení z toho, když se mu daří působit, aby věřící neměli v duši klid.

 

Běda pyšným, čím výše šplhají, tím větší bude jejich pád.

 

Pokud biskupové a vikáři nejednají s kněžími jako s důstojnými pány a bratry v kněžské službě, ale jako s nevolníky, neliší se příliš od církevních tajemníků totalitního režimu.

 

Pokud se ovšem kněz sám nechová jako důstojný pán, nechápe svou nadpřirozenou službu, nechodí ve svém úřadu oblečen jako kněz a snaží se přizpůsobit světskému okolí, zrazuje své kněžství.

 

Kněz, jenž zastává vyšší funkci, a namísto pokorné služby je opojen mocí, svévolně manipuluje lidmi, kteří pro něho nejsou nic víc než otroci, slouží jako Ďáblův pacholek.

 

Je špatné, když církevní vrchnost zachází s kněžími jako s nevolníky. Když jim jako staturárním zástupcům upírá pravomoc, ale naopak na ně svrhuje veškerou odpovědnost, pokud nastane nějaký problém.

 

Je možné, že ta malá skupina pravověrných katolíků, která ještě zbyla v evropských    demokratických režimech, už je nebo bude monitorována jako potencionálně extrémistické živly.

 

Laik, který je pověřen od církevního nadřízeného, aby činil nátlak na kněze (konal špinavou práci) a činí tak, na sebe  přivolává neštěstí. Je to proti principu duchovní hierarchie a nemá k tomu právo, i když jej nadřízený nutí.

 

Nejvíce škodí Kristově církvi padlí nebo pomýlení kněží.

 

Dnešní církev si neváží kulturního dědictví v liturgickém prostoru. Milostné Madony, cenné obrazy a sochy jsou vyjímány z oltářů a půjčovány na výstavy k světské slávě.

 

Mnoho kněží dnes trpí obrazoboreckým syndromem. Neváží si lidové zbožnosti, nemá úctu k předkům ani důvěru ke světcům. Po protestantském způsobu si myslí, že stačí, aby byl v kostele kříž.

 

V pokoncilní euforii, zvláště v období 1965-2000, se zničilo v českých kostelech mnoho kazatelen, oltářů a mřížek k sv. přijímání. Zůstaly jen mřížky kamenné, které nelze z památkově chráněného objektu jednoduše odstranit.

 

Modernisté, kteří jsou hrdí na to, jak umějí Církev otevírat světu, povolí kdekomu a kdykoliv šmejdit na posvátných místech, přičemž duchovní rozměr musí vždy ustoupit kultu bádání.

 

Místo na trůnícího Krista ve svatostánku dnes při mši svaté příliš často musíme do presbytáře hledět en face na trůnícího člověka, byť kněze. Zatímco Kristus je odstrčen do ústraní.

 

Modernista bez rozpaků z hlavního oltáře odstraní ústřední sochu Madony, po staletí uctívanou a půjčí ji na výstavu, která slouží světské prezentaci. Obhájí si to i teologicky, hlavní je prý společenství věřících v Kristu, Madonu k tomu nepotřebuje.

 

Dnes jsou mnozí kněží tak zhlouplí neustálým zdůrazňováním společenství, že jsou kvůli tomu schopni úplně zničit liturgický prostor katolického kostela a přeměnit ho na protestantskou modlitebnu.

 

 

Odborná diskuze památkářů nad dochovaným uměleckým církevním artefaktem často připomíná tanec kokem zlatého telete.

 

Na způsob a rozsah restaurování církevních uměleckých děl jsou různé pohledy, které se liší. Vystupuje zde zejména hledisko:

1Galerijní (výstavní)

2Památkářské

3Církevní (kultovní), které bývá v defenzívě proti předchozím dvěma, tzv. odborným.

 

                                                                                              J. Č.

 

 

Na stránky Katolická kultura dáno 8. 3. 2012



Zpět na hlavní stránku