Poutní místa jihozápadní Moravy

 

        Tento text je  abstraktem výše anoncované knihy Poutní místa jihozápadní Moravy. Milostné obrazy, soch a míst zvláštní zbožnosti, vydaná v roce 2005. Jádrem zkoumané oblasti jihozápadní Moravy je moravské Horácko a Podhorácko, k nimž byly pro dokreslení přidány i některé části sousedních území jižní Moravy a Brněnska. Církevně náleží celé sledované území do brněnské diecéze (do r. 1777 bylo součástí olomoucké diecéze).

 

    

     Hluboké Mašůvky

 

Pod pojmem pouť zde rozumíme   putování na památné a posvátné místo, nikoliv běžnou církevní slavnost, konanou téměř při každém kostele či kapli na památku patrocinia nebo posvěcení kostela (posvícení).  V tomto smyslu by byla poutním místem každá obec, v níž se každoročně slaví výročí posvěcení a památka světce, jemuž je svatyně zasvěcena.

Kromě vlastního průzkumu v terénu, včetně sběru výpovědí pamětníků, se práce opírá o dostupnou literaturu. Vychází především z Eichlerovy dvoudílné práce „Poutní místa a milostivé obrazy na Moravě…“,  z Wolnyho „Kirchliche Topographie Mährens“ a z jednotlivých dílů „Vlastivědy moravské“. U některých lokalit sloužily jako podklad pro studium fondů farních úřadů a některých farních kronik, které jsou dosud nepřeberným a nedostatečně využitým pramenem informací.

 

        Náboženské poutě jsou charakteristickým fenoménem zbožnosti již od nejstarších dob. To bylo již mnohokrát opakováno v literatuře o poutních místech i v srovnávací religionistické literatuře - jež se v naší zemi po roce 1989 začala znovu objevovat. Poutě na posvátná místa znají všechna velká světová náboženství a také židé. Putování prvních křesťanů pochopitelně směřovalo na místa spjatá s pozemským životem Ježíše Krista a také k hrobům a ostatkům apoštolů a mučedníků. Pouť byla účinným prostředkem k dosažení spásy a projevem pokání za těžké hříchy. Ve středověku se též silně rozšířil kult mariánský a poutě k milostným obrazům a sochám. V českých zemích vzrostly počty poutních míst zvláště v 17. a 18. stol. (někde navazovala na starý předhusitský kult), jednak v rámci rekatolizace jako reakce na protestantské  zpochybňování kultu Panny Marie a světců,  jednak také pod vlivem válek, hladu a morových epidemií.  Z té doby u nás pochází nejvíce poutních kostelů a kaplí. 

V této souvislosti také stojí za zmínku, že na Moravě proběhla rekatolizace snadněji než v Čechách.  Příčinu lze vidět mimo jiné ve slabším vlivu husitství a skutečnosti, že již před Bílou horou byla Morava katoličtější než Čechy.  Tento charakteristický rys přetrvává až do dnešních dnů, zvláště v regionech, v nichž nedošlo po r. 1945 k vysídlení původního obyvatelstva. Sledované území jihozápadní Moravy (tj. kraj Vysočina a část Jihomoravského a Jihočeského kraje) je vedle Zlínského kraje oblastí s největším počtem katolických věřících v celé České republice.

 

       

              

 

Podle patrocinií poutních kostelů lze  Moravu stejně jako Čechy považovat za zemi mariánskou.  Čelní pozici v zemi zaujímá posvátný  Hostýn, Velehrad (zde mariánská úcta  navíc spjata s tradicí cyrilometodějskou), Svatý Kopeček, Vranov u Brna, Tuřany, Žarošice…  Rovněž i v regionu jihozápadní Moravy naprosto převažují pouti k Panně Marii. K nejznámějším cílům poutníků dodnes patří (řazeno alfabeticky, nikoliv podle významu): Hluboké Mašůvky, Humberk u Krasonic, Kostelní Vydří, Lechovice,  Montserrat u Cizkrajova, Netín, Nová Říše, Obyčtov,  Přibyslavice,  Znojmo a Žďár nad Sázavou. Mnohá z těchto míst byla obdařena papežskými odpustky a vedla i tzv. Knihy zázraků. K nim se řadí celá řada dalších menších poutních míst lokálního významu, či míst zvláštní zbožnosti, jejichž postavení se v té které oblasti vyznačovalo přece jenom jistými zvláštnostmi, zvýšenou oblibou a někdy i výsadami.  Některá taková místa již dnes upadla téměř zcela v zapomenutí, jiná naopak dodnes žijí v povědomí katolíků jako cíl cesty k Bohu a jsou oživována alespoň jednou za rok pobožnostmi či bohoslužbami. Jmenujme např. Boskovštejn, Brtnici, Českou Olešnou, Dačice, Dobrou Vodu u Jemnice, Jihlavu, Kostníky,  Popice u Znojma, Pyšel,  Slup, Telč atd.

        Podle druhu mariánského patrocinia lze rozdělit tato místa na kostely a kaple se zasvěcením Nanebevzetí Panny Marie (Bítov, minoritský kostel v Jihlavě, Netín, Staré Hobzí, Telč – Staré město, Žďár nad Sázavou), Navštívení Panny Marie (Červený Hrádek u Nové Říše, Hluboké Mašůvky, Lechovice, Obyčtov), Narození Panny Marie (Kostníky, Humperk u Krasonic, Přibyslavice), Bolestné Panny Marie (Boskovštejn, Dobrá Voda u Pozďátek, Montserrat, Popice u Znojma), Panny Marie Pomocné (Brtnice, Česká Olešná, Luka nad Jihlavou, Znojmo), Jména Panny Marie - svátek po II. vatiánském koncilu zrušený – (Dobrá Voda u Kdousova, Slup), Korunování Panny Marie (Dobrá Voda u Popelína), Panny Marie Karmelské (Kostelní Vydří). S patrociniem Panny Marie Sněžné se setkáváme v Borové u Budče a v Měříně.

