REFORMACE, KATOLICKÁ REFORMA A PROTIREFORMACE
Jaroslav Kadlec: Dějiny katolické církve

Netečnost a neschopnost povolaných církevních představitelů 15. století provést důkladnou reformu obnovením kázně v kléru a odstraněním četných a křiklavých zlořádů se církvi krutě vymstila. Provádění církevní očisty a obnovy se chopili lidé nepovolaní a ti rozpoutali opravdovou náboženskou revoluci a zasadili církvi nejtěžší rány, jaké až dosud v dějinách utrpěla. Ani starověké hereze, ani odloučeni východní církve od Říma, ani středověké sekty nedají se svými zhoubnými účinky srovnat s náboženskou bouří 16. století, neboť teprve tato bouře vytvořila vedle katolické církve druhou,od katolického pojetí podstatně odlišnou formu křesťanství a skutečně rozvrátila jednotu křesťanského světa. Stoupenci náboženských novotářů 16. století nazývají jejich dílo reformací. Poněvadž se tento název vžil, užíváme ho také, ale jsme si přirozeně vědomi, že reformace byla zcela pochybným a scestným řešením církevní reformy a že by tedy věcně vystižnější byl název náboženské novotaření nebo náboženská revoluce.

Reformace v Německu
Reformace v Německu je spojena se jménem augustiniánského mnicha Martina Luthera (1483-1546).
Martin Luther se narodil 10. listopadu 1483 v malorolnické rodině v Eislebenu a vyrostl v Mansfeldu, kde jeho otec Hans Luther (= Lothar) si založil novou existenci jako horník. Rodinné ovzduší bylo přísně náboženské se všemi nedostatky pozdně středověkého života (pověra, víra v čarodějnice). I jako středoškolský student vyrůstal Luther v úzkém styku s církví: na základní škole v Mansfeldu (1489-1495), na latinské škole bratří společného života v Magdeburku (1496/97) a v Eisenachu (1498-1501), kde nalezl otcovského přítele ve vikáři Braunovi. R. 1501 se dal zapsat na univerzitu v Erfurtě a dosáhl tam r. 1502 stupně bakaláře a r. 1505 mistra svobodných umění. Filozofie, které mu tam byla vštípena, byla "via moderna", tj. nominalistická. což mělo pro další jeho vývoj nemalý význam.
Podle otcova přání měl se Luther stát právníkem. Skutečně se dal r. 1505 zapsat v Erfurtě na právnickou fakultu, ale brzy právnického studia zanechal. Za bouře, která ho stihla počátkem července 1505 nedaleko Erfurtu, učinil ukvapený slib, že vstoupí do kláštera, a slib dodržel přes všechno varování rodičů, kteří znali jeho povahu a věděli, že se pro řeholní život nehodí. Byl vznětlivý a citlivý, dobrácký a šlechetný, ale i svéhlavý a hašteřivý; byl zbožný, ale též vnitřně rozeklaný a vášnivě nezkrotný. Po veselé noci strávené s přáteli vstoupil do kláštera augustiniánských eremitů v Erfurtě. Prodělal noviciát, přijal r. 1507 kněžské svěcení a věnoval se studiu teologie. Byla to opět nominalistické teologie Gabriela Biela, kterou si osvojil. Studium začal v Erfurtě, pokračoval ve Wittenberku (1508/09) a tam r. 1512 byl promován na doktora teologie, když předtím v řádových záležitostech navštívil Řím. R. 1512 se ujal biblické katedry na wittenberské univerzitě, uprázdněné odchodem Jana Staupitze, provinciála augustiniánských eremitu, a postupně vyložil Žalmy (1513/15), list k Římanům (1515/16), ke Galatům (1516/17), k Židům (1517/18) a znovu Žalmy (1518/19). Rukopisy těchto přednášek se zachovaly a lze podle nich sledovat Lutherův vnitřní boj. Právě před druhým čtením o Žalmech probudil se v něm reformátor, když v tiché chvíli v místnosti ve věži wittenberského kláštera ("Turnerlebnis") nově porozuměl výrazu "spravedlnost" Boži v listě sv. Pavla k Římanům 1,17.


Papež Lev X.

