REAKCE NA PŘÍSPĚVEK PAVLA ZAHRADNÍKA

„SRBSKÉ NEBO SVOBODNÉ KOSOVO?“

Katolická kultura

22. 5. 2008

 

Jan Tomášek, 22. 11. 2012

Především mi není dostatečně jasný záměr, proč toto dnes velice kontroverzní politické téma je probíráno na webové stránce s názvem Katolická kultura. Takovýmto způsobem vedená polemika má, podle mého mínění, dost daleko ke křesťanskému (chcete-li Kristovskému) pojetí dialogu a namísto snahy k porozumění a objektivitě nabírá formu „vzteklého“ politického pamfletu.

Vyvozování kategorických soudů na základě chaoticky a mnohdy nesprávně uvedených argumentů musí logicky způsobovat v myslích čtenářů zmatek a hrozí tak, že člověk nezasvěcený do problému snadno podlehne demagogicky řazeným argumentům. Takto vedená polemika P. Zahradníkem, kterého si jinak velice vážím pro jeho práci v oblasti památkové péče a její ochrany, mne skutečně zaskočila. Domnívám se, že tímto příspěvkem vykonal P. Zahradník římskokatolické církvi službu medvědí.

Historie Balkánského poloostrova a vztahy jednotlivých národů na tomto území jsou i pro zkušeného historika téměř nerozpletitelným uzlem. Dávné národnostní, kmenové a náboženské antagonismy a následné resentimenty se cyklicky vracejí do přítomnosti a každý nevhodný nebo nešetrný zásah vyvolává bouřlivou reakci.  Nejsem profesionální historik obecných nebo balkánských dějin, mohu se jen s podivem zastavit nad některými tvrzeními autora příspěvku.

Již jen tvrzení (nebo argument?) „Srbské nároky, opírající se o jednu prohranou bitvu v dávné minulosti (před ní náleželo Kosovo Srbsku necelých 200 let) …“ považuji za zkratkovité „plácnutí do vody“.  Bitva na Kosově poli 28. června 1389 byla tragédií nejen pro křesťanské Srbsko, ale pro celou tehdejší křesťanskou (bohužel už schizmatem rozdělenou) církev. Nastartovala proces, který skončil před obleženou Vídní osmanskými Turky v roce 1683. Tehdy Vídeň a vlastně celou Evropu zachránilo vojsko polského krále Jana III. Sobieského. Nejstarší Srbský stát měl své duchovní a v podstatě i mocenské centrum právě v oblasti, kam patří i dnešní Kosovo. Toto území protkané mnoha pravoslavnými kláštery s centrem v Peći znamenalo pro Srby asi totéž, co pro moravské Slovany cyrilo-metodějský Velehrad. Dnes je valná část těchto křesťanských svatyň v troskách (kosovští Albánci je prostě vyhodili do povětří). Je to nedozírná škoda nejen pro pravoslavné Srby, ale neméně pro Církev všeobecnou. Pod náporem Osmanské říše pak byli Srbové z tohoto území vytlačováni na sever, aby tak uvolnili prostor pronikajícímu albánskému obyvatelstvu z okolních hor, které již v oné době z větší části přijalo islám. Bohužel, P. Zahradník účelově podřizuje historickou analýzu potřebám jediného (údajně katolického) vidění světa s vyzněním, jestliže děje neprobíhají podle katolických představ, jejich rezultáty jsou špatné a škodlivé. To, že vzájemné potýkání národů a vyznání se na Balkáně neobešlo bez krutostí (na všech stranách, včetně té katolické) je tragickým faktem. Na autorovo tvrzení: „V Srbsku vládne schizmatické pravoslaví, které slouží jako ideologie podporující srbský nacionalismus“ mohu odpovědět příkladem Polska nebo Irska, kde zase katolicismus byl jedinou silou, která ideově (ideologicky) stmelovala ohrožené národy – Poláky a Iry.

