Poutní místa českobudějovické diecéze a jejich proměny ve 20. století

Jiří Černý

Českobudějovická diecéze vznikla roku 1785 vydělením z rozsáhlé arcidiecéze pražské a postupně se formovala do útvaru, jak jej známe dnes. K poslední velké úpravě hranic došlo v roce 1993. Současně s hustou sítí farností převzala nová diecéze desítky poutních míst, mezi nimiž mělo zvláštní postavení město Nepomuk jako rodiště jednoho z hlavních patronů Čech, sv. Jana Nepomuckého (+1393). Ovšem mezi poutními místy, spontánně navštěvovanými v průběhu celého roku, vedla jednoznačně (ostatně jako i v jiných oblastech katolického světa) poutní místa mariánská, za nimiž s velkým odstupem následovala poutní patrocinia Nejsvětější Trojice, sv. Anny, sv. Jana Nepomuckého a dalších světců.

Pojmem „poutní“ v katolické církvi označujeme lokality, které věřící navštěvují se zvláštní důvěrou v Boží milosti. Víru ve výjimečnost těchto Bohem vyvolených míst povzbuzuje tradice, která předává z pokolení na pokolení informace o podivuhodných událostech, zázračných uzdraveních, záchraně v nebezpečí a vyslyšení proseb. Na poutních místech se tak většinou stává ve spojitosti s požitím vody z léčivého pramene, ale také důvěrou v milostné obrazy, sochy nebo relikvie, u nichž se věřící modlí. Nejzřetelnějším projevem těchto lokalit jsou speciálně zbudované svatyně, které často stojí osamoceně v krajině (příznačná je právě úcta ke konkrétnímu místu, v němž došlo k podivuhodnému jevu), ale poutní může být i farní nebo klášterní kostel, v jehož interiéru se obvykle nachází zobrazení nebo relikvie světce.

Poutní místa nejsou zdaleka jenom ta velká a proslulá. Je mnoho lokalit známých jen obyvatelům malých regionů nebo dokonce i poutních míst zcela zapomenutých. V tomto příspěvku si v rámci českobudějovické diecéze povšimneme zejména těch nejvýznamnějších. Posouzení jejich významu sloužily statistiky, vykazované duchovními správci, kteří uváděli odhady počtu návštěvníků za rok, počty procesí, počty odsloužených mší svatých a dokonce např. i stánků s devocionáliemi. Ke stěžejním údajům ovšem patřil počet sv. přijímání, podaných poutníkům v průběhu roku a na některých místech byly vedeny i tzv. knihy zázraků, do nichž byly zapisovány případy obdržených milostí konkrétních osob.

Chceme-li se zamyslet nad tím, jakou proměnou prošla jihočeská poutní místa zhruba za posledních sto let, pak se před námi rýsují přibližně tři větší etapy jejich osudů. Období příznivé od sklonku Rakousko-Uherska přibližně až do 2. světové války, dále období komunistické totality s potlačováním všeho náboženského a konečně období demoliberální, které nastává po roce 1989 a trvá dodnes.

O minulosti nám může mnoho napovědět monumentální kniha „Des Osterreichers Wallfahrtsorte“ (1) z roku 1913 od rakouského kněze Alfreda Hoppeho, jenž sepsal většinu významných poutních míst někdejšího Rakouska (na území Předlitavska), která seřadil co do významu právě podle počtu svatých přijímání za rok, případně podle počtu odsloužených mší svatých. Nepřekvapuje, že na prvním místě je Mariazell, hlavní poutní centrum mnoha národů starého mocnářství (zejména Rakušanů, Čechů, Maďarů, Slováků, Slovinců, Chorvatů) se 130.000 sv. přijímání ročně (2). Pro porovnání si uveďme, že z českých poutních míst měla prvenství Svatá Hora u Příbrami (70-80 tisíc), z moravských Sv. Hostýn (35-42 tisíc), ze slezských Frýdek (30 tisíc).

Tehdejší českobudějovickou diecézi tu reprezentují na předních místech – v pořadí dle návštěvnosti – tato poutní místa: 1. Bechyně (25-30 tisíc sv. přijímání za rok) 2. Dobrá Voda u Nových Hradů (12-15 tisíc) 3. Svatý Kámen u Rychnova nad Malší (9-10,5 tisíc) 4. Kájov (6-10 tisíc) 5. Římov (7 tisíc) 6. Křemešník (4-5 tisíc) 7. Klokoty u Tábora (3 tisíce) 8. Maria Rast u Vyššího Brodu (3 tisíce) 9. Strašín (1-1,2 tisíce) 10. Klášter u Nové Bystřice (1 tisíc).