Martin Luther


Lutherův pojem ospravedlnění. Luther jako reformátor nevyšel z vědomé kritiky církevní nauky a církevních institucí; jeho boj proti katolické církvi byl důsledkem jeho postoje k významné náboženské otázce poměru člověka k Bohu, zejména pokud se týče jistoty spásy. Lutherova odpověď na tuto otázku byla určována dvěma momenty, totiž jeho teologickým vzděláním, jež přijal jako hotový celek, a jeho osobní náboženskou zkušeností, jež přistoupila jako něco nového. Ze vzájemného působení obou těchto momentů vyplynul Lutherův reformátorský názor o ospravedlněni pouhou vírou v zásluhy Kristovy, jež dává bezprostřední jistotu spásy (materiální princip protestantismu).

Teologická základna, z níž Luther vyšel, byl, jak již řečeno výše, ockhamismus.
Ockhamiamus běžný tehdy systém na univerzitách, byl však plný vnitřních rozporů, neboť na jedné straně svým učením o dvojí pravdě popíral, že by bylo možné dokázat články víry přirozeným světlem rozumu, na druhé straně pak tvrdil, že přirozené mravní síly člověka, totiž jeho svobodná vůle, stačí k zachovávání přikázání Božích, a tedy k dosažení spásy, třebas v nauce o Bohu kladl důraz především na Boží přísnost a na Boží libovůli, jíž se každý musí obávat. Hřích a milost, dobré a zlé nezáleží totiž na člověku, nýbrž na Bohu. Shlédne-li Bůh na člověka v milosti, je dobrý, shlédne-li naň v hněvu, je špatný; chce-li, může popatřit milostivě i na hříšníka, a ten je "ospravedlněn" (simul iustus - simul peccator), v rozdílení milosti jedná Bůh zcela podle své vůle. V tomto tvrzení, že přirozená lidská vůle je schopná usmířit děsnou přísnost Boha, jednajícího podle své libovůle, skrývalo se nesmírné vnitřní napětí a velmi obtížný úkol, protože hrozilo příliš velké nebezpečí, že se při jeho řešení upadne v jednostrannost. Osobní náboženské zážitky hnaly Luthera k tomu, že se jal prakticky řešit tento úkol, a to s tvrdošíjností, jež byla jeho povaze vlastní. I tu bylo sice možno dojít k řešení katolickému, a to spojením obou základních elementů, Boha (milosti) a lidské vůle, čímž by byl jednostranný ockhamistický systém překonán. Ale Luther byl příliš náchylný k extrémům, než aby se přiklonil k tomuto řešení. Pak ovšem zbývala jen dvojí možnost: buď se vzdá všech pokusů o rozřešení problému, nebo se spokojí řešením zdánlivým tím, že vyloučí jeden z obou elementů naznačeného protikladu: Bůh (milost) - vůle. Luther volil toto poslední řešení. Na základě jednostranného výkladu Písma sv. vyloučil naturalistický prvek ockhamismu, svobodnou vůli. Že to bylo řešení jen zdánlivé, spiritualistické, je patrno z toho, že ospravedlnění, k němuž Luther dospěl, bylo ve skutečnosti pouze přikrytí hříchů Bohem, udělujícím vykoupení podle své libovůle.