Srbové území Kosova získali v balkánských válkách v letech 1912 – 1913. V oné době se zformoval také první samostatný albánský stát, Bulharsko získalo také řadu nových území, o některá, jako například Makedonii, přišlo v druhé balkánské válce, kterou samostatně vedlo proti Srbsku, Rumunsku a Řecku. Na Balkáně nebyla nikdy jednoduchá situace. Ano, je pravda, že pro osvobození některých balkánských národů (pravoslavných) udělalo hodně carské Rusko, pomoc ruské armády Bulharům v 70. letech 19. století trvale zlomila moc Osmanů na Balkáně a vytvořila prostor rozvoji nových křesťanských států – Rumunska, Bulharska, Srbska a Řecka. To byl tedy ten „tupý rusko-pravoslavný imperialismus po staletí ohrožující východní Evropu“. Tady jen připomínám páni Zahradníkově, že ten tupý rusko-„pravoslavný“ imperialismus zachránil Evropu několikrát před osudovými hrozbami: napoleonským císařstvím (podotýkám bezbožeckým, vyšedším z velké francouzské revoluce), před německým Vilémovským imperialismem (který do značné míry financoval bolševickou revoluci v Rusku ) a konec konců i před německým nacismem, který by zlikvidoval nejenom Židy a slovanské národy Balkánu, ale nakonec i národ náš  a samotnou katolickou církev. Tento rusko-„pravoslavný“ imperialismus konec konců napomáhal rovněž „demoliberálnímu západu v takzvaném boji proti fašismu“, abych citoval autora. Zde se pustil P. Zahradník na velmi tenkou půdu, protože fašismus měl i na Balkáně své projevy: fašistický režim Ante Paveliće v Chorvatsku zlikvidoval kromě tisíců Židů přinejmenším 300 000 Srbů žijících v Chorvatsku a Bosně (nechvalně známý tábor Jasenovac, kde se děly hrůzy před kterými by bledli i němečtí váleční zločinci), bohužel se na likvidaci Srbů a pravoslaví v chorvatském státě podíleli i někteří příslušníci katolického kléru. Nevím, zda je P. Zahradníkovi známo, že nacisté vytvořili v bývalé Jugoslávii dvě divize zbraní SS: bosňáckou divizi Handžár a kosovskoalbánskou divizi Skanderbeg, která měla sloužit především k potírání srbských partyzánů. Takže nejenom srbští četnici, ale fašisté chorvatští a kosovskoalbánští se podíleli na hrůzách 2. světové války na Balkáně.

Mohli bychom podrobně probrat i balkánskou válku v 90. letech 20. století. To je, bohužel, ještě přítomnost, historie se bude vyjadřovat až později. Přesto bych doporučil P. Zahradníkovi, aby si přečetl  kapitoly Kosovo a Útok na Jugoslávii v knize Dějiny Srbska (kol. autorů), Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2004. Zde se kolektiv českých historiků pokusil objektivně zhodnotit této téma.

Domnívám se, že je úkolem katolických křesťanů, katolické kultury a zbožnosti stmelovat, hledat s láskou společné zájmy, řešení (při odmítání kompromisů, ty nejsou zapotřebí), že je dobré odpouštět a také prosit o odpuštění, tak, jak to mnohokrát učinil první slovanský papež Jan Pavel II. Připomínám výrok Ježíše Krista farizeům „Kdo z vás je bez viny, ať hodí kamenem jako první“

 

ODPOVĚĎ NA KRITIKU JANA TOMÁŠKA

Pavel Zahradník, 24. 11. 2012

Po přečtení krátké repliky Jana Tomáška musím konstatovat, že v ní není nic, co by se byť jen trochu lišilo od stovek či tisíců kratších či delších výtvorů českých srbofilů, rusofilů, pravoslavofilů, komunistofilů atd. atd., se kterými se můžeme setkat na internetu a v nichž jejich autoři zlobně komentují chorvatskou Vlasteneckou válku (tj. obranu Chorvatů před srbskou agresí), spor Albánců a Srbů o Kosovo, ruský vpád do Gruzie a další obdobné události, přičemž se až únavně ustavičně vracejí k II. světové válce, pojímané jako boj hodných komunistů proti zlým fašistům. Navíc ovšem replika Jana Tomáška nese nepříjemné stopy soudobého neomodernismu, který už po padesát let ničí katolickou církev – v  prvním odstavci začíná výzvou k pověstnému „dialogu“ (nejen křesťanskému, ale dokonce „Kristovskému“!) a v posledním odstavci končí vzpomínkou na hanebné „omluvy“ papeže Jana Pavla II., „omluvy“, o kterých katolík mluví s bolestí, nekatolík pak s oprávněným posměchem. Celý text tak pro mě představuje naprosto vzdálený myšlenkový svět, nekatolický, protikatolický, svět, který – musím přiznat – se mi nevýslovně oškliví. Polemizovat se mi tedy příliš nechce, pořádná polemika je tu navíc velmi obtížná – musel bych totiž kritizovat snad každou větu, kterou pisatel napsal, přičemž stále opakuje pořád stejná slavjanofilsko-pravoslavná klišé, která už napsali mnozí před ním. Přesto však alespoň pár poznámek:

Bitva na Kosově poli (o níž je dodnes nejasné, kdo v ní vlastně zvítězil a kdo byl poražen) nabyla samozřejmě mimořádně velkého významu v srbské tradici, neměla však zřejmě už zdaleka takový význam pro celou křesťanskou Evropu, kterou Turci postupně dobývali již od počátku padesátých let 14. století – stejně důležitým, ne-li důležitějším mezníkem byla například bitva u Nikopole, k níž došlo  sedm let po bitvě na Kosově poli; ta ovšem naše srbofily nezajímá, vždyť v ní bojovali nikoli Srbové, nýbrž obyčejní Zápaďané. Vůbec v mnohasetleté obraně křesťanské Evropy před Turky hráli Srbové (ve srovnání s Uhry, Polskem či habsburskou monarchií) spíše okrajovou úlohu, což je ovšem dáno tím, že byli (stejně jako další balkánské národy) poměrně rychle Turky poraženi a jejich území podrobena.

Srbové na konci devadesátých let zničili či poničili v Kosovu 200 (z celkového počtu 500) mešit a Albánci, jak už to tak bývá, se jim to pak jali oplácet; jistěže z uměleckohistorického hlediska je poničených budov škoda.

Rusové vskutku, počínaje 16. stoletím (hlavně pak od doby Petra Velikého) systematicky dobývali jednotlivá území východní Evropy, hlavně polsko-litevského státu, kde systematicky ničili katolickou víru, zvláště pak v její řeckokatolické podobě, takže pro katolickou Evropu představovali smrtelné nebezpečí; i na Balkáně v 19. století (kde se jim podařilo takřka úplně zničit dobře se rozvíjející bulharskou unii) vystupovali jako nesmiřitelní nepřátelé katolictví. Katolické zájmy zde tradičně, již od 16. století, hájila habsburská monarchie, po jejím zániku (ale zčásti již před ním) nastupuje na její místo Německo, sice nikoli katolické, nýbrž protestantsko-katolické, přesto však stát, který – kvůli takřka naprosté absenci protestantů na Balkáně – mohl v případě nouze sloužit jako jakási aspoň částečná opora místních katolíků (to se naposledy projevilo právě při uznávání nezávislého Chorvatska a Slovinska). U Jana Tomáška, který je, jak se zdá, více němcožroutem než katolíkem, si však tímto postojem jistě sympatie nezískalo…

Až překvapivě nekatolický pohled autora (katolíka!) dokládá to, že na moji poznámku, že „v Srbsku vládne schizmatické pravoslaví, které slouží jako ideologie podporující srbský nacionalismus“, odpovídá, že v Polsku nebo Irsku zase vládne katolictví. Nu a co? V Srbsku vládne falešná víra, zato v Polsku nebo Irsku naopak pravá víra, v tom je snad diametrální rozdíl, ne? (Nadto ovšem závažným rozdílem je, že zatímco v Polsku a donedávna v Irsku jde, resp. šlo o vskutku věřící katolíky, Srbsko je zemí značně sekularizovanou a pravoslaví zde slouží většinou jen jako pouhá zástěrka pro nacionalistickou ideologii.)

O komplikované situaci za druhé světové války v bývalé Jugoslávii (naši srbofilové a sympatizanti komunismu, vyškolení na komunistických učebnicích, se k ní ustavičně vracejí) jsem obšírněji psal v článku o bl. kardinálu Stepinacovi na Katolické kultuře a v dalších dvou článcích v časopise Te Deum (o bl. Francescu Bonifaciovi a Lojzovi Grozdem v TD 2011/6 a o drinských mučednicích v TD 2011/4), takže se zde nechci opakovat.

