LINZ OČIMA ČESKÉHO KNĚZE ROKU 1901

Linz in den Augen eines tschechisches Priesters

 

 

Cestu popsal v časopise Vlasť český kněz, redaktor P. Tomáš Škrdle (1853-1913). Mírně jazykově upraveno a s vyznačením kráceno podle článku „Výlet do Bavor, Innomostí, Solnohrad a do Lince“, který vycházel na pokračování ve zmíněném časopise „Vlasť“, ročník XVIII. (1901-1902), s. 720, 822, 881, 977, 1111.

 

V Linci se v té době, za biskupa  Franze Marii Doppelbauera, právě stavěla monumentální neogotická katedrála (dóm) Neposkvrněného Početí Panny (Maria-Empfängnis-Dom) pro 20.000 věřících podle plánů Vinzenz Statze. Katedrálu začal budovat biskup Franz Joseph Rudiger roku 1862.

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

P. Tomáš Škrdle

nar. 9. 9. 1853 v Pleších na Třeboňsku

zemřel 29. 11. 1913 v Praze

Studoval gymnázium v Jindřichově Hradci, teologii v Praze. Roku 1879 byl vysvěcen na kněze a stal se kaplanem ve Svatoboru (Zwetbau) u Karlových Var, poté působil jako farní administrátor v Zakšově (Sachsengrün) u Doupova a nakonec jako katecheta v Praze na Žižkově. Roku 1884 založil družstvo „Vlasť“, které mělo vlastní dům, tiskárnu, 6 vlastních časopisů a vydávalo knihy. P. Škrdle založil „Tiskovou ligu“, „Jednotu katolického učitelstva“, „Spolek pro zakládání katolických knihoven“. Od roku 1903 byl kvůli krční nemoci v penzi, zemřel roku 1913 v Praze.

---------------------------------------------------------------------------

 

 

 

 

Čtvrtek 8. srpna 1901

 

Ve čtvrtek nesloužil jsem mši svatou. Nepršelo sice, ale bylo zataženo. Sotva jsem vystoupil z vlaku, spustil déšť, ale ten mne již nemrzel – adié, pršlivá země, jedu do Lince, tam to bude snad lepší.

Ve vlaku sešel jsem se s bodrým farářem Čechem ze Šumavy. Vypravoval mi, že se včera večer sešel v hostinci v Solnohradech (Salzburku) se sedmi  Čechy z Kutné Hory, a všichni že pěli české písně a Němci že jim tleskali.

 

Kapucíni v Linci

V Linci jsem sestoupil u kapucínů a P. Juráska, Čecha kapucína, hned jsem si zamiloval. Je to krásný muž s pěkným vousem, milou řečí a zlatým srdcem. Je pravým otcem Čechů, kteří zde v Linci žijí. Rovněž i pan gvardián mne otcovsky přivítal a hned si mne na neděli zabezpečil na mši svatou. Kapucíni mají v Linci rozsáhlou faru s 20.000 duší a někteří scházeli, a tak byl pan gvardián rád, že vypomohu.

 

Pöstlingberg

Slunce krásně svítilo, i vykonali jsme hned odpoledne po ozubené dráze výlet na Pöstlingberg, odkud je krásný pohled na celý Linec a okolí. Linec má na 54.000 obyvatel. Před chrámem na Pöstlingbergu je socha sv. Jana Nepomuckého. Na levém břehu Dunaje v Urfahru vypíná se krásná veliká budova: Petrinum, katolické gymnázium, založené biskupem Doppellbauerem. Ředitel i profesoři jsou kněží a všichni, i žactvo bydlí v gymnáziu. Profesoři mají ročně 800 K, byt a celé zaopatření. Velice též nad město vyniká věž velechrámu, 134 m vysoká. V prvním poschodí věže zřídí se sál pro 1000 osob a budou se tam konat katolické schůze.

Oba nás bolela hlava, i usedli jsme si nahoře v restauraci a na zdravém vzduchu vypili jsme každý šálek kávy. P. Jurásek mi vypravoval, že zdejší Čechové mají zvláštní český spolek a při něm Raiffeisenku; ta pomáhá hlavně českým řemeslníkům. Je tu spolek matek a učedníků a u něho veliká česká knihovna. Český spolek „Oul“ kupuje losy: 1000 K zůstává ve spolku a o ostatní užitek se členové rozdělují.

