Alexandr Solženicyn jako politický myslitel

 

Dne 3. srpna 2008 ve věku necelých devadesáti let zemřel v Moskvě Alexandr Solženicyn. Jeho životní osudy od účasti v druhé světové válce přes osmiletý pobyt v komunistickém gulagu, intenzívní spisovatelskou činnost v chruščovovském a brežněvovském Sovětském svazu a vypovězení z vlasti v roce 1974 až po návrat do Ruska po dvaceti letech jsou dostatečně známé a nemělo by smyslu je zde opakovat. Snad bychom se však mohli ve dnech po jeho smrti, když celé jeho velké dílo stojí před námi jako uzavřený celek, zamyslet nad jeho jednou částí, totiž nad jeho politickým myšlením, jež v nejvyhrocenější podobě představil ve své obsáhlé publicistice.

 

Téma, které bylo Solženicynovým životním tématem a na jehož literární zpracování se chystal, jak sám píše, již od svých osmnácti let, bylo téma revoluce, tedy komunistické revoluce v Rusku a událostí, které ji připravovaly. Ve svém mládí, když začal psát první kapitoly, jež se měly po letech stát součástí „Srpna 1914“, byl Solženicyn, ovlivněný oficiální propagandou, ještě přesvědčeným stoupencem komunismu, ale pobyt v gulagu jej zcela vyléčil a od té doby až do smrti zůstal nesmiřitelným kritikem komunistické ideologie. Své politické názory dával najevo, pokud mohl, i před svým vypovězením ze Sovětského svazu, ale zcela svobodně se mohl pochopitelně vyjadřovat až po únoru 1974, když se usídlil nejprve ve švýcarském Curychu a poté, v říjnu 1976, ve Spojených státech, v Cavendishi ve státě Vermont.

Solženicynova politická publicistika bývá často rozdělována na dvě části, totiž na kritiku komunismu, které se měl věnovat zvláště v Sovětském svazu, a kritiku západního liberalismu, jež měla převažovat za jeho pobytu v emigraci; obě tyto části pak bývají pojímány jako dva poměrně samostatné celky, přičemž první z nich je (aspoň dnes, dřív tomu ani na Západě tak jednoznačně nebývalo) chválen, druhý pak kritizován či aspoň přehlížen. Tento pohled však neodpovídá skutečnosti. Podíváme-li se na celý velký korpus Solženicynovy publicistiky, zjistíme, že už i po kvantitativní stránce jeho publicistika napsaná či proslovená v emigraci mnohonásobně převyšuje nevelký počet prací, jež napsal ještě ve vlasti (ty navíc pocházejí z největší části z posledních dvou let před nuceným exilem). Nadto je přirozené, že v oněch nemnoha politických projevech napsaných v Sovětském svazu nemohl Solženicyn vystupovat zdaleka tak otevřeně, jak si to mohl dovolit později, po únoru 1974.

Je tedy zjevné, že kritice komunismu i kritice západního liberalismu se Solženicyn věnoval ve stejném čase. Ale nejen to. Obě tyto součásti jeho politického myšlení byly spolu úzce provázány, přičemž druhá z nich, tedy kritika současného Západu, zjevně vycházela z první. Skutečností, která nejprve, a to ještě v Sovětském svazu, otevřela Solženicynovi oči na mravní slabost západní společnosti, byl totiž zjevný fakt, že Západ přinejmenším od druhé světové války a od jejího tragického konce v roce 1945 není schopen komunismu účinně vzdorovat a že naopak jeho čelní političtí i hospodářští představitelé s ním ochotně spolupracují.

To Solženicyn dobře věděl již doma ve vlasti. Už v „Souostroví Gulag“ přece psal o válečných zločinech Britů a Američanů, kteří na sklonku druhé světové války vydávali (a to mimořádně podlým způsobem) ruské válečné zajatce, bojující na straně Osy, k potrestání sovětským úřadům, a ve svém „Dopise vůdcům Sovětského svazu“, napsaném v srpnu 1973, v jeho první kapitole, nadepsané „Západ na kolenou“, s nemilosrdnou pravdivostí líčil vedoucí představitele evropských států, kteří jsou ochotni dělat jakékoliv ústupky za pouhou přízeň sovětských vůdců, ba jak dokonce mezi sebou o tuto přízeň soupeří.