Vrcholným bodem repliky Jana Tomáška je samozřejmě jeho hymnus na svatou Rus, stále zachraňující nevděčnou Evropu před „osudovými hrozbami“, totiž před vilémovským Německem (zřejmě zednářští vítězové první světové války jsou podle autora něčím lepším než přece jen konzervativnější poražené mocnosti; navíc opravdu nevím, proč by zachráncem mělo být zrovna Rusko, které přece tuto válku prohrálo) nebo před nacistickým Německem (tady tím zachráncem je asi Stalin se svým posvátným Gulagem). Ostatně i za bolševickou revoluci v Rusku nemohou podle autora ani Židé, ani (Bůh chraň!) Rusové, ale samozřejmě zase ti zlotřilí Němci, zjevně proto, že Lenin jel ze Švýcarska do Ruska přes Německo, kde se mu dostalo jakési finanční podpory! Autorovo neuvěřitelné nadšení pro Stalinovo Rusko jde tak daleko, že volá, že kdyby ho nebylo, německý nacismus by zlikvidoval nejenom Židy, ale také „slovanské národy Balkánu“ (o Hitlerově záměru likvidovat národy jižně od Karpat, tedy v prostoru, který ho – na rozdíl od ukrajinských, běloruských a ruských oblastí – nijak zvlášť nezajímal, dosud žádný historik nic neví), dokonce i „samotnou katolickou církev“ (Stalin pro ni asi chystal něco lepšího). A protože jsme na Balkáně, nemohou chybět ani povinné zmínky o divizích Waffen SS Handschar a Skanderbeg; ty jsou podle autora – už bohužel poznáváme, že značně narudlého (sympatie k pravoslaví se vždy spojují s jakýmisi sympatiemi ke komunismu) – zjevně taky něčím horším než udatní komunističtí partyzáni.

Ano, a ještě autorův obligátní závěr: „Kdo z vás je bez viny, ať hodí kamenem jako první.“ Autor zřejmě moji kritiku Srbů a jejich přívrženců považuje za házení kamenem, zato svoji kritiku německých nacistů a chorvatských ustašů, ale taky Albánců, vilémovského Německa, mé osoby a dalších za házení kamenem zjevně nepovažuje. Je pro mě opravdu záhadou, jak se inteligentní člověk může uchylovat k takovémuto absurdnímu způsobu argumentace.

 

ODPOVĚĎ  DR.  ZAHRADNÍKOVI

Jan Tomášek, 26. 11. 2012

Podle rozhořčené odpovědi p. Dr. Zahradníka na mou reakci k jeho článku Srbské nebo svobodné Kosovo jsem skrytý bolševik nekriticky zbožňující schizmatické pravoslaví, které slouží pouze velmocenským a šovinistickým cílům Ruska a Srbska. Jenom pár poznámek: Rusko skutečně 1. světovou válku prohrálo, ale až do počátku roku 1917 drželo za obrovských ztrát Německo na uzdě a Němci museli téměř polovinu svých sil soustřeďovat na ruské frontě. Proč asi podporovali bolševiky (Kniha Dějiny Ruska vyšedší v roce 1996 v nakl. LN uvádí na stranách 330-331 pomoc bolševikům v částce 50 milionů RM ve zlatě)? Důsledkem vítězství bolševické revoluce byl mj. Brest-Litevský mír z března 1918, kterým již bolševické Rusko nejen, že postoupilo celou Ukrajinu, Bílou Rus a Pobaltí Německu, ale hlavně na východě uvolnilo ruce Německu, takže nejen vojska, ale i němečtí, rakouští a maďarští váleční zajatci se vrátili a posílili své armády. Kdyby v roce 1917 nepřišli do Francie Američani, válku by vyhrálo Vilémovské Německo, a pak je otázka, jak by po této válce dopadl náš národ. Domnívám se, že by nám němečtí nacionálové a militaristé skutečně zakroutili krkem o 20 let dřív, než se k tomu rozhodl Hitler-Schickelgruber. Bohužel, nový rakouský císař Karel už nemohl zabránit vývoji, který nevyhnutelně směřoval k likvidaci R-U a jeho pokus uzavřít separátní mír s Dohodou se prozradil a vyústil v blamáž. Málo se ví, že v Trockého Rudé armádě působili také němečtí instruktoři, zejména u dělostřelectva, a to především na volžské frontě, kde se střetli s našimi legiemi. Nevím, kde p. Dr. Zahradník přišel na to, že jsem němcožrout. Já si vážím německé kultury, německého přínosu katolickému křesťanství, německé filozofie. To však neznamená, že budu relativizovat svůj pohled na Německo; jaké cíle mělo Německo v 1. světové válce (o tom promlouvá mj. i Naumannova kniha Mitteleuropa) snad známe i z nekomunistického dějepisu.


