Oživujme kapličky a Boží muka

Ten, kdo prochází naší vlastí s očima otevřenýma, nemůže si nepovšimnout, že území Čech a Moravy je doslova poseto pomníky křesťanské víry. Kromě kostelů, kaplí a zvoniček, může srdce vnímavého poutníka potěšit velké množství drobné sakrální architektury, působící téměř vždy podivuhodně v harmonickém sepětí s krajinou. Jedná se zejména o tzv. Boží muka a jednoduché výklenkové kapličky, stavěné v polích, u cest, na krajích obcí, někdy i v ohradních zdech či jako součásti obytných domů.


Božími muky jsou míněny především štíhlé sloupky, buď kamenné nebo zděné, výjimečně dřevěné. Jejich tvar snad vychází z představy sloupu, u kterého byl bičován Ježíš Kristus. Kamenný sloup zpravidla zakončuje tzv. lucerna z téhož materiálu, do níž se dávala hořící svíce, plastika či obrázek světce; úplně na vrcholu bývá kovový kříž nebo soška. Dřík někdy zdobí reliéfy zobrazující ukřižování nebo nástroje Kristova tělesného utrpení: vedle důtek tu můžeme vidět např. trnovou korunu, kopí, houbu s octem aj. První zpráva o existenci Božích muk pocházejí ze 14. stol. a k nejstarším zachovaným exemplářům z kamene na našem území patří ukázky datované do 15. století. Většinou se setkáme s případy mladšími, nejčastěji ze 17. až 19. století (podobná produkce pokračuje ještě v 1. polovině 20.- století, využívá se i umělý kámen). V některých oblastech však tento typ kamenných sloupků zcela chybí.
Početnější skupinu tvoří cihlová Boží muka, kterým lidé běžně říkají kapličky, na Moravě jsou někdy označovány jako "poklony". Jejich hmotu většinou člení zdrobnělé architektonické články jako římsy, štítky nebo niky, určené pro uložení sošky nebo obrázku. Některé formy již tvoří přechod k typu kapliček, neboť jsou v průčelí vybaveny větším zamřížovaným výklenkem, v němž lze umístit drobný oltářík. Dispozice má v sobě někdy i symbolický obsah, např. trojúhelníkový půdorys (symbol Nejsvětější Trojice). Autory této skromné architektury byli většinou venkovští zedníci, samouci a prostí lidé, kteří tvořili pod vlivem místních stylových staveb, které viděli ve svém okolí: kostelů, zámků a měšťanských domů. Proto i zde nalezneme vliv dobového slohu, zejména baroka, klasicismu a historismu. Většina těchto stavbiček pochází z 18. a 19. století a dosti často je spatříme v působivé konfiguraci s mohutnými stromy (zasazenými podle zvyku současně s dostavbou a posvěcením kapličky), ale i osamoceně na návrších, na křižovatkách cest apod.


Nás ovšem nezajímá drobná sakrální architektura z vědeckého nebo jen estetického hlediska, ale chceme si jí povšimnout očima našich zbožných předků. Ti ji stavěli na svých pozemcích především ke slávě Boží a proto, aby vybízela je samé nebo i kolemjdoucí k pozdvihnutí mysli k Bohu, k modlitbě. Většinou se stala podnětem ke stavbě nějaká konkrétní událost ze života (poděkování za uzdravení, památka na zemřelou osobu, neštěstí, živelná pohroma apod.). Estetická hodnota této tvorby je značná, avšak druhotná - tak jak je tomu ostatně v případě celé naší křesťanské kultury. Na počátku vždy bývá láska k Bohu a touha po nebeském království. Krása díla, ať již profesionálního nebo lidového tvůrce, je pak samozřejmým druhotným produktem oslavy Boží.
Citlivé duše se smutkem pozorují, jak mnoho se ovšem změnilo myšlení lidí. Jen málokoho dnes tyto skromné křesťanské památky zajímají, ba ani katolíky vůbec nenapadne, že je to něco krásného, vznešeného a pravdivého, čeho by si měli vážit. Je dobře, že k těmto památkám nenahání houfy senzacechtivých turistů reklamy a cestovní kanceláře, že se tu zatím nevybírá vstupné, že u nich nejsou parkoviště a hotely. A je krásné, že k nim můžeme přicházet sami pěšky a navozovat tak důvěrný kontakt s našimi předky i krajinou domova. Mohou být cílem našich vycházek - jakýchsi malých soukromých poutí.
Bohužel, dnes již jsou Boží muka a kapličky vesměs prázdné (i když jednotlivé oblasti naší vlasti se v tomto směru dosti liší). Chybí v nich "srdce", nejsou tu sošky ani obrázky, ani žádné poselství. Stejně jako kostely totiž trpí mohutnou vlnou svatokrádeží, která přišla po roce 1989 a řádí dodnes, aniž by si společnost uvědomovala, co se tu vlastně děje. Dnes jsme svědky obrovských útoků proti katolické Církvi a proti životu vůbec, drancování kostelů a znesvěcování svatostánků i v období tzv. míru a demokracie. Jistý podíl na tom má i bezradnost a uzavřenost katolíků, kteří si odvykli hlásit o svá práva. Je smutné, když zvídavý příchozí dojde ke kapličce a zjistí, že je prázdná. Dnes jsem již nesměřují dívky a děti, aby tu položily věneček květin, dnes se zde již nemodlí rolník, který opodál pracoval na poli. Chodí sem zloději, aby kradli.