Nejnavštěvovanějším poutním místem začátkem 20. století byl františkánský kostel Nanebevzetí Panny Marie v Bechyni (okres Tábor). Poutní tradice zde má počátek roku 1619, kdy za stavovského povstání protestantští vojáci vnikli do klášterního kostela a chtěli zhanobit a spálit dvě sochy Piety a velký kříž. Právě tehdy se ve spojení s těmito sochami událo několik zázraků a Bechyně se stala proslulým poutním místem. Duchovní správu zde začátkem 20. století měli františkánští kněží a jeden kněz diecézní z farnosti u sv. Matěje. bechyně byla poutním místem celých jižních Čech, včetně německých farností z Českobudějovicka. Františkáni sem směrovali poutníky z Bechyňska, Vltavotýnska, Táborska, Písecka, ale i z širokého okolí, zvláště z míst, kde působili (až z Jindřichova Hradce a Votic). Hlavním svátkem byl 15. srpen, přicházelo sem 80 až 90 procesí ročně, naprostou většinou katolíků české národnosti. Slavily se i další mariánské svátky a také svátek Porciunkule, typický pro denominace františkánské řehole, k němuž bylo možno získat odpustky. Těžkou ranou bylo přepadení kláštera komunisty v dubnu roku 1950, kdy byli mniši odvezeni do internačních táborů a objekt využíván ke světským účelům. V budově kláštera byl zřízen internát střední keramické školy. V roce 1991 byl objekt kláštera navrácen řádu františkánů, ale ten bohužel nemá dostatek řeholníků, aby zde mohli působit. Duchovní správu v době totality zajišťoval diecézní kněz, dnes zde ve farnosti a okolí působí dva kněží premonstrátského kláštera z Milevska. Konají se tu jen dvě poutě do roka, a to na slavnost Nanebevzetí a menší na sv. Václava.


Bechyně - klášter františkánů




Vpravdě mezinárodním poutním místem byla velmi navštěvovaná Dobrá Voda u Nových Hradů (okres České Budějovice), zvaná často německy Maria Brünnl (bei Gratzen) nebo též Maria Trost in Brünnl. Jeho počátky bývají kladeny do roku 1701, kdy měl selský synek Matěj Egidi z nedaleké obce Bedřichov několik vidění ve snu a byl žádán, aby postavil na úpatí kopce u pramene kapličku. Poutní místo leží v blízkosti česko – rakouské hranice a bylo navštěvováno poutníky z Čech, Dolních i Horních Rakous, Moravy, ale i přicházejícími z veliké dálky, ze severních Čech, z Bavorska či Uher. Poutní sezóna tu tradičně začínala na svátek sv. Floriána (4. května) a končila až na sv. Linharta (6. listopadu). Těžkou ránu zasadila místu 2. světová válka, spjatá s vysídlením původního německého obyvatelstva, které bylo naprostou většinou katolické. Území bylo za okupace církevně spravováno v letech 1940-41 z biskupství St. Pölten, v letech 1942-45 z Lince. Po odsunu, k němuž došlo v letech 1945-46, se území ocitlo těsně u hraničního pásma, jehož hranice se v průběhu totality posouvaly. V této oblasti byl omezený pohyb a kostel chátral, roku 1949 unikl velkému požáru, který zničil několik domů a ke kostelu se oheň nedostal díky tomu, že vítr vanul opačným směrem. V sousední obci Hojná Voda byl kostel sv. Anny roku 1963 zbořen. Duchovní správu na Dobré Vodě tradičně obstarávali před rokem 1950 vyšebrodští cisterciáci, v době totality diecézní kněz z Horní Stropnice, později z Benešova nad Černou. Pohyb lidí zde v těsné blízkosti hraničního pásma však byl silně omezen a všichni přijíždějící ve směru od Trhových Svin a Českých Budějovic byli monitorováni. V letech 1991-2005 duchovní správu zajišťovali servité (3) z Nových Hradů, za nichž byla dokončena velká oprava kostela. V letech 1967-2001 tu působily řádové sestry Institutu Blahoslavené Panny Marie, lidově zvané „Anglické panny“. Jako zázrakem se podařilo přečkat tomuto monumentálnímu baroknímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie období komunistické totality bez většího poškození nebo zničení interiéru. Zbořena byla jen budova rezidence poblíž. V současné době lze mluvit o další obnově a oživování poutního ruchu pod vedením společenství papežského práva „Rodina Panny Marie“ se sídlem v klášteře v nedalekých Nových Hradech. Hlavní poutě se konají na Seslání Ducha svatého a Nanebevzetí Panny Marie a kromě toho se každý měsíc slaví tzv. Fatimské dny, kdy sem přijíždí i autobusy z okolních farností (Kaplice, Trhové Sviny aj.). Němečtí a rakouští poutníci přijíždějí nebo přicházejí (procesí z rakouského Harbachu 1. neděli v červenci) i mimo tyto termíny; zvláště se zde scházejí vysídlení rodáci a jejich potomci, kteří již roku 1951 založili poutě k Panně Marii Dobrovodské v německém Sinsheimu, malém městečku v Bádensku-Württembersku.