 

Rosice

 

 Kromě mariánských poutí známe ovšem také poutě k Nejsvětější Trojici. Např. bývalým poutním místem byl mohutný kostel tohoto zasvěcení v Běhařovicích na Hrotovicku,  dále dnes již zaniklý kostelík pod zříceninou hradu Cornštejn u Vranovské přehrady, zvláštní odpustková provilegia měl např. i kostel Nejsv. Trojice v Třebíči, menší poutě se konaly na tento svátek např. i do Vysokých Studnic na Jihlavsku.  Každoroční svatotrojiční poutní mše svatá je dodnes slavena např. v Rosicích u Brna nebo ve Švařci na Bystřicku.  Poměrně početná jsou též místa zvláštní zbožnosti s patrociniem sv. Anny. Patří sem především poutní kaple v Lesním Hlubokém u Velké Bíteše, kostelík v Opatově na Třebíčsku či hřbitovní kaple v Telči. K sv. Janu Nepomuckému se chodilo zase do velkolepého kostela na Zelené Hoře u Žďáru či do dalších svatyní, nádherně zakomponovaných v krajině. Jmenujme především  Krahulčí u Telče nebo v Rešice na Moravskokrumlovsku. Svatý kříž a Kristovo utrpení na Kalvárii byly zvláště ctěny v Chdučicích u Veverské Bitýšky, Českém Rudolci, Třebíči („Kostelíček“) či v Nové Říši v kapli směrem na Vystrčenovice. Tato místa byla mnohdy spjata též s úctou k Panně Marii Bolestné a naopak místa zasvěcená Bolestné Panně Marii byla spojena s úctou k sv. Kříži. Kromě toho se k rozjímání Kristova utrpení a oběti váží samozřejmě křížové cesty, které velmi často vedou krajinou k poutní svatyni bez ohledu na její zasvěcení (např. též ke kapli sv. Jakuba u Ivančic, ke kapli sv. Karla u Telče atd.). Avšak známe i další patrocinia a s nim spjatý kult. Tak v poutním kostele u Slavonic byla pěstována zvláštní úcta k Božímu Tělu (v době protestantismu změněno patrocinium na sv. Ducha) v souvislostí se zázrakem se sv. Hostiemi v době středověku.  Vypjatá úcta k Nejsv. svátosti je středověkého původu. Obdobou takového poutního místa bychom našli např. v dolnorakouském městečku Pulkau, kde byl v důsledku zneuctění sv. Hostie židy a zázraku stavěn monumentální gotický kostel sv. Krve. Místem zvláštní zbožnosti pro konvertity od protestantismu ke katolictví v době pobělohorské byl např. dnes již zaniklý kostelík sv. Ducha v polích u  převážně evangelické vesničky Šach na Dačicku. V době barokní byl dosti rozšířen také kult Jezulátka, jako např. v kostele sv. Jakuba v Telči nebo v kostelíku sv. Víta u Lukova na Moravskobudějovicku. Z dalších poměrně vzácnějších kultů zaujímá celkem zvláštní postavení úcta k Ubičovanému Spasiteli v Dyji u Znojma, které má jistou spojitost se známým bavorským poutním místem ve Wiesu. Také zde byla uctívána soška Bičovaného Krista u kůlu. Zvláštní úcta k Andělům Strážným a k sv. Rochu byla pěstována v Brtnici, kde se udržela až do dnešních dnů.

 Kromě sv. Jana Nepomuckého byli uctíváni i další světci.  Cílem poutníků byly kaple sv. Antonína Paduánského v Hraběticích na Znojemsku, při poustevně u Lukova (patrocinium později změněno na sv. Víta) nebo na návrší u Dolních Kounic, sv. Barbora byla ctěna v Ostrovačicích a Urbanově, sv. Jáchym na Dobré Vodě u Mrákotína, sv. Karel Boromejský u Vanova na Telečsku, sv. Maří Magdaléna v Jasenicích a u Krasonic, sv. Marek v Mikulovicích či Stříteži, sv. Matouš v Jimramově, sv. Tekla u Myslibořic, sv. Václav v Běhařovicích,  sv. Veronika u Babic, sv. Vít v Jemnici, sv. Vojtěch (na jihozápadní Moravě patrocinium naprosto ojedinělé) ve Studnicích u Telče, sv. Wolfgang v Hnanicích u Znojma,  sv. Florián pak především v nádherném barokním kostelíku v Moravském Krumlově, ale také dříve např. v Hrotovicích či ve Starém Hobzí. Jezuité pěstovali kult sv. Františka Xaverského v Knínicích.

 

                          

 

