Pavel Zahradník: Názor na beatifikaci Jana Pavla II.

 

Přinášíme názor historika PhDr. Pavla Zahradníka na chystanou beatifikaci Jana Pavla II. Je možné, že mnozí čtenáři budou pohoršeni informacemi zde obsaženými, neboť ty nejsou v souladu s mediálně živenými klišé, na něž jsou zvyklí. Ponecháme-li stranou otázku, kde je pravda (ostatně tu, jak věříme – a historie nám to dokazuje - Pán Bůh dříve či později dá najevo), pak je třeba rozhodně vycházet ze zásady, že je správné poskytnout prostor i kritickým hlasům, které jsou momentálně v menšině. Žijící lidé totiž mají sklon podléhat stejnému klamu jako zástupy jejich předků, totiž že právě jejich doba je ta „pravá“, že znají pravdu a odvěká tajemství lépe a že jejich názory jsou konečně ty správné. Iracionální euforie většiny, vyrůstající dnes výhradně ze zprostředkovaných informací a určitého druhu propagandy, považuje odlišný názor za zpátečnický a snaží se jej umlčet (někdy i drasticky), přestože tento vychází z faktů, nikoliv jen z pocitů a subjektivních dojmů.

 

Kriticky uvažující člověk, a církevní historik zvláště, by ovšem měl počítat přinejmenším s jedním logickým předpokladem. Jestliže nebyla Církev uchráněna krizí a excesů v minulosti, je třeba připustit, že jich nemusí být uchráněna ani nyní. Jestliže byli svatí, dobří, horší i špatní papežové v minulosti, není pravděpodobné, že by to v době nedávné, současné a budoucí mělo být jinak.

 

                                                                                                                                 L. B.

 

 

 

NĚKOLIK  POZNÁMEK  K  BEATIFIKACI  PAPEŽE  JANA  PAVLA II.

.

Pavel Zahradník

 

Počátek roku 2011 přinesl dvě nemilé zprávy, které mezi katolíky vyvolaly o to větší otřes, že s nimi, jak se zdá, nikdo nepočítal. První z nich byla skutečnost, že papež Benedikt XVI. hned v první den nového roku oznámil šokovaným poutníkům na svatopetrském náměstí, že svolal celosvětové mezináboženské modlitební setkání, přičemž se výslovně odvolal na první takovéto setkání, které se konalo v Assisi před 25 lety; tuto modloslužbu, konanou nadto v katolických (!) chrámech, s níž tehdy sám vyjadřoval zřetelný nesouhlas, nyní nazval „velkým historickým gestem mého předchůdce.“ Druhá rána pak byla zasazena 14. ledna, kdy papež sdělil, že již 1. května bude blahořečen jeho předchůdce Jan Pavel II.; beatifikační obřad se má konat ve Vatikánu a předsedat mu bude sám Benedikt XVI. Zvláště první oznámení vyvolalo mezi katolíky poměrně silnou vlnu nesouhlasu, projevovanou četnými články v tisku a dalšími protestními vyjádřeními; ne všichni si přitom uvědomovali že svolání „nového Assisi“ je jen logickým důsledkem rozhodnutí o beatifikaci Jana Pavla II., který jako první papež v dějinách takovéto blasfemické shromáždění zorganizoval. My se nyní chceme zabývat pouze druhou z těchto lednových egyptských ran (doufejme, že nebude následovat ještě osm dalších…), totiž ohlášenou beatifikací Jana Pavla II.

