SRBSKÉ, NEBO SVOBODNÉ KOSOVO?

 

Od vzniku nezávislého Kosova probíhají na stránkách českých novin a časopisů, ale i v internetových diskusích debaty a vzrušené polemiky přívrženců tohoto řešení srbsko-albánského konfliktu i jeho odpůrců. Zatímco v oficiálním tisku se setkáme spíše se stanoviskem neutrálním, vyhýbajícím se jednoznačnému soudu, na internetových diskusních fórech, zdá se, mají převahu stoupenci srbského nacionalismu, upřímně litující, že srbským četnikům utekla z nože jejich poslední oběť. K těmto internetovým (ale občas i v tisku se projevujícím) stoupencům agresivního velkosrbství, k „Hlasu pravoslaví“ či „Haló novinám“, se bohužel připojilo i „Te Deum“, a to krátkým článkem Michala Semína, otištěným v posledním čísle.1)

Od jiných odpůrců samostatného kosovského státu se ovšem autor přece jen liší. V celém svém příspěvku nahlíží na srbsko-albánský konflikt v Kosovu jen z jednoho úzkého pohledu – zajímá ho totiž výhradně stanovisko, jaké k němu zaujímá Evropská unie, případně Spojené státy. Toto kritérium by však přece nemělo být rozhodujícím, přinejmenším by rozhodně nemělo být kritériem jediným. Samozřejmě, vypukne-li mezi dvěma nevelkými národy konflikt o sporné území, do jejich boje vždy tím či oním způsobem zasahují a své favority podporují i jiné státy, zvláště pak velmoci či supervelmoci, a jejich postoj může mít značný dopad i na světové dějiny, ale přesto bych očekával, že autor se bude primárně snažit  posoudit i jiné aspekty sporu – například otázku, která z obou stran má na inkriminované území oprávněnější nároky, případně jestli její počínání při prosazování těchto nároků snese aspoň základní mravní kritéria.

Tu je situace poměrně jednoduchá. Kosovo, jak známo, je obýváno v naprosté většině obyvatelstvem albánským, historicky pak nejdéle patřilo Turecku, jež si však na Kosovo žádné nároky nečiní; srbské nároky, opírající se hlavně o jednu prohranou bitvu v dávné minulosti (před ní náleželo Kosovo Srbsku necelých 200 let), lze snad označit za dětsky roztomilé, ale těžko z nich odvozovat sebemenší reálná práva. Srbové získali Kosovo až v roce 1912 a s přestávkami za první i druhé světové války zde těžkou rukou vládli až do roku 1999. Obecně lze říci, že rozkouskování albánského etnického území, jež velmoci (ano, přesně to stejné „mezinárodní společenství“, které se Michalu Semínovi oprávněně tak nelíbí) před první světovou válkou schválily, bylo závažnou chybou a nepochybně nebylo příliš spravedlivé vůči albánskému obyvatelstvu.

Je tedy zřejmé, že srbské historické i etnické nároky na kosovské území nesnesou kritiku, přesto však toto nejsou hlavní důvody vzniku samostatného Kosova. Paradoxně se  o zrod nového státu nejvíce zasloužili sami Srbové. Vždyť v samých počátcích rozpadu bývalé Jugoslávie v roce 1991 to byl nepochybně srbský národ, který byl největším miláčkem Evropské unie i Spojených států; příčinou těchto sympatií byly nepochybně vzpomínky jak na první, zvláště však na druhou světovou válku, v níž Srbové (na rozdíl od Chorvatů či Albánců) byli spojenci demoliberálního Západu v takzvaném „boji proti fašismu“, který je základním kamenem, na němž byla zbudována dnešní socialistická Evropa. Sebejistí Srbové, spoléhající na své mocné protektory na Západě i Východě, to ovšem „přepískli“, ohavnosti, které jejich vojenské i polovojenské jednotky páchaly, přesáhly mez, kterou byl Západ ještě ochoten tolerovat, a osvobozenecká válka nakonec přinesla Chorvatům i Slovincům vytouženou svobodu. Kladně je tu nutno hodnotit postoj tehdejšího Kohlova a Genscherova Německa i Rakouska a ovšem také Svatého stolce, které oba katolické národy v rozhodujícím boji podpořily, a tak svým dílem přispěly k rozbití jugoslávského žaláře národů. Je přitom nutno jednoznačně zdůraznit, že šlo o válku, která měla jednoho jediného viníka, totiž srbskou postkomunistickou politickou a vojenskou elitu, která jako jediná na počátku války disponovala dobře vyzbrojenou armádou, zděděnou po staré Jugoslávii, zatímco ostatní národy si musely své armády teprve pracně a pomalu vytvářet. Válečné zločiny, o kterých se nyní tak mluví, proto ostatní národy v první etapě války  páchat ani nemohly; neměly k tomu prostě dostatečné prostředky.

