BAVORSKO  OČIMA  ČESKÉHO  KNĚZE  ROKU  1901

Bayern in den Augen eines tschechisches Priesters

 

 

Tuto cestu popsal v časopise Vlasť český kněz, redaktor P. Tomáš Škrdle (1853-1913). Mírně jazykově upraveno a s vyznačením kráceno podle článku „Výlet do Bavor, Innomostí, Solnohrad a do Lince“, který vycházel na pokračování ve zmíněném časopise „Vlasť“, ročník XVIII. (1901-1902), s. 720, 822, 881, 977, 1111.

 

Pro nás je tento jednoduchý cestopis zajímavý z mnoha úhlů pohledu, náboženského, kulturního, sociálního, politického, zeměpisného atd. Dnes, po sto letech máme možnost porovnávat, jak pisatelem navštívené kraje působí na nás. Čtenář nechť si povšimne, jak se P. Škrdleho hluboce dotkl bavorský kněz svou otázkou na Jana Husa.

 

 

Domažlice

Z českých měst jsem dosud neviděl Domažlice; proto jsem si na cestě do Bavorska zajel nejprve do Domažlic. Bydlel jsem na děkanství u mladého pana děkana Antonína Maerze. Na cesty jsem se vydal 21. července 1901, v neděli v 10 hodin dopoledne. Až do Plzně jsem jel velmi pohodlně; paní s dospělým synem seděli se mnou v jednom voze a chovali se ke mně velmi přívětivě. Tuto cestu jsem již jednou konal, ale krajina od Plzně k Domažlicím byla pro mne novinkou, i pozoroval jsem Nýřany, Chotěšov, Holýšov, Stankovy a jiná místa, kudy probíhala dráha. V Plzni vstoupili do vlaku četní výletníci a hustý deštík osvěžil teplou atmosféru.

Domažlice na mne učinily svou starožitností zvláštní dojem. Zarazila mne primitivní dlažba a množství prachu, ale stavební ráz města živě poutal moji mysl. Největší dojem činí věž děkanského chrámu, 56 m vysoká. Chrám při ní pochází z roku 1110. Zajímavý je hlavní oltář, v podobě tří pyramid pobitých zlaceným plechem.

Pan děkan se mnou vyslal po městě mladého kaplana Josefa Kubaštu, jenž mne zavedl nejprve do kláštera augustiniánů. Pan převor Metoděj Mühlstein, bratr zemřelé spisovatelky Berty Mühlsteinové, mně již z Prahy známý, nás provedl klášterem, zahradou a nakonec nás uvedl do postranní síně, kterou zapůjčil tamnímu křesťansko-sociálnímu spolku, jehož je předsedou. Spolek má 250 členů, z nichž 156 bydlí v Domažlicích; mezi členy jsou státní a samosprávní úředníci, ale učitel ani jeden. V knihovně jsou uloženy knihy dle obsahu. zábavné zvlášť, náboženské a vůbec vzdělávací také zvlášť. Spolek pořádá četné přednášky a zábavy. Tyto zprávy mne potěšily a přeji panu předsedovi a celému spolku zdar.

...

 

Asi za půl hodiny se otevřou dveře a vstoupí statný velebníček, farář Josef Vondrák ze Seebarn z Bavor. Doprovázel ho jeho osadník, mlynář. Jeho příchod zavdal novou látku k hovoru, neboť se přítomní divili, že Čech je farářem v Bavorsku.

Slunce vysvitlo a mile hřálo, i vyšli jsme na rozhlednu a viděli jsme alespoň něco, neboť hory a okolí byly po dešti zahaleny mlhou.

Asi ve tři hodiny jsme se vydali do Bavorska. Šli jsme přes dvě hodiny, nejvíce lesem hraběte Stadiona. Vzduch byl čistý a vše dýchalo jeho vůní. Přišli jsme k bavorskému mezníku, ale mimo ten mezník nebylo na hranici rozdílu. Les jako les, cesta jako cesta.

 

Waldmünchen

Znaveni jsme se dostali do Waldmünchen a zašli jsme do hotelu na poště, kde měli naši průvodčí povoz. Tam jsem ponejprv pil černé bavorské pivo, ale valně mi nechutnalo. Z Waldmünchen je do Seebarn 5 hodin cesty, ale mlynářův kůň ji urazil za dvě hodiny. Projeli jsme farní ves Ašl, městečko Rötz, Schönthal a několik jiných vsí. Všude se žalo nebo seklo žito. Lid nás uctivě pozdravoval. Bylo chladno, ale nepršelo. Ve Waldmünchenu a v Rötzu jsem viděl sochu sv. Jana Nepomuckého, tam na náměstí, zde na mostě a pan farář dodal, že jeho sochy jsou v celé Horní Falci.

 

SEEBARN

V Seebarn nás přijala laskavě sestra pana faráře a při milém, přátelském hovoru utekl nám večer. V noci prý pršelo jen se lilo, já však spal tak tvrdě, že jsem o tom nic nevěděl.

 

24. července.

Ve středu v půl sedmé jsme sloužil mši svatou. Zde na venkově obstarávají ještě páni učitelé kostelnickou službu. Starší oblékal pana faráře, mladší, v cvikru, mne. Aby to viděl pan Lud. Strahl, redaktor „Posla z Budče“! V neděli zastupuje pana učitele vícekostelník, aby mohl volně hrát na varhany.

 

Učitelé

Učitel má za kostelní službu slušný plat, a to dvojího druhu: od kostela a od školní obce. Co se nedostává, doplňuje stát. Mimo to mají všichni učitelé definitivní starobní přídavky, rovněž od státu. V Seebarn má např. 16 korců polí a luk, celou štolu, od občanů dostává chléb a snopy obilí za zvonění (Läutgarben). A vynáší mu to ročně: štola 400 marek, kůr 200 marek, snopy 70 marek a pole 150 marek, to se rovná 800 marek, k tomu školní plat 600 marek a starobní přídavky 500 marek, z čehož platí svému podučiteli 291 marek na stravu. Od státu má definitivní učitel na místě bez kostelní služby 910 marek a kvinkvenálky. Každý venkovský učitel má ve škole též byt. Vícekostelník je placen od kostela.

 

Škola

Po mši svaté jsme šli do školy. V katalogu je napsán na prvním místě farář jako královský místní školní dozorce a pod ním učitel, jenž ve třídě vyučuje. Zde je tedy každý farář ředitelem školy, ale svůj úřad vykonává zdarma. Může jít do školy konat dozor, kdy chce, posuzuje učitelovu metodu a jeho chování ve škole i mimo školu. Na faře má zvláštní školní archiv.