Když pak 30. června 1975, necelý rok po svém příjezdu na Západ, ve Washingtonu mluvil na sjezdu mocné americké odborové federace AFL-CIO (tu je třeba si uvědomit, že na rozdíl od Evropy, v níž takzvané odbory jsou většinou jen jakýmisi přístavbami levicových politických stran, ve Spojených státech jde o skutečné odborové organizace, jež se přirozeně vždy stavěly komunismu ve všech jeho podobách silně na odpor), připomněl hanebnou spolupráci čelných představitelů Západu a Východu těmito slovy:

„Když mudrcové a liberální myslitelé Západu, kteří zapomněli na význam slova »svoboda«, zde na Západě přísahali, že v Sovětském svazu vůbec žádné koncentrační tábory neexistují, AFL vydala v roce 1947 mapu, mapu našich táborů. A jménem všech uvězněných těch časů děkuji vašemu americkému hnutí. Ale podobně jako my se cítíme být vašimi spojenci, existuje i druhé spojenectví… To je spojenectví našich komunistických vůdců a vašich kapitalistů.“

Tyto znalosti o bezostyšné kolaboraci západních politických i intelektuálních autorit se světovým komunismem a o mravní slabosti Západu si tedy Solženicyn přinesl do exilu ještě ze Sovětského svazu, ale nejen to – již tehdy také správně znal i vzdálené příčiny, jež k tomuto stavu vedly. Ve svém již zmiňovaném „Dopise vůdcům Sovětského svazu“ zdůrazňoval, že  k tomuto katastrofálnímu oslabení západního světa nedošlo v důsledku nějakých mimořádných výkonů sovětské diplomacie, nýbrž že je „výsledkem historické, psychologické a mravní krize vší této kultury a světonázorového systému, která začala v době renesance a kterou na vyšším stupni zformulovali osvícenci 18. století“; tuto větu pak v pozměněné podobě jen zopakoval ve své řeči na harvardské univerzitě.

Když tedy 8. června 1978 Solženicyn proslovil tuto svoji slavnou řeč, neměli být západní liberálové, pro něž se od té doby stal velkým ideovým protivníkem, vlastně nijak překvapeni. Na rozdíl od předešlých Solženicynových vystoupení harvardská řeč byla ovšem pronesena před dvaceti tisíci přítomných z řad americké společenské elity, byla přímo přenášena televizí a ještě v témže roce byla vydána nejprve časopisecky a hned nato knižně; zřejmě tyto vnější okolnosti podstatně přispěly k jejímu rychlému rozšíření. Navíc v harvardské řeči její autor výtky, s nimiž se na adresu Západu obracel již dříve, vhodným způsobem sumarizoval.

Hned na prvním místě, jako ostatně již vícekrát dříve, vytkl Západu  úpadek odvahy, dokonce ztrátu jakékoli mužnosti, kterou ironicky jen podtrhuje skutečnost, že mnozí západní politici projevují „nečekané návaly statečnosti proti bezmocným vládám nebo slabým státům, které nikdo nepodporuje, proti odsuzovaným směrům, které nemohou nikomu ublížit“ (tu je třeba připomenout, že v této době naprosté kapitulace Západu před komunismem západní a komunističtí státníci spolu závodili v uvalování sankcí – na Pinochetovo Chile či Jihoafrickou republiku!). Další Solženicynova kritická slova mířila na opomíjení jiných kritérií než právních, na nerovnováhu mezi svobodou pro dobré věci a svobodou pro věci špatné, na unifikovaný tisk, pravé ztělesnění povrchnosti a chvatnosti, a na skutečnost, že ve společnosti jsou tiše stanoveny hranice těch názorů, které je ještě povoleno mít, a názorů odlišných, jejichž zastánci nemají možnost proniknout na veřejnost. Oproti tomuto současnému životu na Západě zdůrazňoval úlohu mravnosti v politice a také to, co se jako stálé motto opakovalo v mnoha jeho vystoupeních, totiž „samoograničenije“, dobrovolné uskrovnění. Domníval se přitom (my už dnes víme, že šlo jen o bláhovou iluzi), že na Východě, pod brutálním komunistickým útlakem, vyrostla nová společnost, která prošla „duchovní školou“, upevnila svůj charakter a omylům, do nichž upadl Západ, se dokáže vyhnout.