Důležitou součástí poutních svatyní jsou milostné obrazy a sochy, po staletí uctívané jako zázračné. Z nejznámějších jmenujme např. silně rustikální obraz Panny Marie Karmelské v Kostelním Vydří, nástěnnou malbu Panny Marie s Ježíškem (držícím růži) v Přibyslavicích nebo Madonu svatovítské typu v kostele sv. Kříže ve Znojmě. Vynikající vrcholně gotický deskový obraz Madony z Veveří se dnes náchází v Národní galerii v Praze. Z početných skulptur je třeba jmenovat především gotickou sošku Trůnící Madony s Ježíškem v Bítově, ušlechtilou miniaturní řezbu Madony v Hlubokých Mašůvkách (15. stol.?) dle typu belgické předlohy z Foy u Dinantu, gotické nebo pozdně gotické Madony v kostele sv. Jakuba v Jihlavě, v kostele sv. Bartoloměje v Mor. Krumlově, v Lechovicích, Netíně, Velkém Meziříčí, ve Znojmě nebo v klášterním kostele ve Žďáru nad Sázavou. Některá zobrazení jsou multiplikacemi, kopiemi či volnými replikami milostných Madon z různých evropských poutních míst. Absolutně nejpočetnějším typem milostných mariánských obrazů zde je typ Panny Marie Pomocné (nazývané podle jednoho z poutních míst též Pasovské).  Jeho vzor, původní předloha, se nachází v kostele sv. Jakuba v Innsbrucku a byl malován L. Cranachem. Kopií tohoto obrazu je v českých zemích doloženo opravdu hodně, a to i v kostelech, které nemusí být vždy poutní. Z jihozápadní Moravy uveďme takové kopie např. v Brtnici,  Černíně, Českém Rudolci, Dobré Vodě u Jemnice, Chudčicích, Jihlavě, Lančově, Lukách nad Jihlavou, Maříži, Popicích, Starém Petříně atd.   Předmětem zvláštní úcty na poutních místech pak byla Panna Maria Pomocná v Brtnici, České Olešné, Lukách nad Jihlavou či ve Znojmě. Z pohledu umělecko – historického vyniká  obraz Panny Marie Pomocné ze 17. stol. v Tasově na Velkomeziříčsku. Ušlechtilá krásná tvář Panny Marie má na rozdíl od Cranachova originálu jihoevropské rysy. Malba je zdobena plastickými brodurami a je pravděpodobně španělského původu. Množství replik, převážně lidových, lze zaznamenat u české sošky Panny Marie Svatohorské. Tyto nacházejí uplatnění především v návesních kaplích a výklenkových Božích mukách. Za zmínku zde stojí alespoň obraz Madony Svatohorské v kapli v Červeném Hrádku u Nové Říše či ukradená soška z kaple v Dobré Vodě u Popelína.  Velikého rozšíření dosáhly též kopie typu Panny Marie Lurdské, z nichž v rámci zaměření našeho článku je nutno zmínit jen zvláštní kult a zbudování Lurdských jeskyň na poutních místech v Bohuticích, Hlubokých Mašůvkách, Horních Dunajovicích, Opatově a na dalších místech. Z Brna, jako centra kultu starobylé ikony  se šířila úcta k Panně Marii Svatotomské. Její repliky můžeme nalézt např. v Dobré Vodě u Jemnice, Rosicích, doložena je na mnoha dalších místech jako např. v Biskupicích u Hrotovic, Budíškovicích, Křižanově, Slavětíně u Slavonic, Třebíči atd.  Na jižní Moravě se dále rozšířily zvláště kopie a volné repliky románské sošky Madony Mariazellské z proslulého štýrského poutního Mariazell, kam v minulosti každoročně putovaly z naší vlasti zástupy věřících. Např. jeden z oltářů symbolicky komponovaného poutního místa Nejsv. Trojice u Rosic je zasvěcen Panně Marii Mariazellské, ve františkánském kostele v Dačicích je v zasklené skříňce na hlavním oltáři uctívána soška Madony mariazellské, ve Znojmě byla dokonce postavena poměrně velká Mariazellská kaple atd.  Tento typ Madony je dále doložen např. v Biskupicích u Hrotovic, v kostele sv. Kříže v Jihlavě, Kostelním Vydří, Lipůvce, Lukově u Znojma, Komárově u Brna, Omicích a na mnoha dalších místech, která nejsou poutní a kam přinášeli věřící Mariazellskou Madonu jako vzpomínku a votivní dar. Dalšími rozšířenými typy milostných zobrazení, jejichž původ je v Rakousku, jsou Piety Třídubská (Dreieichen) a méně častější Pieta Taferlská (Maria Taferl). Se zobrazením Piety Třídubské se můžeme setkat např. v Olbramkostelu, Slupu, Strachoticích, Šafově, Štítarech, Třebíči atd. V Hrádku u Znojma stojí dokonce neogotická kaple Piety Třídubské, odkud každoročně před r. 1946 vycházelo procesí do Dreieichen (r. 1989 byla kaplička zasvěcena sv. Anežce České).  Na rozdíl od sousedních oblasti jižních Čech byla na jihozápadní Moravě  uctívána Panna Maria Loretánská, nazývaná podle známého italského poutního místa Loreto.  Charakteristická stavba zvaná Santa casa nebo alespoň  černá socha Madony se podle italského vzoru nacházela v Dačicích, Jaroměřicích nad Rokytnou, v Jihlavě u sv. Ignáce, ve Slavonicích při kostele Božího Těla, ve Vratěníně, ve Znojmě v dominikánském kostele sv. Kříže a v klášteře klarisek. Dodnes se zachovala jediná Loreta, přístavba ke gotickému kostelu Božího Těla u Slavonic.  Obrazy již zmíněné Panny Marie Karmelské se kromě Kostelního Vydří nacházejí např. na Dobré Vodě u Jemnice nebo v Oslavanech. V kraji ojedinělou je socha Madony Montserratské na Montserratu, která je volnou barokní kopií známé románské sošky ze světoznámého španělského poutního místa.   Pannu Marii Budějovickou („Klasovou“) uctívali zejména dominikáni, kromě Brna se její obraz nachází též v kostele sv. Kříže ve Znojmě. Rovněž zmíněná soška Madony de Foy je v kraji ojedinělou a na rozdíl od Čech se objevuje pouze na jednom moravském místě, a to v Hlubokých Mašůvkách.

Kromě Panny Marie se těšila zvláštní úctě i některá zobrazení světců. Prastará soška sv. Jakuba v Ivančicích je prý španělského původu a zřejmě pochází z původního středověkého kostelíka. Pozdně gotická socha sv. Anny Samotřetí v Lesním Hlubokém prý pochází z kláštera na Starém Brně. V poutní kapli sv. Antonína Pad. a sv. Floriána na návrší nad Dolními Kounicemi je ve zděném retabulu osazena skříňka s „vera effigies“ (pravým obrazem) sv. Antonína Paduánského.  Zvláštním projevem katolické zbožnosti jsou tzv. votivní dary, tj. předměty věnované Panně Marii nebo světci na základě slibu jako projev díků a vděčnosti.  Proto byly milostným obrazů a sochám věnovány votivní dary, nejčastěji mince, klenoty, obrázky, sošky, nápisové tabulky, ale také šaty, pentle apod. Tak např. nad obrazem Panny Marie Pomocné v Brtnici je umístěna královská pruská koruna, kterou získala rakouská armáda ve vítězné bitvě r. 1757.   Doba josefinismu, následné zabavení klenotů z nařízení rakouské vlády v letech 1810 a 1881, a znovu 20. stol., které se na různé votivní doplňky dívalo s despektem jako na projev pověry,  však  neměly pochopení pro tuto součást kultovních předmětů a proto se nám drobné votivní dary   dochovaly jen dosti sporadicky.

 

 Hnanice

 