Této hodnosti se farář nemůže vzdát, a je-li příliš starý, zastupuje ho kooperátor nebo sousední farář. Je zároveň předsedou místní školní rady, sestávající ze 6 občanů a definitivních učitelů, z nichž však pouze nejstarší má hlasovací právo.

Okresním inspektorem je rovněž farář. Jmenuje ho vláda a vybírá k tomu účelu kněze ad hoc dobře kvalifikované. Okresní inspektor koná svůj úřad zdarma, jedině jede-li na zkoušky ven, má denně asi 10 marek cestovného. Zkouší-li však jako okresní inspektor doma., nedostane nic. Právě, když jsme byli ve Waldmünchen, byl tam okresní školní inspektor na zkoušce, ale bylo již skoro 6 hodin, zkouška se skončila a tak jsme tam nešli. Jinak bychom se byli jistě do školy podívali. Při takové zkoušce zasedají jako odborní znalci dva okolní učitelé, kteří pak s inspektorem zkoušející učitele posuzují.

Vyšší školní instancí je krajský inspektor – laik – a nejvyšší ministr vyučování. Bavorsko nemá ani okresní, ani zemské školní rady, ale okresnímu hejtmanu jsou jako u nás vyhrazena určitá práva na školu.

 

Školáci

Děti zde chodí do školy od 6 do 12 let, to je do skončení 12 roku, tedy 6 let. Od 12 do 15 roku chodí mládež do sváteční školy, která trvá po kostele 2 hodiny. Nejprve je půl hodiny v kostele křesťanské cvičení a pak jsou děti do školy; jsou-li aspoň dva učitelé, učí starší dívky, mladší chlapce. Účelem tohoto vyučování je: prohloubit a rozšířit nabyté školní vědomosti pro život, poznat občanská zařízení a všeobecné praktické vědomosti. Zanedbávat tuto školu se přísně trestá.

Velké školní prázdniny trvají osm neděl, ale místní školní rada si je může dát na kterou dobu chce, ba ona je může podle potřeby rolníků rozdělit na dvoje.

Ale kam jsem to odbočil, chtěje popsat návštěvu ve škole.

 

Školy v Seebarn

V Seebarn jsou dvě školní budovy: stará a nová. Nová je nízká budova s prostrannou světnicí. Mimo kříž a podobiznu prince vladaře nemají školní stěny žádných ozdob. stará je bývalý panský zámek. V každé se vyučuje přes 100 dětí.

Bylo ještě dost času k vyučování, tak jsem si prohlížel v nové školní budově, kde se vyučují děti od 9 do 12 let, tzv. vyšší oddělení školní knihy a sešity. Pan farář chvíli zkoušel a pak vykládal 5 Božích přikázání. Děti společně kousek přečtou a pak následuje výklad. Pan farář vykládá jadrně a jasně a tvrzení dokládá různými příklady, a tak jsem poznal, že výborný katecheta. Této věci trochu rozumím a proto takový soud pronáším. k mému přání děti zazpívaly, ale ve zpěvu jsou slabé.

 

Názory na české školství

Pan farář si mi stěžoval, že děti z Čech sem přistěhovalé – Němci – jsou v náboženství velmi zanedbávané – a vskutku jedna taková nevěděla, jak zní 5. přikázání Boží. Podobně mluví američtí kněží o českých přistěhovalcích. Kde vězí příčina, že nás takto posuzuje cizina?

„Kölnische Volkszeitung“ odpovídá takto: Co v Rakousku schází, je především vydatné vyučování náboženské...Mládež škole odrostlá – nemluvíme o všech zemích Rakouska – neví o katolické víře často nic víc než několik podřízených zevnějších úkonů. Tak např. shledal pisatel těchto řádků v Berlíně mezi asi 20 mladými Rakušany mnoho těch, kteří ani nevěděli o povinnosti nedělní návštěvy chrámu Páně; žádnému z nich nebylo známo, že přítomnost při mši svaté je nutná. Kölnische Volkszeitung rozebírá věc dále a na konci praví: To způsobila zejména nová škola.

Odtud jsme se podívali k menším dětem ve druhé budově (staré škole), jež vyučuje podučitel, potom jsme se vrátili na faru.

 

Bydlení na faře

Bydlel jsem v prvním poschodí v krásném, vzdušném pokoji, kde jsem si po třídenním lopocené konečně odpočinul. Přečetl jsem si tu „Katolické listy“ a napsal jsem blahopřejný dopis k jubileu kanovníka Pelhřima Nováka, děkana v Novém Městě nad Metují.

Po důkladném obědě, jejž jsme zalévali černým bavorským, pochutnal jsem si na rakouském portoričku, jichž jsem si v Čerchově koupil zásobu. V Bavorsku totiž není na cigarety státní monopol, a stát tudíž nevykonává v této příčině tak přísné kontroly, jako při dovozu cizích cigár k nám. Z té příčiny, že si může cigára dělat kde kdo, nejsou té jakosti jako naše.

Odpoledne jsem si zapisoval vše, co jsem tu zvláštního a podivuhodného slyšel.

 

Život bavorských kněží

Faráři mají v Bavorsku základní služné 1800-2000 marek, dle toho má-li farnost méně nebo více než 400 duší. Co se jim z kostelního jmění nedostává, doplatí stát. Katolické centrum má sice v bavorském sněmu většinu, ale vláda je většinou protestantská, a tak je tu stálý boj. Vláda by ráda zvýšila protestantským farářům příjmy, ale centrum praví, když se mají zvýšit příjmy pastorům, ať se také zvýší katolickým farářům. To vláda nechce učinit a proto je tu boj. Než se zřídí nová katolická fara, to dá veliké námahy a práce, zato nová evangelická fara se povolí hned.

Při generální vizitaci, která se koná každý třetí rok, a to jen ve městech a městečkách, nepozve-li farář biskupa na faru, sestoupí biskup v  hostinci, kde ho domácí kněžstvo dle předpisu očekává v taláru, a tam je také po vykonaných funkcích oběd, jejž si platí každý účastník sám. Některý farář biskupa pozve, jiný nikoliv, a je-li farář u biskupa neoblíbený, odmítne biskup jeho pozvání a zajede do hostince.

V Bavorsku je každý farář předsedou chudinské rady; v radě zasedá 6 členů. Každá politická obec má svou chudinskou radu, takže je někdy farář předsedou až šesti i více chudinských rad. V Seebarn jsou čtyři chudinské rady. Vede se zvláštní chudinská kasa – co se nedostane, doplatí obec.