Je obecně známo, že doba po roce 1962 je poznamenána nejen hlubokou krizí Církve, kterou se již nikdo neodvažuje popírat, ale také s ní spjatou neméně hlubokou krizí papežství. Po několika staletích, během nichž jsme díky reformě Církve, provedené Tridentským koncilem, již odvykli od nemilého divadla střídajících se nehodných papežů, nyní jsme konfrontováni s úpadkovým papežstvím druhé poloviny 20. a počátku 21. století. Zažíváme tedy podobný úděl jako naši vzdálení předkové, současníci barbarských papežů 10. století, nelítostně bojujících o to, které ze soupeřících římských rodin se podaří papežského stolce se alespoň načas zmocnit, či jiní z našich předchůdců, kteří byli svědky dvojpapežství a trojpapežství na přelomu 14. a 15. století či renesančního papežství o století později. Již jsme přivykli tomu, že počínaje pontifikátem Jana XXIII. je každý následující papež vždy výrazně horší než jeho předchůdce; samého dna pak tento pád pokoncilního papežství dosáhl právě za pontifikátu Jana Pavla II. Teprve pontifikát Benedikta XVI. znamenal v tomto ohledu jistý (pravda, nepříliš zásadní) zlom; nynější papež sice nepochybně kráčí ve stopách svého nešťastného předchůdce, ale přece jen se dosud snažil vyhýbat se alespoň jeho nejhorším excesům. Stejně jako Jan Pavel II., i Benedikt XVI. navštívil mešitu, ale korán přece jen nepolíbil, navštívil synagogu, ale talmudské židy nenazval „staršími bratry“ křesťanů, na rozdíl od svého předchůdce, který deklaroval uvalení exkomunikace na čtveřici biskupů Kněžského bratrstva sv. Pia X., z nich exkomunikaci naopak sňal, klasický římský ritus pak neponechal v katakombách či odkázaný na rozpačitý indult, ale svým motu proprio „Summorum Pontificum“ jej ve velké míře vrátil do katolických chrámů. Jelikož pak nejpohoršlivějším ze všech výstřelků Jana Pavla II. byla beze všech pochyb právě modloslužba v Assisi, je přirozené, že s jejím zopakováním (byť se pravděpodobně odehraje v poněkud decentnějším hávu) nynějším papežem nikdo nepočítal; pokud pak jde o beatifikaci Jana Pavla II., právě v posledních dvou letech vysvitla jistá světélka naděje, že se jejím četným kuriálním odpůrcům podařilo tento skandální akt zastavit. Tím hlubší bylo ovšem zklamání, jež přinesla zmíněná papežova lednová veřejná vystoupení.

Nechceme se tu zabývat rozborem celého, neobvykle dlouhého pontifikátu polského papeže, jejž budou v budoucnosti podrobně zkoumat stovky či spíše tisíce církevních historiků i teologů. Ti se budou jistě vyjadřovat k náboženskému i politickému obsahu četných papežových veřejných vystoupení, budou zkoumat jejich teologickou korektnost, ty jejich pasáže, jež jsou v souladu s katolickou vírou, budou porovnávat s těmi, jež při nejlepší vůli za takové pokládat nelze, zvláště kriticky budou nepochybně hodnotit papežův extrémní ekumenismus a synkretismus, pozornost pravděpodobně věnují i četným teatrálním výstupům, ve kterých si Jan Pavel II. (jenž se, jak známo, chtěl původně věnovat divadlu) tak liboval, a posoudí také nepříliš důstojný celkový styl pontifikátu papeže, jenž byl až příliš synem své úpadkové doby. O některých z jeho nejhorších počinů, týkajících se vesměs již vytčených papežových neoddiskutovatelných synkretistických sklonů (teologové se tu budou muset vyslovit k otázce, lze-li některá z papežových gest považovat přinejmenším za nepřímá zapření víry), už byla učiněna zmínka v předcházejícím odstavci, připomeňme tu však alespoň některé další papežovy podivné aktivity, jež měly, jak už nyní víme, tak negativní vliv na osudy katolického náboženství na celém světě.

