P.Filip Maria Antonín Stajner:

S m i l s t v o

                         

P. Filip Stajner v době svého působení v Olomouci.                                                                                     

 

 

Drazí v Kristu a Panně Marii,

 

    toto kázání je určeno pouze dospělým a skoro dospělým nebo i dospívajícím podle individuální zralosti, jak uváží rodiče. Nicméně je nutné dbát, aby už třeba desetileté děti měly přiměřené a vhodné informace o lidském těle, zvláště když jsou odmalička vystaveny agresivnímu nemravnému prostředí, třeba ve škole, v televizi a na internetu.

 

    O smilstvu se káže velmi málo nebo vůbec, protože v kostele bývají buď tři babičky, nebo když přijdou mladší manželé, mívají s sebou i polovelké děti, a tak se mluví, aby se toho moc neřeklo. Jeden starší kněz hřímal proti smilstvu v klášteře, kde ctihodným sestrám bylo většinou 70 až 100 let, a když se na něho udiveně dívaly, dodal: „Jen si nemyslete. Stará stodola hoří nejlíp.“

 

    Já teď budu kázat pro mladší a také pro starší, aby mladším mohli poskytnout poučení, i když připouštím, že i ve starším věku člověka mohou napadnout všelijaké myšlenky.

 

    Nebudu mluvit o zcela přirozené náklonnosti mezi muži a ženami, když muži k ženám bývají obvykle něžnější a pozornější než k mužům, a ženy se většinou cítí bezpečněji a jistěji v přítomnosti mužů a mužům důvěřují více než ženám.

 

    Minulý týden jsem byl požádán, abych pojednal o smilstvu, protože kterási dvacetiletá dívka žije s přítelem a klidně chodí ke svatému Přijímání. Jiná osoba navrhla, abych napsal o hříších proti Desateru, a navíc poslední časopis Hnutí pro život probírá otázku antikoncepce. Takže hned tři důvody pro toto kázání.

 

    Lidské tělo v manželství má funkci spojovací neboli sebedarovací a funkci plodivou. Jakákoliv intimní tělesná aktivita nebo žádost mimo manželství je těžce hříšná. Manželské setkání, dokonce nazývané manželskou povinností, pokud nerespektuje obě zmíněné funkce, je také těžkým hříchem proti šestému přikázání.

 

    Tady si nelze nepovšimnout, že „šest“ se latinsky řekne „séx“. To neznamená, že intimní manželský život je hříšný. Jedna paní povídala: „Kdyby Adam a Eva nezhřešili, tak tu dneska nejsme.“ To je hrubý omyl. První úkol, který Bůh dal lidem ještě před hříchem, zněl: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji.“ Významný teolog 13. stol. sv. Tomáš Akvinský, považovaný za největšího učence všech dob, tvrdí, že kdyby lidé nezhřešili, bylo by manželské potěšení a radost mnohem větší. Někdo by však mohl namítnout, že v žalmu 50, ponovu 51, který začíná slovy „Smiluj se nade mnou, Bože“ se říká: „V hříchu mě počala má matka.“ Autor žalmu král David tím nemyslí, že jeho rodiče by žili v hříchu, když ho zplodili, ale že on byl počat s dědičným hříchem. To je smutný úděl všech lidí vyjma Panny Marie.

 

    Intimní manželský život tedy není „zakázáným ovocem“, jen se musí dít podle Božího a přirozeného řádu. Manželství nastává definitivní a nezrušitelnou smlouvou, jíž se snoubenci jeden druhému dávají a jeden druhého přijímají v neodvolatelném souhlasu k vzájemné výlučné lásce, úctě a věrnosti. Katechismus katolické Církve výslovně říká: „Když muž a žena odmítají dát právní a veřejnou formu svazku, který zahrnuje pohlavní intimnosti, jde o volnou lásku. Pohlavní styk má své výlučné místo v manželství; mimo ně je to vždy těžký hřích a připravuje člověka o možnost přijímat svátosti.“

 

    Manželství pokřtěných je také svátost, a proto Církev stanoví formu platného sňatku.

 

     Tzv. život s přítelem nebo přítelkyní, který zahrnuje manželské intimnosti, je těžkou urážkou Stvořitele. Pohrdá Kristovým ustanovením a u pokřtěných i svátostnou milostí.