Farář bývá také volen za sirotčí radu. Obec si volí koho chce, ale je přáním vlády a ordinariátů, aby byl volen místní farář. Jeho údělem je péče o sirotky, zdržující se v obvodu politické obce.

Farář je předsedou kostelní správy. Pro každý kostel je určen zvláštní rozpočet; je-li potřeba více, obrací se kostelní správa k okresnímu hejtmanství nebo ke krajské vládě o svolení, aby směla překročit rozpočet.

 

Bavoráci

Obyvatelé jsou dosti zámožní, ale na venkově na příbytky nedbají. Není tu většinou šlechta, ale zato hojně bohatých sedláků, pravých statkářů.

Každý národ má své zvláštní chyby; Bavoráci vynikají sice mnohými krásnými vlastnostmi, o nichž se ještě zmíním, ale mají i své chyby: mnoho pijí. V Bavorsku má pivovar král, řezenský biskup a nejen města, ale i vesnice. Malá vesnice Seebarn má také svůj vlastní pivovar. Všude se silně pije a z pití bývají rvačky a soudy. V Mnichově vypije průměrně každá osoba denně 3-4 mázy piva, v jednom městě na venku až 6 mázů. V Horním a Dolním Bavorsku jezdí velcí sedláci do chrámu v neděli v ozdobných bryčkách a když se vracejí, berou si domů několik soudků piva a doma pak celý týden popíjejí.

Ale jinak je tu lid pracovitý, zbožný a četně přijímá svaté svátosti. V Bavorsku je zavedeno ustavičné klanění se Nejsvětější Svátosti oltářní. V malých kostelích je výstav velebné svátosti půl dne, ve větších celý den, v klášteřích v noci.

V roce 1803 byly v Bavorsku všechny kláštery zrušeny, ale později mnohé z nich byly zase povoleny. Nejvíce tu vznikli kapucíni, obstarávající misie v celé zemi. Jsou živeni lidem, stát jim nedává nic.

Ve středu odpoledne jsme si vyšli s panem farářem na procházku; střídají se pole, louky, lesy a krajina je vůbec pahorkatá. bavorská vláda kupuje od soukromníků lesy, zachovává a množí je a tak přispívá ke kráse a užitku země. Lidé žali žito, někde již žito stálo v mandlíkách, ale bohužel, nebylo příznivé počasí.

Ráno po mši svaté jsem každému panu učiteli vložil šetrně do ruky marku, oni se na mne usmáli a tím jsme se rozloučili. Pan farář svlékl po mši svaté ornát, modlil se v albě a udělil „Wettersegen“.

 

Do Řezna

Starostlivě jsem se díval na oblohu, neboť jsem měl jít na dráhu a dále k Řeznu. Ale nebe se vyjasnilo, a tak jsme se vydali s panem farářem do Neunburgu ke dráze. Na cestě jsme potkali listonoše a pan farář mi daroval „Katolické listy“, abych měl na cestě co číst. když jsme si prohlédli kostel, vešli jsme do fary. Pan farář Jindřich Hellberg byl před tím v Karlových Varech a seznámil se tam s žižkovským panem farářem Eduardem Šittlerem, jehož tímto upřímně pozdravuje. Kooperátor Jindřich Schmidl nám ukázal u nádraží obilní rolnické skladiště a pravil, že je pro rolníky velikým dobrodiním. Je to první skladiště, které jsme viděl. Takových skladišť má Bavorsko nejvíc ze všech německých států, sedmdesát. Loni při špatné sklizni žita se spojily všechny rolnické sýpky Německa k tomu účelu, aby na podzim zásobily veškeré rolníky nutným zrnem na zasetí žita.

V Neunbergu poprvé vstupuji na bavorskou dráhu; je to lokálka, konduktér dává lístky až ve vlaku, ale tak dlouhé, že jsou na nich postupně vyznačeny všechny stanice, jimiž dráha probíhá. V Bodenwöhr jsem si vzal nový jízdní lístek a jel jsem státní dráhou do Řezna, když jsem přestoupil  ve Schwandorfu na rychlík. Všechno je mi nové, cizí, a tak se těším na Řezno, abych si tam odpočinul.

 

ŘEZNO - REGENSBURG

V Řezně jsem bydlel v biskupském pivovaře – v Bischofshof. Ve světnici je kropenka a kříž. Zde jsme vyhledal pivovarského adjunkta kněze Brandla, jenž mi poradil osoby, které bych měl navštívit. Trochu jsem se upravil a černým pivem občerstvil, pak jsem vešel do ohromné řezenské katedrály.

Katedrála v Řezně

Rozloha dómu uvnitř se prý podobá velechrámu ve Strassburgu. Když jsme se procházel dómem, nadešel mi mladý kostelník a hned mne uvedl do chrámové pokladnice, plné drahocenných rouch a zlatých a stříbrných kostelních nádob. Je tu kříž, darovaný králem Přemyslem Otakarem II. a mešní roucho sv.  Wolfganga z 10. století; bylo zde již v 8. století založeno biskupství sv. Bonifácem, apoštolem Němců. Prováděje mne dómem, ukázal mi kostelník oltář, na němž prý Luther sloužil mši svatou, a na straně v dómu studni 60 metrů hlubokou. Studna ve velechrámu, z níž se může čerpat voda, to je zajisté něco nevídaného! Uprostřed lodi se vypíná veliký sarkofág s podobou prince Filipa Viléma, kardinála a řezenského biskupa. Z velechrámu nás vedl kostelník do starého dómu, plného náhrobních kamenů, kde v malé kapli, bývalém domě, sloužíval sv. Wolfgang mši svatou.Pravím „nás“, neboť dvě dívky a mladistvého alumna se sestrou, kteří naslouchali výkladům ve velechrámu, jsem vzal s sebou. Kostelníkovi jsme dal slušné spropitné a on mi potom ve vší úslužnosti „dovolil“ sloužit denně v katedrále mši svatou, když řekl, že dokumenty nemusím nosit.

byl den sv. Jakuba, a tak jsme spěchali: já a alumnus se sestrou do chrámu sv. Jakuba, abychom byli přítomni večerní pobožnosti. Alumnus je vlastně studující katolického konviktu někde v Alsasku, nosí již kolárek, a že se dobře učil a přinesl pěkné vysvědčení, vyprávěla mi po obědě jeho sestra, dívajíc se mile na bratříčka, dovolili mu rodiče cestovat a ona ho na cestě doprovází. Chrám sv. Jakuba je seminární kostel; alumni seděli v lavicích v presbytáři a jiní – zpěváci – pěli na chóru litanie. Kostel byl přeplněn lidmi. Sestra mého mladého alumníčka klekla, sklonila hlavu a vroucně se modlila, a poznal jsem, že jsou to zbožné děti.