Dobrá Voda u Nových Hradů (Brnnl) na historickém snímku




Po Dobré Vodě byl druhým největším poutním místem Novohradských hor Svatý Kámen (okres Český Krumlov), německy Maria Schnee beim Heiligen Stein, ve farnosti Rychnov nad Malší, ležící asi 9 km jižně od Kaplice. Jeho počátky spadají někdy do doby kolem roku 1500, kdy se zde na velikém balvanu zjevila Panna Maria s Ježíškem. Kámen se poté rozdělil na dvě části do podoby, jak ji známe dnes. Roku 1655 dala abatyše krumlovských klarisek Anna Kristýna Pöperlová postavit nad balvany kapli a opodál kostelík, který byl později rozšiřován. Poutní ruch zde byl i v době osvícenství velmi živý a již kolem poloviny 19. století se zde nakrátko usadili kněží redemptoristé, od roku 1895 se ujali duchovní správy kněží kongregace bratří Nejsvětější Svátosti (petrini), které roku 1924 opět vystřídali redemptoristé. Hlavní poutní slavnost se konala na svátek Panny Marie Sněžné (5. srpna) a na tři tzv. Zlaté soboty, procesí sem přicházela i na slavnost Nanebevzetí Panny Marie a na Jméno Panny Marie. Ročně sem putovalo na 150 procesí, celkový počet návštěvníků se odhadoval na 40 až 50 tisíc. Za 2. světové války bylo území připojeno k Říši a církevně spravováno z biskupství v Linci. Podobně jako v Dobré Vodě, i zde došlo po 2. světové válce k odsunu většinově německého obyvatelstva, roku 1950 byl dům redemptoristů zrušen a pak již následovala zkáza, neboť kostel se ocitl v hraničním pásmu. Budova chátrala, mobiliář byl rozkraden nebo spálen a vnitřek byl užíván jako skladiště materiálu a přístřešek pro ovce, věž sloužila jako strážní hláska. Roku 1975 byla zbořena tři ramena ambitů s tzv. klášteříčkem, přiléhajícím ke kostelu. Odsunutí rakouští obyvatelé s bolestí nesli ztrátu tohoto poutního místa a roku 1984 si postavili kopii poutního kostela těsně za hranicí, v místech na Hiltschnerbergu (farnost Leopoldschlag) poblíž hraničního přechodu Dolní Dvořiště – Wullowitz. Po pádu „železné opony“ roku 1989 došlo k poměrně rychlé obnově poutního místa za spolupráce Čechů, Rakušanů a Němců. Interiér kostela však již byl nenávratně zničen a nedochovalo se z něho prakticky nic. Hlavní poutě se zde konají v neděli 5. srpna (posvěcení kostela) a 15. srpna (Nanebevzetí), kromě toho každou neděli od května do října mše svatá česky a německy.


Přenesení sochy Madony do kaple na Svatý Kámen v roce 1991 (Glaube und Heimat 1992, č. 6)




Čtvrtým poutním místem v pořadí co do významu, byl původně též převážně německý Kájov (okres Český Krumlov), německy Gojau. Je to vůbec jedno z nejstarších poutních míst jižních Čech, snad již z 10. století, ačkoliv první písemná zmínka pochází až z roku 1263. Podle legendy se zde zastavil řezenský biskup sv. Wolfgang a jeho stopy se otiskly do balvanu. V místech kapličky postavili zlatokorunští cisterciáci mariánský kostelík, k němuž byl přistavěn za faráře Michala Pilse 1471- 88 velký pozdně gotický kostel (a původní kostelík se stal kaplí Smrti Panny Marie). Od první poloviny 17. století je zmiňován pramen, jehož voda byla považována za léčivou. Začátkem 20. století působili při kostele dva diecézní kněží a přicházelo sem asi 30 až 40 tisíc poutníků ročně. Procesí jednotlivých obcí putovala pravidelně každý rok v určitý termín, byla mezi nimi i města České Budějovice, Prachatice, Volary, Rožmberk nad Vltavou a samozřejmě Český Krumlov, z něhož sem přicházeli věřící třikrát ročně. Celkový počet procesí lze odhadnout na sto za rok. Největší příliv poutníků byl na mariánské svátky, zvláště na slavnost Nanebevzetí Panny Marie a na tzv. Zlaté soboty (hovorovým jazykem původních německých obyvatel „Gulda-Saumsta-Wallfahrt“) v říjnu. Roku 1930 sem českobudějovický biskup Šimon Bárta uvedl řád Misonářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné, který v Kájově zřídil juniorát a noviciát. Za 2. světové války byl Kájov začleněn do linecké diecéze. Také v Kájově došlo k výměně obyvatel, když byli Němci odsunuti. S nimi byli odsunuti z kájovské fary i obláti, většinou německé národnosti; jako farář tu zůstal jen jediný český příslušník řádu, P. Jan Václav Straka, OMI (1916 -1970) (4). Dobu komunismu přečkal Kájov celkem bez větších pohrom a interiér kostela i kaplí zůstal víceméně zachován. Bylo to i díky tomu, že zde působil stálý kněz. Na poutě sem lidé přijížděli i v době nesvobody, třebaže se komunisté snažili o co největší oslabení a profanaci původního náboženského ducha pořádáním různých protiakcí, např. tzv. Chvalšinských dnů. Po roce 1989 se drží dvě větší pouti, na slavnost Nanebevzetí Panny Marie za účasti převážně německých rodáků a v neděli po druhé sobotě v říjnu hlavně za účasti českých katolíků.



