P.Filip Maria Antonín Stajner:

C t n o s t    s p r a v e d l n o s t i

 

Drazí v Kristu a Panně Marii,

 

    nastává doba postní a ohlašuje letošní Velikonoce. Zase před sebou máme jarní úklid v duši, který se týká všech našich vztahů, totiž k Bohu, k sobě a k bližním. Vztah k Bohu se rozvíjí modlitbou, vztah k sobě postem a vztah k bližnímu almužnou. O těchto záležitostech jsem psal loni v červnu a nechci, abyste řekli: „To už jsme slyšeli.“ Takže se zmíním o některých ctnostech, abych mluvil pozitivně a jen nečetl levity.

 

    Ctnost je „habitus operativus bonus“, tj. pevný návyk, dispozice nebo zběhlost v konání dobra. Ctnost působí, že konáme dobro lehce, rychle a s potěšením. Je to, jako když koncertní varhaník bravurně předvede Fantazii a fugu g moll od Bacha a sám má ze hry radost. Jeho virtuosita je výsledkem dvacetiletého úsilí, když cvičí třeba pět hodin denně. Podobně ctnost roste opakováním ctnostných úkonů. Ctností není, když někdo vykoná dobrý skutek těžkopádně a jakoby omylem. Tak dítě, které teprve začíná hrát na klavír, s vypětím všech sil zahraje „Ovčáci, čtveráci“ a je rádo, že se strefilo na klávesy. Opakem ctnosti je neřest, „habitus operativus malus“, tj. pevný návyk, dispozice nebo zběhlost v konání zla. Také roste opakováním zlých úkonů. Když někdo jednorázově a takřka omylem pozře tři piva a je namol, není ještě alkoholikem.

 

    O ctnostech sice už také několikrát byla řeč v různých souvislostech, ale to téma je nadmíru důležité. Až někdy za 80 nebo 90 let bude zahájen proces Vašeho blahořečení, budou předvoláváni svědkové Vašeho života a budou se jich ptát, v jakých ctnostech jste vynikali a zda jste tyto ctnosti měli v hrdinném stupni. Pokud se na někoho s procesem blahořečení nedostane, nebuďte smutní, hlavně že budete mít ty ctnosti a že budete v nebi. Blahořečení a svatořečení totiž stojí moc peněz. Zemřel jeden úspěšný kněz a v jeho nočním stolku našli značnou peněžní sumu s poznámkou: „Na moje blahořečení.“ Ovšem v Církvi jsou ctnosti někdy přece jen důležitější než peníze.

 

    Ctnosti nejsou křesťanskou novinkou. Píší o nich už starověcí řečtí myslitelé ve snaze o sebezdokonalení člověka. Církevní učitelé jejich nauku o ctnostech převzali, protože se jedná o obecné pravdy, ale dali jim nový význam, když je spojili s třemi božskými ctnostmi a s dary Ducha Svatého. Tradiční církevní učení tedy zahrnuje tři božské ctnosti, víru, naději a lásku a čtyři mravní neboli kardinální ctnosti, rozumnost, spravedlnost, statečnost a umírněnost. Jsou nazývány kardinálními ne proto, že by souvisely s hodností kardinála, ale proto, že jsou stěžejními. Latinské „cardo“ znamená „čep“. Kolem čepů se otáčejí vrata, v našem smyslu se kolem kardinálních ctností otáčí celý mravní život. Ke čtyřem kardinálním ctnostem se druží asi 96 ostatních ctností.

 

    Máme-li v postní době více na zřeteli svůj vztah k Bohu, potřebujeme ve svém životě zušlechťovat ctnost spravedlnosti. Spravedlnost dává každému, co mu patří. To platí ve vztahu k druhým, k sobě, ale i k Bohu. Ve vztahu k druhým platí evangelní zásada: „Co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim.“ A naopak, co nechceme, aby lidé dělali nám, to nemáme dělat ani my jim. Určitě nechceme, aby nás lidé pomlouvali, aby nám znemožňovali konat dobro nebo nám upírali oprávněnou svobodu. Ale naopak chceme, aby nám pomáhali, byli na nás vlídní a třeba vůči nám štědří.

 

    Vůči sobě uplatňujeme ctnost spravedlnosti, když sebou pohrdáme a nenávidíme se ve smyslu slov Pána Ježíše: „Když někdo přichází ke mně a sám sebe nenenávidí, nemůže být mým učedníkem.“ Moderní člověk nerad slyší, že by se měl nenávidět. V televizní reklamě se nám vnucuje pravý opak: „Dopřejte si...vy si to zasloužíte.“ Pán Ježíš říká: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude nenávidět a druhého se přidrží...“ Nemůže existovat vedle sebe naše sebeláska a láska k Bohu. Důvodů k pohrdání sebou máme víc než dost. Nejen že jsme nekonečně níže než Bůh, ale kolikrát jsme podlehli nezřízeným vášním a spáchali bezpočet hříchů! To je hodno naší nenávisti.

 

    Když se tedy rozloučíme se sebeláskou, může zazářit naše spravedlnost vůči Bohu a můžeme Mu dát, co Mu patří. A z naší strany Mu náleží veškerá chvála a sláva, také vděčnost, dále kajícnost na odčinění urážek vůči Němu, lítost nad hříchy a jejich usmiřování.

 

    Ctnost spravedlnosti vůči Bohu zaznívá v chvalozpěvu Panny Marie „Velebí má duše Pána“. Panna Maria Boha vyvyšuje, vzdává mu chválu, čest a slávu, jaká mu náleží, a dále vyjmenovává důvody: Shlédl na poníženost své služebnice, prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil pyšné, mocné svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou, projevil své milosrdenství a ujal se svého lidu. Takový je tedy náš Bůh, jemuž ze spravedlnosti patří naše chvála a díky za věci příjemné i nepříznivé, jak nám to ukazuje Job: „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“

 

    Ke ctnosti spravedlnosti se pojí další, např. zmíněná nábožnost, vlídnost a štědrost a také úcta vůči představeným nebo poslušnost a pravdomluvnost. Zvláštní pozornosti si zaslouží velkodušnost. Když máme tuto ctnost, přidruženou ke spravedlnosti, dáme chudákovi nejen třicet haléřů na rohlík, ale přidáme i dvacetník na máslo. S velkodušností vůči Pánu Bohu nejen rádi jdeme do kostela v neděli a nejen se rádi modlíme dvě minuty ráno a tři minuty večer, ale přidáme i růženec a návštěvu kostela i ve všední den.

 

    Velkodušnost činí všechny ctnosti krásnějšími, většími a vpravdě hrdinnými. Bez velkodušnosti by Pán Ježíš mluvil diplomatičtěji, nedráždil by farizeje a neskončil by na kříži. Bez velkodušnosti by Anička Tomanová byla jen jednou z mnoha nemocných, dnes už zapomenutých, bez velkodušnosti bychom se i my mohli rozloučit se svým procesem blahořečení.

 

                                   Žehná P. Filip M.               V Poděbradech, 14. února 2012

Viz též: Svaté přijímání – přijímání Kristova Těla na ruku 

 

 Na stránky Katolická kultura dáno 7. 3. 2012



Zpět na hlavní stránku