 

 

S bavorskými kněžími u piva

V řezenské diecézi je zakázáno chodit kněžím do hostinců a v Řezně se smí scházet pouze v Bischofshofu ve zvláštní světnici, kterou pro kněze zakoupil jistý kanovník; jmenuje se „Abonirtes Zimmer“.

Zašel jsem tam k večeři a zastihl jsme tam 4 německé kněze. Jeden z nich tvrdil, že pro Němce není v Praze bezpečno, čemuž jsem odporoval. Když jsem jim vyprávěl o katolickém hnutí v Čechách a o našem družstvu, uvedl druhý: „Je škoda, že vydáváte vědecké knihy česky, nikdo jim nerozumí a odtrhujete se od všeobecné kultury“. Hájil jsem se a řekl, že každý národ hájí své, svůj národ a řeč i kulturu. poukázal jsem jim, že jsme měli své krále a císaře, svůj stát a minulost. Přešla řeč na Husa a tu ten nejinteligentnější z nich se na mne ze strany podíval, změřil si mne a pravil: „Hochwürdigen, sagen sie mir aufrichtig, aber bitte aufrichtig, was denken sie vom Hus?“. Tahle podezřívavá otázka mne věru urazila. Já doma tolik bojuji proti Husovi a zde mne podezřívají! Přemohl jsem se, odpověděl jsem, jak kněz o Husovi má mluvit, ale když odešli, dal jsem si ve zlosti ještě holbu piva a řekl jsme si: „sednu si mezi lid, sem však mezi německé kněze nevkročím; chci mít na cestě pokoj“.

 

 

 

26. července

Prehistorické a římské muzeum v Řezně

Z milosti pana kostelníka jsem sloužil v katedrále mši svatou. Lidu tam bylo hodně a choval se zbožně. Po mši svaté jsem šel hned vedle do starého památného, ale již zrušeného chrámu sv. Oldřicha. Je z něho muzeum a jsou tu nejstarší věci, sbírky historického spolku; proto se jmenuje prehistorické a římské muzeum. Z doby římské jsou zde mnohé sarkofágy, meče, nádoby a ženské ozdoby. Řezno bývalo starou římskou kolonií „Castra regina“ zvaná též „Ratisbona“. Je známo, že Římané rozšířili svou vládu až po Dunaj; zde měli pevnosti a v nich posádky proti barbarům. Stavební zbytky z té doby se dodnes vykopávají a zde ukládají. Stará žena podává v muzeu výklad a jazyk jí jede jako meč.

 

Slavnost sv. Anny

Jdu zpátky okolo katedrály do hotelu, lid se někam hrne, hned vedle dómu – co to je – vejdu tam – je to chrám sv. Jana plný lidu, neboť začíná velká mše svatá ke cti sv. Anny. Slavnost sv. Anny jsem zažil v Uhrách, v Prešpurku (Bratislavě), v Haliči a nyní zde v Řezně, a všude byla moje duše potěšena úctou lidu k matce Panny Marie.

 

Další kostely v Řezně

Po snídani jsme si prohlížel chrámy: sv. Jakuba, dominikánský (103 kroky dlouhý), chrám sv. Emmerama a jiné a jiné. Byly tu kdysi slavné kláštery skotských benediktinů či Irů (Hibernia), dominikánů a jiných,  a tak tu musel být bohatý církevní život a je dosud, neboť je tu 30 chrámů s třemi farami ve městě se 40.000 obyvateli. Mezi těmi chrámy jsou dva nově vystavěné. Všechny ty kostely jsou po celý den otevřené – lid přichází a odchází a prohlížíš-li si chrám, žádný z přítomných po tobě nepozdvihne oči, tiše a vroucně se modlí. Často jsem viděl v chrámu i malé dívky pohřížené ve zbožné modlitbě, a když vcházejí nebo odcházejí, mají ruce sepjaté.

 

Chrám sv. Emerama a český kardinál Schönborn

Ve velkolepém chrámu sv. Emerama odpočívaly ve zvláštní hrobce ostatky sv. Wolfganga. Před několika roky byly tyto ostatky přeneseny ve slavném průvodu do katedrály. Do Řezna se sešli všichni biskupové Bavorska, papežský nuncius z Mnichova a průvod vedl zvěčnělý náš kardinál František de Paula hrabě Schönbörn. Jeho vysoká majestátní postava zde zanechala nesmazatelný dojem. Jako pontifik šel v průvodu poslední a celé Řezno lpělo na jeho postavě. V katedrále měl dvě pontifikálky. Měl prý s sebou dva ceremonáře a dva sluhy a tak prý se mu tu líbilo, že tu svůj pobyt o dva dny prodloužil.

Tyto věci mi vyprávěl v Bischofshofu, když jsem si tam sedl mezi lid, bývalý lokaj řezenského biskupa, nyní písař konzistoře a o našem zemřelém kardinálovi mluvil s největším nadšením. Když pan kardinál zemřel, přinesly řezenské listy jeho podobiznu a lid ho srdečně želel.

 

Spolek sv. Vincence z Pauly

Z chrámu jsem se odebral k předsedovi spolku sv. Vincence z Pauly, kanovníku Františku S. Blenningerovi. Je kanovníkem u Staré kaple, jejíž vnitřní výzdoba vyniká orientálním přepychem. Přijal mne velmi vlídně a řekl, že tu spolek sv. Vincence působí již od roku 1848. Mužská konference má 12 činných členů, dámská 28 členek; předsedou obou je pan kanovník. Spolek má 140.000 marek kapitálu.

Z úroků, z měsíčních sbírek a ze sbírek v chrámech, jakož i z legátů uděluje družstvo sv. Vincence chudým dříví, šaty, dává jim poukázky na oběd, na chléb, mouku, maso a jiné, v nemoci a na činži dává hotové peníze. Ve stálém ošetřování bývá na 300 chudých. Spolek vydržuje 7 sester sv. Vincence a platí pro každou z nich 380 marek. Tyto sestry pak ošetřují spolkové nemocné.

Pan kanovník mi předložil zápisní protokoly a účetní knihy, jež jsou přesně, čistě vedeny. Předsedou spolku je od roku 1868. Pro věc žije celým srdcem a spolek řídí pevnou rukou.