 

Stavba nové katedrály

Z Pöstlingberu jsme jeli k novému dómu. Staví se již od let 60tých a dostaví se prý asi ve 20 letech. Část již dostavěná již spojí se nyní s věží. Z ozdobných oken darovali jedno za 2.000 zl. zdejší Čechové, což mi P. Jurásek s radostí ukazoval. Má tento chronograf: „ECCe boheMVs greX pLaVDens tVa teCtaVeretVrt (1885). Ejhle sbor Čechů z radosti zdobí dům tvůj (o Maria!)“. Pod velechrámem je rozsáhlá krypta, kde jsme navštívili hrob Rudigerův. Blízko něho odpočívá jeho nástupce, biskup Müller. P. Jurásek chová oba v milé paměti, neboť oba mu byli velmi nakloněni. Večeřel jsme u kapucínů a po večeři zasedli jsme do altánku. Dva staří kapucíni s dlouhým bílým vousem vypadali jako starozákonní proroci.

 

Češi v Linci

V pátek dopoledne provázel mne P. Jurásek městem. Viděli jsme hojně firem s českými jmény. Vzácný průvodce zná všecky Čechy a ví, kteří se již odrodili a kteří drží dosud věrně k své vlasti. Klášter dostává od vlády z náboženského fondu 600 K ročně platu na české služby Boží. Z toho se platí kostelník, varhaník, svíce, kadidlo, víno, prádlo atd. P. Jurásek koná každou neděli a svátek Čechům služby Boží v kostelíčku sv. Martina na Sullerbergu – nejstarším to kostele z celého Lince hned z 8. století. O půl 9 je kázání, pak mše svatá až do 10. hodin. Odpoledne o půl 3 litanie, požehnání a spolkové kázání – buď matkám, které jsou velmi přičinlivé – nebo pannám – jinochům – v postě vždy postní kázání. Ke sv. zpovědi přicházejí naši vlastenci velmi horlivě a četně, tak že by mnohdykráte třeba bylo druhého českého kněze na výpomoc. Z toho vidět, že mnohý si teprve v cizině lépe váží služeb Božích než doma. Pro horlivost všech našich vlastenců v Linci se snahám sociálních demokratů nikdy nedařilo; národní barákovci by rádi, ale nemohou.

Jak jsem se dověděl, byly tam roku 1885 konány české misie od redemptoristů; byl zde P. Nováček a zemřelý P. František Kosek. Po celých 8 dní byl veliký klášterní chrám Páně při pobožnostech českých přeplněn, takže se i Němci pozastavovali nad tak velikým počtem tamějších Čechů. Jeden vzdělaný Němec prý se vyjádřil: „Et mirabatur orbis terrarum, se esse Bohemum.“ Ale i P. Florian Březina, nynější provinciál českých františkánů, když roku 1893 obnovoval ony české misie v Linci, narážel na mnoho protivu z rozličných stran. Skoro všem hornorakouským farnostem, kde jsou Češi a kde by jich nebylo, přepisuje P. K. Jurásek české výtahy z matrik do němčiny ex offo, což je hodně namáhavé, zvláště při četných jeho pracích.

P. K. Jurásek zaopatřuje všechny Čechy nejen v Linci, nýbrž v celých Horních Rakousích. Faráři ho o to požádají a on jede. Cestu prý mu obyčejně hradí faráři, kteří ho do své osady volají.

 

Ústav Dobrého pastýře

Nejprve jsme navštívili ústav Dobrého pastýře.Založil jej profesor bohosloví Rud. Hitmayr. Obec a země připlácejí. Dům stál 200.000 K. A je tam na vychování asi 50 chlapců a 50 děvčat. Jsou to samé zpustlé děti. Ty děti u kapucínů v 7 hodin při mši svaté překrásně zpívají. V biskupově rezidenci jsme viděli sochu sv. Jana. Biskup Doppelbauer má ve městě – mimo katolické gymnázium v Urfahr – penzionát pro studující, zvaný Paulinum, konvikt pro preparandisty a část studujících živí a opatřuje jim byt ve své rezidenci. Má zajisté ideu vychovat si katolickou inteligenci.