Už Pavel VI. porušil tradici novodobého papežství, podle níž papežové během svého pontifikátu neopouštěli Řím či jeho nejbližší okolí, a jako papež vykonal celkem devět zahraničních cest. Jan Pavel II. se však ukázal v této oblasti skutečným rekordmanem – jeho 104 (!) zahraniční cesty nebudou asi dlouho, pokud někdy, překonány. Jako Dionýsos, doprovázený tlupami bakchantek, se papež, obklopený zástupy infantilní „křesťanské mládeže“, tohoto děsivého vynálezu Druhého Vaticana, po celé čtvrtstoletí potuloval po světě a dával se oslavovat svými mladistvými ctiteli. Tyto papežovy cesty, patřící mnohdy spíše do oblasti zábavního průmyslu než do oblasti striktně náboženské, v tradičních katolických zemích zjevně přinejmenším nic nepokazily; tamní zbožní věřící většinou přehlíželi či nechápali podivné dvojsmysly, které se často v papežových projevech vyskytovaly. Zato v zemích, kde katolíci žijí v menšině spolu s příslušníky jiných náboženství, tyto cesty leckdy způsobily nesmírné škody, což jsme ostatně i u nás poznali z vlastní zkušenosti.  Ústředním bodem jeho první cesty do naší země byla jakási „rehabilitace“ Jana Husa, kterou nepřátelé Církve dodnes katolíkům škodolibě připomínají. Zatímco u nás se papež pochvalně vyjadřoval o Husovi, německé katolíky pro změnu nepříjemně překvapil uznáním údajných Lutherových zásluh o duchovní obnovu Církve. V Africe pak papežova přátelská setkání s místními šamany na některých místech (obzvláštní skandál vzbudila papežova účast na animistických obřadech v Togu v roce 1985) zničila práci misionářů mnoha desetiletí – místní obyvatelé celkem logicky uvažovali, že je zřejmě zbytečné vyznávat náboženství bílých lidí, když sám jejich vůdce se s úctou utíká k pohanským čarodějům.

Snad nejvíce se Jan Pavel II., zvláště mezi nekatolickou veřejností, proslavil jako „papež omluv.“ Nemůžeme ho samozřejmě považovat za původce samotného vynálezu těchto falešných omluv, onoho samolibého „bití v cizí prsa“, které už po několik desetiletí pilně provozují snad všichni přední evropští i američtí politici, pro něž je tato procedura jistě příjemnější a pohodlnější než pokorné přiznávání vlastních vin. Jan Pavel II. pouze tuto praxi zavedl do katolické Církve, kde ji ovšem vykonával v takové intenzitě jako nikdo jiný; vplul přitom přímo do hlavního proudu pokoncilního katolicismu, tohoto skutečného náboženství nenávisti, zaměřené proti celé dvoutisícileté minulosti Církve a vrcholící  právě za pontifikátu Jana Pavla II. Zvláště jubilea roku 2000 využil papež k tomu, aby Církvi zasadil tak těžké rány, jak to nedokázaly zástupy protikřesťanských propagandistů minulosti. Zatímco mezi nekatolíky papežovo počínání vzbuzovalo spíše posměch (Bohumil Doležal tuto papežovu omlouvačskou mánii označil za „chorobnou potřebu omlouvat se za všechno a při každé příležitosti“, tedy za nemoc, kterou výstižně nazval syndromem Jana Pavla II.), katoličtí křestané, kteří se v dřívějších dobách modlívali „o vyvýšení (exaltationem) svaté Církve“, nyní s nesmírnou bolestí v srdci sledovali, jak se nehodný náměstek Ježíše Krista systematicky věnuje pravému opaku, totiž ponižování Církve, v jejímž čele z dopuštění Božího stojí. Je ovšem pravděpodobné, že papež neměl v úmyslu Církev poškodit, nýbrž že mu šlo pouze o pyšné vyzdvižení vlastní osoby na úkor svých předchůdců, nic to však nemění na tom, že následky těchto jeho deklarací byly katastrofální.