Je zajímavé sledovat cestu, po níž Luther k svému názoru dospěl. Po vstupu do kláštera bral své řeholní povinnosti velmi vážně. V touze zbavit se hříchu a zajistit si spásu oddal se horlivě modlitbě a askezi. To bylo jistě správné a zcela odpovídalo křesťanskému duchu, toužil-li po vnitřní očistě. Nesprávná však byla jeho představa, že člověk musí své ospravedlněni citově prožít a takřka si je zpříjemnit. Když se toto očekáváni nesplnilo, Luther pokračoval v kajících skutcích, často překračuje rozumnou míru, a pracoval usilovně na kazatelně i za katedrou. Nejistota a pokušení však nepřestaly, naopak Luther pociťoval tíži hříchu stále silněji a ockhamistická představa Boži libovůle v něm dokonce vyvolávala obavu, že náleží k zavrženým. Dostavily se hrozné duševní boje se všemi známkami nervové předrážděnosti a skrupulózní svévole. Výsledek byl zprvu negativní, totiž přesvědčení, že vůlí nelze dosáhnout ospravedlněni, že hříšnost je nevyhladitelná. Tento stav trval u Luthera delší dobu. Částečně byl zmírňován rozumným napomínáním duchovních vůdců, kteří Lutherovi říkali, že vina spočívá v něm samém, totiž v jeho svévoli, že mu chybí důvěra v zásluhy vykupitelské smrti Kristovy. Uklidňujícím dojmem působily i spisy německých mystiků, kteří často mluví o tom, že člověk se má oprostit od sebe sama. Byl tu však jeden faktor, který měl podstatný vliv na Lutherův duchovní stav - Písmo sv. Luther se ponořil do četby Písma s mimořádným zápalem a znal je téměř nazpaměť. Právě v oněch letech svého vnitřního boje vykládal Písmo sv. i v univerzitních přednáškách. V bibli však je obsažen jeden výraz, který Lutherovi znovu a znovu připomínal hněv Boží a působil mu vnitřní muka, totiž výraz "spravedlnost Boži". Luther chápal dosud tuto spravedlnost výlučně jako spravedlnost trestající, ačkoliv po celý středověk již od doby sv. Augustina, byl běžný i jiný význam tohoto slova: spravedlnost spásonosná. Nové porozumění tomuto výrazu, přesněji řečeno slovům sv. Pavla v listě k Římanům 1,17 (iustitia enim Dei in eo revelatur ex fide in fidem, sieut scriptum est:"Iustus autem ex fide vivit" - vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: "Spravedlivý z víry bude živ""Nestydím se za evangelium, neboť v něm se zjevuje spravedlnost Boží", jak přímo zuřil, že Bůh lidstvu ke staré jeho bolesti, způsobené tím, že člověk je hříchem dědičným navždy ztracen a že Desatero jej svými požadavky nesmírně tíží, připojuje novou bolest svým radostným poselstvím, evangeliem a vůbec Novým Zákonem, když mu v něm hrozí toutéž spravedlností, tedy svým hněvem. Celé dny a noci Luther hloubal nad tímto veršem, až si jednou povšiml celé jeho souvislosti, kde se praví, že spravedlivý živ je z víry. Začal chápat toto místo o spravedlnosti spásonosné, o ospravedlnění, jehož člověk z milosrdenství Božího nabývá svou vírou. Tu se cítil jako znovuzrozen a ve světle tohoto nového smyslu slova "spravedlnost" dostalo pro něho Písmo sv. docela jiný význam. To je zvlášť důležité. Neběží totiž jen o to, že Luther počal chápat výraz "spravedlnost" ve smyslu spravedlnosti spásonosné, nýbrž o to, že podle jeho názoru běží v celém Písmě sv. a v díle spásy vůbec vždy výhradně o tento druh spravedlnosti Boží. Ve své jednostrannosti rozšířil nově pochopený smysl jednoho místa biblického textu na celé Písmo sv. Zde se zrodilo to, co bývá nazýváno Lutherovou teologií útěchy (Trosttheologie), jež je ovšem pro Luthera co nejúžeji spojena s teologií kříže.

Tím byl zčásti již úplně a zčásti aspoň v základech hotov Lutherův reformátorský názor. Dědičným hříchem je lidská přirozenost až do kořene zkažena. Proto vůle nemůže ničím přispět k dosažení spásy a zlá žádostivost je nevyhladitelná. Ospravedlněni je výhradně dílem Božím, dobré skutky nemají žádnou cenu. Ani almužny, ani sebezépor, ani půst nic neprospívá. Jeden z prvních Lutherových spisů má název Ueber die Fryheit des Spysen. "Papisté nemají ani jednoho svatého, který by se stal svatým vírou. Všechna svatost jejich světců je v tom, že se mnoho modlili, postili, pracovali, umrtvovali se, měli špatné lože a drsný šat. Takový druh svatosti mohou denně pěstovat i psi a prasata". Ospravedlnění však odpovídá onomu úplnému zkažení lidské přirozenosti, neboť nespočívá ve vnitřní proměně člověka, nýbrž pouze v prohlášení Božím, že přijímá člověka do počtu spravedlivých, jinými slovy ospravedlněním jsou hříchy pouze přikryty, nikoli však smazány. Luther to a oblibou naznačoval přirovnáním: Kristus - kvočna, které svými křídly přikrývá kuřátka - hříšníky. Proces ospravedlnění je vázán na víru, a to jedině na víru. Tato víra u Luthera znamená důvěrné přimknutí k vykupitelské smrti Kristově na kříži, v pevné víře každého jednotlivého člověka, že je Kristovou smrti na kříži spasen.