K poutním místům se pochopitelně váže řada historických zpráv a pověstí o zázračných událostech. Tato práce si ovšem neklade za cíl zkoumat a ověřovat skutečnou historicitu tohoto fenoménu.  Pověst i legenda působily zejména na barokní zbožnost přinejmenším stejně silně jako skutečné,  historicky doložené zprávy. I v dnešní sekularizované společnosti se ukazuje,  že generacemi dlouho tradované informace neztratily zcela vliv. Snad nejčastější jsou případy uzdravení související s použitím vody z pramenů a studánek. Tak je tomu mimo jiné v řadě lokalit, které nesou označení „Dobrá voda“ již ve svém názvu. Jmenujme např. Dobrou Vodu u Ivančic, Dobrou Vodu u Jemnice, Dobrou Vodu u Mor. Krumlova, Dobrou Vodu u Popelína, Dobrou Vodu u Pozďátek…Prameny a studánky nacházíme na mnoha dalších místech: u kaple sv. Veroniky nedaleko Babic, v Hlubokých Mašůvkách, Lechovicích, u sv. Marka u Mikulovic, u sv. Tekly u Myslibořic a v mnoha dalších místech. Řada poutních lokalit je spjata s poděkováním či prosbami za skončení války, moru nebo požárů. Jmenujme např. kapli sv. Antonína Pad. v Dolních Kounicích, Jimramově, Mor. Krumlově, Netíně, Novém Městě na Moravě, Novém Veselí, Popicích u Znojma. Jindy poutní svatyně povstaly vlastně jako velké votivní dary za zachránění života. Tak v zámeckém parku v Lukách nad Jihlavou postavili kapli Panny Marie Pomocné šlechtičtí manželé z Gellhornu na poděkování za záchranu života ze spárů loupežníků, kapli na Montserratu založil šlechtic Tannazoll na poděkování záchrany života po těžkém zranění ve válkách, kapli sv. Karla Boromejského nedaleko Vanova u Telče nechala postavit matka hraběte Karla Jáchyma Slavaty v místech vlčí jámy, do níž její syn spadl a v smrtelných úzkostech slíbil, že když se zachrání, stane se mnichem. Hrabě Gatterburg nechal postavit kapli u Boskovštejna v místech, kdo ho zázračně zachránil padající strom při útěku před pruskými vojáky.  Další svatyně byly postaveny za jiný projev Boží milosti rovněž buď podle skutečné historické události nebo podle legendy. Kapličku sv. Jana Nepomuckého v Nepomukách u Staré Říše nechal postavit kníže Collalto v místech, kde se v den sv. Jana Nepomuckého dozvěděl, že se mu narodil syn. Některá místa jsou spjata s jinými podivuhodnými jevy, jako byla např. záře nad obrázkem Panny Marie (Kostelní Vydří), nevysvětlitelné zachování obrazu i přes několikeré destrukce (Přibyslavice), zázračné nalezení sv. Hostie (Slavonice). Jako projev pokání prchlivého feudála Smila z Lichtenburka byl dle pověsti postaven kostelík Nejsv. Trojice pod hradem Cornštejnem.  U mnohých menších poutních míst není znám zázrak, ale věří se, že putování na určité místo a modlitba před určitým obrazem nebo sochou Panny Marie může být spíše vyslyšena. Některá poutní místa jsou historicky spjata se životem světce. U kostela sv. Víta v Jemnici kázal sv. Jan Kapistrán (ukazuje se zde též staletá lípa zvaná „Kapistránka“), v Křižanově se narodila sv. Zdislava, v Tasovicích sv. Klement Maria Hofbauer, do Velkého Meziříčí jezdil sv. Jan Sarkander. Alespoň podle pověsti navštívil Studnice u Telče sv. Vojtěch nebo Hnanice u Znojma sv. Wolfgang.

 

         

 

Podle zakladatelů bychom mohli jmenovat poutní místa, resp. poutní kostely a kaple založené šlechtici, kterých je co do počtu daleko nejvíce.  Ač v mnoha případech stáli u počátků kultu prostí lidé,  mohly vzniknout výraznější krajinné dominanty jen díky podpoře majetných šlechticů, klášterů nebo měst. Na počátku poutního místa byl často jen obrázek zavěšený na stromě či malá dřevěná kaplička.  Celá řada poutních svatyní je ovšem spjata se jmény šlechtických rodů, z mnohých jmenujme alespoň stavby Liechtenštejnů v Krahulčí a Mor. Krumlově, Slavatů na Dobré Vodě u Mrákotína a ve Vanově, Berchtoldů u Kostník, Questenberků v Jaroměřicích nad Rokytnou, Collaltů v Brtnici či Přibyslavicích,  Haušperských u Rosic a mnoho dalších.  Řadu velkolepě pojatých kostelů stavěli kláštery. Řád premonstrátů v Louce u Znojma byl stavebníkem poutních svatyní v Dyji u Znojma, Lechovicích, premonstráti v Nové Říši významně ovlivnili vzhled městečka a okolí. Žďárští cisterciáci poznamenali krajinu stavbou poutních kostelů v samotném Žďáru nad Sázavou, v Obyčtově a na mnoha dalších místech. Augustiniáni nechali postavit jako součást svého kláštera Loretánskou kapli ve Vratěníně, v areálu zámku v Lesním Hlubokém rajhradští benediktini postavili poutní kapli sv. Anny, jindřichohradečtí jezuité stavěli kapli v Dobré Vodě u Popelína, redemptoristé pak v 1. polovině 20. století kapli sv. Klementa Hofbauera v místech jeho rodného domku v Tasovicích. Některé samotné klášterní kostely se staly poutními místy, neboť ve svých interiérech chovaly milostné obrazy nebo sochy. Např. premonstrátský klášter v Nové Říši pěstoval úctu ke gotické soše sv. Anny a baroknímu obrazu Panny Marie v zármutku, cisterciácký ve Žďáru nad Sázavou k soše Studniční Panny Marie, dominikánský ve Znojmě k obrazu Panny Marie Znojemské, již zmíněný augustiniánský ve Vratěníně k Loretánské Madoně nebo pavlínský v Mor. Krumlově ke gotické soše Madony a Piety). V ostatních případech pak byly stavebníky obce a zejména města. Tak tomu bylo v případě kaple sv. Antonína v Dolních Kounicích, kaple sv. Jakuba v Ivančicích, kaple sv. Matouše v Jimramově, kaple Bolestné Panny Marie u Popic, monumentálního kostela Božího Těla u Slavonic atd.  Někde založil poutní místo duchovní správce,  místní farář (Bohutice), diecézní kněz se v některých případech stal i stavebníkem nové svatyně v místech za josefinismu zrušených kostelů (např. Montserrat, Ivančice).

 

 

Součástí poutních míst bývají křížové cesty, mnohdy situované v půvabném přírodním prostředí (Ivančice, Hluboké Mašůvky, Netín, Nová Říše, Rosice aj.). Jsou tvořeny buď zděnými výklenkovými kaplemi nebo kamennými sloupky. Zcela unikátní je areál poutního místa v Hlubokých Mašůvkách, kde kromě křížové cesty s Božím hrobem nalezneme v krajině také na padesát obrazů poutních míst Čech, Moravy, Slovenska a Rakouska. Záměr vybudovat areál v Bohuticích se sochami a obrazárnou dle vzoru kladského poutního místa ve Vambeřicích nebo jihočeského Římova byl v 1. polovině 20. stol. bohužel realizován jen částečně, kontinuita byla přerušena druhou světovou válkou a následnou komunistickou diktaturou.

