K rozhovoru kardinála Tomáše Špidlíka pro Lidové noviny

V únoru roku 2004 navštívil svou starou vlast známý teolog Tomáš Špidlík, nedlouho předtím jmenovaný kardinálem. Jeho návštěvě věnoval značnou pozornost katolický i nekatolický tisk, kardinál uděloval rozhovory, objevoval se v televizních i rozhlasových reportážích. Možnost seznámit se s názory vysokého hierarchy katolické církve a zároveň význačného teologa a odborníka na východní křesťanskou spiritualitu tedy měli i čtenáři a posluchači, kteří jsou jinak církvi vzdálení, nekřesťané či prostě jen lidé tápající či hledající pravdu. Co si tito lidé mohli z kardinálových slov odnést?

Jako dobrý příklad kardinálových vystoupení nám poslouží text, se kterým se tito hledající mohli nejspíše setkat, text, který nebyl otištěn v žádném z katolických periodik, nýbrž v hojně čtené páteční příloze "Lidových novin", nesoucí název "Pátek Lidových novin", a to v čísle 10 ze dne 5. března 2004 na stránkách 20-22. Jde o rozhovor s kardinálem Špidlíkem, jenž je nadepsán slovy "Je nás tolik dobrých lidí, ale nevíme o sobě."

Po více či méně zajímavých otázkách, po nichž následovaly rovněž více či méně zajímavé odpovědi, se v závěru tohoto rozhovoru novinář konečně rozhodl položit kardinálovi otázku zcela klíčovou. Ta zněla takto: "Není problém současného světa v tom, že se mezi kulturami a náboženstvími kladou umělé bariéry? Proč by měl být třeba islám horší než křesťanství?"

Otázka tedy zněla jednoznačně a dávala tázanému výbornou příležitost jasně vysvětlit žurnalistovi rozdíl mezi náboženstvím pravým a falešným, pravdivým a nepravdivým, pocházejícím od Boha a pocházejícím (v lepším případě) od lidí; vysvětlit, že zde, abychom užili slov Jakuba Demla z desátých Šlépějí, jde o "rozdíl podstatný, zásadní, propastný, nepřeklenutelný, větší rozdíl než mezi obilím a plevou, v nejlepším případě asi takový rozdíl jako mezi zdravím a smrtelnou nemocí."

Kardinálova odpověď na takto jasně položenou otázku zněla následovně: "Jsou někteří, kteří kladou, a jsou někteří, kteří nekladou. Včera jsme o tom tři čtvrtě hodiny mluvili s prezidentem Klausem. Je mnoho lidí, kteří to dneska chápou, a je mnoho lidí, kteří nechápou, že se mění svět a že je potřeba zaujmout k tomu rozumný postoj."

Bylo by asi třeba vypsat zvláštní cenu pro čtenáře, který by pochopil smysl této pýthické odpovědi. Lidé kladou a nekladou, chápou a nechápou, zaujímají rozumný či nerozumný postoj, i svou návštěvu u prezidenta Klause do toho Tomáš Špidlík zcela nesmyslně zamotal... Přes všechny podivnosti této odpovědi je zde patrné zatemnění rozdílu mezi Pravdou a lží. Novináře takto vyhýbavá odpověď pochopitelně nemohla uspokojit, a dotíral proto dále: "Představitelé katolické církve mají často odmítavý postoj k jiným náboženstvím."

Kardinála žurnalistova snaha vymámit z něj jednoznačné katolické stanovisko značně rozzlobila. Jeho odpověď tudíž zní následovně: "(rozčileně) Ale kdo je představitel církve? To je pan kardinál, to je jeho sekretář, já jsem jejich kolega... Buďto najdete člověka, který to chápe, anebo najdete člověka, který řekne: Mně je to pořád cizí. Neexistuje nějaké množné číslo. Takhle se nedá mluvit už ani o psech, natož o lidech. Italové, představení... Co to je?"

Zdá se, že se kardinál dostal do jakéhosi ekumenicko-irenického deliria a jeho výroky již postrádají sebemenší smysl. Zoufalý novinář se ještě naposledy pokouší dostat z něj rozumnou odpověď a ptá se do třetice: "Ale bohužel to odmítání tady je." Kardinál však ve své snaze vyhnout se vyznání své víry úspěšně pokračuje: "Ale není žádný bohužel! Když já jezdím na Východ, pravoslavní mě přijmou a jak! Já říkám, že jsem nešel navštívit pravoslavné, šel jsem navštívit přátele. A ti přátelé mě přijmou vždycky krásně."

Na tomto místě novinář hodil ručník do ringu - kardinál zvítězil. To, je-li katolické náboženství lepší než jiná náboženství, má-li se čtenář hledající pravdu stát spíše katolíkem, pravoslavným nebo rovnou mohamedánem, je-li Tomáš Špidlík vůbec ještě katolíkem - to jsme se z tohoto podivného interview rozhodně nedozvěděli.