Tento Lutherův názor měl ovšem další důsledky. Protože celá církevní minulost byla s Lutherovým přesvědčením v příkrém rozporu, Luther popřel platnost církevní tradice a za jediný pramen víry prohlásil Písmo sv. I Písmo podrobil ovšem kritice a některé z jeho knih prohlásil za nezávazné. Kromě starozákonních knih deuterokanonických byla postižena zejména epištola sv. Jakuba, kterou Luther posměšně nazval Strohepistel; tato epištola zdůrazňuje, že víra bez skutků je mrtvá, proto se samozřejmě nehodila do Lutherovy teologické soustavy. Lutherův názor o výlučné autoritě Písma sv. ve věcech víry a mravů stal se formálním principem protestantismu.

Lutherův rozchod s církví. Jako reformátor vystoupil Luther u příležitosti hlásání odpustků dominikánem Janem Tetzelem r. 1517. Od té doby, co Julius II. započal novostavbu kostela sv. Petra v Římě, byli věřící ve všech zemích vybízeni, aby na ni přispěli. Byly povoleny i zvláštní odpustky, jež mohl získat každý, kdo kromě jiných dobrých skutků daroval na stavbu přiměřenou peněžitou částku. K hlásání odpustků a k sbírání peněz bylo vybráno několik kazatelů, mezi nimi durynský dominikán Tetzel. Věc sama nebyla ani nová ani pro středověkého člověka pohoršlivá. Věřící se málo ptali na to, zdali se peněz užije tak svědomitě, jak k tomu byli církevní představení povinni. Běželo jim hlavně o to, aby udělali dobrý skutek. Ani Lutherův protest proti tomu nesměřoval, ačkoliv za tehdejšího nezodpovědného peněžního hospodaření na papežském dvoře by bylo bývalo možno k tomu leccos říci. Luther užil hlásání odpustků k tomu, aby vystoupil na veřejnost se svou naukou o ospravedlnění pouhou vírou bez dobrých skutků. O vigilii svátku Všech svatých přibil na dveře wittenberského kostela 95 tezí, v nichž podle akademických zvyklostí vyzýval k disputaci o různých teologických otázkách, jmenovitě o odpustcích a o ceně dobrých skutků.

Lutherovy teze, třebas se svou formou nelišily od obvyklých školských tezí, rozlétly se rychle po celém Německu. Také v Římě o nich brzy zvěděli. Již r.1518 předvolal papež Lev X. Luthera do Říma, ale na jeho prosbu mu dovolil, aby se zodpovídal před papežským legátem, kardinálem Kajetánem, který tehdy dlel v Augsburku. Odvolání, jež mu Kajetán předložil, Luther však nepřijal a odvolal se k papeži, k obecnému sněmu a k předním evropským univerzitám. Také zprostředkování papežského vyslance Karla Miltitze skončilo bezvýsledně. Zato velmi špatně pochodil Luther před soudnou stolicí vědy. Na veřejné disputaci v Lipsku v červenci r. 1519 bylo přiznáno vítězství Lutherovu odpůrci, ingolstadtskému profesorovi Janu Eckovi, když Luther se dal strhnout k tomu, že prohlásil dobré skutky za nicotné, projevil souhlas s Husovým spisem De ecclesia a popřel i papežský primát, protože prý skálou (Mat.16,18) Kristus myslil sebe sama.
Po lipské disputaci domyslil Luther svůj reformační názor a zcela přetvořil i pojem církve. Jestliže lidské skutky nemají žádnou cenu a jestliže v díle naši spásy působí pouze Bůh a od člověka se vyžaduje jen pevná důvěra v zásluhy Kristovy, pak jsou ovšem zbytečné kláštery, sliby, zvláštní kněžství, svátosti v dosavadním slova smyslu a vůbec všechny prostředky milosti, církev je ryze duchovním společenstvím věřících s Kristem. Všechno, co mělo ráz vnějšího církevního zřízení, Luther zavrhl jako dílo ďáblovo a papeže prohlásil za Antikrista, který lidstvo svádí z pravé cesty. Nenávist k papežství si Luther zachoval po celý život. Když později opouštěl Šmalkald a domníval se, že již umírá, loučil se s přáteli: "Impleat vos Dominus benedictione sua et odio papae" (Ať vás Pán naplní svým požehnáním a nenávistí papeže). Tyto své názory uložil Luther do třech propagačních spisů, jimiž chtěl získat své krajany pro svůj reformní program: An den christlichen Adel deutscher Nation (pro šlechtu), Von der babylonischen Gefangenschaft der Kirche (pro osoby duchovní) a Von der Fre-heit einea Christenmenschen (pro lid).