Jistě i na pontifikátu Jana Pavla II. se najdou pozitivní momenty, byť jich zřejmě nebude příliš mnoho. Obvykle bývá v tomto případě připomínán papežův postoj k závažným bioetickým otázkám, v nichž kupodivu neoblomně zastával jednoznačně katolická stanoviska (ponecháváme tu stranou otázku, zda k obdobným postojům dokázal přimět i jiné biskupy či teology). Pro nás pak značný význam mělo papežovo působení na poli politickém, které znamenalo naprostý rozchod s politikou Pavla VI., jež se vyznačovala nejen bezhraničnou ústupností vůči světovému komunismu, ale mnohdy i spoluprací s hlasateli této zločinné ideologie. Na druhé straně je ovšem třeba si uvědomit, že Jan Pavel II. současně s ukončením politiky nadbíhání komunismu zahájil novou, neméně zhoubnou politiku, totiž politiku bezvýhradné kapitulace před světovými židovskými organizacemi, jejichž příkazy bez reptání plnil; v této politice, jejímiž milníky byly například spor o osvětimský klášter karmelitánek, návštěva římské synagogy či servilní výroky o „hříchu antisemitismu“ nebo „starších bratrech“, pak bohužel pokračuje i jeho nástupce.

Posuzujeme-li dnes celý dlouhý pontifikát Jana Pavla II., v nějž mnozí katolíci při jeho nástupu vkládali značné naděje, vidíme, že Jana Pavla II. můžeme nesporně zařadit mezi nejhorší papeže celých dvoutisíciletých dějin Církve a postavit jej tak po bok papežů Liberia, Honoria I., Klementa V., Klementa XIV. či Pavla VI. Přesto však není pochyb o tom, že i mezi katolickými křesťany má Jan Pavel II. stále ještě nemalé množství stoupenců či přímo fanatických ctitelů. Příčina je tu celkem nasnadě. Jak známo, průměrný dnešní, „pokoncilní“ katolický křesťan, ať už vědomě, nebo nevědomky, rozděluje 265 papežů, kteří dosud stáli v čele Církve, na dvě nestejně veliké skupiny. Papežové po roce 1962 jsou pro tohoto katolíka nekritizovatelní, jejich slova jsou přijímána s nadšeným aplausem, vůbec chování vůči nim připomíná ani ne tak chování milujícho syna, jako spíše oddaného otroka. Postoj například středověkého katolíka, člověka silné víry, který dovedl velmi dobře rozlišovat mezi vysokým papežovým úřadem na jedné straně a jeho mravními či intelektuálními vlastnostmi, mnohdy nijak vynikajícími, na straně druhé, je pro nejistého moderního katolíka, obklopeného nevěreckým světem, nepochopitelný a raději se snaží jak jiné, tak sám sebe neustále přesvědčovat o tom, že každý stávající papež je světcem a géniem v jedné osobě. To ovšem neplatí pro papeže z doby před rokem 1962, zvláště pak pro nenáviděné papeže středověké, ale stejně tak papeže renesanční či barokní; ti jsou pro něj spíše opovrženíhodnými bytostmi, za které je třeba se stydět, neustále se od nich distancovat, jejich činy s odporem odsuzovat a přitom zdůrazňovat, že „dnešní Církev je už naštěstí jinde.“ Takovémuto postoji jsou katoličtí kněží i laici systematicky učeni již takřka padesát let; důležitou roli v této pochybné výuce pak hráli i sami „pokoncilní“ papežové, na prvním místě pak sám Jan Pavel II. Těmto katolíkům je tedy třeba s důrazem připomenout, že každý, opravdu každý (ano, i středověký nebo barokní!) z papežů je nástupcem sv. Petra a náměstkem Ježíše Krista a že kritika některých počinů papežů z dávných dob, dnes tak obvyklá, není sama o sobě o nic lepší než obdobná kritika papežů „pokoncilních“; ty, jež kritika papeže Wojtyły snad pobuřuje a kteří se, postiženi pštrosím syndromem, snaží nějak omluvit i nejhanebnější z jeho činů, je pak třeba vyzvat, aby si poctivě, s rukou na srdci sami zodpověděli otázku, zda by byli stejně pobouřeni obdobnými kritickými výtkami, snášejícími se na hlavu kteréhokoli ze středověkých či barokních Klementů, Inocenců či Bonifáců..