 

Spakův závod na paramenta

Slovák Jan Spak má v Linci nejpřednější paramentní ústav. Zhotovuje práce až do Čech. Opat Starý ze Strahova učinil u něho objednávku a právě tam zhotovili krásný prapor pro Cheb. To se ví, že P. Jurásek se sním dobře zná a že mne do Spakova závodu uvedl.

 

Starý dóm

Vešli jsme do starého dómu, kde je sv. Jan Nepomucký nejvíce uctíván a nejlepší jeho socha, zhotovená od řezbáře Donnera, je za hlavním farním chrámem.

 

Vincentinum

Vešli jsme do Vincentina, založeného spolkem sv. Vincence a kapucínem P. Ernstem  Schází se tam 170-180 opuštěných dětí. V poledne dostanou oběd a odpoledne svačinu; jinak děti bydlí doma. Někteří rodiče si měsíčně platí na toto stravování svých dětí 1 korunu, jiní nedávají nic. Ústav vydržují dobrodinci. Když jsem roku 1884 v Linci pobýval, viděl jsem na zeleném trhu veliký koš, kam paní nebo služky část koupených věcí házely; kousek celeru, mrkve, brambory apod. To byly dary pro toto Vincentinum. Nyní se to již neděje. Několik let i P. Jurásek působil v tomto domě jako kněz. Vincentinum má také industriální školu; bývá tu 100 dívek, ale ty za učení platí. Vincentinum mělo roku 1900 příjmů přes 9.000 K a vydání přes 5.300 K.

 

Klášter sester sv. Kříže

Křížové sestry, mně z Rakous za mého pobytu v St. Wolfgangu dobře známé, mají tu v Linci veliký mateřinec. Šli jsme okolo, vypadá to jako rozsáhlý zámek. Vešli jsme do mnohých chrámů a zvláště mne zajímala návštěva u karmelitánů. Mají tam velkou zahradu a v ní včely. P. Jurásek je veliký včelař a fedruje včelařství v Horních Rakousích co nejusilovněji. I šel navštívit klášterní včely. Poletovaly kolem něho, když si úl prohlížel, ale nic mu neudělaly; i tato němá zvířátka dobře poznávají, kdo je jejich přítel a kdo nezvaný.

 

Penežní ústav

Po cestě mi ukázal P. Jurásek peněžní ústav „Oberösterr. Volkscredit“. Řídí jej kněží, dávají sedlákům laciný úvěr a podporují katolické účely. Loni tento peněžní ústav dal 200.000 K na dóm a před tím velké sumy na Petrinum.

 

Katolický spolek Pressverein

Vešli jsme do katolického spolku „Pressverein“. Je to ústřední spolek pro celé Horní Rakousy. Tam vychází deník „Linzer Volksblatt“. Vešli jsme do redakce. Pracují tam dva mladí kněží pod dozorem staršího duchovního jako šéfredaktora. V přízemí je jejich knihkupectví a knihtiskárna. Mají tam 50 sazečů, 4 tiskací stroje a 2 motory. Dům je starý, místnosti malé, nedostatečné, ale obchod jde dobře.

Na cestě do tohoto závodu nás potkal P. Zimmermann, bývalý misionář u Zulufukarů. Pohovořil s námi a rozloučiv se, vrátil se znovu a radil, že by se měly všechny urážky kněží soustavně vyvracet. Jářku: my to již v Čechách činíme, majíce k tomu zvláštní spolek Tiskovou ligu.

Pojedli jsme něco málo u kapucínů, a spěchali jsme na dráhu, abychom si prohlédli světoznámý klášter Kremsmünster. A hle, s námi vstoupil do vlaku mladý kněz, Bedřich Posendorfer, ředitel „Presverein“. Je plný nadšení, praktický, s velkými plány do budoucna. Stará budova „Presverein“ se opustí a jeho v Urfahru se promění ve filiálku a v Linci má být zakoupen anebo zbudován velký dům, kde by bylo centrum veškerého tiskového sdružení a obchodu. Dosud je hlavní obchodní středisko v Urfahru, kde bydlí ředitel. Vypravoval, že mají mimo dvě tiskárny v Linci (v Linci a Urfahru) ještě čtyři knihtiskárny a to: ve Welsu (působí 12 let), ve Steyeru a v Riedu (9 let) a v Rohrbachu (7 let). Linecká knihtiskárna trvá již 30 let, ona v Urfahr 12 let. Každá tiskárna vydává zvláštní časopis a vede si dost dobře, ale deník „Linzer Volksblatt“ pohlcuje veškerý výtěžek. On, ředitel, má ročně 2.000 platu, zdarma byt a je při dómu kazatelem. Objíždí knihtiskárny, celý obchod se soustředí v jeho rukách a má tolik volna a moci jako já ve „Vlasti“.

