Jaroslav Olšava : Údržbáři chrámu (Katolické kostely)

Motto:
Pane, miluji tvůj dům, kde přebýváš
a místo, kde sídlí tvá sláva
Žalm 25,8


Dva příběhy inspirované zápisy ve farní kronice. Dvě sondy do života kněží v jedné a téže farnosti na Českomoravské vysočině. První působí v době josefinismu 18. stol. a druhý zhruba o 100 let později v době stupňujícího se proticírkevního liberalismu. Naše ukázka je z příběhu prvního, kdy se setkává nově přišlý duchovní správce s biskupským vikářem.

... Po modlitbě se vydali pěšinou směrem k hradu, kde už v oknem svítili. Posadili se na lavičku pod věkovitou lípu. Pan vikář nahlédl do dutiny stromu, jestli se tam někdo neskrývá, podíval se i vzhůru a řekl: Když chceme mluvit o choulostivých věcech, musíme být opatrní. Náš císařpán Pepík, jak mu říkají lidé na vsi, je takový maniak. Posedlo ho novotářství. Je to ovoce osvícenství. Oni tihle rozumbradové si myslí, že mají patent na rozum. Podle mě nejsou nositelé světla, které rozptyluje temnotu nevzdělanosti a zaostalosti, jsou to bludičky, hopsající nad bažinou. Snaží se dělat dojem bezpečného světla, zatím svádějí lehkomyslné do záludného bahna. Bratře, strom se pozná podle plodů, řekl náš Pán. Osvícenci věří jen tomu, co vidí, a náboženskou víru neuznávají. Jsou to prakticky neznabozi. Jistým způsobem zachovávají dekorum nábožnosti, některé kostely nechávají kvůli obecnému lidu, protože dobře vědí, že lidé náboženstvím vychovaní budou poctivě pracovat na pány a jejich křivdy nebudou řešit stínáním hlav otrokářů. S tím oni počítají, proto naše náboženství tolerují. Solí v očích jsou jim kláštery. Proč asi? Protože se tam svobodně pěstuje věda a umění, protože se tam zachovává rozumný řád modli se a pracuj, protože se odtud šíří mezi lid česká řeč, úcta k mateřštině, a tak je národ chráněný před poněmčováním. Taky jim je trnem v očích majetek jako jsou lesy, rybníky a pozemky. Jsou to odkazy dobrodinců, aby se z výtěžku konala dobročinnost, podporovalo se vzdělání chudých a vydržovali se umělci. Je v tom obyčejná závist. Nadutí osvícenci prohýřili poživačným životem své jmění, a pak si našli nový zdroj příjmů. Zabavují majetek klášterů. Je však zajímavé, že byly ponechány v činnosti takové řády, které se staraly o školy, nemocnice a starobince. Těžkou a špinavou práci rádi tihle osvícení panáci přenechávají přece jen klášterníků. Ale jak se říká, něco zlé bývá na něco dobré,viďte pane bratře?" O hodně mladší byl páter Antonín. Naslouchal pozorně výčtu černých stránek této doby a mlčel, když mluvil představený. Sám toho věděl také dost. Kolik chrámů bylo vyklizeno a přeměněno na skladiště zboží, vojenské munice nebo na stáje pro koně. Mnoho kostelů i kaplí bylo prostě zbořeno a jejich zřícenina straší jako smutné siluety na obzoru krásné české krajiny. Klášterní knihovny byly rozprodány za pakatel v dražbě občanům a hokynáři do listů vzácných rukopisů balili prodávanou cibuli nebo koření. Obrazoborectví vždycky kráčí stejným krokem s bezbožectvím. Kdo nevěří v Boha a věčnost, nestrpí stavby nebo předměty, které by mu to připomínaly. Je to obyčejný strach před smrtí a Božím soudem. Proto byla taková zběsilost navoněných a v parukách nafintěných panáků proti místům, kam se lid uchyloval k modlitbě, kde si udržoval svou mateřštinu a kde si zoceloval charakter, aby se neohýbal a nelízal paty vrchnosti...

Knihy Jaroslava Olšavy:
Vánoční pohádky a povídky, Vizovice 1991.
Hledání pokladů, Třebíč 1993.
Kvetoucí růže a plevel, Vizovice 1994.
Nalezený poklad 1997.
Cesta kněze za volantem, Skuhrov 1998.
Vinice Páně a kamenolom Boží, Skuhrov 1999.
Jiskry v popelu, Skuhrov 1999.
U táborového sporáku, Skuhrov 2000.
Království Boží slíbeno ponižovaným, Skuhrov 2001.
Údržbáři chrámu, Skuhrov 2002.
Pastýř mezi vlky, Skuhrov 2003.


O autorovi: Jubileum kněze a spisovatele Jaroslava Olšavy, in Report č. 4, 2002, s. 33.

Zpět na hlavní stránku