Já jsem nikde netvrdil, že Srbové jsou nevinná holoubátka, posuzovat balkánské děje je nutno totiž s chladnou hlavou, nezaujatě a bez jakýchkoliv ideologických nebo náboženských klišé - to bychom  se k ničemu nedopracovali. Dějiny tohoto prostoru jsou dlouhou krvavou cestou, která ještě neskončila a pokud se budeme v Evropě na ten vývoj dívat pod dojmem ideologie a "náboženství", tak tam nikdy neskončí.  Mrzí mě, že pan Dr. Zahradník pominul i můj odkaz na knihu Dějiny Srbska a na patřičné kapitoly, i když celá kniha je, podle mého názoru, napsána objektivně. Zřejmě je, podle Dr. Zahradníka, pro katolictví větším nebezpečím pravoslaví než islám. Jestliže mne p.  Dr. Zahradník považuje za němcožrouta, skrytého bolševika, propagátora slavjanofilství, to je opravdu argument na mé poznámky! Na to se prostě odpovědět nedá, protože to už není polemika, ale urážky. Já se za svůj život v době komunismu stydět nemusím, nevím, co dělal p. Dr. Zahradník na přelomu 70. a 80. let 20. století. Já jsem v této době konvertoval ke katolicismu (tehdy jsem pracoval jako knihovník v Lounech), nechal jsem pokřtít svoje obě děti, nechal jsem se církevně oddat a ,co čert nechtěl, začal jsem ministrovat v chrámu sv. Mikuláše v Lounech. Co pak následovalo si p. Dr. Zahradník určitě dokáže představit. Já se cítím být katolíkem a jako katolík nezpochybňuji základní postuláty víry v trojjediného Boha, v Blahoslavenou P. Marii, důležitost mše svaté apod., ale domnívám se, že jedním ze základních poslání církve římské je usilovat o jednotu, ale v lásce, jinak se, bohužel, Církev ocitne v izolaci a taktovku převezmou její nepřátelé. Tuto cestu zvolil papež Jan Pavel II. Samozřejmě, že obdobná reakce je žádoucí i z druhé strany. Pan Dr. Zahradník by však raději prohlásil všechny, kteří nezastávají názor jako on, za schizmatiky a kacíře. Co dokáže náboženská nesnášenlivost nám ukazují poměry v zemích, kde vítězí islámští fundamentalisté, takže zvedneme další křížovou výpravu? Třeba v duchu té čtvrté, kdy křižáci dobyli v roce 1204 Konstantinopol, následně ji vydrancovali a založili latinské císařství. Proto jsem si dovolil na závěru své stati použít citát z evangelií.

Všichni dobře víme, že jeden z problémů, které nejvíce oddalují katolíky a pravoslavné, je vznik unie v 16. století. Nátlak na Moskevskou Rus, snahu pokatoličťovat pravoslavné, vyvíjela polsko-litevská rzeczpospolita od počátku 17. století, pak se mocenská karta obrátila a Rusové pochopitelně vyvíjeli snahu vrátit Bělorusy a Malorusy (tenkrát ještě žádná Ukrajina neexistovala) zpět k pravoslaví. Bohužel, tato náboženská netolerance pokračovala až do roku 1945, kdy komunisté donutili řecké katolíky v Haliči a na Podkarpatské Rusi přijmout opět pravoslaví. Ale cožpak se bolševici chovali k vlastním pravoslavným lépe než k jiným, ano, někteří činitelé pravoslavné církve kolaborovali s režimem, třeba i proto, aby zachránili alespoň něco z křesťanství na Rusi, ale cožpak nevíme, že zároveň v stalinských gulazích hynuli tisíce a statisíce pravoslavných kněží, mnichů, mnišek i prostých věřících. Bolševismus se dopustil nejvíce a nejstrašnějších zločinů na národě ruském (ale i samozřejmě ukrajinském a běloruském). Římskokatolická církev se v 17. století, v době nábožensko-mocenského konfliktu v Evropě, nechovala jinak, to říkám naprosto upřímně a nepřestávám tím být katolíkem. Přese všechny křivdy a neporozumění, přes vzájemné prokletí a nenávisti se domnívám, že katolíci a pravoslavní k sobě mají nejblíže. Ještě jsem si vzpomněl na jednu zajímavou informaci, která není výmysl, ale kterou potvrdil mj. jeden pořad BBC v televizi o rusko-německé válce 1941-1945. Když byla Moskva v zimě 1941 ohrožena nejvíce a Stalin už se pakoval do týlu za Uralem, povolil ruskému patriarchovi, aby oblétl v letadle několikrát Moskvu s milostným obrazem Bohorodičky, zachránkyně Ruska. Tato ikona údajně šla s ruskou armádou až do Německa. A tvrdit, že pravoslavní v Srbsku a Rusku považují svou víru jen jako kamufláž svého nacionalismu, to je do nebe volající nehoráznost.