A přece, nemusíme kapitulovat před zlem. Naopak, můžeme hledat nové způsoby oživování našich křesťanských památníků. Je tu velké pole působnosti pro nás, katolické laiky. A nevyžaduje to téměř žádné finanční prostředky. Vlastně záleží nejvíce na ochotě, obětavosti a citu. Tak například lze do výklenků připevňovat (s patřičným citem) a obměňovat výrazným písmem psané výroky Ježíše Krista, biblické citáty (zejména Desatero Božích přikázání), krátké modlitby a podobně. Ty mohou přivést k zamyšlení náhodné kolemjdoucí a zvídavé, samostatně myslící turisty. V tomto směru je třeba si uvědomit, že mnoho našich lidí nezná nejzákladnější pravdy víry a o křesťanství nikdy nic jiného neslyšelo, než co předkládají ateističtí učitelé a "nezávislé" sdělovací prostředky. V jistém smyslu lze mluvit o pohanské společnosti, o misijním území, v němž má (svým způsobem) působit každý pokřtěný katolík. Nápisy je dnes možno celkem snadno množit kopírovací technikou a lze je psát počítačem nebo ručně tuší, černým fixem apod. neostýchejme se nápisy na tuhém papíru připevnit i na objekty zcela zpustlé. Právě zde může mít poselství působivý účinek. Počítejme s tím, že zlí nebo hloupí lidé (a samozřejmě též nepřízeň počasí) budou tyto nápisy strhávat, ale to by nás nemělo odrazovat, abychom se o obsah kapliček dále starali a vybízeli k tomu i své přátele. Můžeme sem připevňovat i reprodukované obrázky Panny Marie a světců či dokonce vlastní tvorbu (hliněné nebo sádrové sošky, malby na dřevě, plechu), a to nejlépe ve vztahu k původnímu vybavení nebo zasvěcení, pokud je známe. Zde mohou velmi pomoci děti, které je třeba na taková místa vodit a svěřovat jim "umělecké zakázky". Dětská tvorba je zvlášť čistá a milá, protože není zatížena různými formalistickými předsudky a šablonami. Pro takovou činnost nepotřebujeme žádná zvláštní povolení.
Jinak je tomu při zásazích, které ovlivní celkový vzhled či technický stav. K nejjednodušším technickým úpravám těchto objektů patří obílení vápnem, jehož účinek estetický i konzervační je většinou velmi dobrý. Ten, kdo by chtěl provádět jakékoliv opravy, by si měl být vědom toho, že kaplička někomu patří. nejčastěji jde o majetek obce, případně o majetek soukromý, výjimečně státní. Některé objekty jsou evidovány jako kulturní památky. Proto je vždy třeba se náležitě informovat na památkovém ústavu u pracovníka odpovědného za příslušný okres, a na obecním úřadu. Vyplatí se kontaktovat též úřad tzv. obce s rozšířenou působností, neboť zde můžeme získat finanční pomoc. S opravami se rozhodně neukvapujme a mějme na paměti, že méně může znamenat více. Mnozí horlivci v dobrém úmyslu velmi nevkusně poničili prostou krásu, kterou nám zanechali předkové (např. výměnou šindelové nebo taškové krytiny za plech či eternit, nevhodnými nátěry, cementovými omítkami nebo dokonce okachličkováním apod.). S tím úzce souvisí i vztah posvátného objektu k okolí. K odstrašujícím ukázkám patří vystavění sloupů elektrického vedení, reklamních billboardů v těsném sousedství, instalace rozhlasových ampliónů nebo televizní antény na střechu kapličky a řada dalších smutných projevů absence citu pro řád a krásu. Při cestách po našem venkově zjistíme, jak je ta která obec postižena materialismem, projevujícím se mimo jiné počtem a mírou nevkusu novostaveb obytných domů, mnohdy obludných tvarů a rozměrů, přitom však s pochybným účelem. Kontrast s tradiční zástavbou, a pochopitelně i s našimi posvátnými místy, je obrovský a děsivý. Ale tomu by mohla být věnována samostatná úvaha.


Nejen v souvislosti s opravami je dobré shromáždit k objektu co nejvíce podkladů a kromě historických dat a popisu s fotografiemi zaznamenat i pověsti a vyprávění pamětníků, které se k němu vztahují. Často objevíme zajímavé události ze života obce nebo zvláštní vztah místních obyvatel k určitému světci, milostnému obrazu nebo jinou zajímavost, a to třeba právě z doby komunistické totality či ze současnosti. Nebojme se tyto informace publikovat nejen ve farních věstnících, ale i ve světském tisku (regionální noviny, obecní zpravodaje, vlastivědné sborníky aj.). Je to záslužné, neboť tak uchováváme tradici pro naše potomky a zároveň dáváme dobrý příklad ostatním lidem dobré vůle.


Ale jednu věc konejme stále a v tichosti. Vždy, když přijdeme k některé kapličce, pomodleme se alespoň krátce. Děkujme Pánu Bohu a prosme o pomoc pro nás a celou naši vlast. A svěřme se Panně Marii, neboť skrze Ni byla r. 1993 naše země Bohu zasvěcena.
Potom můžeme zakončit tento článek mottem: "Oživujme kapličky a kapličky oživí nás.".

Jiří Černý


Otištěno in: Immaculata, roč. VI., č. 6, 1997, s. 19 - 21.

Zpět na hlavní stránku