Toto setkání mne velmi zajímalo. Dověděl jsem se, že mají některé jejich venkovské listy až 5.000 odběratelů a „Volksvereinsbotte“ docela 40.000. Považte, že tyto ústavy již dlouho působí, že zaměstnávají a při katolicismu udržují velkou sílu lidu, považte, že je tu položen základ k velké budoucnosti – a zjistíte, proč je jinde lépe než u nás. Více a dříve se pracovalo a více se pro věc katolickou obětovalo, proto je také hojnější žeň a sklizeň.

 

Klášter Kremsmünster

Kremsmünster je starobylý klášter z roku 777. Benediktini sem byli usazeni, aby zde bydlící Slovany obrátili na víru. Benediktini tu mají katolické gymnázium, ale studující bydlí dole, ve městě. Vystudovalo zde mnoho šlechticů a Němců; jejich podobizny vidíme zde na stěnách. U vchodu kláštera je zvláštní vrátný.

Komorník nás uvedl k prelátovi Achleichtnerovi, bývalému zemskému hejtmanu hornorakouskému, jenž nás srdečně přijal a komorníkovi dal pokyn, aby nás uvedl do hvězdárny. Ředitel hvězdárny, P. František, benediktin, suchý, mladý pán, provedl nás nejprve bohatým muzeem, jež je tam umístěno, a pak nám ukazoval celé zařízení hvězdárny. Tuto vysokou vědu vysvětloval nám způsobem nad míru srozumitelným. Když jsme si prohlédli bohatý a rozsáhlý klášterní chrám se skvostnými relikviáři těl sv. mučedníků Agapita a sv. Candida – se skvostnými malbami starobylého i moderního stylu, zašli jsme do klášterní restaurace, kde jsme pili výtečné víno kremsmünsterských benediktinů. Potom jsme si prohlédli bohatou obrazárnu a rozsáhlou knihovnu. Vše nasvědčuje tomu, že bohatí opati byli vzácnými příznivci věd a umění. Domů jsme se vrátili pozdě večer a když jsme povečeřeli po dobrém vzduchu (a výtečném vínu) jsme spali dobře.

 

 

 

Spolek katolických tovaryšů

V sobotu ráno slunce krásně svítilo, bude dobrý den. P. Jurásek mne popět provázel městem. zašli jsme do spolku katolických tovaryšů. Spolek založil roku 1852 kanovník Pamesberger a dům k tomu účelu darovala baronka Sofie von Schwaigerová. Dům sice není velký, ale má rozsáhlou zahradu, takže může být časem přestavěn a zvětšen. Členů jen a 140, mezi nimi na 40 z Čech. Postelí je tu 27. Kdo zde bydlí, platí týdně 1 K 20 h. Příchozích cestujících katolických tovaryšů bývá ročně na 400. Předseda P. Dobrechberger tu bydlí, ale nebyl doma. Dle vůle dárkyně domu se katoličtí tovaryši modlí každou sobotu růženec.

            V Horních Rakousích je prý ještě 20 spolků katolických tovaryšů a hojně spolků katolických dělníků. abychom jen tak neodešli, dali jsme si u tovaryšů každý sklenku vína a pozvali jsme na třetí sklenku také toho tovaryše, jenž nám naléval.

 

Dům šedých sester

Na cestě mi P. Jurásek ukazoval dům šedých sester, kde je „Lehrlingsheim“. Chlapci tam chodí jen v neděli a ve svátek odpoledne, dostanou svačinu a prádlo. Hrají si tam a modlí se. Vedle šedých sester je spolek pro nemocné kněze a dál odtud je učitelský dům. Učitelé tam mívají konference, příchozí tam mají zdarma byt a levnou stravu. Dům má tři patra. Dole je hostinec, v němž je jedna místnost vyhrazena pro učitele a jejich hosty. V prvním patře jsou spolkové pisárny, byty pro přespolní učitele a jídelna pro žáky. Místnosti ve 2. a 3. poschodí jsou pronajaty. Podobný učitelský dům jsem viděl také v chorvatském Zábřehu.