Pátým nejnavštěvovanějším poutním místem byl ryze český Římov (okres České Budějovice), malá obec s velkým poutním areálem při řece Malši. Budovali jej od roku 1648 českokrumlovští jezuité na základě zjevení řádovému bratru Janu Gurremu. Poutní areál tvoří tři hlavní komponenty: kaple Panny Marie Loretánské (kopie Mariina domku v italském Loretu), kostel sv. Ducha a pašijová cesta v krajině s 25 zastaveními. Jde o unikátní příklad pašijové cesty, která však byla opakovanými krádežemi po roce 1989 do značné míry zdevastována. Začátkem 20. století putovalo do Římova na 20 tisíc poutníků ročně, napočítáno bylo okolo 130 uzavřených procesí. Stejně jako dnes vše zastával jeden diecézní kněz, kterému v určité dny přijížděli na výpomoc okolní kněží. Hlavní poutě se konaly na svátek Nalezení sv. Kříže (3. května), na Svatodušní svátky, na Povýšení sv. Kříže (14. září) a na všechny mariánské svátky, z nichž hlavním byl svátek Navštívení Panny Marie (2. července, tzv. Letní pouť), kromě toho se konalo třikrát do roka Mariánské modlení před 34 obrazy ze života Panny Marie a v postní době – zvláště na Květnou neděli – se konaly pobožnosti u kaplí pašijové cesty. Většina poutníků přicházela z českého vnitrozemí, ale značnou část tvořili i lidé z německy mluvícího pohraničí, např. až z Novobystřicka, a také z území Rakouska. Poutního místa se okrajově dotkly i události před 2. světovou válkou. Při podzimní mobilizaci roku 1938 byla pašijová cesta při zastavení „U Děvečky“ a „U Mlýna“ zatarasena dráty a do kaple v Horním Římově byl umístěn kulomet. Doba okupace a komunismu zde proběhla podobně jako na jiných poutních místech ve vnitrozemí, t. j. se zákazy procesí po atentátu na Heydricha a dalšího zákazu komunisty po roce 1950. K uvolnění tvrdého ateistického kurzu totalitního režimu došlo koncem 60. let. Pomineme-li škody duchovní, pak k největšímu poškození poutního místa Římova z hlediska památkového došlo v době liberalismu po roce 1989 rozkrádáním pašijové cesty ze 17. století. K první velké krádeži došlo v zimě roku 1994, kdy po vylomení dveří u kaple Poslední večeře Páně bylo ukradeno sedm soch sedících apoštolů (5), dále v roce 2008, a především v roce 2009, kdy došlo k vloupáním a krádežím devíti velkých soch ze zamřížovaných kaplí zvaných „U Děvečky“, „Malý Pilát“ a „Velký Pilát“. Na základě konstatování bezmocnosti Policie České republiky, Římskokatolické farnosti jako vlastníka i českobudějovických památkářů musela být po 350 letech existence pašijová cesta vyklizena a tak kaple v krajině smutně zejí prázdnotou. Poutní ruch v Římově je sice stále živý, každoročně se konají všechny obvyklé poutě (z toho tři hlavní), tři mariánská modlení i tři pobožnosti na pašijové cestě, ale s její devastací a degradací dochází ke značnému rozčarování a zklamání českých i rakouských poutníků a turistů.