Jak již bylo zmíněno, obvyklým prvkem poutního místa jsou prameny a studánky s vodou, u níž byly zaznamenány léčivé účinky.  Někde na takových místech dříve povstaly hostince a lázně, dnes arci již zaniklé (např.  Dobrá Voda u Jemnice, Dobrá Voda neboli Jáchymovy lázně u Mrákotína, Dobrá Voda u Popelína či Dobrá Voda u Pozďátek). Charakteristickými prvky větších poutních center bývají rovněž ambity, v nichž přespávali poutníci přicházející zdaleka, nacházejíce tu útočiště před nepřízní počasí,  zpovídalo se zde apod. V oblasti jihozápadní Moravy se však s nimi setkáváme poměrně zřídka, např. na Zelené Hoře u Žďáru, fragmentárně v Kostelním Vydří, jinak klasická uzavřená dispozice typu Svaté Hory zcela chybí. U některých osamocených poutních kostelů a kaplí sídlil poustevník, který zpravidla nebyl knězem a zastával funkci kostelníka, střežil kostel, přisluhoval při mši sv., zvonil o půlnoci, ráno, v poledne a večer. Poustevníci, jež náleželi většinou k  ivanitské kongregaci či k laické františkánské větvi však mizejí koncem v 18. stol. v souvislosti s josefinskými zákazy. Poustevny máme doloženy např. u Ivančic, na Montserratu, u bývalého kostelíka sv. Víta poblíž Lukova nedaleko Moravských Budějovic, při Mariazellské kapli u Omic,  u svatotrojiční kaple v Rosicích, u kostela Božího Těla ve Slavonicích, při kapli sv. Kříže u Nové Říše atd.

 

Slavonice

 

Pokud se týče vzhledu poutních svatyní,  je jejich výstavnost a umělecká výzdoba rozmanitá. Ne všechna poutní místa jsou vybavena skvostnými chrámy a přilehlými budovami, někde jde jen o prostou kapličku nad studánkou nebo o boční oltář ve farním kostele. Z architektonicky a umělecky nejvýznamnějších poutních svatyní je třeba uvést gotický kostel sv. Víta v působivém seskupení stromů na návrší u Jemnice, dále stavebně  dosti složitý a převážně pozdně gotický kostel sv. Wolfganga v Hnanicích, dále pozdně gotické monumentální dvoulodí kostela Božího Těla u Slavonic,  gotický městský chrám sv. Jakuba v Telči a především cisterciácký klášterní areál ve Žďáru nad Sázavou, jenž je typickou ukázkou raně středověkého osídlení v nehostinné krajině. Z renesančních staveb je významnějším reprezentantem jen slohově jednotný mohutný kostel Nejsv. Trojice s gotickými reminiscencemi v Běhařovicích. Daleko nejvíce se však setkáváme s barokní architekturou. Mezi nejvýznamnější kvalitní ukázky architektury patří např. výrazný rokokově – klasicistní kostel sv. Jana Nepomuckého v Dyji u Znojma, jezuitský kostel a kaple Bolestné Panny Marie v Jihlavě, čistě barokní kostel sv. Jana Nepomuckého v dominantní poloze mezi Telčí a Krahulčím, vrcholně barokní dílo rakouských architektů poutního kostela v Lechovicích, neobyčejně působivý kostelík sv. Floriána v Mor. Krumlově od neznámého architekta, velmi cenný areál převážně barokního kláštera na středověkých základech v Nové Říši, mariánský poutní kostel  v Obyčtově, kostelík  na návrší u Rosic a především poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru, hlavní dílo G. Santiniho, architektura světové úrovně, prohlášená za památku pod patronací UNESCO.  Poutníci moravskou zemí však jistě dobře vědí, že k hlubokému duchovními zážitku přispívá i estetická kvalita mnohem prostších staveb, osaměle stojících krajině v daleko od ruchu světa.  Jejich umělecko – historická hodnota spočívá právě v harmonickém sepětí s přírodou a v charakteristické kultivaci krajiny. Z mnohých jmenujme např. kaple v Boskovštejně, Brtnici, Českém Rudolci, na Dobré Vodě u Jemnice a u Ivančic, v Dolních Kounicích, Kostníkách, Rešicích. 

 

Kostníky u Jemnice

 

Třebaže nejde o vrcholná díla barokního stavitelství, některé objekty v konfiguraci s členitým terénem a vzrostlými stromy vytvářejí neobyčejně půvabné a působivé skupiny, jež upoutávají pozornost i nábožensky indiferentních návštěvníků a jsou ideálním prostředím pro ztišení, modlitbu a odpočinek.  Vzácnější jsou stavby empírové, z nichž větší je jen Mariazellská kaple na Hradišti u Znojma. Méně náročnými jsou např. kaplička v Hodonicích či zaniklá kaple Panny Marie Pomocné ve Znojmě. Podstatný úbytek tohoto druhu sakrálních staveb koncem 18. a v 1. polovině 19. století souvisí s chladem, jenž zavanul z nástupu osvícenství a jenž vystřídal naboženskou extázi barokní. Josefinské reformy zapřičinily též rušení klášterů, z nichž mnohé pěstovaly kult poutních míst na svých panství. Tak se zánikem kláštera ve Žďáru začala upadat poutní místa Obyčtov a Zelená Hora, se zrušením kláštera v Louce ochably poutě do Dyje (Milfornu) a do Lechovic apod. Určité náboženské oživení a v mnoha případech i nadšení pro restauraci starých zpustlých poutních kostelů a kaplí zaznamenáváme zhruba od poloviny 19. století.   Historismus 19. a začátku 20. století vtiskl svou podobu poutním svatyním v Bítově, kostelu sv. Jakuba u Ivančic, kostelíku Narození Panny Marie na Humperku u Krasonic, kostelu na Montserratu nebo kapli sv. Anny v Opatově.

 

Montserrat u Slavonic

 

Architektura 20. století pak zanechala své stopy většinou pouze na přestavbách či rozšiřování starších objektů jako např. v  případě dostavby věží poutního kostela v Přibyslavicích v r. 1936 podle projektu K. Hilberta, rozšíření poutního kostela v Hlubokých Mašůvkách koncem 40. let 20. stol. Z větších staveb zcela nově vznikl pouze kostel sv. Klementa Hofbauera v Tasovicích, postavený r. 1933 podle projektu vídeňského architekta K. Holzmeistra. Drobnější mariánská kaple na vrchu Stráži u Pyšle byla postavena r. 1935 v místech starší dřevěné kapličky. Po r. 1948  byla stavební aktivita církve na dlouho dobu zastavena komunistickým režimem a dokončování prací na rozšíření poutního areálu v Hlubokých Mašůvkách, jež se dařilo P. Josefu Parmovi ještě začátkem 50. let je téměř senzační výjimkou. Z nejnovějších postkomunistických stavebních aktivit je třeba zmínit  přístavby karmelitánského kláštera v Kostelním Vydří v l. 1992 – 93

V některých případech dispozice stavby symbolizuje určitý význam. Tak např. farní a poutní kostel Navštívení Panny Marie v Obyčtově stojí na originálním půdorysu želvy, která prý symbolizuje vytrvalost ve víře.  Raně barokní kaple sv. Kříže v Třebíči stojí na půdorysu kříže, opakování číslice pět v dispozici poutního kostela sv. Jana Nepomuckého značí mimo jiné pět hvězd pražského mučedníka. Symboliku čísla tři naopak nacházíme v poutním kostelíku i zastaveních  křížové cesty k Nejsv. Trojici u Rosic.