Jak se však mohlo stát, že se vůbec mohla objevit myšlenka, na první pohled neuvěřitelná, na zahájení beatifikačního procestu takovéhoto papeže? Tu je třeba nejprve zdůraznit, že na rozdíl od kanonizace, při níž podle většiny katolických teologů, kráčejících zde ve stopách Suárezových, jsou věřící zavázáni ve svědomí bez jakýchkoliv pochyb přijmout deklarovanou skutečnost, že zesnulý je světcem (sv. Tomáš Akvinský se ovšem domnívá, že v tuto neomylnost kanonizace máme věřit jen zbožnou vírou, tedy jen takovou, která nevylučuje zcela možnost omylu), u beatifikace není sebemenších pochyb o tom, že beatifikační dekrety se netěší privilegiu neomylnosti. Samozřejmě katoličtí věřící vždy vycházeli z předpokladu, že akt beatifikace byl proveden po pečlivém prozkoumání všech okolností života i smrti dotyčné osoby i po důkladném prostudování písemností, jež kandidát blahořečení po sobě případně zanechal, a proto takováto rozhodnutí příslušné kongregace vždy s úctou přijímali; fakticky tedy každý blahoslavenec byl po zveřejnění beatifikačního dekretu již věřícími pokládán za světce. Tato situace se však změnila v roce 1983. Apoštolská konstituce „Divinus perfectionis Magister“, kterou Jan Pavel II. vydal 25. ledna 1983, zrušila starý beatifikační a kanonizační proces, jenž platil od roku 1587, a nahradila jej  novým, výrazně zjednodušeným procesem, který poté Janu Pavlu II. umožnil blahořečit a svatořečit více osob, než učinili dohromady všichni jeho předchůdci během několika staletí; byli jsme tak svědky skutečné „inflace svatořečení“, o které s takovým znepokojením mluvil ještě kardinál Ratzinger. Je přirozené, že při tomto tempu a při laxním postupu v těchto novějších beatifikačních procesech mohlo dojít (věříme však, že v naprosté menšině případů) i k beatifikacím neoprávněným; určitá opatrnost v přijímání jednotlivých beatifikačních dekretů, která před rokem 1983 byla pro katolického křesťana spíše jen teoretickou eventualitou, se proto nyní stala zcela reálným požadavkem.

Po II. vatikánském koncilu se nadto ujala praxe, že v podstatě automaticky je dříve či později po smrti každého papeže zahajován jeho beatifikační proces; iniciátoři tohoto prazvláštního zvyku, upomínajícího spíše na doby pohanských římských císařů, vycházejí zřejmě z předpokladu, že pouhý fakt, že papež se hlásil k závěrům II. vatikánského koncilu, ke konstituci „Gaudium et spes“ či k deklaraci „Dignitatis humanae“, je už sám o sobě dostačujícím důkazem jeho svatosti. Tak byly postupně zahajovány beatifikační procesy všech papežů z tohoto úpadkového období papežství – nejprve  slabošského Jana XXIII. (tento proces byl již dokonce ukončen papežovým blahořečením!), ale potom i „rudého papeže“ Pavla VI., několikatýdenního papeže Jana Pavla I., papeže-synkretisty Jana Pavla II. a můžeme předpokládat, že i po smrti současného papeže se dříve či později dočkáme obdobného postupu. V případě  Jana Pavla II. ovšem přece jenom máme co do činění s jevem přinejmenším kvantitativně, ne-li kvalitativně, značně odlišným. Od okamžiku papežovy smrti jsme totiž vystaveni mimořádně intenzívnímu tlaku, s jakým jsme se po smrti předešlých papežů nesetkávali, tlaku, jehož cílem je dosáhnout co nejčasnější beatifikace (a potom jistě i kanonizace) nehodného papeže, a to doslova za každou cenu.