Vznik samostatného Kosova je jenom logickým dovršením tohoto boje nesrbských národů bývalé Jugoslávie za svobodu, jehož se ostatně četní kosovští dobrovolníci v řadách chorvatské armády zúčastnili (byl mezi nimi i bývalý kosovský premiér Agim Çeku, jemuž Srbové na oplátku zavraždili otce, bratra a spolu s nimi ještě několik desítek obyvatel jeho rodné vesnice). U sebe doma však kosovští Albánci poněkud zaváhali a dlouho dávali přednost jakési mírové, „gándhíovské“ rezistenci; ozbrojené povstalecké akce proti srbským ozbrojeným silám vypukly až o několik let později. A znovu to byli stále nepoučitelní srbští politici, jejichž brutalita přivolala na jejich zemi v roce 1999 nálety NATO a následující svěření Kosova pod správu OSN, odkud logicky vedla již jen jedna cesta, totiž cesta k nezávislosti Kosova. I tentokrát tedy můžeme říci, že Washington i Brusel, byly k podpoře kosovských Albánců a k následnému souhlasu se vznikem samostatného Kosova přímo dotlačeny, a to zcela absurdním chováním srbské politické reprezentace, která chtěla všechno, ale nakonec nebude mít téměř nic. Nejen dějiny Kosova, ale i metody, jichž jeho dosavadní vládci užívali k udržení své nadvlády, hovoří tedy spíše pro to, aby nešťastní obyvatelé Kosova byli z jejich péče odebráni.

Všechna uvedená hlediska Michal Semín ve svém článku opomíjí, zato zdůrazňuje nebezpečí, které ze vzniku samostatného Kosova hrozí křesťanské (nemluví o katolické) Evropě. Podívejme se tedy na věc z této stránky, a to optikou katolického křesťana. Albánci jsou, jak známo, národem nábožensky rozštěpeným – ve vlastní Albánii bylo před druhou světovou válkou asi 70% muslimů, 20% pravoslavných (na jihu) a 10% katolíků (na severu), po poválečné násilné ateizaci, brutálnější než kdekoli jinde v Evropě, tu však zůstalo, jak uvádí literatura, 58%  nevěřících, 20% muslimů, 12% pravoslavných a 10% katolíků. Zdá se tedy, že horské katolické kmeny na severu Albánie vzdorovaly ateizaci nejúspěšněji; to však zřejmě brzy změní druhovatikánští misionáři, kteří nyní do země přicházejí učit své nové farníky synkretismu. V Kosovu je ovšem situace jiná – pravoslavní Albánci zde prakticky nejsou a katolíků je pouhých 65 000 z více než dvou miliónů obyvatel, tedy něco přes 3%, takže je pravdou, že  islám je v Kosovu zcela dominantním náboženstvím. Přesto je však nutno zdůraznit, že katolický prvek v dějinách i současnosti albánského národa je zcela nepominutelný; není náhodou, že dvě albánské postavy, jež jsou ve světě nejvíce známy, totiž středověký bojovník proti Turkům Skanderbeg a matka Tereza z Kalkaty, jsou katolíky. K oběma postavám se také všichni Albánci, jak ve vlastní Albánii, tak v Kosovu, rádi hlásí, což dosvědčují například jejich pomníky v kosovském hlavním městě Prištině.

Mezi Srby (v Srbsku i v Kosovu) je ovšem náboženská situace mnohem jednodušší – zde bezkonkurenčně vládne schizmatické pravoslaví, jehož „vyznavači“ jsou však z naprosté většiny nevěřící a pravoslaví jim (obdobně jako je tomu v Rusku) slouží pouze jako ideologie, podepírající jejich nacionalismus. U roduvěrného srbského nacionalisty je pak toto „pravoslaví“ spojeno s takřka zoologickou protikatolickou nenávistí, takže postižený touto chorobou nám připomíná Miroslava Grebeníčka, zkříženého se Zdeňkem Mahlerem, přičemž výsledek je ještě obohacen o jistá schizmatická specifika. Tak tomu není jen v dnešní době – připomeňme si například hysterii, rozpoutanou rozkolnickým patriarchou Varnavou v roce 1937, v době, kdy jugoslávský parlament jednal o schválení konkordátu s Vatikánem, jenž měl alespoň trochu zlepšit postavení utlačovaných chorvatských a slovinských katolíků v zemi. Skutečnost, že tak mnozí katolíci pod vlivem propagandy (nadto poměrně hloupé propagandy) věnují své sympatie stoupencům ideologie, která je již po staletí největším nepřítelem katolického náboženství na Balkáně, je doopravdy nepochopitelná, neuvěřitelná…

Odpůrci samostatného Kosova straší islámským fanatismem, jenž má mezi nábožensky laxními albánskými muslimy co nejdříve propuknout. Zatím se tak k jejich velkému zklamání nestalo, ale je třeba uznat, že to neznamená, že se tak nemůže stát v budoucnosti, třeba i poměrně blízké. Nechápu ovšem, jak by předání Kosova Srbsku mělo tento obávaný islámský fanatismus oslabit (spíše snad naopak, ne?), nemluvě o tom, že Albánci už přece mají jeden stát, ve kterém se tento fanatismus může už poměrně dlouho vesele rozvíjet, ale neděje se tak. Samy islámské státy se navíc s Kosovem nijak příliš nepřátelí – ze čtyřiceti států, které do dnešního dne Kosovo uznaly, jsou jen dva (!) státy muslimské, totiž Turecko a Afghánistán.