 

    Stojí za povšimnutí, že pro konkubinát se zneužívá vznešený pojem pro označení nejvyšší lásky, přátelství. Dívka by místo „Žiji s přítelem“ měla popravdě říci „Žiji s nepřítelem, v jehož sladkém objetí se řítím do pekla.“ Slušný člověk už slovo „přítel“ , „přítelkyně“ ani nemůže použít. Kdybych v kostele řekl: „Mám přítele,“ mladší lidé by si hned pomysleli. „Ten farář je asi teplej.“

 

    Aby někteří moderní teologové před 40 nebo 50 lety obhájili nemravnost, vynalezli nové dělení hříchů na lehké, těžké a smrtelné, přičemž do pekla přijde jen ten, kdo spáchá smrtelný hřích. A smrtelný hřích je pouze to, že někdo výslovně Bohu řekne: „Já Tě, Bože, nechci a raději volím věčné trápení v pekle.“ To však žádný člověk neudělá, a proto peklo, pokud vůbec existuje, je prázdné. Člověk s těžkým hříchem prý do nebe přijde, byť přes očistec. Tito vynálezci ovšem zapomněli, že těžkým hříchem lidé nikoliv slovy, ale přímo skutky Boha odmítají, což je příčinou věčného zavržení. Pán Ježíš v evangeliu vícekrát mluví o věčném trestu. Ve Fatimě Panna Maria říká dětem, že do pekla přichází mnoho duší a zvláště pro hříchy smilstva.

 

    Teď si musím postesknout, že v posledních desetiletích se stalo módou tisknout na svatební oznámení text typu: „Kateřina Nováková a Josef Vomáčka si udělí svátost manželství...“ Je pravda, že udělovateli svátosti manželství jsou sami manželé svým souhlasem a kněz je přítomen jako svědek Církve. Ovšem u svátostí není tak důležité, že je někdo uděluje, jako že je někdo přijímá. Když jdu ke svaté zpovědi, je celkem jedno, jestli mi dá rozhřešení Pater Petr nebo Pater Pavel. Prostě řeknu: „Vyzpovídal jsem se.“ Každá svátostná milost proudí od samotného Pána Ježíše a my jsme příjemci. To je podstatné. Proto je výstižnější a pokornější napsat: „Josef Vomáčka a Kateřina Nováková přijmou svátost manželství...“

 

    Svátost je viditelné znamení neviditelné milosti. Když si manželé v každodenním životě běžnými způsoby projevují lásku, úctu a věrnost, když např. svorně perou plínky nebo krmí slepice, to je viditelné znamení. A Pán Ježíš uděluje neviditelnou milost a manželům žehná do radostí a hlavně do starostí a bolestí jejich manželského a rodinného života a skrze manžele žehná celé Církvi, protože manželství vůbec není nějakou soukromou záležitostí dvou osob. Svátost manželství je také nástrojem zrání v lásce k Bohu a bližnímu, která jediná je vstupenkou do nebe. Kdyby manželé více čerpali ze svátostné milosti, měli by větší sílu, jak to slíbili, nést spolu všechno dobré i zlé až do smrti. To zlé bývá nemoc a bída, ale i nabroušený jazyk nebo alkoholismus. Dnešní feministický duch se však nepokloní před svatostánkem a nebude tam prosit o sílu, proto četné manželské krize nemají řešení.

     

    V krajním případě velkého fyzického nebo i psychického násilí, nebo když je ohrožena výchova dětí, Církev na určitý čas povoluje odluku od stolu a lože. Rozpad společného soužití někdy mívá trvalý charakter a bývá spojen s civilním rozvodem. Ten však v Božích očích nic neznamená, a proto rozvedený nebo rozvedená, byť bez vlastní viny, a i když zachovává mravní čistotu, nesmí bez povolení biskupa nebo jím pověřených územních vikářů přistupovat ke svátostem. To vyřizuje místní farář nebo poradí zpovědník.