Pašijová cesta v Římově před vyklizením




Šestým v pořadí bylo proslulé poutní místo Nejsvětější Trojice, Křemešník (okres Pelhřimov), výrazný kopec Českomoravské vrchoviny, asi 7 km východně od Pelhřimova. Křemešník byl expoziturou ryze české pelhřimovské farnosti a trvale zde působil jeden diecézní kněz. Počátky poutního místa sahají do poloviny 16. století, kdy tu z vděčnosti za záchranu nechal jeden pelhřimovský měšťan postavit kapličku, v jejíž blízkosti periodicky vyvěrá pramen s pověstí léčivé vody. Poutní kostel, v dnešní podobě z let 1710-20, je zasvěcen Nejsv. Trojici. Křemešník patřil k předním poutním místům v českých zemích, zasvěceným Nejsv. Trojici; v rakouských zemích někdejšího Předlitavska byla nejnavštěvovanější Sveta Trojica v Slovenskih Goricah (německy Hl. Dreifaltigkeit in den Windisch Büheln) v dnešním Slovinsku, po níž zaujímal významné postavení Sonntagberg v Dolních Rakousích, Čechům i Moravanům dobře známý. V jižních Čechách pak bylo velmi živé poutní místo Klášter u Nové Bystřice při hranici s Rakouskem (zmíněno níže) a lokální úctě se těšil i nádherný barokní poutní kostel u Trhových Svinů. V 19. století byla návštěvnost Křemešníku rekordně vysoká, okolo roku 1900 činila okolo 40 tisíc poutníků ročně a napočítáno bylo 120-150 procesí, která přicházela ze všech stran, i z německého jazykového ostrova Jihlavy a okolí (Hoppe uvádí, že celkově je v průběhu roku přibližně 2/3 poutníků českých a 1/3 německých). Velká pouť se konala vždy na slavnost Nejsvětší Trojice, dále se držela pouť v oktávu (Boží Tělo), tzv. Malá (německá) pouť na 5. neděli po Velikonocích, Růžencová v říjnu, Svatoanenská na sv. Annu, pouť jihlavských střelců. V roce 1935 přibyla i pouť k (čerstvě svatořečenému) sv. Donu Boskovi. Konec druhé světové války znamenal – oproti čistě českému Pelhřimovsku - výměnu obyvatel na sousedním Jihlavsku a po roce 1948 nastalo otevřené šikanování katolíků a zákazy procesí. Lidé však na pouť přicházeli stále ve značném množství, např. ještě roku 1956 byla odhadnuta účast 23 tisíc lidí. K velkému uvolnění došlo ve 2. polovině 60. let; v letech 1967-68 se tu na velkých poutích, s nimiž ovšem průběžně probíhal sraz mládeže, sešlo pokaždé na 30 tisíc lidí (o duchovním rozměru svědčí spíše číslo okolo 800 podaných sv. přijímání) a v následujících letech 1969-1972 sem vždy na hlavní pouť přijížděl českobudějovický biskup Josef Hlouch, propuštěný komunisty z internace. V době normalizace počet poutníků klesal, odhad počtu byl již jen okolo 5-6 tisíc. K výraznějšímu poškození budov v době komunistické totality nedošlo, lidé tohoto nejzbožnějšího regionu českobudějovické diecéze byli ochotni mnoho prací vykonat svépomocí a zdarma. Křemešnická velká pouť se držela každoročně a je tomu tak i po roce 1989, kdy sem tradičně přijíždějí českobudějovičtí biskupové. Kromě poutí je tu sloužena mše svatá každou neděli. Roku 1999 došlo k vloupání do kostela a z unikátního hlavního oltáře se třemi menzami (mohly u něho být průběžně slouženy tři mše svaté najednou) byla odcizena socha barokního andílka.



Jestliže Pelhřimov má svůj Křemešník, pak Tábor má své Klokoty (dnes součást města Tábor). Podobně i zde v první polovině 20. století působil expozita z Tábora, od roku 1995 jsou Klokoty samostatná farnost. Zřejmě již v době předhusitské byly poutním místem. Podle legendy zde v místech poblíž u pramene „Dobrá voda“ spatřili pasáčci Pannu Marii. Benediktini z rakouského Melku zde vybudovali kostel Nanebevzetí Panny Marie v barokní podobě, jak ji známe dnes. Do Klokot přicházeli naprostou většinou poutníci české národnosti, a to po celý rok s hlavní poutí na slavnost Nanebevzetí. V letech 1934-1950 (a krátce 1990-91) zde působila kongregace Bratří těšitelů z Gethseman, jejichž činnost zlikvidoval na čtyřicet let komunistický režim. Hlavní pouti dne 15. srpna 1946 se zúčastnilo s kardinálem Josefem Beranem na 25 tisíc poutníků, ale již roku 1948 se komunisté snažili pouť narušovat . V rámci tzv. akce „K“ byly roku 1950 přepadeny i Klokoty jako klášter těšitelů a řeholníci internováni. Z kláštera byl zřízen domov důchodců. Superior Alois Matulík, CCG (1905 - 1985) byl internován a až po návratu českobudějovického biskupa Josefa Hloucha do diecéze se roku 1969 mohl vrátit na Klokoty a působil zde blahodárně až do své smrti. Postaral se mimo jiné v nejvyšší čas o chátrajících areál a pokrytí početných klokotských věžiček měděným plechem. Nad poutěmi i zde samozřejmě měla dohled Státní bezpečnost řízená komunisty, zvláště od roku 1985 po triumfální masové pouti katolíků na Velehradě se dozor nad církevními shromážděními zostřil. Změna režimu po roce 1989 přinesla i Klokotům uvolnění, nadále byly spravovány z Tábora a nakrátko se sem mohli vrátit těšitelé, jejichž kongregace na našem území však trpěla velkým nedostatkem řeholníků a nakonec musela Klokoty opustit (6). Od roku 1994 tu působí kněží obláti (viz výše uvedený Kájov), o jejichž opětovné uvedení do českých zemí se právě na Klokotech zasloužil známý misionář v Africe P. Zdeněk Čížkovský, OMI (1921-2004). Mariánské poutě dnes tedy organizují obláti; konají se obvykle v sobotu, hlavní pouť okolo 15. srpna, tzv. Malá pouť na Neposkvrněné Srdce Panny Marie a od května do října každou první sobotu v měsíci. Kromě toho se zde slaví Fatimské dny a misijní soboty.