Celá řada poutních míst zanikla. Ponejvíce se tak stalo v době josefinismu, kdy byly kostely a kaple prodávány a profanovány jako sklady, sýpky nebo adaptovány přestavbami pro obytné účely. Tak tomu bylo např. u kostelíka sv. Václava v Běhařovicích, u kaple Panny Marie Pomocné v Brtnici, u kostelíka Nejsv. Trojice pod Cornštejnem, u kaple sv. Floriána u Hrotovic, u Loretánské kaple v klášteře servitů v Jaroměřicích nad Rokytnou, u Loretánských kaplí v Jihlavě, ve Vratěníně a ve Znojmě, u kaple sv. Matouše v Jimramově,  kaple sv. Magadalény u Nové Říše byla přestavěna na myslivnu, kaple sv. Jana Nepomuckého v Měříně byla přestavěna na obytný dům, kaple sv. Jana Nepomuckého  v Rosicích nebo sv.  Ducha v Šachu u Volfířova zcela zanikly. V době komunistické totality, velmi často v návaznosti na předchozí vysídlení původního obyvatelstva, rovněž docházelo k devastaci (kaple Bolestné Panny Marie v Popicích u Znojma), ovšem zdaleka ne v takové míře jako tomu bylo v pohraničních oblastech, např. západních nebo severních Čech. Některá bývalá poutní místa upadla přirozenou cestou  v zapomnění a dnes již nejsou považována za poutní (Běhařovice, Knínice, Olbramkostel, Střítež u Třebíče), jiná naopak zaznamenávají oproti předchozí době rozkvět (např. poutě k sv. Zdislavě v Křižanově, k Panně Marii Karmelské v Kostelním Vydří) nebo vzniká nová tradice (procesí od Lurdské jeskyně k hradní kapli na Bítově, pouť k Bolestné Panně Marii do Načeratic, nový titul Madony v Netíně s názvem „Usmívající se“,  poutě Nový Jeruzalém ve Vranově n/Dyjí aj.).

 

            

            Kostelní Vydří

 

Po r. 1989 došlo k podstatným politickým změnám a pro katolickou církev nastalo nové období možnosti svobodně vyznávat víru. Mužským řeholím, které byly v době komunistické diktatury postaveny mimo zákon, bylo umožněno obnovit a užívat některé navrácené budovy. Třebaže v postkomunistické společnosti zároveň došlo k nástupu a protěžování ideologie relativismu a náhražkových  duchovních směrů, život v poutních místech se mohl i přes nedostatek kněží přece jen rozvinout. Mnohé zpustlé objekty, zejména v pohraničí, byly opraveny, někdy  též za pozornosti dosud žijících vystěhovalých obyvatel německé národnosti. Novým jevem je zavádění tzv. prvních mariánských sobot začátkem 90. let 20. stol.  na větších poutních místech (Hluboké Mašůvky, Netín, Přibyslavice aj.), z nichž některá se stávají živým, stále pulsujícím srdcem vikariátů.   Tak jako v předválečném období putování překračuje zemské i státní hranice i současní jihomoravští věřící navštěvují  přilehlá místa, zvláště když moderní doprava skýtá mnohem více možností než v dobách minulých.   V Čechách je cílem např. Křemešník, Praha, Svatá Hora, v zahraničí především v Dolní Rakousích známá poutní centra jako Maria Dreieichen u Hornu, Maria Roggendorf u Wullersdorfu a  Maria Taferl.  Ostatně stojí za upozornění, že ve jmenovaném Maria Roggendorfu se od r. 1969 každého 13. dne v měsíci rakouští katolíci modlili a prosili za svobodu církve v českých zemích.  Stálým cílem poutníků je po r. 1989 opět  Mariazell ve Štýrsku, proslulé poutní místo středoevropského významu.  S pádem „železné opony“ a s rozvojem cestovních kanceláří jsou již celkem běžně dostupná i světová poutní centra jako Fatima, Loretto,  Lurdy, Řím, Svatá země a další. Jedním z  nejnavštěvovanějších zahraničních míst (církevní autoritou však dosud neuznaným)  je  hercegovinské Medžugorje, kde  od r. 1981 dochází ke zjevení, pravděpodobně Panny Marie.

 

          

          Moravský Krumlov

 

Zbývá ještě poznamenat, že pojem pouť si naše společnost bude vykládat rozdílně. Někdo si  představí   masové putování věřících k nějakému kostelu,  jiný zase světské zábavy, stánky a kolotoče, příležitost „výhodného“ nákupu.  Takřka charakteristickým průvodním znakem tuzemských poutí po r. 1989 se stávají četné stánky vietnamských obchodníků.  Starou známou součástí zábav jsou také  pouťové atrakce (stánky, kolotoče, střelnice apod.). Komerční složka poutí je oproti minulosti čím dál více agresivní a značně narušuje jejich duchovní podstatu a smysl. Je skutečností, že věřící poutník se zde bohužel až příliš často  setkává s rušivými jevy, které musí – někdy s notnou dávkou trpělivosti - překonat. Shovívavost a žádnou omluvu ovšem nezasluhují takové případy, kdy hlučná zábava, démonické výjevy a nemravné obrazy jsou v těsném sousedství kostela, dokonce i tehdy, když je zde sloužena mše svatá.  Ideální je možnost určitého nenásilného oddělení těchto složek, tak jak je tomu např. v Hlubokých Mašůvkách, Kostelním Vydří apod.