 

 

Dům milosrdenství

Konečný cíl naší cesty v sobotu dopoledne byl Dům milosrdenství. Má ho Vídeň, má ho Krakov, má ho Linec, ale v Praze není. Již roku 1884 jsem v Linci viděl Dům milosrdenství. Založili ho tam dva mladí bratři Herrmannové, Josef a Jan, a byl tehdy v počátcích. Založili jej jako oddělení spolku sv. Vincence v Linci, v jehož majetku a správě je dodnes. V nízkém domku bydlelo několik nevyléčitelných starců a stařen. A hle, dnes vcházím do nádherného paláce v překrásné poloze Lince. Před domem je zahrada, za domem louka a za loukou les. Hřející slunce a zdravý vzduch vniká do ložnice nevyléčitelných a jejich hlavy začínají šedivět. Koho? Oněch bratří, kteří založili toto Vincentinum. Oba bydlí v ústavu a řídí jej. Pohled na tyto samaritány naplnil mé srdce radostí. Vzpomněli si na mne a vodili mne ústavem. Všude bylo vidět stejnou vzornou čistotu, jakou jsem obdivoval ve Vídni i v Krakově, a zde toho bylo víc než ve Vídni: líbezné slunce a zdravý vzduch. Bratři mi dali výroční zprávu Domu milosrdenství, z níž vyjímáme toto: Roku 1900 bylo přijato do domu milosrdenství v Linci 69 mužů a 154 paní a dívek. Příjmů bylo v cenných papírech 12.879 K 80 hal., na hotovosti 104.179 k 95 hal., dluh obnáší 52.201 K 90 hal. Ústav trvá již 18 let a spravuje ho zvláštní výbor. Z bratří Herrmannů je Josef ředitelem a Jan jeho náměstkem a pokladníkem. Předsedou je starosta spolku sv. Vincence z Pauly v Linci. Domácí hospodářství obstarávají milosrdné sestry sv. Vincence, jejichž představená působí v domě milosrdenství již 16 let.

 

Dům Pressvereinu

Odpoledne P. Jurásek zpovídal, a dal mi za průvodce ministranta. Šli jsme se vykoupat do Dunaje a odtud mne chlapec vedl přes most do Urfahru. Před mostem je socha sv. Jana Nepomuckého. V Urfahru jsem byl na požehnání a po něm jsem navštívil dům Pressvereinu. Pan ředitel byl doma, provedl mne celým závodem, umístěným ve dvou domech, a nakonec mi ukázal zahradu, kterou mu dal výbor „Pressvereinu“ k dispozici. Zde v altánku tráví se svým mohutným psem chvíle odpočinku. v zádově je knihtiskárna, litografie, knihařství a prodejna literatury, hlavně modlitebních knih. Zde vychází „Der Volksbote“, „Ave Maria“, zde se vydávají „Patriotische Jugendschriften“, zde se vyrábějí různé pohlednice a odtud vychází 5 kalendářů. Pan ředitel má velké plány a zdá se, že je provede. Duch Rudigerův zde žije a působí. Podal jsem mu ruku a blahopřál mu k uskutečnění jeho plánů.

 

Nedělení mše svatá v kostele sv. Martina

Mše svatá následovala za mší svatou a já měl tu první o půl 6. V šest byla ranní a po ní měl pan gvardián výklad. Lidu byl plný chrám. K deváté hodině jsem šel s P. Juráskem na české bohoslužby. Potkávali jsme Čechy, kteří se tam ubírali. Všichni se s P. Juráskem srdečně vítali. Jakmile spatřil kostelník P. Juráska, zazvonil na bohoslužbu a brzy potom bylo slyšet hlahol české písně ke kázání. Slzy mne polily, neboť jsem slyšel, jak jsou tu Češi odstrkování a jak jim Němci i tento chrámek, zastrčený stranou města, závidí. Po kázání byla tichá mše svatá a po ní české modlitby. Na varhany hraje výtečně slepá německá dívka.

Kostel sv. Martina, jenž je vyhrazen pro české služby Boží, slavil roku 1899 1100letou památku svého trvání. P. K. Jurásek o něm vydal roku 1891 německou monografii a svedl s liberálním tiskem pro tento chrám Páně a jeho české bohoslužby nejedny novinářské půtky. Kostel patří Náboženské matici, a biskup Rudiger jej určil pro české bohoslužby.