Je ještě druhý scénář, který by podle Michala Semína mohl být v Kosovu naplněn, a to rozvoj postmoderního státu, poslušně plnícího příkazy Evropské unie. Tato varianta se zdá být nejpravděpodobnější – není přece pochyb o tom, že Evropská unie bude i nadále vnucovat své zákony, stále zvrhlejší a zvrhlejší, všem  evropským státům, starým i novým členům Unie, mezi nimi také Kosovu a jistě i Srbsku, které dříve či později také pohltí, přičemž kdyby Kosovo darovala Srbům k volnému použití, toto pohlcení by nastoupilo ještě o něco dříve. Jinak řečeno, samostatné Kosovo vítězný pochod sil pokroku nijak nezeslabí, ale také jej neposílí.

Zlo má ovšem mnoho podob; Evropská unie není jedinou z nich, i když dnes právě ona asi představuje to, co je pro nás a pro celou křesťanskou civilizaci nejnebezpečnější. Jinou podobou tohoto mnohotvárného Zla je islám, dnes zase pomalu dobývající svět, ale nelze zapomenout ani na jeho další tvářnost, totiž na tupý rusko-pravoslavný imperialismus, po staletí ohrožující východní Evropu, jehož prodlouženou ruku na Balkáně Srbsko tak často představovalo.

Vedle variant srbského Kosova a samostatného Kosova existuje ještě jedno, zřejmě nejrozumnější řešení, totiž spojení Kosova s Albánií v jeden albánský stát. To ovšem Evropská unie, ať už z jakýchkoliv důvodů, zjevně nechce a nadto není vůbec jisté, zda by o takovýto státní útvar byl dnes mezi Albánci či albánskými politiky po obou stranách kosovsko-albánské hranice vůbec zájem. Fanoušci Srbska, mezi nimi i autor článku, se vzniku „Velké Albánie“ děsí, aniž by však jasně vysvětlili, co by na ní mělo být tak hrozného (mimochodem, tato „Velká“ Albánie by nyní měla pořád ještě dvakrát méně obyvatel než Česká republika!). Autor se ostatně pohoršuje i nad prostým neškodným faktem, že kosovští Albánci používají vlajku svého národa, vlajku se Skanderbegovým orlem; ani zde nám neříká, jaká jiná vlajka by jej uspokojila.

V článku Michala Semína bohužel nechybějí ani obvyklá propagandistická klišé. Albánští povstalci z Kosovské osvobozenecké armády jsou označováni jako „teroristé“; nevím, jak by potom autor nazval skutečné teroristy, kteří nebojují se svými po zuby ozbrojenými protivníky v kosovských horách, ale vyhazují do povětří bezbranné civilisty na stanicích metra.  Kosovští politici jsou pak samozřejmě spjati s „narkomafií“, na rozdíl od srbských, černohorských či jiných balkánských ministrů, kteří jsou zřejmě zbožnými františkánskými terciáři. Tato i jiná kliše vzbuzují podezření, že autor své informace čerpá, ať již přímo, nebo nepřímo, z četných webových stránek, obsahujících ve svých názvech slovíčka „pravoslav“ či „orthodox“, což je vždy pro čtenáře neomylnou známkou toho, že při jejich četbě bude zaplaven  (ať už jde o kosovskou otázku, anebo o libovolný jiný problém) mnohem větším množstvím nestoudných, vpravdě orientálních lží, než bývá v civilizované společnosti  zvykem.

Nový stát, který před několika měsíci na Balkáně vznikl, se od samého počátku potýká s velikými obtížemi. Na nemenší obtíže bude jistě narážet i tamní katolická obec, která se jako na svého zakladatele oprávněně odvolává na samotného apoštola Pavla, jenž hlásal evangelium „od Jerusalema a kolem až do Ilýrie“ (Řím 15, 19) a podle tradice kázal i v albánské Drači, a která dodnes vzpomíná i na své prvomučedníky, svatá dvojčata Flora a Laura, umučená v římské Ulpianě na území dnešního Kosova. Alespoň modlitbou může svým kosovským souvěrcům pomoci i český katolík; je to rozhodně užitečnější než vystupovat v poněkud nedůstojné roli advokáta těch, kteří nejen způsobili tolik zla sousedním národům, ale vedou do zkázy i svůj vlastní srbský národ.

 

                                                                 

Pavel Zahradník, 22. 5. 2008

 

 

1) Michal Semín, Postmoderní Kosovo, nebo islámská Albánie?, Te Deum 2008, č. 2, s. 10.

 

Viz též: Polemika ohledně pravoslaví: Jan Tomášek x Pavel Zahradník


Zpět na hlavní stránku