Velice nepříjemně v tomto ohledu působily již televizní záběry Svatopetrského náměstí po papežově smrti. V roce 2008 poskytl P. Peter Gumpel, církevní historik, emeritní profesor Gregoriánské univerzity, dlouholetý spolupracovník Kongregace pro blahořečení a svatořečení a relátor v beatifikačním procesu Pia XII., německému deníku Die Welt velice zajímavý rozhovor, ve kterém se jako první odvážil upozornit na temné stránky probíhajícího beatifikačního procesu.1) O zmíněných scénách odehrávajících se na Svatopetrském náměstí tu s pobouřením psal: „Na Svatopetrském náměstí jsme ve dnech po jeho smrti v dubnu 2005 viděli transparenty s nápisem »Santo subito«, což znamenalo: »Ihned svatořečit.« Byly také zorganizovány jakési skandovací sbory, děly se tam vůbec podivné věci. To se mi v nejvyšší míře nelíbilo. Také v konkláve to bylo ostře káráno. Neboť takovýto proces musí začít spontánně a neměl by být organizovaný.“  Připomeňme tu, že zmíněné transparenty byly zhotoveny podle jednoho „mustru“, byly tedy nepochybně sériově vyrobeny a rozhodně nebyly  jakýmsi spontánním dílem  „Božího lidu“, jak lživě hlásala a dodnes hlásá oficiální propaganda, nýbrž dílem zcela konkrétních skupin aktivistů, pravděpodobně tvořených příslušníky některé z pokoncilních synkretistických sekt, snad fokolarínů, snad  pověstné Comunità di Sant'Egidio. S tím souvisí i slavný výrok fokolarínské guru Chiary Lubichové, která si postěžovala na to, že Jan Pavel II. bude muset podstoupit obvyklý beatifikační a kanonizační proces; ona sama by prý dala přednost kanonizaci aklamací (!), tedy pokřikem shromážděného „lidu“ („lidem“ nepochybně mínila fokolaríny, kteří by se za tím účelem v hojném počtu disciplinovaně sběhli na Svatopetrském náměstí).

Jak beatifikační proces začal, tak také pokračoval. Pětiletá lhůta, která měla podle buly „Novae leges pro Causis Sanctorum“ z roku 1983 započetí beatifikačního procesu dělit od smrti dotyčné osoby, byla pro tento případ zrušena a již 28. června 2005 (tedy necelé tři měsíce po papežově smrti!) byl beatifikační proces oficiálně zahájen. P. Gumpel zdůrazňuje, že vše se dělo s takovým spěchem, jaký on při svém takřka půlstoletém působení v Kongregaci pro blahořečení a svatořečení ještě nikdy nezažil, a dodává: „Jsem velice proti tomu, aby se tento proces odbýval tak rychle. Jako studentovi mně říkali, že vědecká biografie by se měla psát až po 40, 50 letech, teď tady chtějí soud o papežovi, který vládl 27 let. To mě osobně činí skeptickým. Ale kdo řekne v této věci Ne? To dnes vyžaduje od posuzovatele mnoho odvahy. Neboť tu je přímo fanatické zanícení, a člověk musí být proto velice opatrný.“