 

Po bohoslužbách mne vedl inteligentní chlapec do místností českého spolku, jemuž v čele stojí P. Jurásek. Šli jsme daleko a daleko a usedli jsme do zahradního hostince. Zde se scházejí Češi, zde sedávají a nahoře mají své porady a schůze. Stanovy spolku jsou německé, ale jinak je vše české. Zde mi při sklenici piva vyprávěl ten mladík, jak linečtí Češi P. Juráska milují a jak on se jim celým srdcem obětuje. Ale co bude, až nebude, povzdechl; a podobně mluví sám P. Jurásek.

 

Jubilejní průvod

Odpoledne mne zase provázel chlapec. Na radu P. Juráska mne zavedl můj malý průvodce do Plzeňské restaurace. Odtud jsme šli do starého dómu na jubilejní průvod. Chtěl jsem vidět, jak si v Linci vedou. Šli dva a dva, napřed kněží, potom muži a naposledy ženy – a každá z těchto skupin se modlila růženec. Pořádek byl vzorný. Já, ač oblečen civilně, připojil jsem se ke kněžím a mnichům. Ze starého dómu jsme vyšli a dva chrámy jsme, modlíce se růženec, jsme prošli. Divil jsem se, že se nikde v chrámu nemodlili, jako v Praze.

Cíl naší cesty byl nový dóm. Tam jsme usedli do lavic, na kazatelnu vystoupil kanovník a krásným způsobem vykládal význam jubilejních průvodů. Po kázání se celebrant pomodlil u hlavního oltáře jubilejní modlitby a slavnost tím skončila.

 

Slavnost Ochsenbraten

V Mnichově konají na podzim slavnost, zvanou „Ochsenbraten“. Zabijí vola, celého ho upečou a pak z něho maso prodávají lidem. Vůl se peče v uzavřené boudě, a když je upečen, vystřelí se, bouda se otevře a lid slavnosti přítomný si kupuje porce masa. Tohle bych věru rád viděl, i šel jsem s mým milým průvodcem také na slavnost „Ochsenbraten“. Slavnost se konala na velké louce a bylo tam plno lidu, neboť se konala letos v Linci poprvé. Právě vystřelili, boudu otevřeli. Zaplatil jsem za nás oba vstupné, protlačil jsem se k boudě. Viselo tam kus vola, žeber a na nich něco masa a ostatní maso dopékali na prohloubených pánvích. No tak vida, pomyslel jsem si, upečou prý celého vola a zatím maso dopékají. Ale lid se veselil a maso po malých porcích šlo jako na dračku. Prošel jsem si lid, viděl jsem, že měl již mnohý v hlavě veselo, ale nikdo mne neurazil.

 

Konec trmácení

Ubírali jsme se domů, těšil jsem se, že je konec mého putování, vlastně trmácení. Někteří turisti si prohlédnou kostely, muzea, vyjedou nebo vylezou na hory, ráno se dobře prospí, potom dobře snídají, kávu s máslem, denně často se občerstvují jídlem a pitím; já však chodil od závodu k závodu, prohlížel a zapisoval jeho zařízení, vyptával se a tak jsme byl obyčejně večer celý zmořen. ale vida ovoce své práce, byl jsem  a dosud jsem v duši potěšen, a snad jsem i jiné pobavil, potěšil a poučil.

 

Domů do Čech

S P. Juráskem jsem se rozloučil již včera večer a dobře jsem udělal, neboť v pondělí ráno nebyl doma, zaopatřoval ve městě Čecha. Můj malý průvodce mi donesl kufřík na nádraží, usedl jsem do vlaku a jel jsem do Čech. Ale jaká to změna: všude, kudy jsem jel, jezdilo plno lidu, plno turistů, ale zde turisty nebylo vidět, vlak byl malý a lidu málo. Chudoba a nepřízeň k zemi české! A tuto chudobu ve vlaku a k dráze bylo pozorovat až k Budějovicím. Na českých hranicích začal konduktér hlásit stanice napřed česky a pak německy. V Českých Budějovicích jsem poobědval, v 6 hodin odpoledne jsme byl v Praze, tři neděle a den se ve světě trmáceje.

 



Zpět na hlavní stránku