Ze stanov, které mi pan kanovník předložil, vyjímám tyto zásadní věty: spolek nechce podporovat mnoho lidí, kterým se dostalo málo; spíše hledí podporovat méně lidí a dávat jim větší podporu, přičemž se působí na mravní a náboženské povznesení ošetřovanců. Z této příčiny činní členové povzbuzují ošetřovance k nábožnému životu, půjčují jim katolické knihy, zjednávají jim místa v katolických rodinách nebo ústavech. Spolek má hlavně na zřeteli stařeny, starce, mrzáky a vůbec nemocné. Spolek je ve spojení s ostatními dobročinnými družstvy, aby měl spolehlivé zprávy o žadatelích a věděl, kdo je od kterého spolku podporován.

Spolek sv. Alžběty

Některým dámám se zdál být spolek sv. Vincence trochu přísný, a tak založily spolek sv. Alžběty. Podporují chudé, ale nemají tak přísné závazky ani pro sebe ani pro ošetřovance jako spolek sv. Vincence. Předsedou je Zikmund svobodný pán Ow., jenž byl zatím ustanoven světícím biskupem řezenské diecéze. Členů bývá na 500. Mezi řečí mi pan kanovník sdělil, že spolek sv. Leonarda vydržuje dětské zahrádky.

 

Další katolické spolky

Zdejší kněží založili roku 1851: ústav dětství Ježíšova pro výchovu opuštěných dívek a ústav biskupa Wittmanna pro výchovu opuštěných a zpustlých chlapců. Katedrální kapitula pak zřídila: katolickou nemocnici pro nemocné dělníky a služebné a katolický sirotčinec pro dívky i pro chlapce. A v obvodu fary velechrámu je spolek sv. Martina pro ošacení chudých školních dětí.

 

Mariánská kongregace

Mariánská kongregace z Řezna a okolí má přes 8000 členů, jinochů a mužů a řídí ji světský kněz, P. Josef B. Mehler. Bydlí v biskupském pivovaře,chtěl jsem ho tam navštívit, ale pobýval mimo Řezno. Tak jsem mu nechal dopis, aby mi zaslal výroční zprávy těch spolků, které řídí.  tyto zprávy mi došly 24. srpna a z nich mnoho osobních sdělení doplňují.

P. Josef B. Mehler mi zaslal členskou knížku své Mariánské kongregace, kde jsou vypsány i její úkoly, povinnosti sodálů a duchovní milosti, jichž se jim dostává. V knížce se dočítám, že tato kongregace byla založena již roku 1592 a že je tu vedle mužské zřízena Mariánská kongregace pro dívky.

Každý člen kongregace dostane k Novému roku Xenium, knížku, v níž se uvádějí hlavní kongregační události z celého světa a v níž se členové poučují o zvlášť důležitých náboženských pravdách. Roku 1706 povstal při Mariánské kongregaci mešní spolek 300, jak je tomu u nás pouze pro kněze. Umře-li kněz sodál, je za jeho duši slouženo 300 mší svatých. Mimo Řezno jsou v diecézi ještě Mariánské kongregace v Ambergu a v Straubing.

Předsedou spolku katolických tovaryšů a vedle P. Josefa B. Mehlera duší katolického spolkového života v Řezně je kanovník Jan Nepomuk Mühlbauer; jeho synovec má v Řezně proslulou vinárnu, kam jeho strýc kolem 11 hodin dopoledne denně dochází. Tak jsem spěchal do vinárny; čilý 70letý stařec se tam bavil s přáteli, a když jsem se mu představil, přesel se mnou k prázdnému stolu a vyprávěl:

 

Spolek katolických tovaryšů

„Spolek katolických tovaryšů v Řezně má vlastní dům – Erhardihaus – v ceně 300.000 marek Činných členů je 150, mistrů přitom 200. V domě je hospic pro domácí i příchozí a kaple a knihovna. Z domácích členů tam bydlí 100 osob. Doma se čepuje pivo i víno a k zábavě je pěkný kuželník. Je tam 6 sálů, které se propůjčují i jiným spolkům. V neděli jsem si dům osobně prohlédl: má velkou zahradu a v ní krytý pavilón, veliký sál s třemi galeriemi a vedle jsou dva boční sály k zábavě. Všechny sály jsou opatřeny pěknými stoly a židlemi, stěny jsou ozdobeny obrazy a sochami a v čele sochou sv. Wolfganga. Příchozí cestující mají pro sebe zvláštní sál. Mimo to je v řezenské diecézi ještě přes 30 spolků katolických tovaryšů, z nichž některé mají své domy“.

Pan kanovník pokračoval:

„Pod mým vedením má v Erhardihaus své místnosti spolek katolických učňů. Shromažďují se každou neděli. V diecézi jsou ještě tři podobné spolky. Vedle jednoty katolických tovaryšů jsou v Řezně dva katolické dělnické spolky se 700 členy. Předsedou je Zikmund svobodný pán Ow. Tyto spolky mají různé pokladny; podpůrní kasu, nemocenskou pokladnu, pokladnu úmrtní pro vdovy a sirotky. Třetí dělnický spolek katolický má ráz úsporný. V čele je Bedřich Pustet. Vklady se ukládají každou první sobotu v měsíci. Jmění spolku obnášelo již roku 1894 na 67.000 marek. Protektorkou spolku katolických dělnic je kněžna Thurn-Taxisova. Členky se shromažďují v neděli a ve svátek od 2 do 6 hodin, mají zvláštní spořitelnu a vyučují se ručním pracím“.

 

Katolický mariánský spolek – u nás v Praze ten úkol vykonávají mariánské sestry – se stará ve vlastním domě o služebné a skýtá jim v nemoci, nebo v době, kdy nemají službu, značné výhody.

 

Spolek katolických mužů – kasino – naše Katolická beseda, má 600 členů a zabývá se politickými a náboženskými záležitostmi. jeho knihovna má přes 12.000 svazků. V diecézi mimo Řezno je 12 podobných spolků.

 

Volksverein v Řezně

Jak je tomu s Raiffeisenkami a se Selským spolkem, Bauernbund, nemohl jsme se dozvědět, zato o činnosti Volksvereinu – této mohutné katolické bašty Německa – zaslal mi P. Josef B. Mehler pěkné a nejnovější zprávy. Je to tištěná výroční zpráva za léta 1893-1900. Řezenská sekce má 1500 členů, z nichž Řezno 650. Účelem tohoto spolku je potírat bludy a podvratné snahy na poli sociálním. Diecézním zástupcem spolku je P. Josef B. Mehler.