 První etapa beatifikačního procesu, která probíhala v Krakově, tak trvala pouze necelé dva roky; oficiálně byla uzavřena 2. dubna 2007. Již během ní se proslýchalo, že probíhá s neuvěřitelnou rychlostí, že beatifikační tribunál nezkoumá ani papežovy rukopisy, ani nijak důkladně nevyslýchá svědky jeho života, ale omezuje se na zběžné prolétnutí tiskem vydaných prací. Tyto pověsti poté potvrdila skutečnost, že až dva roky po uzavření této diecézní části procesu se na denním světle objevila papežova korespondence s jeho dlouholetou důvěrnou přítelkyní Wandou Półtawskou, která ji hodlala vydat tiskem; korespondenci proto zaslala do Říma, kde se jí dodatečně zabýval tamní beatifikační tribunál. Pro vysvětlení je třeba dodat, že lékařka a psychiatrička Wanda Półtawská patřila do okruhu nejbližších přátel budoucího papeže (zdá se ostatně, že i v době jeho pontifikátu na něj mnohdy měla  pozitivní vliv), o čemž každý, kdo měl byť jen povrchní znalosti o životě Jana Pavla II., dobře věděl. Skutečnost, že se na ni diecézní tribunál (v jeho čele stál známý liberální biskup Tadeusz Pieronek) neobrátil s prosbou, aby mu předložila vše potřebné, co u sebe uchovává, je asi stejně absurdní, jako kdyby se při beatifikačním procesu Mirka Dušína beatifikační tribunál vůbec neobtěžoval obrátit se s dotazem na Červenáčka nebo Rychlonožku.

Ani po této blamáži však beatifikační proces nebyl zastaven, nýbrž naopak vesele pokračoval dál. Po jednu dobu se však zdálo, že alespoň někteří z kuriálních hodnostářů v Římě přece jen sebrali dostatek odvahy, o jejíž potřebě hovořil P. Gumpel, a pokusili se celý podnik zadržet. V tisku se objevovala jména jednotlivých kuriálních kardinálů, kteří se k prosazované beatifikaci stavěli přinejmenším skepticky (na prvním místě býval uváděn kardinál Angelo Sodano); více podrobnostií se pak dovídáme z výpovědí zmíněného biskupa Pieronka, do celé záležitosti poměrně dobře zasvěceného, který v četných rozhovorech dával výraz svému znepokojení z protahujícího se beatifikačního procesu. Ten už 19. února 2009 poskytl římskému internetovému portálu pontifex.roma.it interview, ve kterém rozzlobeně říkal: „Respektuji Svatý Stolec, ale ptám se: Na co ještě čekají? Pro mě byl světcem a celý jeho život byl hymnem svatosti.“2)  O něco později, 4. června 2009, v dalším rozhovoru už vyslovil toto podezření: „Nevylučuji, že někdo v Římě pracuje proti beatifikačnímu procesu Jana Pavla II.“3) (Tentokrát šlo o zmíněnou již korespondenci s Wandou Półtawskou; biskup se rozčiloval, že se touto korespondencí v Římě, když už ji jednou, byť opožděně, dostali, vůbec tak podrobně zabývají.) A konečně 6. července 2009 už mluvil o „některých skupinách lidí, jak v Polsku, tak v Římě, které snad mají zájem na tom, aby se nestal svatým“, a hned se zmiňoval i o konkrétní překážce, jež by mohla beatifikaci překazit: „Myslím na historku s políbením koránu, která nemá žádný význam, je to banalita, kterou kruhy nepřátelské Janu Pavlu II. asi chtějí mávat jako zbraní. […] Jde o kolosální nesmysl bez jakéhokoli významu. Ptám se, co udělal papež špatného, když políbil knihu jiného významného náboženství, což byl čin lásky a úcty.“4) Vskutku se tehdy zdálo, že toto políbení koránu (tedy skutek, který by za normálních okolností sám stačil k tomu, aby nikoho ani nenapadla myšlenka na beatifikaci toho, kdo jej spáchal) by snad mohlo beatifikaci zastavit. Bývalý osobní sekretář Jana Pavla II. a nynější krakovský arcibiskup kardinál Stanisław Dziwisz se proto odhodlal ke lži a veřejně popřel, že by Jan Pavel II. korán vůbec kdy políbil. Lživost tvrzení kardinála Dziwisze, i jinak člověka naprosto nedůvěryhodného, byla ovšem každému zřejmá – celý incident, ke kterému došlo 14. května 1999, byl ofotografován, zaznamenán iráckou televizí a nadto jej popsal i jeho účastník, chaldejskokatolický patriarcha Raphael I. Bidawid – takže ostatní stoupenci beatifikace přešli kardinálův hloupý výmysl taktním mlčením a už se k němu raději nevraceli.