 Katoličtí poutníci vědí, že pouť není totéž co výlet. Ačkoliv někomu při povrchním pozorování může obojí splývat, liší se tyto záležitosti cílem a vlastně i cestou k němu. Cílem poutníkovým je přiblížit se k Bohu. Proto by se měl na cestu náležitě připravit.  Pouť nemusí být kolektivní, ale užitek přináší i tichá soukromá pouť, o níž kromě Pána Boha nemusí vůbec nikdo jiný vědět. Jestliže to zdraví umožňuje, vždy je lepší jít (alespoň část) cesty k cíli pěšky, neboť to k pouti a k modlitbě v přírodě patří.  Ostatně, jak již výše uvedeno, mnoho poutních kaplí a kostelů bylo postaveno v krajině pro pohled zdálky, kdy se má poutník ke svatyni pomalu přibližovat.  Pak je možno i lépe vychutnat krásu a pocítit radost, než když se vyhrneme z autobusu před dveře kostela. Vše tedy nemusí být organizované a kolektivní. Také na malých a zapomenutých poutních místech lze načerpávat milost, pokud se k nim putuje správně. Samozřejmou součástí poutě by mělo být zpytování svědomí, lítost nad vlastní hříšností a s tím související odpuštění bližním. A zvláště pak přijetí svátosti smíření a Eucharistie. Vždyť tyto milosti dokáží dát  opravdovou vnitřní hlubokou radost, kterou ve světě člověk marně hledá.  Kromě toho je pouť zvláštní  příležitostí k setkání s ostatními podobně smýšlejícími lidmi, k vytvoření společenství, je příležitostí k vyjít z každodenní všednosti. Je zde povzbuzena nejen víra, ale i láska k vlasti a určitému regionu. 

 

 

Tento text je pravenou verzí článku Jiří Černý: Poutní místa jihozápadní Moravy, který vyšel v časopise Muzejní a vlastivědná práce roč. 40, č. 1, 2002.

Foto © Katolická kultura

 

 

Zusammenfassung

 

Wallfahrtsorte Südwestmährens

 

Diese Artikel wiederspiegelt die in der Vorbereitung befindliche Aufstellung der Wallfahrtsorte, Gnadenstatten, Gnadenbilder und Statuen Südwestmährens. Das Südwestmähren gehört im Rahmen Tschechischen Republik zu den Gebieten mit der grössten katholischen Religiosität. Bis heute hält die alte Pilgertradition nach Wallfahrts- und Gnadenorte. Nach dem Patrozinium der Wallfahrtskirchen und Kapellen kann man betrachten das Mähren sowie das Böhmen als ein marianisches Land. Zu den bekanntesten Zielen der Pilger gehören bis heute, vor allem marianische Hluboké Mašůvky, Kostelní Vydří, Montserrat bei Cizkrajov (Sitzgras), Netín und Přibyslavice. Von der Dreifaltigkeitswallfahrtstetten hervorhebt die Kirche an der Anhöhe bei Rosice. Besondere Hochachtung zum Fronleichnam ist gepflegt aus den Zeiten des Mittelalters in der Wallfahrtskirche des gleichen Patrozinium bei Slavonice (Zlabings).

Wichtige Teile Wallfahrtsgnadenstatten sind Gnadenbilder und Statuen, von welchen wir erwähnen weibigstens die Jungfrau Maria vom Berg Karmel in Kostelní Vydří, das Wandgemälde der Jungfrau Maria mit dem Jesuskind in Přibyslavice oder die Madona des. St. Veits Typus in Znojmo (Znaim). In Hluboké Mašůvky ist verehrt die spätgotische Replik des belgischen Figürchen der Jungfrau Maria de Foi, in Montserrat die freigestaltete Replik der thronenden Madonna aus dem berühmten gleichnamigen spanischen Wallfahrtsort. Aus ausserhalb der Wallfahrtskirchen gegegnen wir zahlreiche europäischen Orten. Absolut der zahlreichste Typ der gnadenreichen marianischen Bilder ist der Typ der Maria Hilf von Passau. Sehr zahlreich verbreitet sind die Kopien der Lourdesmadonna, häufige Repliken der böhmischen Gnadenstatue der heilige Jungfrau Maria von dem Svatá Hora (Heiligen Berg bei Příbram), brünner Madonna von St. Thomas, weniger die Madonnen von Loretto oder von dem Berg Karmel. Aus den österreichischen Vorblidern gegegnen wir gewöhnlich das Madonnenbild aus Mariazell, allenfalls die Pieta von Drei Eichen bei Horn. Aus den gotischen Wallfahrtkirchen architektonisch hervorgeht am meisten neben den Klosteranlagen die spätgotische Kirche des heiligen Wolfgang in Hnanice (Gnadlersdorf) oder die Frohnleichnamkirche bei Slavonice (Zlabings). Bei den Wallfahrtsorten treffen wir uns meistens mit der barocken Architektur. Die Spitzenstellung einnehmen die Kirchen des heiligen Johannes von Nepomuk auf Zelená Hora bei Žďár nad Sázavou, die marianische Kirche in Lechovice (Lechwitz) und die Klosterkirche in Nová Říše. Aber auch die Architektur der kleineren Abmessungen, bis jetzt grössteilens noch anonym, erreicht in der harmonischen Verknüpfung mit der Landschaft hohe ästetische Qualität: hl. Florian bei Moravský Krumlov, hl. Johannes von Nepomuk in Krahulčí bei Telč, Rešice und die anderen. Der Zeitraum der historiesierenden Baustyle belegen am besten die Wallfahrtskichen des hl. Jakob bei Ivančice, die Kirche der siebenden Schmerzen Marie am Montserrat, die Kapelle Maria Geburt am Humberk bei Krasonice oder die Burgkapelle in Bítov. Das 20. Jahrhundert represäntiert die moderne Kirche des. hl. Klemens Maria Hofbauer, die auf der Stelle des Geburtshauses des Heiligen in Tasovice (Tasswitz) erstellt wurde. In dem Zeitraum Josephinismus gingen mehrere Wallfahrtkirchen und Kapellen als unter der kommunistichen Totalität unter. Viele wurden am Ende des 18. und am Anfang des 19. Jahrhunderts adaptiert für „die andere Bestimmungszwecke...“, z. B. Jimramov, hl. Maria Magdalena bei Nová Říše, Vratěnín (Fratting) und andere. Nach dem Jahre 1948 wurde leider die Kapelle Maria Hilf in Znojmo (Znaim) niedergerissen. Die Kapelle der sieben Schmerzen der maria bei Popice (Popitz), welche zur Ruine wurde, ist es gelungen nach dem 1989 wiederaufzubauen. Es werden hier regelmässig die Wallfahrten für die Glaubenserneurung in den Grenzgebieten arganisiert. einige Orte verzeihen heute gegenüber den früheren Zeiten ein Aufblühen, z. B. die Wallfahrten zur hl. Zdislava in Křižanov und zur hl. Jungfrau Maria vom Berg Karmel in Kostelní Vydří.

 

Jiří Černý   Deutsch von Stanislav Holeček, Luzern

 

 

 

 

Literatura a prameny obecné – doplněný výběr

 

Bartoněk A. (ed.): Průvodce krajem a jeho kulturou: Waldviertel, Weinviertel, Jižní Morava. Moraviapress Břeclav 1999.

