P. Filip Maria Antonín Stajner:

 

Anna Bohuslava Tomanová

 

 

 

                                                               V Poděbradech, 26. ledna 2012

Drazí v Kristu a Panně Marii,

    v poslední době více myslím na stigmatizovanou Annu Bohuslavu Tomanovou, široce známou jako Anička Tomanová, a v kraji, kde žila, je prostě nazývána Andulkou. Slyšel jsem o ní už před dvaceti lety od dominikánů, protože Andulka byla členkou Třetího řádu sv. Dominika. Nikdo nepochyboval, že na svém těle nesla rány Kristovy a že měla podobné dary jako její současnice Therese Neumannová z Konnersreuthu na bavorsko-české hranici. Proces blahořečení u stigmatizované Bavorky už několik let probíhá, ale naši Andulku se jak kdysi komunisté, tak nedávno někteří vnitrocírkevní nepřátelé snažili umlčet. Pán Ježíš však říká: „Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“ 

    Anička Tomanová takovým světlem na církevním nebi bezesporu je. Neoslňuje nás snad neomylným viděním budoucnosti, jak ukazuje zesnulý arcibiskup Karel Otčenášek na osudu královéhradeckého semináře, o němž Andulka v rozporu s pozdějším vývojem předpověděla, že jej komunisté nezruší. Ovšem září nám příkladem svých vpravdě hrdinných ctností, potvrzených i stigmaty.

    Andulka mnoho milovala, proto se nelekala bolestných obětí. 

    Na Andulce jsou pozoruhodná právě stigmata, to jest známky Kristova utrpení, které četní světci v extázi obdrželi na rukou, na nohou, v boku a na hlavě a které jsou provázeny prudkou bolestí, připomínající utrpení Pána Ježíše. Prvním známým stigmatizovaným byl sv. František z Assisi a od té doby Církev zná na tři sta stigmatizovaných. Osobně vím o třech současných případech, dva lidé v Itálii a jedna v Libanonu. Ze všech zkoumání se zdá jisté, že stigmata dostávají pouze osoby v extázi a že jsou předcházena a provázena ostrým tělesným a duševním utrpením, které ty osoby připodobňuje ukřižovanému Ježíši. 

    Tradiční učení o stigmatech uvádí, že pravá stigmata se objevují u svatých osob v místech ran Kristových, že se nedají léčit ani nehnisají, ačkoliv to bývají otevřené rány a léta vystavené na vzduchu. Příležitostně se náhle a dokonale zahojí, přičemž zjizvená tkáň je stejně pružná a pevná jako okolní kůže. Pravá stigmata pravidelně krvácejí o některých svátcích Pána Ježíše nebo Panny Marie nebo v pátek a dotyčný si ani nemusí být vědom, že se právě slaví určitý svátek.

    Zvláštní pozornost je třeba věnovat skutečnosti, že stigmata se vyskytují pouze u osob, které mají ctnosti v hrdinném stupni, zejména lásku ke Kříži. 

    Stigmatici vstupují do hlubin tajemství Kristovy výkupné Oběti. Důvodem, proč si náš Spasitel volí některé obětující se duše a připodobňuje je svému Ukřižování, je právě to, aby našim lhostejným myslím a srdcím připomněl své bolestné utrpení.

    O stigmatech jako mystických tělesných ranách sv. Terezie z Avily říká, že vyvolávají ostrou bolest, doprovázenou rozkošným duchovním zraněním, a sv. Jan od Kříže dodává, že mohou pocházet pouze od Boha. Stigmata se dostávají jen osobám, které vynikají v pokoře, poslušnosti a lásce.

    Stigmata nejsou přirozeným výsledkem nadpřirozeného soucitu s Ukřižovaným ani produktem sugesce nebo autosugesce nebo představivosti. Kdo prožíval Kristovo utrpení více než Panna Maria, sv. Jan a sv. Maří Magdaléna? A přece nikdo z nich nebyl stigmatizován. Teologové si také všímají, že většina stigmatizovaných obdržela stigmata, aniž by je očekávala nebo chtěla.

    Anička Tomanová podle četných svědectví měla všechny příznaky a průvodní jevy pravé stigmatizace. Dokonce podle očitého svědka v pátek v extázi prožívala Kristovo bičování a na zádech se jí objevily krvavé rány po bičování.

    Také vynikala v pokoře, poslušnosti a lásce k Ukřižovanému i k bližním. Sama sebe nepovažovala za nic a s oblibou se nazývala chudobkou Ježíšovou. Vysvětlovala, že chudobka je tak nenápadná a bezvýznamná, že se po ní šlape. Andulčina poslušnost byla dojemná. Když jí duchovní vůdce zakázal, aby jí předčítali životopisy svatých, aby je nenapodobovala, horlivě takovou četbu odmítala.

    A její láska k Pánu Ježíši byla naprosto jedinečná. Eucharistického Spasitele nazývala Bílým Králem, a dokud mohla, prodlévala před svatostánkem. Také měla zvláštní úctu ke kněžím a někdy místo kněze viděla samotného Krista. Vnímala kněžské požehnání, i když žehnajícího neviděla. Když ji navštívil někdo se svěcením, rozlišila, zda se jedná o biskupa, kněze nebo jáhna, přestože dotyčného neznala a on byl v civilním oděvu. Mezi její charismata patřilo i rozeznávání posvěcených předmětů. 

    Andulčina láska k Bohu se projevovala také tím, že své přirozené i mystické utrpení obětovala především za kněze a za svatost jejich života, zvláště v době, kdy mnozí kolaborovali s komunismem v tzv. Mírovém hnutí katolického duchovenstva. Dále se obětovala za svobodu Církve a právě potlačovaných řeholí. Ležel jí na srdci i osud národa a aby lidé neznesvěcovali neděli nedovolenou prací.

    Její láska k bližnímu se projevovala hlavně tak, že trpělivě přijímala četné návštěvy a pro každého měla dobré a povzbuzující slovo. Když se dozvěděla o vážné nemoci druhých, mnohdy prosila Pána, aby mohla trpět místo nich, a bývala vyslyšena. 

    Na různé úmysly se za bezesných nocí modlila desítky růženců. To mimo jiné dokazuje její oddanost Panně Marii.

    Bůh za života i po smrti Annu Bohuslavu Tomanovou vyznamenával zázraky na její přímluvu a i dnes dochází k podivuhodným vyslyšením.

    Když našemu národu a královéhradecké diecézi byl svěřen takový Boží dar, je naší odpovědností, aby neupadl v zapomnění, ale aby byl zjevný nejen na papíře a ústní tradicí, ale především v našich srdcích

  a našimi životy.

                                                                            Žehná P. Filip M. Stajner

 

 

 

Na stránky Katolická kultura dáno 16. 5. 2012