V Bavorsku působí také Katolický tiskový spolek, který má v různých diecézích odbory. Diecézním předsedou řezenské sekce je opět P. Josef Mehler.

Byl čas k obědu; pan kanovník se poroučel a já mu za jeho zprávy uctivě poděkoval. Zůstal jsem ve vinárně na oběd. Všichni – a bylo nás tam hojně – jsme jedli postní stravu. Jídelní lístek má hojnost postních jídel, ale výhradně jen postních. Po obědě jsem pročetl různé časopisy, prohlédl jsem si některé chrámy a seminář, a odtud jsme se odebral do Pustetových závodů.

 

Pustetovy závody v Řezně

Starý Pustet slavil právě den před tím 70leté narozeniny a veškerý domácí tisk velebil jeho vzácné vlastnosti. Mně řekl představený semináře, že největšími dobrodinci Řezna jsou kníže Thurn-Taxis a Pustet. Kníže je bohatší, ale Pustet prý dělá pro Řezno a hlavně pro katolický život více.

Pustetovy závody zaujímají celou jednu stranu ulice. Pustet má pro svůj světový závod zvláštní továrnu na papír. Za průvodce mi dali podfaktora sazebny. Ten mne vodil po celém závodě a v každém oddělení převzal vysvětlování přednosta toho oddělení. Výrobu misálů a breviářů jsem viděl od začátku až do konce. Vše je krásné, velkolepé, nikdy jsem dosud nic takového neviděl. Časopis „Hausschatz“, který se zde tiskne, má 20-30 tisíc odběratelů. Mariánský kalendář má náklad 450.000, dříve míval až 700.000 nákladu. 50 osob – skládaček a knihařů – pracovalo jen o tomto kalendáři. V závodě se to hemží jako v mraveništi: hoši, dívky, muži, přednostové. Mezi vynikajícími pracovníky mají mnoho Rakušanů, hlavně z Vídně. Dole v přízemí jsou veliká prodejní skladiště a rozsáhlé kanceláře. Starý pán, milionář, již do závodu nedochází; zastává ho tam jeho syn s četnými úředníky. Závod Pustetův má také zvláštní úspornou záložnu, kam si dělníci ukládají úspory a odkud si v době potřeby vypůjčují peníze.

Byl jsem po tom všem, co jsem viděl, zvědav na výrobu obrazů a chtěl jsem něco objednat pro náš závod. Obrazy veliké, drahé, má Pustet krásné, ale obrázky svatých, malé, jsou velmi primitivní. Nemohli za těchto okolností konkurovat jiným firmám, vyprodali zásoby ve snížené ceně a nechali toho.

V Řezně vydává pan Habbel veliký katolický politický časopis, který se v ranním vydání jmenuje „Morgenblatt“, v odpoledním „Regensburger Anzeiger“. A tak jsem se tam od Pusteta vydal, abych si prohlédl redakci a Habbelovu tiskárnu. Průvodcem mi byl sám pan Habbel. V redakci má zaměstnané jen dvě síly. Ostatní, lokáláře, platí zvlášť. „Anzeiger“ má 19.000 odběratelů, „Morgenblatt“ 5.000. Pan Habbel má ve městě pro svůj list 20 filiálek a velkou zásobu čísel prodá doma, což jsem na vlastní oči viděl. Ve strojovně má 4 obyčejné tiskařské stroje a 2 rotačky. Rotačkami vytiskne za hodinu 12.000 exemplářů časopisu. V celém závodě je zaměstnáno 54 osob.

Věru, hodně znaven jsem se vracel do biskupského pivovaru. Pivovar má velký dvůr a několik světnic a celý den je tu plno lidu. Divil jsem se, kde naberou ti lidé peněz a času k pití. Z výnosu pivovaru vydržuje biskup kněžský seminář a ještě dva katolické ústavy.

Také zde se v pátek prodává  jen a výhradně postní strava. Nájemce pivovaru mi dal z města přinést rakouská portorika, která jsem spokojeně pokuřoval. Nájemce mne upozornil na „Abonirtes Zimmer“, ale odpověděl jsem, že zůstanu zde, mezi lidem. A věru, nechtělo se mi do hovoru po tom, co jsem v pátek zažil.

Povečeřel jsem a vydal jsem se po mostu z 12. století na druhou stranu Dunaje, která se jmenuje „Stadt am Hof“. Vešel jsem do krásného chrámu, v němž roku 1891 slavil farář Josef Vondrák svou primici, tu se modlilo – bylo již půl deváté večer – 12 osob. Před chrámem stojí socha sv. Jana Nepomuckého.

 

Porovnání s Prahou

Večer zalétl můj duch do naší české vlasti. Činil jsem porovnání. Řezno je město s 40.000 obyvateli a má zde biskupa, kapitulu, tři farnosti, mužské a ženské řády a 30 kostelů. Řezno má, jak jsem uvedl, hojně katolických ústavů, spolků, má svůj katolický tisk, své velkolepé dobrodince (Pusteta, knížete Thurn-Taxise a jiné). A v duchu jsem zalétl na Žižkov: je tam fara o dvou duchovních a dvě chudé konference sv. Vincence; v dětské zahradě působí milosrdné sestry. V Olšanech jsou tři duchovní a jedna chudá konference sv. Vincence; k tomu působí v Žižkově nová katolická beseda – a to vše je pro 60.000 duší. Vedle Žižkova jsou Královské Vinohrady: mají jeden kostel, jednu faru se čtyřmi duchovními, mají tam konferenci sv. Vincence a jeden katolický křesťansko-sociální spolek. Jděme do Vršovic, jděme do Nuslí, do Pankráce a Michle, jděme do Libně, jděme do Buben a do Holešovic – zde pražská obec staví již pátý školní palác, ale přitom se nestará o kostel. Pro celý ten ohromný komplex je tu malý kostelík s dvěma duchovními a vedle něho působí zde pro katolický život chudá konference sv. Vincence a chudý křesťansko-sociální spolek. Kdyby duchovní pracovali sebehorlivěji, nadšeněji a obětavěji, zůstávají jejich farní osady oproti Řeznu pravou pouští. A podobně, jako v Řezně, je tomu v Innsbrucku, Salzburku a v Linci. Odtud si snadno vysvětlíme duchovní náboženskou prázdnotu našeho lidu, jeho lhostejnost k Bohu a jeho nenávist k nám kněžím.

