Popularně z českých náboženských dějin.
Kostel a Madona v Rudolfově u Českých Budějovic

Asi 7 km severně od Českých Budějovic směrem na Třeboň leží město RUDOLFOV. Zvláště od r. 1547 tu nastal takový rozvoj dolování stříbrné rudy, že doly převýšily výtěžkem Jáchymov i Kutnou Horu. R. 1585 povýšil Rudolf II. osadu zvanou do té doby „Velké Hory“ na královské horní město. Za stavovského povstání bylo jedním z opěrných bodů protestantských vojsk Matyáše z Thurnu, r. 1619 vypáleno císařským vojskem Karla Buquoye a později darováno Českým Budějovicím. Půdorys města je nepravidelný a svědčí o chaotické živelné zástavbě v době rozkvětu hornictví. Farní kostel sv. Víta, v rámci jižních Čech ojedinělá renesanční luteránská stavba ze 16. stol., slouží po r. 1620 katolíkům. Bývalý Marradasův zámeček je veřejnosti nepřístupný. Až do r. 1945 byl Rudolfov národnostně smíšenou česko – německou obcí (Rudolfstadt). R. 1890 tu žilo celkem 1317 obyvatel, z toho 55,8 % německých, r. 1921 celkem 1725 obyvatel (z toho 23,2 % německých), 9,8 % příslušníků čsl. církve, r. 2001 2.390 obyvatel, z toho 32,2 % katolíků a 1,4 % čsl. církve husitské.