O konkrétním politickém zřízení, ke kterému by se nejspíše přikláněl, se Solženicyn nevyjadřoval. S odporem se vždy vyjadřoval o dědictví francouzské revoluce, která (jak řekl při odhalování památníku hrdinům a obětem vendejského povstání 25. září 1993) tak jako každá revoluce „uvolnila z nitra lidí pudy prvobytného barbarství, temnou živelnou sílu závisti, chtivosti a nenávisti“, a stejně tak nekompromisně potíral i všechny podoby socialismu. Ve velkém interview, jež dal 16. května 1983 londýnským „Timesům“, poukázal na prokomunistickou politiku tehdejších čelných představitelů Socialistické internacionály Willyho Brandta, Olofa Palmeho a Andrease Papandreua a  přihlásil se ke slovům ruského fyzika Jurije Orlova, dlouholetého vězně sovětských táborů, podle něhož „každý socialismus, i ten nejměkčí, ten v uvozovkách nejdemokratičtější, pakli jen bude dostatečně důsledný,  nebude-li  odbočovat či zrazovat a bude se pouze pohybovat v souhlase se svou vnitřní logikou, nutně dospěje ke komunismu.“

Solženicyn často mluvil o demokracii, ale z jeho projevů je zřejmé, že pod tímto slovem, které nám dnes již zní poněkud odpudivě, rozuměl cosi, co je na míle vzdáleno současné demoliberální ideologii, cosi, co je blíže „demokracii“, „politeje“ v antickém slova smyslu a co jeví příbuznost spíše se zřízením středověkého švýcarského spříseženství či italských městských republik, anebo postoupíme-li do současnosti, se samosprávou švýcarských kantonů či  měst a městeček v Nové Anglii, jež obě poznal z vlastní zkušenosti, na kterou se často odvolával. Když se 28. února 1994 loučil se svými cavendishskými spoluobčany, se kterými strávil osmnáct let (o těchto létech tvrdil, že byla nejproduktivnějším tvůrčím obdobím  jeho života, kdy dokázal udělat vše, co zamýšlel), vzpomínal, že mezi nimi poznal to, co nazýval „demokracií malých prostorů, kde místní obyvatelstvo samo rozhoduje o většině svých životních problémů a nečeká na rozhodnutí vyšších úřadů.“

Pokud jde o uspořádání celého státu, zdá se, že Solženicyn přikláněl s jistou sympatií k autoritativnímu zřízení. Ve své stati „Čím hrozí Americe špatné pochopení Ruska?“ z roku 1980 připomněl, že žádný z totalitarismů 20. století nevznikl z autoritativních režimů, ale vždy jen ze slabých demokracií. S pobouřením pak odsuzoval snahy (objevující se tehdy zvláště v případě latinskoamerických států) podmínit poskytnutí pomoci v obraně před agresívním komunismem zavedením „demokratického“ režimu podle standardního euroamerického vzoru. Ve zmíněném interview pro „Times“ přirovnával tyto snahy k situaci, kdy kapitán na moři zaslechne volání SOS: „Když slyšíte signály SOS, musíte se zeptat: Kdo jste zač, máte  demokracii, anebo ne? Mají-li demokracii – je třeba je zachránit. Jestliže je to komunistická loď – tím spíše je třeba je zachránit, protože se tak vyhneme nepříjemnostem. A jestli máte jiný, nedemokratický režim – jděte ke dnu, utopte se.“

Je přirozené, že Solženicynovi jako ruskému vlastenci nejvíce ležel na srdci další osud jeho země. Úvahy o tom, jak po pádu komunismu (ve který neochvějně věřil) uspořádat na nových základech a v nových hranicích ruský stát, tvořily značnou část jeho publicistické činnosti. V obšírném traktátu „Jak máme obnovit Rusko?“ z roku 1990 se jednoznačně vyslovil pro osamostatnění Pobaltí, zakavkazských i středoasijských republik a v rozhovoru pro časopis „Forbes“ ze 16. dubna 1994, tedy krátce před návratem do vlasti, výslovně prohlásil: „Jsem vůbec protivníkem panslavismu. Nemyslím si, že se máme zabývat Balkánem, Slovany.“ Značnou část své „Ruské otázky na konci 20. století“ z roku 1994 pak věnoval rozboru  zahraniční politiky carského Ruska, přičemž pronikání na Balkán, dobývání střední Asie a Kavkazu, ale také zasahování do západoevropských záležitostí označil vesměs za velké chyby. Byl ochoten přiznat samostatnost dokonce i Čečensku (ovšem bez té jeho části, která je obydlena převážně ruským obyvatelstvem).

Dlouhou dobu se tak mohlo zdát, že v Solženicynově osobě byla kapitola konzervativního myšlení v Rusku obohacena o jakéhosi nového Konstantina Leonťjeva, jenž snad jako jediný z velkých ruských pravoslavných myslitelů unikl pasti velkoruského imperialismu,  do které padli slavjanofilové i Dostojevskij a v jejich šlépějích mnoho a mnoho dalších. Na rozdíl od Leonťjeva však Solženicyna nijak nepřitahovala hieratická Byzanc. Spásu  Ruska, onoho  zmenšeného Ruska v etnických hranicích, viděl v návratu k prapůvodním kořenům, tedy k lesnatému ruskému Severozápadu, odkud vždy v minulosti přicházela mravní a náboženská obroda Rusi a odkud měla obdobná obroda přijít i po rozpadu Sovětského svazu.