 

Bavoráci o nás

Po mši svaté a po snídani jsem si prohlédl „Portam pretoriam“, bránu z dob římských, na konci biskupského pivovaru, a na jednom domě al fresko vypodobněný boj Davida s obrem Goliášem; je to rodný dům znamenité rodiny Thundorfferů. V katedrále byl sakristii právě jeden kanovník a když zjistil, odkud jsem, pravil: „Máte to v Čechách smutné časy!“. Tak mluví v celém Bavorsku, narážejíce na „Los von Rom“. Činnost a chrabrost biskupa Eduarda Jana Brynycha dobře znají a patřičně ji oceňují. Já jsem ovšem všude jeho působení dostatečně objasnil také na to poukázal, že čeští kněží s ním statečně kráčejí na obranu víry. O tom oni zde ovšem nevědí, neboť jediný orgán z Čech jim přístupný je „Politika“  a ta o naší akci nepíše. Potěšilo mne tu rázné Riegrovo slovo proti „Los von Rom“, což všechny bavorské katolické noviny s potěšením svým čtenářům oznamovaly.

 

 

Walhalla u Řezna

V sobotu jsem uskutečnil vycházku do Walhally, a to parníkem. Parník vyjíždí z části města zvané „Der untere Wöhrd“.  V přístavu bylo hojně obchodních lodí, dovážejících sem různé zboží, jedna až z Uher. Den byl chladý, ale slunce přece časem svítilo.

„Walhalla, ein Tempel der deutschen Ehren“, je ohromná budova na návrší, na levém břehu Dunaje, 98 vysokém. Za ní je dubový les. Založil ji král Ludvík I. 18. října 1830 a 18. října 1842 byla dokončena. Nahoru vede 254 žulových schodů. Veškerá stavba je pravidelný obdélník na způsob klasických řeckých chrámů. Podobá se Pantheonu v Aténách. Walhallu nebudu popisovat, jen připomenu, že kolem dokola na stěnách jsou v řadách podobizny různých významných osobností, mužů a žen; jsou tu státníci, filozofové, panovníci, umělci, skladatelé, spisovatelé, básníci. Je tu i náš Radecký a císařovna Marie Terezie. Uvnitř v síni v průčelí sám král Ludvík I. sedí na trůnu; pod ním je nápis „Das dankbare Volk“.

Ve Walhalle nás bylo asi 20 turistů a pomalu jsme se seznámili. Já jim podle Haklova popisu ve „Vlasti“ vykládal všechny zajímavosti Walhally, a považovali mne za kněze z Řecka, když slyšeli, že přirovnávám Walhallu k řeckému Pantheonu.

...

 

Befreiungshalle

Výlet do Befreingshalle trval celé sobotní odpoledne. Befreingshalle, druhá to Walhalla, stála 5.130.00 marek a byla stavěna 20 let. Král Ludvík I. vykoupil asi 6 usedlostí, celé návrší dal posázet stromováím a na vrchu vystavěl ohromnou budovu, v níž 18 ohromných germánských panen drží tabule všech germánských kmenů. Befreingshalle je ještě velkolepější než Walhalla. Vycházky do Walhally a sem pokládám k nejkrásnějším partiím, jaké jsem vůbec kdy viděl.

...

Zbožnost bavorského lidu

V 6 hodin jsem sloužil mši svatou. V 7 hodin se modlí kanovníci – denně – hodinky. Před nimi i po nich se slouží mše svatá jedna po druhé. Sedl jsem si do lavice mezi lidi a na lavici jsem našel cedulku: „Mladík, jenž se přesvědčil o síle pokorné modlitby, prosí o Otčenáš a Zdrávas“. Vyšel jsem z chrámu; krámy jsou zavřeny, zelný trh, jenž bývá ve všední den u katedrály, tu dnes není. Ženy a dívky s růženci nebo modlitebními knížkami v ruce jdou do chrámu.

Posnídal jsem a obešel jsem několik kostelů, abych viděl lid při bohoslužbách. Kostely byly plné a lidé v nich zbožní. Niedermünsterský chrám má velikou předsíň; bylo tam plno mužů, matky s nemluvňaty, lidé přicházejí stále, stále, kde se jen berou? Ale v chrámu je hrobové ticho, nikdo se s druhým nebaví, nikdo nemluví. Lid si plně uvědomuje den Páně a cenu mše svaté. Vrátil jsem se do katedrály. Ohromná trojdílná loď byla z třetiny naplněna lidmi a ohnivý kazatel-kanovník- hlásal lidu slovo Boží. Lavice v presbytáři pomalu naplňovali alumnové v bílých rochetách, za nimi usedali kanovníci. Po kázání bylo Asperges a pak začala velká mše svatá.

...

 

Donauwörth ve Švábsku 29. 7. 1901

Donauwörth má mnoho starobylých staveb, 5 katolických chrámů, 1 protestantský a na severním konci bývalý benediktinský klášter, později majetek knížete Oettingen-Wallersteina, nyní majetek pana učitele Auera, v němž má své Cassianeum. Pan učitel Auer dal bývalý benediktinský chrám opravit nákladem 100.000 marek a vydržuje při něm na svůj náklad kněze. Donauwörth má z  celého Bavorska největší trhy na dobytek, s ročním obratem 2 milony marek. Roku 1805 tu bylo poraženo rakouské vojsko od Francouzů a zahnáno za Dunaj.

 

MNICHOV - MŰNCHEN

Odpoledne jsem jel do Mnichova, jenž byl cílem mé cesty.

...Po večeři jsem vyšel na procházku a došel jsem k ohromnému chrámu sv. Pavla. Kostelník, jenž seděl vedle, mi „dovolil“ zde ráno sloužit mši svatou, a řekl, že nepotřebuji dokumenty. Chrám tento stál již přes 1 a půl milionu marek a dosud se dostavuje. Hlavní oltář zatím schází, ale již je něj sebráno 70.000 marek. V chrámu jsou dosud dva provizorní oltáře. Byla tu zřízena nová fara a působí tu farář se dvěma kooperátory. na moji otázku, kdo to všechno platí, mi odpověděl kostelník, že kapitál byl pořízen sbírkami. A ve městě, že se stavějí ještě další dva nové chrámy. Již tato okolnost mi dala nahlédnout do mnichovských poměrů.