Mezitím byl římský proces proti Lutherovi po delší přestávce dokončen a bulou Exsurge Domine z 15. června 1520 byly jeho odchylné nauky odsouzeny a jemu samému pohroženo exkomunikaci. Luther se však ani potom nepodrobil, nýbrž papežskou bulu spolu s kodexem kanonického práva spálil. Nato, jej papež Lev X. 3. ledna 1521 vyloučil z církve.

Po exkomunikaci nevyhlížela Lutherova záležitost příznivě. Císař vyhlásil nad ním na sněmu ve Wormsu říšskou klatbu, mnoho univerzit, mezi nimi i pařížská, která stále ještě platila za evropskou velmoc, se vyslovila proti němu, anglický král Jindřich VIII. napsal proti jeho názorům učenou polemiku. Nyní však zasáhla německá knížata, zvláště Lutherův zeměpán Fridrich Moudrý, kurfiřt saský, který Lutherovi poskytl útulek na hradě Wartburku. Ovocem wartburského Lutherova pobytu byl hanopis proti klášterním slibům a soukromým mším, ale i německý překlad Nového Zákona. Je to skvělé dílo stylistického umění, ale věcně nesprávné, protože místo překladu podává spíše výklad, a to v tom smyslu, jaký se autorovi hodil k podepření jeho tezí. Značný význam pro další šíření reformace mělo i systematické shrnuti nové nauky, Loci communes rerum theologicarum, (Obecná místa teologických věcí) pořízené wittenberským spolupracovníkem Lutherovým Filipem Melanchthonem (1497-1560).

Důsledky nového evangelia nedaly na sebe dlouho čekat. Kněží, poučení Lutherem, že jejich svěcení a sliby nemají před Bohem žádnou platnost, opouštěli své povolání. Řeholníci a řeholnice odcházeli do světa. Ve Wittenberku byla soukromá mše odstraněna, podáváno pod obojí způsobou bez povinnosti lačnosti a předcházející zpovědi, obrazy svatých byly zničeny, prebendy a nadace spojeny a z nich byl vyplácen plat duchovním a podpora chudým.

Zmatky se zvýšily vystoupením sekty novokřtěnců. Tito sektáři popírali platnost křtu dětí, protože dětem schází potřebná "víra", a křtili proto dospělé znovu. Opakování křtu však nebylo podstatou tohoto hnutí. Podstatou novokřtěnectví byl církevní radikalismus s tendencí entuziasticko-apokalyptickou. Větší důraz než na slova Písma sv. kladli na vnitřní osvícení, odmítali spolupůsobení státu v náboženských věcech i všechny viditelné znaky, jež jim připomínaly bývalou církev, a oddávali se chiliastickým nadějím. Jejich hlavou byl odpadlý kněz Jakub Münzer v Cvikavě. Když se jim tam nepodařilo vybudovat "novou křesťanskou říši" a "proroci" byli vyhnáni, někteří z nich se odebrali do Wittenberka, počínali si velmi radikálně a posléze vyvolali vandalské obrazoborectví, jemuž padla za oběť nesčíslná umělecká díla. Luther se vrátil v březnu 1522 do Wittenberka, s pomoci světského ramene obnovil pořádek a blouznivce vyhnal. Sám však byl nyní nucen prakticky uplatnit své zásady. Neobnovil již soukromé mše, povinnou zpověď a postní přikázání, z mešního kánonu odstranil všechna místa připomínající obětní charakter mše sv., dovolil přijímat pod obojí a hlavní důraz při bohoslužbě položil na kázání. R. 1524 odložil řeholní roucho a rok nato se oženil s bývalou cisterciačkou Kateřinou z Bory.

Jednou z hlavních příčin, proč mnozí přijímali reformaci, byla naděje, že i s její pomocí zlepší svůj hmotný stav. Od nového evangelia očekávali spásu sedláci, již dlouho nespokojeni s tísnivými poměry. Odvozovali od něho oprávnění dožadovat se na pánech svobody a sestavili své požadavky do dvanácti artikulů, užívajíce zčásti vlastních slov Lutherových. Luther se snažil je uspokojit, ale hnutí se již nedalo potlačit a proměnilo se v revoluci, proti níž bylo třeba užít násilí (1524-1525). Tu se Luther postavil na stranu knížat a proti vzbouřencům vystoupil i písemným traktátem Wider die rauberischen und mörderischen Bauern. Tím ovšem reformace pozbyla charakteru lidového hnutí a stala se záležitostí světských vrchnosti. Začala knížecí reformace a vytváření evangelických zemských církví.