Interiér poutního kostela na Klokotech před rokem 1950




Staroslavný cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě (okres Český Krumlov) na samé hranici s Rakouskem, německy Hohenfurt, je sám starým poutním místem s kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Klášter v drsné kopcovité krajině založil již roku 1259 Vok z Rožmberka jako výraz vděčnosti Bohu, když byl v těchto místech zachráněn z nebezpečí utonutí ve Vltavě. Úctě se těšil zejména milostný obraz Madony Vyšebrodské, jedno z předních děl české gotické malby z doby kolem roku 1420. Vyšší Brod je přinejmenším od 19. století navíc nerozlučně spjat s mariánskou kaplí Maria Rast (Odpočinek Panny Marie) na kopci vysokém 750 m nad mořem, asi 3 km od středu městečka (7). Hoppe uvádí začátkem 20. století Maria Rast jako poutní místo s asi 3 tisíci komunikanty za rok, kteří poklekali ke sv. přijímání ve Vyšším Brodě, ročně sem připutovalo na 20 tisíc návštěvníků a asi 10 až 12 uzavřených procesí. Podle legendy se tu již v dávných časech zjevila Panna Maria s Ježíškem na kameni (podobně jako na Svatém Kameni), ale písemně lze doložit Maria Rast jako místo zvláštní zbožnosti až od roku 1844. Tehdy se sem na vrcholek kopce, původně zvaném „Maria in der Aue“ (Panna Maria v bučinách) přicházeli lidé modlit k právě zavěšenému obrázku Panny Marie Sněžné. U počátků výstavby poutních kaplí však bylo sedm chlapců – pasáčků, kteří si zde hráli a roku 1887 postavili pro Pannu Marii na kameni primitivní příbytek z větví a stromové kůry. Protože se sem mnoho lidí přicházelo modlit, péčí vyšebrodských cisterciáků byl již roku 1888 postaven poutní kostelík a o dva roky později halová kaple nad balvanem zjevení Madony a původní dětské „kapličky“, roku 1898 pak přibyla ještě kamenná křížová cesta s kaplí Božího hrobu. Až do 2. světové války, kdy tzv. vyšebrodský vikariát spravovalo biskupství z Lince, bylo Maria Rast velmi navštěvovaným poutním místem, převážně z německé jazykové oblasti jižních Čech a Horních Rakous. Hlavní poutě se konaly v neděli po Navštívení Panny Marie (2. července), na Nanebevzetí Panny Marie a na Narození Panny Marie. Za nacistické okupace byl vyšebrodský klášter roku 1941 obsazen a sloužil jako lazaret a úkryt nacisty shromážděných starožitností. Pohnuté dějiny 20. století lze demonstrovat na osudech opata Tecelina Jaksche (1885-1954) (8), který byl pronásledován jak nacistickým, tak i komunistickým režimem, a zemřel ve vyhnanství v rakouském cisterciáckém klášteře Rein. Klášter byl komunisty přepaden roku 1950 a zestátněn, roku 1954 byl předán do užívání Státní památkové správě v Praze. V pohraničním regionu Českokrumlovska byl uplatňován zvláště tvrdý ateistický kurs, přesto se za duchovního správce Mons. ThDr. Josefa Krčála (1913-1992) , který ve Vyšším Brodě působil od roku 1959, podařilo na Maria Rast udržet poměrně živou tradici poutí každou první neděli v měsíci a zachovat tak obě kaple, které se ocitly ve 2. stupni hraničního pásma. Místní katolíci nosili průběžně nahoru v batozích střešní tašky a podle potřeby vždy opravili poškozenou krytinu. Jako zázrakem kaple přežily i v pohraničí v době nesvobody, na rozdíl od mnoha dalších, které se staly zříceninami (9). V současné době zde slouží místní duchovní správce z Vyššího Brodu čtyřikrát do roka poutní mši svatou: první a poslední neděli v květnu, v neděli okolo 15. srpna a druhou neděli v září. Kromě toho se konají pobožnosti křížové cesty, zvláště na Květnou neděli.