 

Vstávám v 5 hodin a před šestou sloužím mši svatou. Celebret, který jsme nechal pro pana faráře, mi dal kostelník velkomyslně zpět, řka, že toho není třeba. V hotelu, v němž jsem bydlel, četl jsem všude rozšířené liberální „Münchener-Neueste Nachrichten“ a katolický „Bayerischer Courier“. Když jsem odtud vyšel, pozoroval jsem velkoměstský mnichovský život, mající přes půl milionu obyvatel. Drožky, omnibusy, fiakry a tramvaje proletují městem a cizinci se to tu zrovna hemží. Jel jsem do Nymphenburgerstrasse k panu Josefu Müllerovi, který má světoznámý umělecký závod s obrazy a obrázky svatých, abych poznal jeho závod. ale zde mne čekalo první zklamání: pan Josef Müller má závod na venkově a zde je pouze jeho kancelář. Z finančních důvodů přeložili závod z Innsbrucku do Mnichova a z této příčiny pro daně z Mnichova na venkov.

Pan Josef Müller se mi nabídl za průvodce městem, což mne velmi těšilo. Prohlíželi jsme si hlavně chrámy a umělecké sochy na náměstích. Zde mi byl Josef Müller dobrým ciceronem, neboť jako umělecký odborník všemu uměleckému dobře rozumí, ale o katolickém tisku nebo katolickém spolkovém životě neví skoro nic, a to pro mne bylo druhé zklamání.

...

Pivo

V Bavorsku jsou pivovary ve vsích, v městečkách, pivovar má sám král – Hofbräuhaus, kam jsme šli, patří právě králi. A král může mít ze svých poddaných radost: pijí až do němoty. Ráno se začne,v 10 hodin je plno a tak to jde až pozdě do noci. V Mnichově vypije průměrně každá osoba denně 3-4 mázy piva a v okolí prý je městečko, kde vypije každý denně 6 mázů piva.

 

31. července

Muzea

Ráno mne doprovodil pan Josef Müller do městského muzea. Muzeum popisovat nebudu, jen podotknu, že na konci spatří divák ohromné množství jeslí velké umělecké ceny. Jemné figurky jako by mluvily. V Bavorsku byly roku 1803 zrušeny všechny kláštery a právě z nich je mnoho věcí v muzeích.

...

Pinakotéky

Odpoledne jsem si prohlížel starou a novu pinakotéku. Stará pinakotéka chová asi půldruhého tisíce obrazů, seřazených dle škol a období, ve 12 sálech a 23 kabinetech. Obrazy jsou opatřeny jmény mistrů. Jsou tu zastoupeny školy dolnorýnská, staronizozemská, hornoněmecká a holandská, flámská a italská, též španělští a francouzští mistři tu jsou a posléze i Němci, hlavně ze 17. století. Za starou pinakotékou je hned nová. Když nestačila stará, bylo třeba vystavět ještě druhou. Postavena byla v letech 1846-53; má 14 sálů a 14 kabinetů a obsahuje vesměs díla novějších mistrů.

 

Glyptotéka

Odtud jsem šel do světoznámé Mnichovské glyptotéky, čili sbírky starých klasických sochařských prací. Obsahuje staré sochařské práce v originálech, které v letech 1805-16 sbíral král Ludvík I., tehdy ještě jako korunní princ.

Prelát Bohumil Hakl, jenž roku 1893 navštívil Mnichov, popisuje veškeré sbírky dost podrobně v 9. ročníku Vlasti. Jeho cestopis po Mnichově jsem měl s sebou a byl mi nyní všude dobrou pomůckou.

 

Socha Bavarie

Z těchto uměleckých sbírek jsem jel tramvají k soše Bavarie. V Mnichově dostaneš se za 10 feniků čili 5 krejcarů všude a můžeš projet třeba trať 3 hodiny vzdálenou. Proto používá tramvaje hodně dělníků a vojáků. Šel jsem kolem velké louky Theresienwiese k soše Bavarie. Bavaria je ohromná socha litá z kovu, představující Bavorsko; krásná, souměrná, mladistvá žena, s ohromným lvem po pravici a krátkým mečem za pasem, který třímá v pravici. levici má vysoko vztyčenou a v ní drží vavřínový věnec. Je zřejmé, že i tato socha je dílem krále Ludvíka I. Pracovalo se na ní 10 let. Socha samotná je 16 metrů vysoká, ale až k vrcholku věnce 19 metrů. Po 66 stupních se vstupuje ohromným, mohutným podstavcem až k figuře a v ní opět po 60 úzkých, železných stupních točitých stupních točitých schodů až do hlavy, kde může pět osob dost dobře sedět. Malými otvory, jež jsou oči a uši, je při jasném počasí krásný rozhled  po okolí. Maje Haklův popis po ruce, dělal jsem přítomným Sasíkům cicerona vedl jsem je nahoru dovnitř sochy. Za Bavarií je veliké klasicistní stavení na způsob antických chrámů. Je to otevřená síň a v ní na stěně v řadě je asi 80 poprsí znamenitých mužů všech oborů.

 

Kostel sv. Jana Nepomuckého

Bylo příjemné teplo. Sasíci prahli žízní a koukali, kde by do které „Bräuerei“ zapadli, tak jsem se s nimi rozloučil a šel jsem dle popisu preláta Hakla přes louku do Mozartovy ulice a v Sendlingerstrasse jsem vstoupil do chrámu sv. Jana Nepomuckého, našeho svatého patrona. Za mříží na straně jsem viděl obraz sv. Jana; na mříži visely tabulky s různými nápisy, projevy vděčnosti, jak je v Mnichově zvykem. Bylo po páté, lid vcházel do chrámu, jeden za druhým. V půl šesté zazvonil zvonek, vyšel mladý kněz s kostelníkem a modlil se s lidem růženec. To je zde každý den – ke cti sv. Jana Nepomuckého. Vedle chrámu je svatojánský špitál.

Naplněn radostí jsem po růženci vyšel z chrámu, ve Weinstrasse jsem se zásobil rakouskými portoriky – je tu obchod, v němž se prodávají výhradně jen rakouské doutníky, a v Hartmanns-Strasse jsem zapadl do pivnice, kde se čepuje pravé plzeňské. Zde jsem povečeřel, zapálil si portoričko a klidně jsem pokuřoval; žil jsem ten den v cizině jako Čech a Rakušan.

...

Hodnocení Bavorska

Celkem můžeme říci, že je v Bavorsku laciněji a lepší blahobyt než u nás a že ve věci katolické se tam vede dosti příznivě, neboť rozhodní katolíci mají v zemi a ve sněmu většinu.

Chtěje odjet do Innsbrucku, byl jsem v čas na nádraží.

 

 

 



Zpět na hlavní stránku