 

    V souvislosti s šestým přikázáním je namístě poznamenat, že všechny hříchy smilstva jsou těžké, protože v oblasti tělesného nedovoleného požitku není možná menší nebo větší míra. Když někomu ukradnu propisku, je to lehký hřích, když auto, je to těžký hřích. To v šestém přikázání neplatí. I vnitřní hříchy nezřízené tělesné žádostivosti jsou těžké. Pán Ježíš říká: „Kdo pohlédne na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci.“

 

    Existují však některé polehčující okolnosti, které z těžkého hříchu činí lehký nebo dokonce žádný, např. okamžitý a nečekaný nápor vášní, které ochromí vůli, nebo stav zastřeného vědomí a polospánku nebo velké násilí a strach. Hříchy proti studu nejsou ve vlastním slova smyslu hříchy smilstva a bývají lehké, zvláště u dětí. Ale mohou být i těžkými, když např. ženy svým nevhodným nebo nedostatečným oděvem někoho pohorší nebo svedou ke hříchu.

 

    Když mnohý synek nebo dcerka žijí s přítelkyní nebo s přítelem, leckterá matka k tomu mlčí a třeba jim ještě pomáhá splácet hypotéku na společné bydlení. Jen se sladkobolně usměje: „Co nadělám? Dneska se tak žije. Přece si nepokazím dobré vztahy s dcerou.“ Ty pošetilá matko, na dobrých vztazích s dospělými dětmi ti záleží, a na dobrých vztazích s Bohem ti nezáleží? Copak nevíš, že k těžkému hříchu mlčet nebo napomáhat je také těžkým hříchem?

 

Katechismus vyjmenovává devět cizích hříchů:

1.K hříchu radit

2.Hřích poroučet

3.K hříchu svolovat

4.K hříchu mlčet

5.Hřích netrestat

6.K hříchu navádět

7.Hřích vychvalovat

8.Na hříchu brát podíl

9.Hřích hájit

 

Samozřejmě mám na zřeteli i otce, kteří v případě selhání předchozí výchovy by

měli rázně zasáhnout. Ale obracím se k matkám, protože jim především leží na srdci vztahy s dětmi a matky bývají spíše náchylné k falešným a slepým citům.

 

    Na fakultě jsme těžkým hříchům proti šestému přikázání věnovali několik týdnů a nelze je vměstnat do jednoho kázání. Patří k nim např. únos, znásilnění, sebeukájení, homosexualita, krvesmilstvo, mnohoženství, pedofilie, zoofilie, nekrofilie nebo antikoncepce.

 

    Vídeňský arcibiskup kardinál Schönborn vidí trojí metlu dneška hlavně v rozvodech, v homosexualitě a v antikoncepci. O dvou posledních, dá-li Bůh, bude řeč příště.

 

                             Žehná P. Filip M.                    V Poděbradech, 1. února 2012

 

            

                                                                    

 

S m i l s t v o   2

 

Drazí v Kristu a Panně Marii,

 

    toto kázání je pokračováním minulého a je také určeno dospělým a skoro dospělým nebo i dospívajícím, aby měli pravdivé informace dříve, než je zkazí škola nebo ulice nebo moderní technologie v tzv. informatice.

 

    Na úvod dovolte malý výlet do biologie. Nechci si uříznout ostudu před odborníky, ale zároveň nechci nechat v nevědomosti ty, kdo toho vědí ještě méně než já. Před 32 lety jsme se na gymnáziu učili jako fakt Darwinovu nebo Oparinovu vývojovou teorii. Tehdy totiž všechno muselo být sovětské, podobně jako dnes špičková věda, kultura, technologie, politika a ideologie musí být americká, židovská nebo alespoň podle norem EU. Darwin nebo spíše Oparin tvrdí, že život na zemi vznikl náhodou. Zeměkoule se oddělila od obrovského Slunce asi před 6 miliardami let, jak říkají astrofyzikové. Za další miliardu let vychladla a vodní páry se srazily a vzniklo pramoře, pokrývající celou zemi. Prvky vytvořily různé anorganické a organické sloučeniny. Sovětský vědec Oparin vyzkoumal, že vlivem teploty, obrovských tlaků a vlhkosti molekuly dusíkatých kyselin se začaly shlukovat, dělit, přijímat živiny a vylučovat zplodiny, a ejhle, první živá buňka je na světě, něco jako bakterie. To jsme v době před čtyřmi a půl miliardami let. Další okolnosti, které obyčejný smrtelník nemá šanci pochopit, způsobily, že se z bakterií vyvinuli prvoci, pak láčkovci, měkkýši a těm pokročilejším se vylíhly ryby. Když se po dalších stamiliónech let objevila pevnina, chytřejší ryby se pohotově přizpůsobily a začaly běhat po souši. Narostly jim obratle, končetiny a plíce a máme tu obojživelníky. Někteří zřejmě měli speciální potravu a přeměnili se v ještěrky, krokodýly a ostatní plazy. Někteří plazi začali chodit po dvou a nepotřebné přední končetiny se jim změnily na křídla a jsou tu ptáci. Těm línějším místo peří narostla srst, začali běhat po čtyřech a sát mateřské mléko a máme tu savce. Během spousty miliónů let vzniklo mnoho druhů savců, mezi nimi i pakoně o velikosti dnešních psů. Ti jednoho dne začali lézt po stromech a máme tu opice. Po dalších miliónech let větší opice, např. šimpanzi, začali chodit do práce a najednou si uvědomili, že jsou lidmi, jak to popisuje myslitel v 19. století Bedřich Engels v knize „Podíl práce na polidštění opice“. Hle, nejapný pokus, jak vysvětlit stvoření bez Stvořitele. Tuto snůšku nesmyslů vyvrací samotná věda, jmenovitě genetika.