Znova opakuji, že fanatismem (ať se na mne p. Dr. Zahradník nezlobí, ale takto by to řada lidí chápala) prostoupený pohled na dějiny, na dějiny Balkánu i na úlohu křesťanství, je škodlivý. Zaplať Pán Bůh, v římskokatolické církvi je ještě dost velkých duchů, kteří takovýto vývoj nepřipustí. Stále se domnívám, že zavádění vysloveně politických témat, jako je tomu v případě Kosova, neprospívá ani těmto, jinak vynikajícím webovým stránkám, ani přitažlivosti křesťanství v jeho římskokatolické podobě.

                                                        

ODPOVĚĎ NA DRUHOU KRITIKU JANA TOMÁŠKA

Pavel Zahradník,  27. 11. 2012

Z druhé kritiky pana Tomáška vidím, že jsem jej rozzlobil, což nebylo mým úmyslem. Chtěl bych jej tedy uklidnit: Opravdu jej nepovažuji, jak píše, za „skrytého bolševika.“ Dobře vím o jeho statečném postoji za minulého režimu; ostatně si myslím, že autor výtečných „Obrázků z domova“ (přitom úplně zapomenutých; nemají je v žádné z knihoven zahrnutých v Souborném katalogu České republiky!) nemá zapotřebí se hájit uváděním podrobností ze svého života. Zato trvám na tom, že se vskutku jeví být člověkem „nekriticky zbožňujícím schizmatické pravoslaví, které slouží pouze velmocenským a šovinistickým cílům Ruska a Srbska“ (snad jen adverbia „pouze“ bych tu já sám nepoužil, protože si přirozeně uvědomuji, že ruské – méně již srbské – pravoslaví má i mnoho svých světlejších stránek a služba nacionálním zájmům, spojená s nenávistí vůči katolickému Západu, je přece jen nevyčerpává); s tím pak souvisí určitá inklinace ke komunistickému výkladu některých stránek dějin 20. století, který se v důsledku unie ruského nacionalismu se světovým komunismem v lecčems s pravoslavným výkladem shoduje. Ke  druhé kritice Jana Tomáška připojuji nyní několik svých poznámek:

O autorově snaze „přišít“ ruský bolševismus nenáviděným Němcům a vyvinit tak Rusy jsem již psal a nechci se o tom dále rozšiřovat. Absurdita tohoto tvrzení je myslím dostatečně zjevná a nic na tom nemění skutečnost, že za první světové války byli Němci samozřejmě ochotni aspoň jistými finančními příspěvky podpořit každou odbojovou či revoluční činnost na území ruského nepřítele. Tvůrci sovětského bolševismu byli ovšem Židé, kteří v prvních zhruba patnácti letech režimu byli i jeho vůdčí, privilegovanou vrstvou; postupně je však vystřídali Rusové, takže od druhé světové války už bylo sovětské komunistické impérium definitivně velkoruským projektem, bezohledně rusifikujícím zotročené národy. (Charakter židovského teroru měly však po nějakou dobu, v letech 1944-1956, komunistické režimy ve dvou podrobených západních guberniích, totiž v Maďarsku a zvláště v Polsku.) V každém případě, ať hledáme, jak hledáme, s německými komunisty se v čele sovětské říše opravdu nesetkáváme.

