Myšlenky – názory – postřehy

březen – duben 2011

 

 

Osobní poznámky. Možná jen pravda okamžiku, možná zdání, možná omyl...Víme, že Pravda dříve nebo později znovu zazáří.

 

 

Čím více se vytrácí posvátno z Církve, tím více ubývá kněží a kostely se vyprazdňují, a naopak přibývá laických zaměstnanců a úředníků, narůstá byrokracie a lpění na formálních věcech.

 

Modernista, který se ocitl u kormidla, nechce Církev duchovnější, ale jde mu hlavně o to, aby se navenek vyrovnal světským institucím. Je na vrcholu blaha, když se může prezentovat na veřejnosti a ve své pýše si namlouvá, že tím pracuje pro Církev.

 

Církevní školství, které důsledně nezavádí katolickou nauku (katechismus), je k ničemu. Je to sůl, která nemá chuť. Je to paralelní struktura té světské, která sama sebe relativizuje a ukazuje, že náboženství není důležité.

 

Kněz, který dnes – k velkému úžasu – obléká kleriku či vystupuje na kazatelnu, ještě nemusí mít tradiční katolické názory. Důvody, proč to dělá, jsou totiž velmi rozličné.

 

Ten, kdo se dnes pohoršuje nad „brutálními obrazy“ hnutí Stop genocidě a přitom říká: „já jsem také proti potratům“, se příliš neliší od většinové pohanské společnosti. Nechá se pohodlně unášet jejím proudem a je spokojen se svým soukromým postojem ve své ulitě.

 

Vždy, když dojde na srovnání zbožnosti české a moravské nebo slovenské, Čech se obvykle pyšně pochválí, že jeho zbožnost je opravdovější, lepší, kvalitnější, žádný folklór. Ve své nadutosti nevidí, že po roce 1989 katolíků v Čechách stále ubývá a že už ani nepoznají co je a není katolické..

 

Tradičně smýšlející kněz se dnes nutně dostává do konfliktu mezi svým svědomím a poslušnosti nadřízeným. Přinejmenším v případě způsobu podávání sv. přijímání.

 

Sebehorlivější mládežnické aktivity nemohou nikdy nahradit příklad rodičů, kteří vychovávají své děti nikoliv v euforii, ale v bázni Boží.

 

Bez upřímné a pravidelné svaté zpovědi není církev již katolická.

 

Zbožnost a bázeň Boží se projevuje chováním, gesty modlitby i oblečením. Není opravdové úcty bez uctivého oblečení.

 

Kritika dvoutisícileté minulosti Církve patří k profesní povinnosti modernisty, naproti tomu epizoda posledních 40 let je považována za absolutní a nekritizovatelný vrchol církevních dějin.

 

Někdy člověk nemůže udělat nic víc, a nic méně, než po útocích nepřátel vytrvat a neopouštět pozici. Mlčet a trpělivě stát na původním místě. Může to znamenat více než triumf z vyhrané bitvy.

 

Mnoho lidí dneška, bohužel i pomýlených katolíků, ať vědomě či nevědomě, uctívá demokracii jako modlu, jíž je třeba vše obětovat (přizpůsobit). Dle tohoto omylu se křesťanství musí vejít do demokracie.

 

Uvádění Motu propria "Summorum Pontificum"z roku 2007 do praxe bez povolení biskupa (jak je deklarováno), je za současného stavu téměř nemožné. Katolík totiž nemá ani svého kněze, který by uměl sloužit klasickou katolickou liturgii, ani posvátný prostor (kapli, kostel), kde by mohla být sloužena. Pokud si sežene kněze, jenž je nebo není zařazen v jeho diecézi, stejně je odkázán na souhlas místního biskupa, který si vyhradí právo rozhodovat a povolovat.

 

Dojde-li ke konfliktu horlivého pravověrného kněze se světskou sférou, postaví se obvykle jeho modernistický nadřízený na stranu světskou, za což je od ní chválen. Kněz, jenž ve skutečnosti hájí Církev a Boží věci, je označen za problematického a mnohdy šikanován.

 

Příznakem modernistické krize, jež je v mnohém podobná krizi osvícenské, je mimo jiné neúcta církevních představitelů ke starobylým řádům. Zástupce státní instituce, který má společenské postavení, je dnes respektován jako větší autorita než opat kláštera.

 

                                                                                                       J. Č.

 

 

Na stránky Katolická kultura dáno 13. 4. 2011

 



Zpět na hlavní stránku