Otec Filip M. A. Stajner (nar. 1964) žije již dvanáctým rokem s nemocí ALS, zcela ochrnulý, dýchá za něho přístroj. Potravu  je nutno podávat sondou žaludku. Komunikujeme pouze očima, protože ani mluvit nemůže. Rozum, paměť, vůle, cítění, to je vše v naprostém pořádku a vnitřní orgány také - díky Bohu - celkem fungují. Bolesti má nepřetržitě, ale prý obvykle ne nesnesitelné. V každém případě se zatím nedal odradit od intenzivní duchovní práce, přijíždí za ním mnoho lidí především na duchovní rozhovory, které jeho ošetřovatelka paní ing. Jaromíra Machovcová tlumočí. P. Filip každý týden očima diktuje kázání, z nichž některá zde přinášíme. V žádném případě P. Filipa neopouští humor a denně je možné se od něho dozvědět něco nového, moudrého a krásného.

 


P. Filip Maria Antonín Stajner:

Láska z milovaného činí milujícího

                                                                          

                                                                                     V Poděbradech, 4. ledna 2012

 

   

Drazí bratři a sestry v Kristu a Panně Marii,

 

    láska z milovaného činí milujícího. Tedy na prvním místě láska Boží, ale to u dobrých lidí platí o každé lásce. Všimněme si nemluvňat. Od narození jen přijímají lásku a jsou milována. Teprve po několika letech začínají postupně lásku vracet, a nejen vracet, ale i šířit na své kamarády, když okoušejí lásku od rodičů a nejbližších. Děti totiž mají výhodu, že napodobují. A tak by to mělo pokračovat až do zralé lásky v dospělosti, kdy člověk sám sebe daruje druhému a Církvi a Bohu. Sebedarování má různé podoby, když se jedná o manželství nebo řeholní a kněžské povolání a pak o jakoukoliv službu druhým. Láska se totiž definuje jako touha po dobru druhého. Chtít druhému dobro, to je podstata lásky. V italštině se „Miluji Tě“ dá říci: „Ti amo,“ ale také: „Ti voglio bene.“ (čti voljo) Chci Ti dobro. Maminko a tatínku, chci Ti dobro. Drahý nebo drahá choti, chci Ti dobro. Drahé dítě, drahý bližní, příteli i nepříteli, chci Ti dobro. A na konec: Drahý Bože, chci Ti dobro.

 

    Na prvním místě je samozřejmě láska k Bohu. Největší přikázání zní: „Miluj Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše a z celé své mysli. Miluj svého bližního jako sebe sama.“ Sv. Jan píše: „V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.“ A dále: „My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás.“ A to je naprosto zásadní. Poznat Boha jako Lásku nás ponese celý život a až do nebe. Ovšem ne nějaké poznání školácké a suché, nýbrž poznání zkušenostní, na vlastní kůži, jako by vycházelo z našeho nitra a oživovalo naše myšlení a jednání. Sv. apoštol Pavel píše: „Boží láska je nám vlita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán.“ Zkrátka, my staříci to pravděpodobně s vírou do smrti nějak doklepeme, ale jde o mladé na prahu dospělosti, aby vytrvali a prohloubili se ve víře. Píšou mi nebo mě navštěvují starší matky s nářkem, že jejich děti a vnuci odpadli od víry, i když třeba chodili na náboženství. Ovšem katecheta není kouzelník. Když děti vyrůstaly v bezbožeckém komunismu a nedržela je tradice, tím více bylo zapotřebí, aby niterně poznaly Boží lásku. Dnes je situace ještě horší. K protikatolické školní propagandě přistupuje i bezbřehé požitkářství, řecky hedonismus, materiální i duchovní, provozovaný i v kostelích a na různých akcích.