Nevím, co Jan Tomášek myslí opakovaným poukazováním na „Dějiny Srbska“. V posledních letech u nás vyšlo více prací věnovaných historii jednotlivých států či národů Balkánu, jejichž autoři chovají často zřetelné sympatie či naopak antipatie tu k jedněm, tu k druhým balkánským národům – tak autoři „Dějin Srbska“ se nijak netají svým až vášnivým nadšením pro srbský národ a jeho počínání (jeden ze spoluautorů knihy Jan Rychlík patří u nás mezi nejnesmiřitelnější odpůrce kosovských Albánců, jiný spoluautor, bývalý komunista Jan Pelikán, je rovněž velkým stoupencem srbských agresorů), zatímco například v „Dějinách Albánie“ Pavla Hradečného se setkáváme s náklonností k Albáncům; na tom přece není nic neobvyklého. Jan Tomášek coby srbofil je samozřejmě nadšen „Dějinami Srbska.“

Na jeho poznámku, zda je „pro katolictví větším nebezpečím pravoslaví než islám“, odpovídám, že daleko větším nebezpečím, nebezpečím opravdu celosvětovým, je přirozeně islám, zatímco pravoslaví je nebezpečím spíše regionálním, hrozícím zvláště ve východní a jihovýchodní Evropě. V konkrétní zemi a v konkrétní době (například nyní v Rusku či na Ukrajině, ale také v oblastech ohrožovaných výbojnými Srby) se ovšem může stát, že právě pravoslaví představuje pro tamní katolictví úhlavní nebezpečí.

Nevím, jaké námitky má Jan Tomášek proti čtvrté křížové výpravě a dobytí Cařihradu roku 1204. O této události, jež byla jistě velkým vojenským úspěchem západního rytířstva (a také ovšem Benátčanů), v podstatě přinuceného k boji samotnými Řeky, a přitom spravedlivým trestem, jenž věrolomné Byzantince postihl (podrobněji o tom píši v článku, jenž vyjde v příštím čísle Te Deum), se pouze stručně zmiňuje, ale můžeme oprávněně tušit, že – stejně jako ve všech konfliktech katolíků s východními schizmatiky – neochvějně stojí na protikatolické straně.

O systematickém ničení řeckokatolické unie, kterou provádělo jak carské Rusko, tak Sovětský svaz, Jan Tomášek píše: „Nátlak na Moskevskou Rus, snahu pokatoličťovat pravoslavné, vyvíjela polsko-litevská rzeczpospolita od počátku 17. století, pak se mocenská karta obrátila a Rusové pochopitelně vyvíjeli snahu vrátit Bělorusy a Malorusy (tenkrát ještě žádná Ukrajina neexistovala) zpět k pravoslaví.“ To je zase nijak neskrývané pravoslavné, velkoruské pojetí. Jednak je naprosto fascinující, jak pro Jana Tomáška snaha obrátit schizmatiky ke katolictví a úsilí přimět katolíky, aby odpadli ke schizmatu, jsou činnostmi zjevně rovnocennými, jednak je zjevné, že o počátcích Brestské unie autor neví zhola nic. Brestská unie se v době svého vzniku a v následujících několika desetiletích netěšila (bohužel) žádné podpoře Rzeczypospolité (situace se změnila až ve druhé polovině 17. století a ve století 18.). Podporoval ji ovšem zbožný král Zikmund III. Vasa a také papež ve vzdáleném Římě, v samotném polsko-litevském státě však větší moc než král měli velmoži, z nichž mnozí byli kalvinisty či pravoslavnými. Největším magnátem na rusínských územích byl přitom pravoslavný kníže Konstantin Ostrožský, takže je přirozené, že Unie, jejímiž původci byli sami pravoslavní rusínští biskupové (jejich hlavními pomocníky na latinské straně byli jezuité), narážela ve svých počátcích na nesmírné překážky. Koneckonců k umučení sv. Josafata Kunceviče nedošlo na území ruské říše, nýbrž v Rzeczypospolité. Porovnávat tedy vznik Brestské unie s její likvidací nejprve všemocnými ruskými cary a poté ještě mocnějšími bolševiky je opravdu nehorázné. Jen na okraj: Janem Tomáškem použitý výraz „Malorusové“ je novotvarem, vyskytujícím se až v ruské literatuře 19. a počátku 20. století; v době brestské unie si předchůdci dnešních Bělorusů i Ukrajinců říkali prostě Rusíni.