Je pochopitelné, že tyto a další zprávy z roku 2009 i z roku následujícího vzbuzovaly naděje, že beatifikační proces bude zastaven; také v tisku se postupně objevovaly informace o pokračujících protestech proti beatifikaci, pocházejících nikoli z modernistické, nýbrž z katolické strany.5) Dnes ovšem nevíme, co se v Římě odehrálo v rozhodujících měsících na konci roku 2010; tlak stoupenců beatifikace, ať již pocházel z vysokých církevních kruhů, ať z kruhů nekatolických, byl však zjevně natolik masívní, že obránci katolické víry tento boj prohráli a že nakonec došlo k oné deklaraci Benedikta XVI., o které jsem se zmiňovali už v úvodu tohoto článku. Naděje na obrat k lepšímu sice ještě definitivně nezmizela, přesto však realisticky můžeme očekávat, že Velký podvod, rozpočatý před šesti lety, bude úspěšně dovršen. Na prvního máje tohoto roku se tedy dožijeme jakéhosi nového Woodstocku – Svatopetrské náměstí bude zaplněno rozjařenými skandujícími mládežníky, hojně zastoupeni budou i fokolaríni či Comunità di Sant'Egidio, jejichž transparenty budou snad tentokrát již mazaněji zhotoveny, možná přijdou i bratří z Taizé, další nezbytná atrakce takovýchto spektáklů, a zástupy novinářů i masy shromážděných fanoušků znovu dokáží, že Jan Pavel II. opravdu náležel mezi nejpopulárnější hvězdy své doby, snad spolu s dalajlámou, Nelsonem Mandelou, lady Dianou a Michaelem Jacksonem. Křížová cesta, kterou Církev kráčí od roku 1962, tedy stále ještě neskončila…

 

1) Martin Zöller, Warum der tote Papst so schnell nicht heilig wird, Die Welt, 1.4. 2008; http://www.welt.de/politik/article1860434/Warum_der_tote_Papst_so_schnell_nicht_heilig_wird.html

2) http://www.pontifex.roma.it/index.php/interviste/religiosi/1433-ho-limpressione-che-ultimamente-il-processo-di-beatificazione-di-giovanni-paolo-ii-abbia-forse-subito-un-rallentamento-rispetto-la-santa-sede-ma-mi-domando-che-altro-aspettano-per-me-e-santo-e-tutta-la-sua-vita-fu-un-inno-alla-santita

3) http://www.pontifex.roma.it/index.php/interviste/religiosi/2164-non-escludo-che-qualcuno-a-roma-stia-lavorando-contro-il-processo-di-beatificazione-di-giovanni-paolo-ii-leggo-sui-giornali-cose-spesso-infondate-il-carteggio-con-la-signor-poltawska-e-enorme-ma-irrilevante

4) http://www.pontifex.roma.it/index.php/interviste/religiosi/2382-non-esistono-motivi-per-ritardare-la-beatificazione-di-giovanni-paolo-ii-i-giornalisti-che-riportano-notizie-con-lintento-di-turbare-il-processo-agiscono-in-modo-immorale-giovanni-paolo-ii-fa-paura-

5) Viz například: Damian Thompson, Why some conservative Catholics want to stop Pope John Paul II being made a saint, Daily Telegraph, 18. 8. 2009; http://blogs.telegraph.co.uk/news/damianthompson/100006738/why-some-conservative-catholics-want-to-stop-pope-john-paul-ii-being-made-a-saint/

 

 

Na stránky Katolická kultura dáno 8. 2. 2011



Zpět na hlavní stránku