 

    Láska z milovaného činí milujícího. Jako bohoslovec po prvním ročníku jsem se ve funkci varhaníka dostal na kněžské exercicie do Železné Rudy. Prostorná fara byla vybavena pro 30 účastníků duchovních cvičení, o zajištění zázemí se staraly čtyři boromejky a asi pět bohoslovců. Kromě doprovodu mší svatých v šest hodin ráno mým úkolem bylo hrát na harmonium na začátku a na konci jednotlivých přednášek a tak jsem se dostal na týdenní duchovní cvičení spolu s kněžími. Podotýkám, že Železná Ruda byla za bolševika poklidným a slušným městečkem na samé hranici s Bavorskem a jezdily tam vlaky pouze s parní lokomotivou. Exercicie tehdy dával františkán P. Benedikt Holota. Se zatajeným dechem jsem poslouchal nesmírně napínavé přednášky o tom, jak Bůh působí v duši při niterné modlitbě. Dodnes si pamatuji stupně této modlitby podle sv. Terezie z Avily od rozumového rozjímání přes modlitbu klidu až po přetvářející spojení. To sv. Jan od Kříže vysvětluje na příkladu dřeva, které zachvátil plamen. Dřevo je stále méně dřevem a stává se plamenem. Tak i duše, zachvácená plamenem Ducha Svatého, myslí a jedná stále méně lidsky a stále více božsky. To je předehra blaženého patření na Boha ve věčné slávě.

 

    Drazí v Kristu, jsem přesvědčen, že k niternému spojení s Bohem ve skryté modlitbě je povoláno mnohem více lidí než jen pár řeholnic v kontemplativních klášterech, které se navíc leckdy bojí, aby nebyly moc svaté a moc odlišné od světa. Kontemplativní modlitba je i pro laiky a dokonce mladé laičky mají být uchváceny Bohem a sjednocovat se s Jeho vůlí a záměry navzdory takzvané rozumnosti. Sv. apoštol Pavel píše jakoby normálním křesťanům: „Vy jste lidé rozumní, ale my jsme blázni pro Krista... Stali jsme se podívanou pro svět i anděly...Vy jste ve vážnosti, ale námi se pohrdá... Styďte se, že vám takhle píšu.“ Ano, měli bychom se stydět, pokud nechceme vyčnívat a pro Krista riskovat. Sv. Grignion píše: „Jestliže pro Boha neriskujeme, nikdy pro Něho neuděláme nic velkého.“ Tak mluví lidé zasažení Boží láskou. Ve skutečnosti neexistuje normální křesťanství, jako není žádná norma pro projevy Kristovy lásky. Ve všech ctnostech je třeba zachovávat zdravou míru, ale mírou lásky je milovat bez míry. Čím více, tím lépe. Kristus při Poslední večeři projevil lásku do krajnosti. Vlastností lásky je, že se samovolně rozlévá a neunavuje, nýbrž občerstvuje milovaného i milujícího.

 

    Panna Maria vykonala největší věci, ačkoliv žila ve veliké skrytosti, jak čteme na první stránce knížky O pravé mariánské úctě. Mohla se Bohu dokonale darovat, protože byla dokonalým příjemcem Jeho lásky.

 

    Láska z milovaného činí milujícího. A když láska je přání dobra druhému, pak nutným důsledkem lásky je sebedarování, ať se jedná o čas, schopnosti nebo i o zdraví a život. Ale to nejcennější v nás je milost posvěcující. Proto hleďme, abychom nikdy nebyli bez tohoto Božího daru, nechceme-li se druhým darovat jen jako nějaká cetka z výprodeje nebo jako padělek. My se dáváme jako značkové zboží, označené Boží milostí a koupené za velmi vysokou cenu Kristovy Krve. Svět se snaží řešit největší problémy bez započtení největší síly, kterou je láska, protože láska se nedá měřit ani vážit a ani zdanit.

 

    A abychom přesně věděli, co máme z lásky konat, to nám říká starý katechismus, když vyjmenovává skutky milosrdenství. Určitě je znáte, ale pro případ momentálního výpadku paměti je připomínám:

 

 

 

Skutky tělesného milosrdenství:

1.Sytit hladové

2.Napájet žíznivé

3.Odívat nahé

4.Přijímat pocestné

5.Navštěvovat nemocné a vězněné

6.Vykupovat zajatce

7.Pohřbívat mrtvé

    

Skutky duchovního milosrdenství:

1.Učit nevědomé

2.Radou pomáhat potřebným

3.Těšit zarmoucené

4.Napravovat hříšníky

5.Odpouštět urážky

6.Bezpráví trpělivě snášet

7.Modlit se za živé a zemřelé a za pronásledovatele

 

Viz též: Svaté přijímání – přijímání Kristova Těla na ruku 

 

 Na stránky Katolická kultura dáno 7. 3. 2012



Zpět na hlavní stránku