Po zániku sovětského impéria se však k překvapení mnohých (ale ne všech) stále více ukazovalo, že tradiční ruský imperialismus není ani Solženicynovi cizí. Jisté náznaky tohoto postoje se ovšem objevovaly i dříve; v nich také tkví hlavní příčina toho, že nikdy nedošlo k Solženicynově setkání s prezidentem Reaganem, jehož si jinak Solženicyn nesmírně vážil, což naposledy vyjádřil v kondolenci, kterou zaslal po smrti vítěze nad komunismem. Stejně jako  naprostá většina Rusů však také Solženicyn, sám po matce Ukrajinec, ztroskotal na ukrajinské otázce; smířit se se samostatnou Ukrajinou (a ovšem i Bílou Rusí) prostě nebyl s to. Už v „Ruské otázce na konci 20. století“ opovržlivě psal o „pokaženém ukrajinském nenárodním jazyce, prošpikovaném německými a polskými slovy“, a výpady proti nevděčným Ukrajincům, doprovázené ovšem nezbytným ujišťováním o příchylnosti, kterou k nim chová, se v jeho publicistice objevovaly stále znovu a znovu.

Nejen osamostatnění Ukrajiny a Běloruska však Solženicyna bolestně zasáhlo. S hořkostí sledoval i bezuzdný liberalismus, který zavládl v Rusku za časů prezidenta Jelcina, trpěl rozkrádáním obrovského, dosud státního majetku, který přecházel do rukou hrstky budoucích miliardářů, vesměs bývalých komunistických funcionářů, což doprovázelo masívní zchudnutí obyvatelstva – prostě obdobný vývoj, který známe i z jiných postkomunistických zemí, avšak ve velkých ruských rozměrech. Nakonec bývalý vězeň gulagu a neúnavný kritik komunismu složil své naděje v rukou toho, kdo zastavil tuto anarchii z jelcinovských dob a začal obnovovat velmocenské postavení Ruska – v  důstojníkovi komunistických tajných služeb Vladimíru Putinovi. Jeho souhlas s Putinovou vnitřní politikou sice nebyl bezvýhradný, ale Putinovy agresívní výpady vůči sousedním národům, o nichž čteme v „Souostroví Gulag“ tolik slov plných porozumění, se vždy těšily plné Solženicynově podpoře. Ale to už je smutný závěr života velkého spisovatele.

Jak známo, několik dní po Solženicynově smrti ruský diktátor rozpoutal brutální agresi proti malé Gruzii. Jaké stanovisko by v této situaci zaujal Solženicyn? Nemůžeme mít žádné pochybnosti – stanovisko „proroka“, označovaného kdysi za „svědomí světa“, by se nijak nelišilo od stanoviska „kremelské mládeže“, zahleděné do svého Vůdce s protáhlou krysí tváří a bouřlivě demonstrující před gruzínskou ambasádou v Moskvě. Solženicyn by se nepochybně radoval z pokoření Gruzie, radoval by se z toho, jak se celá východní Evropa začíná třást strachy před probouzejícím se ruským obrem, dvojnásob by ho pak těšil strach, který zavládl na nenáviděné Ukrajině.

Solženicynova politická publicistika, přehlížíme-li dnes její celek, v nás tak zanechává dvojí pocit – jednak hlubokou vděčnost k velkému reakcionáři, heroldovi křesťanské Kontrarevoluce, který přišel z Východu, aby burcoval Západ ve chvílích jeho hluboké krize, jednak zklamání nad závěrem jeho životní dráhy. Při tom všem je však třeba si uvědomit, že hlavní význam Solženicynův nespočívá v jeho publicistice. Solženicyn byl na prvním místě jedním z největších ruských prozaiků, už během svého života považovaným za dědice Tolstého a Dostojevského, ke kterým se ostatně také vždy hlásil. I na tomto poli měl své úspěchy i neúspěchy (mezi neúspěchy nepochybně patří cyklus „Rudé koleso“, kterému věnoval tolik let neúnavné práce, zvláště pak jeho poslední svazky), ale „Jeden den Ivana Děnisoviče“, doprovázený několika dalšími povídkami a drobnými črtami v čele s „Matrjoninou chalupou“, „Rakovina“ a  zvláště  „V kruhu prvním“, jeden z největších románů dvacátého století, zůstanou navždy ozdobami ruské i světové literatury.

 

 

                  Pro internetové stránky „Katolická kultura“   Pavel Zahradník, 13. 8. 2008



Zpět na hlavní stránku