Známým šumavským poutním místem je Strašín u Sušice (okres Klatovy) s charakteristickým třívěžovým kostelem Narození Panny Marie, v jádru pozdně románským. Podle pověsti se v těchto místech zjevila poustevníkovi Panna Maria s Ježíškem, sedící na kameni, z něhož začala vytékat voda. Přicházelo sem 12-15 tisíc poutníků ročně, zejména ze Šumavy, a to i z německé jazykové oblasti Kašperskohorska. Poutě zastával jeden stálý kněz s příležitostnou výpomocí okolních kněží. Tzv. Velká pouť byla na svátek Narození Panny Marie (8. září), Malá pouť se konala v neděli za týden, kromě toho se menší poutě slavily na Velikonoční pondělí, na slavnost Nejsvětější Trojice a v neděli po sv. Vítu (na památku zažehnání moru v Sušici). Události 2. světové války se kromě zákazů procesí v době heydrichiády zřejmě nikterak výrazněji poutního místa nedotkly. Rovněž období komunistické totality místo mohlo přečkat bez větších pohrom, zejména proto, že zde byl stálý duchovní správce a poutě se konaly i po roce 1948. Snad největší škodou bylo, že roku 1956 došlo na žádost církevního tajemníka ke zboření poustevny poblíž kostela, k níž se váže legenda o P. Martinu Strakonickém, poustevníku s prorockým darem, žijícím v 16. století (10). V letech 1970-1995 zde působil kněz P. František Daniel Merth, zvaný „Básník Šumavy“, který zde zaznamenal několik případů uzdravení (sám si zde vyléčil oční neduh), či obdržení jiných milostí, jak dosvědčili dopisy někteří poutníci. I v době normalizace byl Strašín relativně navštěvovaným poutním místem, roku 1975 na Velkou pouť byla odhadnuta účast na 500 osob, přijely tři autobusy a bylo podáno okolo 200 svatých přijímání. K největší tragédii došlo těsně po zhroucení komunistické diktatury. V prosinci roku 1990 byla ukradena milostná gotická socha Madony Strašínské, dle legendy darovaná kostelu Půtou Švihovským z Rýznburku a na Rábí.


Strašín




Náš příspěvek zakončíme poutním místem, které bylo v českobudějovické diecézi v pořadí desátým nejnavštěvovanějším, poutním kostelem Nejsvětější Trojice v osadě Klášter u Nové Bystřice (okres. Jindřichův Hradec), německy Kloster, též Neufistritz. Leží v bývalé německé jazykové oblasti na pomezí tří historických zemí, Čech, Moravy a Dolních Rakous. Monumentální raně barokní kostel, až do roku 1785 klášterní řádu paulánů, upoutává pozornost každého, kdo touto členitou krajinou, plnou rozptýlené zeleně a balvanů, projíždí. Již někdy v letech 1491-93 se zde v místě léčivých pramenů usadili paulánští poustevníci, pro něž ve 2. polovině 17. století hrabě Ferdinand Vilém Slavata postavil nový kostel v podobě, jak jej známe dnes. Začátkem 20. století sem ročně putovalo 10-15 tisíc poutníků, z nichž asi 1000 přistoupilo k sv. přijímání. Napočítáno bylo 30 až 40 procesí do roka. Národnostně tvořili 3 příchozích německy mluvící (zvláště z přilehlých Dolních Rakous, ale i z Vídně) a asi 1 česky mluvící poutníci. Dle svědectví pamětníků sem přijížděli i poutníci v krojích ze Slovenska. Roku 1938 bylo připojeno území Novobystřicka k Německu, župa Dolní Dunaj, a v letech 1940-45 církevně začleněno do dolnorakouské diecéze St. Pölten. Po válce došlo k odsunu většiny německého obyvatelstva a oblast byla dosídlena většinou lidmi z Českomoravské vrchoviny. I za komunistické totality se pouť k Nejsvětějí Trojici držela, ale byla omezena pouze na kostel. Z památkového hlediska bylo velkou škodou zboření objektu kvadratury kláštera roku 1958. Po roce 1989 sem znovu přijíždějí na slavnost Nejsvětější Trojice také poutníci z dolnorakouského pohraničí, zvláště z města Waidhofen a.d. Thaya a z obcí Reingers, Kautzen, Brunn aj. Česká mše svatá je obvykle sloužena v neděli dopoledne, rakouští poutníci mají svou mši svatou odpoledne se svým knězem a varhaníkem. V celém tomto pohraničním regionu chybí trvalá přítomnost duchovních, Nová Bystřice i okolní farnosti, včetně Kláštera, jsou spravovány až z Jindřichova Hradce.