Farní kostel sv. Víta
Kostel na Velkých Horách (dnešním Rudolfově) byl postaven v letech 1556 – 83 v osadě, založené v rudním revíru bohatém na stříbro. Místní obyvatelé, vesměs horníci, pocházeli z řad německých přistěhovalců. zejména z oblasti Krušnohoří. Asi v 80 % se jednalo o nekatolíky, nejvíce bylo luteránů, ale setkali bychom se tu i s utrakvisty (podobojí), římskými katolíky, Jednotou bratrskou („pikarty“), kalvinisty („helvity“) a dalšími konfesemi. Král Ferdinand Habsburský (1526 – 64), přesvědčený katolík, respektoval ještě staroutrakvisty. Ti měli k římským katolíkům velmi blízko a lišili se od nich, kromě několika méně podstatných záležitostí, vlastně jen ve způsobu podávání svatého přijímání, který umožňoval přijímat Krista z kalicha i laikům. Avšak luteráni a k nim inklinující čeští novoutrakvisté byli v zemi nežádoucí, stejně jako jiné směry vzešlé z reformace. Protestanté se proto víceméně „naoko“ hlásili k utrakvistům, kteří měli svá práva na základě Ferdinandova slibu dodržovat basilejská kompaktáta, Římem ovšem již zrušená. Ve 2. polovině 16. stol. nabylo luteránství v Čechách na síle. Navíc bylo po celé střední Evropě rozšířeno i mnoho sekt a dle Böhnela se na Rudolfov stěhovali i náboženští emigranté, např. z Rakous, Štýrska, Korutan.
Není vyloučeno, že stavbě kostela předcházela existence menší kaple, o níž však nevíme nic bližšího. Již r. 1554 byl v hornické osadě zřízen hřbitov a o dva roky později znovu nařídil Ferdinand I. vystavět pro havíře i kostel, u něhož měl působit utrakvistický kněz pod obojí, tedy nikoli luterán. Zvláště zmínění luteráni a reformační křesťané budili nelibost obyvatel Budějovic, kteří se i v době husitismu, naprostou většinou hlásili k římskokatolické církvi a uznávali papeže jako nástupce sv. Petra. Protože Rudolfov vznikal na pozemcích města Budějovic nebo jeho poddaných z Vráta, měli právo Budějovičtí do záležitostí na Velkých Horách mluvit. Jejich povinnost bylo také postavit v hornické osadě kostel. Není však divu, že stavět kostel pro nekatolíky odmítali. Stěžují si na místní obyvatele, že zavádějí nové zvyky, že odvracejí okolní lid od katolické víry, že zavádějí své obřady, že nedrží půst, že mají svátky dle svého kalendáře a další výčty znaků hereze a neposlušnosti. Proto také stavbu kostela pro „kacíře“ na Velkých horách oddalovali. Avšak dne 15. 6. 1556 vydal sám hormistr Matyáš Morgenstern rozkaz ke stavbě kostela. Nejprve povstalo kněžiště, loď s věží byla dostavěna až v době vlády Rudolfa II., podle něhož byla osada povýšena na město a obdržela jméno Rudolfov. Jako rok dokončení stavby kostela je uváděn letopočet 1583, tedy dva roky před zmíněným povýšením na město. Věž byla dostavěna až r. 1614. Ačkoliv dle Ferdinandova povolení se mělo jednat o kostel utrakvistický, ve skutečnosti sloužil luteránům. Traduje se, že hlavní prostor sloužil luteránům a katolíkům byla vyhrazena malá boční kaple na jižní straně (dnešní kaple Panny Marie Lurdské). Zdá se, že nedošlo k výstavbě fary a kazatelé museli i se svými rodinami bydlet ve vlastních domech nebo v podnájmu.
Po vypuknutí vzpoury stavů proti císaři vyplenila r. 1619 císařská a budějovická vojska Rudolfov jako sídlo hlavního stanu stavovského vojska a „hnízdo kacířů“. Zničené a vylidněné horní město postoupil Ferdinand II. v prosinci r. 1620 Budějovicím. Teprve za tři roky se zde začínají usazovat noví obyvatelé, tentokrát většinou zemědělci, jen někteří původní se vrátili zpět. Roku 1628 se tito lidé již hlásí k římskokatolické církvi v souvislosti s rekatolizací, tedy úsilím císaře a katolické církve sjednotit lid v jediné pravé víře Kristově. Jediným povoleným náboženstvím v Čechách a na Moravě byl katolicismus, výjimku tvořili pouze Židé (kteří neměli vinu na vzpouře a jejich náboženství se Habsburkové snažili – ač neradi - tolerovat jako prastarý kořen křesťanství), všechny ostatní protestantské denominace a sekty musely ze země odejít. V Rudolfově působilo i několik řádových misionářů, ve 30. letech 17. stol. víme např. o augustiniánu P. R. Stramansovi a o proslulém jezuitském knězi P. Adamu Kravařském. Jeho misie byly díky svatému životu a osobnímu charismatu neobyčejně úspěšné nejen zde, ale i po celých Čechách. Dosavadní luteránský kostel byl opraven (pod poškozenou klenbu pořízen plochý dřevěný strop), rekonciliován, přeměněn na katolický a zasvěcen jednomu z patronů Čech – sv. Vítu. Pravděpodobně r. 1640 byla postavena také budova katolické fary v místě, jak ji známe dnes.
Koncem 17. století již dochází k určité stabilizaci náboženských poměrů, katolická víra zapouští díky intenzivní výuce své kořeny. R. 1698 darovali rudolfovskému kostelu českobudějovičtí kapucíni oltář Panny Marie Pasovské (do dnešní doby bohužel nedochovaný) s gotickou sochou Rudolfovské Madony. V 1. polovině 18. stol., v době vrcholného baroka, kulminovala vlna náboženského vzepětí a nadšení. Každý rok chodilo z Rudolfova procesí k Panně Marii do Dobré Vody, na Staré Město do Budějovic, do Borovan, do Doudleb, do Lišova, a též na svátek sv. Auraciána, k ostatkům tohoto starořímského mučedníka, uloženým v budějovickém farním kostele sv. Mikuláše. V den 21. listopadu (od r. 1713) pak také k Panně Marii Budějovické do dominikánského kostela v Budějovicích v souvislosti se slibem v době morových epidemií. O slavnostech Božího Těla se konaly okázalé průvody na veřejnosti. Při příležitosti svatořečení sv. Jana Nepomuckého putovalo také z Rudolfova procesí do Prahy. Lidé se vzájemně zdravili „Pochválen buď Ježíš Kristus“ a účast na nedělní mši svaté byla samozřejmostí.
R. 1715 byl zrušen starý hřbitov u kostela sv. Víta a založen nový v sousedství školní zahrady, kde se nachází dodnes. Za zmínku stojí, že v letech 1713 – 34 působil v Rudolfově zbožný a neobyčejně schopný kněz, P. Jakub Achart, kterému se mj. nakrátko podařilo obnovit místní těžařství. Vnější vzhled budovy kostela se ani v tomto období nijak výrazně nezměnil.