 

    Vrcholem těchto školních lží bylo, že když jsme probírali vývoj člověka před narozením, soudružka profesorka na tabuli napsala: „Ontogeneze je zkrácená fylogeneze,“ tedy: „Vývoj jedince je zkráceným vývojem celého živočišného kmene.“ To znamená, že živá hmota, kterou matka nosí pod srdcem, je, byť pouze v náznacích, nejdříve prvokem, pak měkkýšem, rybou, plazem atd. a teprve někdy od třetího nebo čtvrtého měsíce člověkem. To však neznamená, že dítě je něco jiného než pouhý živočich, protože tzv. vědecký materialismus nepřipouští existenci nesmrtelné duše, podobně jako dnes je člověk považován za vyspělejší zvíře. Této ideologii se už neříká vědecký, nýbrž praktický materialismus. Proto se klidně provádějí umělé potraty do 11. týdne, ale např. v USA až do devátého měsíce. Potrat sice není hříchem proti šestému přikázání, ale pátému, ovšem často se smilstvem souvisí, když např. selže antikoncepce.

 

    Nový člověk, třebaže v embryonálním stádiu, je člověkem od početí, kdy Bůh tvoří nesmrtelnou duchovou duši pro každého člověka zvlášť. Církev učí: „Jakmile je dán přirozený základ, Bůh neprodlévá se stvořením duše.“ A přirozeným základem je propletení chromozómů otce a matky v jádru vajíčka. Od té doby nový lidský duch řídí rozvoj svého těla v souladu s novými genetickými kódy, které jsou nositeli všech znaků nového těla, třeba i kolik bude mít vlasů na hlavě nebo jaká bude barva očí. Dítě tedy není nějaký nádor v těle matky ani nespravedlivý útočník, aby bylo možno ho beztrestně zabít.

 

    Pokud smrt je definitivním odloučením duše od těla a pokud zabití nevinného je vraždou, pak hormonální antikoncepce je vražedná. Jedním jejím účinkem je, že brání novému člověku, aby se zahnízdil v lůně matky a mohl žít. Dochází k definitivnímu a násilnému oddělení duše od těla, byť zatím maličkého.

 

    Kněz ve zpovědnici má povinnost pomoci kajícníkovi k úplnému vyznání alespoň těžkých hříchů. Proto u manželů, které nezná, se stručně zeptá na antikoncepci a přirozenost manželských úkonů. Pokud se jeden z manželů nehodlá s lítostí vzdát antikoncepce, nemůže dostat rozhřešení ani chodit ke svatému přijímání. To platí i o lékaři, který antikoncepci předepisuje, a o lékárníkovi, který ji prodává, neboť setrvává v těžkém hříchu, kterému se říká cizí. O cizích hříších byla řeč v minulém kázání. U lékařů a lékárníků se někdy stává, že z finančních nebo seberealizačních důvodů své svědomí ohluší, a přijímají svátosti svatokrádežně.

 

    Hormonální antikoncepce je supertěžce hříšná, ale těžce hříšná je každá, i mechanická antikoncepce a antikoncepční jednání jako přerušovaný manželský styk, jiné protipřirozené praktiky a náhradní vydražďování druhého nebo sebe.