Ačkoliv reformace během několika let učinila značný pokrok, bylo by bývalo přece možné Luthera nakonec umlčet, kdyby se za něho nebyla stavěla zemská knížata, vedle saského kurfiřta Fridricha zejména lantkrabě Filip Hesenský. Císař Karel V. nemohl zasáhnout, protože byl zaneprázdněn ve Španělsku. Věci se tedy ujala katolická knížata a na obranu katolického náboženství uzavřela spolek. Byli to arcivévoda Ferdinand, bratr císařův, vévoda bavorský a jihoněmečtí biskupové. Knížata, jež stála na straně Lutherově, odpověděla úmluvou torgavskou (1526). Aby nedošlo k občanské válce, říšský sněm ve Špýru rozhodl, že každý kníže smí na svém území zavést nebo podržet náboženskou formu podle libosti, dokud nerozhodne obecný církevní sněm, s jehož svoláním se vbrzku počítalo. Tehdy se celá záležitost pokládala ještě za spor mezi katolíky a ve shromážděni všech katolických biskupů se spatřovala instance, jíž by se všichni podrobili. Téhož osudného roku 1526, v němž luterská knížata uzavřela spolek a říšský sněm jim přiznal právo zavádět náboženské novoty, uzavřel papež Klement VII. nešťastnou ligu cognackou proti císaři, a tak pracoval luterským knížatům do rukou.
Reformačního práva mimo kurfiřta saského užilo brzy Hesensko, Meklenbursko i Brunšvicko. Řádový stát německých rytířů ve východním Prusku se luteranisoval již rok předtím, když velmistr Albert Braniborský jej přeměnil ve světské vévodství, přijav je v léno od polského krále. Rychlé pokroky reformace zastrašily ostatní knížata a na novém říšském sněmu ve Špýru r. 1529 bylo stanoveno, že do příštího obecného sněmu nesmějí být náboženské novoty zaváděny nikde, kde až dosud jsou v platnosti řády katolické. Šest říšských knížat a čtrnáct svobodných měst proti tomu protestovalo a od té doby se jim říkalo protestanté. Když Karel V. uzavřel s papežem mír a přijal císařskou korunu, vrátil se do Německa a r. 1530 svolal říšský sněm do Augsburku. Tam protestanté předložili obšírné vyznáni víry, známé pod jménem "Confessio Augustana". Jeho autorem byl Filip Melanchton. Konfese byla celkem umírněná, ale císař nepřistoupil na žádné vyjednávání a jednoduše nařídil, aby se všichni vrátili ke katolické víře.

Protestantská knížata, jejichž počet rostl, a rozhodnutím císařovým nesouhlasila a uzavřela proti němu r. 1531 nový spolek ve Šmalkaldech. Využila proti němu nebezpečí hrozícího od Turků. Turci obléhali již r. 1529 Vídeň, postupovali stále kupředu a císař potřeboval pomoci všech knížat, měl-li říši před tímto nebezpečím uchránit. Za svou pomoc vyžadovali protestanté od císaře ústupky. R. 1532 tzv. odkladem norimberským musel jim císař slíbit toleranci až do příštího koncilu, takže se reformace mohla dále šířit.

K malé radosti Lutherově šířilo se dál i novokřtěnectví, třebas jeho předáci Tomáš Münzer, Baltazar Hubmaier a Jakub Huter byli již předtím popraveni (Münzer r. 1525, Hubmaier a Huter r. 1528). Radikální Melchior Hofman, rodem Šváb, zanesl novokřtěnství do Nizozemí a působením nizozemského proroka Jana Mathyse se dostala hereze do Westfálska, jmenovitě do Münsteru. Za Mathyasem přišlo několik dalších apoštolů a Münster se stal záhy jevištěm takových ohavností (obrazoborství, komunismus statků i žen atd.), že biskup František z Waldecku se musel města zmocnit násilím a obnovit v něm staré řády; trest, který novokřtěnské vůdce postihl, byl hrozný. V Nizozemí se vyskytla i umírněná forma novokřtěnství, mennonitismus, jehož duchovním otcem byl bývalý katolický farář Menno Simons. Naopak ještě déle než novokřtěnství šel schwenkfeldianismus, spiritualistický radikalismus, odmítající jakoukoliv církevní formu. Do všech důsledků jej propracoval Sebastián Franck (+1542), kdežto vlastní zakladatel, baron Kašpar Schwenkfeld (+ 1561), zůstal při systému malých kroužků.