Doba josefinismu – v porovnání s dobou barokní – přináší náboženské ochlazení, které lze sledovat ještě v 1. polovině 19. století. 19. století se pak na rozdíl od předešlého věku začíná zabývat více otázkami nacionálními než otázkami spásy a věrouky. R. 1830 byl rudolfovský kostel vyloupen a znesvěcen. Zloděj se odvážil vztáhnout svatokrádežnou ruku i na svatostánek a uloupit monstranci a ciborium se svatými hostiemi. V Rudolfově, kde vedle sebe žili Němci a Češi, byl národnostní spor velmi žhavý. Kolem poloviny 19. století získal P. Adlabert Chum svolení střídat bohoslužby v českém a německém jazyku, později Němci vytloukli faráři P. K. Melicharovi okna na faře, protože zaváděl české bohoslužby.
O průběhu 20. století se zmíníme jen letmo. Zvláště v prvním desetiletí československé republiky došlo v euforii a pod heslem „Pryč od Říma!“ k odpadu části rudolfovských obyvatel od katolické církve a u některých k přestupu do tzv. československé církve (od r. 1956 s vlastní budovou sboru). Po skončení druhé světové války byli začátkem roku 1946 odsunuti němečtí obyvatelé. V r. 1939 byl v Rudolfově katolickým knězem P. Josef Plojhar, na rudolfovské faře nacisty zatčený a vězněný v koncentračních táborech. Neblaze však později proslul jako kolaborant s komunistickým režimem. Z ostatních kněží zde nejdéle působil P. František Sobíšek (1961 – 1994). Od r. 1994 je duchovním správcem farnosti P. ThDr. Zdeněk Mareš, který se z rudolfovské fary přestěhoval na faru v Dobré Vodě u Českých Budějovic.
Renesanční vzhled kostela, pokud se týká hmoty a dispozice, se v podstatě nezměnil až do současnosti. Po stránce uměnovědné proto rudolfovský kostel sv. Víta patří k nejcennějším ukázkám renesančních luteránských kostelů v Čechách. Typické znaky renesančního stylu vykazují okna s přechodem lomeného a půlkruhového oblouku, trojlodní dispozice s tribunami, maltová žebra nepravé síťové klenby a hřebínkové klenby v postranních lodích. Prohlídka kostela s odborným výkladem se tradičně uskutečňuje každým rokem při konání oslav „Rudolfovské hornické slavnosti“. Nedělní mše svatá je zde sloužena celoročně v 9. 10 hod.


Bočnímu oltáři Panny Marie ve farním kostele sv. Víta v Rudolfově patří gotická socha Madony s Ježíškem, jedna z nejstarších v Čechách. Sochu věnovali do Rudolfova r. 1698 budějovičtí kapucíni s oltářem Panny Marie Pasovské (který se však do dnešních dnů nedochoval). Je vyřezána z jedlového dřeva a má výšku 141 cm. Dřevořezba některými odborníky (Rulíšek) datována do let poslední vlády Přemysla Ot. II (1270-80), jiní ji však datují až do počátku 14. stol.(Kutal) nebo do doby kolem roku 1340 (Denkstein). Původně snad patřila dominikánskému klášteru v Českých Budějovicích.