 

    Před Bohem zodpovídá každý sám za sebe. Když manžel upozornil manželku, že antikoncepce je těžkým hříchem a ona přesto polyká prášky, vinu nese pouze manželka a muž na ní může žádat manželskou povinnost. Lepší by ovšem bylo, kdyby muž svůj odpor k manželčině hříchu dal najevo odstěhováním se z ložnice. Když naopak svou ženu nutí, aby antikoncepci užívala, a ona poslechne, hřeší těžce oba dva.

 

    Důvodů pro antikoncepci je více. Manželé se třeba bojí, aby každé dítě mělo vlastní pokoj, supervzdělání na Harvardu, superoblečení a superzábavu, a když to nejsou schopni zajistit, řeknou: „Tak ať to dítě radši není.“ Ovšem dítě především potřebuje superlásku rodičů a klidně jim promine, že nebude denně svačit humra. A jednou jim na věky bude děkovat za svou existenci. Jindy manželka těžce snáší těhotenství a porod. To však není důvodem, aby manžela natrvalo odmítala, což je ostatně také vážný hřích. V hekárně sice padají výroky jako „Já ho zabiju,“ „Já se s ním rozvedu,“ ale když se děťátko narodí, matka obvykle rychle na bolest zapomene. Sv. apoštol Pavel píše, že žena se spasí, když bude rodit děti. Mateřství, ať přirozené nebo duchovní, je neodmyslitelným povoláním každé ženy.

 

    Někdy se stane, že je potřeba oddálit narození dalšího dítěte nebo v 50 letech už další dítě nemít. V takovém případě je dovoleno, aby manželé využili neplodných dní ženského těla. Pokud se vyskytují nepravidelnosti, je třeba se poradit s doktorkou Lázničkovou. O přirozeném plánování rodičovství podá informace každé diecézní centrum pro rodinu. Pouze tato metoda respektuje vzájemné sebedarování manželů a nepřirozeně nebrání novému životu.

 

    Kněz nikdy nesmí antikoncepci povolit nebo k ní mlčet. Tak jsem si vysloužil, že do mé zpovědnice chodily většinou jen babičky, dědečkové, děti a řeholnice. Kdysi jsem navštívil svého dlouholetého přítele, horlivého katolíka, člena farní rady, který chodil do kostela i ve všední den a samozřejmě ke svátostem. Hovor se stočil na antikoncepci, kterou užívala jeho manželka.Vyjádřil jsem jasný nesouhlas a on mi řekl: „Když jsem byl chlapec a dostal jsem čokoládu, hned jsem ji celou snědl do zásoby, abych vydržel, až ji mít nebudu. Mám snad taky se svou ženou spát do zásoby, abych vydržel, až bude mít plodné dny? To po mně Církev nemůže chtít. Nebral jsem si ženu, abych se na ni jen koukal.“ Dodnes je mi z něho smutno. Další návštěva se už nekonala. Manželství není čokoláda pro mě, ale pro toho druhého a potom pro nás oba. Sv. Pavel píše: „Blaženější je dávat než dostávat.“ To platí i v manželství. A občasná zdrženlivost lásku neumenšuje, ale naopak. Nějaký ten den bez čokolády zvyšuje těšení, až zase bude.

 

      Manželé jsou povoláni, aby velkodušně přijímali dar dětí. Nevím, zda jedno nebo dvě děti tento požadavek velkodušnosti vždy splňují. Velkodušnost je příčinou štěstí v každém životním stavu a povolání. Velkodušný dar sebe předpokládá velkou svobodu, která pramení z velkého srdce. Žalm říká: „Běžel jsem cestou Tvých přikázání, Bože, když jsi mi tak rozšířil srdce.“ Bez lásky vlité do našich srdcí Duchem Svatým nemůžeme podstoupit oběť lásky v žádném povolání. Pozemským cílem manželů i celibátníků je Kalvárie, z níž září krajní láska z Ukřižovaného a z probodeného Srdce Panny Marie.

 

                                      Žehná P. Filip M:            V Poděbradech, 6. února 2012

 

Viz též: Svaté přijímání – přijímání Kristova Těla na ruku 

 

 Na stránky Katolická kultura dáno 7. 3. 2012



Zpět na hlavní stránku