Propast mezi církví a protestanty se stále prohlubovala. S koncilem to protestanté již nebrali vážně a když papež Pavel III. svolal r. 1537 církevní shromáždění do Vicenzy, účast odmítli. Ani Luther sám o koncil nestál a raději vyhovoval knížatům v požadavcích sebe výstřednějších. S jeho souhlasem vzal si r. 1540 Filip Hesenský vedlejší manželku, mladou Markétu de Saale, čímž se dopustil bigamie, jež se podle říšských zákonů trestala smrtí. Svůj souhlas, který ovšem měl zůstat v tajnosti, odůvodnil Luther poukazem na některé podobné případy ve Starém Zákoně. Dvojženství ovšem utajeno nezůstalo a reformátora postavilo do velmi podivného světla.

Odvaha protestantských knížat stále rostla a naděje na pokojné vyrovnání s nimi zmizela. Císař, který vývoj předvídal a včas si zajistil spojence i některých protestantů, jmenovitě saského vévody Mořice, sáhl k ultima ratio války a v bitvě u Muhlberka r. 1547 protestanty přemohl. Od poražených nežádal nic více, nežli aby se podrobili koncilu, který mezitím zahájil jednání v Tridentě. Luther zemřel rok předtím. Opět se zdálo, že věc protestantů je ztracena.

Tu nastal nový obrat. Právě když se Karel V. chystal k bitvě u Mühlberka, Pavel III. přeložil tridentský koncil do Bologně. Stalo se to proti výslovnému císařovu přání a císař byl tím uražen nejen osobně, nýbrž se také domníval, že koncil na půdě církevního státu nebude mít v očích protestantů dostatek nezávislosti. Nechal tedy koncil padnout a rozhodl se na vlastní pěst povolit protestantům ústupky a tak dosáhnout smíření. To bylo ovšem na pováženou. Takové pokusy dělali byzantští císařové s heretiky opět a opět a nikdy nedosáhli úspěchu. Karel V. však nebyl teolog a na vše se díval očima panovníka. Proto na říšském sněmu v Augsburku r. 1548 vyhlásil tzv. interim, jakousi neutrální formuli, jež vycházela vstříc protestantům tím, že povolovala laický kalich, kněžskou ženitbu a sekularizaci církevních statků. Císař nenahlédl, že pokročilá věroučná roztržka se tímto způsobem odstranit nedá. Od protestantů dosáhl jenom toho, že slíbili přijít na koncil, který byl nástupcem Pavla III. znovu přeložen do Tridentu. I tato slabá vyhlídka na smír byla však brzy zničena.

Saský kurfiřt Mořic, který zradil své souvěrce, zradil i císaře, uzavřel tajný spolek s Francii a chystal státní převrat. Zamýšlel císaře v Innsbrucku přepadnout a zajmout. Karlovi V. se sice podařilo v poslední chvíli uniknout, ale protože nebyl s to válčit zároveň s Turky, s Francií a protestanty, uzavřel r. 1552 smlouvou pasovskou s protestantskými knížaty příměří a unaven dlouholetou vládou odevzdal konečné řešení svému bratru Ferdinandovi. Ferdinand, zvolený již r. 1531 za německého krále, uzavřel r. 1555 s protestanty konečný mír. Tímto mírem dostalo se augsburské konfesi státního uznání, nikoli však jiným reformačním směrům. Každý z říšských stavů, tj. knížat, šlechty a říšských měst, mohl se rozhodnout zcela svobodně bu5 pro katolické nebo pro augsburské vyznáni, a to nejen pro svou osobu, nýbrž i pro celé své území. Tím byla jaksi uzákoněna známá zásada: "Cuius regio, eius religio". Pokud se týče církevního jmění, bylo stanoveno, aby protestanté podrželi všechen církevní majetek, pokud jej měli v rukou v době pasovské smlouvy r. 1552. V důležité otázce, zdali i duchovni knížata mají právo reformace, nebylo dosaženo dohody. Proto král Ferdinand z císařské moci rozhodl, aby každý církevní kníže, který by přestoupil k protestantismu, se okamžitě vzdal hodnosti i církevních statků. Tato výhrada (reservatum ecclesiasticum) byla vsunuta do textu smlouvy bez souhlasu protestantských knížat. V náhradu za to Ferdinand tajným prohlášením (declaratio Ferdinandea) povolil náboženskou svobodu rytířům a měšťanům v duchovních knížectvích, pokud již delší dobu se hlásí k augsburské konfesi.