Typologicky je Madona z Rudolfova odvozena z gotického sochařství francouzských katedrál. Charakteristická je uzavřenost hmoty a strnulá hieratičnost. Ježíšek oděný v dlouhou řízu, držel v levé ruce (torzo) zřejmě zeměkouli či jablko, pravou ručkou se dotýká matčiny brady. Tělo Ježíška je spolu se zápěstím levice Panny Marie vyřezáno z jednoho kusu dřeva a je připevněno dvěma dřevěnými čepy. Hlava Madony je uvnitř dutá a v minulosti došlo k jejímu seříznutí, takže temeno chybí. Vlasy byly po stranách původně pokryty bílou rouškou, jež spadala spolu s pramenem vlasů přes ramena na prsa. Při někdejších opravách byly plastické cípy roušky odřezány. Šat Madony měl karmínově červenou barvu, šat Ježíška korálově červenou. Některými prvky jsou příbuzné Madony z Březence u Chomutova, ze Strakonic, z Rouchovan na jihozápadní Moravě či ze štýrského Admontu. Avšak přímou analogii pro tuto Madonu zatím neznáme. Vladimír Denkstein zařazuje Madonu Rudolfovskou s její „robustní hmotností, tělesností a zejména kulatým obličejem s podbradkem a zavalitým krkem do oblasti švábské z první poloviny 14. století“.
V 17. a 18. stol. požívala Madona Rudolfovská veliké úcty. R. 1740 udělil papež Benedikt mariánskému oltáři plnomocné odpustky. K poctě Madony byla založena mariánská družina, socha byla oblékána a nošena na nosítkách v procesích na Dobrou Vodu u Českých Budějovic a na jiná poutní místa. Při oblékání do rozličných šatů Madona zřejmě přišla o pravou ruku, která se zachovala jen v torzu. Socha rovněž obdržela mnohé votivní dary (zpráva z r. 1692 uvádí, že byla oloupena o tolar).


R. 1771 pořídila farnost nový oltář pro sochu Rudolfovské Madony. Náklady hradili z větší části rolníci z Vráta. Matěj Graman našel na svém poli při orání poklad – peníze z války a ty použil na zvelebení kostela. Na mense mariánského oltáře je tento výjev znázorněn drobnou malbou v kartuši s písmeny M. T. G. a letopočtem 1771. Ještě ze začátku 19. stol. máme záznamy, svědčící o tom, že rudolfovské ženy hojně obdarovávaly Madonu různými šaty ze vzácných látek.
Madonu objevil na bočním oltáři rudolfovského kostela r. 1937 historik umění Vladimír Denkstein z Městského musea v Českých Budějovicích.. Socha byla až k soklu oblečena do roušky z těžké látky, temeno hlavy zakrývala barokní korunka a tvář pokrývala silná vrstva přemalby. R. 1947 došlo úsilím Adolfa Trägera k zápůjčce Městském museu v Českých Budějovicích. Dle reversu ze dne 2. 9. 1947 převzalo Městské museum v Českých Budějovicích na neurčitou dobu za účelem zjištění jejího stáří, eventuálně jejího restaurování, s podmínkou, že zůstává depozitem a je ve vlastnictví kostela v Rudolfově. Následujícího roku dokončil restaurování Madony prof. Bohuslav Slánský a vrátil soše půvab raně gotické plastiky. Při průzkumu zjistil čtyři vrstvy přemaleb a pod nimi původní zlacení vlasů a původní polychromii na obličeji Madony a Ježíška, zbytky modře v záhybech svrchního roucha a někdejší karmínově červené barvy na spodním rouchu, jejichž lazury ztratily stářím průhlednost. Po vzniku Alšovy jihočeské galerie r. 1953 se Madona dostala do Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou. Teprve r. 1956 nechala galerie pořídit sádrovou kopii pro rudolfovský kostel. Originál je dnes vystaven v tamní expozici a zůstává majetkem farnosti.


Rudolfovská Madona patří k nejcennějším památkám raně gotického sochařství v rámci celé České republiky.

Jiří Černý

Poznámka: Cílem tohoto příspěvku je upozornění na některé zajímavé momenty české kulturní historie. Nebyl psán s úmyslem vytvořit historickou studii, ale s určitým zjednodušením popularizovat dějiny. Jako hlavní podklady posloužily především monografie B. Böhnela „Dějiny města Rudolfova“ (1956) a článek F. Vavrušky ve Farním věstníku pro České Budějovice a okolí (1936).

Zpět na hlavní stránku