Autor popisuje bolševický protináboženský teror v Sovětském svazu a přidává obvyklou výmluvu ruských nacionalistů, totiž že „bolševismus se dopustil nejvíce a nejstrašnějších zločinů na národě ruském“; nedodává už (stejně jako tak nečiní ruští nacionalisté), že tyto zločiny přece nepáchali žádní cizinci, ale (s výjimkou již zmíněného prvního období bolševismu v Rusku) právě sami Rusové! Bezprostředně po této pasáži o komunistických zločinech následuje věta, znějící takto: „Římskokatolická církev se v 17. století, v době nábožensko-mocenského konfliktu v Evropě, nechovala jinak, to říkám naprosto upřímně a nepřestávám tím být katolíkem.“ Jde o tvrzení zhola neuvěřitelné – vyplývalo by z něho totiž, že katolická církev se v 17. století chovala stejně jako bolševici! Doufám však, že jde z autorovy strany jen o nedopatření a že tuto větu jen omylem zařadil na špatné místo.

Janu Tomáškovi je nutno poděkovat za připomenutí legrační historky o ikoně, vznášející se údajně v letadle nad sovětskou Moskvou a pochodující pak s rudoarmějci a jejich politruky až do Berlína; takovéto historky samozřejmě východní schizmatici vyrábějí jak na běžícím páse. (Mimochodem – žádný patriarcha v Rusku v zimě 1941 neexistoval, pouze metropolita Sergij užíval titulu patriarchova zástupce; byl však již v říjnu 1941 z Moskvy evakuován a až do srpna 1943 přebýval v Uljanovsku.) Je mi ostatně nejasné, proč Jan Tomášek tuto epizodu, které zřejmě přikládá zvláštní důležitost, do své polemiky zařadil. Aby ilustroval, že Stalin byl v jádře zbožným mužem? Že zbožní byli přinejmenším někteří členové sovětského politbyra? Že tvůrci Gulagu tehdy vedli spravedlivou válku a Bůh jim žehnal? U autora se po dosavadních zkušenostech můžeme nadít všeho.

Cestu, kterou zvolil papež Jan Pavel II. (a která byla jen do extrémů dovedeným učením II. vatikánského koncilu), pokládám na rozdíl od Jana Tomáška za zhoubnou a papežovy farizejské „omluvy“ (nejde samozřejmě o skutečné omluvy, ale o pokryteckou kritiku papežových předchůdců a jiných katolických křesťanů z dávných dob, spojenou s vyzdvihováním vlastní osobnosti, v níž nám nehodný papež znovu a znovu jakoby zpřítomňoval evangelijní podobenství o farizeji a celníkovi) považuji za neomluvitelnou hanebnost.

Stejně jako svoji první kritiku autor zakončil výzvou „Kdo z vás je bez viny, ať hodí kamenem jako první“, která se podle něj zjevně vztahuje pouze na kritické posuzovatele Rusů a Srbů, nikoli však na neméně bojovné posuzovatele nepravoslavných národů (mezi ně patří i sám), v závěru druhé kritiky hovoří pro změnu o obhajobě katolíků jako o fanatismu, zatímco obhajobu schizmatiků (tedy i svůj vlastní postoj) zřejmě za fanatickou nepovažuje. Pokládám to opravdu za podivnou zaslepenost.

A nakonec: Je jistě pravda, že problematika Kosova je dosti vzdálená od názvu těchto webových stránek, jenž zní „Katolická kultura“; není ovšem mou chybou, že mezi českými katolíky (Jan Tomášek je jenom jedním z nich) se v posledních letech občas setkáváme s nezdravou fascinací východním schizmatem, jež mnohdy působí dojmem až přechodu na schizmatická stanoviska. Ač se jen nerad pouštím do podobných polemik, pokládal jsem přesto za vhodné na excesy s tím spjaté reagovat. Básníku Janu Tomáškovi bych pak jen přál, aby v budoucnu raději napsal ještě více pěkných, zamyšlených básní o lejčkovské hospodě, o borové pasece u Bezděčína či o malém chlapci šlapajícím s babičkou na Boží Tělo do Hartvíkova, místo aby jako důvěřivý (byť – ve svých básních – hezkým flétnovým hlasem pískající) hejl sedal na lep schizmatické propagandě.

 

 

Na stránky Katolická kultura dáno 29. 11. 2012

 

Viz též: Srbské, nebo svobodné Kosovo?

 


Zpět na hlavní stránku