Tak byl v Německu aspoň navenek obnoven mír. Zásada "cuius regio eius et religio" byla ovšem vyloženě nespravedlivá, ale aspoň byly dalšímu odpadávání od církve stanoveny určité meze. Od té doby bylo Německo roztříštěno ve velká, malá i zcela nepatrná teritoria, jež náležela dvěma rozdílným náboženstvím. Neboť nemohlo již být pochybností, že běželo o dvě rozdílná náboženství. Protestanté odmítali autoritu papežovu i koncilů, církevní učitelský úřad, svěcení biskupů a kněží, mešní oběti, uctívání Panny Marie a svatých, svátost pokání, inspiraci některých částí Písma sv. a ještě některé jiné věci, takže z katolického katechismu nezbývalo již nic mimo víru v Trojici božských osob a v Kristovo božství. Ke katolické církvi nepatřili a patřit k ní nechtěli.

Život Karla V. byl plný tragiky právě tak jako život jeho syna Filipa II. i téměř všech velkých vladařů. Byl to šlechtic skrz naskrz, pán onoho vznešeného mužného typu, jaký se již dnes sotva vyskytuje. Měl slabou tělesnou konstrukci, od raného mládí byl sužován dnou, ale přesto byl vycvičen ve všech rytířských uměních, výborně jezdil na koni a osvědčil se jako zdatný vojevůdce. Povahou byl melancholik. Nikdy se nesmál. Již jeho dědovi, vždy veselému císaři Maxmiliánovi, se nelíbila na tomto mladíku přílišná vážnost. Když dospěl ve zralého muže, přecházela tato vážnost, snad jako dědictví po duševně choré matce, v trudnomyslnost a brzdila jeho rozhodnost. Tato vážnost byla ještě zvyšována vysoce vyvinutým smyslem pro odpovědnost. Byl prostý domýšlivosti a ctižádostivosti, ale být panovníkem znamenalo pro něho být zástupcem Božím na zemi. Cítil se odpovědným za osud církve a za spásu duši v zemích, jež mu byly svěřeny. Tuto povinnost se snažil plnit s papežem i bez papeže a v případě nutnosti i proti papeži. Pochopíme to tím snáze, uvážíme-li, že měl co činit především s lehkomyslným Lvem X. a s neschopným Klementem VII. Karel V. se v církevních záležitostech často a těžce zmýlil. Nebyl teologem a přesto, že měl mnoho duchovních i světských rádců, zůstával osamělý. Ale i když se zmýlil, byl přesvědčen, že splnil svou povinnost. Karel V. stál nad národy. Jeho nejdůvěrnějšími rádci byli právě tak Belgičan Granvel, jako Piemonťan Gattinara a Španěl Loaysa. Z počátku byl více Holanďanem - narodil se v Gentu - ale jeho mateřskou řečí byla francouzština; později se více klonil k španělštině, ale celým Španělem, jako jeho syn Filip II., se nikdy nestal. Byl hluboce zbožný, mnoho se modlil a konal pokání. Ale také lidské slabosti odvedl svou daň; z doby před sňatkem s Isabellou Portugalskou měl dceru Markétu a z doby svého vdovství syna, známého vítěze z bitvy u Lepanta, dona Juana d Austria. Jak málo byl panovačný, ukázal závěr jeho života. Již r. 1521 odstoupil rakouské dědičné země svému bratru Ferdinandovi, r. 1531 také německou královskou korunu; r. 1555 odevzdal Nizozemí, tehdejší Burgundsko, svému synovi Filipovi, následujícího roku také královskou korunu španělskou a neapolskou. Nakonec složil i císařskou korunu a usadil se při klášteře španělských hieronymitů San Yuste a žil tam jako soukromník. Tam také zemřel r. 1558, stár 58 let.

Kadlec J.: Dějiny katolické církve, díl III., Olomouc 1993.

Zpět na hlavní stránku