Klášter u Nové Bystřice




Z tohoto velmi stručného přehledu lze učinit několik jednoduchých závěrů. Největšího rozkvětu a stability požívala poutní místa s trvalou duchovní správou, zejména řádových komunit. Velikým otřesem náboženského života v naší zemi byly zvláště události okolo 2. světové války, spjaté s odsunem německého, vesměs katolického obyvatelstva, a s následným dosídlením. Brzy následovala další těžká rána, totiž likvidace mužských klášterů komunisty roku 1950, které se dostaly na dobu takřka 40 let do ilegality. S tím souvisela i soustavná a dlouhodobá ateistická výchova komunistického režimu ve školách, na pracovištích i ve veškerých médiích. K téměř úplnému fyzickému zničení spěla zvláště poutní místa, uzavřená v hraničním pásmu, jak je vidět na příkladu Svatého Kamene, z něhož zůstaly roku 1989 jen ruiny zdí. Naproti tomu poutní místa ve vnitrozemí si udržela určitou kontinuitu díky působení duchovních správců i věrných laiků. Dobu po roce 1989 lze charakterizovat jako dobu obnovy zvláště poškozených poutních míst a současně i jisté proměny vlastního náboženského života věřících, spjaté s interpretací 2. vatikánského koncilu. Lze se např. domnívat, že na rozdíl od hodnocení duchovního života poutních míst začátkem 20. století, kdy byl jedním z nejvýznamnějších ukazatelů počet komunikantů, by dnes o hloubce vykonání pouti svědčil pravděpodobně spíše počet penitentů. Viditelným vnějším projevem, kterého si nelze nepovšimnout, je téměř úplné vymizení uzavřených pěších procesí s křížem a korouhvemi, dříve naprosto běžných a samozřejmých. Ta byla po roce 1950 zakázána a dnes se ve své původní tradiční podobě objevují spíše sporadicky. V interiérech poutních chrámů je pak v některých případech nejnápadnější změnou odstranění mřížek k sv. přijímání, odstranění votivních darů a zapomenutí praxe jejich zavěšování u milostných předmětů. V neposlední řadě je třeba zmínit nejsmutnější jev naší současnosti, rozkrádání významných součástí poutních míst (Římov, Strašín). Nutno konstatovat, že k důslednému zhodnocení duchovních proměn, kterými prošlo samotné poutnictví, by bylo potřeba podrobnější studie. Náš příspěvek si všímá této problematiky pouze v hrubých obrysech a je spíše popularizační črtou, jejímž cílem není nic více, než upozornit čtenáře na místa našim předkům tolik milá. Zároveň je třeba zmínit, že některá jihočeská poutní místa, která se dle Hoppeho třídění nedostala do první desítky, dnes zažívají poměrně veliký rozkvět, např. Lomeček u Netolic a další .


1) Hoppe Alfred: Des Osterreichers Wallfahrtsorte, Wien 1913.
2) V podunajském prostoru byl ovšem vůbec nejnavštěvovanějším poutním místem bavorský Altötting (až 400 tisíc sv. přijímání ročně), kam putovali také Češi.
3) Úmrtím P. Bonfilia Wagnera dne 11. 10. 2005, obnovitele kláštera v Nových Hradech, posledního servity v Čechách, zanikl klášter servitů v Nových Hradech, kde tento řád působil od roku 1677. Od roku 2006 patří klášter v Nových Hradech společenství „Rodina Panny Marie“ a nese nové jméno „Klášter Božího milosrdenství“.
4) Tímto posledním českým členem řád v rámci československé provincie vymřel a obnoven byl až v letech 1990-1991 P. Zdeňkem Čížkovským. V současnosti působí řád v českobudějovické diecézi na Klokotech.
5) Roku 2003 byly dvě sochy apoštolů zadrženy na tržnici v Praze-Holešovicích a vráceny.
6) Již roku 1991 těšitelé Klokoty opustili. Poslední český těšitel, P. Augustin M. Josef Petrucha, CCG (1923-2010) zemřel dne 14. 10. 2010 v Domě Matky Rosy u sester těšitelek v Rajhradě. Těšitelé působili před rokem 1950 v českobudějovické diecézi i v poutním místě Nepomuku (a krom toho měli svůj dům v Suchém Vrbném), dodnes mají své domy např. v Polsku a na Slovensku (poutní místo Marianka u Bratislavy).
7) V městečku se nachází též gotický farní kostel sv. Bartoloměje, v němž se zastavovali poutníci při cestě na Maria Rast. V tomto kostele byla uctívána před rokem 1945 původními obyvateli milostná socha Bičovaného Krista z Wiesu, kterou roku 1747 přineslo 34 vyšebrodských měšťanů přímo z poutního místa Wies v Bavorsku.
8) Tecelín Josef Jaksch, nar. 1885 v česko-německé rodině v Haklových Dvorech u Českých Budějovic, opatem od roku 1925. V letech 1938-39 byl nacisty vězněn, poté žil v letech 1939-45 pod dohledem Gestapa ve vyhnanství v Předklášteří u Tišnova, roku 1948 byl komunisty vykázán z Československa a žil v rakouském klášteře Rein, zemřel r. 1954 v nemocnici v Grazu. Roku 1938 se snažil zachránit před Němci cisterciácký milostný obraz Madony Vyšebrodské, avšak byl nacisty zadržen. Obraz si v době totality přivlastnila Národní galerie v Praze (resp. roku 1951 její právní předchůdci) a byla restituována spolu s Madonou Zlatokorunskou až úsilím kláštera a správce farnosti Zlatá Koruna roku 1995.
9) V českobudějovické diecézi např. výše zmíněný Svatý Kámen, dále např. kaple Panny Marie Pomocné u Rožmitálu na Šumavě, kaple Kalvárie u Horního Dvořiště, kostel Panny Marie Dobré Rady v Pohoří na Šumavě, kaple Panny Marie Lurdské u Chrobol aj., ve vnitrozemí se stala zříceninou poutní kaple sv. Anny u Pelhřimova.
10) Předpověděl mimo jiné, že v Čechách zanikne „husitská a Lutherova sekta“.


Vyšlo tiskem, in časopis Te Deum 2011, č. 2, s. 62-68.

Zpět na hlavní stránku