Ustavičné odbočování od daného tématu, neschopnost "udržet myšlenku" by bylo jistě možno vysvětlit pokročilým věkem tázaného, ale můžeme se důvodně obávat, že tomu tak není. Kardinál Špidlík je jinak přes své stáří člověkem čiperným, a když se mu zachce, na kladené otázky rozhodně odpovídat dokáže. V tomto případě tedy zjevně otázku, je-li křesťanství "lepší" než islám, prostě zodpovědět nechtěl a dal raději přednost přihlouplému kličkování.

Kardinál, který není ani na trojí (!) opakované dotázání schopen vyznat svoji katolickou víru, je ovšem smutným kardinálem; on je i smutným křesťanem. Špidlíkovo neobratné vykrucování se nadto až příliš podezřele blíží nepřímému zapření víry. Otázku, je-li toto podezření oprávněné a lze-li jeho chování vskutku takto klasifikovat, by ovšem mohl kompetentně zodpovědět jen teolog; teologa Špidlíka se ale na to raději ptát nebudeme...

V jiných dobách by takováto vyjádření katolického teologa, nejenom kardinála, vyvolala rozhořčení, ne-li přímo zděšení, rozpoutaly by se polemiky, autor těchto nehorázností by byl volán k zodpovědnosti. Bohužel, my jsme si již zvykli na mnohé, takže je opět ticho po pěšině...

Kardinál Špidlík není totiž rozhodně sám - on je dokonce jistým charakteristickým typem dnešního církevního hodnostáře. Historie nás učí, že jednotlivá období v dějinách církve si vytvářejí vlastní typ vysokého církevního hierarchy - jinak si počínali biskupové či arcibiskupové raného středověku, táhnoucí do války ve zbroji po boku svého panovníka, jiní byli kardinálové italské renesance, zajímající se v lepším případě o své sbírky antických starožitností, v horším případě pak o to, zda je sexuálně uspokojí jejich mladistvé konkubíny, opět jiní byli biskupové potridentští, snažící se následovat vzor velkého reformátora své diecéze, sv. Karla Boromejského, či biskupové katolické restaurace první poloviny 19. století, napravující ve svých diecézích škody způsobené francouzskou revolucí.

V posledním půlstoletí, v době jedné z nejhlubších krizí, kterými církev ve svých dějinách procházela, jsme svědky i dosud nevídaného úpadku mravní i doktrinální úrovně současné církevní hierarchie, úpadku tak hlubokého, že bychom s povděkem přivítali snad i návrat oněch výše vzpomínaných vlašských kardinálů konce 15. století. Dnešní biskupové nám připomínají nejspíše tak dobu josefinismu, kdy - řečeno slovy Jaroslava Durycha, vyslovenými ve "Váhách života a umění" - "z biskupů a arcibiskupů se stávali bídní lokaji a úkol udržet otcovskou víru byl ponechán hlavně těm českým chaloupkám." Dnes ovšem bohužel biskupů-lokajů je dostatek, chybějí však již ty vzpomínané české chaloupky...

Přirovnání ke sklonku 18. století je tu vskutku obzvlášť na místě. Stejně jako bylo tehdy přinejmenším v zaalpské Evropě (ale v Evropě předalpské to nebylo o mnoho lepší) takřka nemožné nalézt biskupa či teologa, který by nebyl osvícencem či jansenistou, galikánem, febroniánem nebo josefinistou, případně vším tímto dohromady, i dnes se těžko katolickému věřícímu poštěstí setkat se s církevním hodnostářem, biskupem či kardinálem, jenž by nebyl modernistou, progresistou, synkretistou, ekumenistou, či jak se všechny tyto dnešní kryptohereze nazývají.

Takovýmto dnes vzácným druhem kardinála-katolíka, jak jsme viděli, kardinál Špidlík rozhodně není. To samozřejmě neznamená, že v jeho četných knihách (které u nás nyní vydává jezuitské vydavatelství Refugium, věnující se bezostyšné propagaci ruského pravoslaví) nelze najít mnoho užitečného či dokonce objevného. Nelze se přitom ubránit pomyšlení, že kdyby žil v jiných, šťastnějších dobách, mohla by se z kardinála Špidlíka stát ozdoba české i světové teologické vědy, skutečné světlo církve...

Kardinál si však zvolil jinou cestu. Po krátkém pobytu ve vlasti se naštěstí vrátil do Říma. Jak poznáváme z tohoto i dalších rozhovorů, zbytek svého života zřejmě hodlá dále trávit kamarádským povídáním s přáteli schizmatiky, z nichž byl v rozhovoru výslovně zmíněn dokonce i zvlášť zavilý nepřítel katolické církve, pověstný spolupracovník KGB baron Rüdiger, vystupující pod jménem "patriarcha Alexej." Můžeme jen doufat, že kardinál Špidlík při těchto svých rozhovorech nehodlá nijak napomáhat oněm podivným jednáním, jež dnes se schizmatickým moskevským patriarchátem vede kardinál Kasper a na něž kardinál Slipyj ve své slavné závěti oprávněně vztahoval slova Písma: „Nezúčastňujte se v neužitečných skutcích temnosti, nýbrž spíše je kárejte! Neboť to, co se páše od nich potají, jest hanebno i říci“ (Ef 5, 11 – 12).

Pavel Zahradník

Zpět na hlavní stránku