Bukovský J.: Loretánské kaple v Čechách a na Moravě, Libri Praha 2000.

Catalogus Cleri Dioeceseos Brunensis Brno 1924, 1938, 1982, 2000.

Černý J.: Poutní místa jihozápadní Moravy. Milostné obrazy, sochy a místa zvláštní zbožnosti, Pelhřimov 2005.

Černý J. Kult milostných mariánských obrazů ve výtvarném umění. Nástin nejčastěji zobrazovaných ikonografických typů na jižní Moravě, in O křesťanské výtvarné kultuře (sborník ze seminářů). Biskupství brněnské 2006.

Dějiny českého výtvarného umění. Od počátku do konce středověku. I., Academia Praha 1984.

Dějiny českého výtvarného umění. Od počátku renesance do závěru baroka. II., Academia Praha 1989.

Doležal V.: Politický okres Velké Meziříčí, Velké Meziříčí 1935.

Eichler K.: Poutní místa a milostivé obrazy na Moravě a  v rakouském Slezsku. Brno 1887/88, I. – II.

Fejfarová A.: Mariánská poutní místa jihozápadní Moravy. Dipl. práce TF JČU, Č. Budějovice 2000 (pouze Přibyslavice, K. Vydří, Montserrat, Krasonice – Humberk).

Filka M.: Jihlavské vrchy, Českomoravská vrchovina II. díl, Praha 1966.

Fischer R. – Stoll A: Kleines Handbuch österreichischer Marien-Wallfahrtskirchen. 1. Band: Niederösterreich, Burgenland, Wien (zweite Auflage), 1982.

Hoppe A.: Des österreichs Wallfahrtsorte, Wien 1913.

Horecký J.: Mariánské poutní vzpomínky, nakl. Albert (bez dat., 1992?)

Hrudička A.: Topografie diecéze brněnské. Brno 1908.

Jech F.: Nástin dejin Mor. Budějovicka a Jemnicka, in Sborník vlastivědných statí o pol. okrese Mor. Budějovickém. Mor. Budějovice 1927.

Kalista Z.: Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko, Brno 1970.

Kočárek E. jun. – Kočárek E. sen.: Jindřichův Hradec, Telč, Waldviertel, Průvodce. Historické pohlednice, Kletr 1993.

Kol.: Moravskobudějovicko, Jemnicko, Brno 1997.

Koutecká H.: Stručný místopis mariánské úcty v Čechách a na Moravě, Portál 1999

Kučera V.: Mariánská místa moravská, 1940.

Mahr A.: Sudetenland - Marianisches Land,  IV. Wallfahrtsorte Südmährens, Königstein 1961

Mathon P.: Život nejbl. Bohorodičky Panny Marie a jejího panického chotě sv. Josefa, 1885

Medek V.: Cesta české a moravské církve staletími, Praha 1982.

Moravský zemský archiv v Brně, Archiv brněnského biskupství.

Neumann J.: Český barok, Praha 1974.

Od Horácka k Podyjí. Vlastivědný sborník západní Moravy. 1924 – 1938 a od r. 2001.

Odehnal: Poutní místa Moravy a Slezska, Debora Praha 1995.

Olšava Jaroslav, vzpomínky na poutě v okolí Nové Říše (osobní korespondence), 2000 – 2001.

Pastýř třebíčského vikariátu 1994 – 96 (měsíčník).

Pátek A. J.: Pověsti Jihlavy a okolí, Vel. Meziříčí 1902.

Royt J.: Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století. Karolinum Praha 1999.

Samek B.: Umělecké památky Moravy a Slezska, I., Academia Praha 1994.

Samek B.: Umělecké památky Moravy a Slezska II, Academia Praha 1999.

Sborník vlastivědných statí o pol. okresu Moravskobudějovickém, Moravské Budějovice 1927.

Skopal J.: Pojihlaví a Pooslaví a povodí Rokytné, Českomoravská vrchovina IV. díl., Praha 1967.

Schwoy J.: Topographie des Markgraftschafts Mähren, Wien  1794, 3: Band (popis kraje přerovského, znojemského a jihlavského).

Státní okresní archiv v Jihlavě, Jindřichově Hradci, Třebíči a ve Znojmě. Inventáře a fondy farních úřadů.

Světci v lidové tradici. Sborník příspěvků z konference karpatologické komise pro lidové obyčeje MKKK, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti 1995.

Šorm A.: Sv. Anna v lidové úctě v Čechách a na Moravě, 1936

Šorm A.: Úcta sv. Floriana v našich zemích, 1936.

Šorm A: O úctě Anděla Strážného, Sušice 1945.

Štajnochr V.: Panna Maria Divotvůrkyně. Nauka o Panně Marii, mariánská ikonografie, mariánská poutní

místa. Slovácké muzeum v Uherském Hradišti 2000.

Vilímek L.: Poutní místa známá neznámá. Vyskytná n. Jihlavou 2001 (počítačové vydání).

Vlastivěda moravská (VM):

-      Dvorský F.: Hrotovský okres, 1916.

-      Dvorský F.: Náměšťský okres, 1908.

-      Dvorský F.: Třebický okres, 1907.

-      Haňák V.: Mor. – Krumlovský okres, 1913.

-      Kratochvíl A.: Ivančický okres, 1904.

-      Oharek V.: Tišnovský okres, 1923.

-      Pátek J.: Jihlavský okres, 1902.

-      Peřinka F. V.: Jaroslavský okres, 1905.

-      Peřinka F. V.: Vranovský okres, 1906.

-      Peřinka F. V.: Znojemský okres, 1904.

-      Svoboda J.: Novoměstský okres, 1948.

-      Svoboda J.: Žďárský okres, 1937.

-      Tenora J.: Bystřický okres, 1907.

-      Tiray J. – Zavadil J.: Bítešský okres, 1900.

-      Tiray J.: Dačický okres, 1925.

-      Tiray J.: Slavonický okres, 1926.

-      Tiray J.: Telecký okres, 1913.

Wolny G.: Kirchliche Topographie Mährens, Brünn I. (1856), II. (1858), III. (1860), IV. (1861).

Zuber R.: Lidová zbožnost na Moravě v 18. stol. Studie Muzea Kroměřížska 1991, s. 74 – 86.

Život farností Znojma 1995 – 2001.

 

 

Zpět na informaci o knize "POUTNÍ MÍSTA JIHOZÁPADNÍ MORAVY. MILOSTNÉ OBRAZY, SOCHY A MÍSTA ZVLÁŠTNÍ ZBOŽNOSTI"